Osobnosti Moravy.eu

Narozen v Držovicích (n.m.č. Prostějova). Po teologických studiích v Olomouci působil zprvu jako duchovní v Životicích, potom jako učitel náboženství v Ostravě. Po získání doktorátu z teologie učil na ostravském matičním gymnáziu. Jeho pedagogická činnost byla provázena různými literárními aktivitami. Publikoval medailonky o významných osobnostech a myslitelích. Autor esejí. Z díla: Po stopách světce z Assisi (Ostrava 1901)
Otec pouště svatý Jeroným (Ostrava 1920)

Kahan nad černou zemí. Ostrava 1948. S.107–108. BSSSM, seš.4 (16.) Ostrava 2003. S.60.

ThDr. Alois Lang

Narozen v obci Dolní Hynčina (n.m.č.obce Hynčina). Hudbě se učil v Olomouci u J.Nešvery a Vl.Lablera od r.1898 sloužil dobrovolně u hudby p.pl.98.v Olomouci, 1904 přeložen k p.pl.93, 1907 se stal dirigentem, od 1910 kapelníkem posádky, od r. 1918 kapelníkem posádkové hudby v Hodoníně, od r. 1920 na Slovensku.

Československý hudební slovník.I.Praha 1963.S.811.;.

Od dětství byl na invalidním vozíku s diagnostikovanou progresivní svalovou distrofií-myopatií. Základní školu absolvoval v Brně v Ústavu pro tělesně postižené. V letech 1974 – 1978 studoval na Gymnáziu pre telesně postihnutých v Bratislavě. Filozofickou fakultu J. E. Purkyně v Brně, obor nepedagogické studie němčina-italština, zakončil v roce 1983 závěrečnou zkouškou. Od roku 1984 pracoval jako překladatel pro Konferenční servis Brno. V roce 1990 začal pracovat jako soukromá osoba – soudní překladatel, tlumočník, domácí učitel jazyků. V letech 1999 až 2003 se účastnil modulu 2 Česko – Britského projektu reformy sociálních služeb. V roce 1997 se stal předsedou Trendu Vozíčkářů Olomouc, od roku 1999 předsedou krajské rady zdravotně postižených – sdružení organizací zdravotně postižených. Aktivně se zapojil do projektu „Bezbariérová Olomouc“. Dále se věnoval překladům a článkům do různých periodik zabývajících se problematikou zdravotně postižených. Zabýval se soudními překlady z německého a italského jazyka. Spolupracoval s MPSV ČR na publikaci „Průvodce standardy kvality sociálních služeb“. Přestože byl od mládí na invalidním vozíku, na život nerezignoval a žil plnohodnotný život. Vozík pro něho není překážkou při seberealizaci v osobním i pracovním životě. Od roku 1997 žil v Olomouci, bydlel v bezbariérovém bytě s manželkou Martinou. Aktivně se prosazoval a obhajovál práva osob se zdravotním postižením. V letech 2010 – 2014 byl olomouckým zastupitelem. Byl nápomocen při odstraňování architektonických, ale i psychických bariér mezi lidmi. Dlouhodobě aktivně spolupracoval v organizacích pro zdravotně postižené (Svaz invalidů, Asociace muskulárních dysrofiků, Národní institut pro integraci osob s omezenou schopností pohybu a orientace České republiky, Národní rada osob se ZP ČR). Měl rád lidi, rád cestoval a poznával nové země. Dne 21.3.2019 se vypravil se čtyřmi kamarády na pěšší pouť dlouhou 3 500 km do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Cesta měla trvat 200 dnů. Koncem července zkolaboval a ve francouzské nemocnici zemřel na dehydrataci a nějakou infekci.

Články na internetu.

Mgr. Milan Langer

Pracuje ve Spolku Trend vozíčkářů Olomouc. Celá její práce se dotýká práce s postiženými lidmi. Obdržela Cenu Olgy Havlové za práci pro zdravotně postižené1998 a Cenu města Olomouce v kategorii Osobnost 1999.

.

Narozen v Běleckém mlýně u Zdětína (n.m.č. obce Zdětín). V roce 1910 absolvoval AVU v Praze u prof. Schwaigera, Bukovace a Roubalíka. Poté se usadil na Valašsku. Autor podobizen-básníka O. Přikryla, Jiřího Wolkera, A. Mrštíka, Joži Úprky aj. Náměty figurální i krajinářské z Hané. Zasloužilý umělec.
Z díla: Z malířova zápisníku.;Moravský kumšt v košili.;.

Toman, P.: NSČSVU.2.Praha 1948, S.10.;Štětkář, Karel: K 100.výročí narození O.Lasáka.Kulturní měsíčník.Ostrava 1984, č.12, S.19.;Kunc, J.: Kdy zemřeli…?Praha SK ČSR 1970, S.118.;.

Gymnázium absolvoval v Praze, po ukončení VŠ zemědělské v Praze, začal pracovat ve Výzkumném a šlechtitelském ústavu zelinářském v Olomouci. jeho hlavní práce byly směřovány na ochranu zeleninových kultur proti mšicím, sviluškám, molicím a merulím.

Pestřenka „Platycheirus laskyi“ nese jméno Olomoučana Pavla Lásky. In Vlastivědná společnost muzejní v Olomouci 2001–2005.Olomouc,2005, S­.48.

Na UP působol od r. 1962 na katedře aplikované lingvistiky. Abs. SG r. 1942. ;

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity 1573–1973.Ostrava,Profil 1973, S.343.; Seznam a adresář absolventů SG v Olomouci.Olomouc 1989, S.23.; Slovanské gymnázium literární.Olomouc: Slovanské gymnázium,2000­.S.171.;

Od dětských let si přál být malířem. Po maturitě na České reálce v Olomouci začal v Praze studovat malbu u Cyrila Boudy a Oldřicha Blažíčka. Jenže nacisté vysoké školy uzavřeli a tak se vrátil na Moravu. Stal se reklamním technikem ve firmě Zora v Olomouci. Tato práce ho nebavila a proto se roku 1942 vrátil do Prahy, kde nastoupil do Ateliéru filmových triků. Po pěti letech působil ve studiu loutkových filmů Jiřího Trnky a stal se jeho pravou rukou. Jako animátor spolupracoval na Trnkových filmech a lze říci, že Trnkova filmografie je zároveň filmografií Látalovou. Byl režisérem bajky Liška a džbán (1947), kterou samostatně dokončil, zatímco Trnka začal pracovat na Špalíčku. Průběžně natáčel i vlastní filmy. K nejznámějším patří: Plivník dlaždice Housky, Jak si opatřit hodné dítě, Otýlie a 1580 kaněk, Nebuďte mamuty, a Příliš mnoho něhy. Jako animátor se podílel na filmech Jiřího Brdečky, Pavla Hobla a dalších režisérů. Koncem 60. let spolupracoval s Jaroslavem Bočkem (1932 – 2003) na loutkových filmech Sochařka z Poličky a Vdova z Efezu. Látalův talent zaujal Bočka natolik, že o něm u příležitosti 25. výročí jeho praxe u animovaného filmu natočil dokumentární portrét „ Herec, kterého není vidět“. Podobné pocty se u nás dostalo jen Jiřímu Trnkovi..V 70­. letech pracoval jako autor a odborný poradce na loutkovém seriálu O Krakonošovi, který vyráběl Krátký film Praha spolu s Drážďanským trikovým filmem. Vrcholem jeho tvorby se stal celovečerní animovaný film Dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku. Stanislav Látal byl spolu s Jiřím Kubíčkem autorem scénáře. Za výtvarníka filmu si vybral Adolfa Borna. Film vznikl jako zakázkový projekt německé SWF. Kromě filmů pro děti, byl též mezinárodním porotcem filmů pro děti a věnoval se i knižní ilustraci. Do důchodu odešel v roce 1989.

Matrasová, V. : Stanislav Látal. Praha 1984.; * Jansová, D.: Jó, chlapče, byly s tím dost problémy. Rozhovor s umělcem. Z 89, č.15,S.16–17. * Kdo je kdo 1994–1995 v České republice. Praha 1994.S. 321. * Nekrolog. LN 6.8. 1994, příl. Ševčíková, H.: Květnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2019, č.5.

Samotišky u Olomouce

Studoval v Olomouci a ve Vídni, kde se stal magistrem práva a filozofie. Vysvěcen na kněze v Olomouci 1656.1658–1663 byl farářem v Dolní Moravici (u Sovince) a v Osoblaze. 1668 děkanem a farářem v Šumperku. V době čarodějnických procesů vystupoval proti nim a byl Bobligem rovněž obviněn z čarodějnictví. Uvězněn na Mírově, mučen a v Mohelnici 18.9.1685 upálen.

V roce 1998 byla při olomouckém arcibiskupství zřízena komise, která zkoumala protokoly, výpovědi i rozsudky inkvizičního soudu. V červnu 2000 odhalil v Šumperku olomoucký arcibiskup Jan Graubner děkanu Lautnerovi pamětní desku. V mohelnických Městských sadech je na místě jeho popravy pamětní deska.

Bibliografický slovník Slezska a severní Moravy.4.Opava, 1995, S.78.; http://cs.wikipedia.org.

Z data narození je známo jen: 0. 0. 1622

Vystudoval techniku ale upoutalo ho divadlo. Ne však jako herce ale jako ředitele a zejména režiséra. Absolvoval seminář na Vysoké škole Maxe Reinhardta v Berlíně (1919 – 1920). Zde byl zejména asistentem režie u K. S. Stanislavského v Družině Stanislavského (1921 – 1922). Vrátil se do Prahy a začal režírovat a ředitelovat v pražské Uranii (1922 až 1924), ve Švandově divadle (1924 – 1928) a v Intimním divadle (1928 – 1932), které založil a ve kterém byl i režisérem. Poté se stal na 9 let dramaturgem a režisérem Divadla Vlasty Buriana (1933 až 1942). Odešel z divadla a po roce se stal uměleckým ředitelem v Olomouci (1943 – 1954). Opět se vrátil do Prahy a do konce života byl ředitelem Státního divadla v Karlíně (1954–1960). Všechny divadla, ve kterých řediteloval nebo režíroval, se v té době vyznačovaly vysokou úrovní, náročným a osobitým repertoárem. Kromě ředitelování a režisérské práce se věnoval rovněž psaní a překladu divadelních her a psaním divadelních studií. Léblova manželka Marie Buddeusová (1897 – 1978) byla divadelní a filmová herečka. S filmem se setkal v roce 1920 kdy režíroval za spolupráce Antonína Ludvíka Havla drama ZA ČEST VÍTĚZŮ. O rok později se na stříbrném plátně objevil jako herec v jedné z rolí ve filmu Stanislava Šotka CESTY K VÝŠINÁM, kde si svoji jedinou hlavní roli zahrál manžel herečky Antonie Nedošinské herec a režisér Jiří Nedošinský. Na začátku 30. let (po příchodu zvuku) se neúspěšně pokusil dvakrát o filmovou režii. V produkci americké společnosti Paramount Pictures natočil v pařížských ateliérech Joinville u Paříže české verze dramat TAJEMSTVÍ LÉKAŘOVO (1930) a SVĚT BEZ HRANIC (1931). U prvnímu filmu (a zřejmě také u druhého) byl Lébl rovněž spoluscenáristou . Lébl do filmů angažoval naše nejlepší herce: Andulu Sedláčkovou, Theodora Pištěka, Máňu Ženíškovou, Václava Vydru st., Karla Jičínského, Růženu Šlemrovou a také svoji manželku Marii Buddeusovou. U Paramountu Lébl pracoval ještě v dalších letech (1932 – 1933). V roce 1937 se díky svému příteli a zaměstnavateli Vlastovi Burianovi naposledy objevil v epizodní roli jednoho z detektivů ve Fričově a Burianově filmu TŘI VEJCE DO SKLA. Podle jeho divadelní hry „Provdám svou ženu“, kterou napsal společně s Jindřichem Hořejším, a kterážto byla s úspěchem uváděna v Burianově divadle, natočil režisér Miroslav Cikán komedii PROVDÁM SVOU ŽENU s Vlastou Burianem v hlavní roli docenta botaniky Blahomrava Ducánka (tuto postavu hrál Burian i na své divadelní scéně). Na filmu se rovněž podílel jako scenárista (spolu s Jaroslavem Mottlem a Václavem Wassermanem). Externě spolupracoval rovněž s rozhlasem. Za své veliké divadelní režisérské a ředitelské zásluhy byl v roce 1957 jmenován Zasloužilým umělcem.

Bio kartotéka ČTK.P., 1985..

Sólistkou opery v Olomouci 1934–35, stálým hostem a pak členkou opery v Brně od r. 1936 do 1963, koncertní činnost, italská hudba;koloraturní pěvkyně;

Československý hudební slovník.sv.1.Praha, SHV 1963, S.820;

Maturoval na chrudimském gymnáziu. Roku 1914 byl poraněn na frontě u Ravy Ruské. Studium na pražské Lékařské fakultě UK zakončil roku 1920 promocí. Po promoci nastoupil na klinice prof. Ningera v Brně. Od

1. 11. 1925 byl ustanoven přednostou nově vzniklé ORL Zemské nemocnice v Olomouci. Svou energii věnoval rozvoji oddělení ORL kliniky LF UP a vzniku vědeckého lékařského spolku v regionu r.1929. Roku 1946 byl přijat zákon o obnovení univerzity v Olomouci a Lédl byl prvním proděkanem LF UP, v témže roce byl jmenován docentem, v roce 1949 řádným profesorem otorinolaryngo­logie.

Zakladatelé a pokračovatelé­.Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996.S.112–114;

Prof. MUDr. František Lédl

Do r.1862 se učil u kováře Karla Gerlacha v Olomouci-Pavlovičky, kde se stal tovaryšem. R. 1868 se osamostatnil a r.1892 jmenován knížecím arcibiskupským dodavatelem zámečnických a kovářských prací. Jeho práce uvidíme na hradě Bouzov, v olomouckých kostelech u sv. Mořice a sv.Václava, i na kandelábru Denisova ulice.. Podílel se taky na rekonstrukci radnice (1901–1904), výstavbě dómu. Jeho synem a pokračovatelem byl Raimund Lefenda ( 1872–1952. Pohřben na ústředním hřbitově. Na hrobě je kříž navržený Adolfem Kašparem, který pochází z dílny rodiny Lefendovy.

Mlčák, L.: Olomoucký kovář a umělecký zámečník Johann Lefenda. Okresní archiv v Olomouci 1989.Olomouc 1990, S.159–166 /fotografie/.;

Profesor AMU a konzervatoře v Praze, sólista FOK. Od 1.9.1972 do 15.9.1977 sólista pianista Moravské filharmonie. V roce 1964 založil klavírní kvarteto Bohuslava Martinů. Nahrávky pro rozhlas a televizní společnosti.

Kdo je kdo v České republice 1994–1995.Praha 1994.S.323.

Fr. Leiter se dal brzy na dráhu kasaře, ve svých dvaadvaceti letech již měl za sebou třinást ohnivzorných pokladen po celé Moravě. Dvakrát byl odsouzen a dvakrát se mu podařilo uprchnout. Válka Fr. Leitera změnila. Stal se známým vypravěčem historek, vášnivým rybářem i oblíbeným kumpánem. V říjnu 1947 přivedl četníky na stopu hledaného banderovce, který se skrýval v lesích u Hynkova.

Hynkov – n. m.č. obce Příkazy

Narodil se českým rodičům ve Vídni, mladá léta a roky studií prožil na Moravě. V Brně vystudoval LF MU. Už v době studií pracoval experimentálně ve Fyziologickém ústavu LF MU a svůj vědecký zájem sousrředil na dermatologii, především na obor fyziologie kůže. Na brněnské univerzitě se krátce po osvobození v roce 1945 habilitoval.. Docent univerzity v Brně odkud odešel r. 1946 do Olomouce, kde vedoucí nově založené katedry chorob kožních na LFUP. V letech 1950–1953 zastával úřad děkana LF. Od 1948 prof. V roce 1956 zde vybudoval Laboratoř pro výzkum fyziologie kůže, kterou vedl až do konce svých dní. UP , 1972 odešel do důchodu. Byl autorem mnoha vědeckých publikací, stal se uznávanou autoritou v řadě celostátních a mezinárodních společností, proslul i jako organizátor vědeckých sympozií.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava Profil 1973,S.318.; Kunc, J.: Kdy zemřeli…?Praha 1974, S.141.;.

Prof. MUDr. Gustav Lejhanec, DrSc.

Na UP působil od r. 1953, přednosta farmakologického ústavu UP, 1962–1965 děkan LFUP, 1980 jmen. řád. profesorem, V r. 1990 plně rehabilitován a stal se ved. katedry farmakologie LF, 1991 odchod do důchodu, nyní pracuje s část. úvazkem v ústavu. /1993/. Moderátor a odborník v televizních filmech o lécích a lidské bolesti. Pro studio ČT v Ostravě napsal dva televizní seriály: Člověk a lék (1982) a Bolest (1988), ve kterých jako hlavní protagonista vystupoval.36 let působí na LFUP. Proděkan, děkan LFUP, prorektor UP. Člen České a Čs. farmakologické společnosti a dopis. členem franc. farmakolog. instituce. /Lék na paradentózu/. Autor 16 skript, spoluautor 3 celost. učebnic, 84 exper. vědec. prací ad. Na odpočinku se plně věnoval literární práci.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava Profil 1973.S.319.;; Profesor J.Lenfeld jubilantem.LD, 22.4.1983, S.3.; Portrét, foto.Žurnál UP , červen 1992, č.40, S.7.; Výročí. Kdy-kde-co v Olomouci, duben 2014. S.2.

prof. MUDr. Jiří Lenfeld, CSc.

Glosátor olomoucké periférie. Člen Skupiny olomouckých výtvarníků. Práce: Michalský výpad, Stará Olomouc, Ulice v Hodolanech, Svatý Kopeček, Grygovský kopec, Hanácká vesnice, Kostel ve Slavoníně, Chalupy v Černovíře, U Vávrů v Lošově, Radíkov v zimě aj. Výstavy mimo Olomouc též v Lipsku, Lvově, Krakově. Zemřel na Svatém Kopečku u Olomouce (n.Olomouc).

Toman, P.: NSČSVU.2., S.21.;Pacák, Jaroslav: Mladé umění na Hané.S.25–27.;Lakosil, J.: Malíř Jindřich Lenhart zemřel.Zprávy SLUKO.1955, č.52, S.11–12.; Kdy kde co v Olomouci 1988, duben, S34.;

Syn malíře Jindřicha L. Žák sochaře J. Pelikána v Olomouci. Stud. UMPRUM Praha, prof. Mařatka, AVU-prof. Kafka. Sportovní plastika, autor busty J. Wolkera na Sv. Kopečku/1935/;Sou­borná výstava v r. 1932 ve Vyškově. 1948 –1951 pověřen přednáškami z modelování na PdF UP.

Toman, P.: NSČSVU.2.Praha 1947, S.21.;Lakosil, J.: Karel Lenhart.ZKVMO, 1980, č.207, S.21–24.;Ryška, Jaroslav: Karel Lenhart.Katalog­.Olomouc OG 1964.;Výtvarní pedagogové a teoretici UP 1946–1986.Olomouc UP 1987.;Kdy kde co v Olomouci 1983, červenec, S.14.

Syn Tomáše Lenocha (1868–1937). Abs. učitelský ústav v Olomouci, a učil na ZŠ Komenium, po válce v Libavé a Moravském Berouně, 22 let v Dolanech ředitelem školy a 11 let na Svatém Kopečku. Byl kronikářem obce Dolany. Dlouholetým členem VSMO, účastník regionálních konferencí Kroměříž, Olomouc.

Svatý Kopeček – část města Olomouc. Libavá – nyní Město Libavá

Narozen v obci Lipňany (n.m.č. obce Tršice). Chodil do farní školy v Tršicích. V Olomouci studoval gymnázium a bohosloví..R.1848 nav­štívil Prahu jako člen deputace Lípy slovanské z Olomouce na Slovanský sjezd. Od r.1850 vyučoval na gymnázium v Olomouci a v Jihlavě, 1853 učitelem dějepisu a zeměpisu ve Znojmě. Publikoval v Týdeníku, spoluprac. s Havlíčkem.Založil čes.vědec.his­toriografii ve Slezsku.

Ficek, V.: Biograf.slovník širšího Ostravska.Seš­.2.Opava, Slezský ústav ČSAV 1976, S.89–91.; Horáčková, E.: František Lepař-Jan Lepař.P., PNP 1976.;Neruda, Jan: Podobizny.1.Praha, ČS 1951, S.179–181.

Narozen v obci Lipňany (n. m.č. obce Tršice). Farní školu vychodil v Tršicích. V letech 1843–1951 studoval gymnázium v Kroměříži, poté začal studovat filozofickou fakultu v Olomouci, ale v březnu 1852, když byla olomoucká univerzita zrušena, přešel do Prahy. Univerzitu Karlovu absolvoval v únoru 1855. Působil jako středoškolský profesor zprvu v České Lípě, od r. 1856 v Jičíně, od 1871 byl ředitelem gymnázia v Jičíně až do r. 1891.

OSN.XV.díl.Praha 1900.S.888–889.;. Ševčíková, Hana: Prosincová výročí středomoravského regionu. In.: Týnecké listy, XIX. Velký Týnec 2009. S.7.

Rozená Lýsková, dcera národního umělce, prof. Františka Lýska, DrSc. Maturovala na gymnáziu v Brně roku 1951. V roce 1953 absolvovala klavír a zpěv na brněnské konzervatoři a 1956 absolvovala FF MU v Brně. V roce 1957 působila ve Zlíně v rozhlasovém studiu jako externí hlasatelka. V roce 1958 se provdala v Brně. 1971 FFUK Praha a v Olomouci od r. 1981.

http://www.slaviste.cz/index.php?… http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?…

Doc. PhDr. Květuše Lepilová, CSc.

Na UP půs. jako děkan FFUP v letech 1947–48. Akadademik ČSAV /1952/;Autor populár. knih o Indii.

Malá čs.encyklopedi­e.3.Praha 1986, S.776.; Kapitoly z dějin olomouc.univer­zity.Ostrava, Profil 1973.;.

Narozen na Svatém Kopečku u Olomouce (n.m.č. města Olomouc). Studoval gymnázium v Olomouci, poté konzervatoř v Praze, žák J.B.Foerstera 1919–1921, vystudoval hud.vědu FFUK Praha.Pohotový improvizátor, doprovazeč, od r. 1931 hrál v jazz.duu s E.Schulhoffem­.Spolupracoval s ČsR.Koncertoval v zahraničí/Belgie, Holandsko.Po r. 1945 založil vlastní rytmickou skupinu, která doprovázela každodenní živě vysílaný ranní tělocvik.Autor klavírních symfonických a komorních skladeb.Mj.Sym­f.báseň Divoženka, podle F.Kožíka, rozh.premiéra 22.4.1942.;

Kotek, J.: Kronika české synkopy.Praha 1975.;Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby.Praha 1990.S.317 – 318.;.