Osobnosti Moravy.eu

Jeho otec, zubní lékař, a později i matka zemřeli ve Valentově předškolním věku; žil pak v rodině svého strýce Františka Kováříka, majitele prostějovské továrny na hospodářské stroje (předobrazu ředitele Kameníka v románu Jdi za zeleným světlem). Jeho pražským strýcem byl spisovatel a překladatel Hanuš Jelínek (1878–1944). – Valenta maturoval na reálce v Prostějově (1918) a v témže roce redigoval s Jiřím Wolkrem 2. ročník časopisu Sborník českého studentstva na Moravě a ve Slezsku (s tit. Sborník českého studentstva). Začal studovat na brněnské technice strojní inženýrství, 1920 však školu i rodinu strýce (který se právě stal ministrem veřejných prací v Černého úřednické vládě) opustil. Zůstal v Brně a po několika příležitostných zaměstnáních nastoupil jako stenograf do brněnské redakce Lidových novin. Později působil v jejich olomoucké (1923–26) a poté v pražské pobočce, od 1929 opět v Brně, postupně jako redaktor denních zpráv, soudničkář, sloupkař, reportér, činoherní kritik a nakonec jako vedoucí redaktor kulturní a literární části a politický úvodníkář. 1936–37 na podnět a za finanční podpory Jana Bati cestoval šest měsíců jako reportér po USA, Kanadě, ostrovech Západní Indie, Britské a Holandské Guyaně a Madeiře; 1939 provázel J. Baťu během jeho cesty po USA. 1940 byla Valentovi zakázána novinářská činnost; žil jako spisovatel z povolání nejprve v Praze a od 1942 ve Voznici u Dobříše. Po válce byl redaktorem Svobodných novin, odpovědným redaktorem týdeníku Dnešek a Knihovny Svobodných novin. V únoru 1948 musel zaměstnání opustit, koncem roku byl jako přítel Ferdinanda Peroutky zatčen a půl roku vězněn. Po propuštění se živil psaním komentářů ke krátkým filmům, v 50. letech získal stipendium Literárního fondu a žil opět jako spisovatel z povolání. Od mládí trpěl silnou nespavostí a dlouhou dobu Ménierovou chorobou, která nakonec vedla k hluchotě.
Debutoval 1917 básněmi pod šifrou M. v přerovském časopise Sborník českého studentstva na Moravě a ve Slezsku, dále publikoval především v listech, v nichž byl redaktorem, zejména v Lidových novinách (1930 zde na pokrač. vzpomínky Jana Welzla Hrdinové severního moře v adaptaci Valenty a Bedřicha Golombka, bez uvedení jejich jmen) a v periodikách Moravská orlice, Lumír, Niva, Topičův sborník, Národní osvobození aj. V samizdatu vyšly jeho vzpomínky Žil jsem s miliardářem (Petlice 1977) a román z pozůstalosti Žít ještě jednou (Petlice 1981). V 30. letech Valenta spolupracoval (také jako překladatel z němčiny) s brněnským rozhlasem, pro pražský rozhlas napsal hry Z Nového světa (1963), Ukradený vynález (1964), Včera, jednou, tenkrát… (1964) a v 60. letech i další pořady. Je autorem televizní hry Corrida (1963, r. Jaroslav Novotný). Podle románu Jdi za zeleným světlem napsal Rudolf Žák stejnojmennou televizní hru (1968, r. Pavel Blumenfeld) a Karel Kříž a Vlasta Gallerová divadelní hru (1986). Podle povídky Tvůrčí tajemství (ze souboru Kouty srdce a světa) vznikl stejnojmenný literární scénář (1946, sc. Josef Neuberg a František Vlček), film nebyl realizován. Chybně je Valenta uveden jako autor causerie o Tomáši Baťovi Tajemný Zlíňan (1935). Užíval pseudonymů a šifer: Bedřich Polan, Emil Krejčí, James Walsh, Jan Snášel, Jiří Svěrák, R. M. Procházka, Václav Veřmiřovský; E. V., ev., L. M.
Zaujetí všedními jevy a situacemi, patrné již v raných básnických pokusech, Valenta později prohloubil ve smysl pro výmluvnost detailu a v zájem o duševní život prostých, na pohled všedních lidí. Jeho první prózy ze 30. let jsou úzce spjaty s novinářskou profesí: společně s redakčním kolegou Bedřichem Golombkem zpracoval vzpomínky polárního lovce, obchodníka a dobrodruha J. Welzla. Beletrističtější podobu mají Ledové povídky, věrně reprodukující osobitý jazykový projev moravského kosmopolity. Stylem blízkým Karlu Čapkovi jsou psány Valentovy cestopisy (Světem pro nic za nic, Nejkrásnější země) a do téhož kontextu patří pozdní vzpomínková reportáž o pobytu Jana Bati v USA (Žil jsem s miliardářem). Z americké tematiky však těžila už řada povídek, psaných původně pro Lidové noviny a soustředěných do autorovy první prozaické knihy Lidé, které jsem potkal cestou a zčásti i do souboru Kouty srdce a světa. V duchaplné, sevřené formě v nich Valenta vykresluje činorodost a neformálnost a s ironickým odstupem i obchodního ducha Američanů. Ostatní povídky druhého souboru čerpají ze života domácího; překvapivé pointy příběhů navenek banálních získávají hlubší, téměř osudový smysl většinou deziluzivního charakteru. Neúspěšné africké výpravě cestovatele Emila Holuba věnoval Valenta po pečlivém faktografickém studiu román Druhé housle, vykreslující z perspektivy jednoho z pomocníků nezměrné útrapy při putování. Román Kvas, vydaný po válce, provází houževnatého chudého chlapce z moravské vesnice až do chvíle, kdy založil velkou dílnu na výrobu bot. Jeho osud však tvoří jen jeden z řady příběhů dalších vesničanů, sledovaných vždy ve vnitřním monologu každého z nich. Počínající společenský a hospodářský rozmach konce minulého století tak tvoří rámec několika životních osudů, v nichž se uplatnilo nyní už vyhraněné autorovo psychologické zaměření. V polovině 50. let vzbudil Valenta polemickou pozornost rozsáhlým románem Jdi za zeleným světlem, první českou prózou, která se vymkla tehdejším ideologicko-uměleckým normám. Jeho – zčásti autobiografickým – hrdinou je racionální intelektuál, jenž se za protektorátu přestěhoval na venkovskou samotu a zde se navzdory své nespontánnosti sbližuje s rostoucím okruhem výrazně profilovaných typů a zároveň je vtahován do stále nebezpečnějších protiokupačních aktivit. Jádro románu tvoří hrdinovy reflexe, v nichž s citem pro jemná duševní hnutí a zároveň s chladným odstupem rozpitvává a sebekriticky hodnotí každý svůj krok. Román zachycuje období okupace v mnoha konkrétních jevech, ale reflektuje ho z natolik obecného hlediska, že se nadlouho stal jediným publikovaným dílem, které se podstatně a s úzkostlivým smyslem pro čest vyrovnávalo s otázkami života v nesvobodě, naléhavými i v době jeho vzniku. Neúnavně reflektujícího intelektuála mají za hlavního hrdinu i poslední dvě Valentovy prózy. Autorův náhled, že „jsme si podobni… koutečky, kam nikoho nepouštíme“, se nejzjevněji projevil v novele Trám, kulminující v důvěrném sblížení spisovatele s mnohem mladším truhlářem během celonočního přenášení těžkého břemena. V posmrtně vydaném románu Žít ještě jednou vypráví úspěšný violoncellista o své lásce a šťastném manželství (v němž ovšem nechybělo poúnorové věznění a několik následných let bídy), ale i o novém milostném vzplanutí za počínajícího stáří. Hlavní dějovou roli tu hraje komplikovaný případ trojnásobné vraždy. Valenta je ostatně také autorem detektivního, opět psychologicky pojatého románu Dlouhán v okně a kriminální motivy se objevují také v jeho dalších prózách. – Smysl pro poutavost dobrodružného charakteru uplatnil Valenta v tvorbě pro mládež, ať už v prázdninovém příběhu o pátrání po domnělém pokladu (Srdce a poklad), či v dalším převyprávění příhod Jana Welzla (Strýček Eskymák).

Příbuzný s Pogodovými.

V letech 1983 – 1992 působil v Moravské Třebové a od roku 1992 pracuje na Pedagogické fakultě UP. Autor učebnic. V Šrámkově Sobotce získal 1. cenu.

PaedDr. Milan Valenta

Studijně jela do Vídně a jako operetní herečka vystupovala v Žatci, Liberci a Berlíně (Metropol Theater).Vystu­povala v Červené sedmě (1919 – 1921) pod jménem svého prvního muže, ředitele Andrese. Opět se přiklonila k činohře v divadlech v Olomouci (1921 – 1922) a Ostravě (1922 – 1924), ale další léta se opět pohybovala v operetě.

Účinkovala v Aréně, Varieté a (jako host) v Německém divadle (1924 – 1929), Vinohradském divadle a Městském komorním divadle (1929 – 1935), Divadle Vlasty Buriana (1935 – 1945), Divadle v Karlíně (1945 – 1946), Divadle V + W (1946 – 1948), Divadle státního filmu (1948 – 1951) a nakonec Divadle Na Fidlovačce (1951 – 1959), z něhož odešla na odpočinek.

Přehled činnosti čs.divadel 1958.Praha, DÚ 1959, S.253.;.

rozená Marie Černá

Učitelka hudby, rytmiky a gymnastiky v hudební škole Žerotín v Olomouci, cvičitelka Sokola a sestra Červeného kříže v Olomouci jezdívala k přátelům do Nového Hrozenkova. Členka 1.čs. partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova, účastnice bojů s fašisty na moravsko-slovenském pomezí. Zatčena a popravena fašisty na hoře Kněhyně (n.m.č.obce Prostřední Beřva). Nyní je pohřbena na ústředním hřbitově v Olomouci.

Politický a kulturní kalendář 1989.Olomouc OK 1988, S.10.;.

Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Po maturitě FAMU v Praze a poté působil na FS Barandov. V roce 1969 emigroval do USA, kde byl profesorem filmové a televizní tvorby na universitě v Los Angeles. Pohřben v Olomouci.

Olomoucké hřbitovy a kolumbária. Olomouc, Memoria 2001. S. 69, 163. Pinkava, J.: Na paměť Františka Valerta. Kulturní zprávy Prostějovsko …III.,1994,č.9.S. 7. Hanácké noviny, r.V. č.215, příl. Na neděli.S.8.

Roz. Olga Kopecká. V letech 1944–1949 žila s rodiči v Africe. Po návratu do vlasti se přestěhovala s maminkou a sourozenci do Loštic, kde začala chodit do třetí třídy osmiletky a v roce 1958 maturovala na gymnáziu v Litovli. Bylo jí znemožněno studovat vysokou školu a tak 5 let byla bez zaměstnání. Soukromě studovala dějiny umění, jazyky, českou literaturu a srovnávací dějiny náboženství přes rozhlasovou univerzitu Rádia Svobodná Evropa. V té době začala psát básně a prózu, která byla publikována až v emigraci. V roce 1963 se s maminkou a dětmi vystěhovala do Holandska, kde studovala na univerzitě v Leydenu slavistiku. Napsala dopis do RSE v Mnichově, kde popsala jak se sama vzdělávala podle jejich rozhlasové univerzity. Poté působila jako holandská dopisovatelka RSE. Mezitím si vyřídila emigraci do USA, kde studijně pobývala. V letech 1965–1994 působila jako redaktorka RSE v Mnichově. V roce 1989 byla jmenována do funkce zástupkyně ředitele Čs. oddělení Svobodné Evropy. Od roku 1994 po přestěhování RSE do ČR pracovala jako šéfredaktorka a zástupkyně ředitele stanice Svobodná Evropa v Praze do 1.10.2002, kdy bylo zrušeno české vysílání RSE. Psala zahraničně politické komentáře, vytvářela pořady, jako je Víra a svět, Otázky naší doby aj. Vydala dvě sbírky básní. V 60. letech získala Cenu Křesťanské akademie v Římě za sbírku " Za železnou oponou.", která však nikdy nebyla vydána. Je členkou SVU, PEN klubu a České křesťanské akademie. Nadále působí v RSE v Praze, kde byla pověřena zpracovat Archiv RSE. V roce 1964 navázala korespondenšní vztah se spisovatelem Janem Čepem.

Mejstřík, Jiří: Češi ve světě. Praha 2000. S, 54–55. ČT pořad Z očí do očí – Antonín Přidal s Olgou Kopeckou. ČT2 dne 19.10.2002.

Narozen v Tasově (u Třebíče). Od r. 1924 půs. ve Šternberku jako učitel. Od r. 1926 jednatel okrsku Národní jednoty na Šternbersku a Uničovsku. Publikoval v čas. Litovelský a Šternberský kraj, v němž vedl od r. 1928 hraničářskou Hlídku. V okr. novinách Šternberska Za nový život uveřejnil 1955–1956 sedmnáct pokračování Šternberský okres v dějinách. 1956–57, sbírku 47 pověstí tohoto kraje, s názvem Pověsti našich obcí. Správce městského muzea a kronikář města. Vzorný učitel /1958/. ;

Prucek, J.: Josef Valíček.SM, 1974, S.71–72.;. Hlůzová, Vlasta: Osobnosti Šternberska ve 20. století. Šternberk 2007. S. 204–210. ;

Absolvoval PedF UP Olomouci. Autor návrhů na reklamy, ilustrace knih, obálky na knihy, obor letectví aj.

Pedagogicky působí na LF UP, katedra biochemie. Překladatel z angličtiny. .

Sdělení maminky..

Ing. Ivo Válka

Narozena na Svatém Kopečku u Olomouce. Členka skupiny výtvarníků „Olomoučtí“. Výstava obrazů v Knihovně Ant.Šprince, Brněnská, Olomouc v roce 1997. Poté výstava v Domě armády (březen 2000) v DA Olomouc. Portréty, krajiny, akvarely, kresba uhlem, olejová malba. Absolvovala univerzitu třetího věku na UP v Olomouci. Výstava na pobočce Knihovny města Olomouce, Jungmannov ul. leden- březen 2014. Střídavě ve své tvorbě uplatňuje též kolorované perokresby. Často maluje baziliku na Svatém Kopečku. Zemřela v nemocnici v Moravském Berouně po úrazu a zlomenině krčku.

Osobní sdělení – hš 2014

Svatý Kopeček – m.č.města Olomouce

Narozen na Pavlovičkách u Olomouce.

Docent a asist. teoret. fyziky na ČVUT Praha 1934–52, poté na UK Praha.

Dolenský, A.: Kulturní adresář ČSR.Praha 1936, S.582.;Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha 1979, S.170.;Nekr.Vesmír, 55, 1976, č.6, S.187.;.

Pavlovičky jsou částí města Olomouc.

Narozen v Olšanech (u Šumperka).Vyučil se soustružníkem kovů, ale současně s učebním oborem studoval večerní SVVŠ v Šumperku, kde maturoval v r. 1955. Po základní vojenské službě studoval v letech 1958–1962 FFUP v Olomouci, obory čeština a dějepis. Autor diplomové práce Cesta Karla Čapka od relativismu k antifašismu. 1962–1963 ředitelem Vlastivědného ústavu v Šumperku, poté do roku 1967 interním aspirantem na FFUP FFUP, v roce 1968 získal titul PhDr. prací Dvě čapkovské kapitoly, v r. 1970 CSc. prací Česká poezie v období Mnichova a od r. 1968 odborným asistentem FFUP. V letech 1971 – 1990 byl vědeckým pracovníkem Kabinetu Bedřicha Václavka a spolu s týmem se podílel na zpracování literární pozůstalosti BV. V roce 1989 byl lektorem české literatury na univerzitě v Novim Sadu v Srbsku. Od r. 1990 zástupcem ved. katedry věd o umění FFUP, Od 1991 docent teorie a dějin české literatury – prací Studie z české poezie. V letech 1999–2009 působil na Katedře mediálních a kulturních studií a žurnalistiky FFUP. Autor bás. sbírek: Přibližování/1978/;Ho­norář za hříchy /1990/;Autor studie Česká poezie v období Mnichova/1970/; Kombinované techniky života (deníky, úvahy) Olomouc, UP 2010. Básně, studie a články publikoval v časopisech: Host do domu, Česká kultura, Literární noviny, OKM, LM, Kmen, Tvar, Slovenská literatura, Česká literatura. Užíval šifru valů;, fv. Publikoval v básnických sbornících: Souhvězdí Aurory(1977); Tady je má zem (1980); Pocta dělníku knihy – verše českých básníků věnované O.F.Bablerovi (1980).

Kapitoly z dějin olomouc. univerzity. Ostrava Profil 1973, S. 345. ; Springer, J. : Co dalo Šumpersko české literatuře. Šumperk 1974, S. 21. ; Kdy, kde, co v Olomouci, 1985, duben, S. 4. ;

• bk-: F. Valouch: Honorář za hříchy. =Hanácké noviny, 1991, 8. 1. , S. 4. ;.

Málková, Iva: Literární slovník Severní Moravy a Slezska (1945–2000). Olomouc – Ostrava 2001. S.321–322.

Doc. PhDr. František Valouch, CSc.

Narozen na Lazcích u Olomouce.

Stud. gymnázium v Olomouci, a UK v Praze. Působil jako středoškolský prof. v Olomouci 1900–1901, poté v Litomyšli, od r. 1919 ministerský rada v Praze, od r. 1927 mimoř. prof. pražské techniky. Autor učebnic, tabulek a přehledů matematiky.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.;Símě hořčičné.Olomouc 1947, S.76.;.

Lazce jsou částí města Olomouc.

Autor povídek ze života moravského lidu, historických románů.Překládal z ukrajinštiny­.Probošt v Kroměříži.1906 pos­lanec zemský, 1907–18 říšský, 1918–20 člen rev.NS.Autor povídek Vrstevnice 1897;hist. románu Z těžkých dob Moravy 1927–29.;

Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.30.; MSN.7.Praha 1933, S.548–549.; Vybíral, B.: Beletristický přínos olomouckého kraje.Olomouc 1940­.;

Hru na housle studoval u prof. Remeše v Ostravě a J. Felda v Praze. Pak byl v rodišti učitelem a ředitelem hudební školy. v polovině 50. let přesídlil do Zlína, kde působil jako houslista v symfonickém orchestru a souborech komorní a populární hudby. Též pedagogem hudební školy v Otrokovicích. V roce 1962 absolvoval studium hudební vědy a výchovy na FFUP v Olomouci u prof. Smetany a stal se odborným asustentem Pedagogického institutu ve Zlíně, odkud přešel v roce 1964 na univerzitu do Brna. V roce 1972 jmenován profesorem hudební vědy. V letech 1964–1980 vedl Katedru estetické výchovy Pedagogické fakulty MU a v r. 1980 přešel na JAMU, kde až do své smrti vykonával funkci prorektora. Zemřel náhle při návštěvě svého rodiště.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.Seš.7. Os­trava, Ostravská univerzita 1996.S.132–133.

Po vychození základní školy se vyučil zámečníkem u strýce. V dětství jej kromě otce živnostníka ovlivnila i babička, skrze kterou objevoval víru, umění a život vůbec. Po nekonečných pokusech o přijetí na uměleckou školu byl v roce 1964 povolán na základní vojenskou službu. Po srpnu 1968 emigroval do NSR, kde byl přijat na grafickou školu. Přesto se však vrátil po sedmi měsících do vlasti, kde se mu podařilo zahájit studium na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze, kterou absolvoval v roce 1974. V témže období se věnoval též vydávání samizdatové edice Texty přátel, která čítá na 300 titulů. Přispíval též do samizdatového sborníku Enato (1983,1984) V období normalizace používal pseudonym Vratislav Halen. Farářská činnost mu byla zapovězena až do roku 1989. Během své životní cesty vystřídal několik dělnických profesí: topič, skladník, kulisák, pracovník vlakové pošty a v období 1979–1989 byl měřičem u hydrologického průzkumu. Na své chalupě v Drahanovicích pořádal neoficiální divadelní představení a komponované večery poezie. Samostatně vystavoval grafiku zprvu v Olomouci (1973,1974, 1986 a 2005), v Praze (1976), Litovli (1980,2003). Od roku 1990 působil jako farář CČSH v Litovli, Olomouci a Horce nad Moravou. V téže době spoluredigoval sborník Bítov, Archy pro poezii, kritiku a život a publikoval v periodikách: Proglas, Souvislosti, Skriptum, Velehrad, Prostor Zlín, Český zápas a v Hanáckých novinách. Je také autorem grafických úprav a ilustrací titulů vydávaných ve Votobii. Valuškova poezie vyniká duchovní hloubkou a krásným jazykem. Po roce 1989 vyšly tituly: Ztotožňování (1990), Milostivé léto (1996), Léthé ve snu (2004) a Duše s vytrhanou podlahou (2006). V roce 1997 byl operován s těžkou chorobou srdce. V roce 2012 se stal laureátem Ceny města Olomouce v oblasti literatura.

Týnecké listy 1916, červen.

Mgr. Rostislav Valušek Přispívá do Paměti národa.

Absolvovala jedenáctiletku v Olomouci. Pracovala mimo jiné i v nemocnici, na soudním lékařství a u památkářů jako fotografka. Absolvovala pražskou FAMU. V současné době žije a pracuje v Olomouci. Spolupracuje s nakladatelstvím Fontána v Olomouci, kde se podílí na fotografické podobě knih.Spolupracovala též s OÜ; Velký Týnec.Ateliér : Tř.1. máje 29 Olomouc.

.

Rodina přišla do Šternberka ze Slovenska v roce 1948. Po ukončení základního vzdělání pokračoval ve studiu 1952 – 1956 – Vyšší průmyslová škola strojnická Uničov 1975 – 1978 – Filozofická fakulta Univerzity Palackého Olomouc, katedra Teorie kultury 1979 – jmenován doktorem filozofie /PhDr./ v oboru Teorie a dějiny výtvarného umění na FFUP v Olomouci 1990 – udělena vědecká hodnost kandidáta pedagogických věd /CSc/ na Masarykově univerzitě v Brně za práci na téma Výtvarné umění a ekologická výchova. Zaměstnání 1956 – 1970 Uničovské strojírny Uničov – jako obchodní zástupce 1970 – 1978 Opravárenský závod 026 Šternberk – jako obchodní zástupce 1978 – 1990 Krajské vlastivědné muzeum Olomouc – ředitel 1990 – doposud – svobodné povolání – spisovatel, básník, publicista.

Společenské aktivity 1980 – 1990 členem vědecké rady FFUP Olomouc. 1980 – 1990 externím učitelem na katedře Teorie kultury FFUP Olomouc 1981 – 1990 členem vědecké rady Památníku národního písemnictví Praha 1980 – 1990 člen vědecké rady Okresního vlastivědného muzea Šumperk 1983 – 1990 členem Umělecké komise pro volné umění při ČFVU v Olomouci 1980 – 1990 členem Umělecké komise pro výtvarné umění Ostrava 1984 – 1990 člen Krajské rady muzeí a galerií Severomoravského kraje 1985 – 1990 člen Krajské rady muzeí a galerií Jihomoravského kraje 1996 – doposud – člen Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků Praha 2001 – doposud – člen Unie českých spisovatelů Praha 2006 – 2012 – Literární klub Olomouc

Bibliografie

Úvod do teorie životního prostředí – učebnice pro vysoké školy Šternberk – kolektivní obrazová publikace Smutek psích očí – tematické povídky o psech a jejich soužití s lidmi – 2000 Libor Vojkůvka – monografie o známém naivním malíři – 2000 Štěstí v naivitě – básně mladého věku – 2001/ insitní juvenilia/ Šternberská studna – tematické povídky ze společenského života – 2001 Křest vínem – tematické povídky o sdružení Přátel Dionýsova džbánku – 2002 Paralelní svět – tematické povídky ze světa duševně nemocných – 2003 Přelízky – románová novela o útěcích od civilizace a o smyslu emigrace – 2004 Listí na vodě – tematické povídky o rybářích, rybách a stromech – 2005 Klamy – tematické povídky ze světa méně obvyklých zvířat a lidí – 2006 Alter Ego – novela z doby nedávné i současné – 2007 Milé promile – povídky ze Šternberských hospůdek – 2008 I vrány zpívají – soubor insitních básní 2000 – 2007 – 2008 Nekrology – o těch co nejsou, ale měli by být ještě mezi námi – 2009 Josef Sedlák – Kam odlétají ptáci – básně /jako editor/ – 2009 Josef Sedlák – Jarní vítr- básně mladého věku /jako editor/ – 2009 Josef Sedlák – Dobrou noc vrány – Dobrou noc majolenky – překlady/jako editor/ – 2009 Igor Hejmovský – Psáno doutníkem – básně /jako editor/ – 2009 Povídky od Sitky – povídky motivované říčkou Sitkou / vydání 2010/. Jizvy hvězdné hory – insitní básně popírající současnou postmodernu /Vydáno 2010/. Racek na Hané – Rodnému kraji a přátelům insitní poezie. /Vydáno 2011/. Plavci – plavecké sporty ve Šternberku – hledání dějin města /jako editor/ – Vydáno 2011 Anamnéza štětcem – literární triptych o šternberských /insitních?/ malířích /2012/ Boršč – novela věnovaná posledním dnům Igora Hejmovského a jeho otci Vladimírovi /2013/ Apoštol fikce – novela o amatérském pedagogovi, který učí malbě /2014/ Cizí stopy – epické předlohy a jejich transformace do jazyka poezie /2015/ Město v slzách – bibliofilské vydání vybrané poezie /2016/ Manéž klaunova slova – kritický pohled na současnost /2017/ Kontrapunkt slova a hudby  – hold hudbě /2018/ Pro i proti – novela o tom, co bylo a je Večerní meditace – ze všeho trochu – básně

Ocenění Památník národního písemnictví – Čestný diplom za rozvoj literárního muzejnictví a kulturních literárních styků Filozofická fakulta Olomouc – Pamětní list Za úspěšnou spolupráci a zásluhy o rozvoj fakulty Zlatá medaile Univerzity Palackého – za spolupráci a rozvoj vysokého školství v Olomouci Zlatá medaile Univerzity Palackého z roku 1948 udělena k padesátiletému jubileu Vyznamenání udělené Krajem Ostrava – Vzorný pracovník kultury Medaile Památníku národního písemnictví – Za rozvoj literární kultury Cena města Šternberka – Za významnou literární činnost (2006)

dopis OSM/01 Hlůzová, Vlasta: Prošli Šternberskem. Šternberk 2010.S. 141–142. meil ze dne 15.9.2017 parte meilem dne 10. 4. 2024 ve 20:53

PhDr. Jaroslav Váňa, CSc.

Narozen ve Veselíčku u Litovle (n. Luká). V letech 1932–40 absolvoval Reálné gymnázium v Litovli, v roce 1945 učitel. ústav v Olomouci, poté učil v Luké, na Bouzově ( na škole na Bouzově založil dětský pěvecký kroužek, který účinkoval o sobotách a nedělích v okolních vesnicích. Členkou kroužku byla mj. paní Marie Faltýnková, roz. Leibnerová), Litovli, Bohuslavicích, při zaměstn. stud. ped. fak. UP 1953–56, dějepis, ruštinu, češtinu a češtinu, dějepis na FFUP. 1954–65 středošk. prof. v Lipníku n. B. a v Přerově. Od r. 1967 půs. na pedag. fak. UP ař do r. 1983. ;Publikoval v region. tisku a sbornících UP a VSMO. V letech 1963–1983 redaktorem Lipenského kulturního kalendáře. Podílel se na tvorbě Vlastivědné mapy okresu Přerov. Bydlel v Samotiškách u Olomouce.

Stratil Václav: Historiograf potravináč. závodů. ZVSMO 1983–84, č. 19–20, S. 31–32. ; Kulturní místopis SOKA Přerov

Veselíčko u Litovle (n. Luká)

Narozen ve Vojtěchově (n.m.č. Hvozdu, farnost Luká) 26.7.1989 jmenován biskupem-apoštolským administrátorem v Olomouci, 21.12.1989 jmenován papežem Janem Pavlem II.olomouc.ar­cibiskupem a metropolitou moravským.Slav­nostní intronizace msgre dr.F.Vaňáka-13.3.1990 v O­lomouci.Pohřben na Sv.Hostýně.

Smejkal Bohuslav: Olomouc opět sídlem arcibiskupa, metropolity moravského.=Stře­disko, sborník VSMO, 70–71, 1987–88, S.172., Jubileum olomouckého arcibiskupa.=Mo­ravskoslezská orlice 1991, č.25, S.5.; sjl: Zemřel třináctý olomoucký arcibiskup.=Kdy-kde-co v Olomouci, 1991, říjen, S.7–8.;
Zpravodaj města Bystřice pod Hostýnem, 4/96, S.11., . BSSSM, seš. 7 (19.) Ostrava 2005.S.142–143.

Msgr. ThDr. František Vaňák

Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci, kde maturoval v r. 1898. Poté odešel do Prahy, kde studoval FFUK a pak začal učit jako středoškolský profesor na gymnáziu v Olomouci a od r. 1905 v Přerově, kde se stal v roce 1914 školním inspektorem. V letech 1907–1914 sbormistrem zpěváckých spolků Přerub a Vlasta. Založil a řídil 1. symfonický orchestr v Přerově.

Stárek, Z.: Slovník českých sbormistrů.2.Praha 1982.S.635.;Hanácké noviny, 1.4.1995. S.8., .

Stud. v Jihlavě, pak bohosloví, ale odešel a studoval profesuru v Praze. Začátkem 1853 začal působit v Olomouci, jako profesor češtiny a dějejpisu na německém G. Zde do r. 1871. Bydlel v Kapucínské ul. 8. R. 1863 vydal Stručnou vlastivědu Moravy a Slezska, též v němčině. Celkem 7 vydání. Mnoho studentů probudil k národnímu uvědomění. Vzpomíná na něj i Jan Havelka.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.S.325 – 327.;.

Narozen v Odrlicích (n. část obce Senička). Vystudoval 4 třídy na gymnáziu ve Šternberku. Po smrti otce se vyučil drogistou. Věnoval se pak i fotografii, provozování kina či prodeji prvních gramofonů. Byl velmi aktivním kulturním pracovníkem. Hrál ochotnické divadlo, od 1909 členem Litovelského pěveckého kvarteta. V roce 1912 spolu s malířem Karlem Achartem zahájil ve Střelnici provoz kina a v roce 1922 předali koncesi Čs. obci legionářské. V roce 1929 ustavil Kruh přátel dramatických umění, kde místopředsedou.

Šik,L.: Litovelské noviny, květen 1994.;.Šik,L.: Litovelské osobnosti. 2009. CD-R.;

Působil na UP od r. 1946, ved. katedry pedagogiky na přírodovědec. fakultě UP v Olomouci. Působil též v Ústřední pedagogické knihovně.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.ostrava 1973.S.351.;Iliev, J.: V roce 1984 zemřeli.Brno 1984.;.

Fundatista u sv. Mořice v Kroměříži, na arcbiskupském gymnáziu založil a řídil žákovský sbor a orchestr. Studoval bohosloví v Olomouci, 1920–24 varhaník.

Fric, O. : Hudba na Kroměřížsku a Zdounsku. Kroměříž 1941. ; Stárek, Z. : SČS I. Praha, Div. ústav 1982. S. 634. ;.