Osobnosti Moravy.eu

Narozen v obci Drahlov (n.m.č.obce Charváty). Absolvoval Slovanské gymnázium v Olomouci v r. 1884. Jeho zájem se brzy zaměřil na žurnalistickou činnost. Začal spolupracovat s časopisem Naše otázky, vydávaným v Ostravě, nakonec se stal jeho redaktorem. Založil měsíčník Kraj, který záhy zanikl. Přešel do redakce Novin těšínských. Dokázal je zdokonalit, obohatil jejich obsah o beletristické příspěvky (povídky, básně), což se ukázalo jako úspěšné. V roce 1907 ukončil činnost v Novinách těšínských a redigoval týdeník Hlasy z Hané, později se stal redaktorem Pozoru. Ale i tam pokračoval ve svém zájmu o Těšínsko.

Kunc, J.: Kdy zemřeli…?Praha 1962, S.247.; Ficek, V.: Biografický slovník širšího Ostravska.2.Opava 1976.; BSSSM, seš.4 (16.) Ostrava 2003. S. 111.

V matrice uvedeno jméno Josef Smékal.

Král polský od 1674. V Olomouci se zastavil 26.-27.8.1683 při svém tažení proti Turkům na pomoc Vídni. Dorazil do Olomouce kolem 19 h.večerní a byl přijat vskutku královsky.Vítaly ho četné salvy z 15 ti děl postavených na baště u dómu. Král byl ubytován v Dichtrištejnském paláci, na Horním nám. (č.9). Druhý den navštívil polský král dóm, biskupskou rezidenci, jezuitský konvikt a poklonil se ostatkům Jana Sarkandra v kostele Panny Marie na Předhradí. Po poledni 27.8.1683 odtáhla polská královská družina přes Prostějov k Vídni.

Nešpor, Václav: Dějiny města Olomouce.Brno 1936.Wielka encyklopedia powszechna 5.Warszawa 1965.S.194–195.;Hanácké noviny, 17.1.1995, S.1.; Fiala, Jiří: Polský král Jan III.Sobieski v Olomouci. In: Kdy, kde, co v Olomouci, 1993, listopad, S.24.;

'

Absolvoval konzervatoř Brno 1930, půs. od r. 1930 v ND Bratislava, Osvobozené divadlo Praha, od r. 1933 v Olomouci. Operní pěvec – tenorista.

Přehled činnosti čs.divadel 1958.Praha, DÚ 1959, S.226.;. Janota, D. – Kučera, J. P.: Malá encyklopedie české opery. Praha 1999;

V roce 1962 maturoval na SVVŠ v Jičíně. Poté studoval do roku 1967 na FFUP v Olomouci. Po promoci učil na Odborném učilišti OSP v Bruntále a 1969–1988 na SOU Meopta v Přerově. Od roku 1988 učil češtinu, dějepis a občanskou nauku na Obchodní akademii v Olomouci, kde byl 1.1.1989 jmenován ředitelem. ředitelem do konce roku 2009. Diplomovou a rigorósní práci věnoval středověké a humanistické literatuře, spolupracoval s prof. PhDr. Eduardem Petrů na ediční činnosti starší české literatury. PhDr. Jan Sobotka vydal v roce 1999 knižně sbírku 1000 aforismů v nakladatelství DANAL s názvem " Aforismy z tehdy i nyní a možná i příště". Účastnil se na Olomouckém tvarůřku, Haškově Lipnici. Autor povídek a fejetonů. Úzce spolupracuje s olomouckým nakladatelstvím Anag. Napsal taky dvě pohádkové knihy: Čert Papiáš, kouzelníci a čarodějové (Anag 2008) a O čertu Papiášovi (Anag 2009).

Osobní sdělení – hš http://otavinka.blog.cz/…/jan-sobotka

Vlastním jménem Josef Slabý, v r. 1931 se nechal úředně přejmenovat na Josefa Solara. V literatuře užíval jméno Jiří Solar a též pseudonym Jiří Jordan.

• pracovník v oblasti reklamy a propagace, básník a prozaik. Po studiu táborského gymnázia a Vyšší zemědělské školy v Táboře absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. V době středoškolských a vysokoškolských studií procestoval na kole celou Evropu. Po promoci působil v letech 1923 až 1928 jako reklamní pracovník firmy Sigmund v Lutíně, kde založil a redigoval časopis Voda nad zlato. Poté pracoval u firmy Baťa ve Zlíně, kde měl vlastní ateliér a poradnu až do roku 1948. Přednášel o problémech propagace a reklamy, zejména o Umění jednat s lidmi i o Psychologii prodeje. Obě tyto přednášky vyšly tiskem. Jako spisovatel používal pseudonym Jiří Jordan. Z dalších vydaných titulů: Kurs prodeje (Uvedení do psychologie kupujícího s 50 ilustracemi J. Tesaře, Praha, vl. n.1941); Kurs obchodní reklamy (bohatě ilustrovaná příručka o moderních reklamních prostředcích s množstvím příkladů. Praha, vl. n. 1941); Okolo pultu (o praktické psychologii prodeje, příběhy, praxe a humor z obchodního života, zajímavé čtení i pro zákazníky s 47 ilustracemi akad. malíře Josefa Tesaře, Praha , vl. n. 1941); Půjde to! (Breviář šťastného člověka. Ilustrováno 80 kresbami J. Tesaře. Praha, vl.n. 1941); Breviář srdce (Abeceda štěstí v lásce, manželství a ve všem, věnovaná našim ženám a dcerkám, obsahuje 112 esejů a 13 básní o ctitelích, kamarádech, kavalírech, první lásce, šťastné, nešťastné, o manželství, prvním plesu, přátelství, rozvodu, tchyni, věnu, věrnosti a Xantipách, doprovázena 82 vtipnými ilustracemi F. Cubra, Praha, vl. n. 1941); Host a my (Kompas na cesty úspěchu v pohostinství- inspirační článečky, typy a příběhy, bohaté zkušenosti z hotelů, hostinců a letovisek, doplněné 43 kresbami Karla Skály, Praha, vl.n. 1941); Reklamní příručka; Budeme (Knížka o dětech s ilustracemi Vladimíra Pečeného, Praha, vl.n. 1941); Kluk (Dvacet skutečných příběhů ze zlatého světa klukovských let 1903–1909 vyprávěných pro radost dětem i jejich rodičům pro vzpomínky, doprovázené ilustracemi J. Tesaře, Praha, vl.n. 1942); Cesta vzhůru (Praha, Průmyslová tiskárna 1942); Chceme výš; Prodej s úsměvem.

  Rozsáhlá pozůstalostní sbírka je umístěna v Husitském muzeu Tábor a obsahuje kresby J. Tesaře, štočky, gramofonové desky, magnetofonové záznamy jeho přednášek, odznaky, plakety, reklamní plakáty, letáky, knihy, brožury, rukopisy, osobní doklady, korespondenci, fotografie a výstřižky v celkovém počtu 1898 ks.

Nekrolog – propagace, 28, 1981, č.1, S.13.
Studenovský, T.: Slovník českých autorů knih pro chlapce (a nejen pro ně). Praha, Ostrov 2000, S. 126. webová stránka husmuzeum.cz Ševčíková, Hana: Prosincová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2008, S.7. Ševčíková, Hana: Slovník myšlenek. Nakladatelství Olomouc 2003. S.456–457. http://otavinka.blog.cz

Vlastním jménem Jiří Sosnar se narodil v rodině venkovského dělníka. Po vychození měšťanské školy se vyučil zámečníkem, příležitostně pracoval též jako instalatér, kopáč cihlářské hlíny a brusič nožů. Po 1930, kdy vstoupil do Komunistické strany Československa, většinou působil jako politický pracovník. 1933–35 zastával v Hodoníně funkci krajského politického pracovníka Komsomolu, od 1935 byl (s výjimkou vojenské služby 1937–39) okresním tajemníkem KSČ v Kroměříži, Holešově, Olomouci a Hodoníně. Za organizaci politických demonstrací a stávek byl několikrát uvězněn. Na počátku okupace pracoval jako dělník v Olomouci a redigoval ilegální komunistický časopis Svobodná Haná. 1940 byl zatčen a vězněn mj. v německé káznici Wohlau, kde byl jeho spoluvězněm muzikolog Vladimír Helfert (1886–1945). Pro těžkou tuberkulózu byl 1942 z vězení propuštěn do nemocničního ošetřování. Nadále se však účastnil ilegální činnosti: působil jako krajský tajemník KSČ v Olomouci, redigoval noviny Moravská Rovnost a masové cyklostylované vydání publikace Dějiny VKS(b), byl rovněž komisařem partyzánské skupiny (za odbojovou činnost mu byla udělena četná vyznamenání). Po válce byl zvolen krajským tajemníkem KSČ v Olomouci (zde také pracoval v redakci Stráže lidu), stal se kandidátem Ústředního výboru KSČ a do 1948 byl poslancem Národního shromáždění; 1947 absolvoval novinářskou školu – kurz pořádaný ÚV KSČ. 1949 byl zbaven funkce (pro anarchistické aktivity v únoru 1948) a do 1954 pracoval v ČKD Sokolovo jako soustružník, pak byl vedoucím internátu (do 1958). Po rehabilitaci 1957 se znovu vrátil k politické i redakční práci: do 1961 byl zástupcem šéfredaktora týdeníku Květy, do 1971, kdy odešel do důchodu, vedoucím redaktorem pražské redakce Práce (Bratislava). Publikovat začal v r. 1935 v Rudém Slovácku (Hodonín), přispíval do periodik, v nichž působil, a dále do novin a časopisů Pochodeň (Hradec Králové), Stráž lidu (Olomouc), Rudé právo, Tvorba, Lidové noviny, Literární noviny, Mladá fronta, Květy, Práce, Čs. voják, Svět v obrazech, Voják, Hlas revoluce, Nový život, Praha–Moskva, Literární měsíčník a do dětských časopisů Ohníček, Pionýrské noviny, Pionýr aj. Pro Československý rozhlas napsal hry: Haniččina iniciativa (1950) a Mezičas (1984). Jako autor námětu a scenárista se s režiséry podílel na filmech Velká příležitost (1949, režie Karel Michael Walló, scénář pod pseudonymem Martin Gazda) a na filmové podobě vlastní prózy Jurášek (1956, režie Miroslav Cikán, scénář pod pseudonymem J. Sosnar-Gazda, spoluautor scénáře Vladimír Bor), která byla rovněž Zdeňkem Bláhou zdramatizována pro divadlo (1955). Užíval pseudonymů Ivan Černý (Stráž lidu), Martin Gazda (1948–58), Martin Gazda-Sosnar, J. Sosnar-Gazda.

Cinger, František. Nekrolog. In: Rudé právo, 29.11.1989. S­.5. Brožová, Věra: Jura Sosnar. In: web. Slovník české literatury. (1998, 2006.)

V Olomouci působil v DOS od r. 1956 do 30.11.1958.

Přehled činnosti čs. divadel 1958. Praha DÚ 1959, S. 227.

Člen Unie výtvarných umělců a Obce architektů. Jeho tvorba zaměřena na interiéry a práce se sklem v architektuře. Realizoval: hotel Flora Olomouc, hotel Haná Kroměříž, obřadní síň Dolany u Olomouce, Zábřeh (na Moravě). Kongresové paláce, soukromé vily. V r. 1990 – prezentace práce v prestižním časopise New Glass Review č. 11, na základě konkurzu v USA. Pracuje v Praze a bydlí v Brandýse nad Labem.

Kdoje kdo v architektuře a příbuzných oborech v České republice 1993.Praha, Modrý jezdec 1993.S.165.;.

Narozen v Žešově (n. součást města Prostějov) Do obecné školy chodil v Prostějově, poté navštěvoval piaristické gymnázium v Kroměříži, ostatní třídy v Olomouci, kde maturoval na Slovanském gymnáziu r. 1878. Poté vstoupil na bohosloví, které však brzy opustil pro dráhu novinářskou a spisovatelskou. Roku 1882 vstoupil do vídeňské redakce „Der Parlamentär“, po zániku do pražské redakce „Politik“ a krátce působil v olomouckém Našinci. V Praze pracoval pro různé časopisy, vedl red. Kutnohorských listů a Šubrtovy Divadelní listy. Básnické jméno Žeranovský přijal podle ulice Žeranovská v Prostějově, kde bydlela jeho studentská láska. Literárně překládal do češtiny klasická díla a puvodní tvorbu (např. J. Vrchlického, K.H. Borovského) do němčiny. Psal přírodní lyriku : První jaro; Motivy z Hané atd. Básně publikované v časopisech psal hanáčtinou. Užíval též pseudonym P. S. Eudonym. Zemřel v ústavu choromyslných, pohřben v Prostějově.

Slavík, B.: Hanácké písemnictví.Olomouc 1940.S.120 – 122, 238 ad.; Fischer, R.: Olomoucký památník, Olomouc 1938, S. 235–236; Vopravil, J.: Slovník pseudonymů, Praha 1973, S. 1211./B.Slavík uvádí den úmrtí 9.1., ost.10.1.; ;

Po maturitě na českém vyšším gymnáziu v Zábřehu, kam docházel v letech 1905–1912, si zapsal na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze češtinu a němčinu. Po ukončení studií v září 1920 nastoupil na státní reálku v Šumperku, jíž zůstal věrný až do jejího zániku v r. 1938. Poté stihl do uzavření vysokých škol získat doktorát za disertaci Ohlasy světové války na Balkáně v české literatuře, pro niž v r. 1935 vypracoval rozsáhlou bibliografii. Na šumperské reálce kromě výuky řady předmětů (včetně zpěvu) zastával od školního roku 1921/1922 až do roku 1938 funkci správce učitelské knihovny. V roce 1927 navíc převzal po profesoru gymnázia Františku Bayerovi i českou veřejnou a státní obvodovou knihovnu v Šumperku. Po odstoupení pohraničí Německu ukončil její činnost a knihy připravil k přestěhování na bezpečnější místo. S pomocí odcházející vojenské posádky je nechal přestěhovat do budovy školy v české obci Sudkov, ale fanatičtí Němci je přesto spálili. V Šumperku byl aktivní i neknihovnicky: byl předsedou okrsku Národní jednoty, funkcionářem Sokola, jednatelem okresního osvětového sboru, sbormistrem aj. Po nuceném opuštění Šumperka se přistěhoval do Olomouce. V r. 1940 se stal knihovníkem Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci a v této funkci byl minimálně do r. 1950. Zpočátku učil na státním reálném gymnáziu v Olomouci, v letech 1946–1948 jej i řídil. Po únoru 1948 byl přeložen jako učitel ruštiny na Polívkovo reálné gymnázium. I po odchodu do důchodu v r. 1953 dále pokračoval v regionální činnosti a sestavování evidence autorů z Hané.
V r. 1958 nastoupil do Státní vědecké knihovny v Olomouci, kde do r. 1964 anotoval spisy knihovního archivu od r. 1773 do r. 1945. Objevil přitom i dopisy J. Dobrovského. V r. 1964 začal v olomoucké knihovně pracovat na soupisu moravik a silesiak uložených v jejím fondu. K tomu prošel desetitisíce katalogizačních záznamů uložených ve 304 krabicích hlavního katalogu. Poslední prací, jíž se v olomoucké knihovně zabýval, byla excerpce všech olomouckých tisků evidovaných v Knihopisu českých tisků 25.-18. století. V té době byl už vážně nemocný a k srdci měl připojen kardiostimulátor.

Skládal, Oldřich: Odešel vzácný člověk…=Severní Morava, 1979, č.37, S.73; Ficek, Viktor: Biografický slovník širšího Ostravska.5.Opava 1983, S.122–123, Šumperk město a jeho obyvatelé.Šumperk, Okresní vlastivědné muzeum, 1996. S.226–227.

PhDr. Jan Springer

Vlastním jménem Bořivoj Novák. V roce 1939 maturoval na gymnáziu v Litovli. Poté začal studovat LF v Brně a po uzavření Vysokých škol pracoval v Mohelnici. Po roku 1945 učitelem na Prostějovsku. Od r. 1947 studoval přírodopis, zeměpis a občanskou nauku na Pedagogické fakultě UP. V roce 1980 obdržel zlatou medaili. Psal hanáckou beletrii pod pseudonymem Józef Ludvík Srda. Působil v letech 1950 až 1988 jako biolog na Univerzitě Palackého. Několik desítek vědeckých prací z oboru ekologické entomologie publikoval v odborných časopisech. K beletrii se dostával jen v oddechových chvilkách od roku 1980 a častěji až v důchodu. Jeden ze dvou spisků nazval „Hdese hdese na Hané“. Je v něm 25 humorných hanáckých povídek: druhý „Maglajz na Hané?“ obsahuje 23 satiricko-humorné dialogy. Obě beletrické prvotiny konzervují jednu z nuancí zábřežské hanáčtiny z období první a druhé světové války. Autor pochází z Poléce na Zábřežsku, kde žila jeho babička, rozená SRDOVÁ, maminka JOZEFA a strýček LUDVIK, který padl na ruské frontě za první světové války. Tak vznikl pseudonym JOZEF LUDVIK SRDA, pevně svázaný s rodokmenem.

Vlastním jménem Jiří Koplík. Vystudoval historii, filozofii a bohemistiku. Působil jako učitel v Kojetíně a v Němčicích na Hané, do roku 1959. Poté archivářem v Zábřehu, knihovníkem ve vědecké knihovně v Olomouci a těsně před důchodem pracoval v Krajském pedagogickém ústavu v Olomouci. Nyní externě pracuje v knihovně olomouckého Arcibiskupství. Básnické sbírky do knihovny daroval, ale nepřál si být uváděn v katalogu, v kalendáři. Sbírky: Jabloňové kvítí (1999); Po dešti čisto (2006); Kraj nevyvolený (2007); Trs života (2009). Nejsme sami (2011)

Kolář, Bohumír: Stadníkův Trs života. In: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc. Almanach 2006–2009. Olomouc 2009. S. 183.

PhDr. Jiří Koplík

V letech 1869 – 1884 farář v Dolanech. Průkopník chovu včely cyperské, autor článků o včelařství. Na budově fary odhalena r. 1936 pamětní deska P. Janu Stáhalovi.od sochaře Karla Lenharta.

Fišmistrová,Věra: Páter Jan Stáhala, včelař světového jména. Nové Přerovsko, 2.4.1999, S. 19.; Hartmann,V.: Osobnosti včelařství P.Jan Stáhala. Včelařství, roč.50 (1997), č.5, S.97–98.; Krestýn, F.: P.Jan Stáhala, průkopník moderního včelařství. ČVSMO, 50, 1937. S.280–291.; Ševčíková,Hana: Březnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 19, březen 2009, S.9. ;.

Profesor gymnázia v Přerově v letech 1911–1920, ředitel učitelského ústavu v Brně. Autor studií o J. Sumínovi, Fr. Palackém, zpracoval přehled čs. literatury, vývoj literatury české na střední a severní Moravě aj.

Literární místopis Přerovska-SOKA Přerov 1982..

V roce 1982 absolvoval VŠB Ostrava, poté z existenčních důvodů rekvalifikace na ekonomický obor, od ledna 1990 mluvčí KC OF Opava, od r. 1990 primátor města Opavy.

Kdo je kdo.II.1991–1992.Praha 1991, S.899.;.

Vyučil se kameníkem u firmy Fojt v Mrákotíně u Telče. Záhy po vyučení se vrátil do rodiště k babičce a pracoval tam jako kameník a zároveň studoval uměleckoprůmyslovou školu. Po skončení 2. světové války přišel do Olomouce a pracoval v ateliéru akademického sochaře Julia Pelikána. Po obnovení Univerzity Palackého se zapsal jako mimořádný posluchač na katedře výtvarné výchovy Filozofické fakulty u prof. Josefa Vineckého a Vladimíra Navrátila. V roce 1955 se stal členem Svazu českých výtvarných umělců později Českého fondu výtvarného umění. Podnikl studijní cesty do Itálie, Rakouska, Srbska a Francie. Jeho činnost lze rozdělit do tří oblastí a to: tvorba vlastní, spolupráce s jinými sochaři a činnost restaurátorská. Jeho památníky obětem druhé světové války najdeme v Moravičanech, Chropyni, Rudě nad Moravou, náhrobky na olomouckém ústředním hřbitově v Olomouci. Často pomáhal jiným autorům při realizaci jejich prací. V roce 1965 vytvořil spolu se sochařkou Sylvou Lacinovou památník v Boskovicích. V roce 1974–1975 restauroval sochy Nejsvětější Trojice v Olomouci. Podle návrhu I.Theimera a za spolupráce architekta T. Černouška vytvořil kašnu na olomouckém Kolárově náměstí, v roce 1993 restauroval sochu v Samotiškách. Vytvořil také sochy Adolfa Kašpara, T.G.Masaryka, J.A. Komenského, komorní plastiky a pamětní desky. Zemřel v Olomouci – Svatém Kopečku

Musil, J. V.: K dílu sochaře Josefa Stárka. In: Vlastivědné listy. Opava 1991, XVII, č. 2. S. 27–28.; * Kalusek, Libor: Sochař a restaurátor J. Stárek. Hanácké noviny,17.9.1992­. S.4. * Musil, J.V.: Olomouc-Kopeček. Olomouc 1984.S.42.; Ševčíková, H.: Lednová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2010, č.1.S.4–5.;

Narozen v Unčovicích (n.m.č.Litovle). Věnoval se hospodářskému zvelebení rodného Litovelska. Zřídil četné zeměděl. podniky (pivovary, sladovny apod.). Odborný spisovatel, národní pracovník, pomáhal budovat české školství. Působil v Rolnické jednotě, za stranu lidovou pokrokovou byl r.1807 zvolen říšským poslancem, přestoupil pak do nové založené strany agrární, za ni byl 1906–1913 poslancem moravského sněmu. Jako politický vůdce byl v čele národnostního boje.

Slavík, Bedřich: Písemnictví na Litovelsku. Litovel 1937, S..17–18;. Šik,Lubomír: Litovelské osobností. CD-R. 2008.

Roz. Světlíková. V roce 1974 maturovala na gymnáziu v Jeseníku a poté odešla na Třední pedagogickou školu do Přerova na obor učitelství pro mateřské školy, kde absolvovala v r. 1976. Poté pracovala jako knihovnice v Okresním pedagogickém středisku v Přerově. V letech 1979–1983 studovala FFUK v Praze, obor vědecké informace a knihovnictví. V letech 1984–1989 v domácnosti a od r. 1990 redaktorkou týdeníku Nové Přerovsko. Od r. 1991 působila v Praze, kde redaktorkou Sociologického časopisu. Aktivně se zabývá ochranou práv zvířat. V Přerově psala písňové texty pro vokální skupinu Entuziasté. Literárně debutovala v dětských časopisech : Ohníček, Pionýr. Příspívala též do Mladého světa, Mladé fronty, Nové Svobody, Kulturního měsíčníku, Literárního měsíčníku aj. V současnosti publikuje v revue Prostor, Veronika, Psí víno, Alternativa. Studenstské verše tiskla v Jesenickém kulturním zpravodaji. Autorka básnických sbírek: Neobydlené ostrovy (1987), Hlasité deště (1993).

Málková, Iva: Literární slovník severní Moravy a Slezska. Ostrava – Olomouc 2001. S.279–280.;

ThDr. Josef Rostislav STEJSKAL, biskup Církve československé husitské.
Střední školu studoval v Olomouci a roku 1914 absolvoval Slovanské gymnázium. Poté absolvoval bohosloveckou fakultu a stal se knězem římskokatolické církve. Po převratu vystoupil z katolické církve.. O Vánocích 1919 byl u vzniku Církve československé husitské, která byla vyhlášena 8. ledna 1920 v Praze. Stal se jedním z jejích průkopníků na Moravě. Od 15. března do 10. července 1920 byl farářem ve Velkém Týnci, poté působil do roku 1921 ve Vacanovicích. Pak byl rok v olomoucké diecézi, kde pracoval jako tajemník patriarchy a vrátil se sem i po studiích v Paříži v roce 1924. Dne 6. dubna 1925 byl zvolen biskupem moravským, s působností i pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. V teologii Církve československé husitské hájil princip svobody svědomí a formuloval text Vyznání víry Církve československé. Byl redaktorem Náboženské revue. V době pařížského pobytu napsal studii Les Proces de Jean Huss. Zemřel v Prešově na návštěvě příbuzných. Pohřben v kolumbáriu Husova sboru v Olomouci.

ČBS.Praha 1991., S. 660.; Kunc, J.: Kdy zemřeli…?, Praha 1962., S. 254.; Týnecké listy, č. 10/2006, S. 14–19., Tomeš, J.:Český biografický slovník XX. století. Praha 1999, S. 194.
Salajka, M.: Proces ustavování a duchovní správy náboženských obcí Církve československé husitské 1920–2000. Praha 2003.

Narozen v Hostkovicích – n.m.č. obce Tršice Působil ve Vacanovicích (n.m.č. obce Tršice)

Studoval UMPRUM v Uher.Hradišti, prof.K.Hofman, Fr.Nikl.R.1978 o­ceněn na mezinárod.výstavě v Katovicích v Polsku.Ateliér měl v Denisově ulici v Olomouci.

Stráž lidu, 1987, 6.6., S.4.;ZN, 1987, 1.7., S.2.;Nekrolog.: Hastík, J.: Kdy-kde-co v Olomouci, leden 1989, S.10.; ZKVMO, 1983, č.223, S.9.;
26 mladých výtvarných umělců Olomoucka.Olomouc: Krajské vlastivědné muzeum v Olomouci, 1980.;

Narozen v Hodolanech u Olomouce. R. 1924 abs SG v Olomouci, nakladatel v Brně, převzal rodinný podnik.

V sýpkách ducha. Olomouc 1992. S.150.;Símě hořčičné. Olomouc 1947. S.228.;.

37. rektor olom. koleje a univerzity Tovaryšstva Ježíšova (11.11.1703 – 13.12.1707).

Žurnál UP, č.24, 20.10./2006, S.7;

Odborník v oblasti didaktiky technické výchovy. Externí lektor VUT Brno, vedoucí Katedry technické výchovy PedF UP v Olomouci. Vysokošk. pedagog Techn. VŠ v Bratislavě. Autor vysokošk. textů, monografií, vědeckých studií, publikační činnost v odb. tisku, v časopisu pro děti Priatel, populárně naučné stati, odborné recenze. Univ. Profesor-1980.

dokument. list/97., Kropáč, Jiří: Osobnosti technické výchovy..

Narozen v Hodolanech u Olomouce. Tzv. „zázračné dítě“, již ve třech letech hrál na veřejnosti, v' letech se stal žákem prof. konzervatoře v Praze Jana Mařáka, od r. 1932 se jeho výchovy ujal Jaroslav Kocián. V 9 letech poprvé vystoupil s Českou filharmonií. V r. 1931 se rodina přestěhovala do Prahy. V Olomouci se geniální houslista objevil již jen na koncertě Žerotína 23. 9. 1935, kde vystoupil doprovázen sestrou Ljubou. Od r. 1938 žil v cizině. 1938 vyhrál v Londýně Fieschovu soutěž, 1939 přijal místo soukr. učitele hudby belgické královny Alžběty v Bruselu. 1942 vystoupil s ČF v Praze.

• t-: Památce zapomenutého rodáka. Kdy, kde, co v Olomouci, 1987, listopad, S.34–35.;.

Hodolany jsou částí města Olomouc.

R. 1922 vysvěcen na kněze v Olomouci. Do r. 1933 prof. filozofie, českého jazyka a literatury na arcibiskupském G v Kroměříži, poté prof. náboženství v Místku. Za heydrichiády vězněn. Poté kaplanem v Hulíně. Od 1. 9. 1945 zástupcem šéfredaktora LD a redaktorem Obzorů. R. 1946 jmenován profesorem žurnalistiky a dějin polit. ideologií na VŠ politické a sociální v Praze. V únoru 1948 povolán k františkánům v Praze, s nimi pak r. 1950 internován, v dubnu 1951 se mu podařilo uprchnout do exilu. Spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa. V r.1956 emigroval do USA. S americkým prostředím se nedokázal sžít. V roce 1965 se vrací do Evropy, kde brzy umírá v sanatoriu.

Z díla: Almanach krásného písemnictví slezských spisovatelů. Ostrava 1934. ; Petr Bezruč. Místek 1937. ; O něm: Pejskar, J. : Poslední pocta. II. Curych 1985. S. 305. ;. Biografický slovník Selzska a severní Moravy. 5. Ostrava 1996. S. 108–109.;