Osobnosti Moravy.eu

V roce 1940 vstoupil do jezuitského řádu. Vystudoval teologii v holandském Maastrichtu, kde byl v roce 1949 vysvěcen na kněze. V letech 1951–1989 byl spirituálem v české koleji Nepomuceum v Římě. Od roku 1954 vyučuje východní teologii na Orientálním ústavu a Gregoriánské univerzitě v Římě. 28.9.2003 jmenován kardinálem. Autor mnoha knih a publikací. Žil v Římě. Na UP obdržel v roce 1997 titul doctor honoris causa.

Olomoucký den, č.291, 13.12.2003, S.4;

Absolvoval Slovanské gymnázium v Olomouci r. 1906, FFUK Praha, 2 semestry univerz. Vídeň. Působil jako střed. prof. na G v Zábřehu na Moravě a na obch. akad. v Prostějově, kde založil okresní osvět. sbor. Od l. 8. 1920 pověřen vedením nově zakládané městské knihovny v Olomouci. První ředitel čes. veř. knihovny města Olomouce. Syn doc. PhDr. Zdeněk Šprinc, snacha doc. Stanislava Šprincová, roz. Kavanová. Pohřben na Ústředním hřbitově v Olomouci. Na hrobě plaketa od sochaře Julia Pelikána.

Smejkal, Bohuslav: Antonín Šprinc.Medailon k 100.výročí narození…Olomouc, OK leden 1987.;. https://otavinka.blogspot.com/…mrti-as.html

Stanislava Šprincová,, rodným Kavanová, se narodila v Olomouci. Její otec Antonín Kavan byl jako člen městského zastupitelstva krátce po
okupaci v roce 1939 zatčen a pět měsíců vězněn. V roce 1944 ho gestapo znovu zatklo a odvezlo do terezínské Malé pevnosti. Krátce po osvobození zemřel na skvrnitý tyfus v karanténní stanici v Roudnici nad Labem. Stanislava Kavanová musela těsně před maturitou na SGO v roce 1943 nastoupit na nucené nasazení. V Králíkách ji v roce 1944 za nezávaznou korespondenci se skotským zajatcem zatkli a uvěznili ve věznici pro mladistvé ve Vídni, kde zažila poslední měsíce války spojené s bombardováním této metropole. Po válce se provdala za Zdeňka Šprince, který měl velkou zásluhu na opětovném zřízení olomoucké univerzity, v čemž mu usilovně pomáhala. Studiovala práva v Brně a po té ekonomickou geografii v Praze a také ve Francii. Působila na Katedře hospodářského zeměpisu přírodovědecké fakulty UP od roku 1950 jako odborná asistentka a od roku 1959 přednášela na katedře geografie a vědecky se věnovala socioekonomické geografii. . Publikovala v regionálním a odborném tisku ( Severní Morava, VVM, ZVÚO aj.) Též autorkou několika monografií. Zpracovatelka pozůstalosti prof.A.Šprince a Dr. Zdeňka Šprince. Při otevření knihovny na pobočce , Brněnská 82/83 darovala v prosinci 1991 památky na prof. Antonína Šprince, významného knihovníka Olomouce.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity. Ostrava 1973. S. 352.
V sýpkách ducha. Olomouc 1992. S.164.
Bibliografie publikační činnosti v almanachu SGO 1947, 1967, 1992.
Parte.

Doc. JUDr. et RNDr. Stanislava Šprincová, CSc.

rozená Kavanová

Stál v čele politického katolicismu jako předseda moravské křest.-sociální a pak Čsl. strany lidové, předsedou parlament. klubu a ústř. výkonn. výboru ČSL. Vystudoval arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a teolog. fakultu v Olomouci. Prvním kněžským působištěm byl Nový Jičín, kde založil první katolické spolky a r. 1899 na sjezdu na Velehradě založil křest.sociální stranu. Od r.1902 působil v Brně a byl spoluzakladatelem odborů jako Orel (starosta), listu Den aj. katolických zájmových organizací a spolků. V letech 1907–11 byl poslancem rak. říšské rady, v letech 1906–18 členem moravsk. zemského sněmu, členem Čsl. národního výboru v Praze, poslancem čsl. parlamentu (1918–39), ministrem čsl. vlád (1921–38). Byl prvním českým katolickým politikem. Zabránil odluky církve od státu a podařilo se mu začlenit římskokat. církev do nové čsl. společnosti. Zasloužil se o modus vivendi mezi ČSR a Vatikánem a o státní oslavy svatováclavského milénia r. 1929. Za okupace prchl do zahraničí a stanul v čele Čsl. národního výboru v Paříži a v letech 1940–45 byl předsedou obou londýnských exil. vlád. 20.2. 1948 je jedním z ministrů kteří podávají demisi. V březnu r. 1948 je zadržen při pokusu o odchod do exilu a až do své smrti je internován. Pohřben za asistence Stb ve Velkém Týnci, do hrobu své matky. 25.9.1991 po 35 letech od jeho smrti jeho tělesné pozůstatky exhumovány a 12.10.1991 uloženy se všemi poctami na velehradském hřbitově. O J. Šrámkovi napsal podrobný životopis Prof. Miloš Trapl z UP.

Masarykův slovník naučný, díl VII., S.81.; sjl: Jan Šrámek na Velehradě.=Kdy-kde-co 1991 v Olomouci, č.11, S.4.; Týnecké listy, 3/96, S.4.; Obecní čidlo, 8/2005, č.2, S.1–2; Puls, 18.4.1996, s.1., Moravský den, 18.1.1996, S.13.;

Narodil se v rodině kovářského mistra. K cukrářské profesi jej přivedli strýčkové Alois a František a tak šel malý Josef v roce 1923 do učení ve Veltrusích u Kladna ,které ukončil v r. 1927. Za prací musel jezdit po celém Československu, protože se mu nedařilo usadit se v Praze. Pravidelně sledoval Cukrářské listy, kde nakonec našel inzerát a nabídku místa na Moravě. V roce 1933 přišel do Olomouce, kde se trvale usadil. Zprvu prodával své výrobky na ulici, později v kasárnách a pak si pronajal na tehdejší Nádražní čp.50 u hodolan­ského mostu dům, kde sídlila Štaflova cukrárna. Od roku 1935 na doporučení věhlasného cukráře pana Jaroslava Dejmala, vyučoval na Živnostenské škole. S panem Dejmalem se kamarádil a byl jeho pravou rukou. Záhy se stal předsedou Společenstva cukrářů pro kraj se sídlem v Olomouci. Byl vyhlášeným cukrářem a měl vynikající nejen zákusky, ale i zmrzlinu široko daleko. Ve volném čase se věnoval sportovní funkcionářské činnosti. Několik let byl předsedou SK Hodolany. Na konci druhé světové války, dne 7. května 1945 zabránil nasazením vlastního života vyhození vysokého mostu, který spojuje Nové Hodolany se Starými Hodolany. Podminovaný most byl střežen devíti německými vojáky, kteří měli rozkaz vyhoditi jej do povětří, v čemž jim bylo panem Štaflem zabráněno. Jmenovaný na základě této události obdržel od Velitelství Moravské brigády pochvalné uznání, datované dnem 23.7.1945. Po znárodnění cukrárny nemohl být pan Štafl jako bývalý živnostník vedoucím cukrářské výroby. Nadále však pracoval ve svém oboru až do pense. Prošel komunálním podnikem, podnikem TOKO, Severomoravskými pekárnami a cukrárnami, kde působil ve funkci vedoucího cukrářského provozu. Aktivně působil v cukrářské branži až do r. 1976 a dále příležitostně vypomáhal i na cukrářské škole v Litovli. V roce 1999 mu udělila Společnost cukrářů ČR diplom a zlatou medaili Český cukrář.

Ševčíková, Hana: Listopadová výročí středomoravského regionu.In: Týnecké listy, 19, 2009, listopad. S. 7–8.;

V roce 1965 ukončil studia na Fakultě architektury VUT Brno
1974–1979 aspirantura na Fakultě architektury ČVUT Praha
13 let hlavním architektem mezinárodních květinových výstav Flora Olomouc (1967–1980)
1972 obdržel z rukou nizozemské královny Juliany významné ocenění za československou expozici " Symfonie skla a květin" na mezinárodní výstavě Floriada 72 v Amsterodamu.
1982–1988 externě vyučoval na Katedře architektury AVU v Praze
1989–2002 svobodné povolání, architekt a designer
2000–2003 prezident Unie výtvarných umělců Olomoucka
2003–2012 ředitelem Výstaviště Flora Olomouc, a.s. V březnu 2012 mu byl udělen titul " Osobnost veletržního průmyslu za rok 2011". Samostatné výstavy se konaly v roce 1992 v Galerii Patro v Olomouci, Galerie Helix Zlín (1993), Galerie Luga Luzern ( 1994, v r. 1997 na Zastupitelském úřadu ČR v Paříži, v r. 1998 v Galerii Spektrum v Jilemnici. České kulturní středisko ve Vídni (2001); Jubilejní výstava Architekt a sklář v Galerii G v Olomouci (2002); Výstava „Skleněné sny“ na zámku v Reimengenu, Bavorsko ( 2005) a následně r. 2007 v Galerii Patro v Olomouci. R. 2009 v Galerii Alma Patro v Praze a r. 2010 výstava v Městské galerii v Nordingenu , Bavorsko.

http://www.olomouc.eu/…tuality/1753

Ing. arch. Zdeněk Štefka CSc.

Stud. G v Kroměříži, 1927 začal stud. bohosloví, po 4 semestrech studia zanechal. V roce 1951–57 vedl kroniku města Kojetína, od 1959–1975 okres. archivář a správce muzea v Tovačově. Zájem o místní a historic. pověsti. V r. 1973 natočila Čs. televize, stud. Ostrava pořad Zázračná slunečnice. , jako součást Academia filmu Olomouc 1974. Sledovaná tvorba. Hanác. pověsti a pohádky, pověsti o hradech a zámcích

Doupalová, Eva: Slovník sběratelů pověstí.Olomouc 1987,S.185–186.; Přichystal.A.: Beletristický obraz minulosti města Olomouce.Olomouc, SVK 1980.; Sborník Státního archivu v Přerově.1993­.S.39.;.

Ve Vídni se vyučil pekařem, tam také vstoupil do Sokola. V době 1. světové války byl na italské frontě, 1917 byl zajat a roku 1918 vstoupil do československých legií v Itálii. 1920 vstoupil do služeb četnictva. Do Štěpánova přišel z Frýdku-Místku. Za okupace se zapojil do odbojového hnutí. Skrýval zbraně Stráže obrany státu. Vedl okrsek odbojové organizace Moravská pětka. 22. 10. 1941 byl zatčen gestapem a odsouzen k smrti.

Vyučil se kolářem a za 1. světové války bojoval na italské a albánské frontě. Po válce pracoval v Letově jako dřevomodelář. V Olomouci byl cvičitelem, starostou a organizátorem v místní Sokolské jednotě. Jeho životní láskou bylo divadlo (ochotnický spolek Mrštík), ale zejména divadlo loutkové. Od roku 1923 až do své smrti byl členem v letech 1931–1963 vedoucím Kašpárkovy říše Olomouc. Věnoval se loutkám téměř 50 let svého života, neoddělitelně spjatého s hejčínskou loutkovou scénou Kašpárkova říše. Jako principál ji vedl přes třicet let. Především byl vedoucí souboru a reřisér, ale i technolog, konstruktér a vychovatel několika generací amatérských loutkářů. Stál též u zrodu přehlídky Loutkářská Chrudim. Za svou činnost dostal Zlatý odznak Matěje Kopeckého.

Čechova Olomouc 1999. Olomouc 1999, S. 12–13. ; V měsíci lednu si připomínáme… Kdy,kde co v Olomouci, leden 2014. S.1. Výročí Františka Štěrby. Blogspot Otavínka 2.1.2024.

Učil přírodní vědy a fyziku na gymnáziu ve Valašském Meziříčí a Břeclavi. V Brně učil biologii a pedagogiku (mj. i herce Karla Högra). Byl členem Slováckého krůžku v Břeclavi, Klubu českých turistů a Královské české společnosti nauk. V roce 1935 byl PhDr. Jan Švábeník přeložen do Olomouce, kde působil jako ředitel učitelského ústavu. V září 1941 byl zatčen gestapem. Po převezení do Brna vězněn v Kounicových kolejích, odkud byl v březnu 1942 transportován do Osvětimi, kde 16.3. 1942 zemřel. Dne 15. 12. 1945 mu byl udělen Československý válečný kříž 1939 in memoriam. V Brně je pamětní deska na Moravském náměstí 6.

Daň krve moravskoslezských škol 1939–1945.Brno 147.S.65.; Webové stránky – Encyklopedie města Brna.

Studoval filozofii v Olomouci, teologii ve Vídni, 1829 vysvěcen. Roku 1831 se vrátil do olomoucké diecéze a působil ve Velkém Újezdě a poté profesorem bohoslovecké fakulty ve Vídni 1842–1862. ;

Slavík, B.: Písemnictví na Litovelsku.Litovel 1937. S.24.;.

Studoval gymnázium v Olomouci 1888–1892, kde fundatistou při dómě u J. Nešvery, učitel. ústav v Příboře abs. 1897. Podučitel v Kelči, učitel v Hranicích, poté v Brně. Stát. zkouška z hudby v Praze r. 1903, r. 1906 vstoupil do PSMU, první tenorista a sólista, v letech 1937–1946 předseda sdružení. R. 1907 utvořil pěvecké kvarteto. 1945–1959 žil v Praze. Vyznamenán historic. zlatou medailí POČ 1939. Napsal své životopisné vzpomínky „Můj hudební svět“. Brno 1949.

Československý hudební slovník.II.Praha, SHV 1965, S.757.;Spáčil, V. Historický místopis okresu Olomouc-venkov 1848–1960.Olomouc UP 1968, S.21.;.Ševčíková, H.: Malá galerie nejen význačných rodáků a občanů Velkého Týnce. In: Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 2007, S. 76.;

Po studiích na Učitelském ústavu v Olomouci roku 1906 se stal způsobilým pro vyučování v národní škole a učil krátce na Pavlovičkách, v roce 1907 složil zkoušky opravňující ho vyučovat na škole měšťanské. Jeho prvním působištěm byl Moravský Beroun, byl nadšeným hudebníkem, hrál na violoncello a housle, dopisoval do různých časopisů, cestoval po Evropě a zvyšoval si neustále kvalifikaci. Ve Vídni složil státní těsnopisnou zkoušku, v Hradci Králové' absolvoval vysokoškolský kurs pro učitele na obchodních akademiích. V době 1. světové války pracoval na okresním hejtmanství. Po válce se věnoval různým kulturním aktivitám. Vedl kino, založené v r. 1922, byl členem městského zastupitelstva, pracoval jako archivář města, založil několik osvětových a učitelských spolků. V roce 1930 vydal rozsáhlou vlastivědnou místopisnou knihu okresu, zahrnující 77 obcí, kde uvádí i odborná fakta z hospodaření obcí, obyčeje, zvyky a přísloví. Knihu " Heimatbuch fÜr den Bezirk BÄm " vyšla v místní tiskárně. V letech 1932–1935 byl starostou města Moravský Beroun. Od 2.9.1935 byl ředitelem školy a tuto funkci vykonával až do konce války.

Rodák z Domašova. Čas, r.6, č.11–12, 1997, prosinec, S.4. Máša,O. – Anderle, P.: kdo byl kdo v zemi berounské. Moravský Beroun 2001.;

Navštěvoval učitelský kurs v Olomouci a pak tři roky učil ve Václavkově. Vídeňskou akademii výtvarných umění musel opustit pro nedostatek financí. Vrátil se do Rešova a pracoval jako zeměděl. dělník a pomocný učitel. Později se věnoval pouze malířství, zejména krajinomalbě.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.2.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1994.S.121.;

Narozen v Rešově (n.m.č. obce Horní Město) Václavkov, část Zábřeha

Rozená Procházková. Od mládí žila v Bohumíně, gymnázium vystudovala v Ostravě a poté absolvovala Lékařskou fakultu MU v Brně. Zprvu pracovala na interním oddělení bohumínské nemocnice. Zde se nakazila infekční mozkovou obrnou, nemocí, která zabíjí. I když byla zavčas léčena, vyřadila jí tato nemoc z povolání, na dlouhý čas z plnohodnotného života. Jen silou vůle překonávala následky této choroby. Měla tři malé děti a musela se o ně postarat. Pobývala několikrát v rehabilitačním ústavu ve Velkých Losinách a koncem padesátých let se přistěhovala do Olomouce. Začala pracovat v Kojeneckém ústavu, později pod vedením Dr. Morese. Zprvu působila jako vedoucí oddělení nedonošených dětí, kde se věnovala výzkumu a rehabilitačním poradnám pro vývoj dětí s různými vrozenými vadami a postiženími způsobených předčasným porodem. Po odchodu doc.MUDr. Morese do důchodu, v roce 1973 byla jmenována ředitelkou Kojeneckého ústavu v Olomouci a následně i Dětského domova, kde působila do roku 1990. Zároveň externě přednášela jako vysokoškolská učitelka na Katedře speciální pedagogiky UP. V roce 1984 se habilitovala a byla jmenována docentkou pediatrie.
Dlouholeté zkušenosti v práci s postiženými dětmi dovedly doc. Tichou k uskutečnění velkého snu, s cílem vybudovat takové zázemí pro postižené děti, kde se jim dostane nejen odborné péče,zdravotní, výchovné a sociální, ale připraví je i k začlenění do běžného života. A tak se zrodilo Dětské centrum 1990 se sídlem v Olomouci-Topolanech jako nestátní zdravotnické zařízení vybudované občanským sdružením rodičů a přátel postižených dětí. První kapitoly života tohoto unikátního komplexu s nadregionální působností se začaly psát 9. května 1990 jak uvádí datum pod stanovami. V roce 1995 získalo DC 90 Cenu Olgy Havlové.
Doc. MUDr. Růžena Tichá, CSc. zaměřila celou svou činnost na péči, prevenci, diagnostiku a léčbu postižených dětí a mládeže s kombinovanými vadami. Jako první v ČR diagnostikovala fetální alkoholový syndrom – postižení dítěte v důsledku alkoholismu matky v době těhotenství. Publikuje v odborném tisku doma i v zahraničí a aktivně se účastní mezinárodních a celostátních kongresů.

Osobní zjištění v DC Topolany. Parte- pohřební služba, pasáž města Olomouce

Doc. MUDr. Růžena Tichá, CSc.

Od roku 1934 žil se svými rodiči ve Velkém Týnci, kde navštěvoval místní měšťanku a po přestěhování do Olomouce v roce 1946 Polívkovo reálné gymnázium. V roce 1952 maturoval na Slovanském gymnáziu a poté absolvoval studia na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, obor dějepis a čeština. Doktorát v oboru československé dějiny získal na olomoucké univerzitě v roce 1969. Protože nemohl vykonávat do roku 1989 své povolání, pracoval jako technik. Zprvu v závodě Kosmos, později v Sigmě. Uplatnil zde nejen schopnosti rýsování, logického myšlení, ale i výtvarné, v oblasti užité grafiky. Jeho prvním historickým dílem byly Dějiny závodu Kosmos, kde působil. Toto dílo bylo zároveň jeho disertační prací a vyšlo jako příležitostná publikace v roce 1970. V tomto období publikoval převážně účelové publikace k výročím závodů, sportovních celků a kulturních institucí.
Od února 1991 byl zaměstnán jako redaktor Hanáckých novin a kromě článků z historie a vlastivědy začal redigovat vlastivědný kalendář Rok na Hané, který s vročením roku 1992 zahájil mnohaletou kapitolu čtivé ročenky přinášející dlouho utajované informace z historie našich obcí v regionu, historické zajímavosti a články o významných osobnostech Olomoucka a města Olomouce. Nejčtenější a nejvyhledávanější knihou nejen rodáků, ale i současných obyvatel Olomouce." Vzpomínky na starou Olomouc" (1997), která přinesla Dr. Tichákovi prestižní ocenění města, v podobě udělení Ceny města Olomouce v červnu 1998. V témže roce vyšla také v nakladatelství publikace „ Paměti obce Velkého Týnce“, která kromě historie obce, kde autor strávil nejkrásnější období svého dětství, seznamuje čtenáře s významnými rodáky a osobnostmi, které zde působily.
Výrazně se podílel na zpracování dalších knih : Olomoucké gymnázium literární, Olomoucké hřbitovy a kolumbária a O olomouckých starostech a primátorech, jakož i na řadě jubilejních almanachů Slovanského gymnázia v Olomouci. Po roce 2000 se objevilo na knižních pultech dalších několik titulů z pera Milana Ticháka. Významný recenzent dvoudílných akademických Dějin Olomouce, které v roce 2009 vydala Univerzita Palackého.

Od 1.6.2006 – 20.4.2010 předseda VSMO. V dubnu 2011 byl uvededn do Dvorany slávy, kde získal Cenu Olomouckého kraje za celoživotní přínos v oblasti kultury za rok 2010.

Tichák Milan: Dějiny závodu Kosmos.Olomou­c,Soc.ak.1970. ;Fotbalové jubileum.Olomouc TJ Hodolany Sigma 1972.; Sto let ve službě múzám./Žerotín/O­lomouc, MěNV 1988.; 60 let n.p.Sigma Olomouc.Olomouc, Sigma 1967.; Po stopách skautů na Olomoucku 1919–1994 (1994) Vzpomínky na starou Olomouc (1997) Paměti Velkého Týnce (1998) Ztracené adresy (2007) Flora Olomouc 1958–2008 (2008) Lexikon olomouckých ulic (2009) Olomouc rodu ženského (2009) Olomouc z nadhledu (2011) Biografické údaje sděleny osobně dne 12.7.1991;.hš Info jednatelka VSMO Lucie Pospíšilová – Pospisilova.Lc@seznam.cz

PhDr. Milan Tichák.

Studoval gymnázium v Olomouci a maturoval v r. 1838. Po maturitě studoval filozofickou fakultu olomoucké univerzity, v kruhu kolem A. Šembery a prof. Helceleta. . Po 2 letech absolvoval zkoušky, které ho opravňovaly k soukromému vyučování gymnasistů. Krátce pak přijal místo domácího vychovatele v rodině hraběte Kolovrata-Liebsteinského. Toto místo později opustil, aby se mohl věnovat dalšímu studiu. Přestoupil na právnickou fakultu, ze které však záhy odešel. Poté vstoupil v Olomouci do vojenského sboru a navštěvoval jeho školy. Zde konečně našel obor, který se mu líbil  – matematiku. Po ukončení vojenské školy své vzdělání ještě doplnil na vojensko-inženýrské akademii ve Vídni. V roce 1851 ukončil i toto studium a byl jmenován poručíkem u ženijního pluku. Počínaje školním rokem 1851–52 přichází do Louky u Znojma, kam vojenská akademie z Vídně přesídlila, současně je ještě posluchačem vyššího ženijního kurzu. V roce 1854 ho ukončil a byl povýšen na nadporučíka a přidělen k ženijnímu štábu do Milana. Po několika měsících se musel z Itálie vrátit, neboť ženijní akademie v Louce potřebovala obsadit místo profesora deskriptivní geometrie, na které byl pro své kvality profesorským sborem vybrán. V r. 1864, po smrti prof. R. Skuherského přestoupil na polytechniku do Prahy, kde byl jmenován profesorem deskriptivní geometrie a stereotomie. Přes veškeré další lákavé nabídky zůstal tomuto ústavu věrný až do r. 1895, kdy byl penzionován. V roce 1871–72 zastával úřad rektora školy, v letech 1870–71, 1874–75 a 1878–79 byl děkanem odboru pozemního stavitelství, 1875–76, 1887–88 a 1890–91 děkanem odboru stavebního inženýrství. Po určitou dobu byl poslancem zemského sněmu a v letech 1879–95 říšské rady. František Tilšer byl ve své době uznávaným geometrem. Od r. 1865 byl členem Královské společnosti nauk.

OSN, XXV. Praha, 1906, S. 442–446; OSNND, VI/2. Praha 1943, S.1194. ;

Louka u Znojma je nyní součástí města Znojmo.

Narozen v Karlovicích (n.m.č. Kostelce u Holešova). Bohosloví studoval v Olomouci, kde vysvěcen na kněze r. 1938. Doktorátu dosáhl v r. 1948. Do 31.8.1950 asis­tentem a lektorem CMBF v Olomouci. Po jejím zrušení byl jmenován administrátorem v Rýmařově a 16.3. 1951 nuceně poslán do diecéze v Litoměřicích, kde působil ve Stráži nad Nisou a v Chřibské. V letech 1955–1958 byl zbaven státního souhlasu s výkonem duchovenské služby a žil v rodišti. V r. 1958 duchovním správcem sester sv. Kříže Domova důchodců v Radkově Lhotě bez nároku na plat. Od května 1966 kooperátorem v Přerově s povinností vést duchovní správu v Předmostí u Přerova. Odtud odešel k 1.7.1967 do Vlkoše ( u Přerova). V době obnovy teologické fakulty v Olomouci v letech 1968–1974 na ní znovu působil jako odborný asistent. Od 1.7.1974 přeložen do Skřípova u Opavy. Do Olomouce se mohl vrátit koncem r. 1989. Od 1. 10. 1990 jmenován děkanem CMTF . Byl jmenován apoštolským protonotářem a proboštem olomoucké metropolitní kapituly. Roku 1993 byl jmenován profesorem staroslověnského jazyka a literatury. Literárně činný v oblasti staroslověnšti­ny.Zemřel a je pochován v Olomouci.

Krejsa, F. : Katalog olomouc. arcidiecéze. Olomouc 1986. Katalog kněžstva . Olomouc 1949. S. 65. ; Kdo je kdo. 2. Praha 1991. S. 1001. ;.

Od roku 1925 působil ve Velkém Týnci,
kde byl ředitelem kůru. Učil také hře na
housle. K hudbě vedl svého syna Antonína (1928)
který pokračoval v domácí rodinné tradici.

Čtení o Velkém Týnci.

Narozen v Čechovicích (n.m.č. Velký Týnec)

Střední školu studoval v Prostějově. Tam také vstoupil do skautského oddílu, kde byl v r. 1931 vedoucím. První pedagogickou kapitolu začal ve Dzbeli. V letech 1935–1938 působil na Podkarpatské Rusi, ale v r. 1938 se musel vrátit na Moravu. Zprvu učil ve Štarnově, od r. 1939 v Jevíčku, kde až do r. 1976 s výjimkou let 1963–1967, kdy učil na odborném učilišti ve Velkých Opatovicích. Často zajížděl i do Olomouce, kde žila jeho sestra. Redigoval 8 ročníků vlastivědných zpráv Malé Hané, kde publikoval na 2000 článků.Napsal 35 knih a publikací,. Sbíral pověsti a zkazky z okolí Jevíčka. Mj. sepsal též historii jevičských skautů.

Doupalová, Eva: Slovník sběratelů, vydavatelů lidových pověstí. Olomouc UP 1987. S. 188.; Ševčíková, Hana: Haná v dětské literatuře. Olomouc SSIŠ 1993. S.38–39.;

Vl.jm. Václav Walter. Studoval v Olomouci, v Praze, Berlíně, Paříži .Pobýval v Prostějově. a působil ve Vídni. Od r. 1925 člen Československé akademie. Od 80. let přispíval do časopisů: Včela, Vesna a Moravská orlice. Užíval na 13 různých pseudonymů. Psal beletrii, fejetony, dramata a populárně vědecké publikace.

Vopravil, J.: Slovník pseudonymů.Praha 1973.S.1419.;.

Narodil se v rodině italského legionáře. Gymnázium začal studovat v Trenčíně, kde na něj měl velký vliv generál Eliáš . Poté jeho otec sloužil v Topolčiankách jako člen osobní stráže T.G.Masaryka. Osobní kontakt s prezidentem v něm zanechal trvalý obdiv a ovlivnil i jeho další životní cestu. Ze Slovenska se rodina přestěhovala v roce 1939 do Opatovic, kde bydlela rodina jeho strýce. Sextu, septimu a oktávu gymnázia studoval ve Vyškově, kde maturoval v roce 1942. Poté byl totálně nasazen a pracoval u pošty na vojenském oddělení. V sokolské organizaci se účastnil protifašistického odboje. Po osvobození v roce 1945 dobrovolně vstoupil do čs. armády. Po absolvování Vojenské akademie v Hranicích a praxi v Milovicích, působil od roku 1947 jako poručík tankové brigády ve Šternberku, kde žil se svojí manželkou a dcerami. Již v březnu 1948 byl pro své demokratické názory propuštěn z armády. Krátce pracoval v závodech MILO. Dne 1. srpna 1950 byl zatčen a po řadě brutálních výslechů byl v prosinci 1951 odsouzen k 17 letům těžkého žaláře. Po rozsudku pracoval v Oslavanech. Na jaře 1953 byl odvezen na Jáchymovsko a celý transport byl poté rozdělen do různých táborů. Viktor se dostal do nově vybudovaného lágru na Příbramsku, do tábora Bytíz, kde se pracovalo v uranových dolech. V první polovině roku 1955 byl převezen do Leopoldova. Kontakty s domovem (návštěvy a korespondence) mu byly zakázány. Návštěvy pod přísným dohledem bachařů mu byly povoleny až na jaře 1956. Ve vězení potkal významné osobnosti – Josefa Kostohryze, Václava Renče, Zdeňka Rotrekla a řadu kněží. Podmínečně byl propuštěn po více než třinácti letech. Jeho dvě malé děti jej sice neznaly, ale jeho žena na něj trpělivě čekala po celou dobu vězení. Od roku 1964 pracoval jako závozník a později řidič ČSAD až do odchodu do důchodu v roce 1981.
Básně začal psát už za studií, asi od září 1938. Zájem o poezii a krásné tisky jej přivedl i k přátelství s Aloisem Báňou (1892–1977), vyškovským tiskařem a nakladatelem, který po smrti Františka Obziny vedl od roku 1927 jako jeho zeť tiskárnu až do doby, kdy byla zničena náletem v roce 1945. Zde se seznámil s několika básníky katolické orientace: Janem Zahradníčkem a Josefem Floriánem. Jako člen Společnosti bří Čapků (od r. 1948) si začal v letech 1964–1985 korespondovat s Jaroslavem Seifertem. Jeho vzpomínky Všechny krásy světa přepisoval na stroji a distribuoval přátelům.. Rozšiřoval a rozmnožoval i jinou disidentskou literaturu. Z jednotlivých míst vězeňských pobytů byly jeho básně vyneseny ven a dnes jsou originální vzpomínkou na krutou dobu komunistických žalářů. Výběr básní z jeho originálních sbírek vyšel knižně v nakladatelství IM Ateliér ve Zlíně a to Znamení mých dnů (1998) , kde jsou zařazeny i básně z mládí a sbírka Leopoldov (1998). Po listopadu 1989 byl činný v Občanském fóru a pracoval jako předseda pobočky Konfederace politických vězňů. V roce 1998 byl prezidentem Václavem Havlem povýšen do hodnosti plukovníka v.v. a získal státní vyznamenání I. stupně. V roce 2001 byl jmenován čestným občanem Šternberka. Zemřel po dlouhé a těžké nemoci a byl pochován do rodinné hrobky ve Vyškově. /

Pogodová,E.: Rozhovor s Viktorem Trnavským. Kulturní měsíčník ZIP 1998, č.4. Ševčíková, H.: Prosincová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 12/2006, S. 13–14; Hamplová,I.: Za Viktorem Trnavským. Olomoucké listy 3.10.2002, S.5. ;

Po maturitě na gymnáziu v rodišti, studovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor čeština a ruština. Od olomouckého pobytu, už v době studií, spolupracovala s Divadlem hudby za éry ředitele Rudolfa Pogody, jako konferenciérka pořadů. Moderovala také prvních sedm ročníků přehlídky vědeckých a populárně naučných filmů Academia film Olomouc, četla zprávy krajského vysílání v Českém rozhlase Olomouc. Po ukončení vysokoškolského studia nastoupila do DH jako programový pracovník. V roce 1972 se vrátila zpět do rodiště. Vyučovala na gymnáziu, pracovala v Domě dětí a mládeže jako vedoucí estetického oddělení a zástupce ředitele a od roku 1990 působila na Školském úřadu v Šumperku a od r. 1996 v Jeseníku. Posledních šest let pedagogické činnosti (1999–2005) zastávala funkci statutární zástupkyně ředitele ZUŠ „Žerotín“ Olomouc, kde vyučovala literárně dramatický obor. Se svými žáky se účastnila národních přehlídek a soutěží , např. v Trutnově, a Wolkerově Prostějově. Od roku 2001 přednášela básně u literárních večerů pořádaných literární sekcí VSMO. Účastnila se též Velkého říjnového čtení v Okresní knihovně Olomouc a nádherně přednášela básně i Zdeňka Janíka při příležitosti oslav jeho 80. narozenin v Olomouci – dne 3.11.2003. Patří k zakládajícím členům LKO a po celou dobu se velmi obětavě podílela na realizaci literárních večerů jako vynikající interpretka literárních textů. Jubilantka souběžně spolupracuje s Jesenickým klubem seniorů pracovníků školství.

Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc. Almanach 2006–2009. Olomouc 2009. S.11.

Mgr. Alena Trunečková, roz. Kapustová

Narozena v obci Lhota nad Moravou. Po maturitě na gymnáziu ve Valašském Meziříčí v roce 1919 odešla studovat do Prahy, kde v r., 1925 absolvovala přír. vědy. na KU.. Tanec studovala v Paříži. V r.1930 rozvinula podnětnou činnost ve svém oboru. V té době byla také nějaký čas v Alžíru. Po r. 1945 působila pedagogicky na konzervatoři v Brně do r. 1949, pak v Praze, kde působila i na AMU. Její odborná publicistická činnost v Tanečních listech /1945–49, divadelních programech a denním tisku/Rovnost/ má dokumentární a podnětný význam. RNDr. Tymichová zůstala svobodná a zemřela v Brně, kde je též pochována..

Dopis z 2.2.1994 od pana Jaroslava Olberta, Lhota nad Moravou 44.;ČSHS.II.Praha 1965.S.805.;.

Lhota nad Moravou – nyní místní část obce Náklo.

Jako poštovní zaměstnanec měl celou řadu působišť. Nejdéle působil v Kopřivnici 1928–1938. V roce 1939 odešel do Frenštátu, kde byl penzionován.

ČSHS.II.Praha 1965.S.808.;