Osobnosti Moravy.eu

Absolvoval LF UP všeobec. směr, 1959 / 1964 sekundární lékař v Karviné, od r. 1964 ve FN Olomouc, nyní od r. 1990 přednosta kliniky TRN FN UP Olomouc.

Kdo je kdo 1991/92.Praha 1991.S.690–691.;.

Zemřel údělný kníže Ota III.

Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, Danal 1995. S 49.

Dne 18. února 1888 se otevíral velkým plesem Národní dům v Olomouci. Konalo se tu symbolické „Nastolení krále Ječmínka“ – takový ráz měla slavnost. Umělecké náčrtky a celý program pocházely od redaktora Našince Karla Matěje Čapka-Choda. Výtvarné provedení bylo svěřeno Mikoláši Alšovi, který za tímto účelem přijel do Olomouce už v prosinci. Byl hostem Dr. Ambrose a těšil se největší pozornosti zdejší společnosti národní. Na jeho počest se konal hostina u říšského a zemského poslance Dr. J. Žáčka. Poté Aleš odjel do Prahy dříve než ples začal.

jkz=Kanyza, J. : Významné návštěvy v Olomouci. Kdy, kde, co v Olomuci, 1972, říjen, S. 7–8. ; Fischer, R. : Národní dům v Olomouci, jeho vznik a dějiny. Olomuc 1933. ; Míčko, M. : Malíř svého lidu. Praha 1968. S. 230–231.

Anežka OTRUBOVÁ, rozená Jansová, osvětová a kulturní pracovnice.
Po absolvování dramatické školy v rodišti se aktivně věnovala dramatickému umění, působila v různých spolcích. V roce 1915 se provdala za významného moravského botanika Josefa Otrubu a žila s ním v Olomouci-Černovíře. Spolupracovala s olomouckým spolkem na ochranu zvířat. Pomáhala také manželovi při úpravě jeho publicistických prací, redigovala překlady a bohatou korespondenci. Přežila manžela o patnáct let a v té době zpracovala a uspořádala rukopisnou pozůstalost Josefa Otruby, kterou předala do olomouckého muzea.

Chaloupka, F.: Zemřela paní Otrubová.ZVÚO 1968, č.138. S.27–28.;. Ševčíková, H.: Listopadová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2002, č.11.

Narozen v Hejčíně u Olomouce.

Otec Boženy Mrštíkové, rozené Pacasové. Literárně ho ztvárnil ve svém díle Alois Mrštík v povídce Duše továrny v Niti stříbrné (1926, S. 253–259) s podtitulem Nekrolog jednomu z malých lidí.

Skutil, Jan: Božena Mrštíková a Olomouc. ZVÚO, 1967, č. 132, S. 11–13. ;

Hejčín je součástí města Olomouc.

. Dětství prožil ve Ztracené ulici a tak dosud jeho nejmilejší místa jsou okolí hradu, kostela sv. Michala a uliček poblíž. Od šesti let se vzdělával v hudbě a malování v LŠU. Maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci roku 1984. Poté studoval obchodní fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze (roku 1988 získal titul Ing.) a v letech 1989–94 Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, obory skladba a zpěv u Stanislava Jelínka. Mezi jeho prvotiny lze počítat píseň Pro Mozarta (1991). V roce 1993 uskutečnil koncertní turné po USA, jehož součástí byla účast na hudebním kongresu ve Springfieldu (stát Massachusetts) a spolupráce s orchestry a sbory v USA. V následujících letech koncertoval v pražském Klementinu, na Křižíkově fontáně v Praze, po celé České republice i v zahraničí. Natočil řadu hudebních nosičů, napsal hudbu k divadelní hře Nesmrtelný příběh (v roce 1995, hráno v Karlových Varech), muzikálu Babička (roku 2000), filmu Začátek světa (roku 2000), je autorem hudby a textů k muzikálu Baron Prášil (2002).Vystavuje své obrazy v ČR, Slovensku, Holandsku a Belgii, koncertuje s vlastní skupinou PRoject. Napsal skladby pro Newtown Symphonic Orchestra (New York, USA), pro MMC Choire (New Jersey, USA), Evu Pilarovou i jiné. Jeho CD Scarabeus bylo v roce 1996 použito jako oficiální dar Českého olympijského výboru na Olympijských hrách v Atlantě. Podobně v následujícím roce bylo jeho CD Universe oficiálním darem delegace prezidenta Václava Havla v Izraeli. V roce 2004 napsal autobiografickou knihu Jak chutná bolest (vydavatelství Formát). A o pět let později: Jak chutná život (2009). Oratorium Mistr Jan Hus, premiéra v roce 2005, obdržel za něj Cenu Nadace Vize 97 od Václava a Dagmar Havlových v roce 2006 na Mezinárodním festivalu Zlatá Praha. V roce 2010 obdržel Cenu olomouckého kraje za význačný počin v oblasti soudobé hudby za projekt Missa Olomoucensis.

Oblíbený autor historických románů ÚTES (2011) a NOTRE DAME (2012), bezmála třiceti autorských CD a stovek olejomaleb. V roce 2013 Vyšla kniha KDOKOLIV, ve kterém na příběhu populárního hudebníka Michaela Mana poukazuje na alarmující rysy současné společnosti i na to, jak může být nezdravá láska nebezpečná a do jaké míry jsou v době počítačů a mobilních telefonů hranice našeho soukromí křehké a lehce prolomitelné. Poslední kniha s názvem TYLDA je románem dle skutečného příběhu z období 2. světové války rodiny Pachmanových. Letos se nachází už v čase, kdy má za sebou přes 80 výstav. V září 2014 vystavuje v Olomouci a Litovli.

Slovanské gymnázium literání.Olomouc: Slovanské gymnázium, 2000.S.285; Český hudební slovník. (web). http://www.richardpachman.cz/…man.p11.html

Ing. Richard Pachman

Narozen v rodině strojníka. V roce 1926 maturoval na ČRO v Olomouci a poté studoval na Vysoké škole technické v Brně – konstrukční směr, kterou ukončil r. 1932. Během prázdnin pracoval v různých automobilkách doma i v cizině. Po vojně 1932–1934, nastoupil r. 1934 na místo konstruktéra a projektanta jeřábů a dopravních zařízení do Vítkovických železáren, kde pracoval po celou dobu okupace.V r. 1951 se stal generálním projektantem Hutního kombinátu v Košicích, od r. 1952 hlavním ing. Hutního projektu Vítkovice. V témže roce začal přednášet na VŠB v Ostravě a v září 1956 byl jmenován profesorem pro obor třídírny prádla, briketárny včetně úpravy a dopravy hutních surovin.V letech 1970–1972 děkanem strojní fakulty, 1972–73 prorektorem VŠB. V r. 1978 odešel do důchodu.

BSSSM, seš.10 (22.) Ostrava 2007. S.55.

univ.prof. RNDr. František Patrman

V Olomouci proběhlo ve dnech 22.-28.6.1996 pod záštitou úřadu města Olomouce „Olomoucká Benefice 96“ s podtitulem Slavnosti města Olomouce. Cílem je obnova tradice procesních průvodů k svátku sv. Pavlíny, která je patronkou města od roku 1623. Tato světice v minulosti zažehnala četné morové epidemie a na její počest se až do vzniku první republiky konaly ve městě procesní průvody.

• dp-: Oživení tradice sv.Pavlíny. Puls, 8.6.1996, S.2.;

.

Z data narození je známo jen: 6 1623

V roce 1943 absolvoval teologii, poté kaplan ve Ždánicích, administrátor farnosti Boleradice, profesor na gymnáziu Hustopeče, kaplan v Brně – Kr. Poli. V roce 1947 vstoupil do řádu Tovaryšstva Ježíšova. 1950 konc. tábor Bohosudov, 1950–53 voj. prac. tábor PTP, pak kopáč v Ostravě 1955 odsouzen na 10 let za velezradu, 1960 amnestie1960 autojeřábník DP města Brna, od r. 1980 v důchodě. Pak žil několik let v Praze.

Kdo je kdo 1991/92.Praha 1991.S.712.;. Osobnosti střední Moravy. Kalendář výročí 2010. Olomouc 2009.

Boleradice (n. Diváky) Bohosudov (n. Krupka na okr.Teplice)

V letech 1966–1971 studoval Přírodovědeckou fakultu UP, obor numerická matematika, kde spolužákem Emila Viklického. Působil ve Vlastivědném ústavu v Olomouci jako náměstek ředitele přes ekonomii v době působení Dr. Vítězslava Kollmana. Od července 1996 předsedou Fenomenologické sekce VSMO.Autor odborných článků v oblasti záhadologie a UFO.

Seriál 51 článků v časopisu Olomoucký stavbař.

Mgr. Jan Pavlík

V roce 1906 maturoval na SG v Olomouci.
doc. MU v Brně.

Símě hořčičné.Olomouc 1947, S.71–72.; Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.45.;.

Z data úmrtí je známo jen: 0. 0. 1945

Doc. MUDr. Antonín Pekelský

V roce 1934 absolvoval ČRO.Od roku 1946 působil na Katedře vnitřního lékařství LF UP Olomouc, 1953–1958 proděkan LF, 1960–1962 děkan LF.Vybudoval III.interní kliniku Fakultní nemocnice, uvedeno do provozu 4.9.1964, její první přednosta.Už v roce 1954 zde vybudoval pracoviště umělé ledviny.Zabýval se gastroenterologií. Největšího odborného úspěchu dosáhl v roce 1968 jako spoluorganizátor Evropského gastroenterolo­gického kongresu v Praze.V roce 1969 byl zbaven vedení katedry chorob vnitřních III. a 1975 předčasně penzionován.Až do onemocnění v roce 1978 pracoval v LDN Paseka. Mezi jeho koníčky patřilo lyžování, tenis, turistika. Pobyty v zahraničí: Francie, Anglie, Alžír, Severní Korea.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity. Ostrava 1973.S.320; Zakladatelé a pokračovatelé, almanach osobností olomoucké univerzity. Olomouc 1996.S.180–181.; Primum necessarium je vzdělání a mravnost. Olomouc, Slovanské gymnázium 1997.S.367.;

V roce 1941 maturoval na SGO. Za války prošel odbojovým hnutím. Vězněn a po válce vysokoškolským funkcionářem. Po únoru 1948 pracoval v KSČ, od r. 1953 generálním tajemníkem Mezinárodního svazu studentstva a od r. 1963 ústředním ředitele Československé televize. Od r. 1968 působil jako český velvyslanec v Římě a r. 1969 zbaven čs.občanství. V roce 1970 začal vydávat významný exilový časopis LISTY. V r. 1977 získal italské občanství. Po roce 1989 byl 2 roky členem Rady konzultantů prezidenta Václava Havla.

Mejstřík, Jiří: Češi ve světě. Praha 2000. S. 84.

Studoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a bohosloví v Olomouci, v letech 1942–1943 byl totálně nasazen. Od roku 1946 byl kaplanem a provizorem v Otrokovicích, v letech 1951–1954 byl u PTP, pak kaplanem ve Štípě a administrátorem v Trnavě u Zlína, v Dubicku, Třeštině, na Horní Bečvě (1975–1981), ve Vsetíně a Liptále (1981–1989), od roku 1982 byl vsetínským děkanem. V letech 1989–1991 byl generálním vikářem olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka, olomouckým děkanem, pak kancléřem Arcibiskupství olomouckého, generálním vikářem arcibiskupa Jana Graubnera a od roku 1998 je notářem Arcibiskupství olomouckého. Je kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci a čestným kanovníkem Kolegiální kapituly u sv. Mořice v Kroměříži. V roce 1999 vyšla jeho kniha „Neboj se a pojď!“ o jeho životní cestě, kněžském povolání i aktuálních otázkách dneška. V posledním desetiletí žil v Domově sester sv. Kříže v Kroměříži, kde také zemřel. Poslední rozloučení se konalo dne 18.4.2017 v Ka­tedrále sv. Václava v Olomouci v 10 hodin dopoledne.

Kdo je kdo 1994–1995. Praha 1994.S.429.; Pepřík,E.: Neboj se a pojď ! Vsetín, Mička 1999. ( Vzpomínky).; Fabian, J.: Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska. Valašské Meziříčí 2000. Parte.

Od r. 1924–1932 členka baletu Městského divadla v Olomouci, 1932–1939 členka opery divadla Olomouc. Manželka Víta Nejedlého. 1945–1946 vedoucí operety, Olomouc. 1948 až 1957 v ND Praha, kdy pro nemoc ukončila uměl. činnost. Spolupráce s rozhlasem a televizí. Podruhé provdána za zpěváka ND Rudolfa Jedličku. Laureátka st. ceny /1952/;Zasloužilá umělkyně /1958/;

Malá československá encyklopedie.P., Academia 1986. díl 4., S.871.; Bio kartotéka ČTK.P., 1984.;Českoslo­venský hudební slovník .Sv.2.P., SHV 1965, S.283–284.;Národní divadlo a jeho předch;dci.Praha, Academia 1988.S.365.;.

Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci, kde maturoval v r. 1948. Poté pokračoval ve studiu na FFUP, kde vystudoval francouzštinu a češtinu a promoval r. 1952. 1952–1964 pracoval v olomoucké vědecké knihovně jako bibliograf (v letech 1959–1961 absolvoval postgraduální knihovnický kurz) a správce rukopis. sbírek. Od r. 1964 působil na katedře bohemistiky FFUP. v roce 1966 spoluzakla­datelem a organizátorem Academia filmu. R. 1968 se habilitoval a r. 1986 byl jmenován profesorem dějin české literatury a literární teorie. Zabýval se starší českou literaturou a zejména dílem Petra Chelčického. Překládal a vydával humanistické texty. V roce 1989–1994 vedoucí katedry bohemistiky a slavistiky, 1993–1996 proděkanem pro vědeckobadatelskou činnost. Rozsáhlá publikační činnost. V roce 1957 zpracoval Soupis díla Petra Chelčického a literatury o něm (bibliografie). Autor prací o literatuře již v době působení v SVKOL, např. Z rukopisných sbírek SVKOL (1959). S I. Hlobilem vydal monografii Humanismus a raná renesance na Moravě (1992); Vzdálené hlasy (1996); Úvod do studia literární vědy (2000); Zrcadlo skutečnosti (2002). V době působení v knihovně publikoval v odborném tisku: Z knihovnické praxe, Zprávy pro čtenáře Státní vědecké knihovny v Olomouci a Technická knihovna. Dále přispíval do periodik: Ruský jazyk, Listy filologické, Česká literatura, Čs.rusistika, Slavia, Literární měsíčník, Scriptum, ˇČervený květ, Index, Stráž lidu, Hanácké noviny, Nová Svoboda. V denním tisku užíval šifer: -epe-, ep. V 80. letech působil též jako lektor a spolutvůrce koncepce semináře Film a škola v Olomouci.

Kdo je kdo.2.91/92.Praha 1991, S.731. Sichálek, J. Eduard Petrů.In: Česká literatura 2006/4.S.170–171 Schneider,J.: Kmen 1988,č.50. Ko­lářová, J.: Tvar 2006,č.6. Heme­líková, Blanka: Eduard Petrů.In: Slovník české literatury po r. 1945. (zprac.1998, aktualizace 4.11.2006 (kb)

nositel Ceny města Olomouce v oblasti historie za rok 1998 Prof.PhDr. Eduard Petrů, DrSc. Emeritním porofesorem jmenován r. 2005

V mládí poslán na pravoslavná bohosloveská studia do Srbska, kde byl 10 let, absolvoval i univerzitu v Bělehradě. Po vysvěcení biskupem Gorazdem byl poslán do Prahy, aby se stal kaplanem v katedrálním chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ul. v Praze. Hodnosti ThDr. nabyl na Husově evangel. fakultě bohosl. v Praze. Byl plně oddán církvi a národu. Zapojil se do protifašistického odboje. Za Heydrichiády popraven.

Velký čin malé církve.Praha 1948.(fotopor­trét).;.

ThDr. Vladimír Petřek

Vzdělání získal na hudební škole Žerotín. V roce 1920 maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Státní zkoušky z hudební výchovy složil v Brně v roce 1939. Uplatnil se jako violista v Moravské filharmonii. Působil na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. Napsal drobné klavírní skladby.

ČSHS. 2. díl. Praha 1965. ; Prázdninová výročí středomoravského regionu. In: Týnecké listy, červen, srpen 2009. ;

Absolv. Slovanské gymnázium v Olomouci, 2 roky LF UP Olomouc, poté přešel na PedF UP, v roce 1986 obhájil doktorát v oboru speciální pedagog. Do r. 1990 pracoval jako psychoterapeut v Pedagog.- psycholog. poradně. 1990–95 byl ředitelem Ústavu sociální péče Klíč. Poté působil ve funkci vedoucího soc. zdravotn. odboru Města Olomouce, po r. 1998 se stal náměstkem primátora Statutárn. města Olomouce. Od r.2001 je členem krajského zastupitelstva jako předseda sociální komise.

dokument. list/2001 + životopis

Narodila se jako jediné dítě v rodině železničního úředníka. Dědeček z otcovy strany byl řídícím učitelem v Bystrovanech a druhý dědeček byl mlynářem, ale také starostou obce. Toto rodinné zázemí ji velmi ovlivnilo. Čtyři roky studovala Slovanské gymnázium v Olomouci a poté Rodinou školu Poettingeum. Po dokončení středoškolských studií v roce 1943 pracovala jako úřednice. Po osvobození působila skoro sedm let na ředitelství Moravských elektrotechnických závodů a v roce 1954 se s rodinou přestěhovala do Velké Bystřice. O deset let později převzala knihovnu v místě od místního řídícího učitele Jindřicha Roba a vedla ji do roku 1979. Je neuvěřitelné, co vše musela zvládnout, aby středisková knihovna získala v roce 1966 krajské uznání. V roce 1968 založila kroniku knihovny. Titulní list nakreslil akademický malíř, profesor Karel Svolinský, který v dětství navštěvoval bystřickou měšťanskou školu. V kronice byla zpracována historie knihovny zpětně od roku 1879 a končí rokem 1979, kdy knihovna oslavila stoleté jubileum a knihovnice odešla do důchodu. Tím, ale neskončila její aktivita. Její celoživotní zájmy o literaturu, malířství, kulturu, korespondenci s umělci a dění v rodném kraji, ji přinášely nejen pohodu a radost, ale občas ji přiváděly na zajímavá setkání s občany. Od roku 1990 publikovala články o rodácích a osobnostech regionu na stránkách Velkobystřických novin. Znalost prostředí a badatelská invence přinášela nová a dosud neznámá zjištění a fakta, z kterých pak čerpala někdejší olomoucká okresní knihovna. V červenci 2011 převzala ocenění za velký přínos v oblasti kultury a Cenu města Velké Bystřice. Poslední týdny pobývala v Domově pokojného stáří U svaté Anny ve Velké Bystřici.

http://otavinka.blog.cz/…denka-placha parte

Narodil jako mladší syn v rodině úředníka, Rudolfa Podivínského (1893-, zaměstnance státní pojišťovny v Olomouci a jeho ženy Marie. Měl o rok staršího bratra Mojmíra. Střední školu, Slovanské gymnázium v Olomouci, studoval už v době okupace. V r. 1942 maturoval a po maturitě byl totálně nasazen jako pomocný dělník nejprve ve Famo-Werke ve Vratislavi a potom v podniku Moravia v Mariánském Údolí. Ihned po osvobození v r.1945 se zapsal na Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze, ale po roce přestoupil na lékařskou fakultu obnovené Palackého univerzity (LF UP) v Olomouci. Jako medik 3.ročníku vstoupil v r. 1948 do Komunistické strany československa (KSČ) a již během studia zastával různé politické funkce na LF UP. Zůstal po celý život členem KSČ a jejím aktivním funkcionářem na úrovni LF UP, FN v Olomouci i v rámci Čs. lékařské společnosti J.E.Purkyně (ČLS JEP). Od r. 1947 pracoval na Ústavu lékařské chemie LF UP jako pom. věd. síla, později jako pomocný asistent. Po promoci v r. 1951 nastoupil na tento ústav na místo odborného asistenta. V r.1953 z ústavu odešel a stal se ve svých 30 letech primářem centrální laboratoře, později přednostou Oddělení klinické biochemie Fakultní nemocnice v Olomouci. Na částečný úvazek současně pracoval jako asistent I. interní kliniky FN a LF UP. Tato místa zastával až do r.1987, kdy jej ve vedoucí funkci nahradil jeho někdejší žák, MUDr.J.Bartek. Kromě vedení OKB se prim. Podivínský podílel i na řešení státních, resortních a fakultních výzkumných úkolů. Publikoval více než 50 odborných a vědeckých prací. Zasloužil se o vybudování nového pavilonu pro odd. klinické biochemie v areálu FN Olomouc, jehož stavba byla dokončena v květnu r. 1967. Počínaje rokem 1958 a potom opakovaně byl za své úsilí volen do výboru Československé společnosti klinické biochemie ČLS J.E.Purkyně a po řadu let (až do r. 1984) byl jejím vědeckým sekretářem. Byl členem i dalších lékařských a chemických odborných společností. Dále byl externím pracovníkem katedry klinické biochemie IPVZ v Praze, členem technické komise při ministerstvu zdravotnictví, krajským odborníkem pro klinickou biochemii a členem poradního sboru hlavního odborníka pro KB. Byl nositelem čestného členství ČLS JEP z r. 1978 a jako první obdržel čestné členství Čsl. společnosti klin. biochemie ČLS JEP v r. 1983. Pedagogické aktivity prim. Podivínského se soustřeďovaly na výuku studentů LF UP v rámci vnitřního lékařství, kterým přednášel zejména poruchy metabolismu, vodní a minerální hospodářství a acidobazické regulace. Celou šíři oboru pak prezentoval žákům při výuce ve Střední zdravotnické škole. MUDr. Podivínský byl ženatý, jeho manželka, MUDr. Ivana, byla zaměstnána na mikrobiologickém ústavu LF UP v Olomouci. Měli spolu tři syny: Radmila (*1954), Martina (*1959) a Pavla (*1969). Osobně byl MUDr. Podivínský hodnocen jako přímý a zásadový člověk a vysoce odpovědný pracovník. Byl odborně velmi zdatný, průběžně doplňoval své znalosti a ke zvyšování kvalifikace vedl i své spolupracovníky a žáky. V osobě prim. Podivínského jako klinického biochemika se kombinovala osobnost s výrazně klinickým zaměřením, s hlubokou základní znalostí chemie a biochemie a současně dobrého organizátora i svědomitého učitele. Patřil ke generaci zakladatelů české klinické biochemie.

Česká společnost klinické biochemie Praha, doc. MUDr. P. Schneiderka, CSc. – internet.stránky

Prim.MUDr. Radmil Podivínský

Po maturitě na SG r. 1961 pracoval jako typograf, při zaměstnání studoval LŠU- LK/dirigování a malé hud. žánry. Od r. 1980 ve svobodném povolání. 1966–1977 uměl. vedl spolu s P. Dostálem Studio SDOS a dosáhl s ním řadu úspěchů v cizině, festival v Londýně, NSR, Rakousku, Vídni, Monaku ad. Od 1965 se výrazně podílel na činnosti jazzového klubu DEX v Olomouci. Autor hudby k divadel. a televiz. muzikálům. Nyní spolumajitel agentury PEG. Typograf a technický redaktor měsíčníku ZIP (duben 1997-listopad 1998), autor fejetonů. Dne 2.11.1998 hostem pořadu Snídaně s Novou spolu s Pavlem Dostálem a hostem Jana Kanyzy v pořadu Prima jízda na TV Prima ve 2. vstupu / Překvapení hvězd téhož dne ve 12:30. V roce 2013 se stal laureátem Ceny města Olomouce. V březnu 2019 vyšla kniha fejetonů Hoď se do pogody, kterou napsal spolu s dcerou Sandrou. Na jaře 2021 se na knižním pultě objevila další kniha Buď v Pogodě.

Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby.Praha 1990.S.427.;.Práz­dninová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2009, červenec, srpen. ;

Syn zakladatele Divadla hudby Rudolfa Pogody (1922–1991) Otec divadelní a filmové herečky Sandry Pogodové.

Maturoval na gymnáziu v Třebíči r. 1915. Přátelil se s B. Václavkem a V. Nezvalem. Stud. učitelství v Brně, Kroměříži. Působil v Bušíně od prosince 1915, Horní Studénky, Klášterec, 1918–1919, od října 1919 trvale v Lošticích. V roce 1922 zvolen předsedou Sociální demokracie v Lošticích, u které založil divadelní kroužek POKROK. Od r. 1942 do odchodu do důchodu ředitel školy. Za okupace, člen odboj. skupiny Obrana národa v Litovli. Vězněn v koncentráku. Činný v pěvecko-hudebním spolku Pokrok1922–1934, ochotnické divadlo. 1938–1944 starosta města. 1960–1986 kronikář města Loštic.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk. Šumperk, 1990. S. 128–130. /fotografie/. ;Janíček, Karel: František Pokorný-zasloužilý pracovník kultury. In: Severní Morava, sv. 42. Šumperk 1981, S. 78–79. ;. Fialek, Petr: Loštice ve fotografii do roku 1948. Mohelnice 2007. S.30.

Podle analisty Letopisů hradišťsko-opatovických div od věků neslýchaný bylo vidět ve vzduchu, totiž kruh nadmíru se skvoucí a jako na způsob velikého města, od třetí hodiny denní až k hodině páté, v němž také bylo vidět pět míst přeskvoucích, podobných slunečnímu lesku; jednalo se nejspíše o polární záři.

Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, Danal 1995. S 38.

Narozen v Horních Otaslavicích (n. Otaslavice). Hudební základy získal u učitele Josefa Vaci. Studoval Vyšší pedagogickou školu v Olomouci, kde kontrabasistou v symfonickém orchestru. Na všech školách, kde působil, řídil dětské pěvecké sbory. Od roku 1947 působil ve Velkém Týnci, od r. 1953 ve Velké Bystřici, od r. 1968 v Medlově a od roku 1970 v Sobotíně. V tomto období se stal členem Pěveckého sdružení moravských učitelů v Zábřehu. V letech 1971–1973 působil v Ostravě a poté zakotvil v Šumperku, kde po odchodu do důchodu v roce 1978 spolupracoval s Lidovou školou umění, kde učil hru na kytaru a flétnu.

Ševčíková, H.: Lednová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2010, č. 1. S.9.