Osobnosti Moravy.eu

V letech 1868 – 1871 stud. bohosloví v Olomouci. Od 1891 prof. učit. ústavu s němec. jazykem vyučovacím v Olomouci a doc. katechetiky a metodiky na bohosl. fakultě. Zasloužil se o rozvoj ochotnického čes. divadla, od 1868 v Olomouci o rozvoj vlastenec. sbor. zpěvu, prostřed. pěvec. sdružení bohoslovců Ohlas. 1868 založil čtrnáctidenník Cyril a Metod.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy. 1. seš. Opava 1993.S.82.;

Do obec. školy chodil do Kostelce na Hané. 1890–1898 abs. SG v Olomouci. 1902 abs. FFUK Praha. S Bezručem se seznámil v červenci 1910. Vyučoval na G v Prostějově od r. 1906. Přítel a sekretář básníka Petra Bezruče. V r. 1947 redigoval k 80. narozeninám P. Bezruče sborník Vzpomínky na P. Bezruče.

Almanach gymnázia v Prostějově.Pros­tějov 1979.S.52.;Kunc, J.: Kdy zemřeli…? Praha 1962.S.206.;.

Literární historička. Působila ve Vlastivědném muzeu v Olomouci, poté v Muzeu J.A.Komenského v Přerově. Od roku 1995 přednášela na Slezské univerzitě v Opavě, odborný garant na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Autorka řady publikací o literatuře regionu střední a východní Moravy. Pořadatelka pozůstalosti M. Remeše. Autorka literárního místopisu Zlínska. Aurorka knih:
Přehledné dějiny literatury III. (1997)
Zlatá studánka (2001)
Zbojnícke variácie (1997)
Nová slovenská literatura (1996)
Čítanka k obecným a českým dějinám 20. století (1997)

Osobní sdělení hš Fabián, Josef: Slovník osobního kulturního a společenského života Valašska. Valašské Meziříčí 2000. Parte

Doc. PhDr. Milada Písková, CSc.

Žák L.Janáčka, varhaník v Koryčanech do srpna 1916, po 1.svět.válce natrvalo v Olomouci, jako ředitel arcibiskup.dómského kůru, 1919–1945 ředitel hud.šk.Žerotín, lektor klavíru na UP, prof.konzerva­toře.v Kroměří­ži.

Československý hudeb. slovník.Sv.2.P., SHV 1963, S.315.; Gregor, Vl.: Hudební místopis Severomor.kra­je.Ostrava, Profil l987,S.118.; Hudební rozhledy 1978, 26.;mkm: Za prof.G.Pivoňkou­.=Kdy-kde-co v Olomouci, 1977, listopad, S.8.

V roce 1951 absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci.Jeho oborem byla pediatrie. V mládí se aktivně věnoval jezdeckému sportu na Lazcích. Zemřel v olomoucké nemocnici.

Sdělení jeho manželky.

Studoval na klasickém gymnáziu v Kroměříži. Poté působil jako učitel, později řídící učitel v Lazích u Orlové, kde vyučoval též v místní živnostenské škole.V roce 1922 vystoupil z církve a začal se veřejně angažovat. Pracoval tu jako kronikář a knihovník, dva roky též jako starosta obce. V roce 1938 musel Lazy opustit. Žil pak v Čelčicích, kde r. 1939 odešel do důchodu. Po roce 1945 se přestěhoval do Opavy, kde působil v městské knihovně Petra Bezruče a 1953–1958 v Slezském zemském muzeu..

BSSSM, seš.5 (17.) Ostrava 2004. S.115.

Narozena v obci Zbynice (n.m.č.obce Hrádek u Sušice). Vlasta Ployharová, roz. Voláková. Sopranistka. Studovala na konzervatoři v Praze u V. Linhartové a v Itálii u Giny Cigny. V letech 1955–1960 působila ve Smetanově divadle a v Národním divadle Praha. V roce 1962 hrála v hudební televizním filmu Hoffmanovy povídky.V Olomouci od r. 1956–1984, poté přesídlila s manželem Františkem Preislerem ml. do Brna. Spolu s Františkem Šiftou byla na turné v USA v r. 1966 se souborem Laterna Magica. Žila v České Třebové.

Český vojenský lékař v rakouské armádě, od r. 1901 žil v Olomouci. Publikoval v Národních listech a v Moravské Orlici. Zemřel ve vojenské nemocnici na Klášterním Hradisku.

Černý, Jaroslav: O českém vojenském lékaři dr. Vincenci Podhajském. =ZVÚO, 1968, č. 137, S. 4–8. ;Fischer, R. : Olomoucký památník. Olomouc 1938, S. 227. ;Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci,' Olomouc 1967, č. 137, S. 5;

Klášterní Hradisko je část města Olomouc.

Narozen v Biskupství (n.Náměšť na Hané). Absolval. Slovanské gymnázium v Olomouci v r.1897. Po vysokoškolském studiu se věnoval pedag. povolání. Učil na gymnáziích v Zábřehu, Uh. Hradišti a od r. 1913 v Olomouci. Učil latinu, řečtinu a češtinu a 1913–31 na Slovanském gymnáziu v Ol. Souběžně učil latinu na české reálce, 1919–20. V r. 1931 odchází do Přerova a stává se ředitelem státního čsl. reálného gymnázia do r. 1938. Redigoval výroční zprávy této školy.

Týnecké listy, 4/2007, S. 9; Kunc, J.: Kdy zemřeli…?, Praha 1974, S. 183; Sto let českého gymnázia v Přerově, Přerov 1970; Primum necessarium je vzdělání a mravnost, Olomouc 1997;

Maturoval na. SG v Olomouci v r. 1913, ředitel České pojišťovny v Olomouci, ved. představitel VSMO v 30. a 40. letech, spolupracovník R. Bartochy a J. Kšíra.

ZVSMO, 1974, č.4.;Osobní sdělení syna MUDr.Radmila Podivínského, 7.2.1992;.

Narodil jako mladší syn v rodině úředníka, Rudolfa Podivínského (1893-, zaměstnance státní pojišťovny v Olomouci a jeho ženy Marie. Měl o rok staršího bratra Mojmíra. Střední školu, Slovanské gymnázium v Olomouci, studoval už v době okupace. V r. 1942 maturoval a po maturitě byl totálně nasazen jako pomocný dělník nejprve ve Famo-Werke ve Vratislavi a potom v podniku Moravia v Mariánském Údolí. Ihned po osvobození v r.1945 se zapsal na Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze, ale po roce přestoupil na lékařskou fakultu obnovené Palackého univerzity (LF UP) v Olomouci. Jako medik 3.ročníku vstoupil v r. 1948 do Komunistické strany československa (KSČ) a již během studia zastával různé politické funkce na LF UP. Zůstal po celý život členem KSČ a jejím aktivním funkcionářem na úrovni LF UP, FN v Olomouci i v rámci Čs. lékařské společnosti J.E.Purkyně (ČLS JEP). Od r. 1947 pracoval na Ústavu lékařské chemie LF UP jako pom. věd. síla, později jako pomocný asistent. Po promoci v r. 1951 nastoupil na tento ústav na místo odborného asistenta. V r.1953 z ústavu odešel a stal se ve svých 30 letech primářem centrální laboratoře, později přednostou Oddělení klinické biochemie Fakultní nemocnice v Olomouci. Na částečný úvazek současně pracoval jako asistent I. interní kliniky FN a LF UP. Tato místa zastával až do r.1987, kdy jej ve vedoucí funkci nahradil jeho někdejší žák, MUDr.J.Bartek. Kromě vedení OKB se prim. Podivínský podílel i na řešení státních, resortních a fakultních výzkumných úkolů. Publikoval více než 50 odborných a vědeckých prací. Zasloužil se o vybudování nového pavilonu pro odd. klinické biochemie v areálu FN Olomouc, jehož stavba byla dokončena v květnu r. 1967. Počínaje rokem 1958 a potom opakovaně byl za své úsilí volen do výboru Československé společnosti klinické biochemie ČLS J.E.Purkyně a po řadu let (až do r. 1984) byl jejím vědeckým sekretářem. Byl členem i dalších lékařských a chemických odborných společností. Dále byl externím pracovníkem katedry klinické biochemie IPVZ v Praze, členem technické komise při ministerstvu zdravotnictví, krajským odborníkem pro klinickou biochemii a členem poradního sboru hlavního odborníka pro KB. Byl nositelem čestného členství ČLS JEP z r. 1978 a jako první obdržel čestné členství Čsl. společnosti klin. biochemie ČLS JEP v r. 1983. Pedagogické aktivity prim. Podivínského se soustřeďovaly na výuku studentů LF UP v rámci vnitřního lékařství, kterým přednášel zejména poruchy metabolismu, vodní a minerální hospodářství a acidobazické regulace. Celou šíři oboru pak prezentoval žákům při výuce ve Střední zdravotnické škole. MUDr. Podivínský byl ženatý, jeho manželka, MUDr. Ivana, byla zaměstnána na mikrobiologickém ústavu LF UP v Olomouci. Měli spolu tři syny: Radmila (*1954), Martina (*1959) a Pavla (*1969). Osobně byl MUDr. Podivínský hodnocen jako přímý a zásadový člověk a vysoce odpovědný pracovník. Byl odborně velmi zdatný, průběžně doplňoval své znalosti a ke zvyšování kvalifikace vedl i své spolupracovníky a žáky. V osobě prim. Podivínského jako klinického biochemika se kombinovala osobnost s výrazně klinickým zaměřením, s hlubokou základní znalostí chemie a biochemie a současně dobrého organizátora i svědomitého učitele. Patřil ke generaci zakladatelů české klinické biochemie.

Česká společnost klinické biochemie Praha, doc. MUDr. P. Schneiderka, CSc. – internet.stránky

Prim.MUDr. Radmil Podivínský

Do Olomouce se přistěhoval s rodiči v polovině 30. let. Studoval Českou reálku, kde maturoval v roce 1941. Poté byl totálně nasazen a nechal se kvůli lásce převelet do Berlína, kde oba zažili nálety a několik svízelných měsíců plných dřiny. Ženil se na podzim r. 1943. Po osvobození v roce 1945 vstoupil jako mladý nadšený redaktor do KSČ. Působil v redakci Stráže lidu , kde psal recenze na divadelní představení v Olomouckém divadle (bylo jich asi kolem stovky), částečně mapoval i koncerty Moravské filharmonie. Jako mladý perspektivní kádr byl dosazen i do funkce zástupce šéfredaktora. Psal občas i úvodníky. V roce 1955 byl ze dne na den odvolán z funkce a ze strany vyloučen. Pracoval pak 4 roky jako řadový dělník v n.p. PREFA. I při této profesi se věnoval zakládání divadelních, loutkových, recitačních a dalších souborů na střední Moravě i v oblasti bývalých Sudet. Stál též u zrodu legendární Štafety, kdy se scházeli mladí recitátoři. V březnu 1956 je metodicky vedl a taky dramaturgicky řídil. V březnu 1957 (30–31.3.1957) stál u zrodu Wolkerova Prostějova spolu s profesionální recitátorkou Ludmilou Pelikánovou a asistentem Damu Vladimírem Haladou. Jakoby se obě akce propojily. Recitátoři ze Štafety získával ocenění v přehlídkách WP. Členové Štafety byli úspěšní i na přehlídkách Krajského festivalu poezie ve Valašském Meziříčí. Richard Pogoda porotoval na tomto festivalu v letech 1965–1972 a 1977–1984 a předsedou poroty byl v letech 1967–1969.. Desetiletá existence Štafety neunikla pozornosti tehdejších médií a čas od času se objevovaly v tisku malé zprávičky o činnosti. Občas taky vyjížděli členové Štafety se svými programem i do jiných měst např. do Ostravy, Bratislavy, Telče, Prahy i jinam. „Zúčastnil se také Jiráskova Hronova (mám, pocit, že v roce 1958), kdy ohromil publikum i porotu divadelně-poetickou koláží Válečná čítanka, kterou otec vyplnil verši Bertolda Brechta. To byl, myslím, jeho největší oficiální úspěch.“ (uvádí jeho syn). Mezi členy byli studenti středních a vysokých škol, ale i z občanských profesí, ale převážně dívky. Byla vlastně takovým předchůdcem divadla poezie. Předchůdcem divadla hudby ve smyslu programové skladby lze považovat Klubovnu hudby a poezie, která sídlila na Kollárově náměstí 7, v roce 1966 se přestěhovala do Domu armády. Zřizovatelem klubovny byla Lidová konzervatoř Okresního domu Osvěty (ODO), kde od roku 1966 pracoval R.P. jako vedoucí programového oddělení. Právě pozitivní výsledky tohoto uskupení vedly k rozhodnutí zřídit v Olomouci stálé Divadlo hudby a poezie. Jeho vybudováním byl pověřen Rudolf Pogoda, jemuž se podařilo získat prostor v objektu Denisova 47, který byl adaptován dle projektu architekta Jiřího Procházky a rekonstrukce trvala téměř rok.. Nové Divadlo hudby zahájilo svou činnost 24. října 1968. Prostor o 99 sedadlech byl vždy naplněn, sehnat lístky byl často problém. V roce 1969 byl R.P. vyškrtnut z KSČ a zbytek své kariéry do odchodu do důchodu v roce 1982 dožl skryt v jedné kanceláři na OKS. Staral se nadále o výchovu mladých, organizoval Filmový klub, redigoval filmový bulletin, vybudoval knihovnu a dokumentační archiv. Byl též členem organizačního štábu Akademia filmu. Byl též jedním z iniciátorů Hanáckých dožínek v Náměšti na Hané.

Stýskal, Jiří: Za Rudolfem Pogodou. Kdy, kde, co v Olomouci 1991, červen. S. 3–4. (fotografie);. Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Na-Su. Valašské Meziříčí 2011. S. 49. Kolář, B.: Štafeta byla vrcholným projevem své doby. In: Z paměti literární Olomouce, Olomouc VSMO 2006. S.205 – 209. Kaprálová, Kateřina: 50 ročníků Wolkerova Prostějova v politicko-kulturním kontextu. Brno FFMU 2011. (Diplomová práce). Hajdu, Filip: Olomoucký hudební život 1945–1969. www.konference.osu.cz Pogoda, Richard: Vzpomínky na otce.(emaily, březen 2012) http://otavinka.blog.cz/…udolf-pogoda

Jeho synem je hudebník, a skladatel Richard Pogoda (* 1944).

Narozen v obci Modrá u Uherského Hradiště. V r. 1969 ukončil studium dějin a archivnictví na Filosofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně. V roce 1971 obhájil disertační práci, složil rigorózní zkoušku a získal doktorát filosofie. V letech 1989–1993 absolvoval rozšiřující postgraduální studium dějin umění na FF UK v Praze. V r. 1992 se na FF UP v Olomouci habilitoval v oboru církevní dějiny. V roce 1998–99 proběhlo na CMTF jeho profesorské řízení v oboru dějiny křesťanského umění. V letech 1971–1974 pracoval ve Slováckém muzeu v Uh. Hradišti. Od r. 1974 –1977 na ekonomickém úseku LSD Jednota v Olomouci, od r. 1977 do 1989 jako odborný pracovník Okresního střediska státní památkové péče (na úseku dokumentace a evidence památek), v únoru 1989 přešel do Krajského vlastivědného muzea – Galerie v Olomouci. Od r. 1990 působí na CMTF UP, v letech 1991–1994 byl proděkanem pro vědeckovýzkumnou a organizační činnost, od r. 1990 vede katedru církevních dějin a církevního práva (od r. 1998 katedra církevních dějin, patrologie a křesťanského umění). Pedagogická činnost: V přednáškách a seminářích se věnuje církevním dějinám, křesťanskému umění a památkové ochraně sakrální architektury a umění. Vede diplomové a seminární práce z církevních dějin a křesťanského umění, zpracovává oponentské posudky k diplomovým pracím a habilitacím. Jako člen oborové rady postgraduálního studia (obor praktická teologie, dějiny umění) se podílí na výuce studentů PGS, na výchově interních externích postgraduandů, participuje také jako školitel. Přednáší rovněž mimo fakultu. Vědeckobadatelská činnost:

Zaměření na české dějiny, církevní dějiny, zejména český středověk, křesťanské umění a památkovou péči. Zvláštní pozornost je věnována lokalitám Velehrad a Olomouc, problematice velkomoravské a cyrilometodějské tradice. Spolupracuje s MK ČR a Státním ústavem památkové péče v Praze.

webové stránky UP Olomouc.

univ. prof. PhDr. Miloslav Pojsl

Spisovatel, který jako poslední v našich zemích psal svou lyrickou a lyrickoepickou poezii a prózu německy.Ve Vídni vyšla jeho knížka veršů „Die grosse Einsamkeit“/Velké osamění/ r.1975.Jeho verše překládala do češtiny jeho žena Olga Poláková, něco přeložil kdysi i O.F.Babler.Ve svazcích Severní Moravy jsou pověsti z úsovského gheta, Polákem stylizovaných­.Většina jeho díla známa jen lit.historikům.Text cyklu Stadt der schwarzrn Tore/Město černých bran/, který vznikl za okupace, v Terezíně, obsahuje balady, bojov.písně, elegie, ukolébavky, satiry, uloženo v Památníku Terezín.Největším znalcem P.díla je prof.Ludvík Václavek, nynější děkan FFUP v Olomouci.

Burian, Václav: Veliké osamění./Rozhovor s básníkem V.A.Polákem.=Ha­nácké noviny, 1990, 3.3., S.3, příloha.; Poláková, O.: Vlastimil Artur Polák.=Hanácké noviny, 3.11, S.1.-příloha.; Václavek, Ludvík: : Zemřel V.A.Polák.=Vlas­tivědný věstník moravský, XLII, 1990, č.2, S.262.; Václavek, L.: Stati o německé literatuře vzniklé v českých zemích.Olomouc, UP 1991.;.

Působil na olomoucké teologické fakultě v letech 1755–1773. Přednášel logiku, matematiku, fyziku, metafyziku, polemiku, církevní dějiny.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava 1973.S.293.;. Encyklopedie města Brna.

Prof. SG v Olomouci 1912–1917, první ředitel českého učitelského ústavu v Olomouci do r. 1935. ;Vydal r. 1916 Rostliny masožravé. Psal do ČVSMO.

Símě hořčičné.Olomouc 1947.S.73.;.

Narozen v Bříze u Hradce Králové, nyní Všestary. Po maturitě na gymnáziu v Hradci Královém a vysokoškolských studiích na Univerzitě Karlově v Praze, přišel vesvých 26 letech do Olomouce. V letech 1886 – 1891 působil na Slovanském gymnáziu jako suplující profesor, poté do roku 1902 byl profesorem a vyučoval zde přírodopis,ma­tematiku a fyziku. V roce 1902 byl jmenován prvním ředitelem České matiční reálky a stál v jejím čele až do své smrti. Zároveň vykonával školního inspektora pro české školy na Olomoucku do roku 1913. Od mládí byl očarován tajemnou říší rostlin. Za studií v Praze roku 1883 vydal svou první publikaci Etymologický slovníček latinského názvosloví přírodopisného. V roce 1885 vydal už v Olomouci přírodovědné výklady, nazvané „ Pod mikroskopen“ pojednání Cizopasné rostliny jednosnubní vyšlo ve výroční zprávě Slovanského gymnázia v roce 1890 /1891 Adolf Kašpar (1877 – 1934) kreslil prof. Polívkovi rostliny pro jeho obrázkové učebnice a tato spolupráce měla velký význam pro další vydávání knih . Prof. Polívka seznámil olomouckého knihkupce a nakladatele Romualda Prombergra (1856 – 1932) s nadaným ilustrátorem a začala se psát nová kapitola, která výrazně ovlivnila další život všech tří osobností. Vznikly učebnice celostátně využívané Rostlinopis (1896) a Živočichopis (1897), jejichž reedicí bylo do roku 1947 napočítáno šestnáct.Vrcholem Polívkova tvůrčího úsilí je unikátní čtyřdílná Názorná květena zemí koruny české (1899–1903), dílo uznávané i v zahraničí, které obsahuje přes 3000 původních vyobrazení. V roce 1912 vydal ještě Klíč k úplné květeně zemí koruny české a v roce 1904 Atlas k rostlinopisnému klíči. Popis důležitých rostlin cizích zemích vydal v roce 1908 s;názvem Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí. Spolu se svou ženou Filoménou (1863–1925) založil také nadaci na podporu nemajetných studentů. Po jeho smrti pojmenována v Olomouci ulice a česká reálka nesla jméno Polívkovo státní reálné gymnázium. U příležitosti 10. výročí jeho úmrtí byl ve Smetanových sadech odhalen pomník, socha pána s kytičkou a skromným jménem František Polívka,dílo akad. sochaře Julia Pelikána (1887–1969). Dne 27.7.2006 byla ve Smetanových sadech instalována restaurovaná socha Karlem Hořínkem.

Fischer, R. : Olomoucký památník. Olomouc 1938, S. 231–232; Símě hořčičné. Olomouc 1947, S. 73. ;Rozehnal, M. : Jubileum F. Polívky. LD 27. 7. 1990, S. 6. ;.Zicháček, V.: Prof.František Polívka.In: Primum necessarium je vzdělání a mravnost. Olomouc 1997. S.320–321. ; Tichák, M.: Příběhy olomouckých pomníků. Olomouc 2002.S. 83–84.;

socha Julia Pelikána zrestaurována Karlem Hořínkem.

Vyučil se uměleckým knihařem u svého otce, poté absolvoval dvouletou Střední průmyslovou školu grafickou v Praze, při zaměstnání absolvoval hejčínské gymnázium. Třináct let působil jako důstojník ČSA. Do důchodu pracoval v Moravských tiskařských závodech v Olomouci jako mistr a technolog výroby. Začínal v sokolském loutkovém divadle v Přerově, prošel loutkářskou praxí v souboru Umělecká výchova v Praze pod vedením dr. Erika Kolára, kde navázal osobní kontakty s mnoha osobnostmi tehdejšího loutkového divadla. Členem amatérského loutkového divadla Kašpárkova říše Olomouc je od roku 1955, v jeho čele jako vedoucí stojí od roku 1963. Od začátku se účastnil aktivit Skupiny amatérských loutkářů Svazu českých divadelních ochotníků. Je amatérským loutkářským výtvarníkem a režisérem. Loutky sám navrhuje a realizuje. V roce 1979 úspěšně absolvoval scénografickou školu SČDO. K svým sedmdesátinám měl samostatnou výstavu v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi a v roce 2003 samostatnou výstavu ve Vlastivědnému muzeu v Olomouci, o jeho činnosti byl natočen televizní medailon. Jako vedoucí souboru a režisér se podílel na běžných i mimořádných představeních Kašpárkovy říše, organizoval vystoupení na přehlídkách včetně Loutkářské Chrudimi a dvou zahraničních zájezdů (Německo, Švýcarsko). Je jedním z iniciátorů festivalu Čechova Olomouc, za svou činnost byl vyznamenán Zlatým odznakem národního umělce Josefa Skupy, Zlatým odznakem SČDO a Zlatým odznakem J. K. Tyla. Z jeho prací můžeme zmínit: Doktor Faust – verze pro děti, Faustův bludný kruh – verze pro dospělé (režie, realizace návrhů olomouckého výtvarníka Fr. Bělohlávka), Zlatovláska (výprava, režie), Bajaja (výprava, režie) a celou řadu českých klasických pohádek. Nositel CMO 2003. Maturoval na Gymnáziu Hejčín, dálkově studoval 3 letou SPŠG v Praze a v Olomouci, v roce 1979 absolvoval scénografickou školu. 13 let důstojník ČSA. Od r. 1952 působí v Olomouci. V Kašpárkově říši od r. 1953, vedoucí Kašpark. říše od r. 1963.

Čechova Olomouc 1993., dokument. list/1997;

Psal do Numismatických listů a Zpráv VÚO. Spolupracoval na knize Čs. mince 1918 – 1968. ;

N: ZVÚO, Olomouc 1978, č. 194, S. 23–25. ; Numismatické listy, 37, 1977, č. 5–6, S. 183. ;.

Zemřel jeden z nejvýznamnějších olomouckých architektů 20. století Ladislav Pospíšil. Košický rodák vystudoval 1938–1946 SGO a poté obor architektury a pozemního stavitelství na Vysokém učení technickém v Brně (1946–1950), kde tehdy vyučovali vynikající představitelé meziválečného funkcionalismu, například Bohuslav Fuchs nebo Bedřich Rozehnal. V roce 1950 našel zaměstnání ve Stavoprojektu, nejprve v pražském Ateliéru národního umělce Jiřího Krohy, krátce v Bratislavě a nakonec, od roku 1953, v olomouckém středisku. Ladislav Pospíšil patřil ke generaci, jíž byla v počátcích tvorby vnucena doktrína socialistického realismu. V Olomouci však především patřil k těm, kteří ji pomáhali překonat ve prospěch moderní architektury, navazující na československou meziválečnou avantgardu i současné světové trendy. Svědčila o tom nejen jeho novostavba ubytovny Stavařov (1959–1960) rozvádějící ideu kolektivních domů, ale zejména objekt, který zde bylo možné po dlouhé době považovat za první skutečně moderní stavbu, tzv. Černý dům u hlavního nádraží (1958–1959). Celý nový domovní blok sice získal celostátní ocenění, ale „někdo z olomouckého okresního výboru KSČ přišel s tím, že černá a bílá byly barvy SS“, vzpomínal po létech Pospíšil. Černá barva průčelí měla zkrátka zpochybnit dobový optimismus. Navíc byl pan architekt známý spoluprací při zakládání džezového klubu ve Slovanském domě. A tak při kádrových prověrkách v roce 1958 dostal nejhorší ohodnocení a musel ze Stavoprojektu odejít. Po čase mu sice byl povolen návrat, ale definitivní výpověď obdržel po prověrkách v roce 1971. Nové útočiště našel v čerstvě založeném družstvu DRUPOS, kde brzy společně s obdobně postiženým Petrem Braunerem vytvořili pilíře projekčního týmu. Ladislav Pospíšil také navrhl provozní budovu na Tabulovém vrchu, kterou opět koncipoval v kombinaci černé s bílou. Svoje demokratické přesvědčení uplatnil okamžitě v listopadu 1989 angažovaností v Občanském fóru. Od r. 1953 v Olomouci, ve Stavoprojektu v Pozemních stavbách a od r. 1971 v Drupos. Řešení výtvarných záležitostí. Projekty: Uničov, Horka nad Moravou, Prostějov ad. Od mládí jej přitahoval jazz. V roce 1955 založil a do r. 1970 vedl olomoucký Kroužek přátel jazzové hudby, jehož zřizovatelem byly ZK ROH Moravské železárny, UP a OKS. Pořádal četné přednášky a podílel se na organizaci ČAJF.

Zatloukal, P.: Olomoučtí architekti 20.století.2.ZKVMO, 1985, č.235, S.19–20.;. Zatloukal, P.: Aktualita MUO. 3.6.2021. Nekro­log. www.SGO.cz

Ing.arch. Ladislav Pospíšil

Po maturitě na gymnáziu v Novém Jičíně v r. 1958 odešel studoval na, Průmyslovou školu stavební v Lipníku, kde absolvoval v r. 1960. V letech 1964–1969 studoval FFUK Praha, obor estetika. Aspirantura: 1969–1972 FFUK Praha, katedra sociologie-obor sociologie umění. Od 1975 –1984 působil v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV Praha-vědecký pracovník: 1984 –86 vedoucí Oblastní galerie výtvar.umění v Olomouci: 1987–1990 v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV Praha, 1988–1990 tajemník Československé vědecké společnosti pro estetiku při ČSAV, od 1.1.1991 na katedře sociologie a andragogiky FFUP Olomouc. Doc. PhDr. Zdeněk Pospíšil, CSc. se zabýval především dějinami estetiky a estetické výchovy, výtvarným uměním, mimouměleckým estetičnem a sociologií umění. Publikoval přes 60 odborných statí a recenzí, více než 150 výtvarných recenzí v celostátním a regionálním tisku, autor řady katalogů. Publikoval v časopisech: Ateliér, Domov, Estetika, Průmyslový desing, Estetická výchova, Literární měsíčník, Tvorba, Umění, Umění a řemesla, Kulturní měsíčník, Výtvarná kultura, Výtvarnictvo, foto, film.

Z díla: České estetickovýchovné názory minulosti. In: K některým problémům estet. výchovy III. Praha, ÚVK 1980. ; O vkusu. Olomouc M. U. K. L. 1992. 111 s. ; Marginálie k sociologii umění. Olomouc, Votobia 1993. : Estetický minilexikon /s J. Zívalovou/. Olomouc, Matice cyrilometodějská 1994. ; Markalousova životní estetika. Olomouc. Matice cyrilometodějská. 1994. 47 s. ;.

V roce 1957 absolvoval PřF UP , matematika a fyzika, elektrotechnickou VUT Brno 1964. V letech 1957 – 1960 středoškolský prof. matematiky a fyziky na školách v Praze a Prostějově, od r. 1960 působil na PřF UP na katedře fyziky a didaktiky fyzik, od r. 1990 Prof. na katedře experimentál. fyziky. Postgraduálně studoval optiku v Tokiu 1965 – 1967, studijní pobyty ve Varšavě a Leningradě. Autor 140 vědeckých publikací a 9 vysokoškolských učebnic

Kdo je kdo 1991/1992.Praha 1991.S.764.;. Žurnál UP.č.16,11.2.2005, S­.6

Po gymnazijních studiích v Brně a dvouletém filosofickém kursu v Olomouci se v roce 1893 dal Emanuel zapsat na biskupský theologický ústav v Brně. Vysvěcen na kněžství byl 1843. Roku 1844 byl zvolen od olomouckého kapitoly za nesídelního kanovníka olomouckého. V letech 1846–1849 působil jako kooperátor v Kučerově u Vyškova, dále potom do září 1851 v Dolanech u Olomouce. 1853 se stal děkanem švábenského děkanátu a brzy na to byl jmenován kníže-arcibiskupským radou. 28. 10. 1871 zvolen proboštem u sv. Mořice, kde působil deset let. Stál u kolébky českého školství. 1884 vysvětil novou budovu českého gymnázia. 15. 9. 1895 byl přítomem svěcení ústavu, který sám založil.

Co v Hlušovicích, březen 1996, S.9–10.; Obec Velký Týnec a zámek.In: Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 2007. S. 14–15.;

Narozen v Kníničkách (n.m.č.Drahano­vice). V r. 1881 maturoval na Slovanském gymnáziu Olomouci, poté studoval teolog. fakultu, vysvěcen 1886. Působil ve Starém Jičíně (n. Nový Jičín), od r. 1925 žil v Olomouci jako konsistorní rada.

Za hlasem Komenského.Olomouc 1957.;Nekrologium..

Studoval v Praze a v Brně, 1931 – 1947 soudním lékařem v Olomouci, od r. 1945 prvním posádkovým lékařem v Olomouci .

Sděleno jeho dcerou pí.Evženií Prachařovou, únor 1994.;.