Osobnosti Moravy.eu

Ředitel měšťanské školy v rodišti, vedl divadelní a literární rubriku Hlasu lidu. Básnická prvotina 1914– Duben života. Napjatá tětiva. /1921/;autor učebnic, zeměpis. publ. Cestopis. knihu vydal r. 1930. Publikoval v čas. Nový den;Litovelský kraj;

Z díla: Prostějovský okres. Prostějov, Buček 1920.
;Zeměpisné učivo na Moravě. 1922. ; Biografie: Dolenský, A. :Kulturní adresář ČSR. Praha 1936, S.. 414. ; Kunc, Jaroslav: Slovník soudobých čes. spisovatelů. II. Praha 1946, S. 639. ; Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli. . . ?Praha 1979, S. 124. ; Slavík, Bedřich: Hanácké písemnictví. Olomouc 1940, S. 158, 249. ; Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře. Olomouc 1947, S. 28. ; Štafeta, 1968, nulté číslo;Dipl. práce PdFUP 1969,
;.

Narozen v Pozořicích u Brna. Studoval konzervatoř v Brně, kde absolvoval varhany a dirigování. Poté studoval mistrovskou školu pražské konzervatoře, po válce JAMU. Za okupace byl ředitelem městské hud. školy v Přerově, později divadel. dirigentem v Opavě a Olomouci. Později působil v divadle v Brně a pedagogicky na konzervatoři. Činný v rozhlase a ČT. Vítěz soutěže o znělku města Přerova pro velký orchestr, která poprvé zazněla 2.10.1945

Zpravodaj VSMO, 1982, č.17 – 18. S.50.;.

Středoškolský profesor. Učil na holešovském gymnáziu. Byl v čele junáckého hnutí, vězněn za aktivní odbojovou činnost.

Hanácké noviny, 4.4.1996, S.3., .

Když měl tři roky, tak se jeho rodiče rozvedli a Vojta zůstal u otce, který se o něj staral a vychovával jej. Spolu s ním odešel ze Žamberku do Moravské Třebové, kde začal chodit do základní školy a věnoval se sportu (hokej, fotbal) a od 6 ti let chodil do šachového kroužku. Záhy se stal nejlepším hráčem a začal ho individuálně trénovat kandidát mistra. V 9 ti letech vyhrál Mistrovství republiky v rapid šachu do 10 let, které se hrálo v Liberci. Upoutal jednoho z nejlepších šachových středisek v ČR a to Staré Město u Uherského Hradiště na Slovácku a díky tomu se s otcem přestěhovali do Prostějova. Tím začala jeho šachová kariéra. Za dvacet let, co se věnuje šachu byl mnohokrát mistrem ČR v mládežnickcýh a juniorských kategoriích. V kategorii dospělých byl dvakrát Mistrem ČR v klasickém šachu (což je nejvíc) a následně získal 3 tituly z rapid šachu, ten poslední v červenci 2022 v Pardubicích a dva tituly v bleskovém šachu, kdy ten první byl už v roce 2012 za účasti kompletní české špičky. Absolvent Gymnázia Jiřího Wolkera v Prostějově. Po maturitě se věnoval profesionálně šachové hře i studiu cizích jazyků: angličtina, ruština, němčina, polština a základy finštiny. Podle hodnocení FIDE ze srpna 2022 má ELO 2556. ( V prosinci 2019 měl ELO 2589). Jeho největším snem je překročit hranici 2600 ELO a být v první stovce na světě. Na webových stránkách je několik jeho básní, to znamená že je romantičtější než se zdá.

Wikipedie.cz Plát Vojtěch: Curriculum vitae, osobní meil – 2.8.2022 https:// www.offtheroad.cz/vojtech-plat- pribeh/ http://www.offtheroad.cz/basne- vojtech – plat/

Fotografie Vojtěcha Pláta je z roku 2021.

Studoval v České reálce v Olomouci, kde maturoval r. 1949. Poté absolvoval FF UP obor tělesná a branná výchova, angličtina, 1953. Působil jako středoškolský profesor na Gymnáziu Jakuba Škody v Přerově (1953–63), poté na učńovské škole Na Šířavě. Hudební vzdělání u prof. Černého na hudební škole. Ve hře na foukací harmoniku byl samouk, učil se od 16 let. Na univerzitě byl primášem cimbálové muziky. Vystupoval s orchestry i jako sólista. V 70. letech pravidelně na mezinárodních soutěžích. Spolupracoval s rozhlasovými, televizními a filmovými studii.Získal 4× titul mistra světa v této hře. Nahrál řadu zvukových nosičů (LP desky, CD). Získal mnoho čestných vyznamenání. Poslední koncert měl v americkém Detroitu v roce 1991.Od r. 1992 již neúčinkoval. Spolu s M.Kunou napsal učebnici Foukací harmonika.

Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, Praha 1990. S.424 –425.; Obecní čidlo, 7/2004, č.3. S.11;Práz­dninová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 19, červenec srpen 2009.S.16.;

Absolv. studia na Střední prům. škole strojnické v Olomouci roku 1977, kde také pracoval jako topič. Začínal v amatérské skupině Hučka, pak přešel do skupiny Falešní hráči, pak r. 1981 založil folkovou skupinu Plíharmonie, která hrála jeho písně. Za své existence vyhráli ve finále Porty. Po rozpadu skupiny vystupuje sólově s kytarou a od r. 1984 začal působit jako profes. umělec. Je autorem divadelní hudby. Držitelem Ceny města Olomouce 1998 v oblasti hudby. Komponuje hudbu k obrazům Jitky Brůnové – Lachmann z kvantové fyziky od roku 2005.

Kdo je kdo.II, 1991–1992.Praha 1991, S.746.; Brůnová-lachmann, J.- Švihálek, M.: Tiché ozvěny světla. Ostrava 2007, S. 97. ;

Narozena v obci Zbynice (n.m.č.obce Hrádek u Sušice). Vlasta Ployharová, roz. Voláková. Sopranistka. Studovala na konzervatoři v Praze u V. Linhartové a v Itálii u Giny Cigny. V letech 1955–1960 působila ve Smetanově divadle a v Národním divadle Praha. V roce 1962 hrála v hudební televizním filmu Hoffmanovy povídky.V Olomouci od r. 1956–1984, poté přesídlila s manželem Františkem Preislerem ml. do Brna. Spolu s Františkem Šiftou byla na turné v USA v r. 1966 se souborem Laterna Magica. Žila v České Třebové.

Pochází z početné rodiny dělníka. Studoval na reálném gymnáziu v Jihlavě a na reálce v Prostějově (mat. 1940). Za války pracoval na městském úřadě v Prostějově, 1943 byl totálně nasazen jako dělník v prostějovském závodu firmy Wichterle a Kovářík. Po osvobození nejprve pracoval jako knihovník ve Frýdku-Místku a poté studoval na Vysoké škole politické a sociální (ekonomický směr, 1946–50, Ing.). Souběžně (1948–50) pracoval jako redaktor časopisu Haló Nedělní noviny. 1951 byl redaktorem deníku Mladá fronta. Po dvouleté vojenské prezenční službě se 1953 stal dramaturgem Čs. televize, 1956 redaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. Od 1967 působil jako šéfredaktor pro beletrii v nakladatelství Práce, 1972–73 jako redaktor Literárního měsíčníku. Poté se věnoval spisovatelské práci. – V mládí byl členem skautského oddílu, později působil jako vedoucí, při dočasném obnovení této organizace (1968–71) byl členem Ústřední rady Junáka. 1967–89 několikrát navštívil Indii, byl i členem Čs.-indického výboru. Do politického života vstoupil po 1990: ve volbách 1992 za Levý blok zvolen poslancem Federálního shromáždění. V témže roce založil Slovanskou unii, nacionalistickou organizaci, jejímž cílem měla být obrana Čechů a Slovanů vůbec vůči cizímu, zejména germánskému nebezpečí. 1994 založil nakladatelství Point. Přispíval do periodik: Nedělní noviny (od 1947 zde povídky; 1948–50 reportáže, tit. časopisu od 1948 změněn na Haló Nedělní noviny), Tvorba, Rudé právo, Kulturní rozvoj, Mladá fronta, Literární noviny, Nový život, Zlatý máj, Červený květ (Ostrava), Literární měsíčník, Kmen aj.; po 1990 přispívá především do novin Naše pravda. Je autorem scénáře pro absolventský film režiséra Jana Valáška V ulici je starý krám (1955). Alexej Pludek debutoval před rokem 1948 hrou pro mládež Statečná slova, formu dramatu zvolil o tři roky později i pro své druhé dílo, pro budovatelskou hru Případ Modrá voda. Od poloviny 50. let se pak věnoval výhradně tvorbě prozaické. Jeho první román Slunce v údolí je situován na stavbu Trati mládeže na Slovensku a schematickým dějem i postavami ilustruje komunistickou ideologii, ukazuje „nový“, vzorový typ mládeže a kritizuje nedostatky politické práce. Po pokusu o psychologickou prózu s tématem citového zrání mladého člověka před válkou a za okupace (Dvě okna do dvora) i v současnosti (Ženy nemají pravdu) našel Pludek prostor pro literární projekci svého vnímání světa v žánru historické, respektive utopistické prózy. Trojice jeho románů o starověkých monarchiích je situována do Egypta 14. století př. n. l. (Faraonův písař), Indie přelomu 4. a 3. st. př. n. l. (Rádce velkých rádžů) a do fiktivní ideální země (Nepřítel z Atlantidy). Tato volná trilogie se vyznačuje podrobným popisem reálií, snahou o psychologizaci postav a vykreslení dobové duchovní atmosféry, jakož i zjevnou moralistní didaktičností a ideologickou zacíleností, promítající se do dějových schémat. Pludkovi hrdinové jsou ve značné míře autorskou sebeprojekcí: uprostřed intrik na královských dvorech a boje o moc vedou vnitřní a vnější zápas za pravdu, za čest a zachování státu, za mír a ušlechtilou službu vládnoucí společnosti. Zdroj ohrožení těchto etických hodnot pak Pludek příznačně vidí v iracionálně pojímaném „spiknutí temných sil“. Ve sci-fi románu Nepřítel z Atlantidy z počátku 80. let je boj proti spiknutí dotažen až v rasistický obraz nepřítele: černovlasých lidí s velkými nosy, obchodníků, kteří svým kupčením zpochybňují základní hodnoty mytického státu, vykresleného jako kastovní, přísně hierarchizovaná společenská struktura, navíc po sovětském vzoru ovládající další satelitní republiky. Obdobná hodnotová perspektiva určila také románový pamflet Vabank, v němž Pludek zobrazil Pražské jaro a dění z let 1967–68 vůbec jako zákulisní hru pravicových sil v čele s Židy. Pludkův dávný zájem o okultní a nadpřirozené jevy, a zejména převtělování (související s jeho zájmem o Indii) dal vzniknout knize fantaskních povídek Hledání antipoda. Potlačované zalíbení v totalitních společenských systémech jej pak inspirovalo k varovné vizi toho, co by se stalo, kdy byla uskutečněna Hitlerova tisíciletá říše, k antiutopii (Takových tisíc let). Autorova orientace na kladné hodnoty češství a českého charakteru dala vzniknout historické próze Česká pře i knihám literatury faktu (Český král Karel IV.). V Pludkově tvorbě pro děti převažuje literatura s dobrodružným dějem a s hrdiny, v jejichž pozadí je skautský ideál správného hocha. Inspiraci k příběhům o chlapcích mířících k ideálu čestného a spravedlivého života Pludek čerpá opět z historie (Rytířská jízda Jana z Michalovic), ale rovněž ze současnosti (Horami jde březen). BIBLIOGRAFIE Beletrie: Statečná slova (D pro ml., 1947); Modrá voda (D 1951, prem. s tit. Případ Modré vody, 1950); Slunce v údolí (R 1955); Ptačí pírko aneb Jak Vítek o všechno přišel (P pro děti, 1959); Dvě okna do dvora (P 1959; poté in Lásky na zavolanou); Tudy chodíval Ječmínek (PP pro ml., 1959); Hromotlucká historie (P 1961; poté in Lásky na zavolanou); Zakutálený míč (P pro děti, 1962); Ženy nemají pravdu (P 1963; poté in Lásky na zavolanou); Horami jde březen (P pro ml., 1963; přeprac. 1973); Faraonův písař (R histor., 1966); Teichheger Maresch schöpft Verdacht (něm., LF, Hamburg 1968); Jaká byla Zuzana (P pro ml., 1969, sešit. vyd.); Pověsti dávných časů (PP pro ml., 1971; přeprac. 1983); Vabank (P 1974); Rádce velkých rádžů (R histor., 1975); Lužiske zetkanja (lužickosrbsky, LF, Bautzen 1977); Lásky na zavolanou (1978, obsahuje: Dvě okna do dvora, Hromotlucká historie, Ženy nemají pravdu); Český král Karel (LF 1978; přeprac. 1979); Nepřítel z Atlantidy (R sci-fi, 1981); Králevic, král, císař (LF pro ml., 1983); Hledání antipoda (PP sci-fi, 1986; přeprac. s tit. Předsíň záhad, 1993); Rytířská jízda Jana z Michalovic (P histor. pro ml., 1987); Takových tisíc let (P sci-fi, 1988); Česká pře (R histor., 1989). Uspořádal a vydal: Červnové nebe (sb., 1945, též přisp.).

Z díla: K Hané se vztahuje kniha povídek pro děti.Tudy chodíval Ječmínek.Praha 1959.Biografie: Bílek, P.: 175 autorů.P., ČS 1982, S.108.;Galík, J.: A.Pludek pětasedmdesáti­letý.=Štafeta, 10, 1978, č.2, S.7–10.;Galík, J.: Ještě Olomoucko v české literatuře.=Stráž lidu, 1986, 9.10., S.4.;Bibliografie knižních prací členů SČS.P., ČS 1979, S.116.;Kyjonková, M.: Alexej Pludek.Personál­.bibliografie­.Karviná, Okr.knihovna, 1989.;Pludek, A.: Tak daleko a tak blízko.Vzpomín­ky.=Štafeta, 15, 1983, č.l, S.16–18, 1 obr.; http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?…

Středoškolský prof. gymnázia v Prostějově, zajímal se o staré texty. Vydal Privilegia a majestáty města Prostějova.

Ethen: Portréty.

Narozen v Biskupství (n.Náměšť na Hané). Absolval. Slovanské gymnázium v Olomouci v r.1897. Po vysokoškolském studiu se věnoval pedag. povolání. Učil na gymnáziích v Zábřehu, Uh. Hradišti a od r. 1913 v Olomouci. Učil latinu, řečtinu a češtinu a 1913–31 na Slovanském gymnáziu v Ol. Souběžně učil latinu na české reálce, 1919–20. V r. 1931 odchází do Přerova a stává se ředitelem státního čsl. reálného gymnázia do r. 1938. Redigoval výroční zprávy této školy.

Týnecké listy, 4/2007, S. 9; Kunc, J.: Kdy zemřeli…?, Praha 1974, S. 183; Sto let českého gymnázia v Přerově, Přerov 1970; Primum necessarium je vzdělání a mravnost, Olomouc 1997;

Narodil jako mladší syn v rodině úředníka, Rudolfa Podivínského (1893-, zaměstnance státní pojišťovny v Olomouci a jeho ženy Marie. Měl o rok staršího bratra Mojmíra. Střední školu, Slovanské gymnázium v Olomouci, studoval už v době okupace. V r. 1942 maturoval a po maturitě byl totálně nasazen jako pomocný dělník nejprve ve Famo-Werke ve Vratislavi a potom v podniku Moravia v Mariánském Údolí. Ihned po osvobození v r.1945 se zapsal na Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze, ale po roce přestoupil na lékařskou fakultu obnovené Palackého univerzity (LF UP) v Olomouci. Jako medik 3.ročníku vstoupil v r. 1948 do Komunistické strany československa (KSČ) a již během studia zastával různé politické funkce na LF UP. Zůstal po celý život členem KSČ a jejím aktivním funkcionářem na úrovni LF UP, FN v Olomouci i v rámci Čs. lékařské společnosti J.E.Purkyně (ČLS JEP). Od r. 1947 pracoval na Ústavu lékařské chemie LF UP jako pom. věd. síla, později jako pomocný asistent. Po promoci v r. 1951 nastoupil na tento ústav na místo odborného asistenta. V r.1953 z ústavu odešel a stal se ve svých 30 letech primářem centrální laboratoře, později přednostou Oddělení klinické biochemie Fakultní nemocnice v Olomouci. Na částečný úvazek současně pracoval jako asistent I. interní kliniky FN a LF UP. Tato místa zastával až do r.1987, kdy jej ve vedoucí funkci nahradil jeho někdejší žák, MUDr.J.Bartek. Kromě vedení OKB se prim. Podivínský podílel i na řešení státních, resortních a fakultních výzkumných úkolů. Publikoval více než 50 odborných a vědeckých prací. Zasloužil se o vybudování nového pavilonu pro odd. klinické biochemie v areálu FN Olomouc, jehož stavba byla dokončena v květnu r. 1967. Počínaje rokem 1958 a potom opakovaně byl za své úsilí volen do výboru Československé společnosti klinické biochemie ČLS J.E.Purkyně a po řadu let (až do r. 1984) byl jejím vědeckým sekretářem. Byl členem i dalších lékařských a chemických odborných společností. Dále byl externím pracovníkem katedry klinické biochemie IPVZ v Praze, členem technické komise při ministerstvu zdravotnictví, krajským odborníkem pro klinickou biochemii a členem poradního sboru hlavního odborníka pro KB. Byl nositelem čestného členství ČLS JEP z r. 1978 a jako první obdržel čestné členství Čsl. společnosti klin. biochemie ČLS JEP v r. 1983. Pedagogické aktivity prim. Podivínského se soustřeďovaly na výuku studentů LF UP v rámci vnitřního lékařství, kterým přednášel zejména poruchy metabolismu, vodní a minerální hospodářství a acidobazické regulace. Celou šíři oboru pak prezentoval žákům při výuce ve Střední zdravotnické škole. MUDr. Podivínský byl ženatý, jeho manželka, MUDr. Ivana, byla zaměstnána na mikrobiologickém ústavu LF UP v Olomouci. Měli spolu tři syny: Radmila (*1954), Martina (*1959) a Pavla (*1969). Osobně byl MUDr. Podivínský hodnocen jako přímý a zásadový člověk a vysoce odpovědný pracovník. Byl odborně velmi zdatný, průběžně doplňoval své znalosti a ke zvyšování kvalifikace vedl i své spolupracovníky a žáky. V osobě prim. Podivínského jako klinického biochemika se kombinovala osobnost s výrazně klinickým zaměřením, s hlubokou základní znalostí chemie a biochemie a současně dobrého organizátora i svědomitého učitele. Patřil ke generaci zakladatelů české klinické biochemie.

Česká společnost klinické biochemie Praha, doc. MUDr. P. Schneiderka, CSc. – internet.stránky

Prim.MUDr. Radmil Podivínský

V r. 1883 maturoval v Praze na Akademickém gymnáziu, vystudoval práva na české univ., v r.1884 přešel na studium bohosloví a r.1888 byl vysvěcen na kněze. Roku 1891 byl jmenován adjunktem bohoslov. fak. v Praze a r.1894 získal ThDr. V letech 1896–98 byl výpomocným katechetou na Slovansk. gymnáziu v Olomouci. Od r.1899 působil na reáln. gymnáziu na Malé Straně. Vlastním nákladem vydával časopis Obrázková revue. Spolupracoval při pořádání výstav (Národopisná, Mariánská, aj.). Roku 1901 byl jmenován doc. dějin umění v arcib. semináři. V r.1903 členem ČAVU, r.1907 členem Královské č. společ. nauk, r.1904 metropolitní kanovník pražský. V letech 1913–19 byl hl. redaktorem časopisu Památky archeologické. Autorem 4-svazků Český bohovědný slovník (1912–32, 5-díl nedokončen), 7-dílní popis círk. památek pražské arcidiecéze, Dějiny a bibliografie č. katol. lit. nábož.(1913–23).

Týnecké listy, č.2/2007, S.11; Pokorný, Pavel, R.: Biskupové Čech, Moravy a Slezska po roce 1918 a jejich znaky.Ostrava 1992. S.18.

Do Olomouce se přistěhoval s rodiči v polovině 30. let. Studoval Českou reálku, kde maturoval v roce 1941. Poté byl totálně nasazen a nechal se kvůli lásce převelet do Berlína, kde oba zažili nálety a několik svízelných měsíců plných dřiny. Ženil se na podzim r. 1943. Po osvobození v roce 1945 vstoupil jako mladý nadšený redaktor do KSČ. Působil v redakci Stráže lidu , kde psal recenze na divadelní představení v Olomouckém divadle (bylo jich asi kolem stovky), částečně mapoval i koncerty Moravské filharmonie. Jako mladý perspektivní kádr byl dosazen i do funkce zástupce šéfredaktora. Psal občas i úvodníky. V roce 1955 byl ze dne na den odvolán z funkce a ze strany vyloučen. Pracoval pak 4 roky jako řadový dělník v n.p. PREFA. I při této profesi se věnoval zakládání divadelních, loutkových, recitačních a dalších souborů na střední Moravě i v oblasti bývalých Sudet. Stál též u zrodu legendární Štafety, kdy se scházeli mladí recitátoři. V březnu 1956 je metodicky vedl a taky dramaturgicky řídil. V březnu 1957 (30–31.3.1957) stál u zrodu Wolkerova Prostějova spolu s profesionální recitátorkou Ludmilou Pelikánovou a asistentem Damu Vladimírem Haladou. Jakoby se obě akce propojily. Recitátoři ze Štafety získával ocenění v přehlídkách WP. Členové Štafety byli úspěšní i na přehlídkách Krajského festivalu poezie ve Valašském Meziříčí. Richard Pogoda porotoval na tomto festivalu v letech 1965–1972 a 1977–1984 a předsedou poroty byl v letech 1967–1969.. Desetiletá existence Štafety neunikla pozornosti tehdejších médií a čas od času se objevovaly v tisku malé zprávičky o činnosti. Občas taky vyjížděli členové Štafety se svými programem i do jiných měst např. do Ostravy, Bratislavy, Telče, Prahy i jinam. „Zúčastnil se také Jiráskova Hronova (mám, pocit, že v roce 1958), kdy ohromil publikum i porotu divadelně-poetickou koláží Válečná čítanka, kterou otec vyplnil verši Bertolda Brechta. To byl, myslím, jeho největší oficiální úspěch.“ (uvádí jeho syn). Mezi členy byli studenti středních a vysokých škol, ale i z občanských profesí, ale převážně dívky. Byla vlastně takovým předchůdcem divadla poezie. Předchůdcem divadla hudby ve smyslu programové skladby lze považovat Klubovnu hudby a poezie, která sídlila na Kollárově náměstí 7, v roce 1966 se přestěhovala do Domu armády. Zřizovatelem klubovny byla Lidová konzervatoř Okresního domu Osvěty (ODO), kde od roku 1966 pracoval R.P. jako vedoucí programového oddělení. Právě pozitivní výsledky tohoto uskupení vedly k rozhodnutí zřídit v Olomouci stálé Divadlo hudby a poezie. Jeho vybudováním byl pověřen Rudolf Pogoda, jemuž se podařilo získat prostor v objektu Denisova 47, který byl adaptován dle projektu architekta Jiřího Procházky a rekonstrukce trvala téměř rok.. Nové Divadlo hudby zahájilo svou činnost 24. října 1968. Prostor o 99 sedadlech byl vždy naplněn, sehnat lístky byl často problém. V roce 1969 byl R.P. vyškrtnut z KSČ a zbytek své kariéry do odchodu do důchodu v roce 1982 dožl skryt v jedné kanceláři na OKS. Staral se nadále o výchovu mladých, organizoval Filmový klub, redigoval filmový bulletin, vybudoval knihovnu a dokumentační archiv. Byl též členem organizačního štábu Akademia filmu. Byl též jedním z iniciátorů Hanáckých dožínek v Náměšti na Hané.

Stýskal, Jiří: Za Rudolfem Pogodou. Kdy, kde, co v Olomouci 1991, červen. S. 3–4. (fotografie);. Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Na-Su. Valašské Meziříčí 2011. S. 49. Kolář, B.: Štafeta byla vrcholným projevem své doby. In: Z paměti literární Olomouce, Olomouc VSMO 2006. S.205 – 209. Kaprálová, Kateřina: 50 ročníků Wolkerova Prostějova v politicko-kulturním kontextu. Brno FFMU 2011. (Diplomová práce). Hajdu, Filip: Olomoucký hudební život 1945–1969. www.konference.osu.cz Pogoda, Richard: Vzpomínky na otce.(emaily, březen 2012) http://otavinka.blog.cz/…udolf-pogoda

Jeho synem je hudebník, a skladatel Richard Pogoda (* 1944).

Po maturitě na SG r. 1961 pracoval jako typograf, při zaměstnání studoval LŠU- LK/dirigování a malé hud. žánry. Od r. 1980 ve svobodném povolání. 1966–1977 uměl. vedl spolu s P. Dostálem Studio SDOS a dosáhl s ním řadu úspěchů v cizině, festival v Londýně, NSR, Rakousku, Vídni, Monaku ad. Od 1965 se výrazně podílel na činnosti jazzového klubu DEX v Olomouci. Autor hudby k divadel. a televiz. muzikálům. Nyní spolumajitel agentury PEG. Typograf a technický redaktor měsíčníku ZIP (duben 1997-listopad 1998), autor fejetonů. Dne 2.11.1998 hostem pořadu Snídaně s Novou spolu s Pavlem Dostálem a hostem Jana Kanyzy v pořadu Prima jízda na TV Prima ve 2. vstupu / Překvapení hvězd téhož dne ve 12:30. V roce 2013 se stal laureátem Ceny města Olomouce. V březnu 2019 vyšla kniha fejetonů Hoď se do pogody, kterou napsal spolu s dcerou Sandrou. Na jaře 2021 se na knižním pultě objevila další kniha Buď v Pogodě.

Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby.Praha 1990.S.427.;.Práz­dninová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2009, červenec, srpen. ;

Syn zakladatele Divadla hudby Rudolfa Pogody (1922–1991) Otec divadelní a filmové herečky Sandry Pogodové.

V letech 1946–1974 přednosta oddělení pro choroby ušní, nosní a krční OÚNZ v Přerově.

Kuturní místopis SOKA Přerov, 28.4.1997.

Studovala FF UK v Praze, obor filozofie a historie. Pak působila ve Stínavě a v Plumlově. Již téměř třicet let žije a působí v Olomouci, kam přišla za zaměstnáním na zdejší univerzitu a pokračovala jako vedoucí propagace ve Vlastivědném muzeu Olomouc. Velkým mezníkem jejího profesního života bylo založení první čajovny a galerie U Bílého slona na Moravě roku 1994, která se stala nejen nositelem know-how pro „čajovou kulturu“ u nás, ale i kulturně-společenským centrem Hané. Od roku 2002 učí na Církevním gymnáziu Německého řádu. Vyučuje dějepis a Základy společenských věd. Zároveň tam působí též jako výchovný poradce.Tato střední škola je fakultní školou Pedagogické fakulty UP. Spolupracuje s výtvarníky zejména mladé generace a pomáhá jim prezentovat svou tvorbu. V roce 2000 založila Školu tantrického umění Kamala tantra. Věnuje se oboru krystaloterapie. V roce 2016 byla nominována v soutěži Žena regionu Olomouckého kraje a stala se vítězkou 7. ročníku tohoto prestižního ocenění.

Osobní sdělení – hš 25.11.2014

PhDr. Hana Pokorná, rozená Hrozková

Od r. 1929 působil v Prostějově, ve své muzikantské a sběratelské tvorbě zahrnuje 2 folkloristické oblasti, Slovácko a Hanou. Autor dvou svazk. díla Lidových písní z Hané. Z díla: Lidové písně na Hané v dnešní době.Sb.SLUKO 1951–53; Po stopách dělnické písně na Prostějovsku-ZVÚO 1963, č.1;

Brada, Vojtěch: Ediční poznámka ke knize Poláček, Jan: Lidové písně z Hané, 2.díl.Kroměříž OKS 1975, S.401–3; Československý hudební slovník II. .Praha, SHV 1965, S.334; Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha 1970, S.161.;

Maturoval na gymnáziu v rodišti v roce 1978, pak vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Po promoci v roce 1984 a vojenské službě na Vysoké letecké škole v Košicích nastoupil do Nemocnice s poliklinikou v Popradě, kde pracoval do roku 1995 na interním oddělení. V listopadu 1989 vstoupil do komunální politiky a do roku 1993 byl poslancem městského zastupitelství v Popradě a členem městské rady. V letech 1991 – 1993 zastával funkci náměstka ředitele Nemocnice s poliklinikou pro léčebně preventivní péči. Po rozdělení Československa byl jedním ze zakládajících členů Českého spolku na Slovensku a prvním předsedou regionální organizace na Spiši. V roce 1995 odešel do Rakouska, kde pracuje v nemocnici Stolzalpe ve Štýrsku jako zástupce primáře interního oddělení. Je ženatý a má dvě děti. Do literatury vstoupil v roce 1990 románem „Stín Persepole“, zachycujícím období achajmenovské perské říše a jejího nejmocnějšího krále Dareia I. Román „Bratři ze Soluně“ (1995) přiblížil životní osudy moravských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. V další knize Herodes – Židovský král (1998, druhé vydání pod názvem Já, Herodes, 2005) se na známé postavě biblického krále pokusil o analýzu vzniku zla v lidském konání. Román „A stanu se králem“ (2001) se zabývá bojem mladého krále Zikmunda Lucemburského o uherský trůn, a v románě „Richenza“ přiblížil čtenářům postavu královny Alžběty Rejčky a její zápas s Eliškou Přemyslovnou. Poslední kniha „Mezi císařem a papežem“ (2006),se zabývá událostmi církevního koncilu v Kostnici, které jsou bezprostředně svázány s českými dějinami osobou mistra Jana Husa a následky jeho popravy. Odvrácená tvář moci – Zločiny českých králů (2008) Cti otce svého ale miluj ženu svou (2010); Ať zemře král (2013)..

http://cs.wikipedia.org/…_Pol%C3%A1ch www.apolach.cz antoninpolach@yahoo.de

od r. 1925 pracoval v Brně, autor projektů škol v Přerově, rodinných domů v Přerově 1931–1933, ve Vyškově 1932–1934, spořitelny v Boskovicích 1936. Autor knihy Holandské stavebnictví..

ČBS.Praha 1992.S.558.;

V letech 1943–1946 začal studoval gymnázium v Trenčíně a dokončil je v Liberci, kde maturoval v r. 1951. Současně se učil hře na klavír a varhany na hudební škole. Poté studoval na FFMU v Brně, obor hudební věda a estetika. Promovaným historikem v r. 1956, PhDr. získal v r. 1968 na UK Praha, DrSc. koncem roku 1989, habilitován v Brně r. 1992 a profesorem teorie a dějin hudby jmenován v roce 1994 na UP Olomouc. Ředitel ústavu pro hudební vědu AV ČR, univ. prof. katedry muzikologie FF UPa PedF UK Praha, předseda České hudební rady, předseda České hudebně pedegogické společnosti. V období 1956–1959 v redakci Čs. hud. slovníku Brno, 1959–1968 ved. hud. odd. VÚ pedag. Praha, 1968– veděc. pracovník Ústavu hudební vědy ČSAV. 1962–1972 umělecký šéf divadla Reduta Praha, zakladatel Jazz klubu. 1989 stáž v Americe ve Philadelphii. Publikační činnost v oblasti hud. estetiky, psychologie, pedagogiky, teorie a dějin populární hudby, zejm. jazzu. Pedagogicky činný na FF UK, JAMU, FFMU, Pedag.fakulta UP, 1998–199 na FFUP, od 2003 vedoucí katedry na FFUP.

Kdo je kdo 1994/1995. Praha 1994. S. 448.; Seznam přednášek na FF UP 1995–1996. Olomouc 1995. S. 28., Kdo je kdo v ČR, Praha 2002,.S.519. Český hudební slovník MU Brno.

Syn hajného Josefa . V roce 1933 maturoval na reálce v Prostějově a zapsal se na VŠ obchodní v Praze, kde se věnoval studiu jazyků. R. 1934 složil na kroměřížském gymnáziu doplňovací zkoušku z latiny, což mu otevřelo možnost zapsat se na studia FFUK v Praze na angličtinu a dějepis. Studoval také španělštinu a 1938–1940 absolvoval státní archivní školu. Promován byl až v červenci 1945. Externě působil na FFUP v Olomouci na katedře obecných dějin v letech 1948–1961. Prof. UK Praha. Zabýval se českým stavovským povstáním 1618–1620 ve vztahu ke krizi 17. stol. , obdobím napoleonských válek, dějinami V. Británie a Latinské Ameriky.

MČSE.IV.Praha, 1986, S.968.; Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava, Profil 1973, S.349.; Holinková, Jiřina: K jubileu…=Štafeta, 18, 1986, č.1, S.20–22, 1 obr.; Janák, J.: Šedesátka J.Polišenského­.=VVM, 28, 1976, č.1, S.81.; Kašpar, O.: 60 J.Polišenský­.=Štafeta, 8, 1976, č.1, S.14–15.; Prostějovský Týden, 10.01.1996, S.10.; BSSSM, seš.3(15.).Ostrava 2002. S. 94–95

univ.pro. PhDr. Josef Polišenský, DrSc.

Český architekt. Studoval ČVUT u prof. Zítka v letech 1885–1889 a pak jeho asistentem. Od r. 1890 samostatný architekt. V Praze je podle jeho projektu postaven Obecní dům, Obchodní dům U Nováků ve Vodičkové ulici (1902–1903). R. 1906 účast v soutěži na radnici v Prostějově, 1912, filiálka živnostenské banky v Prostějově.

Zatloukal, P.: Počátky moderní architektury na Moravě a ve Slezsku.Olomouc 1981.;.

Narozen v Bříze u Hradce Králové, nyní Všestary. Po maturitě na gymnáziu v Hradci Královém a vysokoškolských studiích na Univerzitě Karlově v Praze, přišel vesvých 26 letech do Olomouce. V letech 1886 – 1891 působil na Slovanském gymnáziu jako suplující profesor, poté do roku 1902 byl profesorem a vyučoval zde přírodopis,ma­tematiku a fyziku. V roce 1902 byl jmenován prvním ředitelem České matiční reálky a stál v jejím čele až do své smrti. Zároveň vykonával školního inspektora pro české školy na Olomoucku do roku 1913. Od mládí byl očarován tajemnou říší rostlin. Za studií v Praze roku 1883 vydal svou první publikaci Etymologický slovníček latinského názvosloví přírodopisného. V roce 1885 vydal už v Olomouci přírodovědné výklady, nazvané „ Pod mikroskopen“ pojednání Cizopasné rostliny jednosnubní vyšlo ve výroční zprávě Slovanského gymnázia v roce 1890 /1891 Adolf Kašpar (1877 – 1934) kreslil prof. Polívkovi rostliny pro jeho obrázkové učebnice a tato spolupráce měla velký význam pro další vydávání knih . Prof. Polívka seznámil olomouckého knihkupce a nakladatele Romualda Prombergra (1856 – 1932) s nadaným ilustrátorem a začala se psát nová kapitola, která výrazně ovlivnila další život všech tří osobností. Vznikly učebnice celostátně využívané Rostlinopis (1896) a Živočichopis (1897), jejichž reedicí bylo do roku 1947 napočítáno šestnáct.Vrcholem Polívkova tvůrčího úsilí je unikátní čtyřdílná Názorná květena zemí koruny české (1899–1903), dílo uznávané i v zahraničí, které obsahuje přes 3000 původních vyobrazení. V roce 1912 vydal ještě Klíč k úplné květeně zemí koruny české a v roce 1904 Atlas k rostlinopisnému klíči. Popis důležitých rostlin cizích zemích vydal v roce 1908 s;názvem Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí. Spolu se svou ženou Filoménou (1863–1925) založil také nadaci na podporu nemajetných studentů. Po jeho smrti pojmenována v Olomouci ulice a česká reálka nesla jméno Polívkovo státní reálné gymnázium. U příležitosti 10. výročí jeho úmrtí byl ve Smetanových sadech odhalen pomník, socha pána s kytičkou a skromným jménem František Polívka,dílo akad. sochaře Julia Pelikána (1887–1969). Dne 27.7.2006 byla ve Smetanových sadech instalována restaurovaná socha Karlem Hořínkem.

Fischer, R. : Olomoucký památník. Olomouc 1938, S. 231–232; Símě hořčičné. Olomouc 1947, S. 73. ;Rozehnal, M. : Jubileum F. Polívky. LD 27. 7. 1990, S. 6. ;.Zicháček, V.: Prof.František Polívka.In: Primum necessarium je vzdělání a mravnost. Olomouc 1997. S.320–321. ; Tichák, M.: Příběhy olomouckých pomníků. Olomouc 2002.S. 83–84.;

socha Julia Pelikána zrestaurována Karlem Hořínkem.

Absolvoval Lidovou konzervatoř obor lidový tanec ve Valašském Meziříčí v roce 1978 a později též v Přerově ( 1984). V letech 1976–1984 byl členem souboru HANÁ ve Velké Bystřici. Nyní žije v Ostravě.

Galerie rodáků a nejen jich. 21.11.2019

Působil na UP, kat. klasic. filologie v letech 1950–1954. Nyní na UK Praha.

Purketová Jana: O životě a díle čes. a slov. pedag. Brno SVK 1989, S. 107. ; Kapitoly z dějin olomouc. univerzity. Ostrava Profil 1973. Nekrolog – Vykypěl, B.: Jaroslav Popela. Linguistica Brunensia 59, 2011. S.269–270.

Doc. PhDr. Jaroslav Popela CSc.