Osobnosti Moravy.eu

Absolvoval PedF UP Olomouci. Autor návrhů na reklamy, ilustrace knih, obálky na knihy, obor letectví aj.

Studijně jela do Vídně a jako operetní herečka vystupovala v Žatci, Liberci a Berlíně (Metropol Theater).Vystu­povala v Červené sedmě (1919 – 1921) pod jménem svého prvního muže, ředitele Andrese. Opět se přiklonila k činohře v divadlech v Olomouci (1921 – 1922) a Ostravě (1922 – 1924), ale další léta se opět pohybovala v operetě.

Účinkovala v Aréně, Varieté a (jako host) v Německém divadle (1924 – 1929), Vinohradském divadle a Městském komorním divadle (1929 – 1935), Divadle Vlasty Buriana (1935 – 1945), Divadle v Karlíně (1945 – 1946), Divadle V + W (1946 – 1948), Divadle státního filmu (1948 – 1951) a nakonec Divadle Na Fidlovačce (1951 – 1959), z něhož odešla na odpočinek.

Přehled činnosti čs.divadel 1958.Praha, DÚ 1959, S.253.;.

rozená Marie Černá

Jeho otec, zubní lékař, a později i matka zemřeli ve Valentově předškolním věku; žil pak v rodině svého strýce Františka Kováříka, majitele prostějovské továrny na hospodářské stroje (předobrazu ředitele Kameníka v románu Jdi za zeleným světlem). Jeho pražským strýcem byl spisovatel a překladatel Hanuš Jelínek (1878–1944). – Valenta maturoval na reálce v Prostějově (1918) a v témže roce redigoval s Jiřím Wolkrem 2. ročník časopisu Sborník českého studentstva na Moravě a ve Slezsku (s tit. Sborník českého studentstva). Začal studovat na brněnské technice strojní inženýrství, 1920 však školu i rodinu strýce (který se právě stal ministrem veřejných prací v Černého úřednické vládě) opustil. Zůstal v Brně a po několika příležitostných zaměstnáních nastoupil jako stenograf do brněnské redakce Lidových novin. Později působil v jejich olomoucké (1923–26) a poté v pražské pobočce, od 1929 opět v Brně, postupně jako redaktor denních zpráv, soudničkář, sloupkař, reportér, činoherní kritik a nakonec jako vedoucí redaktor kulturní a literární části a politický úvodníkář. 1936–37 na podnět a za finanční podpory Jana Bati cestoval šest měsíců jako reportér po USA, Kanadě, ostrovech Západní Indie, Britské a Holandské Guyaně a Madeiře; 1939 provázel J. Baťu během jeho cesty po USA. 1940 byla Valentovi zakázána novinářská činnost; žil jako spisovatel z povolání nejprve v Praze a od 1942 ve Voznici u Dobříše. Po válce byl redaktorem Svobodných novin, odpovědným redaktorem týdeníku Dnešek a Knihovny Svobodných novin. V únoru 1948 musel zaměstnání opustit, koncem roku byl jako přítel Ferdinanda Peroutky zatčen a půl roku vězněn. Po propuštění se živil psaním komentářů ke krátkým filmům, v 50. letech získal stipendium Literárního fondu a žil opět jako spisovatel z povolání. Od mládí trpěl silnou nespavostí a dlouhou dobu Ménierovou chorobou, která nakonec vedla k hluchotě.
Debutoval 1917 básněmi pod šifrou M. v přerovském časopise Sborník českého studentstva na Moravě a ve Slezsku, dále publikoval především v listech, v nichž byl redaktorem, zejména v Lidových novinách (1930 zde na pokrač. vzpomínky Jana Welzla Hrdinové severního moře v adaptaci Valenty a Bedřicha Golombka, bez uvedení jejich jmen) a v periodikách Moravská orlice, Lumír, Niva, Topičův sborník, Národní osvobození aj. V samizdatu vyšly jeho vzpomínky Žil jsem s miliardářem (Petlice 1977) a román z pozůstalosti Žít ještě jednou (Petlice 1981). V 30. letech Valenta spolupracoval (také jako překladatel z němčiny) s brněnským rozhlasem, pro pražský rozhlas napsal hry Z Nového světa (1963), Ukradený vynález (1964), Včera, jednou, tenkrát… (1964) a v 60. letech i další pořady. Je autorem televizní hry Corrida (1963, r. Jaroslav Novotný). Podle románu Jdi za zeleným světlem napsal Rudolf Žák stejnojmennou televizní hru (1968, r. Pavel Blumenfeld) a Karel Kříž a Vlasta Gallerová divadelní hru (1986). Podle povídky Tvůrčí tajemství (ze souboru Kouty srdce a světa) vznikl stejnojmenný literární scénář (1946, sc. Josef Neuberg a František Vlček), film nebyl realizován. Chybně je Valenta uveden jako autor causerie o Tomáši Baťovi Tajemný Zlíňan (1935). Užíval pseudonymů a šifer: Bedřich Polan, Emil Krejčí, James Walsh, Jan Snášel, Jiří Svěrák, R. M. Procházka, Václav Veřmiřovský; E. V., ev., L. M.
Zaujetí všedními jevy a situacemi, patrné již v raných básnických pokusech, Valenta později prohloubil ve smysl pro výmluvnost detailu a v zájem o duševní život prostých, na pohled všedních lidí. Jeho první prózy ze 30. let jsou úzce spjaty s novinářskou profesí: společně s redakčním kolegou Bedřichem Golombkem zpracoval vzpomínky polárního lovce, obchodníka a dobrodruha J. Welzla. Beletrističtější podobu mají Ledové povídky, věrně reprodukující osobitý jazykový projev moravského kosmopolity. Stylem blízkým Karlu Čapkovi jsou psány Valentovy cestopisy (Světem pro nic za nic, Nejkrásnější země) a do téhož kontextu patří pozdní vzpomínková reportáž o pobytu Jana Bati v USA (Žil jsem s miliardářem). Z americké tematiky však těžila už řada povídek, psaných původně pro Lidové noviny a soustředěných do autorovy první prozaické knihy Lidé, které jsem potkal cestou a zčásti i do souboru Kouty srdce a světa. V duchaplné, sevřené formě v nich Valenta vykresluje činorodost a neformálnost a s ironickým odstupem i obchodního ducha Američanů. Ostatní povídky druhého souboru čerpají ze života domácího; překvapivé pointy příběhů navenek banálních získávají hlubší, téměř osudový smysl většinou deziluzivního charakteru. Neúspěšné africké výpravě cestovatele Emila Holuba věnoval Valenta po pečlivém faktografickém studiu román Druhé housle, vykreslující z perspektivy jednoho z pomocníků nezměrné útrapy při putování. Román Kvas, vydaný po válce, provází houževnatého chudého chlapce z moravské vesnice až do chvíle, kdy založil velkou dílnu na výrobu bot. Jeho osud však tvoří jen jeden z řady příběhů dalších vesničanů, sledovaných vždy ve vnitřním monologu každého z nich. Počínající společenský a hospodářský rozmach konce minulého století tak tvoří rámec několika životních osudů, v nichž se uplatnilo nyní už vyhraněné autorovo psychologické zaměření. V polovině 50. let vzbudil Valenta polemickou pozornost rozsáhlým románem Jdi za zeleným světlem, první českou prózou, která se vymkla tehdejším ideologicko-uměleckým normám. Jeho – zčásti autobiografickým – hrdinou je racionální intelektuál, jenž se za protektorátu přestěhoval na venkovskou samotu a zde se navzdory své nespontánnosti sbližuje s rostoucím okruhem výrazně profilovaných typů a zároveň je vtahován do stále nebezpečnějších protiokupačních aktivit. Jádro románu tvoří hrdinovy reflexe, v nichž s citem pro jemná duševní hnutí a zároveň s chladným odstupem rozpitvává a sebekriticky hodnotí každý svůj krok. Román zachycuje období okupace v mnoha konkrétních jevech, ale reflektuje ho z natolik obecného hlediska, že se nadlouho stal jediným publikovaným dílem, které se podstatně a s úzkostlivým smyslem pro čest vyrovnávalo s otázkami života v nesvobodě, naléhavými i v době jeho vzniku. Neúnavně reflektujícího intelektuála mají za hlavního hrdinu i poslední dvě Valentovy prózy. Autorův náhled, že „jsme si podobni… koutečky, kam nikoho nepouštíme“, se nejzjevněji projevil v novele Trám, kulminující v důvěrném sblížení spisovatele s mnohem mladším truhlářem během celonočního přenášení těžkého břemena. V posmrtně vydaném románu Žít ještě jednou vypráví úspěšný violoncellista o své lásce a šťastném manželství (v němž ovšem nechybělo poúnorové věznění a několik následných let bídy), ale i o novém milostném vzplanutí za počínajícího stáří. Hlavní dějovou roli tu hraje komplikovaný případ trojnásobné vraždy. Valenta je ostatně také autorem detektivního, opět psychologicky pojatého románu Dlouhán v okně a kriminální motivy se objevují také v jeho dalších prózách. – Smysl pro poutavost dobrodružného charakteru uplatnil Valenta v tvorbě pro mládež, ať už v prázdninovém příběhu o pátrání po domnělém pokladu (Srdce a poklad), či v dalším převyprávění příhod Jana Welzla (Strýček Eskymák).

Příbuzný s Pogodovými.

Narozen v Předmostí u Přerova (n.m.č. Přerova). V letech 1939–1947 studoval reálné gymnázium v Přerově a po maturitě studoval LF UP v Olomouci, kde absolvoval r. 1952. Poté pracoval jako pedopsychiatr so roku 1980 v Kroměříži. Mezitím v letech 1964–1966 externím posluchačem FF univerzity v Brně. Z Kroměříže odešel do Opařan u Tábora a koncem let osmdesátých se vrátil do Kroměříže, kde působil jako primář dětské psychiatrie.
Autor přírodní lyriky. Básnická sbírka Rákosový stvol. Brno, Blok 1979.

Slíva, V.: Jaroslav Valenčík. In.: Literární měsíčník. 1980, č.2.;. Slovník české literatury 1970–1981. Praha 1985. S. 392.

Podílel se na vzniku Hanáckého divadla v Prostějově, nyní HaDivadlo Brno, kde působil jako umělec. vedoucí. Též ved. dramat. redakce Čs. televize Brno, MK ČSR Praha, Divadelní ústav. Od r. 1990 pracuje v MK ČR.

Slavíková, V.: Spisovatelé Jm kraje.Brno 1989,S.266–267.

V roce 1949 maturoval na obchodní akademii ve Frenštátu pod R. Poté začal studovat JAMU v Brně. Jeho kolegy v ročníku byli: Vladimír Menšík, Lubomír Kostelka ad. Po absolvování odešel do Opavy, kde pobyl 6 sezón. V letech 1959–1961 hrál v Olomouci a pak byl členem činohry Státního divadla v Brně od r. 1961 – (1985). Od r. 1978 pedagogicky působí na brněnské konzervatoři.

Postavy brněnského jeviště.II. Brno 1985–1989. S. 23–27.; Československý biografický slovník. Oraha 1992. S. 763.;

Manželka B. Václavka, od r. 1950 půs. v Praze, 1950–3 řed. knihovny Národního muzea, první ředitelka PNP na Strahově. Často se vracela do Olomouce. Koncem života žila u svého syna v Kralupech.

Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha, SK ČSR 1979, S.168–9.; ZVSMO, 1985, č.21–22, S.51.;.

Po studiích na gymnáziu v Opavě a Olomouci vstoupil do řádu premonstrátů. Uchýlil se do kláštera Hradisko u Ol., kde byl vysvěcen na kněze a 1729 získal doktorát teologie. Od 1737 administrá­torem fary v Březku u Prostějova a poté se stal převorem na Svatém Kopečku (n. m.č. města Olomouc). 1753 se stal gen. vikářem čes. provencie. Podporoval rozvoj klášterních a veřejných studií na Moravě.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.11.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1998.S. 140;

Od r. 1923 působil v Brně jako středoškolský profesor, později knihovník Zemské a univerzitní knihovny. R. 1927 vstoupil do KSČ. Propagátor sovětské kultury a politiky, 1933 přeložen do Olomouce, kde do r. 1939 v SVKOL. V letech 1936–39 redigoval U-Blok a Index. Přispíval do čas. Var, Disk, Host do domu, Kmen, Národního osvobození, Lit. novin, Tvorby, Moravského večerníku /1937–1940. ;Používal pseud. Reed, Deer, šifry R. ;drv. ;Marxistický kritik. Autor publ. : Písemnictví a lidová tradice.

Vítek, Světozár: Pro lepší svět. Sborník vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. Olomouc 1973. S. 12–14. ; Slovník českých spisovatelů. Praha 1964. S. 537–539., Lukášová, Růžena: Jděte mou cestou, MF, Praha 1979. Vlašín, Štěpán: Bedřich Václavek Melantrich, Praha 1979. ;/foto/; Kdy kde co v Olomouci 1988, březen, S. 34. Kdy kde co v Olomouci l983, březen, S. 3. ;

Studoval Reálné gymnázium v Litovli, kde v roce 1941 maturoval. Tři roky byl nasazen na nucených pracích v Německu. 1946 studoval historii a hudební vědu na KU v Praze a houslovou hru na AVU u prof. J.Felda. 1951 působil na Pedagogické škole v Přerově. Poté přešel na pedagogické oddělení tehdejšího Hudebního ústavu v Olomouci. Začal působit na Katedře hudební výchovy UP v Olomouci. Vyučoval hře na housle a hudební teorii. 1974 založil Olomoucké klavírní trio.

Kolář, B.: Olomouc pietně vzpomíná. In: Zpravodajství olomouc.cz 5.6.2003.

Studovala gymnázium v Třebíči, maturovala na gymnáziu v Přerově r. 1930, poté studovala FFMU v Brně, kde absolvovala 1935. V r. 1936 se provdala, její muž zemřel v koncentráku. Od r. 1948 žije v Praze. Pracovala v redakci Literárních novin. V literární práci zpočátku užívala pseud. Jurka Baranákov, Marina Kraftová. První příspěvek v časopise Obzor v Přerově r. 1927. ;

Slovník české literatury 1970 – 1981.Praha, ČS 1985.S.390.;.

V r. 1919 přesídlil do ČSR. Studoval RG v Moravských Budějovicích. Žil v Brně.

ČSHS II.Praha 1965.S.819.;Stárek, Z.: Slovník českých sbormistrů.Praha 1982.S.620.;.

Působil na RG v Prostějově, od 1909–1922 v Litovli. Učil zeměpis, dějepis. V roce 1910 začal psát stati o evropských zemích do Ilustrovaného zeměpisu všech dílů světa Františka Macháta. Po r. 1918 přepracoval toto vydání. V r. 1923 procestoval celou Evropu. 1924 povolán ministerstvem školství do Prahy, kde působil 48 let. Na Moravu se vracel o prázdninách. 1934–1947 autor učebnic zeměpisu pro střední školy. Od 1945 lektorem metodiky zeměpisu na přírodovědecké fakultě MU v Brně, 1947–1949 na KU Praha.

Fišara, M.: Klement Urban.In: Osmdesát let gymnázia J.Opletala v Litovli. Litovel 1981.S.100. Mar­tínkovi, J.M.: Naši spisovatelé a geografové.Praha 1998. S. 439.

Na Slovanské gymnázium do Olomouce přišel počátkem školního roku 1878/79 a pobyl zde do roku 1881, kdy odešel na malířskou akademii do Prahy. Maloval i taneční pořádky některých spolků, ilustroval studentské časopisy Lípu a Sršeň. Měl rád hudbu a byl dobrý flétnista. Na Olomouc rád vzpomínal a rád se sem vracel. Od 1881 studoval na akademii v Praze, od 1884 na mnichovské akademii, studium uzavřel roku 1887 v Praze u M. Pirnera. Vrátil se do svého rodného kraje, kde vzniklo rozsáhlé dílo, které se stalo cenným etnografickým dokumentem regionálného folklóru. Reprodukce jeho obrazů vycházely na pohlednicích u Prombergra v Olomouci. Dílo malíře Joži Uprky je protkáno postavami bodrých Hanáků. Spisovatel Otakar Bystřina, vzpomíná: " V krušných dobách hledali jsme pro Jožku práci. Doškovali jsme ho nejspiš do Ptení k páteru Jenúfovi, kterému cosi za třicet zlatek maloval. Pak pobýval v Prostějově a tam se zalíbil magnátům hanáckým, s kterými se stýkal ponejvíce v prostějovské Besedě…" Pak maloval v Bedihošti, na nějaký čas se uchýlildo Brodku u Přerova, kde mu stáli modelem leckterý z pánů cukrovarnických a jeho sláva se dostala až ke sluchu jisté stařenky ve Věrovanech, která, aby usmířila Boha, si u Uprky objednala křížovou cestu. Tam si Joža najmul ateliér a za den byl s prvním „zastavením“ hotov.

Poche, E.: Encyklopedie čes. výtvarného umění.Praha 1975.S.546.; Smýkal, J.: Jožka Uprka studentem v Olomouci.In: Památník 60.výročí českého gymnázia.Olomouc 1927.S.118–120.; Czmero,Rostislav: Před 140 lety se narodil Joža Uprka. Olomoucký den, 3.11.2001, příl.Víkend.

Narozen v židovské rodině na olomoucké Resslově ulici č.1. Od roku 1920 pracoval ve Vídni v Theater an der Josefstadt. O rok později odešel do Berlína,kde se podílel na vzniku filmů režiséra Friedricha Murnau (1888–1931). Ve spolupráci pokračoval i po odchodu do USA v roce 1924. Je též podepsán jako autor výpravy pod melodramatem „Sunrise“. V roce 1928 se vrací do Berlína a spolu s Robertem Siodmak (1900–1973) a Billy Wilder (1906–2002) natáčí dokument „ Lidé v neděli“(1929). Hned poté se vrací do Ameriky ze strachu před vzrůstajícím německým nacismem. V roce 1934 natočil v Hollywoodu dnes již klasický horor „ Černá kočka“.Krátce na to se stěhuje do New Yorku, kde z finančních důvodů točí vzdělávací filmy. Od roku 1937 se věnuje převážně etnickým filmům, z černošského, indiánského nebo židovského prostředí, jimiž reaguje na nacistickou politiku. V roce 1942 se stává ředitelem ředitelem společnosti Producer Releasing Corporation produkující nízkorozpočtové béčkové filmy. Během čtyřletého působení pro tuto společnost natáčí několik filmů: např. horor Bluebeard (1944) a v roce 1945 pak mysteriózní snímek Club Havana, kriminální drama Strange Illusion a v současnosti nejlépe hodnocený film Detour (Objížďka). V témže roce se vydává na dráhu nezávislého filmaře a střídavě natáčí v USA i v Evropě. Koncem 60. let se marně snažil o návrat do Hollywoodu. Po několika mozkových příhodách umřel v sanatoriu ve Woodland Hills v Kalifornii.

V roce 2006 byla na jeho rodném domě odhalena pamětní deska.

www.fdb.cz

Studoval německé gymnázium v Olomouci, české gymnázium v Brně. Po maturitě absolvoval přírodovědeckou fakultu UK Praha r. 1877. Poté působil jako středoškolský profesor v Táboře, Havlíčkově Brodě, Brně, Plzni a Třebíči. Sběratel měkkýšů. R. 1884 první práce o výskytu měkkýšů na Moravě. Publikoval ve Vesmíru. Spolupracoval s encyklopedií Ottova slovníku naučného, do I. dílu. Přispěl k rozvoji malokologie. Autor knihy : Měkkýši čeští (1892) uloženo v MZM v Brně. Jeho příspěvky najdeme též v ve Věstníku Klubu přírodovědeckého v Prostějově (1902, 1906), První výročíní zpráva Klubu Přírodovědců v Prostějově (1898), 19. Program c.k. Státního gymnásia v Třebíči. Lišejníky sebrané v okolí Třebíče.1896.

Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1940. S.51.;MSN­.7.Praha 1933, S.459.;Flašar, I.: Český malokozoolog prof.J.Uličný.ZVÚO 1964, č.118. S.18–23.;.

Půs.v Bystřici p.H. 1873–4, Rozvadovice u Litovle 1874–1877, v Bilanech 1887–88.Vydával Listy pedagogické. Byl ředitel měšťanských škol na jihovýchodní a jižní Moravě. V letech 1911–14 byl školní inspektor ve Vídni. Dal podnět k vydávání veškerých spisů J.A.Komenského.

Kujal, B.: Pedagogický slovník.I, II.Praha SPN 1965.; V.S.: Úlehlovská výročí.=ZVSMO 1983–84, č.19–20, S.36–38./portrét M.Švabinského/; Zelina, L.: Vzpomínky Josefa Úlehly na učitelské působení v Rozvadovicích­.=ZVSMO 1983–1984, č.19–20, S.53–54.; Československý biografický slovník.Praha 1992; Pedagogická encyklopedie.3­.Praha 1940;

Bílany – místní část města Kroměříž.

Rozvadovice patří k městu Litovel.

Brněnský profesor fyziologie rostlin byl v roce 1946–1947 prvním děkanem PF UP a 7.11.1946 řídil první shromáždění jejich učitelů. Stál u zrodu myšlenky na bieninum přírodních věd při FF UP. Kromě fiziologie se Úlehla významně zapsal do vývoje evropské ekologie rostlin. Napsal velkou řadu knih a odborných článků, které ovlivnili mnoho studentů.

Zakladatelé a pokračovatelé­.Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996.S.225–227;

Mimořádný profesor pedagogiky na FFMU Brno. Popraven.

Daň krve moravskoslezských škol 1939–1945.Brno 1947.S.67.;

V roce. 1932 maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Studoval LF MU v Brně.;Působil na LFUP, kat. chirurgie v letech 1946–1955, externě od r. 1955, poté v Ostravě.

Kapitoly z dějin olomouc. univerzity. Ostrava Profil 1973, S. 332. ; Seznam a adresář abs. SG v Olomouci. Olomouc 1989, S. 12. ;.

Doc.MUDr. Kamil Typovský, CSc.

Studoval v Brně, kde také prožil část svého života.

Ůdaje z dopisu p.Jaroslava Olberta ze Lhoty nad Moravou 44, ze dne 2.2.1994.;.

Z data narození je známo jen: 0. 0. 1893 a narozen ve Lhotě nad Moravou (nyní část obce Náklo).

Bratr Bedřicha T. Abs. konzervatoř a JAMU v Brně u prof. Šolce. Zasl. umělec. Člen souboru Clegium musicum Pragense. Od r. 1964, od 1968 první hornista a ved. skupiny lesního rohu České filharmonie v Praze. Jako sólista spolupracuje téměř se všemi čs. orchestry a s řadou koncertních umělců, též se svým bratrem. 1972 – 1970 pedagog na pražské konzervatoři, od 1977 na AMU. Vítěz mez. soutěže Pražského jara 1968, 2. cena mez. soutěže v Mnichově 1969. ;

Kdo je kdo 1991/1992.II.Praha 1991.S.1024.;ČBS­.Praha 1992.S.752.;.

Absolvoval Slovanské gymnázium v Olomouci r. 1946, reklamní grafik, 1947–1952 stud. výtvar. výchovu na UP, působil jako pedag. na ZŠ, 1954–1961 v JSŠ Litovel, poté v Přerově, SPŠ. Činnost -malba, drob. keramika, uměl. fotografie.

Stratil, V.: Výtvarní pedagogové a talentovaní žáci.In: Osmdesát let gymnázia Jana Opletala v Litovli 1901–1981.Litovel 1981.S.127. Vzdě­láván budiž…Olomouc, SG 2002. S. 468. Okno, 2007. r. 15, č.2.

V r. 1867 maturoval na akad. gymnáziu v Praze. Od r. 1872 v Olomouci v redakci Moravské Orlice, od r. 1875 v Brně. 1876 – 1880 působil jako prof. na ústavu české vyšší reál. školy Matice školské v Prostějově. Od 1. 4. 1884 až do smrti redaktor Selských listů v Olomouci.

Fischer, R.: České noviny a novináři v Olomouci 1848 –1938.Olomouc 1938.S.37 – 38.;.

Studoval ŠUŘ Brno.

Havlíček J. : Výtvarní umělci okresu Karviná. Karviná 1985.

• Katalog výstavy. ; Moravské osobnosti umění a kultury – SVK Olomouc;.