Osobnosti Moravy.eu

Brněnský profesor fyziologie rostlin byl v roce 1946–1947 prvním děkanem PF UP a 7.11.1946 řídil první shromáždění jejich učitelů. Stál u zrodu myšlenky na bieninum přírodních věd při FF UP. Kromě fiziologie se Úlehla významně zapsal do vývoje evropské ekologie rostlin. Napsal velkou řadu knih a odborných článků, které ovlivnili mnoho studentů.

Zakladatelé a pokračovatelé­.Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996.S.225–227;

Studoval německé gymnázium v Olomouci, české gymnázium v Brně. Po maturitě absolvoval přírodovědeckou fakultu UK Praha r. 1877. Poté působil jako středoškolský profesor v Táboře, Havlíčkově Brodě, Brně, Plzni a Třebíči. Sběratel měkkýšů. R. 1884 první práce o výskytu měkkýšů na Moravě. Publikoval ve Vesmíru. Spolupracoval s encyklopedií Ottova slovníku naučného, do I. dílu. Přispěl k rozvoji malokologie. Autor knihy : Měkkýši čeští (1892) uloženo v MZM v Brně. Jeho příspěvky najdeme též v ve Věstníku Klubu přírodovědeckého v Prostějově (1902, 1906), První výročíní zpráva Klubu Přírodovědců v Prostějově (1898), 19. Program c.k. Státního gymnásia v Třebíči. Lišejníky sebrané v okolí Třebíče.1896.

Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1940. S.51.;MSN­.7.Praha 1933, S.459.;Flašar, I.: Český malokozoolog prof.J.Uličný.ZVÚO 1964, č.118. S.18–23.;.

V roce 1958 ukončil studia češtiny na FFUP v Olomouci, 1963 studia matematické lingvistiky na FFUK Praha. 1958–1961 učil na G v Moravské Třebové, 1961–1972 na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, odkud donucen k nedobrovolnému odchodu. Od r. 1990 působí jako univ. prof. na FFUK v Praze, kde je vedoucím katedry českého jazyka. Od r. 1991 učí též na VŠP v Hradci Králové. Věnuje se lingvistické bohemistice, slavistice a obecné jazykovědě. Překládá beletrii, divadelní a rozhlasové hry ze slovanských jazyků. V době působení v Hradci byl též sbormistrem a členem cimbálovky ZVO. Přispívá do novin a časopisů, český jazyk a literatura, Čtenář, Čeština doma a ve světě ( yde je ved. redaktorem), Katolický týdeník, Mosty, Naše řeč, Slovo a slovesnost aj.

Benýšková, J.: Literární Hradec Králové.Hradec Králové.OK 1994.S.157.;.

Na Slovanské gymnázium do Olomouce přišel počátkem školního roku 1878/79 a pobyl zde do roku 1881, kdy odešel na malířskou akademii do Prahy. Maloval i taneční pořádky některých spolků, ilustroval studentské časopisy Lípu a Sršeň. Měl rád hudbu a byl dobrý flétnista. Na Olomouc rád vzpomínal a rád se sem vracel. Od 1881 studoval na akademii v Praze, od 1884 na mnichovské akademii, studium uzavřel roku 1887 v Praze u M. Pirnera. Vrátil se do svého rodného kraje, kde vzniklo rozsáhlé dílo, které se stalo cenným etnografickým dokumentem regionálného folklóru. Reprodukce jeho obrazů vycházely na pohlednicích u Prombergra v Olomouci. Dílo malíře Joži Uprky je protkáno postavami bodrých Hanáků. Spisovatel Otakar Bystřina, vzpomíná: " V krušných dobách hledali jsme pro Jožku práci. Doškovali jsme ho nejspiš do Ptení k páteru Jenúfovi, kterému cosi za třicet zlatek maloval. Pak pobýval v Prostějově a tam se zalíbil magnátům hanáckým, s kterými se stýkal ponejvíce v prostějovské Besedě…" Pak maloval v Bedihošti, na nějaký čas se uchýlildo Brodku u Přerova, kde mu stáli modelem leckterý z pánů cukrovarnických a jeho sláva se dostala až ke sluchu jisté stařenky ve Věrovanech, která, aby usmířila Boha, si u Uprky objednala křížovou cestu. Tam si Joža najmul ateliér a za den byl s prvním „zastavením“ hotov.

Poche, E.: Encyklopedie čes. výtvarného umění.Praha 1975.S.546.; Smýkal, J.: Jožka Uprka studentem v Olomouci.In: Památník 60.výročí českého gymnázia.Olomouc 1927.S.118–120.; Czmero,Rostislav: Před 140 lety se narodil Joža Uprka. Olomoucký den, 3.11.2001, příl.Víkend.

Působil na RG v Prostějově, od 1909–1922 v Litovli. Učil zeměpis, dějepis. V roce 1910 začal psát stati o evropských zemích do Ilustrovaného zeměpisu všech dílů světa Františka Macháta. Po r. 1918 přepracoval toto vydání. V r. 1923 procestoval celou Evropu. 1924 povolán ministerstvem školství do Prahy, kde působil 48 let. Na Moravu se vracel o prázdninách. 1934–1947 autor učebnic zeměpisu pro střední školy. Od 1945 lektorem metodiky zeměpisu na přírodovědecké fakultě MU v Brně, 1947–1949 na KU Praha.

Fišara, M.: Klement Urban.In: Osmdesát let gymnázia J.Opletala v Litovli. Litovel 1981.S.100. Mar­tínkovi, J.M.: Naši spisovatelé a geografové.Praha 1998. S. 439.

V r. 1919 přesídlil do ČSR. Studoval RG v Moravských Budějovicích. Žil v Brně.

ČSHS II.Praha 1965.S.819.;Stárek, Z.: Slovník českých sbormistrů.Praha 1982.S.620.;.

Studovala gymnázium v Třebíči, maturovala na gymnáziu v Přerově r. 1930, poté studovala FFMU v Brně, kde absolvovala 1935. V r. 1936 se provdala, její muž zemřel v koncentráku. Od r. 1948 žije v Praze. Pracovala v redakci Literárních novin. V literární práci zpočátku užívala pseud. Jurka Baranákov, Marina Kraftová. První příspěvek v časopise Obzor v Přerově r. 1927. ;

Slovník české literatury 1970 – 1981.Praha, ČS 1985.S.390.;.

Po maturitě na gymnáziu v r. 1960 v Ostravě studoval 1961–1965 LFUP v Olomouci, kterou nedokončil a 1966 až do své předčasné smrti byl zaměstnán v ostravském studiu Čs.televize a spolupracoval s Krátkým filmem ve Zlíně a v Praze. V letech 1978–1983 absolvoval FAMU v Praze, obor režie dokumentární tvorby. Většina jeho autorské a režijní práce se týká lidové kultury (filmové zachycení jevů a slezských osobností). Výrazný byl jeho přínos při tvorbě televizních studiových cyklů " Vonička z domova (1985–1990), Zpívánky (1982–1990), Písně domova (1985–1990) a přenosů z folklórních festivalů (Rožnovské slavnosti, Slezské dny v Dolní Lomné).

BSSSM,seš.3(15­.).Ostrava 2002.S. 118.

Narodil se v rolnické rodině jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Obecnou školu navštěvoval v rodišti a měšťanskou školu vychodil v Olomouci. Pak se věnoval hospodářství. Vztah k dokumentaci života obce získal už od rodičů, kteří mu předali album dnes již historických fotografií rodiště a okolí. První album s názvem Kamarádská čtyřka, kde zachycuje kroniku čtenářského klubu Mladý hlasatel vytvořil ve 14 letech. Od mládí také miloval koně. Lásku k nim zdokumentoval v neobyčejné sbírce kreseb, fotografií, básní a další literatury. Lásku k rodišti, předkům, kulturní tradici, historii obce i okolí a k uchování národopisných zvyků a lidové kultury vůbec dokumentoval v albumech: Cesta životem, Vzpomínky, Pěvecký sbor v Příkazích, Koně a jejich osud, Potopa 1997, Rod fotografů v Příkazech, Rodáci a nerodáci, Vzácná a milá setkání, Z tatínkova zápisníku, Přátelé ze zámoří aj. Články a fotografie ze života obce začal publikovat před více než čtyřiceti lety. Některé vyšly pod značkami –VA-, -VB-, -BV-, -AC- na stránkách regionálního a celostátního tisku, např. Obrana lidu (1964), Květy (1976), Zemědělské noviny (1976, 1990), Stráž lidu (1988), Hanácké noviny (1990, 1992, 1996), Puls (1992). V roce 2003 se stal vedoucím redaktorem občasníku Pod hanáckým žudrem. řada zajímavých příspěvků byla pojata též do národopisných sborníků Lidová kultura na Hané a ročenky Hanácký kalendář. Spolu s Pavlem Pospěchem se podílel na tvorbě monografie Příkazy ( Čtení o hanácké vesnici), která vyšla roku 2000. Člen obecního zastupitelstva, školské a kulturní komise, sboru pro občanské záležitosti, vedoucí místního Seniorklubu byl filmově zvěčněn na VHS Jiřím Linhartem. Videosnímek pod názvem Vyznání rodáka z Hané – aneb chvíle s Boleslavem Vacou zaznamenal všechny tvůrčí aktivity příkazského jubilanta. V roce 2014 vyšla kniha Hanácké Vánoce. Je vyobrazen nejen na orloji Karlem Svolinským, ale i v hale hl. nádraží ČD malířem Wilhelmem Zlamalem.Dne 25. 11. 2015 byl sídle Olomouckého kraje oceněn Seniorem kraje jako dloujoletý člen a někdejší předseda Seniorklubu Příkazy. Zemřel v nemocnici v Pasece.

dopis OSM/96,06 Šev­číková, Hana: Březnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2011, č. 3. S. 4. Zuntych, Ondřej: Zemřel hanácký patriot, folklorista a jezdec z orloje Boleslav Vaca. In: www.olomoucky.denik.cz/zpravy (4.11.2016). Parte a dopis od dcery pana Vaci – 8.11.2016 www.Olomoucky.denik.cz (koláž Olomouckého deníku od Jany Urbaníkové)

Fotografie Bolelsva Vaci r. 2015 byla pořízena při rozsvícení stromu v Příkazích dne 28.11. 2015.

Maloval krajinu z okolí Drahanské vysočiny a motivy starého Prostějova.

• mm-: Malíř větrného Drahanska a Konicka.=Stráž lidu, 20.8.1986, S.6.(Prostějov);.

Studoval Reálné gymnázium v Litovli, kde v roce 1941 maturoval. Tři roky byl nasazen na nucených pracích v Německu. 1946 studoval historii a hudební vědu na KU v Praze a houslovou hru na AVU u prof. J.Felda. 1951 působil na Pedagogické škole v Přerově. Poté přešel na pedagogické oddělení tehdejšího Hudebního ústavu v Olomouci. Začal působit na Katedře hudební výchovy UP v Olomouci. Vyučoval hře na housle a hudební teorii. 1974 založil Olomoucké klavírní trio.

Kolář, B.: Olomouc pietně vzpomíná. In: Zpravodajství olomouc.cz 5.6.2003.

Podílel se na vzniku Hanáckého divadla v Prostějově, nyní HaDivadlo Brno, kde působil jako umělec. vedoucí. Též ved. dramat. redakce Čs. televize Brno, MK ČSR Praha, Divadelní ústav. Od r. 1990 pracuje v MK ČR.

Slavíková, V.: Spisovatelé Jm kraje.Brno 1989,S.266–267.

Po maturitě na gymnáziu v Litovli, studoval lesní inženýrství na Vysoké škole zemědělské ve Vídni. 1927 pracoval na Ministerstvu zemědělství ČSR.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.8.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1997.S.119;

Narozen v Předmostí u Přerova (n.m.č. Přerova). Reálku studoval v Přerově, pak pracoval u soukr. firmy otce, vojančil v Kroměříži, ve 24 letech začal studovat učitel. ústav v Příboze, kde mat. 1887. První učitel. místo v Rovensku na Zábřežsku, 1890 podučitelem v Dubicku, 1891–1907 správcem školy ve Vyšehoří. 1907 onemocněl a šel do v. v. Po okupaci byl nucen odejít do Olomouce, kde osamocen brzy zemřel. V r. 1900 začal vydávat Moravský sever v Zábřeze. Postavil tiskárnu a tisklo se tam mnoho čes. pedag. tisku, i Komenský.

Hýbl, F. : Zábřeh/středisko českého pedagogického tisku. SM, 1988, sv. 55, S. 11–20. ;Slovník učitelských osobností okresu Šumperk. Šumperk 1990. S. 151 – 152. ;.

Jeho otec, zubní lékař, a později i matka zemřeli ve Valentově předškolním věku; žil pak v rodině svého strýce Františka Kováříka, majitele prostějovské továrny na hospodářské stroje (předobrazu ředitele Kameníka v románu Jdi za zeleným světlem). Jeho pražským strýcem byl spisovatel a překladatel Hanuš Jelínek (1878–1944). – Valenta maturoval na reálce v Prostějově (1918) a v témže roce redigoval s Jiřím Wolkrem 2. ročník časopisu Sborník českého studentstva na Moravě a ve Slezsku (s tit. Sborník českého studentstva). Začal studovat na brněnské technice strojní inženýrství, 1920 však školu i rodinu strýce (který se právě stal ministrem veřejných prací v Černého úřednické vládě) opustil. Zůstal v Brně a po několika příležitostných zaměstnáních nastoupil jako stenograf do brněnské redakce Lidových novin. Později působil v jejich olomoucké (1923–26) a poté v pražské pobočce, od 1929 opět v Brně, postupně jako redaktor denních zpráv, soudničkář, sloupkař, reportér, činoherní kritik a nakonec jako vedoucí redaktor kulturní a literární části a politický úvodníkář. 1936–37 na podnět a za finanční podpory Jana Bati cestoval šest měsíců jako reportér po USA, Kanadě, ostrovech Západní Indie, Britské a Holandské Guyaně a Madeiře; 1939 provázel J. Baťu během jeho cesty po USA. 1940 byla Valentovi zakázána novinářská činnost; žil jako spisovatel z povolání nejprve v Praze a od 1942 ve Voznici u Dobříše. Po válce byl redaktorem Svobodných novin, odpovědným redaktorem týdeníku Dnešek a Knihovny Svobodných novin. V únoru 1948 musel zaměstnání opustit, koncem roku byl jako přítel Ferdinanda Peroutky zatčen a půl roku vězněn. Po propuštění se živil psaním komentářů ke krátkým filmům, v 50. letech získal stipendium Literárního fondu a žil opět jako spisovatel z povolání. Od mládí trpěl silnou nespavostí a dlouhou dobu Ménierovou chorobou, která nakonec vedla k hluchotě.
Debutoval 1917 básněmi pod šifrou M. v přerovském časopise Sborník českého studentstva na Moravě a ve Slezsku, dále publikoval především v listech, v nichž byl redaktorem, zejména v Lidových novinách (1930 zde na pokrač. vzpomínky Jana Welzla Hrdinové severního moře v adaptaci Valenty a Bedřicha Golombka, bez uvedení jejich jmen) a v periodikách Moravská orlice, Lumír, Niva, Topičův sborník, Národní osvobození aj. V samizdatu vyšly jeho vzpomínky Žil jsem s miliardářem (Petlice 1977) a román z pozůstalosti Žít ještě jednou (Petlice 1981). V 30. letech Valenta spolupracoval (také jako překladatel z němčiny) s brněnským rozhlasem, pro pražský rozhlas napsal hry Z Nového světa (1963), Ukradený vynález (1964), Včera, jednou, tenkrát… (1964) a v 60. letech i další pořady. Je autorem televizní hry Corrida (1963, r. Jaroslav Novotný). Podle románu Jdi za zeleným světlem napsal Rudolf Žák stejnojmennou televizní hru (1968, r. Pavel Blumenfeld) a Karel Kříž a Vlasta Gallerová divadelní hru (1986). Podle povídky Tvůrčí tajemství (ze souboru Kouty srdce a světa) vznikl stejnojmenný literární scénář (1946, sc. Josef Neuberg a František Vlček), film nebyl realizován. Chybně je Valenta uveden jako autor causerie o Tomáši Baťovi Tajemný Zlíňan (1935). Užíval pseudonymů a šifer: Bedřich Polan, Emil Krejčí, James Walsh, Jan Snášel, Jiří Svěrák, R. M. Procházka, Václav Veřmiřovský; E. V., ev., L. M.
Zaujetí všedními jevy a situacemi, patrné již v raných básnických pokusech, Valenta později prohloubil ve smysl pro výmluvnost detailu a v zájem o duševní život prostých, na pohled všedních lidí. Jeho první prózy ze 30. let jsou úzce spjaty s novinářskou profesí: společně s redakčním kolegou Bedřichem Golombkem zpracoval vzpomínky polárního lovce, obchodníka a dobrodruha J. Welzla. Beletrističtější podobu mají Ledové povídky, věrně reprodukující osobitý jazykový projev moravského kosmopolity. Stylem blízkým Karlu Čapkovi jsou psány Valentovy cestopisy (Světem pro nic za nic, Nejkrásnější země) a do téhož kontextu patří pozdní vzpomínková reportáž o pobytu Jana Bati v USA (Žil jsem s miliardářem). Z americké tematiky však těžila už řada povídek, psaných původně pro Lidové noviny a soustředěných do autorovy první prozaické knihy Lidé, které jsem potkal cestou a zčásti i do souboru Kouty srdce a světa. V duchaplné, sevřené formě v nich Valenta vykresluje činorodost a neformálnost a s ironickým odstupem i obchodního ducha Američanů. Ostatní povídky druhého souboru čerpají ze života domácího; překvapivé pointy příběhů navenek banálních získávají hlubší, téměř osudový smysl většinou deziluzivního charakteru. Neúspěšné africké výpravě cestovatele Emila Holuba věnoval Valenta po pečlivém faktografickém studiu román Druhé housle, vykreslující z perspektivy jednoho z pomocníků nezměrné útrapy při putování. Román Kvas, vydaný po válce, provází houževnatého chudého chlapce z moravské vesnice až do chvíle, kdy založil velkou dílnu na výrobu bot. Jeho osud však tvoří jen jeden z řady příběhů dalších vesničanů, sledovaných vždy ve vnitřním monologu každého z nich. Počínající společenský a hospodářský rozmach konce minulého století tak tvoří rámec několika životních osudů, v nichž se uplatnilo nyní už vyhraněné autorovo psychologické zaměření. V polovině 50. let vzbudil Valenta polemickou pozornost rozsáhlým románem Jdi za zeleným světlem, první českou prózou, která se vymkla tehdejším ideologicko-uměleckým normám. Jeho – zčásti autobiografickým – hrdinou je racionální intelektuál, jenž se za protektorátu přestěhoval na venkovskou samotu a zde se navzdory své nespontánnosti sbližuje s rostoucím okruhem výrazně profilovaných typů a zároveň je vtahován do stále nebezpečnějších protiokupačních aktivit. Jádro románu tvoří hrdinovy reflexe, v nichž s citem pro jemná duševní hnutí a zároveň s chladným odstupem rozpitvává a sebekriticky hodnotí každý svůj krok. Román zachycuje období okupace v mnoha konkrétních jevech, ale reflektuje ho z natolik obecného hlediska, že se nadlouho stal jediným publikovaným dílem, které se podstatně a s úzkostlivým smyslem pro čest vyrovnávalo s otázkami života v nesvobodě, naléhavými i v době jeho vzniku. Neúnavně reflektujícího intelektuála mají za hlavního hrdinu i poslední dvě Valentovy prózy. Autorův náhled, že „jsme si podobni… koutečky, kam nikoho nepouštíme“, se nejzjevněji projevil v novele Trám, kulminující v důvěrném sblížení spisovatele s mnohem mladším truhlářem během celonočního přenášení těžkého břemena. V posmrtně vydaném románu Žít ještě jednou vypráví úspěšný violoncellista o své lásce a šťastném manželství (v němž ovšem nechybělo poúnorové věznění a několik následných let bídy), ale i o novém milostném vzplanutí za počínajícího stáří. Hlavní dějovou roli tu hraje komplikovaný případ trojnásobné vraždy. Valenta je ostatně také autorem detektivního, opět psychologicky pojatého románu Dlouhán v okně a kriminální motivy se objevují také v jeho dalších prózách. – Smysl pro poutavost dobrodružného charakteru uplatnil Valenta v tvorbě pro mládež, ať už v prázdninovém příběhu o pátrání po domnělém pokladu (Srdce a poklad), či v dalším převyprávění příhod Jana Welzla (Strýček Eskymák).

Příbuzný s Pogodovými.

Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Po maturitě FAMU v Praze a poté působil na FS Barandov. V roce 1969 emigroval do USA, kde byl profesorem filmové a televizní tvorby na universitě v Los Angeles. Pohřben v Olomouci.

Olomoucké hřbitovy a kolumbária. Olomouc, Memoria 2001. S. 69, 163. Pinkava, J.: Na paměť Františka Valerta. Kulturní zprávy Prostějovsko …III.,1994,č.9.S. 7. Hanácké noviny, r.V. č.215, příl. Na neděli.S.8.

Roz. Olga Kopecká. V letech 1944–1949 žila s rodiči v Africe. Po návratu do vlasti se přestěhovala s maminkou a sourozenci do Loštic, kde začala chodit do třetí třídy osmiletky a v roce 1958 maturovala na gymnáziu v Litovli. Bylo jí znemožněno studovat vysokou školu a tak 5 let byla bez zaměstnání. Soukromě studovala dějiny umění, jazyky, českou literaturu a srovnávací dějiny náboženství přes rozhlasovou univerzitu Rádia Svobodná Evropa. V té době začala psát básně a prózu, která byla publikována až v emigraci. V roce 1963 se s maminkou a dětmi vystěhovala do Holandska, kde studovala na univerzitě v Leydenu slavistiku. Napsala dopis do RSE v Mnichově, kde popsala jak se sama vzdělávala podle jejich rozhlasové univerzity. Poté působila jako holandská dopisovatelka RSE. Mezitím si vyřídila emigraci do USA, kde studijně pobývala. V letech 1965–1994 působila jako redaktorka RSE v Mnichově. V roce 1989 byla jmenována do funkce zástupkyně ředitele Čs. oddělení Svobodné Evropy. Od roku 1994 po přestěhování RSE do ČR pracovala jako šéfredaktorka a zástupkyně ředitele stanice Svobodná Evropa v Praze do 1.10.2002, kdy bylo zrušeno české vysílání RSE. Psala zahraničně politické komentáře, vytvářela pořady, jako je Víra a svět, Otázky naší doby aj. Vydala dvě sbírky básní. V 60. letech získala Cenu Křesťanské akademie v Římě za sbírku " Za železnou oponou.", která však nikdy nebyla vydána. Je členkou SVU, PEN klubu a České křesťanské akademie. Nadále působí v RSE v Praze, kde byla pověřena zpracovat Archiv RSE. V roce 1964 navázala korespondenšní vztah se spisovatelem Janem Čepem.

Mejstřík, Jiří: Češi ve světě. Praha 2000. S, 54–55. ČT pořad Z očí do očí – Antonín Přidal s Olgou Kopeckou. ČT2 dne 19.10.2002.

Narozen v Tasově (u Třebíče). Od r. 1924 půs. ve Šternberku jako učitel. Od r. 1926 jednatel okrsku Národní jednoty na Šternbersku a Uničovsku. Publikoval v čas. Litovelský a Šternberský kraj, v němž vedl od r. 1928 hraničářskou Hlídku. V okr. novinách Šternberska Za nový život uveřejnil 1955–1956 sedmnáct pokračování Šternberský okres v dějinách. 1956–57, sbírku 47 pověstí tohoto kraje, s názvem Pověsti našich obcí. Správce městského muzea a kronikář města. Vzorný učitel /1958/. ;

Prucek, J.: Josef Valíček.SM, 1974, S.71–72.;. Hlůzová, Vlasta: Osobnosti Šternberska ve 20. století. Šternberk 2007. S. 204–210. ;

Narozen na Lazcích u Olomouce.

Stud. gymnázium v Olomouci, a UK v Praze. Působil jako středoškolský prof. v Olomouci 1900–1901, poté v Litomyšli, od r. 1919 ministerský rada v Praze, od r. 1927 mimoř. prof. pražské techniky. Autor učebnic, tabulek a přehledů matematiky.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.;Símě hořčičné.Olomouc 1947, S.76.;.

Lazce jsou částí města Olomouc.

Po vychození základní školy se vyučil zámečníkem u strýce. V dětství jej kromě otce živnostníka ovlivnila i babička, skrze kterou objevoval víru, umění a život vůbec. Po nekonečných pokusech o přijetí na uměleckou školu byl v roce 1964 povolán na základní vojenskou službu. Po srpnu 1968 emigroval do NSR, kde byl přijat na grafickou školu. Přesto se však vrátil po sedmi měsících do vlasti, kde se mu podařilo zahájit studium na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze, kterou absolvoval v roce 1974. V témže období se věnoval též vydávání samizdatové edice Texty přátel, která čítá na 300 titulů. Přispíval též do samizdatového sborníku Enato (1983,1984) V období normalizace používal pseudonym Vratislav Halen. Farářská činnost mu byla zapovězena až do roku 1989. Během své životní cesty vystřídal několik dělnických profesí: topič, skladník, kulisák, pracovník vlakové pošty a v období 1979–1989 byl měřičem u hydrologického průzkumu. Na své chalupě v Drahanovicích pořádal neoficiální divadelní představení a komponované večery poezie. Samostatně vystavoval grafiku zprvu v Olomouci (1973,1974, 1986 a 2005), v Praze (1976), Litovli (1980,2003). Od roku 1990 působil jako farář CČSH v Litovli, Olomouci a Horce nad Moravou. V téže době spoluredigoval sborník Bítov, Archy pro poezii, kritiku a život a publikoval v periodikách: Proglas, Souvislosti, Skriptum, Velehrad, Prostor Zlín, Český zápas a v Hanáckých novinách. Je také autorem grafických úprav a ilustrací titulů vydávaných ve Votobii. Valuškova poezie vyniká duchovní hloubkou a krásným jazykem. Po roce 1989 vyšly tituly: Ztotožňování (1990), Milostivé léto (1996), Léthé ve snu (2004) a Duše s vytrhanou podlahou (2006). V roce 1997 byl operován s těžkou chorobou srdce. V roce 2012 se stal laureátem Ceny města Olomouce v oblasti literatura.

Týnecké listy 1916, červen.

Mgr. Rostislav Valušek Přispívá do Paměti národa.

Absolvovala jedenáctiletku v Olomouci. Pracovala mimo jiné i v nemocnici, na soudním lékařství a u památkářů jako fotografka. Absolvovala pražskou FAMU. V současné době žije a pracuje v Olomouci. Spolupracuje s nakladatelstvím Fontána v Olomouci, kde se podílí na fotografické podobě knih.Spolupracovala též s OÜ; Velký Týnec.Ateliér : Tř.1. máje 29 Olomouc.

.

Narozen ve Veselíčku u Litovle (n. Luká). V letech 1932–40 absolvoval Reálné gymnázium v Litovli, v roce 1945 učitel. ústav v Olomouci, poté učil v Luké, na Bouzově ( na škole na Bouzově založil dětský pěvecký kroužek, který účinkoval o sobotách a nedělích v okolních vesnicích. Členkou kroužku byla mj. paní Marie Faltýnková, roz. Leibnerová), Litovli, Bohuslavicích, při zaměstn. stud. ped. fak. UP 1953–56, dějepis, ruštinu, češtinu a češtinu, dějepis na FFUP. 1954–65 středošk. prof. v Lipníku n. B. a v Přerově. Od r. 1967 půs. na pedag. fak. UP ař do r. 1983. ;Publikoval v region. tisku a sbornících UP a VSMO. V letech 1963–1983 redaktorem Lipenského kulturního kalendáře. Podílel se na tvorbě Vlastivědné mapy okresu Přerov. Bydlel v Samotiškách u Olomouce.

Stratil Václav: Historiograf potravináč. závodů. ZVSMO 1983–84, č. 19–20, S. 31–32. ; Kulturní místopis SOKA Přerov

Veselíčko u Litovle (n. Luká)

Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci, kde maturoval v r. 1898. Poté odešel do Prahy, kde studoval FFUK a pak začal učit jako středoškolský profesor na gymnáziu v Olomouci a od r. 1905 v Přerově, kde se stal v roce 1914 školním inspektorem. V letech 1907–1914 sbormistrem zpěváckých spolků Přerub a Vlasta. Založil a řídil 1. symfonický orchestr v Přerově.

Stárek, Z.: Slovník českých sbormistrů.2.Praha 1982.S.635.;Hanácké noviny, 1.4.1995. S.8., .

Působil jako ředitel měšťanské školy v Tovačově a v Přerově, osvětový pracovník.

KP 1959, č.5.;KP 1963, č.2.;Spáčil, Vladimír : Historický místopis okr.Olomouc – venkov.Olomouc 1968.S.144.;Sprin­ger, J.: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947.S.52.;.

Narozen v učitelské rodině. V r. 1890 se přestěhoval s rodiči do Opavy. Studoval gymnázium a byl ovlivněn prof. Praskem. V té době se také věnoval hudbě, hře na klavír a varhany. Maturoval opožděně kvůli nemoci, až v r. 1901. Poté začal studovat práva v Praze, po třech semestrech přestoupil na filozofickou fakultu, obor dějepis, zeměpis. od letního semestru studoval tyto obory na univerzitě ve Vídni, kde si rozšířil studium o slavistiku, germanistiku, filozofii a dějiny umění. Státní zkoušky vykonal v r. 1908. První učitelské místo nastoupil v Olomouci jako profesor češtiny v r. 1906 na německé reálce.. V roce 1908/1908 vyučoval dějepis na ČRO a od září 1909 byl profesorem zemské vyšší reálky v Příboře. V roce 1915 byl přeložen do Velkého Meziříčí a od 1919 na české klasické gymnázium v Brně. V roce 1925 byl penzionován. Autor řady učebnic pro studenty středních škol. Bohatá publikační činnost.

Ficek, V.: Biografický slovník širšího Ostravska.2.Opava 1976.; Biografický slovník Slezska a severní Moravy.10. Ostrava 1998. S. 154–156.;