Osobnosti Moravy.eu

Syn Jana Nepomuka Rudolfa Chotka, studoval v Praze a r. 1792 byl kanovníkem v Pasově. Ferdinand Maria Chotek byl 29.12. 1805 vysvěcen, 8.3. 1806 kanovníkem v Olomouci a 1.12. 1806 farářem, arciknězem, děkanem a školním inspektorem v Holešově, 12.11. 1808 promován v Praze, 1.1.1817 jmenován sídelním kanovníkem v Olomouci a 13.2.1817 jmenován titulárním biskupem tirnovským jako světící biskup olomoucký. PhDr. h.c. olomoucké univerzity 2.3.1830 a pak se stal proboštem kapituly v Olomouci, ale císař František I. jej jmenoval biskupem v Tarnově. Tam ani nenastoupil, protože 19.10.1830 zvolen v Olomouci arcibiskupem . Chtěl provést reorganizaci děkanské struktury diecéze, připravoval mapu arcidiecéze, podporoval českou literaturu. V semináři založil Slovanskou knihovnu. Jako ředitel filozofických studií v Olomouci (1823) věnoval pozornost důkladně výchově posluchačů a bohoslovců, finančně podporoval nemajetné studenty. Zemřel v Praze na choleru při korunovaci císaře Ferdinanda V..Pohřben v Nových Hradech u Kutné Hory.

BSSSM, seš.3 (15.).Ostrava 2002. S.65–66.

hrabě z Chotkova a Vojnína, ThDr. a PhDr.h.c.

Přednosta kliniky radiologie a klinické onkologie LF Hradec Králové, jmen.doc.1.4.1966­. V letech 1971–1993 vedoucí redioterapeutického oddělení kliniky. Doc. MUDr. Zdeněk Chvojka, DrSc.

Seznam osob Univerzity Karlovy.Praha, Karolinum 1993.S.285.;.

Čestný kanovník Metropolitní kapituly sv. Václava v Olomouci. Bohosloví vystudoval v Olomouci. Knězem se stal v r. 1937. Poté pracoval v Hradci nad Moravicí, Štáblovicích a Napajedlích. Od r. 1943 působil na Klášterním Hradisku a v letech 1960–90 ve Velkém Týnci. Často se vracel do Velkého Týnce, kde byl úředně občanem do února 1995. Zemřel ve Sviadnově.

Týnecké listy, č.10/2006,S.20; Týnecké listy, č.2/1999, S.5; Katalog kněžstva olom. arcidiecéze, Olomouc 1949, S.321; Ševčíková, H.: Malá galerie význačných rodáků a nejen jich ve Velkém Týnci. In: Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 2007. S. 68.;

V roce 1931 maturoval na reálném gymnáziu v Hranicích a poté začal studovat Masaryovu univerzitu v Brně. Po 2 letech studia přerušil a 1934–47 učil na školách v Rajhradě, Hranicích, Lipníku nad Bečvou. Studiem při zaměstnání na FFMU 1945–1947 získal aprobaci zeměpis a dějepis. V letech 1947–1949 vyučoval na gymnáziu v Lipníku nad Bečvou. Od r. 1943 spravoval také městský archiv v Hranicích Od r. 1949 pracoval v archivu v Opavě, 1955–1978 ředitelem Stát. okres. archivu v Opavě, publikoval ve vlastivědném tisku a též v Záhorské kronice.

JŠ.: K životnímu jubileu PhDr.Bohumíra Indry.=Vlastivědné listy Sm kraje 1987, XIII, č.2, S.44.; Pitronová, Bl.: K životnímu jubileu.=ČSM-B 1982, č.3, S.284; Turek, Adolf: 60 let PhDr.Bohumíra Indry.=Archiv­.časopis 1972, S. 214–217;. BSSSM, seš.5 (17.) Ostrava 2004. S.75–76.

PhDr. Bohumír Indra

Vyučil se natěračem a celý život pracoval v závodě Moravia v Mariánském údolí. (n. m. část obce Hlubočky).Do důchodu odchází v roce 1977 a začíná malovat přírodní scenérie z blízkého okolí. Asi od roku 1981 vytvářel svéráznou technikou, při níž spojoval dřevo s betonem či sádrou. Poprvé vystavil svá díla v roce 1998 na výstavě v Galerii hlavního města Prahy.

Umělci čistého srdce. Muzeum umění, Olomouc 2001, S. 41;

Narozen ve Viklicích u Tovačova (n. Tovačov).

Učitelka přírodopisu. Láska k motýlům jí dovedla na přírodovědné gymnázium
v Žamberku, kde maturovala v roce 1978. Poté studovala Pedagogickou fakultu UK
v Hradci Králové, obor biologie a chemie pro střední školy. Po promoci a doktorátu
v roce 1983 začala působit v přírodovědném oddělení DDM v Hradci Králové. Po přestěhování na Moravu učila v Základní škole Lutín a od roku 1990 ve Velkém Týnci. Její touha po poznávání dalekých krajů, brouků a motýlů jí v prázdninových měsících přiváděla do různých tropických zemí. Několikrát navštívila Thajsko, Laos, Srí Lanku, Vietnam, Malajsii, Namibii, Peru, Mexiko i evropské země. Cestuje takříkajíc na vlastní pěst, protože chce poznat správný kolorit každé země. V roce 1998 vydala knihu Na shledanou v džungli, kde popisuje nejen postřehy z cest, ale dokládá je i barevnými fotografiemi. Je štěstím mít zaměstnání jako povolání i jako koníčka. Možná je pro mnohé žáky přírodopis na velkotýnské škole nejmilejším předmětem. Vidět na vlastní oči roztodivné motýli a brouky musí být nezapomenutelný zážitek. Paní učitelka Jančíková je členkou České společnosti entomologické a kromě toho prezentuje sbírky brouků i motýlů na různých výstavách.

Ševčíková, H.: Prosincová výročí středomoravského regionu. In. Týnecké listy 2018, č.12.

PaeDr. Milada Jančíková

Učil na gymnáziu ve Valašském Meziříčí. Redaktorem Studentského sborníku, který vycházel r. 1918 v Přerově, tlumočníkem při francouzské vojenské misi v Hranicích. Krátký čas vyučoval francouzčtinu ve Štrasburku.

Literární místopis Přerovska SOKA Přerov.

Zasloužil se o zkvalitnění kronikářské práce na Prostějovsku. Autor publikací Dějiny Prostějova, Lázně Slatinice aj.

Eliáš, B.: K životnímu jubileu dr.V.Janouška.=VVM, 19, 1967, č.2, S.297–298.; Eliáš-Žáček, B.: Historik Hané.=ZVÚO, 1969, č.145, S.14–15.; Spronger, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.37.; Štolbová, J.: PhDr.Vojtěch Janoušek.Regi­onál.personál­.bibliografie­.Prostějov, OK 1982.;.

zakladatel výroby hud. nástrojů v Hranicích, kde žil od r. 1932. Aktiv. člen pěvec. souboru Jurik.

Literární místopis Přerovska- OA Přerov/přip. KK 93;.

Čestný občan města. Starosta Sokola Holešov, profesor, později ředitel reálného gymnázia v Holešově. Byl starostou sokolské jednoty, zakladatelem oddílu házené, organizátorem mnoha večírků a besed. Dne 6. května 1940, v den jeho 60 narozenin, jej obecní zastupitelstvo za jeho veřejnou činnost jmenovalo čestným občanem města Holešova. Ladislav Jaroš byl bojovníkem za pravdu, za demokracii a za tyto ideje obětoval i život. Dne 18. června 1942 byl v Kaunicových kolejích nacistickou mocí zastřelen. Jeho památka je zvěčněna tím, že gymnázium v Holešově nese čestný název gymnázium Ladislava Jaroše. Vděčné členstvo umístilo na vrcholek Jehelníku na svahu Kelčského Javorníku, místu jeho častých turistických vycházek pamětní desku s nápisem: Vzpomeňte bratra Jaroše, starosty Sokola Holešov, ředitele reálného gymnázia, turisty, lyžaře a milovníka tohoto kraje.

ZMH, 1980, č. 2, S. 27–28. ;ZMH, 1984, č. 4, S. 20–21. ;ZMH, 1990, č. 4, S. 4–5. ;.

Studoval lesní inženýrství v Brně a v letech 1954–83 učil na střední lesnické škole v Hranicích. Malířství studoval soukromě u Stanislava Krátkého. Věnoval se krajinomalbě, zejména lesním interiérům, zvláštní pozornost věnoval krajině Valašska. Jen občas namaloval zátiší nebo portrét. Vystavoval v Hranicích, Vsetíně a v Olomouci, zúčastnil se výstavy Výtvarníci Valašska ve Velkých Karlovicích. Vydavatelství Margaret ve Zlíně vydalo v roce 1997 jeho monografii. Od září do 30.11.2011 se v sálech Nové radnice v Hranicích konala jeho výstava k jubileu.

Zatloukal, Pavel : I.souborná výstava Unie výtvarných umělců Olomoucka.Olomouc 1991.;. www.Valaskeatheny.cz

Ing. Jan Jaroš

Narozen v obci Kocanda (n.m.č.obce Herálec). Absolvoval učitelský ústav v Soběslavi a působil v Rudě nad Moravou, Zábřehu, Hrabové. Po první svět. válce pokračoval ve studích na KU v Praze. 1920 s stal profesorem na učitelském ústavu v Olomouci. Od mládí byl Sokol. V roce 1920 se zúčastnil olympiády v Antverpách jako mezinárodní rozhodčí gymnastiky. 1939 odešel předčasně do penze, ale dál pracoval ve Státním lesním dohlédacím úřadu v Olomouci.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.2.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1994.S.55–56.;

Středoškolská studia ukončil na stavební průmyslové škole v Hradci Králové r. 1933. Prošel mnoha profesemi, byl také spisovatelem z povolání. Nejdřívě jako důstojník čs.armády sloužil na Slovensku a na Moravě. Na začátku 2. světové války úředníkem na ministerstvu v Praze (1940–1942). Pravidelná spolupráce s Lidovými novinami jej přivedla k novinářské profesi. Bohatá spolupráce s rozhlasem a televizí.Skutečný úspěch mu přinesl román Saturnin (1942).

BSSSM, seš.5(17.)Ostrava 2004. S.80–81.

Narodil se v rodině středoškolského profesora. V pěti letech mu zemřela matka a rodina přesídlila do Chrudimi. Tam absolvoval v roce 1900 gymnázium a na přání otce vystudoval přírodovědnou fakultu v Praze, i když sám měl zájem o výtvarné umění a estetiku. Po úspěšném ukončení studia pokračoval v roce 1907 na přírodovědné fakultě v Innsbrucku. V letech 1907 až 1914 působil Jaromír John jako středoškolský profesor v Praze a v Kolíně, kam se přiženil. Jako středoškolský profesor přešel na dívčí lyceum a poté na gymnázium v Hradci Králové. Za první světové války bojoval na Balkánské frontě. Po návratu do vlasti působil jako instruktor dobrovolnické školy, správní důstojník a poručík ve vojenské nemocnici. Během války ještě studoval filozofii a estetiku a v roce 1919 získal titul doktora filozofie. Po propuštění z armády v květnu 1919 se rodina Jaromíra Johna přestěhovala do Brna, kde pracoval nejprve jako redaktor Lidových a poté jako profesor na gymnáziu. V letech 1922–1923 byl stipendistou v Paříži. Po návratu externě přednášel na brněnské technice dějiny umění. Jaromír John podnikl mnoho cest po západní Evropě. V roce 1925 se stal úředníkem tiskového odboru předsednictva vlády. Založil časopis Bytová kultura, obrazový archiv ČTK, vedl propagační oddělení Orbisu, založil Společenský klub na pražských Příkopech. Byl rovněž členem Devětsilu.V roce 1928 odešel Jaromír John do důchodu. Přesto byl pověřen řízením časopisu Pestrý týden. Od roku 1935 žil v Novém Městě nad Metují, kde se věnoval beletristické práci. V letech 1936–46 žil ve Slatiňanech, od roku 1942 společně se spisovatelkou Helenou Šmahelovou.

Od roku 1946 až do své smrti 24. dubna 1952 působil Jaromír John jako profesor Palackého univerzity, kde založil katedru estetiky.Mezi nejznámější díla Jaromíra Johna patří povídkové soubory Večery na slamníku, soubor pěti novel Dořini milenci a jiné kratochvíle a romány Výbušný zlotvor, Moudrý Engelbert, Eskamotér Josef, Pampovánek a Estét. Pro děti napsal vlasteneckou prózu Rajský ostrov a převyprávěl rovněž Cervantesovy Příběhy Dona Quijota.

J

Český bibliografický slovník. – Praha : Academia, 1992 Soldán, Tomáš – Sulovský, Jan: Životopisy. ČRO.

Na hudební nástroje se učil hrát od dětství. Hře na housle se učil u vesnického muzikanta V. Bednáře od dvanácti let. V letech 1931–1935 studoval učitelský ústav v olomouci, kde se též vzdělával v hudbě. Poté se věnoval učitelské dráze, zprvu v Holešově na přelomu 40. a 50. let, pak na pedagogickém gymn. v Kroměříži, na Komeniu v Olomouci a v Brně. Od 1941 až do své smrti působil v PSMU. Učil matematiku a na všech školách, kde působil vedl pěvecký sbor. Rudolf Jokl byl jeho bratrancem.

• bk-: Jan Jokl. Hanácké noviny. 16. 8. 1994.S.4.;

Kráčmar, Jiří: Naše noviny ze Štěpánova, 1996, č. 188, červen.; Olomoucké listy, 24.10.2002.; Stejskalová, Eva: Z naší kroniky a matriky. 2005.;

Ředitel Ústavu hraběte Poettinga v letech 1896–1924. Autor dějin hradu Helfštýna u Lipníka.

Fischer,R.: Olomoucký památník. Olomouc 1938.S. 124.

Rodiče Josefa se v jeho deseti letech rozvedli a on zůstal sotcem. Začal studovat gymnázium v Přerově v letech 1928–1934, v letech 1934–1935 dojížděl do Olomouce na Slovanské gymnázium a po roce odešel na gymnázium do Hlučína, kde v roce 1938 maturoval. Zde orientoval svůj zájem na češtinu a francouzštinu, psal verše, věnoval se hudbě a kresbě. Jeho rodina žila v Moravské Ostravě, ale on zůstával věren Hlučínu. V červnu 1938 získal první cenu v soutěži moravskoslezského rozhlasu v kategorii veršů za báseň Mrtvý dirigent. Od r. 1938 studoval FFUK v Praze, obor čeština a francouzština.. Po uzavření VŠ se vrátil do Ostravy. Pracoval na nádraží Ostrava – Přívoz, 1939 se kainarovi přestěhovali do Řepiště u ostravy. 1940–1941 působil jako profesionální hudebník, kytarista Doležalova orchestru v kavárně Savoy, 1942–1943 houslistou tamtéž. K tomu ještě v r. 1941 pracoval na pile v Ostravici. Po válce se do školy nevrátil, ale přestěhoval se do Brna, kde se věnoval publicistice. Psal rozhlásky, zprávy, recenze, glosy, kurzívy, úvahy, reportáže, básně a texty, které doplňoval kresbami. 1945–1949 spolupracoval s Divadlem satiry. Poté se stěhuje do Prahy a často pobývá ve spisovatelských domovech v Dobříši a Ždáni na Slapském jezeře. Koncem 50 let podnikl cestu do Vietnamu.

Kolář, Bohumír: Kainar měl mimořádný dar a nepěstoval ho v hořkosti. In: Z paměti literární Olomouce. 2. Olomouc, VSMO 2006. S. 149–152.; Málková, Iva: Literární slovník severní Moravy a Slezska 1945–2000. Ostrava 2001. S.119–124.;

Od 11 let pobýval v Olomouci, kde studoval nižší třídy Slovanského gymnázia a roku 1895 přestoupil na německý učitelský ústav, který absolvoval v roce 1899. Už za středoškolských studií kreslil olomouckému lékaři Mořici Remešovi (1867–1959) kresby zkamenělin a prof. Františku Polívkovi (1860–1923) rostliny pro jeho Květenu zemí koruny české. Prof. Polívka seznámil nadaného kreslíře s knihkupcem a nakladatelem Romualdem Prombergrem (1856–1932), u něhož našel také první ilustrační zakázky. Nakladatel upozornil na Kašparovo nadání básníka a spisovatele Františka Táborského (1858–1940) a ten zase Hanuše Schwaigera (1854–1912), prof. AVU v Praze, kde talentovaný ilustrátor studoval v letech 1899 – 1904. Po dobu pražských studií bydlel Adolf v rodině Hedviky Řepkové, sestry nakladatele Prombergra, kde se seznámil s jeho neteří Jitkou, která se v roce 1907 stala jeho manželkou. Adolf Kašpar se prosadil ještě za studií úspěšnými ilustracemi k Babičce B. Němcové, které vytvořil pro nakladatelství Unie v Praze roku 1903.. Doprovázel svými kresbami pak díla Aloise Jiráska, Zikmunda Wintra, K.Václava Raise, Ignáce Hermanna. Byl kmenovým ilustrátorem Prombergrova nakladatelství v Olomouci, ale i Ottova v Praze. A. Kašpar jezdil v prvních letech po svatbě na letní byt do Hluboček u Olomouce, kde působil jeho bratr Alois jako učitel (1907–1910) Od roku 1910 žil s rodinou v Lošticích, odkud často dojížděl na Rusavu a do Bystřice pod Hostýnem. Z dlouholetého přátelství mezi Františkem Táborským a Adolfem Kašparem vznikla nádherná kniha „ Rusava, život valašské dědiny“, vydaná v roce 1928 v Olomouci. Památník Adolfa Kašpara, shromažďující jeho původní tvorbu, ilustrované knihy a časopisy, korespondenci, některé osobní předměty a původní zařízení jeho ateliéru, je v Lošticích. Přátelil se také se Stanislavem Lolkem od r. 1899. Sešli se spolu v Olomouci u nakladatele Prombergra.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Sešit 1. Ostrava, 1993, S. 57–58. * Bystřice pod Hostýnem. Vlastivědná čítanka k dějinám města. 1993. ; Plachá, Z.: Adolf Kašpar. Olomouc 1972.; Poche, E.: Encyklopedie českého výtvarného umění. Praha 1975.; Potomci slavných – Adolf Kašpar. (1996). TV2, 5.4.2013 v 8:30

Syn vesnického kováře. Vystudoval na bohoslovecké fakultě v Olomouci, 1846 byl vysvěcen na kněze. Dva roky působil jako kaplan ve Velkém Týnci, poté se stal vikářem v Kroměříži. Když byl v Kroměříži založen chlapecký seminář, stal se na něm učitelem přírodopisu. 1872–1887 působil jako farář a děkan v Holešově. Po založení Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci se stal jeho stálým spolupracovníkem. Hodně publikoval v ČVSMO. Z jeho odborné přírodovědné práce nutno uvést spis „Ptactvo moravské“ (1889) a zajímavou studii „Bludovit neboli tak zvaná hornina silochroitová, nerosty a geologické poměry v okolí Bludova“ (1885). V okolí Bludova se nalézá taktit – nazelenalý až bělavý nerost s hnědými a červenými krystaly granátu – hesonitu, tzv. „Bludovit“, jehož název navrhl právě Rudolf Kašpar v roce 1884. Jeden kámen byl vsazen do základů Národního divadla v Praze.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.12.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1999.S.25; Fischer, Richard. Olomoucký památník. Olomouc 1938. S. 132–133.; Spurný, F.: Osobnosti Bludova. Web. Bludov.

Evangelický farář. Působil v Hradci Králové 13 let a pak přešel do Olomouce, kde působil od 21.8.1991 do 26.9.2004. V tři­náctiletém údobí kázal také v Šumperku. Odešel do Brandýsa nad Labem, kde je farářem. Mgr. Jan Kašper je kazatelem Československé církve evangelické.

Jeništová, Ivana: Rozloučili jsme se s kazatelem CB Janem Kašperem. Rozhovor. In: Posel, 5, 2004.;

Armádní generál Karel Klapálek byl český voják, člen československých legií v Rusku. Od 30. 9. 1932 byl učitelem taktiky na Vojenské akademii v Hranicích. Po vzniku protektorátu vedl českobudějovickou pobočku Obrany národa, po jejím rozbití v květnu 1940 uprchl do zahraničí. Bojoval v řadách britských vojsk v Africe (mimo jiné při obraně Tobruku), v roce 1944 byl odeslán do SSSR a účastnil se karpatsko-dukelské operace. V dubnu 1945 jmenován velitelem 1. československého armádního sboru. V letech 1945–1950 vojenský velitel v Praze, poté jako politicky nespolehlivý propuštěn z armády, odsouzen ve vykonstruovaném procesu a vězněn. Později byl rehabilitován a 24. května 1968 dostal státní vyznamenání Hrdina ČSSR. Vydal knihu vzpomínek Ozvěny bojů.

Hrabicovi, P.Z.: Muž, který velel mužům. Praha 1988. ČBS. Praha 1992. S. 315. Klapálek, K.: Ozvěny bojů. Praha 1987. Doslov.

Působil v Olomouci od roku 1952 ve FN na neurologické klinice v Olomouci, v r. 1964 se habilitoval, 1991 profesor. Přednášel v letním semestru 1971 na LF univerzity v Hamburgu/Saar, SRN, obor neuroradiologie. Vědeckovýzkumná činnost v problematice kostních dysplázií vertebrobazilárního přechodu. Autor 135 časopiseckých statí se zaměřením na otázky neuroradiologie, z toho 46 v zahraničí, 1 monografie ad.

Portrét, foto.Žurnál, 1992, č.2, S.7, říjen.;

Studoval SVVŠ v Prostějově. Po maturitě odešel studovat Vojenskou lékařskou akademii do Hradce Králové. Po ukončení studia pracoval krátce v Olomouci, pak 3 roky jako posádkový lékař v Hranicích a v letech 1980–1984 působil jako chirurg ve Vojenské nemocnici v Olomouci. V roce 1984 se stal asistentem Katedry válečné chirurgie VLA v Hradci Králové, v r. 1989 složil atestaci z plastické chirurgie, 1994 CSc, a 1998 habilitoval jako doc. chirurgie. Od r. 1995 vedoucím lékařem odd. plastické chirurgie a zástupcem ved. katedry VLA . Studijně pobýval v zahraničí : Belgie, Německo, USA, Itálie. 1999–2002 brigádní generál. Pracoval jako zdravotnický poradce vrchního velitele vojsk NATO v Evropě. V březnu 2004 odešel do zálohy a v r. 2008 se vrátil na Fakultu voojenského zdravotnictví Univerzity obrany, kde vedoucí katedry válečné chirurgie. Autor a spoluautor 62 prací doma i v zahraničí, 208 odborných přednášek doma i v zahraničí.

Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století. Praha 1998. S. 269. Časopis FN a LFUK Hradec Králové – SCAN 2008/2.;

Narozen v rodině domkáře v Rudolticích (n.m.č. obce Sobotín). Vyučil se kovářem. V mládí strávil 14 le ve Vídni. Po návratu do rodiště pracoval jako kovář ve strojírně v Petrově nad Desnou. Již v té době sbíral nerosty. Byl přezdíván „králem kamenů“. Studoval literaturu o nerostech, navázal styky s profesionálními mineralogy. Po uzavření strojírny byl lamačem v lomu v Krásném (m.č. Hraběšice). V době nezaměstnanosti v 30. letech se živil sběrem nerostů. Stal se nejvýznamějším sběratelem nerostů na severozápadní Moravě a objevil zde řadu nových nerostných nalezišť. Nerosty dodával i do Moravského muzea v Brně, ale také dalších muzeí, škol a obchodů s přírodninami, zvl. v Německu a Rakousku. Po ukončení 2. světové války se přihlásil k odsunu dobrovolně. Po těžké nemoci zemřel v Horním Hesensku a pohřben je v obci Luh.

BSSSM, seš.4 (16.) Ostrava 2003. S. 49–50.

Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Velmi jej ovlivnil prof. V. Prasek, který mu předal lásku k vlastivědě. V sextě studioim přerušil a vydal se na cestu do Polska a Ruska. Po návratu do vlasti odešel do Brna, kde v roce 1889 maturoval na učitelském ústavu. Od mládí se zajímal o historii slovanských národů, učil se rusky, ukrajinsky, polsky, slovinsky, srbochorvatsky a lužickosrbsky. Hodně cestoval po střední a východní Evropě. Ve všech obcích, kde působil vedl obecní i školní kroniky. Klimešova láska k rodnému kraji a zájem o regionální historii a vlastivědu je zřejmá v mnoha článcích publikovaných v časopisech: Moravský sever, Stráž Moravy i ve sbornících. V roce 1923 vydal vl.nákladem v Zábřehu Politický okres zábřežský, o rok později Zábřeh a okolí v době minulé a knihu Vlastivědné vycházky a výlety ze Zábřežska (1924). Penzi trávil od roku 1927 v Dubicku. Psal kroniky několika obcí : Dubicka, Hrabové, Leštiny, Bohuslavic a Sudkova. Spolupracovat též s VSMO.

Hubálek, J.: Učitel Josef Klimeš. Severní Morava,sv.16. Šum­perk 1968, S. 80–82. ; Hekele, F.: Vzpomínky na vlastivědné spisovatele. Severní Morava, Šumperk 1957, č.1.S.44. Klapil, P.: Nad lidovými nápěvy severní Moravy.In: V Zábřeze na rynku. Šumperk 1987, S. 5–23. ; Doupalová, Eva: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí. Olomouc, UP 1987.

Otec Doc. Stanislavy Šprincové.