Osobnosti Moravy.eu

Zemědělský inženýr- rostlinolékař, vysokoškolský lektor, kandidát věd a odborný spisovatel. Po maturitě na jedenáctiletce odešel studovat Vysokou školu zemědělskou do Českých Budějovic. Zabýval se oborem – ochrana rostlin. Po promoci roku1965 pracoval dva roky jako rostlinolékař Státní traktorové stanice v Jindřichově Hradci. V letech 1968 až 1974 působil ve Šlechtitelské stanici Větrov u Českých Budějovic jako šlechtitel – fytopatolog. Poté přesídlil na Moravu, kde pracoval ve Výzkumném a šlechtitelském ústavu zelinářském v Olomouci až do roku 1993. Další tři roky byl vedoucím detašovaného pracoviště ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského. Od roku 1997 působil osm let v oboru diagnostiky ve Státní rostlinolékařské správě. Mezitím postgraduálně studoval v Bratislavě a v Praze.. Byl vyhledávaným recenzentem vysokoškolských učebnic a skript, vytvářel studijní texty i datové soubory pro výuku v oblasti Poruchy, choroby a škůdci zeleniny. Spolupracoval nejen s vysokými školami v ČR, ale přednášel také v zahraničí. Vědecké práce publikoval v českém i zahraničním odborném tisku. Stal se aktivním členem redakčních rad časopisů: Horticultural Science – Zahradnictví, Rostlinolékař a Zahrádkář. V roce 1989 se stal členem republikové rady a od roku 2004 předsedou Územní rady Českého zahrádkářského svazu. Za celoživotní aktivní činnost a za přínos k rozvoji vědy a výzkumu získal řadu ocenění. V roce 2005 byl jmenován čestným členem ČAZV. Do povědomí široké veřejnosti vstoupil jako autor knih: Choroby zeleniny a brambor (1997) a Atlas chorob a škůdců ovoce, zeleniny a okrasných rostlin (2003, 2006). Spolupracoval s Českým rozhlasem a televizí. Presentoval třicet relací na ČT1 a TV Prima v pořadu Receptář. Účastní se též mezinárodních výstav Flora v Olomouci. Na stránkách Týneckých listů se pravidelně objevuje jeho poradní okénko. Bydlí ve Vsisku.

Osobní sdělení. hš

Ing. Jaroslav Rod, CSc.

Gymnázium studoval v Kroměříži, kde r. 1892 maturoval. Poté medicínu studoval v Praze, kde promoval r. 1898. V Hranicích začal působit v roce 1905. Primář a ředitel nemocnice v Hranicích, odbor. spisovatel, předseda Valašské župy lékařské.

Dolenský, A.: Kulturní adresář ČSR.Praha, 1936, S.153.; Kunc,Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha 1970, S.172.;. Almanach českých lékařů. Praha, vl.n. 1913. S. 259–260.;

45. a 50.-tý rektor olomoucké koleje a univerzity, v letech 12.12. 1726 do 2.1. 1730 a 22.10. 1743 do 30.10. 1746.

Žurnál UP, č. 6, 2. 3. 2007, S. 7–8; Žurnál UP, č. 7, 9. 3./07, S. 7; Žurnál UP, č. 8, 16.3.2007, S. 7;

Počáteční kroky na ledě a také svá první vystoupení prožívali na zimním stadionu v Olomouci. Jejich prvním a cílevědomým trenérem byl otec. Když byl v roce 1952 služebně přeložen do Prahy, stěhovala se celá rodina s ním. V Praze pokračovala jejich sportovní příprava v kategorii jednotlivců, pak v kategorii sportovních dvojic a posléze v tancích na ledě. V této disciplíně dosáhli největších úspěchů. Stali se sedmkrát mistry republiky (1959–1965), mistry Evropy v roce 1964/1965, a čtyřikrát mistry světa v letech 1962–1965). Při vrcholovém sportu studoval Pavel na Střední průmyslové škole v Praze. Po ukončení závodní činnosti se stali předními sólisty americké lední revue Holiday On Ice. Pavel tragicky zahynul při autonehodě v roce 1972 v USA. V Olomouci se každoročně pořádá tradiční mezinárodní závod v tancích na ledě „Memoriál Pavla Romana“. Je to v bruslařském světě velmi oblíbený závod, při posledním ročníku s účastí čtrnácti národů a téměř stovky sportovců. V roce 2002 dostal Pavel Roman Cenu města Olomouce in memoriam v oblasti sportu. Přebírala ji jeho sestra Eva Romanová, provd. Grahamová 9.6.2003 na Klášterním Hradisku.

Churaň, M. : Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. Praha, 1994. S. 456–457. ; Roman, Zdeněk: Eva a Pavel Romanovi. Praha 1967.; Kirchner, Jaroslav: Hvězdy českého sportu. Praha 2000.;

Studoval G v Kroměříži, filozofii a práva v Olomouci, zaměstnán u advokáta Adamčíka a poté v Prostějově samost. advokát. Redaktor Moravských národních novin. Redigoval Moravana, zastaven r. 1863. Rozehnalova Morava vycházela s humoristicko­satiric. příl. „Ječmínek“ od 2. 1. 1864 nejdříve 3× později 2× za týden. Zanikla 100. číslem, v polovici října. Zemřel ve vězení. T. G. M. se o něm vyjadřoval, že byl neseriozní a nespolehlivý.

Hýsek, M. : Literární Morava, S. 116–117. ;Literární místopis Kroměřížska. Kroměříž, Okresní knihovna 1988. ;

Rodným jménem Radochová. Narozena v obci Drahotuše (n.m.č. města Hranice). Pocházela z rolnické rodiny. S divadlem se seznamovala jako ochotnická herečka a zároveň studentka obchodní školy. Po maturitě následovala příklad své sestry a zahájila profesionální dráhu 1919–1924 u divadelní společnosti V. Housky. Pak angařována u ředitelů B. Šolce, V. Budínského , K Pečínky, K.Rodena a B. Ryse. V sezóně 1945–1946 byla členkou Východočeského divadla v Pardubicích, 1946–1948 v Městském divadle Olomouc a 1951–1959 v Šumperku. Po odchodu na odpočinek hrála ještě pohostinsky do r. 1961. Manželka herce Eduarda Rubíka. V pozdních letech dožívala v domově důchodců v Sobotíně.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.8., Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1997.S.96;

U otce se vyučil se řezbářem. Láska k hudbě jej táhla do Prahy, kam odešel v roce 1939. Hral na harmoniku, zpíval či konferoval vystoupení Šebkova souboru v hotelu Miramare ve Strašnicích. S Pepou Dostálem vytvořil populární harmonikové duo. Hudbu skládal už v rodišti a pokračoval v v Praze. Z četných jeho polek a valčíků byla nejznámější píseň „Moravo krásná“. Vyšla i na gramofonové desce a nazpíval ji Standa Procházka. V roce 1941 spolupracoval s Karlem Valdaufem v rozhlase. Po r. 1945 nastoupil na vojnu a dostal se do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. V r. 1947 se vrátil domů a z existečnčních důvodů přijal místo učitele na na hudební škole v Šumperku. Od r. 1970 byl ředitelem Lidové školy umění v Šumperku. Při škole vytvořil 30 členný akordeonový soubor a stal se uměleckým vedoucím 40 členného školního dechového orchestru v Zábřehu. Kromě toho byl dirigentem populárního dechového orchestru při Železničních opravnách a strojírnách, nazv. Modrá muzika.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.5.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1998.S.101–102.;

• jk-: K životnímu jubileu skladatele A.R. In: Severníí Morava, 40, 1980. S. 74–75.;

S rodiči bydlel na Bělidlech, kde měl jeho tatínek obchod se smíšeným zbožím a učil jej milovat přírodu, protože měl rád brouky. Lásku k hudbě podědil po mamince, která byla dobrou zpěvačkou. V jedenácti letech začal studovat na gymnáziu, kde byl velmi ovlivněn Polívkovým Živočichopisem a naukou o člověku. Velký vliv na jeho rozhodnutí věnovat se přírodovědnému oboru měl i jeho profesor Josef Hrdlička ( 1883–1956). Jenže rok 1948 všechny naděje ukončil. Tatínkův obchod byl znárodněn a mladý student nesměl studovat na gymnáziu. Vyučil se lesníkem a pak pokračoval jako dělník. Později mohl studovat lesnickou školu v Trutnově, kde poznal vynikajícího zoologa Ing. Vladimíra Hendrycha (1902–1966), prvního ředitele SVLŠ. Vzhledem k tomu, že onemocněl vrátil se na Moravu a pokračoval ve studiu na Střední lesnické škole v Hranicích, kam nastoupil do 3. ročníku. Po maturitě šel pracovat na polesí a pak rok působil jako geodet. Když se uvolnilo místo na zámku v Úsově, kde je největší sbírka lovecko-lesnická, prováděl zde soupisy sbírek a navrhl nové uspořádání myslivecko lesnické expozice, která bývala označována za kolébku lesnického školství na Moravě. Tehdy patřil úsovský zámek pod Vlastivědné muzeum v Olomouci. Když práci ukončil vrátil se do Olomouce a pracoval v muzeu jako zoolog přes třicet let. Navázal tak i na znalosti z ornitologického kroužku při Přírodovědecké fakultě UP, který vedl PaedDr. Bořivoj Novák, DrSc. (1920–2002). Při zaměstnání studoval vysokou školu v Brně na Masarykově univerzitě, kde získal titul RNDr. Kromě ochrany ptactva se zabýval též sovami a ochranou netopýrů. Je členem České společnosti pro ochranu netopýrů ( ČESON), která vznikla v roce 1991 s cílem zlepšit spolupráci mezi odborníky a amatéry.Také byl členem Ornisu – ornitologické stanice Muzea Komenského i členem výboru Moravského ornitologického spolku a redakční rady Zpráv MOS, kde je čestným členem. Publikoval řadu odborných i populárně naučných prací. Náš jubilant byl však znám též jako znamenitý varhaník. Hře na klavír a varhany se učil u hudebního skladatele, dómského varhaníka a korepetitora olomouckého divadla Stanislava Vrbíka (1907–1987), který též tvořil skladby pro varhany. Nadšený klavírista i varhaník Zdeněk Rumler hrál tajně přes dvacet let v kostele na varhany v hlavním sboru husitské církve a hlavně v hodolanském kostele. Učaroval mu zvuk elektronických varhan. Nástroj si dovezl ze západního Německa v roce 1987, kdy mohl navštívit svou sestru. Přenosný klávesový nástroj keyboard mohl pak používat ke koncertům i různým kulturním akcím na Moravě. Kromě hry také skládal a spojoval hudební tóny se zpěvem ptáků. Zajímavé propojení hudby a ornitologie využíval zejména na zoologických dnech.

Moudivláček 2011, č. 2. (Rozhovor s jubilantem k 75. narozeninám. http://otavinka.blog.cz/…nce-netopyru Osobní sdělení Haně Ševčíkové v září 2016.

RNDr. Zdeněk Rumler

Mgr. Ladislav Rusek (skautským jménem ŠAMAN) je Slezan rodem a od jedenácti let Moravanem. Gymnázium začal studovat v Hranicích, poté v Oseku nad Bečvou, v Přerově a v Lipníku nad Bečvou, kde odmaturoval v roce 1945. Poté studoval od roku 1946 Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova a deskriptiva. Velký vliv na jeho životní cestu utvářel prof. Jan Zrzavý a Bohumil Markalous. Promoval na UP v roce 1951 a protože na gymnáziích byla zrušena výuka výtvarné výchovy odešel učit na Základní školu do Postřelmova, kde byl později zástupcem ředitele školy. S rodinou bydlel v Šumperku a denně dojížděl. Od roku 1961 učil v Olomouci na Pedagogickém institutu, později Pedagogické fakultě. Do Olomouce se přistěhoval s rodinou v roce 1965 a působil posléze jako odborný asistent na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UP až do roku 1990. Jako aktivní umělec byl v roce 1964 přijat za člena Svazu českých výtvarných umělců. Mezi jeho oblíbené techniky patří suchá jehla a linoryt.Vytvořil na 900 ex libris, přes 500 novoročenek. Vystavoval doma i v cizině, samostatně asi 40 krát a participoval asi na 200 výstavách grafiky. Jeho grafická tvorba je zastoupena v několika galeriích nejen na Moravě, ale i v řadě českých měst, rovněž však i v zemích Evropy a Ameriky. Ilustroval také mnoho knih a asi 75 bibliofilií, jeho ilustrace jsou nedílnou částí řady českých a zahraničních periodik a v cizině vyšly i dvě jeho monografie (v r. 1971 v Dánsku). V době vysokoškolského působení publikoval své odborné znalosti a teoretické studie v univerzitních sbornících (AUPO) a také prostřednictvím řady katalogů vystavujících umělců olomouckých i zahraničních anebo úvodním slovem při zahajování (cca 80) vernisáží výstav nejen v Olomouci, ale i v několika univerzitních městech Evropy.
Teprve od roku 1990 se mohl plně věnovat literární práci. Články, recenze, básně, fejetony a eseje vycházely na stránkách periodik: Lidová demokracie, Hanácké noviny, Olomoucké listy, Časopis duchovních nauk, KAM v Brně, Literární noviny, Noviny do kapsy, skautské časopisy ( např. Podzimní vítr, Skaut-Junák, Skauting, Skautské listy , Wampum Neskenonu aj.) Zpravodaj Konfederace politických vězňů, Časopis Čechov a Slovákov vo Švajcarsku, Kanadské listy a další. Jeho básně vycházely v bibliofilských publikacích literární sekce Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci a samostatně vyšel soubor básní a linorytů Čas života (Olomouc SČB 1988), De profundis (Velký Týnec a Olomouc 2008) a několik sbírek haiku vydaných vlastním nákladem. Básně, úvahy, zamyšlení s filozofickou a křesťanskou tématikou vyšly s ilustracemi autora ve vydavatelství Leopolda Čady v Ludgeřovicích jako mimořádné tisky, např. : Pohled vzhůru (1997); Čára odlivu (1998); Oči stopařovy (2000). Na obranu původního skautingu s jeho mravními a duchovními hodnotami napsal a vydal celou řadu publikací ve spolupráci s Ekumenickou lesní školou, které doplnil svými grafikami, např.: Duchovní aspekty výtvarného umění (Praha 2000),Úvahy o skautingu, skautování a skautství (Praha 2000), Hledání (Praha 2001), Návraty k pramenům (Praha 2001),Zahrady zázraků (Praha 2002), Druhý dech (Praha 2003), Naplnění života (2008). Z dalších knižních publikací  – Člověk a výtvarné dílo ( Praha 1993), Cestou k horám (2000), Tak daleko daleko je Walden (Plzeň 2000),Psáno pod zeleným stromem (Olomouc 1995). Řada jeho publikací byla přeložena do cizích jazyků, zejména polštiny, slovenštiny, angličtiny a maďarštiny. Je členem Hanácké družiny Svojsíkova oddílu v Olomouci. Získal řadu skautských vyznamenání včetně zlatého stupně řádu Čestné lilie v trojlístku a Řádu stříbrného vlka. V roce 2000 byl pasován na nositele Junáckého řádu sv. Václava a v roce 2007 získal Stříbrný kříž za zásluhy o skauting uděleného mu Svazem polských harcerů spolu s čestným členstvím. Výběrová bibliografie zaměřená na skautskou motivaci byla vypracována Ing. Karlem Lešanovským před pěti lety. Uvádí několik set titulů. Nádherná monografie jubilanta vyšla před třemi lety a vydalo ji skautské nakladatelství v Českých Budějovicích. Šaman od roku 1994 úzce spolupracuje s Velkotýneckým skautským střediskem a pod jeho hlavičkou každoročně vystavuje své kresby, grafiku i literární tvorbu. Skauti z okresu Olomouc vystavovali jeho práce při různých mezinárodních výměnách, například v Polsku, Rakousku, Švýcarsku, USA, Kanadě, Německu, Holandsku, na Slovensku, v Chile a Thajsku. Osobní vyznání i vzpomínku na první setkání se Šamanem publikoval Dr. Jan Pečínka – Jambo ve výše uvedené monografii. V básni Čím je mi umění – uvádí jubilant „ Pro mne je tvorba stavbou / rostoucí z nadějí!“

Zemřel ve Vojenské nemocnici na Klášterním Hradisku ve 4 hodiny ráno.

Katalog výtvar. umělců olomoucké oblasti. Olomouc 1989 /fotografie/; Kolář, Bohumír: Z paměti literární Olomouce, Olomouc 2004.; Olomoucká haiku, Olomouc 2006, S.107–108 (foto).; Ševčíková, Hana: Červnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, XXII, 2012, červen, S.7–8. Rusková, Libuše: email 27.7.2012

Studoval na G v Litovli, FFUK Praha, od r. 1933 redaktor, hlasatel a liteární redaktor Radiojournalu v Ostravě. Věnoval se badatelské práci o literární tradici Ostravska a Slezska, zabýval se literární kritikou a kulturní publicistikou. Překládal z bulharštiny, němčiny a polštiny.

Slavík, Bedřich: Písemnictví na Litovelsku.Litovel 1937.S.85–86.;ČBS .Praha 1992.S.604.; ČBS XX. století, 3.díl, Praha 1999., Málková, Iva: Literární slovník sev. Moravy a Slezska (1945 – 2000), Olomouc 2001, ;

'

Obecnou školu navštěvovala ve svém rodišti a devítiletou měšťanskou školu v blízkém Postřelmově. Po jejím ukončení v r. 1951 se účastnila přijímacích zkoušek na Uměleckoprůmyslovou školu v Brně, kde však přijata nebyla. Proto v tomtéž roce nastupuje do Rapotínských skláren v Rapotíně jako malířka skla. V roce 1953 úspěšně složila zkoušky na Vyšší průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě, avšak do školy nenastoupila a pokračovala v původním zaměstnání až do r. 1960. V roce 1966 se s rodinou stěhuje ze Šumperka do Olomouce, kde začíná intenzivně rozvíjet některé ručně vázané textilní techniky jako je goblén, macramé a především šité krajky do rámu, tzv. niťáky. V této technice pracovala převážně s černou čalounickou nití, přírodními i barevnými materiály, jako byly koudel, různé provázky, sisal, korálky, barevná příze aj. Prvním jejím niťákem byla Pastýřka (1969). V r. 1971 vytvořila jednu z větších realizací, niťák strom z ráje, nazvaný „Symbol lékařství“ o rozměrech 100×150 cm, který je doposud instalován v přízemní čekárně odběrů krve zdravotního střediska SPEA na náměstí Hrdinů 1 v Olomouci. Pro obřadní síň v Žulové vytvořila sisalový závěs nazvaný Hvězda života. Od roku 1969 až do r. 1980 přes komisi Fondu výtvarných umělců prodává své textilní práce v prodejnách Dílo v olomoucké oblasti, kde se také účastnila četných společných výstav v různých městech i 2× v pavilonu A na výstavišti Flóra v letech 1970 a 1976. V r. 1977 získává diplom a cenu v oboru užitého umění v okresní soutěži amatérských prací v Olomouci za niťák „Podzim přichází.“. V letech 1978 a 1980 se zúčastňuje celostátních amatérských textilních soutěží „AMTEX 78“ v Klatovech, kde získala cenu za niťák „Květ podzimu“ a „AMTEX 80“ (tamtéž) čestné uznání také za niťák „Tesaříkův svět“. Poté, kdy nový Svaz českých výtvarných umělců zakázal přijímat práce výtvarníků, kteří nebyli jeho členy, nastupuje do zaměstnání jako úřednice a pracuje tzv. do šuplíku. Teprve až v r. 1999 se účastnila společné ýstavy se svým manželem Ladislavem Ruskem ve Skautském domě v Olomouci. Během 20ti let vytvořila na 100 závěsných textilních prací ručně vázaných niťáků a tapiserií, z nichž na 80 zdobí soukromé i veřejné interiéry nejen v Čechách, ale i Dánsku. Svět její textilní tvorby je publikován v časopise Vlasta (1978 a1980). V roce 2007– 8 intenzivně pracuje na monografii Ladislava Ruska, která vyšla v grafické úpravě syna Michala roku 2009 pod názvem "Pedagog, skaut, výtvarník, publicista, básník LADISLAV RUSEK ve dvoutisícovém nákladu v Českých Budějovicích. Zemřela na mozkovou mrtvičku v olomoucké nemocnici. Bydleli jsme v jednom domě na Příčné poslední tři roky. V červnu 2020 dokončila rodinnou kroniku a poslední dny věnovala výtvarné tvorbě, nítovým obrazům.

osobní list a elektronicky email ze dne 15.2.2011 Šev­číková, H.: Únorová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2016, č.2, S.8–9. Sdělení syna dne 26.8.2020. Dne 7.11.2020 jsem meilem dostala oznámení o úmrtí od synů Michala a Ivana Ruskových.

Studoval průmyslové a technické učiliště v Přerově a ve Vídni. Od r. 1927 ústřední sekretář MCM v Olomouci a člen DLU. Od 1929 – 1934 národohos­podářský a politický redaktor Našince. 1936 ved. redaktor Tiskové kanceláře a tajemníkem Jubilejních oslav 1050 výročí úmrtí sv. Metoděje na Velehradě, odkud se vrátil jako novinář do Olomouce.

Poselství.Almanach DLU.Olomouc 1936.S.338.;.

Narozen ve Staré Boleslavi ( nyní dvojměstí Brandýs nad Labem – Stará Boleslav). Vyučil se truhlářem. 1931–35 vystudoval Státní školu bytového průmyslu v Praze. Poté pracoval jako prjektant v brněnském nábytkářském závodu. 1938 podnikl prac. cestu do Francie. 1943 získal místo učitele na Odborné škole peo zpracování dřeva v Olomouci. V závěru války byl povolán na nucené práce do Německa. Po válce se vrátil učit do Olomouce, současně studoval na FF MU. V 50. letech byla odborná škola v Olomouci zrušena, odešel do Bystřice pod Hostýnem. Vydal řadu odborných publikací a učebnic.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.6.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1996.S.106;

Maturoval na gymnáziu ve Strážnici 1977, od r. 1978–80 působil v divadle Uher. Hradiště, 1980–82, Divadlo pracujících Most, 1982–1985 Hadivadlo Prostějov-scéna Zem. divadlo Brno, od r. 1985 HaDivadlo v Brně. Od r. 1990 pedagog herectví JAMU Brno.

Kdo je kdo.II.1991/92­.Praha 1991, S.828.;.

'

V roce 1949 abs.AVU Praha, prof.O.Nejedlý­.samost.vysta­voval Praha 1982, Marián.Lázně 1983.Výtvar.činnost : krajinomalba, kresba, užitá grafika, propagační grafika, plakát, výstavnictví.Cena 1980: medaile Hornická Příbram.Působí v Praze.

Vyznání životu a míru.Katalog výstavy.Praha 1985.S.209.;.

Neověřené datum úmrtí – jpp + začátkem května 1994.

Prof. českého jazyka a literatury na FFKU Bratislava, Brno, Praha, vydával spisy Husovy, Štítného, Chelčického.

Dolenský, A.: Kulturní adresář ČSR.Praha, 1936, S.464.; Kunc,Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha 1970, S.175–176.; ČBS XX. století, 3.díl, Praha 1999.

Narozen ve Výšovích na Prostějovsku.

Dětství prožil v Lipníku nad Bečvou, kde chodil do obecné školy, ve které byl jeho otec řídícím učitelem. Poté studoval gymnázium v Přerově a po maturitě odešel do Prahy, kde studoval práva a souběžně uměleckoprůmyslovou školu. R.1911 byl promován na JUDr. Poté působil v Lipníku nad B., Přerově a od 1.února 1912 v Olomouci. Po válce společníkem advokátní kanceláře Dr.Mořice Hrubana v Olomouci. Od r. 1912 psal hanácké humoresky z ministrantského života v rodišti. Užíval pseudonym Venca Vincórek. Dopisoval do deníku Našinec. Publikoval též v katolickém tisku a lidových časopisech. Některé jeho prózy vyšly knižně: Ministranti (1919), Stréci (1926),Tetky a ježibaby (1929) aj. Patří mezi zakladatele Družiny literární a umělecké (1913), pomáhal tvořit stanovy, od 1914 byl ve výboru z toho 1919–1920, 1924–1927, a 1936–1937 místopředsedou. Po r. 1918 se pustil do politiky, od r. 1928 byl poslancem v Zemském zastupitelstvu země Moravskoslezské a od října 1945-května 1946 a v letech 1946–1948 byl poslancem Národního shromáždění Československé republiky. Po r. 1948 jako křesťanský politik byl zbaven práva vykonávat advokátní činnost. V 50. letech dojížděl za prací do Ostravy.

Poselství. Almanach DLU. Olomouc 1938. S. 339–341.; Gladišová, M.: Osobnosti Lipníka nad Bečvou A-Z. (webové stránky Lipníka nad Bečvou)

Absolvovala Obchodní školu v Olomouci 1914 / 1916, poté do r. 1926 úřednice, zpěv se učila u A. Petzolda. 1935 /1941 členka SD Brno, 1942/1945 ND Praha, po r. 1945 v Brně, Učila na konzervatoři i soukromě. Nahrávala gram. desky.

ČSHS.Praha 1965.2.díl.S.457 – 458.;Národní divadlo a jeho předchůdci.Praha 1988.S.425.;.

Literární místopis Přerovska SOKA Přerov; Hýsek, M.> Literární Morava 1849–1885.Praha 1911.S.154.;.

Narozen v Kožušanech (nyní obec Kožušany-Tážaly). V roce 1873 maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Vysokou školu absolvoval v Praze. Poté působil mnoho let na zemské reálce v Prostějově, kde učil český a německý jazyk, matematiku a fyziku. 1.8. 1899 byl zemským výborem jmenován ředitelem vyšší reálky v Holešově, nyní Gymnázium Ladislava Jaroše.

Týnecké listy, 7/2006, S. 15., Zahradník, K.: Almanach k 100. výročí založení Gymnázia…, Holešov 1999, S. 40–42

Do r. 1599 studoval v Olomouci, v důsledku morové epidemie filozofii dokončil v Praze. Roku 1602 byl jmenován bakalářem, r. 1603 byl promován. Od r. 1604 studoval bohosloví, vysvěcen r. 1609 v Brně. Působil na 7 místech olomouc. diecéze. Naposledy v Holešově. Když v r. 1619 navštívil Polsko, byl o rok později obviněn, že pozval do země polské vojsko. Byl zajat a mučen, naposledy 18. 2. 1620 v Olomouci. Zemřel na následky mučení 17. 3. Prohlášen blahoslaveným byl 3.11. 1859. 21.5. 1995 byl svatořečen. Život a mučednická smrt Jana Sarkandra inspirovala básníky, spisovatele, malíře a sochaře nejen na Moravě.

• hš-: Život a mučednická smrt blahoslaveného Jana Sarkandra.In: Moravskoslezský kalendář 1993.Ostrava Sfinga 1992.S.110 – 111.1 obr.

Zlámal; Medek, Václav: Kněz Jan Sarkander.Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci, 1970, č.147. S.15–20.;

Středoškolský profesor na reál. gymnáziu v Litovli od r. 1913, správce muzea v Litovli od r. 1927. Roku 1923 byl jmenován kronikářem města Litovle, zřídil zde odbornou knihovnu, doplnil sbírky o soubor numismatických a kramářských a pouťových písní. Převzal péči o městský archiv, stal se předsedou Krajinské muzejní společnosti a dohlížel na provoz a výzkum Mladečských jeskyní. Byl jmenován konzervátorem pro litovelský okres. Publikoval mnoho odb. článků z historie, napsal rozhlasové pásmo „Na litovelském jarmarku“, organizoval vydávání muzejních ročenek. V letech 1923–27 byl členem městského zastupitelstva, od r. 1934 předsedou národné dem. strany. V r. 1941 byl zatčen nacisty a uvězněn, v r. 1942 byl propuštěn a přeložen na školu do Přerova. Po r. 1948 byl odvolán ze všech funkcí a v 50. letech ukončil pedag. práce, poté odchází do Olomouce.

Beneš, Jan: Nedožité osmdesátiny profesora Karla Sedláka.=ZVÚO, 1968, č. 137,S.. 19–20;

V období od 30.11.1722 – 26.11.1726 působil v Olomouci jako v pořadí 44. rektor jezuitské koleje a univerzity. K jeho úkolům jako prefekta stavby bylo dobudování jezuitské koleje a Nového konviktu.

Žurnál UP, č.4, 16.2.2007. S.7; Žurnál UP, č.5, 23.2.2007. S.7–8;

Syn Ignaze S., obchodníka s přízí ( 1788–1863), který se přestěhoval s rodinou do Šumperka, kde si otevřel obchod. ( V r. 1833 byl jmenován na prvním místě mezi kapitálově nejsilnějšími obchodníky s přízí na severní Moravě. V roce 1840 se stal senior I.S. společníkem otce v obchodě s přízí. Měl přádelnu konopí a lnu ve Vizmberku (n. Loučná nad Desnou), r. 1852 se kapitálově podílel na vybudování cukrovaru v Bernarticích (o.Jeseník), 1859 cukrovaru v Kelčanech na Hodonínsku a ještě v 80. letech cukrocaru v Otmuchově (nyní Polsko). R. 1863 spoluzakla­datelem a prvním předsedou plynárenské společnosti v Šumperku a r. 1869 se podílel na založení městské kruhové cihelny tamtéž a 1863 zakoupil mlýn s rybníkem v Sudkově a vybudoval tam 1864–1865 přádelnu lnu, řízenou jak na vodní, tak parní pohon. R.1873 mu byl za zásluhy o rakouský průmysl u příležitosti světové výstavy ve Vídni propůjčen rytířský kříž Řádu Františka Jozefa. Byl čestným občanem Červené Vody a 1873–1885 členem obecního zastupitelstva v Šumperku.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy. č.2 (14.). Ostrava 2001. S. 111–112. Spurný, F.: Moravolen Sudkov. Šumperk 1973.

Syn seniora (1824–1898). Od mládí vychováván pro dráhu obchodníka a průmyslníka. Nejprve studoval na německé reálce v Olomouci, poté absolvoval známý chlapecký institut Pilka ve Vídni a obchodní i technické vzdělání si doplnil praxí v Lipsku a v několika přádelnách v cizině, zejména v Německu a s Belfastu. V 70. letech se stal společníkem fy I.Seidl a spol. Z jeho iniciativy byla sudkovská přádelna rozšířena o přádelnu bavlny r. 1882. Junior byl také prezidentem cukrovaru v Otmuchově (Polsko), ve správní radě cukrovaru v Břeclavi a též v cihelně v Šumperku. Od r. 1885 byl členem obecního zastupitelstva v Šumperku a za zásluhy byl jmenován čestným členem dobrovolných hasičů, jejichž spolek založil a čestným občanem města Šumperka.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy. č.2 (14.), Ostrava 2001.S.112. Spurný, F.: Moravolen Sudkov. Šumperk 1973.