Osobnosti Moravy.eu

Vlastním jménem Jiří Sosnar se narodil v rodině venkovského dělníka. Po vychození měšťanské školy se vyučil zámečníkem, příležitostně pracoval též jako instalatér, kopáč cihlářské hlíny a brusič nožů. Po 1930, kdy vstoupil do Komunistické strany Československa, většinou působil jako politický pracovník. 1933–35 zastával v Hodoníně funkci krajského politického pracovníka Komsomolu, od 1935 byl (s výjimkou vojenské služby 1937–39) okresním tajemníkem KSČ v Kroměříži, Holešově, Olomouci a Hodoníně. Za organizaci politických demonstrací a stávek byl několikrát uvězněn. Na počátku okupace pracoval jako dělník v Olomouci a redigoval ilegální komunistický časopis Svobodná Haná. 1940 byl zatčen a vězněn mj. v německé káznici Wohlau, kde byl jeho spoluvězněm muzikolog Vladimír Helfert (1886–1945). Pro těžkou tuberkulózu byl 1942 z vězení propuštěn do nemocničního ošetřování. Nadále se však účastnil ilegální činnosti: působil jako krajský tajemník KSČ v Olomouci, redigoval noviny Moravská Rovnost a masové cyklostylované vydání publikace Dějiny VKS(b), byl rovněž komisařem partyzánské skupiny (za odbojovou činnost mu byla udělena četná vyznamenání). Po válce byl zvolen krajským tajemníkem KSČ v Olomouci (zde také pracoval v redakci Stráže lidu), stal se kandidátem Ústředního výboru KSČ a do 1948 byl poslancem Národního shromáždění; 1947 absolvoval novinářskou školu – kurz pořádaný ÚV KSČ. 1949 byl zbaven funkce (pro anarchistické aktivity v únoru 1948) a do 1954 pracoval v ČKD Sokolovo jako soustružník, pak byl vedoucím internátu (do 1958). Po rehabilitaci 1957 se znovu vrátil k politické i redakční práci: do 1961 byl zástupcem šéfredaktora týdeníku Květy, do 1971, kdy odešel do důchodu, vedoucím redaktorem pražské redakce Práce (Bratislava). Publikovat začal v r. 1935 v Rudém Slovácku (Hodonín), přispíval do periodik, v nichž působil, a dále do novin a časopisů Pochodeň (Hradec Králové), Stráž lidu (Olomouc), Rudé právo, Tvorba, Lidové noviny, Literární noviny, Mladá fronta, Květy, Práce, Čs. voják, Svět v obrazech, Voják, Hlas revoluce, Nový život, Praha–Moskva, Literární měsíčník a do dětských časopisů Ohníček, Pionýrské noviny, Pionýr aj. Pro Československý rozhlas napsal hry: Haniččina iniciativa (1950) a Mezičas (1984). Jako autor námětu a scenárista se s režiséry podílel na filmech Velká příležitost (1949, režie Karel Michael Walló, scénář pod pseudonymem Martin Gazda) a na filmové podobě vlastní prózy Jurášek (1956, režie Miroslav Cikán, scénář pod pseudonymem J. Sosnar-Gazda, spoluautor scénáře Vladimír Bor), která byla rovněž Zdeňkem Bláhou zdramatizována pro divadlo (1955). Užíval pseudonymů Ivan Černý (Stráž lidu), Martin Gazda (1948–58), Martin Gazda-Sosnar, J. Sosnar-Gazda.

Cinger, František. Nekrolog. In: Rudé právo, 29.11.1989. S­.5. Brožová, Věra: Jura Sosnar. In: web. Slovník české literatury. (1998, 2006.)

Autor sochařské výzdoby některých budov v Prostějově a Kroměříži

http://www.divadloschod.cz/…ny/index.php?…&

Vlastním jménem Bořivoj Novák. V roce 1939 maturoval na gymnáziu v Litovli. Poté začal studovat LF v Brně a po uzavření Vysokých škol pracoval v Mohelnici. Po roku 1945 učitelem na Prostějovsku. Od r. 1947 studoval přírodopis, zeměpis a občanskou nauku na Pedagogické fakultě UP. V roce 1980 obdržel zlatou medaili. Psal hanáckou beletrii pod pseudonymem Józef Ludvík Srda. Působil v letech 1950 až 1988 jako biolog na Univerzitě Palackého. Několik desítek vědeckých prací z oboru ekologické entomologie publikoval v odborných časopisech. K beletrii se dostával jen v oddechových chvilkách od roku 1980 a častěji až v důchodu. Jeden ze dvou spisků nazval „Hdese hdese na Hané“. Je v něm 25 humorných hanáckých povídek: druhý „Maglajz na Hané?“ obsahuje 23 satiricko-humorné dialogy. Obě beletrické prvotiny konzervují jednu z nuancí zábřežské hanáčtiny z období první a druhé světové války. Autor pochází z Poléce na Zábřežsku, kde žila jeho babička, rozená SRDOVÁ, maminka JOZEFA a strýček LUDVIK, který padl na ruské frontě za první světové války. Tak vznikl pseudonym JOZEF LUDVIK SRDA, pevně svázaný s rodokmenem.

Vyučil se kameníkem u firmy Fojt v Mrákotíně u Telče. Záhy po vyučení se vrátil do rodiště k babičce a pracoval tam jako kameník a zároveň studoval uměleckoprůmyslovou školu. Po skončení 2. světové války přišel do Olomouce a pracoval v ateliéru akademického sochaře Julia Pelikána. Po obnovení Univerzity Palackého se zapsal jako mimořádný posluchač na katedře výtvarné výchovy Filozofické fakulty u prof. Josefa Vineckého a Vladimíra Navrátila. V roce 1955 se stal členem Svazu českých výtvarných umělců později Českého fondu výtvarného umění. Podnikl studijní cesty do Itálie, Rakouska, Srbska a Francie. Jeho činnost lze rozdělit do tří oblastí a to: tvorba vlastní, spolupráce s jinými sochaři a činnost restaurátorská. Jeho památníky obětem druhé světové války najdeme v Moravičanech, Chropyni, Rudě nad Moravou, náhrobky na olomouckém ústředním hřbitově v Olomouci. Často pomáhal jiným autorům při realizaci jejich prací. V roce 1965 vytvořil spolu se sochařkou Sylvou Lacinovou památník v Boskovicích. V roce 1974–1975 restauroval sochy Nejsvětější Trojice v Olomouci. Podle návrhu I.Theimera a za spolupráce architekta T. Černouška vytvořil kašnu na olomouckém Kolárově náměstí, v roce 1993 restauroval sochu v Samotiškách. Vytvořil také sochy Adolfa Kašpara, T.G.Masaryka, J.A. Komenského, komorní plastiky a pamětní desky. Zemřel v Olomouci – Svatém Kopečku

Musil, J. V.: K dílu sochaře Josefa Stárka. In: Vlastivědné listy. Opava 1991, XVII, č. 2. S. 27–28.; * Kalusek, Libor: Sochař a restaurátor J. Stárek. Hanácké noviny,17.9.1992­. S.4. * Musil, J.V.: Olomouc-Kopeček. Olomouc 1984.S.42.; Ševčíková, H.: Lednová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2010, č.1.S.4–5.;

Studoval konzervatoř a AMU v rodišti a v letech 1969–1973 bohosloveckou fakultu UP v Olomouci. Působil ve Šternberku v letech 1975–1979, od roku 1985–1990 ve Velké Bystřici a poté zakotvil v Olomouci na Nové Ulici. Skládal symfonickou hudbu, upravoval lidové písně a spolupracoval s rozhlasem. Od roku 2002 byl členem Prostějovské komendy Řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Zemřel 5. listopadu 2007 v Olomouci a pohřben byl v rodišti.

Ševčíková, Hana: Červnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2013, č.6, S.4.

V Olomouci působil od 1.8.1876. Zprvu pracoval pro pro podnikatele Mořice Fischera. Pro něho navrhl a realizoval stavby domů v Komenského ulici č.4, na nábřeží Přemyslovců č.12,14,16. Provedl řadu staveb tzv. Úřední čtvrť v Olomouci, V letech 1887–1888 mu byla svěřena stavba Národního domu v Olomouci, při níž zaměstnával 427 dělníků. Současně s touto stavbou probíhala za jeho vedení i výstavba hostince s divadelním sálem !U města Olomouce", později nazvaného " U města Prahy", dnes sídlo kina Lípa. V letech 1890–1893 řídil stavby třinácti budov: Ústav pro choromyslné ve Šternberku., Ústřední záložna rolnická na Horním náměstí č.17 v Olomouci aj. Od roku 1911 pracoval v jeho stavební kanceláři i jeho syn Karel (1884–1918).

Černoušek, M. : Olomoucká architektura 1910–1950. Olomouc 1981. ; Čapkovič, F. : Interhotel Národní dům v Olomouci 1885 – 1985. Olomouc 1985.S. 4; Fischer, R. : Olomoucký památník. Olomouc 1938. S. 277–278. ; Průvodce po Ústředním hřbitově v Olomouci. Olomouc 1929. S. 50. ;. Karel Starý 28.1.1993. Kdy-kde-co v Olomouci, 1993, leden.S.2. Wi­kipedie.cz – Matrika.

Narozen v obci Stanový (n.m.č. Zlaté Olešnice na Tanvaldsku). Vl.jm. JUDr. Antonín Zeman. 34 let byl advokátem v Semilech. Za války r. 1914 působil jako advokát v Mohelnici.

Slovník českých spisovatelů.Praha 1964, S.461–462.; Kdy kde co v Olomouci 1983, červenec, S.3.

V roce 1910 absolvoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Po vysokoškolských studiích na KU v Praze se začal zajímat o studium osobnosti dítěte. Působil na pražských gymnáziích, kde vyučoval latinu a francouzštinu. Hlubší odborný zájem prokázal nejen získáním doktorátu filozofie, ale především svou badatelskou činností v oblasti pedagogiky a vývojové psychologie.

Musil, J. : Doc. PhDr. Cyril Stejskal (1890–1969). In: Primum necessarium je vzdělání a mravnost. Olomouc, Slovanské gymnázium 1997. S. 121–125. Kovaříčková-Jedličková, E. : Návrat C. Stejskala. In: Primum. . . S. 125–127. Fotografie.

Středoškolská učitelka matematiky a výtvarné výchovy. Krátce studovala na Slovanském gymnáziu v Olomouci a po kvintě přešla na Školu uměleckých řemesel do Prahy. Vyučovala na ZŠ ve Slatinicích, ZŠ Olomouc – Na Hradě, v letech 1980–1988 na Lidové škole umění – výtvarný odbor v Olomouci, Pionýrská ulice, kde vedla obor textilní. Věnovala se zejména art-protisu.

Narozen v Odrlicích (nyní místní část obce Senička).

Předseda VSMO od r. 1980, redigoval sborník VSMO Středisko. Maturoval na gymnáziu v Litovli. V Olomouci působil od r. 1947. V letech 1950–1974 půs. na SZTŠ v Olomouci-Hradisku. Publikoval do regionál. tisku i celostátního. Zakládal a spoluredig. Malovaný kraj. V Olomouci psal do Stráže lidu, Zpravodaje VSMO, Práce, MF, Nové svobody. S J. Vlachem řídil vlast. sborn. „Od Hradské cesty“. Čestný člen pěveckého sboru Nešvera.Pohřben v Cholině.

Vlach, Jaroslav: Jubilejní bilance.-ZVSMO 1981, č.15–16, S.22–25;Musil, J.V.: K sedmdesátinám Václava Stratila.=Stře­disko, Olomouc VSMO, 1982, č.6, S.76–82.;Lid.demokracie, 11.9.1991, Lid.demokracie, 19.4.1993, S.3., Hanácké noviny, 19.4.1993, S.4., Puls, 19.4.1993, S.2., Smuteční projev Bohuslava Smejkala při pohřbu v Cholině 16.4.1993.

Reálku vychodil v Prostějově a krátký čas pracoval jako účetní u Bati ve Zlíně. V roce 1929 absolvoval učitelský ústav v Olomouci. Působil pak jako učitel v Mladči, Nasobůrkách, ve Střelicích, kde učil v letech 1930–1932 a též se zde ženil. V roce 1933 se stal ředitelem měšťanské dívčí školy v Litovli a později okresním školním inspektorem. Za okupace byl vězněn v koncentračním táboře . Jako odbojový pracovník byl v květnu 1945 zvolen předsedou Okresního národního výboru v Litovli. Poté pracoval jako ředitel základních škol v Senici na Hané a v Litovli.
Od studijních let psal poezii a vydával ji pod pseudonymem Mars Ždětínský. Sbíral a zpracovával místní pověsti ve všech učitelských působištích, ale také pohádky a báje. Rodnému kraji věnoval Báje a pověsti (1944), které ilustroval loštický malíř Hugo Šilberský (1920–1974) a po válce v roce 1947 vyšla kniha Kytice pověstí. Byl členem Kola moravských spisovatelů v Brně a místopředsedou Sdružení spisovatelů z Hané se sídlem v Olomouci.. V roce 1945 vydal tiskem svědectví o svém věznění v Osvětimi v období 1941–1942.. Korespondenci Petra Bezruče s některými kulturními pracovníky Litovelska i osobní vzpomínky na básníka uveřejnil v publikaci Neznámý poutník (1968). Kulturní a přírodovědné zajímavosti Litovelska publikoval v drobných publikacích, které vycházely od roku 1933 také časopisecky. Od konce sedmdesátých let minulého století vydal čtyři básnické sbírky: Plamen v prázdnu, Z tisíce klíčků, Země milovaná, Loučení s Vilémem Závadou.

-t-: Zachované dědictví otců. In: Rok na Hané 1992, S. 100. Kulturní pracovník a básník.Zpravodaj VSMO 1986–1987, č.23–24, S. 54.
Ševčíková, H.: Haná v dětské literatuře. Olomouc 1993.

Stud v Brně 1910–1911 Janáčkovou varh. školu, do r. 1914 ve Vídní Ústav pro církevní hudbu. Působil jako ředitel kůru v Senici 1919–21, Cholině do 1923, Litovli do 1935. Zde též vedoucím soukromé hudební školy. Založil smíšený sbor. Poté působil v Praze. Skládal chrámové skladby.

Československý hudební slovník .II.Praha SHV 1965, S.630.; Stárek, Z.: Slovník českých sbormistrů.ii.Praha 1982, S.539.;

Narodil se v rodině správce šlechtického panství. Vychodil farní školu v rodišti a gymnázium v Uherském Hradišti. Poté 2 roky studoval filozofii ve Vídni a dále bohosloví v Olomouci. Nižší svěcení přijal v roce 1700 a 1702 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1701 vypomáhal jako jahen v Pavlovicích a t.r. se stal v Dřevohosticích zámeckým kaplanem u svého mecenáše hraběte Jiřího Fridricha z Oppersdorfu, moravského zemského hejtmana. Roku 1703 byl jmenován farářem v Pavlovicích, kde působil až do své smrti. Jeho první knižní prací byl spis o původu Moravanů a jejich dějinách přinášející i mnoho informací o Olomouci a Velehradu " Mercuries Moraviae memorabilium." (Posel moravských pamětihodností, 1705). Dějiny olomouckého biskupství jsou podány ve spisu „Život sv. Cyrila a Metoděje“(1710). Také upravil životopis Jana Sarkandra, který vyšel v knize „Rubín Moravy“ (1712). Díla byla psána latinsky. V rukopisu zůstal Domácí lékař. Za kněžskou a spisovatelskou činnost byl oceněn titulem apoštolský protonář s právem nosit biskupskou mitru. Stal se též rytířem zlaté růže. V roce 1992 byla odhalena na farním úřadě v rodišti pamětní deska a busta. Jeho jménem též pojmenována ulice v rodišti.

Literární místopis Přerovska ;.Lexikon české literatury. 4. díl. S-Ž. Praha, Academia 2008. S. 393–394.; Sába, Fr.: 650 let brumovské farnosti. 1992. ;

V letech 1892–1896 studoval na českém gymnáziu v Brně a pak pokračoval na českém gymnáziu v Olomouci, kde maturoval v roce 1900. Poté do r. 1906 studoval práva v Praze na české univerzitě a po promoci nastoupil jako místodržitelský konceptní úředník Okresního hejtmantsví do Prostějova. V r. 1913 byl jmenován definitivním okresním komisařem, koncem r. 1918 jmenován místodržitelským tajemníkem a postaven do čela Okresního úřadu v Prostějově. V prosinci 1920 byl jmenován okresním hejtmanem. V lednu 1928 byl pověřen funkcí okresního hejtmana v Moravské Ostravě a hodností vrchní rada politické správy, povýšen v r. 1938 na vládního radu. Do důchodu odešel v r. 1941. Byl milovníkem umění, podporoval mladé umělce, zajímal se o Masarykovskou otázku. Po ukončení funkce se na stáří přestěhoval s rodinou v r. 1945 do Sudkova, kde mu byl vrácen majetek zabavený v době okupace. Z finančních důvodů odprodal několik obrazů ze své sbírky obrazů, což ovšem bylo kvalifikováno Lidovým soudem v Zábřehu v dubnu 1959 jako spekulace s obrazy a byl odsouzen k 3,5 letům odnětí svobody a veškeré jeho jmění propadlo státu. Jen nepatrnou část získalo VMO a Galerie v Olomouci. Ze zdravotních důvodů byl v r. 1961 z vězení propuštěn a zbytek života strávil u své sestry v Praze a také v Jizerských Horách. V roce 1968 požádal o rehabilitaci, která byla v r. 1969 zamítnuta. Zemřel 22.8.1969 v Praze. Plně rehabilitován byl až v září 1993.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Seš.10. Ostrava 1998.S.141–142.; Primum necessarium je vzdělání a mravnost. Olomouc, SGO 1997. S.426.

V Olomouci působil za 1. světové války jako dirigent v Žerotínu, 1918–1920 jeho sbormistr, po Pavlatovi ředitelem školy Žerotín. Užíval pseud. Wilkonski, též Vilkoňský;

Československý hudební slovník.II.Praha, SHV 1965, S..632.; Stárek, Z.: Slovník českých sbormistrů.II.Praha 1982, S.541.;.

Profesor hudby na uč.úst. v Opavě 1921–38, do r. 1947 v Brně na střed.šk., sbormistr Moravský Písek.Studoval na učitelském ústavu v Kroměříži r. 1897–1901.

Stárek, Z.: SČS II.Praha 1982.S.543.; Československý hudební slovník.2.Praha 1965, S.635.;.

Studoval AVU 1886–1892 J.V.Myslbeka, kde byl od roku 1899 sám profesorem.Podílel se sám na výzdobě Národního domu v Prostějově.Na hřbitově je od něj zhotoven náhrobek pro Aloise Boudu, dědu C.Boudy.

Okno.Zprávy KPVU Prostějov.1996, č.11, S.44.;

Vlastním jménem Amálie Vrbová. Pocházela z mlynářské rodiny. Otcem byl Jan Vrba, matka Apolonie Oralová, svatbu měli v roce 1863 a téhož roku se jim narodila Amálie. Prožila své mládí ve mlýně v Uhřičicích u Kojetína. Navštěvovala obecnou školu v Lobodicích a Tovačově, další vzdělání nabyla v klášterním ústavě ve Frýdlantě nad Ostravicí. Sama se pilně věnovala studiu němčiny a francouzštiny. Po rozpadu manželství rodičů (trvalo asi 10 let) se s matkou a sourozenci odstěhovala v roce 1882 do rostoucího Přerova a tam pak žila a plně se věnovala literární tvorbě. Se spisovatelskou obcí příliš nespolupracovala, výjimkou byl přerovský profesor z tamního gymnásia, literární kritik František Bílý[1]. Aktivně se zapojila do místního divadelního spolku Tyl. Zemřela na mrtvici ve svých 73 letech.

Literární činnost započala básničkami pod pseudonymem Serafína Svitavská (zkráceně také Fina Svitavská) v almanachu Zora. Pak pokračovala psaním článků pro Národní listy, kde používala pseudonym Jiří Sumín převzatý z Kraszewského románu Podivíni. Psala i pro časopisy Niva a Domácí hospodyně pod pseudonymem Jar. Svitavská, které byly přijaty kritikou (např. ji pochválil Svatopluk Čech)[2]. Roku 1886 se dobře uvedla v brněnském divadle s aktovkou Tajný sňatek.

Od roku 1895 začala se psaním románů už jako zralá spisovatelka, zejména z prostředí hanáckého venkova[3]. Snažila se psát objektivně, občas s trochou ironie, nezapírala svůj soucit s trpícími, reagovala i na rozpad manželství svých rodičů. V některých povídkách se projevují feministické rysy, prvky hrůzy, fantastiky, lidové pověrčivosti, a je proto zařazována mezi předchůdce české sci-fi literatury. Vyhýbala se lyrickým líčením moravské přírody, zato bezohledně popisuje dobu úpadku starých šlechtických rodů, bídu venkova, živelní pohromy.

http://cs.wikipedia.org/…D_Sum%C3%ADn

Užívala pseudonymy: Serafína Svitavská
Fina Svitavská
Jar. Svitavská
Jiří Sumín

V rodišti absolvoval střední školu, bohosloví v Olomouci, vysvěcen 1915, poté působil jako supl. prof. a prefekt na arcibibiskupském gymnáziu v Kroměříži, od r. 1917 studoval ve Vídni filosofii, latinu a řečtinu až do r. 1918. Pak vstoupil do duchovní správy a působil v Ivanovicích, ve St. Vsi nad Ondřejnicí u Ostravy a v Přívoze od r. 1926, kde též katechetou na měšťanské škole. Literárně činný od mládí, parafráze národních písní, psal povídky, verše, překládal Goetheho, psal biografie a romány. Publikoval v časopisech Našinec, Ostravský kraj, Náš domov, Anděl strážný, Říše boží ad. Členem Družiny literární a umělecké v Olomouci od r. 1928, od r. 1929 člen výboru.

Poselství.Olomouc 1938.S.356–357.;Katalog kněžstva arcidiecése olomoucké.Olomouc 1949.;Biografický slovník.3.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1995. S.114.;

Působil v cizině, 22 let v Německu, 8 let ve Švýcarsku.Po 1.sv.válce v Olomouci, varhaník něm.evang.kostela, učitel hudby.Dílo: skladby-klavírní, sborové, sakrální.

Český hudební pedagog v cizině.=ZVSMO, 1983–1984, č.19–20, S.61..

Učitel hudby v Olomouci od r. 1913-Žerotín, hrál na varhany a v kostele českobratrské církve řídil příl. zpěvy. Skladby: klavírní, komorní, orchestrální, 4 morav. tance, 3 opery.

Československý hudební slovník.Sv.2., P., SHV 1965, S.655.; Životní jubilea hudebního pedagoga a skladatele Jaroslava Svobody.=ZVSMO 1983–1984, č.19–20, S.61..

V letech 1949–1950 se vyučil modelérem porcelánu ve Staré Roli u Karlových Varů, Pak do roku 1954 studoval scénické výtvarnictví na Škole uměleckého průmyslu v Praze, prof.Z.Balaš, R.Lander, F.V.Mokrý, J.Solar.Byl členem skupiny výtvarníků Máj /1963/.V letech 1971–1983 byl fotografem Uměleckoprůmys­lového muzea v Praze. Poté samostatným fotografem. Od r. 1970 kandidátem SČSVU a od 1972 evidován při ČFVU. Jeho první fotky vznikají v letech 1957–1958 (zátiší, krajiny s michelskou plynárnou. Z r. 1963 je cyklus Kameny. Jeden z autorových vrcholů představuje soubor Stoly (1971). Svobodovo fotografické dílo má mezinárodní význam.

Kříž, Jan: Stůl ve fotografiích Jana Svobody. Fotografie , 22, 1978, č. 1, S. 21–24. ;V dimenzích prázdna. Katalog. Praha 1991. . Encyklopedie českých a slovenských fotografů. Praha, ASCO 1993. S.348–351.

Narozen v Říčanech u Brna. Studoval v Brně, stát. zkouška z houslí 1942 a sbor. zpěvu 1943, poté učitel hudby, 1942–1943 ve Slavkově, 1943–46 Zlín, od 1946 ředitel hud. školy v Šumperku, od r. 1956 inspektor hud. škol v kraji Olomouckém.

Československý hudební slovník.II.Praha 1965.S.655.;.

Roku 1868 zanechal po otcově tragické smrti studia medicíny a začal hospodařit na rodinném statku v Seničce, kde byl 1879–1885 starostou. Šířil zemědělskou osvětu, mj. založil pěstování chmele na Litovelsku. V roce 1885 byl zvolen poslancem zemského sněmu za soudní okresy Litovel a Konice a tento mandát si podržel až do roku 1906. V roce 1890–1910 působil jako poslanec říšské rady ve Vídni, kde zastupoval politické okresy Litovel, zábřeh a Moravskou Třebovou. 1893 založil v Litovli Rolnický akciový pivovar a 1897 Hospodářské družstvo. Od roku 1898–1903 vydavatel a šéfredaktor Selských listů v Olomouci, 1903–1924 Selské stráže v Litovli. Patřil k zakladatelům a vůdčím osobnostem agrární strany na Moravě.

ČBS.Praha 1992.S.677.;Koudela Miroslav: Paměti obce Choliny.Olomouc, Danal 1996.S.34.;Šik, Lubomír: Litovelská výročí r.1997.Litovelské noviny, 1997, č.1, S.6–8.;'