Osobnosti Moravy.eu

V letech 1945–1947 Škola umění Zlín, 1947–1949 AVU Praha, prof. Lauda. Real. díla: plastiky Ráno –1965;Lidské vztahy=1972, Přerov;Mládí=plas­tika Šumperk 1977;Žil a pracoval v Olomouci.

Katalog výtvarných umělců olomoucké oblasti.Olomouc 1989./fotogra­fie/;ZKVMO, 1983, č.223, S.8.,

Do 15 let žil s rodiči v Uničově. V Olomouci žije od roku 1967. V roce 1978 absolvoval FFUP v Olomouci, obor teorie kultury, literatura, divadlo a film.V letech 1978–1984 pracoval na odboru kultury ONV Opava. Psal také písňové texty pro folkovou skupinu Dostavník. V roce 1979 obdržel Zlatou Portu za nejlepší písňový text. (Text vyšel ve sbírce Přestupný rok pod názvem Poslední tón – s.91 an). Od února 1984–1989 dramaturgem v opavském divadle, od 1.8.1989 šéf činohry a dramaturg SDOS v Olomouci až 1993.1993–1995 pracoval u makléřské rakousko-české firmy Capotol jako manažér., poté v britskočeské pojišťovně. Spolupracoval s literární redakcí rozhlasu Zlín, Ostrava a Olomouc.Publikuje v literárních časopisech, Reportéru, Svobodě a Kdy, kde, co v Olomouci. Autor básní, scénářů a dramatických pásem.Ocenění : ČLF, Literární Louny. Bydliště: Olomouc,. Od roku 1998 působil na Magistrátu města Olomouce, nyní jako vedoucí oddělení KMČ do roku 2016.. Dne 27.1.2015 měl besedu o nové knize v KMO.

Dokumentační list ze dne 30.03.2000. Malá inventura současného stavu srdce.Opava 1983.(Básně) Dědečkova (poslední) cesta. Burian a Tichák 2014, Olomuc. Přestupný rok. Melancholické procházky Olomoucí. 2015. (BB) Opuštěná plovárna. 2017. (výbor básní z let 1970–2016)

Mgr. Vladimír Puhač Fotografie z října 2016 je z kavárny U Mahlera ze dne 26.10.2016.

Absolvoval gymnázium v Kroměříži , UP Olomouc obor filozofie a psychologie, estetiku a tříletý seminář Svazu čsl. novinářů v Olomouci. Byl redaktorem deníku Práce ve Zlíně a potom v Praze tiskovým referentem Ministerstva průmyslu a redaktorem ČTK. Od roku 1951 byl v Olomouci novinářem, rozhlasovým a televizním redaktorem a posléze vedoucím studia Československého rozhlasu a Československé televize. Po roce 1968 byl penzionován. Je autorem knih básní Olomoucké kašny a Polibek do kamene. Autor cyklu básní a knížky o květinách a Floře Olomouc. Členem VSMO, sekce dějin umění. Psal hudební a divadelní referáty, kritiky a nekvíce se zajímal o výtvarné umění. Zahajoval výstavy a psal katalogy. Přispíval do časopisu Československý ži­vot.

Slovník autorů východní Moravy. Smejkal, B. Jubilejní setkání s tvorbou A. Rečky. 16.9.1986.

Narozen v Klečůvce (n.m.č. Zlín)

Mládí prožil v Hranicích, studoval vojenskou školu. V letech 1921–1923 studoval Vysokou školu válečnou v Praze. Poté profesoremtaktiky na dělostřelec. učilišti v Olomouci, 1928–1929 prof. váleč.dějin na Vojenské akademii v Hranicích.Dosáhl hodnosti plukovník.Po válce překladatel u fy Baťa ve Zlíně, od r. 1950 ve Slezs.ústavu v Opavě.

Ficek, V.: Biografický slovník širšího Ostravska.Seš­.2.Opava Slezs.ústav ČSAV 1976. S.122–124.;.

Narozen na Chrudimsku. Vystudoval latinu a řečtinu na univerzitě v Praze a doktorát získal již na nové univerzitě v Brně. Jako středoškolský profesor působil v letech 1906–1908 na Slovanském gymnáziu v Olomouci, kde učil latinu, řečtinu a češtinu. Poté působil na gymnáziu v Kroměříži, pak přešel na reálné gymnázium do Zábřehu, kde byl jmenován v r. 1930 ředitelem. Po zrušení tohoto gymnázia v důsledku okupace byl přeložen na gymnázium do Litovle. V roce 1941 byl penzionován a vrátil se do Kroměříže. V roce 1959 se přestěhoval do Opavy, kde také později zemřel.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.11.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1998.S.116; Fischer, R.: Olomoucký památník. Olomouc 1938. S. 256.;

Divadelní dráhu začala r. 1920. V letech 1950–55 působila ve Zlíně, 1955–1956 v Olomouci. Vynikla jako představitelka rolí v Tylových hrách. V letech 1957 a 1958 se podílela na inscenacích otáčivého hlediště v Českém Krumlově: Taková láska (premiéra: 23.11.1957) a Tahle strašidla (oremiéra: 19.4.1958). Z její filmografie – v roce 1957 točila film Florenc 13.30, kde hrála Helču Havrdovou a v r. 1966 Smrt za oponou (kde hrála Jelínkovou). Její poslední domovskou scénou bylo Divadlo Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, kde naposledy hrála 2. 2. 1964 Štruncovou v Křišťálové noci.

ČBS.Praha 1992.S.601.;. Radniční listy Karlovy Vary,14, 2009, č.2-únor.;

U otce se vyučil se řezbářem. Láska k hudbě jej táhla do Prahy, kam odešel v roce 1939. Hral na harmoniku, zpíval či konferoval vystoupení Šebkova souboru v hotelu Miramare ve Strašnicích. S Pepou Dostálem vytvořil populární harmonikové duo. Hudbu skládal už v rodišti a pokračoval v v Praze. Z četných jeho polek a valčíků byla nejznámější píseň „Moravo krásná“. Vyšla i na gramofonové desce a nazpíval ji Standa Procházka. V roce 1941 spolupracoval s Karlem Valdaufem v rozhlase. Po r. 1945 nastoupil na vojnu a dostal se do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. V r. 1947 se vrátil domů a z existečnčních důvodů přijal místo učitele na na hudební škole v Šumperku. Od r. 1970 byl ředitelem Lidové školy umění v Šumperku. Při škole vytvořil 30 členný akordeonový soubor a stal se uměleckým vedoucím 40 členného školního dechového orchestru v Zábřehu. Kromě toho byl dirigentem populárního dechového orchestru při Železničních opravnách a strojírnách, nazv. Modrá muzika.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.5.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1998.S.101–102.;

• jk-: K životnímu jubileu skladatele A.R. In: Severníí Morava, 40, 1980. S. 74–75.;

Hudbě se prakticky vycvičil u nadučitele v Rokytnici a Hošticích. Byl diurnistou ve Zdounkách, protloukal se jako varhaník a učitelský pomocník. Krátce v Olomouci, kde založil Horymírskou hudbu. Roku 1890 založil kapelu v Přerově, vedl Národní hudbu v Brně 1895, Organizoval kapelu v Kyjově 1896. Roku 1900 se vrátil do rodiště, kde dosáhl skromného úřednického místa a obnovil kapelu. Byl nazýván „Moravský Kmoch“. Z jeho skladeb byly nejoblíbenější pochody: Moravěnka, Přerovská chasa. Po jeho smrti vznikl hudební kroužek RUND, jehož kapela, od 1925 Městská hudba Rund, trvá dosud.

Kultura Přerova 1968, č.12 SOKA Přerov.; ČSHS.II.Praha 1965.S.444 –445.;.

Vyslanec v Itálii.

Springer, Jan: Co dalo Šumpersko literatuře.Šumperk 1974,S.18.;.

V 1953–57 stud. SUPŠ Uherské Hradiště. samostatné výstavy od r. 1968. Věnuje se malbě, volné i užité grafice, ilustraci. Grafic. techniky. :lept, akvatinta, kombinované techniky.

Katalog výst.Současná česká grafika.Praha, 1989, S.189.;/fotografie

V letech 1948–51 angažmá v divadle Olomouc, v letech 1951–59 Divadlo pracujících Zlín, v letech 1959–65 Krajské oblastní divadlo v Olomouci, poté 20 let působil v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci od r. 1968. V letech 1965–68 Divadlo Za branou Praha, 1990–91 Divadlo na Vinohradech. Působil v mnoha filmech (např. Menzl: Rozmarné léto) a televizních pořadech různých žánrů. Do r. 1982 zákaz spolupráce s ČST a

' filmem. Držitel Ceny města Olomouce 1998 v oblasti divadla. a Ceny Olomouckého kraje, Zemřel v DD – Chválkovice.

Kdo je kdo na přelomu 20. stol., Praha 1991, S.833–34.; ČBS XX. stol., 3. díl, Praha 1999; ;

Od 12 let studoval reálku ve Šternberku. V roce 1938 přešel na Slovanské gymnázium do Olomouce. V letech 1942 – 1944 studoval Vyšší hospodářskou školu a poté až do konce války pracoval jako zemědělský dělník. Na podzim 1945 maturoval na gymnáziu v Zábřehu. Pak působil jako kulturní referent na Okresním národním výboru ve Šternberku. Od roku 1946 studoval Masarykovu univerzitu v Brně, obor sociologie, estetika a filozofie. V roce 1948 přešel na univerzitu do Olomouce, kde promoval v roce 1949. Po presenční vojenské službě působil v letech 1951 – 1952 v Litovli jako knihovnický inspektor a 1953 – 1955 pracoval na Ministerstvu školství a kultury v Praze. Poté v letech 1956 – 1959 byl odpovědným redaktorem v nakladatelství Orbis. Koncem roku 1959 se stal vedoucím tiskového oddělení Čs. akademie zemědělských věd, kde byl až do roku 1972 a poté se stal vedoucím odboru knihovnictví a vědeckotechnických informací na ministerstvu kultury, kde působil až do odchodu na odpočinek v roce 1984. Hojně publikoval odborné články s kulturní a zemědělskou tématikou. Jeho texty najdeme v denním tisku i v časopisech: Květy, Literární noviny, Tvar aj. Napsal také několik studií o Petru Bezručovi a to: Haná v díle Petra Bezruče (1958) a Antická filozofie v díle P. Bezruče (1991). Dvou vydání se dočkala také jeho kniha Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (1997, 2001). Posledním jeho prozaickým dílem byla kniha Nezapomenutelná setkání (2005), kde vzpomíná na významné české osobnosti: J.Ladu, K.Svolinského, J. Seiferta, F. Halase, M. Švabinského, J. Zrzavého, G. Frištenského a P. Bezruče. Knižně debutoval v roce 1946, kdy vyšla jeho první básnická sbírka Zátiší s jablky. Na svém kontě má osmnáct básnických knih, z nichž ve třech jsou převážně básně věnované rodnému kraji. Jde o sbírky Ranní koncert (1978), Hrozen světla (1980) a Život v jablku (1989). Výběr veršů z let 1946–1949 vyšel pod názvem Zelené housle (1991) a k období 1949–1952 se váže sbírka Čisté víno (1991). Nejvíce básnických sbírek vyšlo po roce 1990, některé v několikerém vydání, např. Březinovské apostrofy (1949,1991). V roce 1994 vyšly sbírky: Balada z Ostende, Ikarova křídla, Kaleidoskop pohlednic, Kvetoucí snítka šeříku, Kytice vlčích máků, Na lyru Bedřicha Smetany, Pražské nokturno, Sedm bílých holubů a Štědrovečerní jablko. Poslední básnická sbírka Hamletovské variace vyšla v r. 1998. Byl členem sekce Věda a výzkum u nevládní organizace IFLA (Unesco), díky níž procestoval řadu evropských zemí. Po roce 1990 byl členem Obce spisovatelů. .

Z díla: Haná v díle P.Bezruče.1958.; Slovník české literatury 1970 – 1981.Praha 1985.S.308.;. Vzpomínáme. Dokořán.Bulletin Obce spisovatelů 2007,č.41. S.31.

Do r. 1599 studoval v Olomouci, v důsledku morové epidemie filozofii dokončil v Praze. Roku 1602 byl jmenován bakalářem, r. 1603 byl promován. Od r. 1604 studoval bohosloví, vysvěcen r. 1609 v Brně. Působil na 7 místech olomouc. diecéze. Naposledy v Holešově. Když v r. 1619 navštívil Polsko, byl o rok později obviněn, že pozval do země polské vojsko. Byl zajat a mučen, naposledy 18. 2. 1620 v Olomouci. Zemřel na následky mučení 17. 3. Prohlášen blahoslaveným byl 3.11. 1859. 21.5. 1995 byl svatořečen. Život a mučednická smrt Jana Sarkandra inspirovala básníky, spisovatele, malíře a sochaře nejen na Moravě.

• hš-: Život a mučednická smrt blahoslaveného Jana Sarkandra.In: Moravskoslezský kalendář 1993.Ostrava Sfinga 1992.S.110 – 111.1 obr.

Zlámal; Medek, Václav: Kněz Jan Sarkander.Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci, 1970, č.147. S.15–20.;

Stud. Školu umění, Zlín abs. 1949; krajinomalba; měl na něj vliv B. Dvorský. Tematika, krajina Hané a Slovácko; Spolupráce s architekty – katedrální okno Olomouc 1954, dekorativní mříž, Olomouc 1965, keramic. reliéfy, Šumperk 1968; mosazný reliéf, Jeseník, Přerov 1975, 1977, Spektrum vody, opona, artprotis, Olomouc 1984;

Dvořák, Fran: Jan Sedláček. Ostrava, Profil 1983. Katalog výtvarných umělců olomoucké oblasti. Olomouc 1989. Katalog výstavy Vyznání životu a míru. Praha, SČVU 1985, S. 210; Toman: Dodatky, S. 161; Lakosil, J. : Krajiny Jana Sedláčka. Nová Svoboda, 1980, 7. 10. , S. 5. ; Brachtlová Eva: Žít, znamená tvořit.

Studoval gymnázium v Kroměříži, vzdělával se hudbě u J. Nešvery v Olomouci. Učitel hudební školy Žerotín v Olomouci 1894–1897, městské v Prostějově 1897–99. Působil mj. Zdounky, Vizovice, Hranice, od r. 1910 trvale v Brně. Publikoval pod pseud. Jaroslav Budovec.

Československý hudební slovník.II.Praha SHV 1965.S.487.;.

V letech 1970–1976 studoval LFUP Olomouc, 1983 CSc;Působil 1987 doc. oftalmologie, od r. 1988 přednosta očního odd. nemocnice Zlín.

Černý, M.: Kdo je kdo 1991.Praha, IRIS 1991, S.144.;.

Maturoval na gymnáziu v Zábřeze a poté absolvoval učitelský ústav v Příboře. Poté učitelem v Dubicku v roce 1914. Za války na italské frontě, kde vážně onemocněl. Po válce učil v Písařově.Ře­ditelem měšťanské školy v Brodku u Konice v letech 1924–1934 a poté od září 1934–1938 ředitelem školy ve Šternberku. Zasloužil se o zřízení českého gymnázia ve Šternberku v roce 1935. V Olomouci okresním školním inspektorem. Učil též v Bohuňovicích. Psal články do pedagogického a kulturního tisku a do Stráže Moravy. Účastnil se pedagogických kongresů v zahraničí. Léčil se na tbc v Tatrách a ve 48 letech zemřel. Pohřben ve Zvoli.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk 1990.S.138–140. Hlůzová, Vlasta: Prošli Šternberskem.Šter­nberk 2010. S. 117–118.

Náčelník jednoty Sokol v Litovli 1887, v Olomouci od roku 1899 působil jako advokát. V letech 1900–1909 místostarosta Družstva čes. divadla, starosta Divadelní jednoty.

Fischer, R.: Olomoucký památník 1848–1918.Olomouc, 1938, S.271–272..

V r. 1891 abs. SG v Olomouci, poté začal studovat bohosloví v Olomouci, po 2 letech přešel do Prahy na FFUK, studium věd přírodních. Za studií asistentem Musea král. čes. u prof. Friče. Středoškol. prof. na G v Prostějově. Od r. 1907 okres. šk. insp. v Zábřehu. Prof. v Kroměříži. Badatel čelechovického devonu, dlouholetý člen a funkcionář Přírodvědec. klubu v Prostějově.

Símě hořčičné.Olomouc 1947, S.75.;Spáčil, Vladimír: Historický místopis okresu Olomouc-venkov 1848–1960.Olomouc UP 1968.;Springer, Jan : Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.48.;.

'

Vlastním jménem Josef Slabý, v r. 1931 se nechal úředně přejmenovat na Josefa Solara. V literatuře užíval jméno Jiří Solar a též pseudonym Jiří Jordan.

• pracovník v oblasti reklamy a propagace, básník a prozaik. Po studiu táborského gymnázia a Vyšší zemědělské školy v Táboře absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. V době středoškolských a vysokoškolských studií procestoval na kole celou Evropu. Po promoci působil v letech 1923 až 1928 jako reklamní pracovník firmy Sigmund v Lutíně, kde založil a redigoval časopis Voda nad zlato. Poté pracoval u firmy Baťa ve Zlíně, kde měl vlastní ateliér a poradnu až do roku 1948. Přednášel o problémech propagace a reklamy, zejména o Umění jednat s lidmi i o Psychologii prodeje. Obě tyto přednášky vyšly tiskem. Jako spisovatel používal pseudonym Jiří Jordan. Z dalších vydaných titulů: Kurs prodeje (Uvedení do psychologie kupujícího s 50 ilustracemi J. Tesaře, Praha, vl. n.1941); Kurs obchodní reklamy (bohatě ilustrovaná příručka o moderních reklamních prostředcích s množstvím příkladů. Praha, vl. n. 1941); Okolo pultu (o praktické psychologii prodeje, příběhy, praxe a humor z obchodního života, zajímavé čtení i pro zákazníky s 47 ilustracemi akad. malíře Josefa Tesaře, Praha , vl. n. 1941); Půjde to! (Breviář šťastného člověka. Ilustrováno 80 kresbami J. Tesaře. Praha, vl.n. 1941); Breviář srdce (Abeceda štěstí v lásce, manželství a ve všem, věnovaná našim ženám a dcerkám, obsahuje 112 esejů a 13 básní o ctitelích, kamarádech, kavalírech, první lásce, šťastné, nešťastné, o manželství, prvním plesu, přátelství, rozvodu, tchyni, věnu, věrnosti a Xantipách, doprovázena 82 vtipnými ilustracemi F. Cubra, Praha, vl. n. 1941); Host a my (Kompas na cesty úspěchu v pohostinství- inspirační článečky, typy a příběhy, bohaté zkušenosti z hotelů, hostinců a letovisek, doplněné 43 kresbami Karla Skály, Praha, vl.n. 1941); Reklamní příručka; Budeme (Knížka o dětech s ilustracemi Vladimíra Pečeného, Praha, vl.n. 1941); Kluk (Dvacet skutečných příběhů ze zlatého světa klukovských let 1903–1909 vyprávěných pro radost dětem i jejich rodičům pro vzpomínky, doprovázené ilustracemi J. Tesaře, Praha, vl.n. 1942); Cesta vzhůru (Praha, Průmyslová tiskárna 1942); Chceme výš; Prodej s úsměvem.

  Rozsáhlá pozůstalostní sbírka je umístěna v Husitském muzeu Tábor a obsahuje kresby J. Tesaře, štočky, gramofonové desky, magnetofonové záznamy jeho přednášek, odznaky, plakety, reklamní plakáty, letáky, knihy, brožury, rukopisy, osobní doklady, korespondenci, fotografie a výstřižky v celkovém počtu 1898 ks.

Nekrolog – propagace, 28, 1981, č.1, S.13.
Studenovský, T.: Slovník českých autorů knih pro chlapce (a nejen pro ně). Praha, Ostrov 2000, S. 126. webová stránka husmuzeum.cz Ševčíková, Hana: Prosincová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2008, S.7. Ševčíková, Hana: Slovník myšlenek. Nakladatelství Olomouc 2003. S.456–457. http://otavinka.blog.cz

Člen Unie výtvarných umělců a Obce architektů. Jeho tvorba zaměřena na interiéry a práce se sklem v architektuře. Realizoval: hotel Flora Olomouc, hotel Haná Kroměříž, obřadní síň Dolany u Olomouce, Zábřeh (na Moravě). Kongresové paláce, soukromé vily. V r. 1990 – prezentace práce v prestižním časopise New Glass Review č. 11, na základě konkurzu v USA. Pracuje v Praze a bydlí v Brandýse nad Labem.

Kdoje kdo v architektuře a příbuzných oborech v České republice 1993.Praha, Modrý jezdec 1993.S.165.;.

Po maturitě na českém vyšším gymnáziu v Zábřehu, kam docházel v letech 1905–1912, si zapsal na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze češtinu a němčinu. Po ukončení studií v září 1920 nastoupil na státní reálku v Šumperku, jíž zůstal věrný až do jejího zániku v r. 1938. Poté stihl do uzavření vysokých škol získat doktorát za disertaci Ohlasy světové války na Balkáně v české literatuře, pro niž v r. 1935 vypracoval rozsáhlou bibliografii. Na šumperské reálce kromě výuky řady předmětů (včetně zpěvu) zastával od školního roku 1921/1922 až do roku 1938 funkci správce učitelské knihovny. V roce 1927 navíc převzal po profesoru gymnázia Františku Bayerovi i českou veřejnou a státní obvodovou knihovnu v Šumperku. Po odstoupení pohraničí Německu ukončil její činnost a knihy připravil k přestěhování na bezpečnější místo. S pomocí odcházející vojenské posádky je nechal přestěhovat do budovy školy v české obci Sudkov, ale fanatičtí Němci je přesto spálili. V Šumperku byl aktivní i neknihovnicky: byl předsedou okrsku Národní jednoty, funkcionářem Sokola, jednatelem okresního osvětového sboru, sbormistrem aj. Po nuceném opuštění Šumperka se přistěhoval do Olomouce. V r. 1940 se stal knihovníkem Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci a v této funkci byl minimálně do r. 1950. Zpočátku učil na státním reálném gymnáziu v Olomouci, v letech 1946–1948 jej i řídil. Po únoru 1948 byl přeložen jako učitel ruštiny na Polívkovo reálné gymnázium. I po odchodu do důchodu v r. 1953 dále pokračoval v regionální činnosti a sestavování evidence autorů z Hané.
V r. 1958 nastoupil do Státní vědecké knihovny v Olomouci, kde do r. 1964 anotoval spisy knihovního archivu od r. 1773 do r. 1945. Objevil přitom i dopisy J. Dobrovského. V r. 1964 začal v olomoucké knihovně pracovat na soupisu moravik a silesiak uložených v jejím fondu. K tomu prošel desetitisíce katalogizačních záznamů uložených ve 304 krabicích hlavního katalogu. Poslední prací, jíž se v olomoucké knihovně zabýval, byla excerpce všech olomouckých tisků evidovaných v Knihopisu českých tisků 25.-18. století. V té době byl už vážně nemocný a k srdci měl připojen kardiostimulátor.

Skládal, Oldřich: Odešel vzácný člověk…=Severní Morava, 1979, č.37, S.73; Ficek, Viktor: Biografický slovník širšího Ostravska.5.Opava 1983, S.122–123, Šumperk město a jeho obyvatelé.Šumperk, Okresní vlastivědné muzeum, 1996. S.226–227.

PhDr. Jan Springer

Vlastním jménem Bořivoj Novák. V roce 1939 maturoval na gymnáziu v Litovli. Poté začal studovat LF v Brně a po uzavření Vysokých škol pracoval v Mohelnici. Po roku 1945 učitelem na Prostějovsku. Od r. 1947 studoval přírodopis, zeměpis a občanskou nauku na Pedagogické fakultě UP. V roce 1980 obdržel zlatou medaili. Psal hanáckou beletrii pod pseudonymem Józef Ludvík Srda. Působil v letech 1950 až 1988 jako biolog na Univerzitě Palackého. Několik desítek vědeckých prací z oboru ekologické entomologie publikoval v odborných časopisech. K beletrii se dostával jen v oddechových chvilkách od roku 1980 a častěji až v důchodu. Jeden ze dvou spisků nazval „Hdese hdese na Hané“. Je v něm 25 humorných hanáckých povídek: druhý „Maglajz na Hané?“ obsahuje 23 satiricko-humorné dialogy. Obě beletrické prvotiny konzervují jednu z nuancí zábřežské hanáčtiny z období první a druhé světové války. Autor pochází z Poléce na Zábřežsku, kde žila jeho babička, rozená SRDOVÁ, maminka JOZEFA a strýček LUDVIK, který padl na ruské frontě za první světové války. Tak vznikl pseudonym JOZEF LUDVIK SRDA, pevně svázaný s rodokmenem.

Vlastním jménem Jiří Koplík. Vystudoval historii, filozofii a bohemistiku. Působil jako učitel v Kojetíně a v Němčicích na Hané, do roku 1959. Poté archivářem v Zábřehu, knihovníkem ve vědecké knihovně v Olomouci a těsně před důchodem pracoval v Krajském pedagogickém ústavu v Olomouci. Nyní externě pracuje v knihovně olomouckého Arcibiskupství. Básnické sbírky do knihovny daroval, ale nepřál si být uváděn v katalogu, v kalendáři. Sbírky: Jabloňové kvítí (1999); Po dešti čisto (2006); Kraj nevyvolený (2007); Trs života (2009). Nejsme sami (2011)

Kolář, Bohumír: Stadníkův Trs života. In: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc. Almanach 2006–2009. Olomouc 2009. S. 183.

PhDr. Jiří Koplík

Reálku vychodil v Prostějově a krátký čas pracoval jako účetní u Bati ve Zlíně. V roce 1929 absolvoval učitelský ústav v Olomouci. Působil pak jako učitel v Mladči, Nasobůrkách, ve Střelicích, kde učil v letech 1930–1932 a též se zde ženil. V roce 1933 se stal ředitelem měšťanské dívčí školy v Litovli a později okresním školním inspektorem. Za okupace byl vězněn v koncentračním táboře . Jako odbojový pracovník byl v květnu 1945 zvolen předsedou Okresního národního výboru v Litovli. Poté pracoval jako ředitel základních škol v Senici na Hané a v Litovli.
Od studijních let psal poezii a vydával ji pod pseudonymem Mars Ždětínský. Sbíral a zpracovával místní pověsti ve všech učitelských působištích, ale také pohádky a báje. Rodnému kraji věnoval Báje a pověsti (1944), které ilustroval loštický malíř Hugo Šilberský (1920–1974) a po válce v roce 1947 vyšla kniha Kytice pověstí. Byl členem Kola moravských spisovatelů v Brně a místopředsedou Sdružení spisovatelů z Hané se sídlem v Olomouci.. V roce 1945 vydal tiskem svědectví o svém věznění v Osvětimi v období 1941–1942.. Korespondenci Petra Bezruče s některými kulturními pracovníky Litovelska i osobní vzpomínky na básníka uveřejnil v publikaci Neznámý poutník (1968). Kulturní a přírodovědné zajímavosti Litovelska publikoval v drobných publikacích, které vycházely od roku 1933 také časopisecky. Od konce sedmdesátých let minulého století vydal čtyři básnické sbírky: Plamen v prázdnu, Z tisíce klíčků, Země milovaná, Loučení s Vilémem Závadou.

-t-: Zachované dědictví otců. In: Rok na Hané 1992, S. 100. Kulturní pracovník a básník.Zpravodaj VSMO 1986–1987, č.23–24, S. 54.
Ševčíková, H.: Haná v dětské literatuře. Olomouc 1993.