Osobnosti Moravy.eu

V mládí působil krátkou dobu jako herec u kočovné společnosti Slavinského. Tato činnost jej však nenadchla, raději kreslil a dělal s hlínou. Při divadelní štaci v Tršicích opustil společnost a šel pracovat do dílny tršického kameníka Čeňka Palíka, u kterého se učil řemeslu v letech 1921–1923. Kameník rozpoznal Janův talent a umožnil mu získání tovaryšského listu. V Tršicích také vzniklo jeho první dílo, portrét jeho matky, která s ním žila. V roce 1924 působil v olomouckém ateliéru u Julia Pelikána. Po ukončení vojenské služby v roce 1926 se přihlásil na AVU do Prahy, kde navštěvoval medailérskou speciálku Otakara Španiela.. V roce 1932 se vrátil na Moravu a trvale se usadil se svou ženou v Prostějově. V roce 1929 byl v Paříži a r. 1935 v Itálii. Zprvu se věnoval drobné plastice, zejména portrétní tvorbě, restaurátorské práci a stavbě nových pomníků. V letech 1932–1943 byl členem Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně a od r. 1933 vystavoval své práce ve volném sdružení hanáckých výtvarníků pod názvem „Rejsek“. Souborně vystavil se svým bratrem Františkem (1901–1975) v březnu 1934 v Prostějově 39 prací. Jeho sochy najdeme v Olomouci, Náměšti na Hané rodný dům F.A.Procházky,, Brně v Konici před školou, medaile na Wolkerově Prostějově, restaurátorská práce na radnici v Prostějově, pro brněnskou expozici Antropos řadu soch pravěkých lidí a pak sousoší v Javoříčku.

Kulturní kalendář 1991.Olomouc, Okr.knihovna 1990, S.46.; Severomoravští výtvarní umělci k 30. výročí osvobození Československa­.Ostrava 1975.S.88.; Dolívka, Josef: Výtvarníci prostějovského regionu. Prostějov, KPVU 2007. S. 135–136.; Wikipedia.cz

Starší bratr Jana Třísky (1904–1976). V letech 1920–1923 studoval nejprve v ateliéru Ferdinanda Engelmülera a pak na AVU v Praze. V letech 1924–1926 působil v různých divadelních společnostech jako autor scénických návrhů, které i sám realizoval. Malíř – krajinář. Žil v Javůrku u Brna, v kraji " Pohádky Máje", kde čerpal motivy, ke svým obrazům. V září 1926 měl výstavu v Přešticích, později v Ostrovačicích, Brně, Jihlavě, Ivančicích aj. Byly to putovní výstavy a celá akce trvala devět let. V třicátých letech přichází ze Slezska, v polovině padesátých let spolupracuje s čs. televizí. V roce 1935 byl na studijních cestách v Jugoslácii a Itálii. V roce 1932 poprvé vystavuje v Prostějově se svým bratrem sochařem. Na sklonku života žil s bratrem v Prostějově, kde společně restaurovali Köhlerova sgrafita na zámku Hanačce v Rejskově ulici, sgrafita Kotěrova na Národním domě a Preislerovo sgrafito na Obchodní akademii. V roce 2001 uspořádalo Muzeum Prostějovska výstavu k autorovým nedožitým 100. narozeninám.

Dolívka, Josef: Výtvarníci prostějovského regionu. Prostějov, KPVU 2007. S. 134.

Tenorista. Studoval u D. Levytského. Účinkoval v Olomouci (1951 – 62 a od 1963) a v Rostocku (1962 – 63). Hlavní role: Števa (Její pastorkyňa), Almaviva (Lazebník sevillský), Cavaradossi (Tosca), Pinkerton (Madame Butterfly), Faust (Faust a Markéta), Ottavio (Don Giovanni), Lenskij (Evžen Oněgin), Albert Herring a zvláště Vašek (Prodaná nevěsta). Působil v Divadle Oldřicha Stibora do května 1979.

Janota, D. – Kučera,J.: Malá encyklopedie české hudby. Praha, Paseka 1999.

Organizátor protifašistického a partyzánského odboje. Studoval v Zábřehu. Aktivně působil v ilegálním odboji a 1944 byl při jedné ze svých cest zastřelen gestapem.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.Ostrava­.Ostravská univerzita v Ostravě 1996. S.127–128.

Studoval ŠUŘ Brno.

Havlíček J. : Výtvarní umělci okresu Karviná. Karviná 1985.

• Katalog výstavy. ; Moravské osobnosti umění a kultury – SVK Olomouc;.

V letech 1874 – 77 absolvoval varhanní školu v Praze, poté působil v pražských kostelích. Od r. 1879 trvale v Prostějově. Varhaník hlavního chrámu v Prostějově, později od 1915 ředitel kůru. 1915 – 1924 ředitel městské hudební školy, 1882 – 86, a 1887 – 1890 sbormistr zpěvác. spolku Orlice.

ČSHS.II.Praha 1965.S.802 – 803.;

působil ve Vsetíně, Bílovci na Slovensku, v Ostravě a od r. 1966 ve Frýdku. Od r. 1963 se věnoval studiu horního práva. Z jeho podnětu se konala kolokvia, od r. 1972 s mezinárodní účastí. Publikoval odborné studie v časopisech a sbornících. V r. 1968 vyšly vybrané kapitoly Nové rakouské horní právo.

Literární místopis/OA Přerov/duben 1993.;.

Z data úmrtí je známo jen: 0. 0. 1988

Bratr Bedřicha T. Abs. konzervatoř a JAMU v Brně u prof. Šolce. Zasl. umělec. Člen souboru Clegium musicum Pragense. Od r. 1964, od 1968 první hornista a ved. skupiny lesního rohu České filharmonie v Praze. Jako sólista spolupracuje téměř se všemi čs. orchestry a s řadou koncertních umělců, též se svým bratrem. 1972 – 1970 pedagog na pražské konzervatoři, od 1977 na AMU. Vítěz mez. soutěže Pražského jara 1968, 2. cena mez. soutěže v Mnichově 1969. ;

Kdo je kdo 1991/1992.II.Praha 1991.S.1024.;ČBS­.Praha 1992.S.752.;.

V roce 1873 ukončil vyšší německé gymnázium v Olomouci, zkoušku učitelské zpusobilosti složil 1875, poté 1886–1899 v Žilině u N. Jičína, 1899–1903 v Chropyni, do r. 1905 v Přerově, do r. 1906 v Tovačově, trvalý odpočinek v Praze. Autor přehledu dějin městečka Chropyně (1902), časopisecky v nov. Hlasy z Hané, 1902, č. 81–89. ;

Fischer, Z.: Kapitoly z dějin Chropyně.Chropyně 1990.S.45–55.; Nekrolog.Selský archiv, VI, 1907, S.62.;.

Mimořádný profesor pedagogiky na FFMU Brno. Popraven.

Daň krve moravskoslezských škol 1939–1945.Brno 1947.S.67.;

Půs.v Bystřici p.H. 1873–4, Rozvadovice u Litovle 1874–1877, v Bilanech 1887–88.Vydával Listy pedagogické. Byl ředitel měšťanských škol na jihovýchodní a jižní Moravě. V letech 1911–14 byl školní inspektor ve Vídni. Dal podnět k vydávání veškerých spisů J.A.Komenského.

Kujal, B.: Pedagogický slovník.I, II.Praha SPN 1965.; V.S.: Úlehlovská výročí.=ZVSMO 1983–84, č.19–20, S.36–38./portrét M.Švabinského/; Zelina, L.: Vzpomínky Josefa Úlehly na učitelské působení v Rozvadovicích­.=ZVSMO 1983–1984, č.19–20, S.53–54.; Československý biografický slovník.Praha 1992; Pedagogická encyklopedie.3­.Praha 1940;

Bílany – místní část města Kroměříž.

Rozvadovice patří k městu Litovel.

V roce 1958 ukončil studia češtiny na FFUP v Olomouci, 1963 studia matematické lingvistiky na FFUK Praha. 1958–1961 učil na G v Moravské Třebové, 1961–1972 na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, odkud donucen k nedobrovolnému odchodu. Od r. 1990 působí jako univ. prof. na FFUK v Praze, kde je vedoucím katedry českého jazyka. Od r. 1991 učí též na VŠP v Hradci Králové. Věnuje se lingvistické bohemistice, slavistice a obecné jazykovědě. Překládá beletrii, divadelní a rozhlasové hry ze slovanských jazyků. V době působení v Hradci byl též sbormistrem a členem cimbálovky ZVO. Přispívá do novin a časopisů, český jazyk a literatura, Čtenář, Čeština doma a ve světě ( yde je ved. redaktorem), Katolický týdeník, Mosty, Naše řeč, Slovo a slovesnost aj.

Benýšková, J.: Literární Hradec Králové.Hradec Králové.OK 1994.S.157.;.

V Olomouci nastoupil po prof.Stupkovi 28.8.1956 do funkce uměleckého ředitele Moravské filharmonie, v níž setrval do 31.1.1960.Poté v AUS Praha.R.1957 di­rigoval MF na zájezdu do Polska.Skládal filmovou hudbu.Zasl.umělec.

Československý hudební slovník.II.Praha, SHV 1965, S.824–825.;Dvacet let Moravské filharmonie v Olomouci.Olomouc, 1965, S.33.;Kmoníčková, Eva: V roce 1988 zemřeli.Brno, SVK 1989, S.22.;. V měsíci červnu si připomínáme..In: Kdy-kde-co 2014, červen,S.1 (foto)

Narodil se v rolnické rodině jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Obecnou školu navštěvoval v rodišti a měšťanskou školu vychodil v Olomouci. Pak se věnoval hospodářství. Vztah k dokumentaci života obce získal už od rodičů, kteří mu předali album dnes již historických fotografií rodiště a okolí. První album s názvem Kamarádská čtyřka, kde zachycuje kroniku čtenářského klubu Mladý hlasatel vytvořil ve 14 letech. Od mládí také miloval koně. Lásku k nim zdokumentoval v neobyčejné sbírce kreseb, fotografií, básní a další literatury. Lásku k rodišti, předkům, kulturní tradici, historii obce i okolí a k uchování národopisných zvyků a lidové kultury vůbec dokumentoval v albumech: Cesta životem, Vzpomínky, Pěvecký sbor v Příkazích, Koně a jejich osud, Potopa 1997, Rod fotografů v Příkazech, Rodáci a nerodáci, Vzácná a milá setkání, Z tatínkova zápisníku, Přátelé ze zámoří aj. Články a fotografie ze života obce začal publikovat před více než čtyřiceti lety. Některé vyšly pod značkami –VA-, -VB-, -BV-, -AC- na stránkách regionálního a celostátního tisku, např. Obrana lidu (1964), Květy (1976), Zemědělské noviny (1976, 1990), Stráž lidu (1988), Hanácké noviny (1990, 1992, 1996), Puls (1992). V roce 2003 se stal vedoucím redaktorem občasníku Pod hanáckým žudrem. řada zajímavých příspěvků byla pojata též do národopisných sborníků Lidová kultura na Hané a ročenky Hanácký kalendář. Spolu s Pavlem Pospěchem se podílel na tvorbě monografie Příkazy ( Čtení o hanácké vesnici), která vyšla roku 2000. Člen obecního zastupitelstva, školské a kulturní komise, sboru pro občanské záležitosti, vedoucí místního Seniorklubu byl filmově zvěčněn na VHS Jiřím Linhartem. Videosnímek pod názvem Vyznání rodáka z Hané – aneb chvíle s Boleslavem Vacou zaznamenal všechny tvůrčí aktivity příkazského jubilanta. V roce 2014 vyšla kniha Hanácké Vánoce. Je vyobrazen nejen na orloji Karlem Svolinským, ale i v hale hl. nádraží ČD malířem Wilhelmem Zlamalem.Dne 25. 11. 2015 byl sídle Olomouckého kraje oceněn Seniorem kraje jako dloujoletý člen a někdejší předseda Seniorklubu Příkazy. Zemřel v nemocnici v Pasece.

dopis OSM/96,06 Šev­číková, Hana: Březnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2011, č. 3. S. 4. Zuntych, Ondřej: Zemřel hanácký patriot, folklorista a jezdec z orloje Boleslav Vaca. In: www.olomoucky.denik.cz/zpravy (4.11.2016). Parte a dopis od dcery pana Vaci – 8.11.2016 www.Olomoucky.denik.cz (koláž Olomouckého deníku od Jany Urbaníkové)

Fotografie Bolelsva Vaci r. 2015 byla pořízena při rozsvícení stromu v Příkazích dne 28.11. 2015.

Od r.1937 stud.na škole užité grafiky (Rotter), 1945–1950 VŠUP Praha u prof.E.Filly.Jeho plakátové, malířské a ilustrační tvorbě se dostalo mnoho ocenění;Grand prix za plakát Chicago 1980;cena Hollywood Reported 1982;

Z ilustr.knih: Doyle, A.C.: Pes baskervilský.P., Albatros 1978; Verne, J.: Doktor Ox.P., SNDK 1955;

Biografie: Holešovský, F.: Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládež.Praha, Albatros 1989,S.401–403.; Hlaváček, L.: Současná československá grafika.1964.; Vlček,Tomáš: Současný plakát.P., Odeon 1979.; Tvrzník, Jiří: Člověk nemusí všemu rozumět.Semaforská vzpomínka na pozoruhod.výt­varníka.=Mladá fronta, 1990, 22.3., S.4.;;.

Maloval krajinu z okolí Drahanské vysočiny a motivy starého Prostějova.

• mm-: Malíř větrného Drahanska a Konicka.=Stráž lidu, 20.8.1986, S.6.(Prostějov);.

Podílel se na vzniku Hanáckého divadla v Prostějově, nyní HaDivadlo Brno, kde působil jako umělec. vedoucí. Též ved. dramat. redakce Čs. televize Brno, MK ČSR Praha, Divadelní ústav. Od r. 1990 pracuje v MK ČR.

Slavíková, V.: Spisovatelé Jm kraje.Brno 1989,S.266–267.

Narozen v Předmostí u Přerova (n.m.č. Přerova). Reálku studoval v Přerově, pak pracoval u soukr. firmy otce, vojančil v Kroměříži, ve 24 letech začal studovat učitel. ústav v Příboze, kde mat. 1887. První učitel. místo v Rovensku na Zábřežsku, 1890 podučitelem v Dubicku, 1891–1907 správcem školy ve Vyšehoří. 1907 onemocněl a šel do v. v. Po okupaci byl nucen odejít do Olomouce, kde osamocen brzy zemřel. V r. 1900 začal vydávat Moravský sever v Zábřeze. Postavil tiskárnu a tisklo se tam mnoho čes. pedag. tisku, i Komenský.

Hýbl, F. : Zábřeh/středisko českého pedagogického tisku. SM, 1988, sv. 55, S. 11–20. ;Slovník učitelských osobností okresu Šumperk. Šumperk 1990. S. 151 – 152. ;.

Narozen v Předmostí u Přerova (n.m.č. Přerova). V letech 1939–1947 studoval reálné gymnázium v Přerově a po maturitě studoval LF UP v Olomouci, kde absolvoval r. 1952. Poté pracoval jako pedopsychiatr so roku 1980 v Kroměříži. Mezitím v letech 1964–1966 externím posluchačem FF univerzity v Brně. Z Kroměříže odešel do Opařan u Tábora a koncem let osmdesátých se vrátil do Kroměříže, kde působil jako primář dětské psychiatrie.
Autor přírodní lyriky. Básnická sbírka Rákosový stvol. Brno, Blok 1979.

Slíva, V.: Jaroslav Valenčík. In.: Literární měsíčník. 1980, č.2.;. Slovník české literatury 1970–1981. Praha 1985. S. 392.

Jeho otec, zubní lékař, a později i matka zemřeli ve Valentově předškolním věku; žil pak v rodině svého strýce Františka Kováříka, majitele prostějovské továrny na hospodářské stroje (předobrazu ředitele Kameníka v románu Jdi za zeleným světlem). Jeho pražským strýcem byl spisovatel a překladatel Hanuš Jelínek (1878–1944). – Valenta maturoval na reálce v Prostějově (1918) a v témže roce redigoval s Jiřím Wolkrem 2. ročník časopisu Sborník českého studentstva na Moravě a ve Slezsku (s tit. Sborník českého studentstva). Začal studovat na brněnské technice strojní inženýrství, 1920 však školu i rodinu strýce (který se právě stal ministrem veřejných prací v Černého úřednické vládě) opustil. Zůstal v Brně a po několika příležitostných zaměstnáních nastoupil jako stenograf do brněnské redakce Lidových novin. Později působil v jejich olomoucké (1923–26) a poté v pražské pobočce, od 1929 opět v Brně, postupně jako redaktor denních zpráv, soudničkář, sloupkař, reportér, činoherní kritik a nakonec jako vedoucí redaktor kulturní a literární části a politický úvodníkář. 1936–37 na podnět a za finanční podpory Jana Bati cestoval šest měsíců jako reportér po USA, Kanadě, ostrovech Západní Indie, Britské a Holandské Guyaně a Madeiře; 1939 provázel J. Baťu během jeho cesty po USA. 1940 byla Valentovi zakázána novinářská činnost; žil jako spisovatel z povolání nejprve v Praze a od 1942 ve Voznici u Dobříše. Po válce byl redaktorem Svobodných novin, odpovědným redaktorem týdeníku Dnešek a Knihovny Svobodných novin. V únoru 1948 musel zaměstnání opustit, koncem roku byl jako přítel Ferdinanda Peroutky zatčen a půl roku vězněn. Po propuštění se živil psaním komentářů ke krátkým filmům, v 50. letech získal stipendium Literárního fondu a žil opět jako spisovatel z povolání. Od mládí trpěl silnou nespavostí a dlouhou dobu Ménierovou chorobou, která nakonec vedla k hluchotě.
Debutoval 1917 básněmi pod šifrou M. v přerovském časopise Sborník českého studentstva na Moravě a ve Slezsku, dále publikoval především v listech, v nichž byl redaktorem, zejména v Lidových novinách (1930 zde na pokrač. vzpomínky Jana Welzla Hrdinové severního moře v adaptaci Valenty a Bedřicha Golombka, bez uvedení jejich jmen) a v periodikách Moravská orlice, Lumír, Niva, Topičův sborník, Národní osvobození aj. V samizdatu vyšly jeho vzpomínky Žil jsem s miliardářem (Petlice 1977) a román z pozůstalosti Žít ještě jednou (Petlice 1981). V 30. letech Valenta spolupracoval (také jako překladatel z němčiny) s brněnským rozhlasem, pro pražský rozhlas napsal hry Z Nového světa (1963), Ukradený vynález (1964), Včera, jednou, tenkrát… (1964) a v 60. letech i další pořady. Je autorem televizní hry Corrida (1963, r. Jaroslav Novotný). Podle románu Jdi za zeleným světlem napsal Rudolf Žák stejnojmennou televizní hru (1968, r. Pavel Blumenfeld) a Karel Kříž a Vlasta Gallerová divadelní hru (1986). Podle povídky Tvůrčí tajemství (ze souboru Kouty srdce a světa) vznikl stejnojmenný literární scénář (1946, sc. Josef Neuberg a František Vlček), film nebyl realizován. Chybně je Valenta uveden jako autor causerie o Tomáši Baťovi Tajemný Zlíňan (1935). Užíval pseudonymů a šifer: Bedřich Polan, Emil Krejčí, James Walsh, Jan Snášel, Jiří Svěrák, R. M. Procházka, Václav Veřmiřovský; E. V., ev., L. M.
Zaujetí všedními jevy a situacemi, patrné již v raných básnických pokusech, Valenta později prohloubil ve smysl pro výmluvnost detailu a v zájem o duševní život prostých, na pohled všedních lidí. Jeho první prózy ze 30. let jsou úzce spjaty s novinářskou profesí: společně s redakčním kolegou Bedřichem Golombkem zpracoval vzpomínky polárního lovce, obchodníka a dobrodruha J. Welzla. Beletrističtější podobu mají Ledové povídky, věrně reprodukující osobitý jazykový projev moravského kosmopolity. Stylem blízkým Karlu Čapkovi jsou psány Valentovy cestopisy (Světem pro nic za nic, Nejkrásnější země) a do téhož kontextu patří pozdní vzpomínková reportáž o pobytu Jana Bati v USA (Žil jsem s miliardářem). Z americké tematiky však těžila už řada povídek, psaných původně pro Lidové noviny a soustředěných do autorovy první prozaické knihy Lidé, které jsem potkal cestou a zčásti i do souboru Kouty srdce a světa. V duchaplné, sevřené formě v nich Valenta vykresluje činorodost a neformálnost a s ironickým odstupem i obchodního ducha Američanů. Ostatní povídky druhého souboru čerpají ze života domácího; překvapivé pointy příběhů navenek banálních získávají hlubší, téměř osudový smysl většinou deziluzivního charakteru. Neúspěšné africké výpravě cestovatele Emila Holuba věnoval Valenta po pečlivém faktografickém studiu román Druhé housle, vykreslující z perspektivy jednoho z pomocníků nezměrné útrapy při putování. Román Kvas, vydaný po válce, provází houževnatého chudého chlapce z moravské vesnice až do chvíle, kdy založil velkou dílnu na výrobu bot. Jeho osud však tvoří jen jeden z řady příběhů dalších vesničanů, sledovaných vždy ve vnitřním monologu každého z nich. Počínající společenský a hospodářský rozmach konce minulého století tak tvoří rámec několika životních osudů, v nichž se uplatnilo nyní už vyhraněné autorovo psychologické zaměření. V polovině 50. let vzbudil Valenta polemickou pozornost rozsáhlým románem Jdi za zeleným světlem, první českou prózou, která se vymkla tehdejším ideologicko-uměleckým normám. Jeho – zčásti autobiografickým – hrdinou je racionální intelektuál, jenž se za protektorátu přestěhoval na venkovskou samotu a zde se navzdory své nespontánnosti sbližuje s rostoucím okruhem výrazně profilovaných typů a zároveň je vtahován do stále nebezpečnějších protiokupačních aktivit. Jádro románu tvoří hrdinovy reflexe, v nichž s citem pro jemná duševní hnutí a zároveň s chladným odstupem rozpitvává a sebekriticky hodnotí každý svůj krok. Román zachycuje období okupace v mnoha konkrétních jevech, ale reflektuje ho z natolik obecného hlediska, že se nadlouho stal jediným publikovaným dílem, které se podstatně a s úzkostlivým smyslem pro čest vyrovnávalo s otázkami života v nesvobodě, naléhavými i v době jeho vzniku. Neúnavně reflektujícího intelektuála mají za hlavního hrdinu i poslední dvě Valentovy prózy. Autorův náhled, že „jsme si podobni… koutečky, kam nikoho nepouštíme“, se nejzjevněji projevil v novele Trám, kulminující v důvěrném sblížení spisovatele s mnohem mladším truhlářem během celonočního přenášení těžkého břemena. V posmrtně vydaném románu Žít ještě jednou vypráví úspěšný violoncellista o své lásce a šťastném manželství (v němž ovšem nechybělo poúnorové věznění a několik následných let bídy), ale i o novém milostném vzplanutí za počínajícího stáří. Hlavní dějovou roli tu hraje komplikovaný případ trojnásobné vraždy. Valenta je ostatně také autorem detektivního, opět psychologicky pojatého románu Dlouhán v okně a kriminální motivy se objevují také v jeho dalších prózách. – Smysl pro poutavost dobrodružného charakteru uplatnil Valenta v tvorbě pro mládež, ať už v prázdninovém příběhu o pátrání po domnělém pokladu (Srdce a poklad), či v dalším převyprávění příhod Jana Welzla (Strýček Eskymák).

Příbuzný s Pogodovými.

Studijně jela do Vídně a jako operetní herečka vystupovala v Žatci, Liberci a Berlíně (Metropol Theater).Vystu­povala v Červené sedmě (1919 – 1921) pod jménem svého prvního muže, ředitele Andrese. Opět se přiklonila k činohře v divadlech v Olomouci (1921 – 1922) a Ostravě (1922 – 1924), ale další léta se opět pohybovala v operetě.

Účinkovala v Aréně, Varieté a (jako host) v Německém divadle (1924 – 1929), Vinohradském divadle a Městském komorním divadle (1929 – 1935), Divadle Vlasty Buriana (1935 – 1945), Divadle v Karlíně (1945 – 1946), Divadle V + W (1946 – 1948), Divadle státního filmu (1948 – 1951) a nakonec Divadle Na Fidlovačce (1951 – 1959), z něhož odešla na odpočinek.

Přehled činnosti čs.divadel 1958.Praha, DÚ 1959, S.253.;.

rozená Marie Černá

Roz. Olga Kopecká. V letech 1944–1949 žila s rodiči v Africe. Po návratu do vlasti se přestěhovala s maminkou a sourozenci do Loštic, kde začala chodit do třetí třídy osmiletky a v roce 1958 maturovala na gymnáziu v Litovli. Bylo jí znemožněno studovat vysokou školu a tak 5 let byla bez zaměstnání. Soukromě studovala dějiny umění, jazyky, českou literaturu a srovnávací dějiny náboženství přes rozhlasovou univerzitu Rádia Svobodná Evropa. V té době začala psát básně a prózu, která byla publikována až v emigraci. V roce 1963 se s maminkou a dětmi vystěhovala do Holandska, kde studovala na univerzitě v Leydenu slavistiku. Napsala dopis do RSE v Mnichově, kde popsala jak se sama vzdělávala podle jejich rozhlasové univerzity. Poté působila jako holandská dopisovatelka RSE. Mezitím si vyřídila emigraci do USA, kde studijně pobývala. V letech 1965–1994 působila jako redaktorka RSE v Mnichově. V roce 1989 byla jmenována do funkce zástupkyně ředitele Čs. oddělení Svobodné Evropy. Od roku 1994 po přestěhování RSE do ČR pracovala jako šéfredaktorka a zástupkyně ředitele stanice Svobodná Evropa v Praze do 1.10.2002, kdy bylo zrušeno české vysílání RSE. Psala zahraničně politické komentáře, vytvářela pořady, jako je Víra a svět, Otázky naší doby aj. Vydala dvě sbírky básní. V 60. letech získala Cenu Křesťanské akademie v Římě za sbírku " Za železnou oponou.", která však nikdy nebyla vydána. Je členkou SVU, PEN klubu a České křesťanské akademie. Nadále působí v RSE v Praze, kde byla pověřena zpracovat Archiv RSE. V roce 1964 navázala korespondenšní vztah se spisovatelem Janem Čepem.

Mejstřík, Jiří: Češi ve světě. Praha 2000. S, 54–55. ČT pořad Z očí do očí – Antonín Přidal s Olgou Kopeckou. ČT2 dne 19.10.2002.

Rodina přišla do Šternberka ze Slovenska v roce 1948. Po ukončení základního vzdělání pokračoval ve studiu 1952 – 1956 – Vyšší průmyslová škola strojnická Uničov 1975 – 1978 – Filozofická fakulta Univerzity Palackého Olomouc, katedra Teorie kultury 1979 – jmenován doktorem filozofie /PhDr./ v oboru Teorie a dějiny výtvarného umění na FFUP v Olomouci 1990 – udělena vědecká hodnost kandidáta pedagogických věd /CSc/ na Masarykově univerzitě v Brně za práci na téma Výtvarné umění a ekologická výchova. Zaměstnání 1956 – 1970 Uničovské strojírny Uničov – jako obchodní zástupce 1970 – 1978 Opravárenský závod 026 Šternberk – jako obchodní zástupce 1978 – 1990 Krajské vlastivědné muzeum Olomouc – ředitel 1990 – doposud – svobodné povolání – spisovatel, básník, publicista.

Společenské aktivity 1980 – 1990 členem vědecké rady FFUP Olomouc. 1980 – 1990 externím učitelem na katedře Teorie kultury FFUP Olomouc 1981 – 1990 členem vědecké rady Památníku národního písemnictví Praha 1980 – 1990 člen vědecké rady Okresního vlastivědného muzea Šumperk 1983 – 1990 členem Umělecké komise pro volné umění při ČFVU v Olomouci 1980 – 1990 členem Umělecké komise pro výtvarné umění Ostrava 1984 – 1990 člen Krajské rady muzeí a galerií Severomoravského kraje 1985 – 1990 člen Krajské rady muzeí a galerií Jihomoravského kraje 1996 – doposud – člen Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků Praha 2001 – doposud – člen Unie českých spisovatelů Praha 2006 – 2012 – Literární klub Olomouc

Bibliografie

Úvod do teorie životního prostředí – učebnice pro vysoké školy Šternberk – kolektivní obrazová publikace Smutek psích očí – tematické povídky o psech a jejich soužití s lidmi – 2000 Libor Vojkůvka – monografie o známém naivním malíři – 2000 Štěstí v naivitě – básně mladého věku – 2001/ insitní juvenilia/ Šternberská studna – tematické povídky ze společenského života – 2001 Křest vínem – tematické povídky o sdružení Přátel Dionýsova džbánku – 2002 Paralelní svět – tematické povídky ze světa duševně nemocných – 2003 Přelízky – románová novela o útěcích od civilizace a o smyslu emigrace – 2004 Listí na vodě – tematické povídky o rybářích, rybách a stromech – 2005 Klamy – tematické povídky ze světa méně obvyklých zvířat a lidí – 2006 Alter Ego – novela z doby nedávné i současné – 2007 Milé promile – povídky ze Šternberských hospůdek – 2008 I vrány zpívají – soubor insitních básní 2000 – 2007 – 2008 Nekrology – o těch co nejsou, ale měli by být ještě mezi námi – 2009 Josef Sedlák – Kam odlétají ptáci – básně /jako editor/ – 2009 Josef Sedlák – Jarní vítr- básně mladého věku /jako editor/ – 2009 Josef Sedlák – Dobrou noc vrány – Dobrou noc majolenky – překlady/jako editor/ – 2009 Igor Hejmovský – Psáno doutníkem – básně /jako editor/ – 2009 Povídky od Sitky – povídky motivované říčkou Sitkou / vydání 2010/. Jizvy hvězdné hory – insitní básně popírající současnou postmodernu /Vydáno 2010/. Racek na Hané – Rodnému kraji a přátelům insitní poezie. /Vydáno 2011/. Plavci – plavecké sporty ve Šternberku – hledání dějin města /jako editor/ – Vydáno 2011 Anamnéza štětcem – literární triptych o šternberských /insitních?/ malířích /2012/ Boršč – novela věnovaná posledním dnům Igora Hejmovského a jeho otci Vladimírovi /2013/ Apoštol fikce – novela o amatérském pedagogovi, který učí malbě /2014/ Cizí stopy – epické předlohy a jejich transformace do jazyka poezie /2015/ Město v slzách – bibliofilské vydání vybrané poezie /2016/ Manéž klaunova slova – kritický pohled na současnost /2017/ Kontrapunkt slova a hudby  – hold hudbě /2018/ Pro i proti – novela o tom, co bylo a je Večerní meditace – ze všeho trochu – básně

Ocenění Památník národního písemnictví – Čestný diplom za rozvoj literárního muzejnictví a kulturních literárních styků Filozofická fakulta Olomouc – Pamětní list Za úspěšnou spolupráci a zásluhy o rozvoj fakulty Zlatá medaile Univerzity Palackého – za spolupráci a rozvoj vysokého školství v Olomouci Zlatá medaile Univerzity Palackého z roku 1948 udělena k padesátiletému jubileu Vyznamenání udělené Krajem Ostrava – Vzorný pracovník kultury Medaile Památníku národního písemnictví – Za rozvoj literární kultury Cena města Šternberka – Za významnou literární činnost (2006)

dopis OSM/01 Hlůzová, Vlasta: Prošli Šternberskem. Šternberk 2010.S. 141–142. meil ze dne 15.9.2017 parte meilem dne 10. 4. 2024 ve 20:53

PhDr. Jaroslav Váňa, CSc.

Manžel národní umělkyně Olgy Skálové. Člen korespondent ČSAV. Vědecký pracovník v oblasti výzkumu umělého srdce a podpůrných srdečných systémů. Člen mezinárodních společností pro kardiologický výzkum. Absolvoval LFMU Brno.

Kdo je kdo 1991/1992.II.Praha 1991.S.1064.;.

Po maturitě na vinohradském gymnáziu absolvoval Lékařskou fakultu Karlovy univerzity v Praze, kde promoval v roce 1919. Potom pracoval dva roky na oční klinice v Paříži a v roce 1921 se stal prvním asistentem na nově založené Oční klinice LF při Masarykově univerzitě v Brně. V květnu 1928 se stal primářem očního oddělení Zemských ústavů v Olomouci. O dva roky později, v roce 1930 se habilitoval na lékařské fakultě brněnské univerzity a stal se zde externím vysokoškolským učitelem. V době 2. světové války pracoval v odboji v Lutíně se skupinou Ing. Jana Sigmunda, majitele strojírenských a chemických podniků Sigmund Pumpy a Chema a byl vězněn v Cejlu a Kounicových kolejích. Po válečných útrapách, kdy byl vězněn na Špilberku v Brně, se významně podílel na obnovení olomoucké univerzity. V roce 1946 se stal prvním vedoucím katedry a přednostou oční kliniky LF UP. Byl prvním voleným děkanem lékařské fakulty v roce 1948 a potom v letech 1954 až 1958. Stál u zrodu Československé oftalmologické společnosti, kde od počátku pracoval ve výboru a od roku 1967 byl jejím předsedou. Pracoval také v řadě evropských oftalmologických společností, inicioval založení Spolku českých lékařů. Byl rovněž členem a posléze i prezidentem pobočky Rotary Internacional v Olomouci (1935–1936). Jeho vědecké a organizační zásluhy o univerzitu byly oceněny v roce 1956 udělením Zlaté medaile UP a byla mu udělena i vysoká státní vyznamenání. Profesor Vejdovský však byl především vynikajícím očním lékařem. Byl nejen zručným operatérem, ale též výborným psychoterapeutem. Pro každého pacienta měl vždy čas i vlídné slovo a uměl rozdávat víru v uzdravení. Jezdili za ním z celé republiky. Miloval děti a v roce 1954 se zasloužil o to, že v Litovli byla otevřena internátní škola pro slabozraké děti pod odborným dohledem oční kliniky. Byl též patronem školy v Kroměříži. Měl rád svou práci a miloval vše krásné, hudbu, obrazy a knihy. Byl taky členem KČT a tato láska a pohyb na čerstvém vzduchu mu přinesly dlouhý věk. V Olomouci působil od r. 1928, na LF od 1946 – 1970, 1948 ve funkci děkana LFUP. První přednosta oční kliniky v Olomouci .Navštívil řadu pracovišť v Evropě. Stal se členem francouzské a rakouské oftalmologické společnosti a byl členem výboru Evropské oftalmolog. společnosti. Za jeho působení byla oční klinika v Olomouci vyhledávaným ústavem a jeho pracoviště bylo nazýváno „Olomouckými Lurdami“. Během svého 50 ti letého působení provedl téměř 20 tisíc operací. V r. 1968 připojil prof. Vejdovský svůj podpis pod Prohlášení 2000 slov, za což byl tehdejšími mocnými donucen k odchodu z kliniky. V jeho další práci se mu významným způsobem staly pomocníkem tři sestry III. řádu sv. Františka a to Eligenda, Jenovéfa a Odilona. Jeho jméno nesmělo být připomínáno ani při jeho úmrtí. V listopadu 1992 byla založena Nadace prof. MUDr. Václava Vejdovského při Základní škole internátní pro slabozraké v Litovli, jehož zásluhou byla v r. 1954 tato škola založena.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava, Profil 1973.S.170.; Kdy, kde, co v Olomouci, 1991, únor, S.1.; Nadace prof.Vejdovské­ho.Hanácké noviny, 14.2.1994, S.5.;
Hanácké noviny, 15.02.1996, S.3., Kdy kde co, únor 1996, S.2., Cena města Olmouce za rok 1999, Olomouc. 2000, Štěpánek, Zdeněk: Nacifikace a moravští lékaři (1939–1945), Brno. 2004, Klvačová, Renáta: Václav Vejdovský. Život olomouckého oftalmologa. Olomouc 2018.

Prof. MUDr. Václav Vejdovský, DrSc.