Osobnosti Moravy.eu

Syn Oldřicha Šimáčka. 1963 ukončil v Praze studium průmyslové a reklamní fotografie. V SDOS Olomouc pracuje od r. 1959 jako fotograf. Výstavy jeho prací : 1963 – Děti ve fotografii, Hranice;1976 Divadel. fotografie v Olomouci – DH;1980 Ostrava – Divadel. fotografie;1981 DH Olomouc – pásmo diapozitivů a textů s názvem Šimáček dr. Leo Bureše, promítnut společ. film 16 mm Návraty. 1981 – Cena O. Stibora. 1983, 1986, 1989 vystavoval v Jugoslávii – Trienále divadelní fotografie. 1990 cyklus Kameny.

Kdy-kde-co v Olomouci, 1990, srpen, S.14.; Kdy kde co v Olomouci l992, říjen, S.17. Wikipedie.cz

Hráč na křídlovku a pozoun, po r. 1918 u vojenské hudby v Kroměříži až do r. 1933. Za okupace městským kapelníkem v Prostějově, kde učil též na hudební škole. Po r. 1945 dirigent hudby Vojenské akademie v Hranicích do r. 1948, od r. 1956 žil v Praze-Karlíně. Byl spoluzakladatelem Ústřední hudby ministerstva vnitra. Psal pochody a valčíky.

Československý hudební slovník.II.Praha 1965.S.700.;. Fabián, J.: Slovník osobností kulturního a společenského života valašska. Valašské Meziříčí. 2000. S.151.;

V Olomouci od roku 1905, od roku 1911 advokát, jednatel a člen výboru Politického spolku pokrokového až do roku 1918, jednatel místního odboru Ústřední matice školské, po roce 1918 členem soc. dem. strany, 1925–1926 člen městského zastupitelstva, 1924–1938 místopředseda ředitelství a člen výboru městské spořitelny. Rád a dobře hrál divadlo. Pozdější historiograf Jednoty divadelních ochotníků besedních v Olomouci.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.S.309.; Přehledné dějiny české literatury a divadla v Olomouci.I.Pra­ha 1981.;

Působí na katedře českého jazyka a literatury FFUP od r.1968, dlouhá léta systematicky sleduje a hodnotí tvorbu olomoucké činohry.Od dubna 1990 doc.na katedře bohemistiky a slavistiky FFUP, vedoucí literárněvědní sekce.Mj.autorka knihy O současném činoherním divadle.Ostra­va 1990.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava 1973.S.345.;.

Doc. PhDr. Alena Štěrbová, CSc.

Na katedře metodika botaniky přírodovědec. fak. UP působil 1950

• 1970, děkanem přírodovědec. fakulty v letech 1953 – 1956, děkanem

pedagog. fak. UP 1953 – 1970. ;

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava, Profil 1973.;.

V letech 1949–1981 půs. na FFUP v Olomouci na katedře polského jazyka. Zabýval se dialektologií na Těšínsku a Ostravsku. Pořídil jedinečnou kartotéku dialektu na území Ostravska.

Sedmdesátiny doc.PhDr.B.Té­my.Kdy, kde, co v Olomouci, 1983, srpen, S.9.;. Padesát let z dějin obnovené univerzity. Olomouc, UP 1996. S. 260.; BSSSM, seš.3(15.).Ostrava 2002.S.115–116.

V roce 1826 studoval hudbu v Brně a stal se členem orchestru brněnského divadla. Po krátkém působení v Olomouci přešel do Prahy, kde byl kapelníkem voj. hudby. Potom trvale přešel do Vídně, kde dosáhl úspěchu jako divadelní kapelník a skladatel.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.8.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1997.S.114;

Narozen ve Slezské Ostravě – Salmě (n. Ostrava). Střední školu absolvoval v letech 1960–1963 v Havířově. Pak studoval VŠ železniční v Žilině – Fakultu provozu a ekonomiky dopravy. Jeho tatínek, Ludvík Trefný byl známým ostravsko-radvanickým bylinkářem a od malička ho brával sebou na sběr léčivých bylin. Léta se věnuje Reflexologii chodidel. Je žákem a později dlouholetým asistentem Ing. Jiřího Janči, CSc. Vedl samostatné kurzy reflexologie v ČR a SR. Je rovněž absolventem Institutu Reflexozonnen therapie u nejznámější a nejlepší evropské reflexní terapeutky paní Hanne Marquardt. Absolvoval jednoroční kurz Základy medicinských znalostí, který pořádala Lékařská fakulta MU v Brně. V Biocentru Asia, vedeného MUDr. Josefem Salačem absolvoval kurz Provozování masérské činnosti – sportovní a rekondiční masáže v soukromém sektoru a Nástavbový kurz čínské tlakové masáže v oblasti ucha, v soukromé škole Stanislava Flandery v Praze týdenní kurz „Manuální lymfodrenáž“ u paní Very Suchanek ze SRN kurz " Léčivé barevné fólie – systém VERANA". Spolupracoval také s panem J.A. Zentrichem a absolvoval kurz Ing. J.Janči, CSc. " Praktická akupresura a reflexní terapie". V letech 1992–1993 absolvoval školu Společnosti duchovní linie člověka pověřené MŠMT ČR k rekvalifikaci na výkon rekvalifikovaného povolání: Poradce pro otázky regenerace sil přírodními prostředky. Od roku 1984 žije v Olomouci. Publikuje v odborném tisku např. VITAL, Zdraví pro život, Šťastná cesta a mj. i měsíčník Meduňka a v magazínu Moravský Senior – kde v roce 2016–2017 vychází seriál O léčivé moci stromů a jejím využití. Spolupracuje také s Českým rozhlasem. Přednáší často také na Slovensku.

Curriculum vitae. – zadní strana knihy: Trefný, Jiří: Stromy v léčitelství. Poznání, Olomouc 2018 (Kniha ilustrována fotografiemi a kresbami Víta Stankovského)

Ing. Jiří Trefný

Narodil se v rodině italského legionáře. Gymnázium začal studovat v Trenčíně, kde na něj měl velký vliv generál Eliáš . Poté jeho otec sloužil v Topolčiankách jako člen osobní stráže T.G.Masaryka. Osobní kontakt s prezidentem v něm zanechal trvalý obdiv a ovlivnil i jeho další životní cestu. Ze Slovenska se rodina přestěhovala v roce 1939 do Opatovic, kde bydlela rodina jeho strýce. Sextu, septimu a oktávu gymnázia studoval ve Vyškově, kde maturoval v roce 1942. Poté byl totálně nasazen a pracoval u pošty na vojenském oddělení. V sokolské organizaci se účastnil protifašistického odboje. Po osvobození v roce 1945 dobrovolně vstoupil do čs. armády. Po absolvování Vojenské akademie v Hranicích a praxi v Milovicích, působil od roku 1947 jako poručík tankové brigády ve Šternberku, kde žil se svojí manželkou a dcerami. Již v březnu 1948 byl pro své demokratické názory propuštěn z armády. Krátce pracoval v závodech MILO. Dne 1. srpna 1950 byl zatčen a po řadě brutálních výslechů byl v prosinci 1951 odsouzen k 17 letům těžkého žaláře. Po rozsudku pracoval v Oslavanech. Na jaře 1953 byl odvezen na Jáchymovsko a celý transport byl poté rozdělen do různých táborů. Viktor se dostal do nově vybudovaného lágru na Příbramsku, do tábora Bytíz, kde se pracovalo v uranových dolech. V první polovině roku 1955 byl převezen do Leopoldova. Kontakty s domovem (návštěvy a korespondence) mu byly zakázány. Návštěvy pod přísným dohledem bachařů mu byly povoleny až na jaře 1956. Ve vězení potkal významné osobnosti – Josefa Kostohryze, Václava Renče, Zdeňka Rotrekla a řadu kněží. Podmínečně byl propuštěn po více než třinácti letech. Jeho dvě malé děti jej sice neznaly, ale jeho žena na něj trpělivě čekala po celou dobu vězení. Od roku 1964 pracoval jako závozník a později řidič ČSAD až do odchodu do důchodu v roce 1981.
Básně začal psát už za studií, asi od září 1938. Zájem o poezii a krásné tisky jej přivedl i k přátelství s Aloisem Báňou (1892–1977), vyškovským tiskařem a nakladatelem, který po smrti Františka Obziny vedl od roku 1927 jako jeho zeť tiskárnu až do doby, kdy byla zničena náletem v roce 1945. Zde se seznámil s několika básníky katolické orientace: Janem Zahradníčkem a Josefem Floriánem. Jako člen Společnosti bří Čapků (od r. 1948) si začal v letech 1964–1985 korespondovat s Jaroslavem Seifertem. Jeho vzpomínky Všechny krásy světa přepisoval na stroji a distribuoval přátelům.. Rozšiřoval a rozmnožoval i jinou disidentskou literaturu. Z jednotlivých míst vězeňských pobytů byly jeho básně vyneseny ven a dnes jsou originální vzpomínkou na krutou dobu komunistických žalářů. Výběr básní z jeho originálních sbírek vyšel knižně v nakladatelství IM Ateliér ve Zlíně a to Znamení mých dnů (1998) , kde jsou zařazeny i básně z mládí a sbírka Leopoldov (1998). Po listopadu 1989 byl činný v Občanském fóru a pracoval jako předseda pobočky Konfederace politických vězňů. V roce 1998 byl prezidentem Václavem Havlem povýšen do hodnosti plukovníka v.v. a získal státní vyznamenání I. stupně. V roce 2001 byl jmenován čestným občanem Šternberka. Zemřel po dlouhé a těžké nemoci a byl pochován do rodinné hrobky ve Vyškově. /

Pogodová,E.: Rozhovor s Viktorem Trnavským. Kulturní měsíčník ZIP 1998, č.4. Ševčíková, H.: Prosincová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 12/2006, S. 13–14; Hamplová,I.: Za Viktorem Trnavským. Olomoucké listy 3.10.2002, S.5. ;

V mládí působil krátkou dobu jako herec u kočovné společnosti Slavinského. Tato činnost jej však nenadchla, raději kreslil a dělal s hlínou. Při divadelní štaci v Tršicích opustil společnost a šel pracovat do dílny tršického kameníka Čeňka Palíka, u kterého se učil řemeslu v letech 1921–1923. Kameník rozpoznal Janův talent a umožnil mu získání tovaryšského listu. V Tršicích také vzniklo jeho první dílo, portrét jeho matky, která s ním žila. V roce 1924 působil v olomouckém ateliéru u Julia Pelikána. Po ukončení vojenské služby v roce 1926 se přihlásil na AVU do Prahy, kde navštěvoval medailérskou speciálku Otakara Španiela.. V roce 1932 se vrátil na Moravu a trvale se usadil se svou ženou v Prostějově. V roce 1929 byl v Paříži a r. 1935 v Itálii. Zprvu se věnoval drobné plastice, zejména portrétní tvorbě, restaurátorské práci a stavbě nových pomníků. V letech 1932–1943 byl členem Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně a od r. 1933 vystavoval své práce ve volném sdružení hanáckých výtvarníků pod názvem „Rejsek“. Souborně vystavil se svým bratrem Františkem (1901–1975) v březnu 1934 v Prostějově 39 prací. Jeho sochy najdeme v Olomouci, Náměšti na Hané rodný dům F.A.Procházky,, Brně v Konici před školou, medaile na Wolkerově Prostějově, restaurátorská práce na radnici v Prostějově, pro brněnskou expozici Antropos řadu soch pravěkých lidí a pak sousoší v Javoříčku.

Kulturní kalendář 1991.Olomouc, Okr.knihovna 1990, S.46.; Severomoravští výtvarní umělci k 30. výročí osvobození Československa­.Ostrava 1975.S.88.; Dolívka, Josef: Výtvarníci prostějovského regionu. Prostějov, KPVU 2007. S. 135–136.; Wikipedia.cz

Od čtrnácti let se staral o zajištění rodiny, protože jeho otec pobýval na práci v Argentině, ale jeho výdělky nestačily k obživě. Pracoval v cihelně , jako noční hlídač ve stavební firmě a ve dne se učil řemeslu. Po skončení vojenské služby studoval učitelský ústav, kde maturoval v roce 1941. Po válce složil maturitu na reálce a v roce 1946 i na gymnáziu. Pak studoval vysokou školu. V roce 1948 složil učitelské zkoušky a učil na Slovanském gymnáziu češtinu a angličtinu. V roce 1954 se stal ředitelem jedenáctiletky a působil zde do roku 1957. Souběžně působil též ve výboru Volánkovy jednoty divadelních ochotníků besedních, o níž v roce 1956 napsal 1. díl knihy o historii let 1872–1920. Po politických prověrkách v roce 1958 byl nucen odejít ze školství do výroby a působil v Pozemních stavbách a dálkově vystudoval Stavební průmyslovou školu, kde maturoval roku 1963.V Pozemních stavbách dělal mistra a poté vedoucího VTI podnikového ředitelství. V roce 1973 odešel do důchodu. Ve volných chvílích se věnoval překladům ze severských jazyků.

Osmdesátpět let olomouckých ochotníků. Olomouc 1957. ; Hynek, Zdeněk: Olomoucké hřbitovy Olomouc. 1997. (rkp.) Ševčíková, Hana: Březnová středomorovská výročí. Týnecké listy, 2013, č.3. S.4.

PhDr. František Tvrdoň

Herec, divadelní ochotník, zpěvák a recitátor. Prvním ředitelem Okresního Domu osvěty (založen 1954) a poté Spojený závodní klub. Po inscenovaném procesu „Ječmínek“ odešel pracovat jako zásobovač do Tesly, kde zůstal až do důchodu. Teprve v r. 1988 byla uspořádána retrospektivní výstava ochotnick. divadla v Litovli.

Dodatky p.Šik; Litovelské noviny, č. 9/1995, S.9;

Studoval češtinu a ruštinu 1945–1948 na FFUK v Praze a 1948–49 FFUP v Olomouci, krátce učil na severní Moravě. Od r. 1952–1985 působil v Ústavu jazyka českého ČSAV v Praze.

ČBS.Praha 1992.S.759.;.

V Olomouci nastoupil po prof.Stupkovi 28.8.1956 do funkce uměleckého ředitele Moravské filharmonie, v níž setrval do 31.1.1960.Poté v AUS Praha.R.1957 di­rigoval MF na zájezdu do Polska.Skládal filmovou hudbu.Zasl.umělec.

Československý hudební slovník.II.Praha, SHV 1965, S.824–825.;Dvacet let Moravské filharmonie v Olomouci.Olomouc, 1965, S.33.;Kmoníčková, Eva: V roce 1988 zemřeli.Brno, SVK 1989, S.22.;. V měsíci červnu si připomínáme..In: Kdy-kde-co 2014, červen,S.1 (foto)

V roce 1914 se po smrti otce přestěhoval i s maminkou do Drahanovic. Již od dětství hrával na varhany v místním kostele, zatímco jeho matka tam zpívala. Vystudoval v letech 1916–1920 státní českou reálku v Olomouci a v letech 1920–1924 učitelský ústav v Olomouci. Od roku 1926 působil jako učitel na Moravském Slovácku, kde také dirigoval kapelu, která po okolí často koncertovala. Zde se seznámil s národními písněmi, kterým pak zasvětil celý svůj život. V roce 1931 odešel ze školy v Uherském Brodě do školy v Náměšti na Hané. V letech 1931 – 1948 byl učitelem měšťanské školy v Náměšti, kde se pak usadil na trvalo. Na základě poúnorových čistek v roce 1948 byl vyhozen ze školy v Náměšti, což se ukázalo z dlouhověkého hlediska jako pozitivní, protože se mu podařilo od dubna 1948 pracovně uchytit v Olomouci, nejprve na několika základních školách a později i na univerzitě. Znalec hanáckého národopisu. Sbíral a publikoval hanácké písně, pověsti a obyčeje. Vydal výbor hanáckých lidov. písní pod názvem Hanácke pěsničke (1955), dvě sbírky hanáckých básní. Pro Čs. rozhlas napsal více než 200 rozhlasových a divadelních her a reportáží. Zasloužilý učitel, barytonový sólista PSMU. Sbormistr dívčího pěveckého sboru Fučíkovy pedag. školy v Olomouci. Odborný asistent katedry hudební výchovy pedag. fak. UP. Literární činnost vycházela z bohatého národopis. materiálu. Soubor hanác. pověstí vydal ve spolupráci s J. Koudelákem a J. Vrbkou. V roce 1962 založil Pěvecký sbor olomouckých učitelek. Ovládal hru na housle, klavír a varhany. Jeho tvorba vycházela z hanáckého folklóru, řadu let vedl v Náměšti folkloristickou skupinu. Byl velikým propagátorem hanáčtiny. Ohromně spolupracovat s rozhlasovým studiem, zejména v Brně, Ostravě a později též v Olomouci. Napsal rozhlasovou hru Josef Mánes na Hané. Při přípravě díla navštívil v Čechách pod Kosířem řadu starších obyvatel, kteří znali různé lidové zkazky o Mánesovi a jeho putování po Hané.

Československý hudební slovník.II.Praha, SHV 1965, S.826.; Doupalová, Eva: Slovník sběratelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí.Olomouc, UP 1987, S.189–190.; Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.30.; Papajík, David, Šmíd, Miroslav: Dějiny Náměště na Hané. 2022. S.603–606.

Podílel se na vzniku Hanáckého divadla v Prostějově, nyní HaDivadlo Brno, kde působil jako umělec. vedoucí. Též ved. dramat. redakce Čs. televize Brno, MK ČSR Praha, Divadelní ústav. Od r. 1990 pracuje v MK ČR.

Slavíková, V.: Spisovatelé Jm kraje.Brno 1989,S.266–267.

V letech 1925–1933 studoval gymnázium v Zábřehu. Po maturitě nastoupil vojenskou presenční službu. Studoval na 2 leté vojenské akademii v Hranicích. Z akademie vyřazen v hodnosti poručíka a nastoupil jako velitel roty 39. pěšího pluku v Bratislavě. Současně se zapsal na studium filozofie a historie na univerzitu. Po zániku ČSR, už 19. 3. 1939 přešel polské hranice. Přidal se k L. Svobodovi, 17. 9. 1939 přešel do Sovětského svazu, kde zůstal do března 1940. Šokován poměry v internačním táborech odešel s prvním transportem do Francie. Po pádu Francie odešel do Anglie, prošel výcvikem pro radiotelegrafisty a navigátory a byl s hodností npor. přidělen k 311. čs. bombardovací peritu. V únoru 1941 posádka letounu zbloudila a omylem přistála v Německu. Zajat a vězněn v Saganu nedaleko Zhořelce. Při pokusu o útěk zastřelen. V roce 1991 byl povýšen in memoriam do hodnosti pplk. 22. 7. 1973 byla na kulturním domě ve Svébohově odhalena jako pamětní deska.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.3.Opava, Optys 1995.S.121–122.;

Po vychození základní školy se vyučil zámečníkem u strýce. V dětství jej kromě otce živnostníka ovlivnila i babička, skrze kterou objevoval víru, umění a život vůbec. Po nekonečných pokusech o přijetí na uměleckou školu byl v roce 1964 povolán na základní vojenskou službu. Po srpnu 1968 emigroval do NSR, kde byl přijat na grafickou školu. Přesto se však vrátil po sedmi měsících do vlasti, kde se mu podařilo zahájit studium na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze, kterou absolvoval v roce 1974. V témže období se věnoval též vydávání samizdatové edice Texty přátel, která čítá na 300 titulů. Přispíval též do samizdatového sborníku Enato (1983,1984) V období normalizace používal pseudonym Vratislav Halen. Farářská činnost mu byla zapovězena až do roku 1989. Během své životní cesty vystřídal několik dělnických profesí: topič, skladník, kulisák, pracovník vlakové pošty a v období 1979–1989 byl měřičem u hydrologického průzkumu. Na své chalupě v Drahanovicích pořádal neoficiální divadelní představení a komponované večery poezie. Samostatně vystavoval grafiku zprvu v Olomouci (1973,1974, 1986 a 2005), v Praze (1976), Litovli (1980,2003). Od roku 1990 působil jako farář CČSH v Litovli, Olomouci a Horce nad Moravou. V téže době spoluredigoval sborník Bítov, Archy pro poezii, kritiku a život a publikoval v periodikách: Proglas, Souvislosti, Skriptum, Velehrad, Prostor Zlín, Český zápas a v Hanáckých novinách. Je také autorem grafických úprav a ilustrací titulů vydávaných ve Votobii. Valuškova poezie vyniká duchovní hloubkou a krásným jazykem. Po roce 1989 vyšly tituly: Ztotožňování (1990), Milostivé léto (1996), Léthé ve snu (2004) a Duše s vytrhanou podlahou (2006). V roce 1997 byl operován s těžkou chorobou srdce. V roce 2012 se stal laureátem Ceny města Olomouce v oblasti literatura.

Týnecké listy 1916, červen.

Mgr. Rostislav Valušek Přispívá do Paměti národa.

Narozen v Odrlicích (n. část obce Senička). Vystudoval 4 třídy na gymnáziu ve Šternberku. Po smrti otce se vyučil drogistou. Věnoval se pak i fotografii, provozování kina či prodeji prvních gramofonů. Byl velmi aktivním kulturním pracovníkem. Hrál ochotnické divadlo, od 1909 členem Litovelského pěveckého kvarteta. V roce 1912 spolu s malířem Karlem Achartem zahájil ve Střelnici provoz kina a v roce 1922 předali koncesi Čs. obci legionářské. V roce 1929 ustavil Kruh přátel dramatických umění, kde místopředsedou.

Šik,L.: Litovelské noviny, květen 1994.;.Šik,L.: Litovelské osobnosti. 2009. CD-R.;

V r. 1946 vysvěcen v Brně, 1950 internován, 40 měsíců PTP, zákaz duchovní činnosti, pracoval jako dělník. 1961 vězněn 3, 5 roku, 1969 farář v Předmostí u Přerova (n. Přerov), 1970 řeholní představený, 1971 jmenován provinciálem salvatoriánů, od 1981 děkan v Přerově. Čestný kanovník kroměřížský. Bydlel v Prostějově,

Kdo je kdo 1991/1992.II.Praha 1991.S.1070.;Ka­talog kněžstva arcidiecése olomoucké.Olomouc 1949.S.570.;.

V roce 1919 založil pěv. sdr. Tyrš, 1954–56 předs. Klubu českosl. skladatelů v Olomouci, 1956–59 učil na ped. šk. v Přerově a konz. v Kroměříži. V letech 1928–32 dirigentem Přerubu. Autor 66 opusů.

Hudební rozhledy X. 1957, S. 348. ; Stárek, Z. : SČS II. Praha 1982. S. 654. ;Literární místopis Přerovska-OA Přerov 1982;.

Vyrostl v Prostějově, kde též maturoval na gymnáziu, spolužák J. Wolkra. Poté vystudoval pražskou konzervatoř u Josefa Kličky, zpěvu se učil u E. Buriana v jeho pěvecké škole a doprovázel také bratry Buriany na jejich koncertech. Od počátku se cílevědomě věnoval klasickému hudebnímu umění. Krátce působil jako dirigent v olomouckém divadle (1920), poté dostal místo dirigenta v brněnské opeře u F. Neumanna. V roce 1924 odejel na pozvání Oskara Nedbala do Slovenského národného divadla v Bratislavě, kde mnohdy vystupoval i při premiérách. Zde se aktivně podílel na budování slovenského operního umění, které se po vzniku samostatné republiky začalo teprve rozvíjet. V letech 1924–1945 působil na Hudební akademii, kde stál při počátcích dirigentského oddělení. Pod jeho pedagogickým vedením vyrostli významní slovenští hudebníci jako Suchoň, Jurovský, Očenáš, Kardoš a další. V roce 1938 byl jmenován šéfem opery Slovenského národného divadla (do r. 1945). Slovensko se stalo jeho druhým domovem. Po 2. světové válce se vrátil do Čech, kde byl jmenován dirigentem České filharmonie, dirigentem Národního divadla a posléze zakládal zpěvohru na Kladně. V letech 1956–1958 se stal šéfem opery v Ostravě, ale ze zdravotních důvodů se vrátil zpět na Slovensko, kde byl jmenován vedoucím opery Státního divadla v Košicích. V roce 1962 odešel na zasloužený odpočinek a v roce 1970 byl jmenován zasloužilým umělcem.

ČSHS II.Praha 1965.S.876.; Český biografický slovník XX. století. 3. díl. Praha. Gregor, Vladimír: Hudební místopis Severomoravského kraje. Ostrava 1987. Říčan, D.: Josef Vincourek – hudební pedagog a dirigent. In.: Poodří 2000.č.1. Vin­courek, Josef: Jen malá vzpomínka. Štafeta, 1974, č. 1.S.13–16.

Narozen v obci Rožďalovice – Zámostí (n. Rožďalovice). Český sochař a designér Josef Vinecký působil v letech 1902–1937 v Německu. Z jeho díla se zachoval pouze zlomek prací, které však vypovídají o osobitém přístupu, reagujícím na tehdejší evropskou avantgardní tvorbu. Jde zvláště o sochy, jež vznikly ve dvacátých letech ve Wiesbadenu a Vratislavi. Za okupace působil v Bratislavě a po osvobození na Moravě v Olomouci, kde v letech 1946–49 smluvní profesor na PdF UP, zakládající člen ústavu výtvarné výchovy. Vedl výuku modelování, přednášel technologii malířských a sochařských materiálů. Jeden z předních členů meziválečné avantgardy. Vlastní tvorba. Znám jako tvúrce plastik zvířat.

Výtvarní umělci na UP.Olomouc 1987.;ČBS.Praha 1992.S.783–784.; Šlapeta, V.: Josef Vinecký, 1882–1949, výtv.dílo.Olomouc, Vlastivědný ústav 1977.;. Kavčáková, Alena, Josef Vinecký.Příloha Žurnáku UP Olomouc, VI 1996/7, č. 25– Vzpomínky. S. 226–228.; Králík,O.: 25 let Katedry výtvarné výchovy a teorie FFUP. Olomouc 1972.;

Po ukončení měšťanské školy ve Ždánicích se v roce 1927 se vyučil sazečem písma a působil v tiskárně v Židlochvicích do roku 1940. V rodišti působil též jako dobrovolný knihovník. Po osvobození v roce 1945 se stal knihovníkem Zemské a universitní knihovny v Brně. Od r. 1947 na návrh dr. J. Běliče odešel do Olomouce, za spolupráce O. Králíka budovat Slovanskou knihovnu. Prac. knihovního střediska FFUP. 1936–37 ochot. divadlo, hrál na Jiráskově Hronově. Sbíral materiál k dějinám žarošického divadelnictví. 1945 založil Kroužek rodáků a přátel Žarošic, 1955 přejm. na Vlastivědný kroužek Žarošic. Ročenka Od Hradské cesty, od r. 1950 ji rediguje, 1970 jmen. čestným občanem obce. Žil ve Šternberku. Autor literárních místopisů, spolutvůrce bibliografií okresů Uherské Hradiště, Zlín, Hodonín aj.

Kubíček, J. : 60 let Jaroslava Vlacha. VVM, 25, 1973, č. 3, S. 287–88. /foto/; Vlastivědná společnost muzejní v Olomouc 2001–2005.Olomouc:VSMO,2005­. S.37 Hlůzová, Vlasta: Osobnosti Šternberska ve 20. století. Šternberk 2007. S. 231–238. Hlůzová, V.: Prošli Šternberskem. Šternberk 2015. Ševčíková, H.:Červnová výročí středomoravského regionu. Velký Týnec, r. 25, 2015, červen, S. 7–8.

Narozen ve Votěchově na Prostějovsku. Studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci kde maturoval roku 1895. Poté absolvoval abit. kurs na učitelském ústavu v Brně, žák Leoše Janáčka. V r. 1900–1926 učil na uč. ústavu v Příboře.

Stárek, Z.: SČS II.Praha 1982.S.666–667.; Československý hudební slovník osob a institucí 2.M-Ž.Praha 1963.; Opus musicum,29,1997,­č.4.S.156–161.

Vojtěchov (n.m.č. obce Hvozd).