Osobnosti Moravy.eu

Celý svůj život oddal próze pro děti, zejména pohádkám. V roce 1946 vyšel soubor pohádek Obr Dooblak a jiné, o deset let později Padej, padej, deštíčku a roku 1961 vyšla populární knihy Zatloulané písmenko. Redaktor Rovnosti v Brně, 1947–1950 šéfredaktor Rovnosti. Od r. 1970 v SNDK Praha. Překládal z polštiny.

Ficek, V.: Biografický slovník širšího Ostravska.5.Opava 1983.S.127.;Ma­riánková, J.: Žili a pracovali v Brně.Brno 1977.;.

1931–34 prof. maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích, 1937–1938 velitel praporu v Kroměříži. Čestný občan města Kroměříže a Olomouce Prezident Československa.

Kožnar, V.: Ludvík Svoboda.Praha 1975.; ČBS.Praha 1992.S.675.;; Kadlec, V.: Podivné konce našich prezidentů.Hradec Králové 1991.;.

Po r.1628 ved. bratrské knihtiskárny kralické v Lešně, nejmladší syn Jiřího S./1536–1599/, první Čech, který navštívil ostrov Island r.1613 a napsal staročeský cestopis „Islandia“, přítel, spolupracovník a vydavatel spisů J.A. Komenského;pseud. Daniel Strejc Vetterus, Daniel Streyc, Hranický, Leucopolites;

Vopravil: Slovník pseudonymů..Praha SPN 1973, S.1226.;

Z data úmrtí je známo jen: 0. 0. 1628

V roce 1964 absolvoval Přírodovědeckou fakultu UP v Olomouci, obor aplikovaná fyzika a v r. 1973 FFMU Brno. Vedoucí Katedry didaktické a výpočetní techniky Pedagogické fakulty MU Brno. Šéfredaktor redakce AutoAlbum. Motoristický žurnalista. Autor 12 vysokoškolských skript a automobilové encyklopedie. Doc. RNDr. Mojmír Stojan, CSc.

Kdo je kdo II. 1991–1992. Praha 1991. S.908. Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Na – Su. Valašské Meziříčí 2011. S.109.

V Olomouci působil od 1.8.1876. Zprvu pracoval pro pro podnikatele Mořice Fischera. Pro něho navrhl a realizoval stavby domů v Komenského ulici č.4, na nábřeží Přemyslovců č.12,14,16. Provedl řadu staveb tzv. Úřední čtvrť v Olomouci, V letech 1887–1888 mu byla svěřena stavba Národního domu v Olomouci, při níž zaměstnával 427 dělníků. Současně s touto stavbou probíhala za jeho vedení i výstavba hostince s divadelním sálem !U města Olomouce", později nazvaného " U města Prahy", dnes sídlo kina Lípa. V letech 1890–1893 řídil stavby třinácti budov: Ústav pro choromyslné ve Šternberku., Ústřední záložna rolnická na Horním náměstí č.17 v Olomouci aj. Od roku 1911 pracoval v jeho stavební kanceláři i jeho syn Karel (1884–1918).

Černoušek, M. : Olomoucká architektura 1910–1950. Olomouc 1981. ; Čapkovič, F. : Interhotel Národní dům v Olomouci 1885 – 1985. Olomouc 1985.S. 4; Fischer, R. : Olomoucký památník. Olomouc 1938. S. 277–278. ; Průvodce po Ústředním hřbitově v Olomouci. Olomouc 1929. S. 50. ;. Karel Starý 28.1.1993. Kdy-kde-co v Olomouci, 1993, leden.S.2. Wi­kipedie.cz – Matrika.

V letech 1869 – 1884 farář v Dolanech. Průkopník chovu včely cyperské, autor článků o včelařství. Na budově fary odhalena r. 1936 pamětní deska P. Janu Stáhalovi.od sochaře Karla Lenharta.

Fišmistrová,Věra: Páter Jan Stáhala, včelař světového jména. Nové Přerovsko, 2.4.1999, S. 19.; Hartmann,V.: Osobnosti včelařství P.Jan Stáhala. Včelařství, roč.50 (1997), č.5, S.97–98.; Krestýn, F.: P.Jan Stáhala, průkopník moderního včelařství. ČVSMO, 50, 1937. S.280–291.; Ševčíková,Hana: Březnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 19, březen 2009, S.9. ;.

Vlastním jménem Jiří Sosnar se narodil v rodině venkovského dělníka. Po vychození měšťanské školy se vyučil zámečníkem, příležitostně pracoval též jako instalatér, kopáč cihlářské hlíny a brusič nožů. Po 1930, kdy vstoupil do Komunistické strany Československa, většinou působil jako politický pracovník. 1933–35 zastával v Hodoníně funkci krajského politického pracovníka Komsomolu, od 1935 byl (s výjimkou vojenské služby 1937–39) okresním tajemníkem KSČ v Kroměříži, Holešově, Olomouci a Hodoníně. Za organizaci politických demonstrací a stávek byl několikrát uvězněn. Na počátku okupace pracoval jako dělník v Olomouci a redigoval ilegální komunistický časopis Svobodná Haná. 1940 byl zatčen a vězněn mj. v německé káznici Wohlau, kde byl jeho spoluvězněm muzikolog Vladimír Helfert (1886–1945). Pro těžkou tuberkulózu byl 1942 z vězení propuštěn do nemocničního ošetřování. Nadále se však účastnil ilegální činnosti: působil jako krajský tajemník KSČ v Olomouci, redigoval noviny Moravská Rovnost a masové cyklostylované vydání publikace Dějiny VKS(b), byl rovněž komisařem partyzánské skupiny (za odbojovou činnost mu byla udělena četná vyznamenání). Po válce byl zvolen krajským tajemníkem KSČ v Olomouci (zde také pracoval v redakci Stráže lidu), stal se kandidátem Ústředního výboru KSČ a do 1948 byl poslancem Národního shromáždění; 1947 absolvoval novinářskou školu – kurz pořádaný ÚV KSČ. 1949 byl zbaven funkce (pro anarchistické aktivity v únoru 1948) a do 1954 pracoval v ČKD Sokolovo jako soustružník, pak byl vedoucím internátu (do 1958). Po rehabilitaci 1957 se znovu vrátil k politické i redakční práci: do 1961 byl zástupcem šéfredaktora týdeníku Květy, do 1971, kdy odešel do důchodu, vedoucím redaktorem pražské redakce Práce (Bratislava). Publikovat začal v r. 1935 v Rudém Slovácku (Hodonín), přispíval do periodik, v nichž působil, a dále do novin a časopisů Pochodeň (Hradec Králové), Stráž lidu (Olomouc), Rudé právo, Tvorba, Lidové noviny, Literární noviny, Mladá fronta, Květy, Práce, Čs. voják, Svět v obrazech, Voják, Hlas revoluce, Nový život, Praha–Moskva, Literární měsíčník a do dětských časopisů Ohníček, Pionýrské noviny, Pionýr aj. Pro Československý rozhlas napsal hry: Haniččina iniciativa (1950) a Mezičas (1984). Jako autor námětu a scenárista se s režiséry podílel na filmech Velká příležitost (1949, režie Karel Michael Walló, scénář pod pseudonymem Martin Gazda) a na filmové podobě vlastní prózy Jurášek (1956, režie Miroslav Cikán, scénář pod pseudonymem J. Sosnar-Gazda, spoluautor scénáře Vladimír Bor), která byla rovněž Zdeňkem Bláhou zdramatizována pro divadlo (1955). Užíval pseudonymů Ivan Černý (Stráž lidu), Martin Gazda (1948–58), Martin Gazda-Sosnar, J. Sosnar-Gazda.

Cinger, František. Nekrolog. In: Rudé právo, 29.11.1989. S­.5. Brožová, Věra: Jura Sosnar. In: web. Slovník české literatury. (1998, 2006.)

Absolvoval konzervatoř Brno 1930, půs. od r. 1930 v ND Bratislava, Osvobozené divadlo Praha, od r. 1933 v Olomouci. Operní pěvec – tenorista.

Přehled činnosti čs.divadel 1958.Praha, DÚ 1959, S.226.;. Janota, D. – Kučera, J. P.: Malá encyklopedie české opery. Praha 1999;

Náčelník jednoty Sokol v Litovli 1887, v Olomouci od roku 1899 působil jako advokát. V letech 1900–1909 místostarosta Družstva čes. divadla, starosta Divadelní jednoty.

Fischer, R.: Olomoucký památník 1848–1918.Olomouc, 1938, S.271–272..

Do Loštic přišel jako 24 letý mladík, aby vystřídal varhaníka Edmunda Švece. Zde našel svou životní partnerku Bohumilu Pavlátovou, se kterou se roku 1937 oženil a měl s ní dceru Zdeňku.. Skládal a upravoval kostelní písně pro zpěv i orchestr. Vypomáhal v olomouckém divadle hro na lesní roh. Kromě toho, že byl varhaník, rozšířil pěvecký sbor a chrámový orchestr a založil dětský pěvěcký sbor. Založil Mladou dechovku, velký taneční orchestr a malý zábavní soubor. Pod názvem " Smětáci" vystupovali v širokém okolí. Jejich logem byl směták. Zpívanou mši svatou, řízenou J. Smětákem vysílal z loštického kostela československý rozhlas. Z jeho líhně vyšlo mnoho muzikantů, např. Květoslav Pecha a Lubomír Švec, absolvěnt brněnské konzervatoře ve hře na trubku. Oba působili jako profesionální hudebníci v Moravské filharmonii Olomouc. Zkoušky kapely bývaly u Smětáků v bytě, u Řmotů a na Růžku. V roce 1951 se orchestru ujímá Květoslav Pecha.

Fialek, Petr: Loštice ve fotografii do roku 1948. Mohelnice, Křupka 2007. S. 32.

Malíř, grafik, autor realizací v oboru užitého umění ( gobelíny, knižní grafika, plakáty, značky, medaile, domovní znamení) a průmyslového výtvarnictví. Studia: Závodní učňovská škola grafická při n. p. Svoboda v Praze, obor litograf – reprodukční grafik ( 1954–1957, V. Bubeníček, O Menhart), soukromě studoval u malíře a grafika F..Bělohlávka, absolvoval večerní kursy na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Samostatně vystavuje od roku 1977 , kolektivně od roku 1969 . Zastoupení v soukromých sbírkách: CZ.Ceny: Medaile rektora Univerzity Palackého v Olomouci za podíl na rozvoji školství ( 1986), Pamětní list s medailí od Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci (2005). Členství v uměleckých skupinách a spolcích: Registován při Českém fondu výtvarných umění ( 1982–1987), Unie výtvarných umělců České republiky ( 1990–1998), Unie výtvarných umělců Olomoucka (od 2000). Autor pamětní desky věnované Amadeu Mozartovi na Hauensetildově domě na Dolním náměstí v Olomouci, který byl odhalen 5.12.2001. Výstava k 70 tinám umělce se konala v Galerii G s názvem Ohlédnutí ve dnech 1.4. – 2.5.2009. Průřez torza tvorby, která zůstala po povodni v roce 1997.

Zatloukal, P.: 1.souborná výstava unie výtvarných umělců Olomoucka.Olomouc 1991.;. Matyáš, Bohuslav: Smuteční řeč 6.6.2012.

mecenáš Sokola, muzejnictví. Zasloužil se o zpřístupnění mladečských jeskyní.

Z dodatků red.Šika, Litovelské noviny, Litovel, duben 1993.;.

Profesor na grafické škole v Praze. Zabýval se portrétní tvorbou, figurální kresbou, grafikou.

SOKA Přerov.

Narozen nedaleko Nového Jičína. Byl vychován v Dřevohosticích. Gymnázium studoval v kroměříži, od r. 1885 teologii v Olomouci, kde byl r. 1889 vysvěcen na kněze. Tehdy byl poslán na další studia do Říma, kde pobyl až do r. 1892. Tam také dosáhl doktorátu. Po návratu do vlasti se stal kaplanem v Dubu nad Moravou a později v Uherském Ostrohu a 15.1. 1894 byl jmenován farářem v Melči u Opavy. R. 1896 byl zvolen nesídelním kanovníkem olomouckým a stal se proboštem u sv. Mořice v Kroměříži. Dne 6.1. 1900 byl jmenován arcibiskupem pražským a 15. 4. 1901 byl ozdoben kardinálským purpurem. Dne 18. 1. 1916 byl postulován za olomouckého arcibiskupa. pro tragickou nehodu zaviněnou automobilovým neštěstím resignoval na arcibiskupský stolec dne 30. listopadu 1920 při osobní návštěvě v Římě. Usadil se na zámečku v Dlouhé Loučce, kde později zemřel. Byl pochován v olomouckém dómském kostele u sv. Václava pod hlavní věží.

Záhorská kronika, 1939–1940. S.28.; Kunc, J.: Kdy zemřeli…?Praha 1962, S.243.;. Katalog kněžstva arcidiecése olomoucké. Olomouc 1949. S. 47.; Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Seš. 4. Ostrava 1995. S. 124–125.;

Rodák z Opavska. Po maturitě na gymnáziu v Ostravě v r. 1919 odešel studovat do Brna na konzervatoř, kterou absolvoval 1924 a pak odešel do Prahy na mistrovskou školu u J. B. Foerstra, kde 1926–1928. Působil v Opavě a v Ostravě, kde 1935–1941 učil zpěvu na reálném gymnáziu v Ostravě. Od r. 1949 působil na Pedagogické fakultě UP, obor skladba kde do r. 1961 a zároveň externě na Vyšší pedag. škole v Ostravě od r. 1943 a od r. 1959 na ostravské konzervatoři. Upravil mnoho slezských a lašských lidových písní.

Československý hudební slovník.II. Praha 1965.S.496.: Čeští skladatelé současnosti. Praha 1985. S.248. (Fotografie)

Významným impulsem pro rozvoj nejen olomouckého, ale celého moravského výtvarného dění bylo založení SVUM v Hodoníně r. 1907. Sdružení rozvinulo značnou výstavnickou a publikační činnost, do níž výrazně zasahovali i olomoučtí výtvarníci. Přerušení této aktivity první světovou válkou bylo rychle překonáno a Sdružení se stalo hlavním organizátorem moravského výtvarného života v poválečném období. Několik členů sdružení se schází ve válečných letech při restauraci vojenského kostela P. Marrie Sněžné v Olomouci. Vedle skupiny vojáků-malířů a sochařů z Polska, Německa a Rakouska se při této akci setkávají olomoucký Julius Pelikán a moravští malíři Oldřich Lasák a Adolf Kašpar.

Kalendárium jihomoravských osobností a událostí 1991/1995. Brno SVK 1990. S.83.; Hlobil, Ivo: Olomouc. Praha, Odeon 1984. S.143.

Zatloukal, P.: 1.souborná výstava Unie výtvarných umělců Olomoucka.Olomouc 1991.;.

Springer, Jan: Co dalo Šumpersko české literatuře.Šumperk 1974, S.18.;.

V letech 1912–1920 studoval reálné gymnázium v Litovli, poté začal studovat práva v Brně, ale studia nedokončil a věnoval se učitelskému povolání. Učil na Zábřežsku, od r. 1925 ve Štítech, kde působil do r. 1930 jako odb.učitel na měšťanské škole. Navázal zde přátelství s Josefem Kocourkem. Průběžně si doplňoval vzdělání od 1926 na FF v Brně, po r. 1946 znovu na FF UP v Olomouci. V období protektorátu se odstěhoval do Olomouce. Po r. 1945 pracoval jako osvětový inspektor, od 1948 jak učitel v Olomouci, vedl Okresní pedagogické středisko, 1967–1972 působil i jako odb. asistent ve Výzkumném ústavu odbor. školství v Praze, pracoviště Olomouc. Poslední léta se věnoval vlastivědné práci, historii severní Moravy a své rodné obce. Byl místním kronikářem, od r. 1932 a vedl ji do r. 1978. Sociologické studie publikoval knižně. Pro děti napsal Lyžařské pohádky. Národopis. příspěvky ve sb. Severní Morava.

Kulturní kalendář 1991.Olomouc, OK 1990.S.47.;Slovník učitelských osobností okr.Šumperk.Šumperk 1990.S.133–135./foto/.; Melzer,M.: Václav Rýznar sedmdesátníkem­.Severní Morava, sv.21.Šumperk 1971, S.73–75.; Rýznar, V.: Pověsti a zkazky z kraje pod bukovou horou, Štíty 2001, S.165–169;

Studoval gymnázium v Hranicích, práva na MU v Brně, za 2. svět. války zatčen, vězněn v Buchenwaldu a Dachau. 1945 ved. úředník ONV Bruntál, únor 1948 exil, Záp. Německo, srpen 1948 Itálie, jaro 1949 Austrálie, kde manuálně prac. v gumárně. Založil 14denník Hlas domova. Zemřel na leukemii.

Pejskar, Jožka: Poslední pocta.2.sv., vl.n.1989, S.69.;.

V roce 1949 abs.AVU Praha, prof.O.Nejedlý­.samost.vysta­voval Praha 1982, Marián.Lázně 1983.Výtvar.činnost : krajinomalba, kresba, užitá grafika, propagační grafika, plakát, výstavnictví.Cena 1980: medaile Hornická Příbram.Působí v Praze.

Vyznání životu a míru.Katalog výstavy.Praha 1985.S.209.;.

Neověřené datum úmrtí – jpp + začátkem května 1994.

Působila v Ostravě, v Beskydském divadle v Hranicích, v Brně v Divadle bratří Mrštíků od r. 1949. Učitelka JAMU. Aktivní členka esperant klubu.

Program Brno 1990, říjen, S.63.;Lidová demokracie, 10.8.1990, S.5.;.

Mgr. Ladislav Rusek (skautským jménem ŠAMAN) je Slezan rodem a od jedenácti let Moravanem. Gymnázium začal studovat v Hranicích, poté v Oseku nad Bečvou, v Přerově a v Lipníku nad Bečvou, kde odmaturoval v roce 1945. Poté studoval od roku 1946 Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova a deskriptiva. Velký vliv na jeho životní cestu utvářel prof. Jan Zrzavý a Bohumil Markalous. Promoval na UP v roce 1951 a protože na gymnáziích byla zrušena výuka výtvarné výchovy odešel učit na Základní školu do Postřelmova, kde byl později zástupcem ředitele školy. S rodinou bydlel v Šumperku a denně dojížděl. Od roku 1961 učil v Olomouci na Pedagogickém institutu, později Pedagogické fakultě. Do Olomouce se přistěhoval s rodinou v roce 1965 a působil posléze jako odborný asistent na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UP až do roku 1990. Jako aktivní umělec byl v roce 1964 přijat za člena Svazu českých výtvarných umělců. Mezi jeho oblíbené techniky patří suchá jehla a linoryt.Vytvořil na 900 ex libris, přes 500 novoročenek. Vystavoval doma i v cizině, samostatně asi 40 krát a participoval asi na 200 výstavách grafiky. Jeho grafická tvorba je zastoupena v několika galeriích nejen na Moravě, ale i v řadě českých měst, rovněž však i v zemích Evropy a Ameriky. Ilustroval také mnoho knih a asi 75 bibliofilií, jeho ilustrace jsou nedílnou částí řady českých a zahraničních periodik a v cizině vyšly i dvě jeho monografie (v r. 1971 v Dánsku). V době vysokoškolského působení publikoval své odborné znalosti a teoretické studie v univerzitních sbornících (AUPO) a také prostřednictvím řady katalogů vystavujících umělců olomouckých i zahraničních anebo úvodním slovem při zahajování (cca 80) vernisáží výstav nejen v Olomouci, ale i v několika univerzitních městech Evropy.
Teprve od roku 1990 se mohl plně věnovat literární práci. Články, recenze, básně, fejetony a eseje vycházely na stránkách periodik: Lidová demokracie, Hanácké noviny, Olomoucké listy, Časopis duchovních nauk, KAM v Brně, Literární noviny, Noviny do kapsy, skautské časopisy ( např. Podzimní vítr, Skaut-Junák, Skauting, Skautské listy , Wampum Neskenonu aj.) Zpravodaj Konfederace politických vězňů, Časopis Čechov a Slovákov vo Švajcarsku, Kanadské listy a další. Jeho básně vycházely v bibliofilských publikacích literární sekce Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci a samostatně vyšel soubor básní a linorytů Čas života (Olomouc SČB 1988), De profundis (Velký Týnec a Olomouc 2008) a několik sbírek haiku vydaných vlastním nákladem. Básně, úvahy, zamyšlení s filozofickou a křesťanskou tématikou vyšly s ilustracemi autora ve vydavatelství Leopolda Čady v Ludgeřovicích jako mimořádné tisky, např. : Pohled vzhůru (1997); Čára odlivu (1998); Oči stopařovy (2000). Na obranu původního skautingu s jeho mravními a duchovními hodnotami napsal a vydal celou řadu publikací ve spolupráci s Ekumenickou lesní školou, které doplnil svými grafikami, např.: Duchovní aspekty výtvarného umění (Praha 2000),Úvahy o skautingu, skautování a skautství (Praha 2000), Hledání (Praha 2001), Návraty k pramenům (Praha 2001),Zahrady zázraků (Praha 2002), Druhý dech (Praha 2003), Naplnění života (2008). Z dalších knižních publikací  – Člověk a výtvarné dílo ( Praha 1993), Cestou k horám (2000), Tak daleko daleko je Walden (Plzeň 2000),Psáno pod zeleným stromem (Olomouc 1995). Řada jeho publikací byla přeložena do cizích jazyků, zejména polštiny, slovenštiny, angličtiny a maďarštiny. Je členem Hanácké družiny Svojsíkova oddílu v Olomouci. Získal řadu skautských vyznamenání včetně zlatého stupně řádu Čestné lilie v trojlístku a Řádu stříbrného vlka. V roce 2000 byl pasován na nositele Junáckého řádu sv. Václava a v roce 2007 získal Stříbrný kříž za zásluhy o skauting uděleného mu Svazem polských harcerů spolu s čestným členstvím. Výběrová bibliografie zaměřená na skautskou motivaci byla vypracována Ing. Karlem Lešanovským před pěti lety. Uvádí několik set titulů. Nádherná monografie jubilanta vyšla před třemi lety a vydalo ji skautské nakladatelství v Českých Budějovicích. Šaman od roku 1994 úzce spolupracuje s Velkotýneckým skautským střediskem a pod jeho hlavičkou každoročně vystavuje své kresby, grafiku i literární tvorbu. Skauti z okresu Olomouc vystavovali jeho práce při různých mezinárodních výměnách, například v Polsku, Rakousku, Švýcarsku, USA, Kanadě, Německu, Holandsku, na Slovensku, v Chile a Thajsku. Osobní vyznání i vzpomínku na první setkání se Šamanem publikoval Dr. Jan Pečínka – Jambo ve výše uvedené monografii. V básni Čím je mi umění – uvádí jubilant „ Pro mne je tvorba stavbou / rostoucí z nadějí!“

Zemřel ve Vojenské nemocnici na Klášterním Hradisku ve 4 hodiny ráno.

Katalog výtvar. umělců olomoucké oblasti. Olomouc 1989 /fotografie/; Kolář, Bohumír: Z paměti literární Olomouce, Olomouc 2004.; Olomoucká haiku, Olomouc 2006, S.107–108 (foto).; Ševčíková, Hana: Červnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, XXII, 2012, červen, S.7–8. Rusková, Libuše: email 27.7.2012

Rodným jménem Radochová. Narozena v obci Drahotuše (n.m.č. města Hranice). Pocházela z rolnické rodiny. S divadlem se seznamovala jako ochotnická herečka a zároveň studentka obchodní školy. Po maturitě následovala příklad své sestry a zahájila profesionální dráhu 1919–1924 u divadelní společnosti V. Housky. Pak angařována u ředitelů B. Šolce, V. Budínského , K Pečínky, K.Rodena a B. Ryse. V sezóně 1945–1946 byla členkou Východočeského divadla v Pardubicích, 1946–1948 v Městském divadle Olomouc a 1951–1959 v Šumperku. Po odchodu na odpočinek hrála ještě pohostinsky do r. 1961. Manželka herce Eduarda Rubíka. V pozdních letech dožívala v domově důchodců v Sobotíně.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.8., Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1997.S.96;

Studoval G v Kroměříži, filozofii a práva v Olomouci, zaměstnán u advokáta Adamčíka a poté v Prostějově samost. advokát. Redaktor Moravských národních novin. Redigoval Moravana, zastaven r. 1863. Rozehnalova Morava vycházela s humoristicko­satiric. příl. „Ječmínek“ od 2. 1. 1864 nejdříve 3× později 2× za týden. Zanikla 100. číslem, v polovici října. Zemřel ve vězení. T. G. M. se o něm vyjadřoval, že byl neseriozní a nespolehlivý.

Hýsek, M. : Literární Morava, S. 116–117. ;Literární místopis Kroměřížska. Kroměříž, Okresní knihovna 1988. ;