Osobnosti Moravy.eu

V r. 1905 absolvoval německé gymnázium v Šumperku a poté se přihlásil na techniku do Brna. Po dokončení studií působil jako asistent. V r. 1912 odchází do služeb státní stavební správy v Lublani. Uplatnil se jako vynikající projektant vodních děl, mostních a železničních staveb a současně také jako pedagog technivké fakulty lublaňské univerzity. Později se stává děkanem fakulty a po válce rektorem univerzity.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.3.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1995.S.68.;

Bojoval na ruské frontě, v listopadu 1916 raněn. Od srpna 1917 na rekonvalescenci v Luhačovicích. Kontaktoval se s J. Rošickým (1884–1942) a přes bratra Františka Kramáře (1891–1955) s tajným výborem Mafie. Stal se vojenským zpravodajcem Mafie na Moravě a ve Slezsku. Od listopadu 1918 zabezpečoval návrat čs. legií z Itálie. V letech 1919–1923 pracoval na ministerstvu obrany, od r. 1923 ve výslužbě.

Slovník prvního českého odboje 1914–1918. Praha, Hermes 1993.S.70.

Vystudoval na učitelském ústavu v Příboře. Svou učitelskou dráhu nastoupil na obecné škole v Postřelmově, poté v Libhošti, Trnávce, Frýdlantě nad Ostravicí, Lhotce, Příboře. 1900 odchází do Brna a studuje na české technice matematiku a přírodní vědy. 1905 byl jmenován profesorem učitelského ústavu ve Slezské Ostravě. Současně učil na ostravské hornické škole. 1902 založil populárně vědecký časopis Příroda a škola. Sám napsal trojdílnou příručku Přehledy věd přírodních.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk: Oblastní rada ČMOS, 1990.S.95–97.;

Jako sirotek dán do výchovy jezuitskému řádu, do něhož vstoupil v r. 1677. V letech 1667–1670 a 1673 –1674 působil na řádovém G v Litoměřicích. Jeho hlavním oborem byla matematika. Ovládal 9 evropských jazyků. V roce 1681 byl ustanoven profesorem hebrejštiny na olomoucké univerzitě a v období 1682/1684 přednášel zde i matematiku. Od 1684 působil na univerzitě v Praze a zabýval se též astronomií. 1686 působil na univerzitě v Madridu a na námořní akademii v Cadízu. R. 1702 se vrátil do Prahy. 1704 se stal zpovědníkem dvora arcivévody Karla a Karla VI. v r. 1711 se vrátil spolu s ním do Vídně. 1713 se vrátil abbé Kresa do Brna, jezuitského kláštera, kde zemřel.

Mikulčák, J. : Moravan Jakub Kresa – Eukleidos Západu. Matematika a fyzika ve škole, 16, 1985, č. 3, S. 166 – 171. ;Peterka, M.: Smržice. 1994. S. 309 –311. ;.

Studoval nižší třídy Slovanského gymnázia v Olomouci a přešel na učitelský ústav v Příboře. Po absolutoriu působil postupně ve Velkém Újezdě, Staměřicích (Dolní Újezd), Výklekách, Lazničky a v obci Prosenice. Vynikající znalec včelařství. Založil včelařské oddělení Vlasteneckého muzea v Olomouci a věnoval mu rozsáhlou sbírku včelařských starožitností, jež sám shromáždil a zachránil. Věnoval se také rodopisnému bádání, sepisoval obecní kroniky obcí, kde působil. Sepsal dějiny obce Velké Prosenice a paměti obce Výkleky. V důchodovém věku žil v Olomouci a mnoho let byl poručníkem ex offo města Olomouce. Pohřben v Olomouci. Jeho hrob opatřen bronzovým reliéfem akad. sochaře Julia Pelikána.

Kunc, J.: Kdy zemřeli…Praha 1962, S.336.;. Hynek, Zdeněk: Olomoucké hřbitovy. Olomouc 1987.Rkp.

Staměřice je místní část obce Dolní Újezd Zákřov – místní část obce Tršice

V letech 1951–1956 studoval archivnictví u Jindřicha Šebánka na FFMU v Brně. Poté pracoval ve Státním archivu Brno a od roku 1955 v zeměděl­skolesnickém archivu v Bučovicích a 1960 až do roku 1992 v Okresním archivu v Přerově. Publikační činnost zaměřoval na archivní problematiku (zejména diplomatiku) a regionální dějiny. Mimo archivní povinnosti se výrazně angažoval v domovské obci Potštát – v letech 1963–1974 a znovu v letech 1985–1990 vedl tamní kroniku, byl také poslancem MNV a členem pěveckého sboru.Zemřel v nemocnici v Hranicích.

Cekota, Vojtěch: PhDr. Ivan Krška a bibliografie jeho prací.In: Sborník SOKA Přerov 1993. S.101–109.

PhDr. Ivan Krška.

Do školy chodil v Bludově, kde se vyučil řezníkem, za 1. svět. války byl těžce raněn a tak po r. 1918 studoval učitelský ústav v Olomouci a nastoupil své první místo v Doubravici. 1928 řídícím učitelem v Moravičanech, 1930 odešel do Loštic, 1932 se vrátil do Moravičan, kde se oženil. Pracoval jako funkcionář Sokola, režisér místního ochot. spolk

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk 1990.S.100–101.;.

V Bouzově působil 2 roky jako pomocný učitel, poté v Lošticích u rektora Goldy. Vynikající violista, člen kvarteta, které pravidelně hrávalo na Zámku Židlochovice.

Fischer, R.: Loštice.2. Olomouc 1916.S.261–263.;.

Narozen v obci Klášterec (n. m. č. Olšany (u Šumperka). Studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci a učitelském ústavu v Příboře, kde roku 1880 maturoval. V témže roce se stal zatimním učitelem v Bartoňově(n. m.č. Ruda nad Moravou). R.1883 vykonal zkoušku učitelské způsobilosti v Olomouci. Roku 1888 odešel na školu do Hrabenova (n. m. č. Ruda nad Moravou), kde působil nepřetržitě 33 roků. V penzi roku 1927 přesídlil do Loštic. Sedm ze svých osmi dětí zasvětil učitelskému povolání. Kromě učitelského povolání se věnoval též osvětové práci, vykonával přednášky hasičským spolkům, přispíval do regionálních časopisů (Moravský sever, Vlastivědný sborník pro mládež župy Olomoucké aj.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk: Oblastní rada ČMOS, 1990.s.102–103.; Za zemřelým naším spolupracovníkem Eduardem Kubíčkem. In: Vlastivědný sborník střední a severní Moravy, 9, 1930–1931, příloha. S. 1–3.;

Hrabenov je součástí obce Ruda nad Moravou a Klášterec je součástí obce Olšany.

Narozen jako šesté dítě v rodině řídícího učitele Eduarda Kubíčka v Hrabenově (n.m.č. Ruda nad Moravou) . Po obecné škole studoval čtyři třídy české reálky v Litovli v letech 1906–1910, odkud přešel na učitelský ústav do Polské Ostravy, kde maturoval v r. 1914. První učitelské místo v Radvanicích-Lipině na Ostravsku. V období první světové války učil na Zábřežsku, poslední dny války v Bohdíkově. V polovině r. 1919 vypomáhal bratrovi v Šumperku, od září 1919 v Bohdíkově a poté v Rudě nad Moravou. R. 1921 působil jako řídící učitel v Písařově, od září 1924 odborným učitelem v Lošticích. V září 1930 se stal ředitelem školy v Hanušovicích. Přitom dálkově studoval v Brně, kde zkoušky udělal v r. 1934 a stal se školním inspektorem. Od r. 1936 působil v Novém Jičíně, několik měsíců ve Valašském Meziříčí, po osvobození v r. 1945 v Jihlavě, od srpna 1945 v Brně. V roce 1948 školním inspektorem v Zábřehu. Od návratu do rodného kraje až do smrti žil v Lošticích. Aktivním členem Učitelské jednoty.

Springer, Jan: Co dalo Šumpersko české literatuře.Šumperk 1974. S.12.;. Slovník učitelských osobností okresu Šumperk. Šumperk 1989. S.107–108.;

Od začátku války žila Kubíkova rodina v Brně. Za války pracoval v Jehnicích u Brna jako lesní praktikant. Koncem srpna utekl přes Šumavu do Západního Německa. Vystřídal několik uprchlických táborů a pak se přes Neapol na válečné lodi General Black vypravil do Austrálie. Cesta tam trvala měsíc. Zprvu pracoval na farmě a v buši, později si sehnal místo návrháře a malíře v divadle a v tiskárně v Sydney. Bral hodiny jógy a v roce 1955 se oženil s Angličankou, která se věnovala baletu. Po svatbě se odstěhovali do Cambery, kde jeho paní vedla baletní školu. Kamil pracoval na Vysoké lesnické škole jako výzkumný asistent a též studoval na univerzitě orientální civilizaci. Taky zde připravil a vedl výstavu „25 let Cambery“, díky níž se seznámil s australským premiérem a členy vlády. V roce 1960 odjel s manželkou do Ameriky a 2 roky žili v San Francisco, kde pracoval v Uměleckém muzeu a jeho žena v baletní společnosti. O dva roky později se odstěhovali do New Yorku a Kamil začal studovat v Art Students League a současně pracoval jako umělecký ředitel ve velké tiskárně. V roce 1964 se manželé Kubíkovi vrátili do Evropy. Mladé paní se stýskalo po Londýně. Zde začal malovat architekturu. Když jednou kreslil katedrálu St. Paul, přišek za ním hrabě de La Lanne Stuart s dotazem, aby mu namaloval dům. Poté se stali velkými přáteli. Také se sešel se spisovatelem Grahamem Greenem. Záhy dostala jeho žena angažmá jako primabalerina opery v Essenu. Odstěhovali se tam a Kamil mohl srovnávat, jak vypadalo Německé v roce 1948 a jak o 18 let později. Po pohřbu Konráda Adenaura v roce 1967 se brzy vrátili do Ameriky. Tam se začátkem let sedmdesátých seznámil s prezidentským párem G. Busche a stali se přáteli. Stal se velmi uznávaným malířem. Jeho obrazy vlastní také britská královna Alžběta II., Donald Trump i někdejší starosta New Yorku – Rudolph Giuliani, Gerald Ford i manželka prezidenta L. Johnsona. Osobně se několikrát sešel i s malířem Salvatorem Dali a americkým prezidentem Richardem Bizonem. V roce 1991 a 1992 navrhl vánoční pohlednici pro Bílý dům. Bylo vytištěno 185 tisíc pohledů a 800 prezentačních lístků, o které byl velký zájem.V roce 1999 doprovázel manžele Buschovi na pozvání prezidenta Václava Havla do Prahy. Kamil Kubík je autorem knihy „City Scapes“, která je presentací jeho tvorby.

(Informace čerpány z knihy Jana Antonína Krytka: Osudy – viz Pozitivní noviny.)

Za války pracoval v Jehnicích u Brna – nyní Brno – Jehnice)

Absolvoval Gymnázium v Litovli r. 1925, po studiích v Praze působil jako střed. prof. kreslení v Opavě, od r. 1938 na gymnáziu v Olomouci. Od r. 1947 učil na FF UP nejprve jako docent a posléze jako vedoucí katedry výtvar. teorie a výchovy FF UP. Od r. 1933 byl členem Sdružení moravskoslezs. výtvarníků. V letech 1939–60 uspořádal řadu výstav samostatných či v rámci výtv. spolků, jejichž byl členem. Maloval motivy rodného kraje Litovle i Olomouce, vesnické architektury, krajinomalby v osobitém realismu.

ZKVMO 1983, č.223, S.4.; ZVSMO 1986/87, č.23–24, S.29–30.; Kdy kde co, leden 1995, S.1.; Litovelské noviny č.1/1995, S.10; .

Narozen v Holici u Olomouce. V roce 1944 maturoval na Polívkově reálném gymnáziu v Olomouci. Rok před absolvováním (1949) AVU Praha, prof. Rada- byl vyloučen z politických důvodů. V roce 1950 byl přijat za člena Svazu československých výtvarných umělců. Po vojně pracoval v letech 1952–1955 jako reklamní grafik v Sigmě Lutín. Poté byl ve svobodném povolání. Od r. 1965 – 1968 externí učitel katedry výtvarné výchovy FFUP, vyučoval malbě. V roce 1968 začal učit na Střední umělecké škole v Uherském Hradišti a na podzim t.r. odešel do švýcarského exilu.Jako nezávislý umělec prošel složitou cestou. Počáteční tvůrčí vývoj je spjat s Cézánnovským pojetím malby, později se dopracoval k vlastní svébytné figurálnosti. Figurální abstrakci věnoval i své teoretické stati. V roce 1973 se usadil v Lucernu a založil tam soukromou malířskou školu Kunstseminar Luzern.Tu vedl do roku 1985, kdy odešel do důchodu. Jeho rozsáhlou retrospektivu představilo Muzeum umění v roce 2005.

Výtvarníci a teoretici VVUP 1946 – 1986.Olomouc 1986.;. Kolář, B. a kol.: Slovanské gymnázium literární.Olomouc, Danal 2000.S.378–379. Daněk, Ladislav: Radoslav Kutra. In: Oznámení o Ikarově letu. Olomouc 1998. S.136–139.; Olomoucká kulturní scéna přišla v lednu o dvě osobnosti.In:O­lomoucké listy 2020, č.2. S.8.

Holice u Olomouce jsou nyní součástí města Olomouc.

Studoval reálné gymnázium v Přerově, poté na UK v Praze obor farmacie a FF, dále v Berlíně a Lipsku. Působil na MU v Brně.

Kunc, J.: Kdy zemřeli…?Praha, 1962, S.146.;. http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?…

Prof. PhDr. et PhMr. Bohumil Kužma

Narozena v rodině středoškolského profesora. Její matka jí a staršího bratra Ivana vedla k tanci. Základní vzdělání získala u tanečních profesionálů v Ostravě a v Praze. Od r. 1927 působila v Brně, kde byla členkou Národního a Zemského divadla. V době prázdnin jí bratr umožnil vzdělání v Paříži a v Londýně. V brněnském divadle působila do r. 1939 a od r. 1932 do r.1947 vedla soukromou baletní školu Iva Váni Psoty v Brně. V divadle se seznámila s dirigentem Rudolfem Kvasnicou, s kterým v r. 1947 odešla do Zlína, kde si otevřela baletní školu v období 1948–1954. V roce 1956 odešla s manželem do Prahy, kde působila v Hudebním divadle Karlín.

Postavy brněnského jeviště. II. Brno 1989. S. 91–96.

Studoval Učitelský ústav v Příboře a ve Valašském Meziříčí. V roce 1946 obnovil divadelní činnost v obci Lužná u Vsetína. Po maturitě studoval Přírodovědeckou fakultu UP v Olomouci. Byl ředitelem ZŠ ve Valašské Polance a vedoucím odboru školství ONV ve Vsetíně.

Fabián, Josef: Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska. Valašské Meziříčí. 2000. S.92. Musil, J.V.: Promovaný pedagog Josef Kvita šedesátiletý. In: Kdy-kde -co v Olomouci. únor 1982.S.11.;

Maturoval na gymnáziu v Olomouci, poté studoval univerzity v Praze, Lipsku, Petrohradě. Od r. 1906 – 1908 učil češtinu a němčinu na ČRO v Olomouci, od r. 1908 trvale v Ostravě. Překladatel z ruštiny. Sestavil Slovníček hanáckého nářečí z okolí vsi Senice na Litovelsku. Jeho práce byla doplňkem k Bartošovu Dialektickém slov. moravském. Studie ze slovanských jazyků uveřejňoval též v olomouckém Pozoru.

Slavík, B.: Písemnictví na Litovelsku.Litovel 1937, S.52–53.;.

Významná osobnost brněnského divadelnictví, Ladislav Lakomý, pochází ze živnostenské rodiny a dětství strávil v Náměšti na Hané a v malé vesnici Loučka u Litovle. Asi čtyři roky pobývala rodina v Přerově. Již od dětství jevil zájem o divadlo, pro jeho umělecké směřování však rodiče neměli pochopení. V roce 1948 začal v Brně studovat Vyšší průmyslovou chemickou a tehdy také začal hrát s divadelními ochotníky, zároveň začal soukromě studovat základy herecké práce. Po maturitě v roce 1952 na průmyslovce nakonec zahájil studia herectví v Brně na JAMU, absolutoria dosáhl v roce 1956. Po studiích získal Lakomý angažmá v Divadle bratří Mrštíků (dnešní Městské divadlo Brno), kde působil v letech 1956–1965. Jeho začátky jsou spojeny s postavami mladých hrdinů, které zosobnil například ve hrách: Strýček Váňa, Jak je důležité míti Filipa nebo Manon Lescaut, překvapivě ale dostal i příležitosti neadekvátní svému věku (Maryša, Jan Hus). V mezičase krátce hrál ve Státním zájezdovém divadle v Praze (1960). V roce 1965 změnil působiště, ale jen v rámci Brna, přešel na scénu Státního divadla (dnešní Národní divadlo Brno), kde pak strávil více než třicet let. V letech 1967–1968 byl krátce šéfem činohry Slováckého divadla v Uherském Hradišti, tehdy také přišla nabídka z Národního divadla v Praze, jednání ale skončilo na půli cesty, takže Lakomý zůstal již natrvalo spojen s Brnem. Na scéně největšího brněnského jeviště odehrál více než stovku stěžejních rolí domácího i světového repertoáru (Maryša, Král Krysa, Idiot, Car Fjodor, Ivanov, Dvanáct rozhněvaných mužů), více než 150 repríz v průběhu pěti let spojených s velkým úspěchem představovala hra Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista. V roce 1991 odešel Ladislav Lakomý do penze, na scéně brněnského Národního divadla ale vystupoval nadále pohostinsky. Vyučoval na JAMU v Brně, c roce 1990 jmenován docentem. Jeho filmografie obnáší od r. 1962 až do r. 2008 více jak 80 titulů. V roce 1998 získal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Daboval Maraise a Delona. Často účinkoval v rozhlase a jezdíval též do Olomouce, aby zde promlouval svou hanáčtinou. Do rodiště se taky vracel, měl zde rodinný domek a plno příbuzných, protože ač byl jedináček měl hodně bratranců a sestřenic.

Kulturní kalendář 1991.Olomouc, OK 1990.S.56.;. Neobyčejné životy. ČT 1 2010. (Vysíláno dne 21.4.2021.

Loučka (u Litovle)¨ Doc. Ladislav Lakomý

Člen VSMO od r.1969 – 1992. Litovelský hrnčíř.Bydlel v Litovli Na rybníčku č.38.

Kart.VSMO;Janoušek, Dušan: Litovelský hrnčíř Josef Lamr.=Štafeta­.Prostějov 1981, č.2., vnitřní str.obálky.;Úmrtní parte..

Zásluhy o založení Havelkova muzea v Lošticích, podíl na činnosti vlastivěd. sboru v Zábřehu a Šumperku, od r. 1964 žil v Příkazích. Uveřejnil na 50 studií, článků a recenzí v časopisech a sbornících, zejm. ve sb. Severní Morava.

Bibliografie sb.Severní Morava 1–50.Šumperk 1988, zázn.č.2;613–629;771–780;Doupalová, Eva: Slovník sběratelů a vydavatelů moravských lidových pověstí.Olomouc UP 1987, S.144–145.;Springer, Jan: Co dalo Šumpersko české literatuře.Šumperk 1974, S.13.;Kdy kde co v Olomouci 1983, srpen, S.9.

roz. Svozilová. Před a behem 2. světové války pracovala v redakci Družstva kovářů časopis Kovář československý, později v družstvu Kodruko. V Sokole se věnovala choreografii a amatérskému divadlu. Výborná zpěvačka lidových písní. V národopisné činnosti spolupracovala s ing. J. R. Bečákem a též na expozici Z klenotnice lidové kultury na Hané v Litovli. Dopisovala do sborníku Severní Morava, spolupracovala s národopisnou sekcí VSMO. Restaurovala krojové části pro Muzeaum Adolfa Kašpara v Lošticích. Organizovala literární večery hanácké lidové tvorby, přednášela o historii lidové hanácké architektury, zabývala se historií lidové stravy na Hané. Byla vyhledávána malíři, etnografy a dialektology. Její folklorní činnost je zachycena litovelskými amatérskými filmaři na krátkých snímcích, např. Šátek; Tak podíváte se;. Žila s manželem v Příkazích čp.158.

Zpravodaj VSMO 1981, č.15–16, S.48.; Gabajová, Libuše: Odešli.Nekrolog.In: Informace z OKS 1983, č.5.S.25–26.; V království hanácké výšivky. Stráž lidu, 1981, 27.10. S.4.;

Od útlého dětství žil v Litovli. Střední knihovnickou školu studoval v Brně. Po maturitě působil v letech 1980–1986 v Okresní knihovně v Olomouci. Jako mladý, začínající pracovník nemohl z platu knihovníka uživit rodinu a proto odešel z oboru do obchodního resortu. Vystřídal několik zaměstnání. Výtvarný talent zúročil v propagačním oddělení Jednoty, kde pracoval jako litograf. Po sametové revoluci se opět dostal ke svým milovaným knížkám a vedl prodejnu hudebních kazet, knih a gramofonových desek v Olomouci, poté působil v Uničově a pak krátce vedl prodejnu TYCHO. V červnu 1996 se stal majitelem knihkupectví a posléze Antikvariátu Atlas Alfa v Litovli. Ilustroval a psal leporela. U titulů Tom a Mimi (1992) Znáte je ? (1994), Z pohádky do pohádky (1995), Jedeme, plujeme a létáme (1995), Grimm: Märchen (1995) aj. najdeme v tiráži jeho jméno. Psal texty a básničky, ilustroval učebnice a školní pomůcky pro pedagogická nakladatelství. V letech 2010 a 2015 mu vyšly tyto tituly hanáckých bájí a pověstí „Tož tak“ (2010) a fejetonů, písniček ,básniček a vzpomínek „Tož baď“ (2011).; " No deť" (2012); " Hanácká konverzace" (2013); a " Dež se se narodil a co belo potom" (2014). Je aktivním členem ochotnického divadelního odboru Sokola v Litovli, kde se uplatnil nejen jako herec, ale i režisér. Spolupracuje i s Hanáckou Mozekou – zejména o adventu, ale i v pořadech Hanácké ambasády „Přendite si splknút“, které se konají dvakrát či třikrát za rok. V roce 2000 stál u zrodu Klubu litovelského petanque , kde byl osm let prezidentem KLIPu. Každoročně pořádá turnaj pro děti a mládež pro Modrou velrybu v Bílé Lhotě. Vášnivě se věnuje také sběratelské činnosti – sbírá pohledy, zejména kulaté, staré pohlednice, zápalkové etikety, a dětské knihy. Od podzimu roku 2010 je členem zastupitelstva v Litovli, kde působí v Letopisné komisi. Jeho velkým snem je prosadit v Litovli muzeum dětské knihy.

Červencová výročí středomoravského regionu.In: Týnecké listy, 2011, červenec.S.7. e­mailová zpráva ze dne 20.6.2016.

http://otavinka.blog.cz (50 Petr Linduška 50 )

Působil jako učitelský pomocník v Cotkytli, poté v Rudě, před Mnichovem přeložen do Horní Olešné (n.m.č.obce Hrabišín), odkud odešel do Litovle, zde jmenován ředitelem měšťanské školy.Zapojil se do protifašistického boje.Zatčen 10.2.1944 ges­tapem.Vězněn v Olomouci, Brně a pak ve Vratislavi.V Šum­perku a v Rudě na Moravě pojmenována ulice.

Filip, Z.: Kdo to byl Jan Linhart?-Kulturní život Šumperka 1962, č.9, S.8.; Bartoš, J.: Jan Linhart-pokrokový učitel a antifašista.-Severní Morava.Šumperk, sv.43, S.42–45.; Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk 1990.S.109–110.;.

Syn bývalého vojenského kapelníka. V r. 1919–1924 studoval Učitelský ústav v rodišti a poté dramatické oddělebí brněnské konzervatoře, zde zejména operní režii v letech 1921–1925. Poté nastoupil hereckou dráhu v brněnské činohře, kde do r. 1930 a pak hercem a režisérem v Bratislavě 1930–1932, režisér činohry a opery v Plzni 1932–1933. Krátce působil v Divadle Vlasty Buriana a ve Švandově divadle na Smíchově v Praze, v letech 1934–1935 v Kladně jako šéf činohry a poté v Pardubicích. V Olomouci působil 1937–1943. Začátkem prosince 1938 připravil režijně světovou premiéru dosud nehrané prvotiny Ant. Dvořáka „Alfréd“, která se konala za přítomnosti skladatelova syna Antonína a dcery Magdy.V lednu 1940 nastudoval v olomouckém divadle s dirigentem Jaromírem Židem Kovařovicovu operu „Na starém bělidle“, která se vysílala přímým přenosem v čs. rozhlase. V létě se podílel na osvětové činnosti a přednášel v kursech pro divadelníky v Brně a ve Frenštátě. Vletech 1943–1944 působil u Lidového divadla v Brně., 1945–1947 působil jako režisér opery, činohry a umělecký tajemník v Brně. V roce 1945 hrál ve filmu Tři knoflíky. 1947–1949 ředitel divadla v Opavě, poté 1949–1968 opět v Brně. Velkého úspěchu dosáhl v r. 1958 v Moskvě a r. 1959 v Leningradu. V r. 1961 a 1964 se účastnil Smetanovy Litomyšle. Poté opět v Opavě ředitelem divadla do r. 1970 a poté opět 1970–1974 v Brně. Záslužná byla i jeho pedagogická činnost na konzervatoři a JAMU.

ČBS.Praha 1992.S.410.;. ČSHS. I. Praha 1963. S.835.; Zpravodaj KPOB 2009, říjen; Zpravodaj Klubu přátel opery a baletu ND Brno. 2007, červen.;

Pocházel z vojenské rodiny. V roce 1940 maturoval na reálném gymnáziu v Litovli, doplňovací maturitu složil na učitelském ústavu v Kroměříži 1941. V té době se přátelsky stýkal s Jakubem Demlem a Janem Čepem. Za okupace byl totálně nasazen v Německu (Magdeburk). 1945–46 učil na měšťanské škole v Praze, 1946 se stal úředníkem Státní plánovací komise v Praze. Souběžně od roku 1945 dálkově studoval filozofii na FF UK. Absolvoval v roce 1948, státní zkoušky však mohl složit na základě rehabilitace až v roce 1971 (PhDr. 1991 prací Filozofie předvídání). Do důchodu odešel v roce 1980. – Jeho vnuk Eugen Liška (* 1981) je filmový scénárista a režisér.
Přispíval od 30. let do Jitra, Studentského časopisu, Akordu (od 1946 a od 1990 do obnoveného Akordu), Vyšehradu, Národního hospodářství (od 1990 úvahy o hospodářské etice), Souvislostí aj. – Divadelní hra Chléb, který jíte byla upravena pro Čs. televizi (1963).
Po pokusu o dramatické ztvárnění života lidí na pohraniční farmě (Chléb, který jíte) přispěl Liška románem Povolaní k oživení žánru historické prózy. V díle složité významové výstavby, v níž se prolínají různé stylové roviny od biblického patosu až po všední hovorovost, se panoptikálně střídá hra (zdání) a skutečnost. Autor konfrontoval bezútěšné a ducha-prázdné prostředí soudobého domova důchodců s netradičně viděným obdobím husitských válek. Lidské dějiny pojal jako pozadí pro vyjádření věčných metafyzických hodnot morálních a citových, jako monumentální tok událostí, jímž jsou unášeni jednotlivci, ani ne tak „vyvolení“, jako „povolaní“, tragicky se míjející se smyslem a cílem bytí. Román je první částí volné trilogie, jejíž další části, Ospravedlnění a Milovaní, dosud zůstávají v rukopisu. BIBLIOGRAFIE Beletrie: Chléb, který jíte (D, rozmnož., 1962, i prem.); Povolaní (R 1970). Ostatní práce: Plánování rozvoje vědy a techniky (brožura, 1963, s M. Richterem a Z. Dacíkem). Příspěvek ve sborníku: Čekání na sebe (1989).

Slovník české literatury po roce 1945. www.