Osobnosti Moravy.eu

Narodil se v rolnické rodině jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Obecnou školu navštěvoval v rodišti a měšťanskou školu vychodil v Olomouci. Pak se věnoval hospodářství. Vztah k dokumentaci života obce získal už od rodičů, kteří mu předali album dnes již historických fotografií rodiště a okolí. První album s názvem Kamarádská čtyřka, kde zachycuje kroniku čtenářského klubu Mladý hlasatel vytvořil ve 14 letech. Od mládí také miloval koně. Lásku k nim zdokumentoval v neobyčejné sbírce kreseb, fotografií, básní a další literatury. Lásku k rodišti, předkům, kulturní tradici, historii obce i okolí a k uchování národopisných zvyků a lidové kultury vůbec dokumentoval v albumech: Cesta životem, Vzpomínky, Pěvecký sbor v Příkazích, Koně a jejich osud, Potopa 1997, Rod fotografů v Příkazech, Rodáci a nerodáci, Vzácná a milá setkání, Z tatínkova zápisníku, Přátelé ze zámoří aj. Články a fotografie ze života obce začal publikovat před více než čtyřiceti lety. Některé vyšly pod značkami –VA-, -VB-, -BV-, -AC- na stránkách regionálního a celostátního tisku, např. Obrana lidu (1964), Květy (1976), Zemědělské noviny (1976, 1990), Stráž lidu (1988), Hanácké noviny (1990, 1992, 1996), Puls (1992). V roce 2003 se stal vedoucím redaktorem občasníku Pod hanáckým žudrem. řada zajímavých příspěvků byla pojata též do národopisných sborníků Lidová kultura na Hané a ročenky Hanácký kalendář. Spolu s Pavlem Pospěchem se podílel na tvorbě monografie Příkazy ( Čtení o hanácké vesnici), která vyšla roku 2000. Člen obecního zastupitelstva, školské a kulturní komise, sboru pro občanské záležitosti, vedoucí místního Seniorklubu byl filmově zvěčněn na VHS Jiřím Linhartem. Videosnímek pod názvem Vyznání rodáka z Hané – aneb chvíle s Boleslavem Vacou zaznamenal všechny tvůrčí aktivity příkazského jubilanta. V roce 2014 vyšla kniha Hanácké Vánoce. Je vyobrazen nejen na orloji Karlem Svolinským, ale i v hale hl. nádraží ČD malířem Wilhelmem Zlamalem.Dne 25. 11. 2015 byl sídle Olomouckého kraje oceněn Seniorem kraje jako dloujoletý člen a někdejší předseda Seniorklubu Příkazy. Zemřel v nemocnici v Pasece.

dopis OSM/96,06 Šev­číková, Hana: Březnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2011, č. 3. S. 4. Zuntych, Ondřej: Zemřel hanácký patriot, folklorista a jezdec z orloje Boleslav Vaca. In: www.olomoucky.denik.cz/zpravy (4.11.2016). Parte a dopis od dcery pana Vaci – 8.11.2016 www.Olomoucky.denik.cz (koláž Olomouckého deníku od Jany Urbaníkové)

Fotografie Bolelsva Vaci r. 2015 byla pořízena při rozsvícení stromu v Příkazích dne 28.11. 2015.

Od r.1937 stud.na škole užité grafiky (Rotter), 1945–1950 VŠUP Praha u prof.E.Filly.Jeho plakátové, malířské a ilustrační tvorbě se dostalo mnoho ocenění;Grand prix za plakát Chicago 1980;cena Hollywood Reported 1982;

Z ilustr.knih: Doyle, A.C.: Pes baskervilský.P., Albatros 1978; Verne, J.: Doktor Ox.P., SNDK 1955;

Biografie: Holešovský, F.: Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládež.Praha, Albatros 1989,S.401–403.; Hlaváček, L.: Současná československá grafika.1964.; Vlček,Tomáš: Současný plakát.P., Odeon 1979.; Tvrzník, Jiří: Člověk nemusí všemu rozumět.Semaforská vzpomínka na pozoruhod.výt­varníka.=Mladá fronta, 1990, 22.3., S.4.;;.

Maloval krajinu z okolí Drahanské vysočiny a motivy starého Prostějova.

• mm-: Malíř větrného Drahanska a Konicka.=Stráž lidu, 20.8.1986, S.6.(Prostějov);.

Jeho otec, zubní lékař, a později i matka zemřeli ve Valentově předškolním věku; žil pak v rodině svého strýce Františka Kováříka, majitele prostějovské továrny na hospodářské stroje (předobrazu ředitele Kameníka v románu Jdi za zeleným světlem). Jeho pražským strýcem byl spisovatel a překladatel Hanuš Jelínek (1878–1944). – Valenta maturoval na reálce v Prostějově (1918) a v témže roce redigoval s Jiřím Wolkrem 2. ročník časopisu Sborník českého studentstva na Moravě a ve Slezsku (s tit. Sborník českého studentstva). Začal studovat na brněnské technice strojní inženýrství, 1920 však školu i rodinu strýce (který se právě stal ministrem veřejných prací v Černého úřednické vládě) opustil. Zůstal v Brně a po několika příležitostných zaměstnáních nastoupil jako stenograf do brněnské redakce Lidových novin. Později působil v jejich olomoucké (1923–26) a poté v pražské pobočce, od 1929 opět v Brně, postupně jako redaktor denních zpráv, soudničkář, sloupkař, reportér, činoherní kritik a nakonec jako vedoucí redaktor kulturní a literární části a politický úvodníkář. 1936–37 na podnět a za finanční podpory Jana Bati cestoval šest měsíců jako reportér po USA, Kanadě, ostrovech Západní Indie, Britské a Holandské Guyaně a Madeiře; 1939 provázel J. Baťu během jeho cesty po USA. 1940 byla Valentovi zakázána novinářská činnost; žil jako spisovatel z povolání nejprve v Praze a od 1942 ve Voznici u Dobříše. Po válce byl redaktorem Svobodných novin, odpovědným redaktorem týdeníku Dnešek a Knihovny Svobodných novin. V únoru 1948 musel zaměstnání opustit, koncem roku byl jako přítel Ferdinanda Peroutky zatčen a půl roku vězněn. Po propuštění se živil psaním komentářů ke krátkým filmům, v 50. letech získal stipendium Literárního fondu a žil opět jako spisovatel z povolání. Od mládí trpěl silnou nespavostí a dlouhou dobu Ménierovou chorobou, která nakonec vedla k hluchotě.
Debutoval 1917 básněmi pod šifrou M. v přerovském časopise Sborník českého studentstva na Moravě a ve Slezsku, dále publikoval především v listech, v nichž byl redaktorem, zejména v Lidových novinách (1930 zde na pokrač. vzpomínky Jana Welzla Hrdinové severního moře v adaptaci Valenty a Bedřicha Golombka, bez uvedení jejich jmen) a v periodikách Moravská orlice, Lumír, Niva, Topičův sborník, Národní osvobození aj. V samizdatu vyšly jeho vzpomínky Žil jsem s miliardářem (Petlice 1977) a román z pozůstalosti Žít ještě jednou (Petlice 1981). V 30. letech Valenta spolupracoval (také jako překladatel z němčiny) s brněnským rozhlasem, pro pražský rozhlas napsal hry Z Nového světa (1963), Ukradený vynález (1964), Včera, jednou, tenkrát… (1964) a v 60. letech i další pořady. Je autorem televizní hry Corrida (1963, r. Jaroslav Novotný). Podle románu Jdi za zeleným světlem napsal Rudolf Žák stejnojmennou televizní hru (1968, r. Pavel Blumenfeld) a Karel Kříž a Vlasta Gallerová divadelní hru (1986). Podle povídky Tvůrčí tajemství (ze souboru Kouty srdce a světa) vznikl stejnojmenný literární scénář (1946, sc. Josef Neuberg a František Vlček), film nebyl realizován. Chybně je Valenta uveden jako autor causerie o Tomáši Baťovi Tajemný Zlíňan (1935). Užíval pseudonymů a šifer: Bedřich Polan, Emil Krejčí, James Walsh, Jan Snášel, Jiří Svěrák, R. M. Procházka, Václav Veřmiřovský; E. V., ev., L. M.
Zaujetí všedními jevy a situacemi, patrné již v raných básnických pokusech, Valenta později prohloubil ve smysl pro výmluvnost detailu a v zájem o duševní život prostých, na pohled všedních lidí. Jeho první prózy ze 30. let jsou úzce spjaty s novinářskou profesí: společně s redakčním kolegou Bedřichem Golombkem zpracoval vzpomínky polárního lovce, obchodníka a dobrodruha J. Welzla. Beletrističtější podobu mají Ledové povídky, věrně reprodukující osobitý jazykový projev moravského kosmopolity. Stylem blízkým Karlu Čapkovi jsou psány Valentovy cestopisy (Světem pro nic za nic, Nejkrásnější země) a do téhož kontextu patří pozdní vzpomínková reportáž o pobytu Jana Bati v USA (Žil jsem s miliardářem). Z americké tematiky však těžila už řada povídek, psaných původně pro Lidové noviny a soustředěných do autorovy první prozaické knihy Lidé, které jsem potkal cestou a zčásti i do souboru Kouty srdce a světa. V duchaplné, sevřené formě v nich Valenta vykresluje činorodost a neformálnost a s ironickým odstupem i obchodního ducha Američanů. Ostatní povídky druhého souboru čerpají ze života domácího; překvapivé pointy příběhů navenek banálních získávají hlubší, téměř osudový smysl většinou deziluzivního charakteru. Neúspěšné africké výpravě cestovatele Emila Holuba věnoval Valenta po pečlivém faktografickém studiu román Druhé housle, vykreslující z perspektivy jednoho z pomocníků nezměrné útrapy při putování. Román Kvas, vydaný po válce, provází houževnatého chudého chlapce z moravské vesnice až do chvíle, kdy založil velkou dílnu na výrobu bot. Jeho osud však tvoří jen jeden z řady příběhů dalších vesničanů, sledovaných vždy ve vnitřním monologu každého z nich. Počínající společenský a hospodářský rozmach konce minulého století tak tvoří rámec několika životních osudů, v nichž se uplatnilo nyní už vyhraněné autorovo psychologické zaměření. V polovině 50. let vzbudil Valenta polemickou pozornost rozsáhlým románem Jdi za zeleným světlem, první českou prózou, která se vymkla tehdejším ideologicko-uměleckým normám. Jeho – zčásti autobiografickým – hrdinou je racionální intelektuál, jenž se za protektorátu přestěhoval na venkovskou samotu a zde se navzdory své nespontánnosti sbližuje s rostoucím okruhem výrazně profilovaných typů a zároveň je vtahován do stále nebezpečnějších protiokupačních aktivit. Jádro románu tvoří hrdinovy reflexe, v nichž s citem pro jemná duševní hnutí a zároveň s chladným odstupem rozpitvává a sebekriticky hodnotí každý svůj krok. Román zachycuje období okupace v mnoha konkrétních jevech, ale reflektuje ho z natolik obecného hlediska, že se nadlouho stal jediným publikovaným dílem, které se podstatně a s úzkostlivým smyslem pro čest vyrovnávalo s otázkami života v nesvobodě, naléhavými i v době jeho vzniku. Neúnavně reflektujícího intelektuála mají za hlavního hrdinu i poslední dvě Valentovy prózy. Autorův náhled, že „jsme si podobni… koutečky, kam nikoho nepouštíme“, se nejzjevněji projevil v novele Trám, kulminující v důvěrném sblížení spisovatele s mnohem mladším truhlářem během celonočního přenášení těžkého břemena. V posmrtně vydaném románu Žít ještě jednou vypráví úspěšný violoncellista o své lásce a šťastném manželství (v němž ovšem nechybělo poúnorové věznění a několik následných let bídy), ale i o novém milostném vzplanutí za počínajícího stáří. Hlavní dějovou roli tu hraje komplikovaný případ trojnásobné vraždy. Valenta je ostatně také autorem detektivního, opět psychologicky pojatého románu Dlouhán v okně a kriminální motivy se objevují také v jeho dalších prózách. – Smysl pro poutavost dobrodružného charakteru uplatnil Valenta v tvorbě pro mládež, ať už v prázdninovém příběhu o pátrání po domnělém pokladu (Srdce a poklad), či v dalším převyprávění příhod Jana Welzla (Strýček Eskymák).

Příbuzný s Pogodovými.

Studijně jela do Vídně a jako operetní herečka vystupovala v Žatci, Liberci a Berlíně (Metropol Theater).Vystu­povala v Červené sedmě (1919 – 1921) pod jménem svého prvního muže, ředitele Andrese. Opět se přiklonila k činohře v divadlech v Olomouci (1921 – 1922) a Ostravě (1922 – 1924), ale další léta se opět pohybovala v operetě.

Účinkovala v Aréně, Varieté a (jako host) v Německém divadle (1924 – 1929), Vinohradském divadle a Městském komorním divadle (1929 – 1935), Divadle Vlasty Buriana (1935 – 1945), Divadle v Karlíně (1945 – 1946), Divadle V + W (1946 – 1948), Divadle státního filmu (1948 – 1951) a nakonec Divadle Na Fidlovačce (1951 – 1959), z něhož odešla na odpočinek.

Přehled činnosti čs.divadel 1958.Praha, DÚ 1959, S.253.;.

rozená Marie Černá

Učitelka hudby, rytmiky a gymnastiky v hudební škole Žerotín v Olomouci, cvičitelka Sokola a sestra Červeného kříže v Olomouci jezdívala k přátelům do Nového Hrozenkova. Členka 1.čs. partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova, účastnice bojů s fašisty na moravsko-slovenském pomezí. Zatčena a popravena fašisty na hoře Kněhyně (n.m.č.obce Prostřední Beřva). Nyní je pohřbena na ústředním hřbitově v Olomouci.

Politický a kulturní kalendář 1989.Olomouc OK 1988, S.10.;.

Narozen na Pavlovičkách u Olomouce.

Docent a asist. teoret. fyziky na ČVUT Praha 1934–52, poté na UK Praha.

Dolenský, A.: Kulturní adresář ČSR.Praha 1936, S.582.;Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha 1979, S.170.;Nekr.Vesmír, 55, 1976, č.6, S.187.;.

Pavlovičky jsou částí města Olomouc.

Narozen na Lazcích u Olomouce.

Stud. gymnázium v Olomouci, a UK v Praze. Působil jako středoškolský prof. v Olomouci 1900–1901, poté v Litomyšli, od r. 1919 ministerský rada v Praze, od r. 1927 mimoř. prof. pražské techniky. Autor učebnic, tabulek a přehledů matematiky.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.;Símě hořčičné.Olomouc 1947, S.76.;.

Lazce jsou částí města Olomouc.

Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci, kde maturoval v r. 1898. Poté odešel do Prahy, kde studoval FFUK a pak začal učit jako středoškolský profesor na gymnáziu v Olomouci a od r. 1905 v Přerově, kde se stal v roce 1914 školním inspektorem. V letech 1907–1914 sbormistrem zpěváckých spolků Přerub a Vlasta. Založil a řídil 1. symfonický orchestr v Přerově.

Stárek, Z.: Slovník českých sbormistrů.2.Praha 1982.S.635.;Hanácké noviny, 1.4.1995. S.8., .

Stud. v Jihlavě, pak bohosloví, ale odešel a studoval profesuru v Praze. Začátkem 1853 začal působit v Olomouci, jako profesor češtiny a dějejpisu na německém G. Zde do r. 1871. Bydlel v Kapucínské ul. 8. R. 1863 vydal Stručnou vlastivědu Moravy a Slezska, též v němčině. Celkem 7 vydání. Mnoho studentů probudil k národnímu uvědomění. Vzpomíná na něj i Jan Havelka.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.S.325 – 327.;.

Působil jako ředitel měšťanské školy v Tovačově a v Přerově, osvětový pracovník.

KP 1959, č.5.;KP 1963, č.2.;Spáčil, Vladimír : Historický místopis okr.Olomouc – venkov.Olomouc 1968.S.144.;Sprin­ger, J.: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947.S.52.;.

Po studiích v Olomouci a Praze působil jako prof. latiny a řečtiny v Praze. V rukopise zanechal drama z mor. dějin " Mojmír".

Slavík, Bedřich: Písemnictví na Litovelsku. Litovel 1937, S. 51;.

Po maturitě na gymnáziu v Opavě absolvoval Cyrilometodějskou fakultu v Olomouci. V roce 1906 byl vysvěcen za kněze. Od r. 1907 odešel studovat na univerzitu do Vídně. Poté působil jako středoškolský profesor na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Roku 1919 habilitoval na teologické fakultě v Olomouci, kde později vysokoškolským profesorem. Založil zde stolici staroslověnskou. V roce 1937 přesídlil do Prahy, kde přednášel na teologické fakultě UK. V závěru života rád navštěvoval Klimkovice.

http://cs.wikipedia.org/…_Va%C5%A1ica

univ.prof. ThDr. Josef Vašica

Vlastním jménem Oldřich Volek Narozen v Tuřanech u Brna. V roce 1942 absolvoval konzervatoř v Brně, poté působil v Č. Budějovicích, 1943 – 1944 v Pardubicích, u DOS v Olomouci 1945 – 1962. Poté ve Filmovém studiu Barrandov Praha. Natočil 310 filmů, je znám zejména ze seriálů: Slovácko sa nesúdí; Arabela ; Sanitka; Léto trávil na chalupě v osadě Karlovka u České Lípy. Má 15 vnuků a pravnuků.

Kdo je kdo 1991/1992.II.Praha 1991.S.1064.;.

Pracoval v Lipníku jako zámečník v TOZ. Boxoval a sportovně létal. Po úrazu krční páteře začal rehabilitačně plavat. Stal se členem družstva otužilců na VŠ Slavia Olomouc. Plaval dlouhé trati a maratony. V roce 1964 se stal vítězem maratónu na 10 km na Lipně. Od roku 1964 žádal ÚV ČSTV o možnost plavby přes kanál La Manche. 30. 7. 1971 za 15 hodin 26 minut přeplaval kanál La Manche. Byl jmenován Mistrem sportu a povýšen do hodnosti nadpraporčíka.

Venclovský, F.: La Manche – můj osud., Praha;

Působil na KU Praha, a zakladatel LF na univerzitě v Plzni. Prof.MUDr. Dr. h.c. Eugen Vencovský, DrSc, čestným doktorem Humboldtovy univerzity v Berlíně a Jagellonské univerzity v Krakově. Čestný člen České akademie věd.

Mrňa, B.: Osmdesátiny E.V.=Štafeta, 20, 1988, č.2, S.24–25.; Mrňa, B.: Prostějovský rodák čestným doktorem Humboldtovy univerzity.=Šta­feta, 14, 1982, č.1, S.15–16.;.

V r. 1946 vysvěcen v Brně, 1950 internován, 40 měsíců PTP, zákaz duchovní činnosti, pracoval jako dělník. 1961 vězněn 3, 5 roku, 1969 farář v Předmostí u Přerova (n. Přerov), 1970 řeholní představený, 1971 jmenován provinciálem salvatoriánů, od 1981 děkan v Přerově. Čestný kanovník kroměřížský. Bydlel v Prostějově,

Kdo je kdo 1991/1992.II.Praha 1991.S.1070.;Ka­talog kněžstva arcidiecése olomoucké.Olomouc 1949.S.570.;.

V roce 1919 založil pěv. sdr. Tyrš, 1954–56 předs. Klubu českosl. skladatelů v Olomouci, 1956–59 učil na ped. šk. v Přerově a konz. v Kroměříži. V letech 1928–32 dirigentem Přerubu. Autor 66 opusů.

Hudební rozhledy X. 1957, S. 348. ; Stárek, Z. : SČS II. Praha 1982. S. 654. ;Literární místopis Přerovska-OA Přerov 1982;.

Autor 35 vědeckých prací z oboru experimentální pathologie.Činný v odboji za 2.svět.války.R­.1941 zatčen v r.1942 popraven.

Literární místopis.OA Přerov/duben 1993.;.

Vyrostl v Prostějově, kde též maturoval na gymnáziu, spolužák J. Wolkra. Poté vystudoval pražskou konzervatoř u Josefa Kličky, zpěvu se učil u E. Buriana v jeho pěvecké škole a doprovázel také bratry Buriany na jejich koncertech. Od počátku se cílevědomě věnoval klasickému hudebnímu umění. Krátce působil jako dirigent v olomouckém divadle (1920), poté dostal místo dirigenta v brněnské opeře u F. Neumanna. V roce 1924 odejel na pozvání Oskara Nedbala do Slovenského národného divadla v Bratislavě, kde mnohdy vystupoval i při premiérách. Zde se aktivně podílel na budování slovenského operního umění, které se po vzniku samostatné republiky začalo teprve rozvíjet. V letech 1924–1945 působil na Hudební akademii, kde stál při počátcích dirigentského oddělení. Pod jeho pedagogickým vedením vyrostli významní slovenští hudebníci jako Suchoň, Jurovský, Očenáš, Kardoš a další. V roce 1938 byl jmenován šéfem opery Slovenského národného divadla (do r. 1945). Slovensko se stalo jeho druhým domovem. Po 2. světové válce se vrátil do Čech, kde byl jmenován dirigentem České filharmonie, dirigentem Národního divadla a posléze zakládal zpěvohru na Kladně. V letech 1956–1958 se stal šéfem opery v Ostravě, ale ze zdravotních důvodů se vrátil zpět na Slovensko, kde byl jmenován vedoucím opery Státního divadla v Košicích. V roce 1962 odešel na zasloužený odpočinek a v roce 1970 byl jmenován zasloužilým umělcem.

ČSHS II.Praha 1965.S.876.; Český biografický slovník XX. století. 3. díl. Praha. Gregor, Vladimír: Hudební místopis Severomoravského kraje. Ostrava 1987. Říčan, D.: Josef Vincourek – hudební pedagog a dirigent. In.: Poodří 2000.č.1. Vin­courek, Josef: Jen malá vzpomínka. Štafeta, 1974, č. 1.S.13–16.

Narozen v obci Rožďalovice – Zámostí (n. Rožďalovice). Český sochař a designér Josef Vinecký působil v letech 1902–1937 v Německu. Z jeho díla se zachoval pouze zlomek prací, které však vypovídají o osobitém přístupu, reagujícím na tehdejší evropskou avantgardní tvorbu. Jde zvláště o sochy, jež vznikly ve dvacátých letech ve Wiesbadenu a Vratislavi. Za okupace působil v Bratislavě a po osvobození na Moravě v Olomouci, kde v letech 1946–49 smluvní profesor na PdF UP, zakládající člen ústavu výtvarné výchovy. Vedl výuku modelování, přednášel technologii malířských a sochařských materiálů. Jeden z předních členů meziválečné avantgardy. Vlastní tvorba. Znám jako tvúrce plastik zvířat.

Výtvarní umělci na UP.Olomouc 1987.;ČBS.Praha 1992.S.783–784.; Šlapeta, V.: Josef Vinecký, 1882–1949, výtv.dílo.Olomouc, Vlastivědný ústav 1977.;. Kavčáková, Alena, Josef Vinecký.Příloha Žurnáku UP Olomouc, VI 1996/7, č. 25– Vzpomínky. S. 226–228.; Králík,O.: 25 let Katedry výtvarné výchovy a teorie FFUP. Olomouc 1972.;

Maturoval na olomouckém gymnáziu a poté odešel studovat práva do Vídně. Studia nedokončil a vrátil se do Prahy, ale ani zde studia nedokončil. Začal se věnovat novinařině. Novinář, krátce učitel na soukr. dívčí škole. 1865–1897 okresní tajemník na Mělníce. Redigoval časopisy Boleslavan 1863–65;Pravda 1863;Mělničan od r. 1872. Přeložil několik německých a francouzských divadel. her. Pseud. František Winkler;Vlastimil Venkryl;V časopise Moravan- V. V. Přítel Jana Nerudy.

Z doby Nerudovy.Sborník .Praha, NČSAV 1959, S.212–219;

• fotografie, příloha č.14.;

Dějiny české literatury.II­I.Praha, NČSAV 1961, S.606.; Vopravil, J.: Slovník pseudonymů…Praha, SPN 1973, S.1384. Lexikon české literatury 4/II. Academia Praha 2008. S.1359–1360.

Vydával časopis Pěstoun moravský, zprvu v Litomyšli.od 1.1.1862;od r. 1863 přeložen do Brna, od roč.III.pojmenován Pěstoun.Dopisoval do Hvězdy romantické básně.Jeho odchodem do Dvora Králové Pěstoun zanikl. V 70.letech působil opět na Moravě.

Hýsek, M.: Literární Morava.S.111–112.;.

Pracoval jako dělník -natěrač u fy Wichterle, sociální romanopisec a dramatik.Jeho hrou Mravenci, otevřena 13.6.1895 scéna Dělnického domu v Prostějově.Z dí­la: sociální román Zima, hry Různé cesty života, Pro svatou věc, Za cara, Zvrácené štěstí, Obrození, O posvícení a další.

Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.30.;p.Peterka, Prostějov;Lid­.demokracie, 29.5.1972;

Jako student práv statoval v ND Praha. Od roku 1925 se věnoval profesionálnímu divadlu. Hrál v Olomouci od r. 1926–1930, Osvobozené divadlo Praha (1930–32), Bratislavě a Městská divadla pražská (1934–45). V poválečných letech spolupracoval hlavně s E.F.Burianem. Jeho levicová orientace ho přivedla již v 30.letech k aktivitám v oblasti propadace sovětského umění. Od 1953 byl čelným pedagogem DAMU. Ve filmu debutoval koncem 30. let. Do povědomí pamětníků se nejvíce zapsal rolí prof. Voříška z Cesty do hlubin študákovy duše (1939).
Zasloužilý umělec 1954.;

Přehled činnosti čs. divadel 1958. Praha, DÚ 1959, .S. 260.