Osobnosti Moravy.eu

Sloužil jako voják u pluku arcivévody Wilhelma č.12. V roce 1849 sloužil v Budíně a za svou statečnost dosáhl hodnosti hejtmana(kapitána). Byl vyznamenán řádem železné koruny III. stupně. Napsal o sobě podrobný životopis.

Batroněk,Fr.: Rytíř řádu železné koruny. Šumvaldské noviny.12/2005.S.4.

V letech 1945–1949 studoval na PřF MU v Brně obor přírodopis a zeměpis. Vyučoval v Těšíně a Opavě. Poté přešel do Slezského studijního ústavu v Opavě, kde působil ve funkci botanika a vedoucího přírodovědného oddělení. Od roku 1964 pracoval v Geografickém ústavu v Brně. Doktorát z přírodních věd získal 1969 na PřF UP v Olomouci. Redigoval Přírodovědný sborník Ostravského kraje.

Biografický slovník Slezska a se verní Moravy.12.Ostrava: Ostravská univerizta v Ostravě, 1999.S.31;

Fiala, J. Rektoři olomoucké univerzity v letech 1573–1860. Žurnál UP.č 9, 2.12.2005, S. 9

Z data narození je známo jen: 0. 0. 1608

Vystudoval JAMU v Brně, po studiích nastoupil nejprve do divadla v Chebu. Pak působil několik let v Hradci Králové, kde na sebe v roce 1982 upozornil režií Romea a Julie, která byla považována za poněkud „divokou“. Od roku 1984 pracoval v pražském Realistickém divadle. V letech 1985 získal cenu Českého literárního fondu za režii představení Čáry na dlani a v roce 1998 získal cenu Českého literárního fondu za hru Merlin. Ve druhé polovině 80. let začal hostovat v Národním divadle. V roce 1990 do něj nastoupil jako kmenový režisér a například zde režíroval hry Ze života hmyzu bratří Čapků, Goldoniho Mirandolínu a Gogolovu Ženitbu. Od roku 1990 vyučoval na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU Praha. V roce 1996 se stal uměleckým vedoucím Dejvického divadla. Zde režíruje většinu představení, ale uvedl zde i vlastní hry a v roce 2002 získal Cenu Alfréda Radoka v kategorii talent roku za ztvárnění postavy otce v Zelenkově autorské inscenaci Příběhy obyčejného šílenství. Pod jeho vedením divadlo získalo řadu prestižních ocenění. Z filmové tvorby: Účastníci zájezdu (2005), Restart(2005), Venkovský učitel (2007), Alois Nebel (2011) a j. Byl hostem v pořadech: Krásný ztráty (2000) a Na plovárně (1998).

http://cs.wikipedia.org/…oslav_Krobot

Absolvoval FFUP Olomouc obor Výchova a vzdělávání dospělých. Působil jako redaktor podnikového časopisu Rudné doly Jeseník. Několik let jako komunální politik, byl kronikářem města a 16 let před odchodem do důchodu působil jako pedagog SŠ gastronomie a farmářství. V roce 2021 vydal vl.n. historický román Konec frývaldovského ka­ta.

Sdělení meilem 31.7. 2021 /hš

Mgr. Jiří Krutil

Od r. 1930 působil v Čes. divadle v Olomouci . Od r. 1954 v Ostravě divadelní režisér. Spolupráce s ochotnickým divadlem. V r. 1973 zlatý odznak J.K.Tyla.

Přehled čs.divadel.Praha 1958.S.158.;.

Profesor češtiny na německé reálce v Olomouci 1858–1859, od 1867 ve Velkém Meziříčí. Redaktor Moravské Orlice, redaktor a vydavatel čas. Hvězda v Olomouci.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.S.164–165.;.

Rodným jménem Křelinová. Bratranec jejího tatínka byl spisovatel František Křelina (1903–1976) a další příbuznou, jeho dcera Hana Pražáková (1930–2010). Do roku 1978 žila v Olomouci, kde studovala SEŠ. Po maturitě odešla studovat VŠE do Prahy. Po promoci pracovala v Pražském kulturním středisku. V roce 1986 odešla s manželem do Jižní Ameriky (Kolumbie), kde pracovala na ambasádě a taky se věnovala výtvarné činnosti. Malba na hedvábí. V roce 1993 se vrátila do vlasti a působila v Praze do roku 2000. Od roku 2001 působí v Olomouci. V oboru realitní manažér ve firmě Maxx reality. Věnuje se též výtvarné činnosti: malba na hedvábí, ruční výroba šperků. Pořádá výtvarné kurzy. V roce 2014 se umístila ve finále soutěže Česko hledá spisovatelky a v roce 2015 vyšla její první kniha fejetonů " I v ráji může pršet" (Praha, Klika 2015). Prezentace nové knihy se konala v Galerii Anděl, dne 28.10.2015 za účasti Sandry a Ríši Pogodových. Dne 17.11.2018 se konal křest 2. knihy Milionář k snídani (Klika, Praha 2018. Ukázky četla a křest moderovala Dr. Hana Pokorná v Cafe 87. Dne 8.3.2019 se v Amelii konala sešlost olomouckých žen a Dr. Pokorná vedla rozhovor s autorkou o MDŽ v Kolumbii.

Dokumentační list ze dne 18.8.2016 /hš www.atelier-lavida.webgarden.cz www.maxxreality.com http://otavinka.blog.cz/…st-v-cafe-87

Ing. Jitka Kubešová

Studoval německé a latinské školy v Olomouci, poté vstoupil na bohosloví, po prvním roce vystoupil a odešel studovat filosofii do Vídně, po 3 letech se vrátil, aby se zotavil a 1862 převzal redakci Moravana, r. 1863 redigoval Moravskou orlici v Olomouci. Přispíval do čas. Hvězda, básně a povídky věnované Hané a městům Olomouci, Kroměříží, Vyškovu. Autor satirick. pamfletu Rozesmaliáda/1864–65/. Byl rakous. úřady perzekuovaný, 3měsíce vězněn.

Fischer, R. : Olomoucký památník. Olomouc 1938, S. 167–168. ; MSN IV. Praha, 1929, S. 224;Eliáš, B. : Moravský Havlíček. ZKVMO, 1960, č. 92, S. 231–236. ;Hýsek, Miloslav: Literární Morava. . Praha, 1911, S. 141–143;/ukázky z díla s. 142/;Vopravil, J. : Slovník pseudonymů, Praha, SPN 1973, S. 849., ;

Mgr. Pavlína Kubíková, roz. Janečková žila v letech 1946–1969 v Prostějově. Po maturitě studovala v Brně FFMU, obor čeština a ruština. Působila v Ústavu čs. filmu, na ČSTV a v Obci spisovatelů, Jilská 1, Praha. Šéfredaktorka bulletinu OS " Dokořán".

Osobní sdělení hš – r. 2000.

Správce tiskárny Kramář a Procházka, odpovědný redaktor časopisů, tištěných v tiskárně

Zemřel na Nových Sadech u Olomouce.

Fischer, R.: Olomoucký památník 1948–1918.Olomouc1938­.S.169.;.

Nové Sady – městská část Olomouce.

Maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci r. 1908. Poté studoval učitelský ústav v Příboře.Učil v Prostějově.R­.1928 promován na brněnské univerzitě a r.1930 se stal správcem a pak ředitelem městského archivu a muzea v Prostějově do r. 1950. Nezapomínal ani na své rodiště, kde pomáhal budovat loštické muzeum, připomínal zásluhy Jana Havelky.Zabýval se hospodářskými dějinami a vývojem výtvarného umění.O Prostějově napsal mnoho monografií.Soupis jeho díla obsahuje přes 100 titulů. Psal pod značkou jkl. Redigoval Ročenky měst.muzea v Prostějově. Psal do ČVSMO, Severní Moravy a vlastivědných sborníků .

Lang, A. : Šel jsem Lošticemi nepoznán. Severní Morava, 19, 1970, S. 72–74. ; Ficek, V. : Biografický slovník širšího Ostravska. 3. Opava 1979. S. 74–75. ;.

V roce 1935 absolvoval konzervatoř v Brně, od r. 1938 působil jako herec v Pardubicích, poté v MD Olomouc jako šéf činohry do r. 1952, poté v SD Brno jako režisér operety.

Přehled čs.divadel.Praha 1958.S.161.;.

Rozená Snášelová. Absolvovala Obchodní akademii v Olomouci, poté VŠP v Opavě a pak vystudovala FFUP v Olomouci a promovala v roce 1963.Studovala češtinu, ruštinu a později angličtinu.. Zprvu pracovala jako středoškolská profesorka v Rýmařově, kde učila češtinu, němčinu, angličtinu. Později na Ekonomické škole v Ostravě. Publikovala v Hostu, Literárních novinách a v periodiku Mosty. Její první knižní debut zmařil rok 1968 a doba normalizace. Byla vykázána ze školství. Publikovala pak články zejména o zvířatech, spolupracovala s manželem, terenním zoologem Ludvíkem Kuncem (1934).. Textově se podílela na zpracování jeho devíti knižních titulů, ponejvíce o šelmách. V roce 1994 debutovala s knihou Rozumbradí. V roce 2006 vyšla v nakladatelství Repronis kniha „Opíjení rohlíkem aneb zlaté oči“ (2006)a o rok později " Děckoviny staromódní a novomódní", kde vzpomíná na své dětství na Hané. Obě knihy ilustroval její manžel Ludvík Kunc.V roce 2014 vyšla pro přátele kniha " Zrcadlo azuroivých dob (2014).

Předsádka knihy. Děckoviny staromódní a novomódní. Ostrava 2007. Galerie rodáků ze dne 9.7.2014. Osobní dopis ze dne 11.7.2014.

Fotografie z osobního setkání v Olomouci dne 22.7.2014.

Lesařinu a myslivost měl dánu takříkajíc do vínku, protože jeho strýcové byli lichtenštenskými fořty a stejné zálibě se věnoval i jeho otec. Není tedy překvapením, že podobným směrem se ubíralo také vzdělání tohoto příslušníka další rodinné generace. Zdeněk studoval 1937–1945 Reálné gymnázium v Prostějově a následně do r. 1949 Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. Vzdělání si po dvaceti letech rozšířil studiem ekonomických oborů postgraduálně obory řízení na VŠE, tropické lesnictví VŠZ v Praze a následně složil státní jazykové zkoušky z angličtiny a němčiny. Po absolvování prvotního lesnického vzdělání na vysoké škole nastoupil Zdeněk Kunert do praxe a přes různé funkce se vypracoval až na post ředitele Lesního závodu Buchlovice, kde strávil téměř tři desítky let. Právě s oblastí Chřibů je v největší míře spojena i jeho myslivecká a následně spisovatelská činnost. Píše od r. 1954, črty a povídky do čas. Myslivost, Jihomoravské lesy, Slovácko, Rovnost. Populárně odb. články publikuje v denním tisku, Lesnická práce aj. Podobně jako vždy miloval lesnatou a kopcovitou krajinu Chřibů, vytvořil si silný vztah i k ušlechtilé jelení zvěři, jejímuž chovu věnoval obrovské úsilí. Žírný kraj jižní Moravy se odrazil také v jeho další, řekli bychom gurmánské lásce, kterou je víno, problematika jeho výroby a samozřejmě výsledná degustace toho nejlepšího, co teplé stráně tohoto kraje nabízejí. O tom, že v oblasti umění vládne široce nadaný autor nejen perem, svědčí i skutečnost, že mu vždy bývala velkou zálibou hra na housle a jako mnoho lesníků a myslivců jej na jeho toulkách přírodou provází též fotoaparát, coby nástroj k zachycení svědectví okamžiku, ke zvěčnění dané doby. Ve spolkové myslivecké práci vykonával pan Kunert funkce mysliveckého hospodáře, člena okresních orgánů, lektora a zkušebního komisaře pro přípravu uchazečů o první lovecký lístek a především předsedy Poradního sboru jelenářské oblasti Chřiby. Za zmínku stojí na tomto místě jeho dlouhodobé působení v Redakční radě časopisu Myslivost. Za jeho činnost mu vyla propůjčena řada vysokých mysliveckých vyznamenání, včetně Čestného mysliveckého řádu a Umělecká cena ČMMJ v roce 1995. Autorova publikační činnost je značně obsáhlá a kromě klasické knižní tvorby zahrnuje také řadu odborných příspěvků s lesnickým i mysliveckým zaměřením, odborné přednášky, ale i scénáře, poezii, překlady apod. Z ucelených knižních souborů povídek nesmíme opomenout tituly: Za kloboukem zelený úlomek (1988), Lovy pod Buchlovem (1993), V loveckém okouzlení (1995), Ze strání pod Buchlovem (spoluautor, 2003). V oblasti poezie vydal básnické sbírky : Myslivcův rok a Jak voní réva. V roce 2008 se podílel coby překladatel na vydání knihy Můj rok s liškami, jejímž autorem je německý spisovatel G. Schumann.

Z díla: Za kloboukem zelený úlomek. Praha, SZN 1988.; Biografie: Rakušan, Ctirad: Doslov ke knize. Za kloboukem zelený úlomek. Praha 1988, S. 261–264. ; www.klubautoru.cz

Ing. Zdeněk Kunert

Významná osobnost brněnského divadelnictví, Ladislav Lakomý, pochází ze živnostenské rodiny a dětství strávil v Náměšti na Hané a v malé vesnici Loučka u Litovle. Asi čtyři roky pobývala rodina v Přerově. Již od dětství jevil zájem o divadlo, pro jeho umělecké směřování však rodiče neměli pochopení. V roce 1948 začal v Brně studovat Vyšší průmyslovou chemickou a tehdy také začal hrát s divadelními ochotníky, zároveň začal soukromě studovat základy herecké práce. Po maturitě v roce 1952 na průmyslovce nakonec zahájil studia herectví v Brně na JAMU, absolutoria dosáhl v roce 1956. Po studiích získal Lakomý angažmá v Divadle bratří Mrštíků (dnešní Městské divadlo Brno), kde působil v letech 1956–1965. Jeho začátky jsou spojeny s postavami mladých hrdinů, které zosobnil například ve hrách: Strýček Váňa, Jak je důležité míti Filipa nebo Manon Lescaut, překvapivě ale dostal i příležitosti neadekvátní svému věku (Maryša, Jan Hus). V mezičase krátce hrál ve Státním zájezdovém divadle v Praze (1960). V roce 1965 změnil působiště, ale jen v rámci Brna, přešel na scénu Státního divadla (dnešní Národní divadlo Brno), kde pak strávil více než třicet let. V letech 1967–1968 byl krátce šéfem činohry Slováckého divadla v Uherském Hradišti, tehdy také přišla nabídka z Národního divadla v Praze, jednání ale skončilo na půli cesty, takže Lakomý zůstal již natrvalo spojen s Brnem. Na scéně největšího brněnského jeviště odehrál více než stovku stěžejních rolí domácího i světového repertoáru (Maryša, Král Krysa, Idiot, Car Fjodor, Ivanov, Dvanáct rozhněvaných mužů), více než 150 repríz v průběhu pěti let spojených s velkým úspěchem představovala hra Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista. V roce 1991 odešel Ladislav Lakomý do penze, na scéně brněnského Národního divadla ale vystupoval nadále pohostinsky. Vyučoval na JAMU v Brně, c roce 1990 jmenován docentem. Jeho filmografie obnáší od r. 1962 až do r. 2008 více jak 80 titulů. V roce 1998 získal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Daboval Maraise a Delona. Často účinkoval v rozhlase a jezdíval též do Olomouce, aby zde promlouval svou hanáčtinou. Do rodiště se taky vracel, měl zde rodinný domek a plno příbuzných, protože ač byl jedináček měl hodně bratranců a sestřenic.

Kulturní kalendář 1991.Olomouc, OK 1990.S.56.;. Neobyčejné životy. ČT 1 2010. (Vysíláno dne 21.4.2021.

Loučka (u Litovle)¨ Doc. Ladislav Lakomý

1947 absolvoval gymnázium v Hranicích. Po maturitě studoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kterou dokončil v Praze na KU, kde byl promován v roce 1951. 1955 vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou v Brně. Poté působil ve Studénce a od roku 1965 v Olomouci. Psal do odborných právnických textů a regionálních novin. Byl členem Spolku přátel komorní hudby a Klubu přátel výtvarného umění. Vedle trvalého zájmu o literaturu a výtvarné umění (byl znalcem a sběratelem grafiky), provázela zemřelého láska k vážné hudbě a zejména k opeře.

Od studentských let navštěvoval koncerty a operní představení v Praze, oslněn generací pěvců kolem L. Domaninské, M. Tauberové, B. Blahuta, K. Kalaše, E. Hakena a dalších. Po přestěhování do Olomouce se stal předplatitelem koncertů Moravské filharmonie a sledoval vývoj orchestru i vedení uměleckého tělesa jednotlivými dirigentskými osobnostmi. Radostí jej naplňovala uváděná díla Janáčkova a jednotlivé symfonie Mahlerovy.

Se stejnou pravidelností sledoval i komentoval uvádění operních děl v olomouckém divadle. Vážně se zabýval otázkou operní režie, kontaktoval některé současné operní režiséry, do denního tisku psal recenze. Mezi prvními diváky se stal členem nově založeného Klubu příznivců Moravského divadla Olomouc.

Jeho “bravo” léta povzbuzovalo nejen olomoucké pěvce, ale v posledním desetiletí často zaznívalo i v hledišti Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kam pravidelně zajížděl na nedělní odpolední představení.

Nemůžeme se tedy divit, že Moravské divadlo Olomouc poděkovalo za dlouholetou přízeň svému “renesančnímu” příznivci kyticí rudých růží se stuhou doplněnou svým emblémem umístěných na katafalku. Zádušní mše se konala v dominikánském kostele, Slovenská ulice dne 14.7.2021 ve 14 hodin.

Ševčíková, Hana: Květnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2013, č.5, S.4. Ševčíková, H.: Se smutkem v duši. Nekrolog na blogspot 5.7.2021 Parte Doupalová, E.: Dodatek k nekrologu. Meil 25.7.2021 Foto­grafie: Ševčíková, H. a Lamačová, K.

JUDr. Ladislav Lamač

roz. Svozilová. Před a behem 2. světové války pracovala v redakci Družstva kovářů časopis Kovář československý, později v družstvu Kodruko. V Sokole se věnovala choreografii a amatérskému divadlu. Výborná zpěvačka lidových písní. V národopisné činnosti spolupracovala s ing. J. R. Bečákem a též na expozici Z klenotnice lidové kultury na Hané v Litovli. Dopisovala do sborníku Severní Morava, spolupracovala s národopisnou sekcí VSMO. Restaurovala krojové části pro Muzeaum Adolfa Kašpara v Lošticích. Organizovala literární večery hanácké lidové tvorby, přednášela o historii lidové hanácké architektury, zabývala se historií lidové stravy na Hané. Byla vyhledávána malíři, etnografy a dialektology. Její folklorní činnost je zachycena litovelskými amatérskými filmaři na krátkých snímcích, např. Šátek; Tak podíváte se;. Žila s manželem v Příkazích čp.158.

Zpravodaj VSMO 1981, č.15–16, S.48.; Gabajová, Libuše: Odešli.Nekrolog.In: Informace z OKS 1983, č.5.S.25–26.; V království hanácké výšivky. Stráž lidu, 1981, 27.10. S.4.;

Od dětských let si přál být malířem. Po maturitě na České reálce v Olomouci začal v Praze studovat malbu u Cyrila Boudy a Oldřicha Blažíčka. Jenže nacisté vysoké školy uzavřeli a tak se vrátil na Moravu. Stal se reklamním technikem ve firmě Zora v Olomouci. Tato práce ho nebavila a proto se roku 1942 vrátil do Prahy, kde nastoupil do Ateliéru filmových triků. Po pěti letech působil ve studiu loutkových filmů Jiřího Trnky a stal se jeho pravou rukou. Jako animátor spolupracoval na Trnkových filmech a lze říci, že Trnkova filmografie je zároveň filmografií Látalovou. Byl režisérem bajky Liška a džbán (1947), kterou samostatně dokončil, zatímco Trnka začal pracovat na Špalíčku. Průběžně natáčel i vlastní filmy. K nejznámějším patří: Plivník dlaždice Housky, Jak si opatřit hodné dítě, Otýlie a 1580 kaněk, Nebuďte mamuty, a Příliš mnoho něhy. Jako animátor se podílel na filmech Jiřího Brdečky, Pavla Hobla a dalších režisérů. Koncem 60. let spolupracoval s Jaroslavem Bočkem (1932 – 2003) na loutkových filmech Sochařka z Poličky a Vdova z Efezu. Látalův talent zaujal Bočka natolik, že o něm u příležitosti 25. výročí jeho praxe u animovaného filmu natočil dokumentární portrét „ Herec, kterého není vidět“. Podobné pocty se u nás dostalo jen Jiřímu Trnkovi..V 70­. letech pracoval jako autor a odborný poradce na loutkovém seriálu O Krakonošovi, který vyráběl Krátký film Praha spolu s Drážďanským trikovým filmem. Vrcholem jeho tvorby se stal celovečerní animovaný film Dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku. Stanislav Látal byl spolu s Jiřím Kubíčkem autorem scénáře. Za výtvarníka filmu si vybral Adolfa Borna. Film vznikl jako zakázkový projekt německé SWF. Kromě filmů pro děti, byl též mezinárodním porotcem filmů pro děti a věnoval se i knižní ilustraci. Do důchodu odešel v roce 1989.

Matrasová, V. : Stanislav Látal. Praha 1984.; * Jansová, D.: Jó, chlapče, byly s tím dost problémy. Rozhovor s umělcem. Z 89, č.15,S.16–17. * Kdo je kdo 1994–1995 v České republice. Praha 1994.S. 321. * Nekrolog. LN 6.8. 1994, příl. Ševčíková, H.: Květnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2019, č.5.

Samotišky u Olomouce

Vystudoval techniku ale upoutalo ho divadlo. Ne však jako herce ale jako ředitele a zejména režiséra. Absolvoval seminář na Vysoké škole Maxe Reinhardta v Berlíně (1919 – 1920). Zde byl zejména asistentem režie u K. S. Stanislavského v Družině Stanislavského (1921 – 1922). Vrátil se do Prahy a začal režírovat a ředitelovat v pražské Uranii (1922 až 1924), ve Švandově divadle (1924 – 1928) a v Intimním divadle (1928 – 1932), které založil a ve kterém byl i režisérem. Poté se stal na 9 let dramaturgem a režisérem Divadla Vlasty Buriana (1933 až 1942). Odešel z divadla a po roce se stal uměleckým ředitelem v Olomouci (1943 – 1954). Opět se vrátil do Prahy a do konce života byl ředitelem Státního divadla v Karlíně (1954–1960). Všechny divadla, ve kterých řediteloval nebo režíroval, se v té době vyznačovaly vysokou úrovní, náročným a osobitým repertoárem. Kromě ředitelování a režisérské práce se věnoval rovněž psaní a překladu divadelních her a psaním divadelních studií. Léblova manželka Marie Buddeusová (1897 – 1978) byla divadelní a filmová herečka. S filmem se setkal v roce 1920 kdy režíroval za spolupráce Antonína Ludvíka Havla drama ZA ČEST VÍTĚZŮ. O rok později se na stříbrném plátně objevil jako herec v jedné z rolí ve filmu Stanislava Šotka CESTY K VÝŠINÁM, kde si svoji jedinou hlavní roli zahrál manžel herečky Antonie Nedošinské herec a režisér Jiří Nedošinský. Na začátku 30. let (po příchodu zvuku) se neúspěšně pokusil dvakrát o filmovou režii. V produkci americké společnosti Paramount Pictures natočil v pařížských ateliérech Joinville u Paříže české verze dramat TAJEMSTVÍ LÉKAŘOVO (1930) a SVĚT BEZ HRANIC (1931). U prvnímu filmu (a zřejmě také u druhého) byl Lébl rovněž spoluscenáristou . Lébl do filmů angažoval naše nejlepší herce: Andulu Sedláčkovou, Theodora Pištěka, Máňu Ženíškovou, Václava Vydru st., Karla Jičínského, Růženu Šlemrovou a také svoji manželku Marii Buddeusovou. U Paramountu Lébl pracoval ještě v dalších letech (1932 – 1933). V roce 1937 se díky svému příteli a zaměstnavateli Vlastovi Burianovi naposledy objevil v epizodní roli jednoho z detektivů ve Fričově a Burianově filmu TŘI VEJCE DO SKLA. Podle jeho divadelní hry „Provdám svou ženu“, kterou napsal společně s Jindřichem Hořejším, a kterážto byla s úspěchem uváděna v Burianově divadle, natočil režisér Miroslav Cikán komedii PROVDÁM SVOU ŽENU s Vlastou Burianem v hlavní roli docenta botaniky Blahomrava Ducánka (tuto postavu hrál Burian i na své divadelní scéně). Na filmu se rovněž podílel jako scenárista (spolu s Jaroslavem Mottlem a Václavem Wassermanem). Externě spolupracoval rovněž s rozhlasem. Za své veliké divadelní režisérské a ředitelské zásluhy byl v roce 1957 jmenován Zasloužilým umělcem.

Bio kartotéka ČTK.P., 1985..

Rozená Lýsková, dcera národního umělce, prof. Františka Lýska, DrSc. Maturovala na gymnáziu v Brně roku 1951. V roce 1953 absolvovala klavír a zpěv na brněnské konzervatoři a 1956 absolvovala FF MU v Brně. V roce 1957 působila ve Zlíně v rozhlasovém studiu jako externí hlasatelka. V roce 1958 se provdala v Brně. 1971 FFUK Praha a v Olomouci od r. 1981.

http://www.slaviste.cz/index.php?… http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?…

Doc. PhDr. Květuše Lepilová, CSc.

Syn bývalého vojenského kapelníka. V r. 1919–1924 studoval Učitelský ústav v rodišti a poté dramatické oddělebí brněnské konzervatoře, zde zejména operní režii v letech 1921–1925. Poté nastoupil hereckou dráhu v brněnské činohře, kde do r. 1930 a pak hercem a režisérem v Bratislavě 1930–1932, režisér činohry a opery v Plzni 1932–1933. Krátce působil v Divadle Vlasty Buriana a ve Švandově divadle na Smíchově v Praze, v letech 1934–1935 v Kladně jako šéf činohry a poté v Pardubicích. V Olomouci působil 1937–1943. Začátkem prosince 1938 připravil režijně světovou premiéru dosud nehrané prvotiny Ant. Dvořáka „Alfréd“, která se konala za přítomnosti skladatelova syna Antonína a dcery Magdy.V lednu 1940 nastudoval v olomouckém divadle s dirigentem Jaromírem Židem Kovařovicovu operu „Na starém bělidle“, která se vysílala přímým přenosem v čs. rozhlase. V létě se podílel na osvětové činnosti a přednášel v kursech pro divadelníky v Brně a ve Frenštátě. Vletech 1943–1944 působil u Lidového divadla v Brně., 1945–1947 působil jako režisér opery, činohry a umělecký tajemník v Brně. V roce 1945 hrál ve filmu Tři knoflíky. 1947–1949 ředitel divadla v Opavě, poté 1949–1968 opět v Brně. Velkého úspěchu dosáhl v r. 1958 v Moskvě a r. 1959 v Leningradu. V r. 1961 a 1964 se účastnil Smetanovy Litomyšle. Poté opět v Opavě ředitelem divadla do r. 1970 a poté opět 1970–1974 v Brně. Záslužná byla i jeho pedagogická činnost na konzervatoři a JAMU.

ČBS.Praha 1992.S.410.;. ČSHS. I. Praha 1963. S.835.; Zpravodaj KPOB 2009, říjen; Zpravodaj Klubu přátel opery a baletu ND Brno. 2007, červen.;

Pocházel z gruntu čp. 118. Byl velmi aktivní v místním ochotnickém spolku Vlastimil, kde se uplatnil jako herec i režisér. Se svou ženou Miladou, roz. Lukešovou ze Žerotína vychoval dvě děti. V 50. letech minulého století byl jako kulak perzekvován a vězněn.

Pol,O.: Osobnosti Hnojic. Rkp.

V roce 1924 mu zemřel otec a vychovávala jej maminka s babičkou. V roce 1938 maturoval na obchodní akademii. Po záboru Sudet v roce 1939 byla rodina odsunuta do Bohuňovic u Olomouce a Josef zde založil Kroužek mladých. V roce 1940 se odstěhoval do Lutína. Zde režíroval, hrál a zpíval v Divadelním spolku. V roce 1945 se vrátil do rodiště a spoluzakládal Jednotu divadelních ochotníků. Jeho manželce Jarmile, roz. Pospíšilové (1925–2004) a jemu se zde v listopadu 1945 narodila dcera Hana. V roce 1949 se rodina přestěhovala do Olomouce, kde Josef pracoval v Moravských železárnách jako technický úředník. V roce 1950 založil divadelní kroužek DS ZK MŽ. Byl znám též jako učitel cizích jazyků – němčiny, francouzštiny, angličtiny. Zemřel v 97 letech. U příležitosti 100. výročí narození se konala zádušní mše v Praze v kostele U sv. Ludmily vedená někdejším duchovním otcem Sv.Kopečka u Olomouce Jakubem K. Berkou.

Databáze českého amatérského divadla. Hlůzová, Vlasta: Ochotnické divadlo ve Šternberku . 2012. http://otavinka.blog.cz/…oci-narozeni

Vyrůstala v uměleckém rodinném prostředí. Její otec byl učitelem
cizích jazyků a působil také jako herec a režisér ochotnického
divadla. Maminka (1925–2004) byla herečkou amatérské scény,
vynikající recitátorka a knihovnice. Hanička si užila rodiště čtyři
roky a pak se přestěhovala s rodiči do Olomouce. Zde chodila do obecné školy, absolvovala gymnázium v Hejčíně a poté odešla studovat DAMU do Prahy. Již během studií začala hrát v Divadle Za branou. V roce 1971 získala angažmá ve Vinohradském divadle, kde hraje dodnes. Kromě mnoha divadelních rolí se zapsala i do srdcí televizního diváka seriály Krkonošské pohádky (1974), Chalupáři, Žena za pultem, Nemocnice na kraji města, Ulice, Náves, Příkopy ad. Životním partnerem jí byl dvacet let herec Jiří Adamíra (1926–1993). Po dlouhé těžké nemoci zemřela v Olomouci. Poslední dny pobývala u sestry Silvie Markové. V letech 1994–2004 vyučovala na Státní konzervatoři v Praze. V roce 2007, 2008, 2009 a 2010 získala cenu TýTý, v anketě Hvězda mého srdce (2008) byla zvolena mezi desítku nejoblíbenějších hereček a v r. 2009 se stala Ženou roku ANNO a dvakrát zvítězila v anketě „ Neviditelný herec“ o nejpopulárnější herecký výkon v Českém rozhlasu. . V červnu 2010 dostala Cenu města Olomouce za rok 2009, v září 2010 převzala na hradě Šternberk Čestné občanství města Šternberka a u příležitosti státního svátku dostala od prezidenta republiky Václava Klause dne 28.10. Medaili Za zásluhy v oblasti kultury.

ČBS .Praha 1992.S.420., Kdo je kdo v ČR na přelomu 20.stol., Praha 1998. Hlůzová, Vlasta: Prošli Šternberskem. Šternberk 2010. S.83–84. http://www. otavinka. blog.cz