Osobnosti Moravy.eu

Narozen na Jihlavsku. Studoval gymnázium v Jihlavě, kde maturoval r. 1876. Pak studoval ve Vídni na Vysoké technické škole, ale v r. 1882 musel odejít, měl jakýsi konflikt v Třebíči a byl uvězněn. Od r. 1883 začal pracovat u státních drah. Fotografovat začal v roce 1887 v lounech a r. 1889 vstoupil do KFA.V Olomouci působil u Státních drah v letech 1903–1918. Poté působil v Praze jako přednosta finančního oddělení na ministerstvu. Od roku 1926 penzionován. V Olomouci přednášel v Moravské Unii o cestách po Evropě a Africe. Zabýval se také etnografickými a folkloristickými náměty. vystavoval v Uherském Hradišti. Část pozůstalosti uložena v Olomouci.

Encyklopedie české a slovenské fotografie. Praha 1993.S.66–67.

Malíř, který jezdíval často na Zábřežsko a motivy svých obrazů našel právě tam.

Toman, P.: NSČVU.1. Praha 1947. S. 201–203. ; Turková, A.: Ferdinand Engelmüller.In: Kalendar.cz

Od dětství žil v Lošticích. Absolvoval Střední odborné učiliště elektro, které zakončil maturitou na Střední škole elektrotechnické v Lipníku nad Bečvou. Poté odešel na dvouletou základní vojenskou službu v Litoměřicích, kde byl u Posádkové hudby. Po vojně pracoval ve vojenském opravárenském závodě v Horce nad Moravou a od září 1994 v Národním památkovém ústavu, územní odborné pracoviště v Olomouci na útvaru archeologických výzkumů. Zájem o historii, vlastivědu rodného kraje, národopis, lidové zvyky a folklór v něm probudily zájem o archeologii. Pravidelně se účastnil odborných regionálních konferencí Lidová kultura na Hané. Hojně publikuje odborné články ve Vlastivědném věstníku moravském, Archeologii Moravy a Slezska, Hlas Loštic, dále KROK = Kulturní revue olomouckého kraje + několikrát Ročenka Muzejní společnosti Litovelska – naposledy to byl ale „sborník“, Sborník Národního památkového ústavu – územního odborného pracoviště v Olomouci (název se různě měnil v závislosti na tom, jak se měnil název ústavu. Koncem let 90. začal dálkově studovat vysokou školu, obor archeologie na Slezské univerzitě v Opavě. Ze zdravotních důvodů musel školu ukončit. Po roce 2000 začal opět studovat FFUP v Olomouci obor archeologie, kde v roce 2020 obhájil diplomovou práci a ukončil studium s titulem bakalář. Ze zdravotních důvodů odešel do částečného invalidního důchodu. Svým zájmům a koníčkům se věnuje i nadále. Na svém kontě má 54 publikací a statí o archeologii a Litovelsku. O jeho knihy a sbírky lidových pověstí je enormní zájem. Spolupracoval s rozhlasovým studiem v Olomouci
také s regionální televizí. Jeho knihy: Pověsti z Bouzovska a Lošticka (2005);Vyprávěnky starého hrnčíře (2009);Výpravy za litovelskou archeologií (2019); i sborník příspěvků Dějiny Nasobůrek a Vísky (2023) jsou beznadějně rozebrány. Čas od času píše i do Týneckých listů.

Faltýnek, Karel: Vyprávěnky starého hrnčíře. Pověsti z Litovle. Litovel 2009. S.54. BK: K literárnímu setkání ve VKOL.In: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc. Almanach 2006–2009. Olomouc 2009. S. 44.; Faltýnek, Karel: Setkání, na které rád vzpomínám. In: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc. 2009. S.155.; Dohnal, Vít: Olomoucká archeologie a její proměny. Olomouc, VSMO 2008. S. 86–87.; Kolář, Bohumír: Zájem o rodný kraj přináší i dnes dobré ovoce. www.Olomouc.cz 19.7. 2006.; https://www.ceskatelevize.cz/…pod-Bouzovem. Faltýnek, K.: Činnost národopisného kroužku Kraslice v Nedvězí u Olomouce. Lidová kultura na Hané. Sborník z XV. odborné konference o Hané. Olomouc 2020. S. 119–129. Faltýnek i-meil dne 30.3. 2024

Bc. Karel Faltýnek

Narozen v Rosicích u Brna. V roce 1935 se rodina přestěhovala do Moravských Budějovic, kde vychodil školu a obsolvoval v roce 1952 reálné gymnázium. Poté byl přijat na DAMU v Praze a v r. 1957 byl redaktorem Divadelních novin. Rok před ukončením studia byl přijat do divadla v Trutnově jako dramaturg. Studia ukončil v roce 1959 jako dramaturg Horáckého divadla v Jihlavě. Pro toto divadlo připravil almanach k 20. výročí vzniku, kde se presentoval nádhernými verši. V roce 1960 vyhrál konkurz do Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. Na UPOL se věnoval začínajícím divadelním teoretikům a hercům. Byl spoluzakladatelem studentských scén Skumavka a Zelená husa. Po několika letech přešel do Večerního Brna, kde působil do r. 1966 a pak odešel do Prahy. Hrál v divadle Pod Palmovkou, hostoval v Realistickém divadle na Smíchově. Působil též jako divadelní kritik. Psal básně a prózy. V roce 1970 dostal výpověď a stal se svobodným umělcem. Publikoval v Amatérské scéně, uplatnil se též v rozhlase a archivu na Barrandově. V letech 1964 – 1982 hrál ve 28 filmech, např. Marečku, podejte mi pero, Malá mořská víla, Kulový blesk, Tvář za sklem aj. Je autorem her: Výslech po italsku; Elektro, má lásko. Textařem šansonů J. Jakoubka. Posmrtně vyšly dvě básnické sbírky. Bibliofilie Olomouc krásná, Olomouc něžná (1995) a Otevři hospodo, po životě žízním ( Praha, AMU 2003. S ilustracemi jeho dcery Simony Šimkové-Flíčkové. Režisér divadelního souboru Zápalka Olomouc – kde užíval pseudonym Z.A. Pálka.

Olomouc krásná, Olomouc něžná. 1995 Šimková-Flíčková, Simona: Jiří Flíček. Otevři hospodo, po životě žízním. Praha, NAMU 2002.

Pocházel ze slezského rytířského rodu Fragsteinů z Nimsdorfu. V Opavě vystudoval gymnázium, filozofii studoval v Olomouci, poté působil v Brně v jezuitském noviciátu, zde aproboval pro výuku na nižších jez. školách. Roku 1685 působil jako prof. gramatiky ve Znojmě, poté v Praze na Malé Straně. V Praze absolv. fakultu teologie, poté působil v Jihlavě jako prof. rétoriky. V čele české jezuit. provincie TJ vstoupil a řídil ji v letech 1713–1715. V letech 1716–1718 zastával rektorský úřad jez. koleje v Praze, poté řídil jez. kolej v Brně 1718–19. Od 1.11. 1719 rektor (43.) jez. koleje a olomoucké univerzity do 30.11. 1722.

Žurnál UP, č.2, 26.1./07, S. 9; Žurnál UP, č.3, 9.2./07, S. 9–10;

V letech 1945–1956 žila rodina v Kyjově. V roce 1967 absolvoval Pedagogickou fakultu UP v Olomouci, obory přírodopis – zeměpis. V letech 1968 – 2007 byl zaměstnán jako samostatný odborný pracovník v okresním vlastivědném muzeu v Šumperku, RNDr. 1973 – doktor přírodovědy z oborů mineralogie a petrografie. Celý aktivní život se věnoval intenzivní publikační činnosti. Do roku 2022 publikoval tiskem 600 odborných a popularizačních prací, z toho 20 monografií. Tématika publikací je velmi různorodá. Nejvíce jich je z geologických věd, poměrně dost i z historie dopravy, těžby nerostných surovin aj. Nechybějí ani stati v turistických průvodcích, místopisných a vlastivědných sbornících.Je čestným členem Společnosti pro výzkum souvků se sídlem v Hamburku a Greifswaldu. V roce 2014 dostal Cenu města Šumperk za kulturní přínos městu. Od této své hlavní činnosti autor důsledně odděloval angaažovanost v krásné literatuře . Autorský výbor poezie, prózy a aforismů z let 1961–2010 vyšel pod názvem Dlažební kostky v r. 2011. Literární eseje psával pod pseudonymy. Esej Bezruč (vyd. v březnu 1992) vyšla pod pseudonymem Zbyněk Hába a jiné pod jménem Štěpán Kameník. Publikoval v samizdatové edici Texty přátel. Roku 1997 vydal v nakladatelství Vetus via knihu básní Lítost.S rodinou žije v Šumperku. Velký zájem nejen rodáků, ale i obyvatel Šumperska měly zejména tituly: Vlastivědné zajímavosti z přírody Jeseníků (2014); Pomezí Čech a Moravy od Suchého vrchu po Lázek (2016); Horské chaty v Jeseníkách na starých pohlednicích a fotografiích (2017);
Kapitoly přírody a historie Šumperka (2022) ad.

Písemné sdělení Z. Gáby (korespondence 30.10.2022) a úpravy 11.12.2022 meil od ZG jun. Fabián, J.- Janásová, K. – Ševčíková, H.: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Fi-Ju. Občanské sdružení Valašské Athény 2010. Valašské Meziříčí.S. 13. Gába, Z.: Dlažební kostky. Kniha Zlín 2011. Kuběna, J. – Gába, Z. Proglas 1990, č. 3. Kuběna,J.: Box 7/ 1990; www.Christiania.cz (Rozhovor s J.E. F.) Ševčíková,H.: na blogspotu Otavínka Už máte knihy pod stromeček? https://otavinka.blogspot.com/…romecek.html Životopisné údaje a soupisy publikací lze najít mj. c periodiku Severní Morava v číslech 77 ( 1999), 95 (2009) a 101 (2015).

RNDr. Zdeněk Gába Fotografii vytvořil Jaromír Mašek v roce 1986.

Pobyty posloupně: Kyjov, Rožumberok, Strašice, Litoměřice, Jeseník, Šumperk;

Roz. Přidalová. Od útlého dětství bydlela s rodiči v Křenovicích u Kojetína. Do gymnázia chodila v Zábřeze u Šumperka. Po maturitě pracovala 3 roky na poště v Šumperku a v letech 1963–1965 studovala SKŠ Brno 2 leté nástavbové studium. Poté pracovala v městské knihovně Jeseník a pak v Šumperku. Zprvu v oddělení pro dospělé a po mateřské dovolené v oddělení pro děti. Do důchodu šla v 57 letech. Autorka článků se zaměřením na region Olomoucka. Cesta na Borový vodopád. Vlastivěd. časopis Velké Losiny, prosinec 2006.S.48. Asi od roku 2002 se věnuje kolážím. Výstava v Informačním centru Šumperk. " Krása každodennosti- Podzim." Od 1.-27.10. 2019 v minigalerii IC ŠU.

Osobní korespondence s / hš 2022,říjen.

Mládí a školní léta prožíval v Přerově. Po ukončení páté třídy gymnázia odešel do Košic, kde v r. 1925 vystudoval s vyznamenáním obchodní akademii. Odtud se vrátil zpět do Přerova, nastoupil do zaměstnání v Městské spořitelně a ve volném čase se věnoval kulturně osvětové činnosti v pěveckém spolku Přerub. Po 2. světové válce odešel ze služeb spořitelny a stal se vedoucím kulturního oddělení MNV v Přerově. Počátkem roku 1947 působil několik let v Jeseníku, odkud se brzy vrátil zpět do Přerova. Do konce svého života působil jako ředitel Osvětové besedy. Se jménem Jožky Gardavského se pojí rozvoj pěveckého sdružení Přerub, jehož byl dlouholetým úspěšným dirigentem (1930 – 45), také zakladatelem symfonického orchestru.V roce 1940 provedla filharmonie Přerubu pod taktovkou Gardavského symfonickou báseň B. Smetany „Má vlast'. V podání symfonického orchestru Přerubu zazněla „Má vlast" celkem osmkrát, s neobyčejným úspěchem. Splnila tak své buditelské poslání v době okupace.

Gregor, V.: Hudební místopis Severomoravského kraje.Ostrava 1987.S.80.;.

Od roku 1933 pracoval na velkostatku v Rychvaldově. Základní vojenskou službu konal v Háji u Opavy jako spojař, po Mnichově přeložen k 107. dělostře­leckému pluku v Olomouci. 1939 se zapojil do odboje. Spolu s bratrem Josefem převáděli čs. vojáky do Polska. Během války byl ve Francii, v Africe jako vojín Cizinecké legie, ve Velké Británii u letectva. Po návratu do vlasti pracoval v Uranových dolech v Jáchymově a v dolech Stalin a Paskov. 1965 byl rehabilitován a povýšen na kapitána. Obdržel několik vyznamenání.

Birografický slovník Slezska a Severní Moravy 1.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1993.S.36.;

V roce 1959 absolvoval Slovanské gymnázium v Olomouci, poté studoval FF UJEP univerzitu v Brně obor prehistorie a poté se stal archeologem Okresního vlastivědného muzea v Šumperku. Od 15.7.1964 působil v mohelnickém muzeu, archeologickém oddělení, kde do r. 2000. Provedl řadu terénních výzkumů a to: v Mohelnici (1969–1974, 1999), Lošticích (1977,1980, 1982, 2003 a 2004), Palonín ( 1978–1979), Jeseník (1975–1976), Úsov (1986–1988), Postřelmov (2003) Vytvořil trvalé muzejní expozice v Mohelnici a v Šumperku. Specializoval se na na historii slovanského osídlení Moravy, archeologii raného a vrchol středověku. Jeho specializací je ranný a vrcholný středověk. Jeho publikační činnost charakterizuje i naleziště v Moravičanech, Paloníně a v Rýmařově.Je autorem řady publikací a článků. Působil též jako pedagog Slezské univerzity od 1998 do 2000. Byl předsedou regionální archeologické komise pro Střední Moravu. Autorem knihy Loštice, město a jeho obyvatelé (1998); Loštice, město středověkých hrnčířů.Opava 2007. Přispíval do periodik: Vlastivědný věstním moravský, Časopis Matice moravské, Severní Morava Vlastivědný sborník Jesenicko, Sborník bruntálského muzea. Spolupráce s polskými archeology a historiky.

Kulturní kalendář Mohelnice, 1964. č.8, S.6. V sýpkách ducha, Olomouc 1992.S. 194.;. Sklenář, Karel: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha, Libri 2005. S. 191–192.;

PhDr. Vladimír GOŠ, CSc.

Absolvoval konzervatoř Praha r. 1940, poté působil v MD Olomouc, Jihlavě, Těšíně /uměl. šéf/ v letech 1946–1948. Působil v Opavě a v Praze. Autor hereckých biografií.

Přehled činnosti čs. divadel 1958. Praha, DÚ 1959, S.107; ;Ročenka družstva českého divadla v Olomouci 1940–41.

Autor největšího betlému na světě s 246 postavami. Každá je vyřezaná z jednoho kusu dřeva. Roku 2005 otevřel v Jiříkově u Rýmařova Pradědovu galerii, která celoročně nabízí výstavu obřích soch a betlémů a je otevřena 365 dnů v roce. Je ženatý a má pět dětí.Každoročně na Vánoce mívá výstavu svých soch a betlému na Horním náměstí v Olomouci.

Kolesárová, Veronika: Rozhovor s Jiřím Halouzkou. Moravský senior 2017 www,prade­dovagalerie.cz

Narozen na Kroměřížsku. Do kvarty studoval na matičním gymnáziu v Kroměříži a pak přešel do Přerova na gymnázium. Zde jej silně ovlivnil prof. František Bílý, který vyučoval češtinu. Po maturitě v roce 1891 studoval bohosloví v Olomouci. Pracoval v jazykových kroužcích a literárně, stýkal se s Lutinovem. Vysvěcen v r. 1895. Kooperátorem v Bohuslavicích, od r. 1898 ve Vranové Lhotě a od r. 1900 v Ježově. V roce 1903 ustanoven katechetou měšťanských škol v Bzenci, kde působil 32 let v oblasti vychovatelské.. K 1. 9. 1935 odešel na odpočinek do Kroměříže. Později pobýval v Žalkovicích, kde také zemřel a je pohřben.
Zajímal se o místní historii. Své poznatky publikoval v časopisech: Archa, Hlídka, Našinec, Vychovatel. Msgre Josef Hanák členem Družiny literární a umělecké a též revizorem.

Poselství. Olomouc 1938, S. 249–250. ;

Studia teologie absolvoval na jezuitské univerzitě v Olomouci, poté působil opět v Jihlavě jako prof. rétoriky, školní prefekt, představený latinské kongregace a zpovědník. Roku 1694 převzal rektorský úřad jezuitské koleje v Kladsku, do r. 1697. Poté působil opět v Praze jako konzultor české jezuitské provincie. Rektor olomoucké univerzity a jezuitské koleje, v letech 13.10. 1700 – 11.11. 1703.

Žurnál UP, č. 23, 13.10.2006. S. 7., .

Narozen v Lipníku na Třebíčsku jako páté dítě chudé rodiny drobných zemědělců. R. 1909 vstoupil do tzv. dvoutřídky. Poté studoval v Hrotovicích a roku 1914 nastoupil na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, kde maturoval v roce 1922. Poté absolvoval v Olomouci bohosloveckou fakultu a vysvěcen na kněze 5.7.1926. Primiční mši svatou sloužil 11. července 1926 v rodišti. .Zprvu kaplanoval ve Spálově, později v obcích Kladky u Prostějova a v Jesenci. V roce 1927 byl přeložen do Brantic u Krnova a rok na to do Hodolan u Olomouce. V roce 1934 se stal asistentem CM bohoslovecké fakulty a téhož roku byl promován na ThDr. Pedagogicky působil na CMFB v Olomouci, v letech 1945–1947 jako profesor. V době uzavření fakulty musel být v pastoraci. V červnu 1947 jmenován biskupem českobudějovickým. V letech 1950–1952 internován v rezidenci, od 2. 3. 1952 do 9. 6. 1968 mimo diecézi, v Koclířově na Svitavsku. Poté se znovu ujal svého úřadu. V roce 1964 napsal knihu každodenních rozjímání, která vyšla pod názvem „Minutěnka“. Přispíval a redigoval časopis Ludmila, Kazatel aj. Užíval občas literární pseudonym J.Buděj. Je autorem knih „Problém odpadu od církve“ (1936), Konverse a konvertita (1939). Pohřben na hřbitově u sv. Otýlie v Českých Budějovicích. Památník biskupa Mons. Josefa Hloucha se nachází v přírodním areálu národního centra Fatimy ČR, tzv. Minutěnce v Koclířově, který byl odhalen 2. 6. 2007.

Vopravil: Slovník pseudonymů…Praha SPN 1973, S.640; Lid.demokracie, 22.4.1992., . Pokorný, P.,R.: Biskupové Čech, Moravy a Slezska po roce 1918. Ostrava 1992.S.34. Ar­cibiskupské gymnázium v Kroměříži. 1854–1950. Kroměříž 1991.;

. Pedagogickou školu pro vzdělání učitelů národních škol studovala v Jihlavě. Později při učitelském povolání absolvovala Pedagogickou fakultu olomoucké univerzity, obor čeština, dějepis a výtvarná výchova. Jako učitelka působila v letech 1955–57 na Jedenáctileté střední škole ve Šternberku, v letech 1957–1959 na dvoutřídních národních školách v Dalově a Žerotíně, od r. 1959 do r. 1992 na 2. stupni ZŠ Dr. Hrubého ve Šternberku. Dlouhodobě publikuje v regionálním tisku, její zajímavé články můžeme číst většinou ve Šternberských listech. Její zásluhou byla vydána část pozůstalosti vlastivědného badatele, astronoma a politického vězně Karla Morava (1906–1993), Staré šternberské obrázky a povídky Bloudění Marty vojandy a Zlý sen. V roce 2002 obdržela Cenu města Šternberka za přínos regionální historii. Zpracovala literární pozůstalost stíhacího letce Ladislava Valouška, plukovníka letectva v. v. (1918–1996), a vydala knížku jeho leteckých povídek Návraty stíhačů (2002), dva letecké deníky (Cestou nadějí a zklamání – 2003, Cestou zpátky – 2003), doplněné autorskou monografickou prózou Životní křižovatky stíhacího letce Ladislava Valouška (2006). Věnovala pozornost vývoji českého školství ve Šternberku, názvosloví šternberských ulic, historii české knihovny a významným osobnostem Šternberska.

Osobní sdělení Ševčíková, Hana: Výročí středomoravského regionu. Týnecké listy. 2015, č.12, S.4.

Mgr. Vlasta Hlůzová

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk: Oblastní rada ČMOS, 1990.S.49–51.;

'

Bohosloví studoval v Olomouci a byl r. 1872 vysvěcen. Necelý rok působil jako kaplan v Jevíčku a odtud přešel do funkce prefekta v semináři Kroměříž. Studoval v Praze FFUK obor dějepis a zeměpis a poté se stal středoškolským profesorem. Učitel Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Uspořádal sbírku mincí v zámku v Kroměříži a pořídil jejich seznam. Do důchodu odešel v r. 1905. Pracoval pak v archivu, v knihovně a v muzeu. R. 1913 byl jmenován čestným kanovníkem kolegiální kapituly v Kroměříži.

Půl století od smrti P. Hrbáčka. Katolické noviny, 25.7.1965. S.2.

Hokejista – pravý křídelní útočník. Závodně začal hrát až v 16 letech, Železárny Prostějov 1958 – 1961, aktivní činnost do r. 1973, nyní trenér v Modetě Jihlava. Mistr sportu 1968, ZMS 1969. sedminásobný mistr ČSSR 1965–1967, 1969, 1970–1973. Účast na MS 1967 – 1970,, kdy uhrál 57 zápasů a dal 15 golů a ZOH 1968 Grenoble, zisk stříbrné medaile. V letech 1993–1997 trenér .

Gut, K.: Malá encyklopedie ledního hokeje.Praha, Olympia 1986.S.149./foto/;. Vrbecký, D.: Dukla Jihlava 1956–2006. Půl století legendy. Jihlava, Parola 2006.;

Narozen v Hejčíně u Olomouce.Učitel hudby v olomouckém Žerotínu. V letech 1912–1933 učitel zpěvu na reálném gymnáziu v Jevíčku; . Dirigent pěveckého spolku Ctibor. Vydal drobné skladby pro klavír.

Stárek, Z.: SČS I.Praha 1982.S.180.;.

Hejčín je součástí města Olomouc.

Vystudoval učitelský ústav v Příboře. Krátce působil v Zábřehu nad Odrou (n.Ostrava), v Kunčicích pod Ondřejníkem, odtud odešel jako správce školy do Albrechtiček a r. 1891 byl přeložen do národnostně rozjitřeného severomoravského pohraničí. Nejprve učil v Zábřehu, v Jedlí, později v Horních Studénkách, krátce také v Kolšově. Trvaleji zakotvil až r. 1912 v Rudě nad Moravou. Zde r. 1925 ukončil učitelskou dráhu a odstěhoval se do Olšan. Působil v Sokole, Národní jednotě i v dalších vlasteneckých organizacích. V říjnu a listopadu 1918 byl zvolen do Severomoravského národního výboru a jako jeho přední člen se účastnil zavádění české správy do německých oblastí severní Moravy. Největší zásluhy si však vydobyl jako neúnavný organizátor hasičského hnutí na Moravě. Syn Jan Hub (1901–1985)-učitel, skladatel, dirigent.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.Sešit 6. Ostrava 1996.S.48.; Rýznar, V.: J.H. v požárnické a kulturní práci ne severní Moravě. Severní Morava 1973, č.26, S.55–59.;

Autor publ.„Řečnictví v teorii a praxi“;Syn herce a divad.ředitele Jana H., bratr herce a výtvarníka Josefa H., manžel zpěvačky Vlasty Loukotkové.Gym­názium studoval v Jindř.Hradci, přerušil studia a odešel do Prahy za otcem.V ND 1906–1925.Lektor řečnictví na práv.fak.UK 1926–1934;

Literární místopis Přerovska-OA Přerov;Národní divadlo a jeho předchůdci.Praha, Academia 1988, S.174–175.;.

Narozen v Albrechtičkách u Nového Jičína. Studoval Reálné gymnázium v Příboře do okupace a pak od kvinty v Ostravě, kde r. 1942 maturoval. Bohoslovecká studia ve Vidnavě a poté v Olomouci. Ordinován 5. 7. 1947 v Olomouci. Působil ve Vizovicích, kde 26.9.1948 zatčen a 6.11.1948 v U­herském Hradišti odsouzen k 10 letům vězení . Prošel 13 kriminálů. Po návratu odešel pracovat do státního rybářství, pak v Dopravních stavbách Olomouc a ve velkomlýně v Jeseníku nad Odrou. Vydával samizdaty, psal relace do rozhlasu i do zahraničí. Teprve od r. 1967 působil opět v duchovní správě ve Fulneku. V r. 1975 mu byl opět státní souhlas odebrán a vrácen v r. 1982. Pak působil v Orlové, Rychvaldě a Petřvaldě. V letech 1969–1971 přednášel na teologické fakultě v Olomouci a pak 1989–1993 a přitom působil jako duchovní ve Velké Bystřici. Katolický kněz, monsignore, doktor teologie, vysokoškolský pedagog, katecheta, autor výchovných studií, vězněn komunisty, držitel řádu T.G.M. Mons. ThDr. papežský prelát žil v obci Vrázné p. Odry.Prezident Mezinárodního sdružení bývalých vězňů se sídlem v Curychu. V r. 2006 dostal Pamětní medaili k 60. výročí obnovení olomoucké univerzity. K 1.1. 2005 odešel do důchodu a žil ve Vrážném p. Odry.

Musil,J.V. Osmdesátiletý Msgre. ThDr. Antonín Huvar OT a jeho…Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci. č.286,2003. S..75–78.

Význačný olomoucký architekt a urbanista, dlouholetý člen a spolupracovník Vlastivědné společnosti muzejní. V roce 1940 maturoval na České státní reálce v rodišti. Protože v té době byly české vysoké školy zavřené, absolvoval dvouletý kurz na Obchodní akademii v místě. Totálnímu nasazení neunikl a musel odejít na nucené práce do Berlína. Po osvobození v roce 1945 začal studovat na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze, kde promoval v roce 1949 a později absolvoval postgraduální studium urbanismu na vysokém technickém učení v Brně, které dokončil v roce 1964. Mezitím pracoval v olomouckém Stavoprojektu a v letech 1966 – 1971 jako hlavní architekt města Olomouce. V době normalizace byl odvolán a působil pět let v podniku Rudné doly se sídlem v Jeseníku, a to na nově založeném pracovišti tzv. technického rozvoje v Hněvotíně u Olomouce, kde se mj. tvořily podklady pro různé typy montovaných rodinných domků v západoněmecké licenci. Osobnost architekta Hynka byla v odborných kruzích nepřehlédnutelná a tak, když přišla v roce 1976 nabídka z Prahy na založení projekčního ateliéru Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů v Olomouci, vrátil se a stal se vedoucím pracoviště, kde aktivně působil až do roku 1985. Výsledky projekční a rekonstrukční činnosti, která přispěla k zachování a obnově i dalšímu využití historických památek, sakrálních staveb a památkových objektů v počtu 113 presentoval na výstavě v Krajském vlastivědném muzeu v Olomouci v listopadu 1982. Celoživotní zájem o architektonické a sochařské hodnoty i láskyplný vztah k rodnému městu zúročil v přednáškové i publikační činnosti. Od šedesátých let pravidelně přispíval do odborných a vlastivědných periodik. Řadu zajímavých článků najdeme i v prostějovské Štafetě, olomouckém měsíčníku Kdy-kde-co v Olomouci, sbornících Vlastivědné společnosti muzejní a jubilejních ročenkách. Širší olomoucké veřejnosti byl znám především z cyklu přednášek pro sekci Historické Olomouce VSMO o významných osobnostech a jejich hrobech, historii olomouckých hřbitovů a k vývoji olomouckých řemesel. V roce 1987 vytvořil stostránkový rukopis o Ústředním hřbitově v Olomouci. Za přínos pro olomouckou architekturu a urbanismus i za další zejména vlastivědnou činnost byl v roce 1998 vyznamenán Cenou města Olomouce v oblasti architektury.

VS.: Olomoucký architekt a urbanista.=ZVSMO, 1982, č.17–18,S.32–33.. Smejkal, B.: Rozhovor měsíce. Kdy-kde-co v Olomouci, 1992, listopad S. 10–11.
Škamrada,A.: Vzpomínka na Ing. Arch. Zdeňka Hynka. In: Kleňme se svou vzdělaností jako duha…Olomouc, 2007, S. 261–262.
Ševčíková, H.: Cena města Olomouce 1997–1998.

Ing. arch. Zdeněk Hynek

V roce 1940 maturoval na gymnáziu v Litovli. Vystudoval Hudební a dramatickou konzervatoř v Brně, odd. dramatické a klavírní, 1944. Působil v Horáckém divadle Jihlava 1944–46, Svobodné div. v Brně 1946–47. Poté ředitelem Horácké div. Jihlava 1947–51, Státní div. Ostrava + Čs. rozhlas Ostrava 1951–59 (šéfem činohry), Mahenova činohra Brno 1959–71 (šéfem činohry), Janáčkova akademie 1960–70, kde vedoucím divadelní katedry. Počátkem let sedmdesátých v době normalizace musel ze školy odejít do Slováckého div. Uh. Hradiště 1971–81, Divadlo pracujících Gottwaldov 1981–89 + zahran. zájezdy. V roce 1960-docentem JAMU Brno, herecká a režijní tvorba, kam se mohl vrátit až v r. 1989. Také mohl působit v Brně v Mahenově divadle. Věnoval se publikační činnosti.
Cena osvobození města Brna, 2000 Cena města Brna. Autor studií.
2009 uveden do Síně slávy v Národním divadle Brno.

Kdo je kdo.Praha ČTK 1969., Kdo je kdo v ČR – osobnosti české současnosti, Praha 2002. Šik, L.: Osobnosti Litovle. rkp. 2009

Narozen v Chudobíně, nyní součást města Litovle. Vl.jm. Miloslav (křestní list) Doc. Miloš Hynšt