Osobnosti Moravy.eu

Po studiích bohoslovecké fakulty v Olomouci, ordinován 2.4.1933. Poté kaplanoval na Olomoucku, později farářem v Konici kde do roku 1945. V r. 1948 odešel do exilu. Působil v Rakousku jako varhaník.

Katalog kněžstva Arcidiecéze olomoucké. Olomouc 1949. S. 228.; Pejskar, Jožka: Poslední pocta.vl.n.1989, sv.2.,S.20.;Hanácké noviny, 13.4.1996, S.10., .

Narodila se jako jediné dítě v rodině železničního úředníka. Dědeček z otcovy strany byl řídícím učitelem v Bystrovanech a druhý dědeček byl mlynářem, ale také starostou obce. Toto rodinné zázemí ji velmi ovlivnilo. Čtyři roky studovala Slovanské gymnázium v Olomouci a poté Rodinou školu Poettingeum. Po dokončení středoškolských studií v roce 1943 pracovala jako úřednice. Po osvobození působila skoro sedm let na ředitelství Moravských elektrotechnických závodů a v roce 1954 se s rodinou přestěhovala do Velké Bystřice. O deset let později převzala knihovnu v místě od místního řídícího učitele Jindřicha Roba a vedla ji do roku 1979. Je neuvěřitelné, co vše musela zvládnout, aby středisková knihovna získala v roce 1966 krajské uznání. V roce 1968 založila kroniku knihovny. Titulní list nakreslil akademický malíř, profesor Karel Svolinský, který v dětství navštěvoval bystřickou měšťanskou školu. V kronice byla zpracována historie knihovny zpětně od roku 1879 a končí rokem 1979, kdy knihovna oslavila stoleté jubileum a knihovnice odešla do důchodu. Tím, ale neskončila její aktivita. Její celoživotní zájmy o literaturu, malířství, kulturu, korespondenci s umělci a dění v rodném kraji, ji přinášely nejen pohodu a radost, ale občas ji přiváděly na zajímavá setkání s občany. Od roku 1990 publikovala články o rodácích a osobnostech regionu na stránkách Velkobystřických novin. Znalost prostředí a badatelská invence přinášela nová a dosud neznámá zjištění a fakta, z kterých pak čerpala někdejší olomoucká okresní knihovna. V červenci 2011 převzala ocenění za velký přínos v oblasti kultury a Cenu města Velké Bystřice. Poslední týdny pobývala v Domově pokojného stáří U svaté Anny ve Velké Bystřici.

http://otavinka.blog.cz/…denka-placha parte

Studoval na klasickém gymnáziu v Kroměříži. Poté působil jako učitel, později řídící učitel v Lazích u Orlové, kde vyučoval též v místní živnostenské škole.V roce 1922 vystoupil z církve a začal se veřejně angažovat. Pracoval tu jako kronikář a knihovník, dva roky též jako starosta obce. V roce 1938 musel Lazy opustit. Žil pak v Čelčicích, kde r. 1939 odešel do důchodu. Po roce 1945 se přestěhoval do Opavy, kde působil v městské knihovně Petra Bezruče a 1953–1958 v Slezském zemském muzeu..

BSSSM, seš.5 (17.) Ostrava 2004. S.115.

Pochází z početné rodiny dělníka. Studoval na reálném gymnáziu v Jihlavě a na reálce v Prostějově (mat. 1940). Za války pracoval na městském úřadě v Prostějově, 1943 byl totálně nasazen jako dělník v prostějovském závodu firmy Wichterle a Kovářík. Po osvobození nejprve pracoval jako knihovník ve Frýdku-Místku a poté studoval na Vysoké škole politické a sociální (ekonomický směr, 1946–50, Ing.). Souběžně (1948–50) pracoval jako redaktor časopisu Haló Nedělní noviny. 1951 byl redaktorem deníku Mladá fronta. Po dvouleté vojenské prezenční službě se 1953 stal dramaturgem Čs. televize, 1956 redaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. Od 1967 působil jako šéfredaktor pro beletrii v nakladatelství Práce, 1972–73 jako redaktor Literárního měsíčníku. Poté se věnoval spisovatelské práci. – V mládí byl členem skautského oddílu, později působil jako vedoucí, při dočasném obnovení této organizace (1968–71) byl členem Ústřední rady Junáka. 1967–89 několikrát navštívil Indii, byl i členem Čs.-indického výboru. Do politického života vstoupil po 1990: ve volbách 1992 za Levý blok zvolen poslancem Federálního shromáždění. V témže roce založil Slovanskou unii, nacionalistickou organizaci, jejímž cílem měla být obrana Čechů a Slovanů vůbec vůči cizímu, zejména germánskému nebezpečí. 1994 založil nakladatelství Point. Přispíval do periodik: Nedělní noviny (od 1947 zde povídky; 1948–50 reportáže, tit. časopisu od 1948 změněn na Haló Nedělní noviny), Tvorba, Rudé právo, Kulturní rozvoj, Mladá fronta, Literární noviny, Nový život, Zlatý máj, Červený květ (Ostrava), Literární měsíčník, Kmen aj.; po 1990 přispívá především do novin Naše pravda. Je autorem scénáře pro absolventský film režiséra Jana Valáška V ulici je starý krám (1955). Alexej Pludek debutoval před rokem 1948 hrou pro mládež Statečná slova, formu dramatu zvolil o tři roky později i pro své druhé dílo, pro budovatelskou hru Případ Modrá voda. Od poloviny 50. let se pak věnoval výhradně tvorbě prozaické. Jeho první román Slunce v údolí je situován na stavbu Trati mládeže na Slovensku a schematickým dějem i postavami ilustruje komunistickou ideologii, ukazuje „nový“, vzorový typ mládeže a kritizuje nedostatky politické práce. Po pokusu o psychologickou prózu s tématem citového zrání mladého člověka před válkou a za okupace (Dvě okna do dvora) i v současnosti (Ženy nemají pravdu) našel Pludek prostor pro literární projekci svého vnímání světa v žánru historické, respektive utopistické prózy. Trojice jeho románů o starověkých monarchiích je situována do Egypta 14. století př. n. l. (Faraonův písař), Indie přelomu 4. a 3. st. př. n. l. (Rádce velkých rádžů) a do fiktivní ideální země (Nepřítel z Atlantidy). Tato volná trilogie se vyznačuje podrobným popisem reálií, snahou o psychologizaci postav a vykreslení dobové duchovní atmosféry, jakož i zjevnou moralistní didaktičností a ideologickou zacíleností, promítající se do dějových schémat. Pludkovi hrdinové jsou ve značné míře autorskou sebeprojekcí: uprostřed intrik na královských dvorech a boje o moc vedou vnitřní a vnější zápas za pravdu, za čest a zachování státu, za mír a ušlechtilou službu vládnoucí společnosti. Zdroj ohrožení těchto etických hodnot pak Pludek příznačně vidí v iracionálně pojímaném „spiknutí temných sil“. Ve sci-fi románu Nepřítel z Atlantidy z počátku 80. let je boj proti spiknutí dotažen až v rasistický obraz nepřítele: černovlasých lidí s velkými nosy, obchodníků, kteří svým kupčením zpochybňují základní hodnoty mytického státu, vykresleného jako kastovní, přísně hierarchizovaná společenská struktura, navíc po sovětském vzoru ovládající další satelitní republiky. Obdobná hodnotová perspektiva určila také románový pamflet Vabank, v němž Pludek zobrazil Pražské jaro a dění z let 1967–68 vůbec jako zákulisní hru pravicových sil v čele s Židy. Pludkův dávný zájem o okultní a nadpřirozené jevy, a zejména převtělování (související s jeho zájmem o Indii) dal vzniknout knize fantaskních povídek Hledání antipoda. Potlačované zalíbení v totalitních společenských systémech jej pak inspirovalo k varovné vizi toho, co by se stalo, kdy byla uskutečněna Hitlerova tisíciletá říše, k antiutopii (Takových tisíc let). Autorova orientace na kladné hodnoty češství a českého charakteru dala vzniknout historické próze Česká pře i knihám literatury faktu (Český král Karel IV.). V Pludkově tvorbě pro děti převažuje literatura s dobrodružným dějem a s hrdiny, v jejichž pozadí je skautský ideál správného hocha. Inspiraci k příběhům o chlapcích mířících k ideálu čestného a spravedlivého života Pludek čerpá opět z historie (Rytířská jízda Jana z Michalovic), ale rovněž ze současnosti (Horami jde březen). BIBLIOGRAFIE Beletrie: Statečná slova (D pro ml., 1947); Modrá voda (D 1951, prem. s tit. Případ Modré vody, 1950); Slunce v údolí (R 1955); Ptačí pírko aneb Jak Vítek o všechno přišel (P pro děti, 1959); Dvě okna do dvora (P 1959; poté in Lásky na zavolanou); Tudy chodíval Ječmínek (PP pro ml., 1959); Hromotlucká historie (P 1961; poté in Lásky na zavolanou); Zakutálený míč (P pro děti, 1962); Ženy nemají pravdu (P 1963; poté in Lásky na zavolanou); Horami jde březen (P pro ml., 1963; přeprac. 1973); Faraonův písař (R histor., 1966); Teichheger Maresch schöpft Verdacht (něm., LF, Hamburg 1968); Jaká byla Zuzana (P pro ml., 1969, sešit. vyd.); Pověsti dávných časů (PP pro ml., 1971; přeprac. 1983); Vabank (P 1974); Rádce velkých rádžů (R histor., 1975); Lužiske zetkanja (lužickosrbsky, LF, Bautzen 1977); Lásky na zavolanou (1978, obsahuje: Dvě okna do dvora, Hromotlucká historie, Ženy nemají pravdu); Český král Karel (LF 1978; přeprac. 1979); Nepřítel z Atlantidy (R sci-fi, 1981); Králevic, král, císař (LF pro ml., 1983); Hledání antipoda (PP sci-fi, 1986; přeprac. s tit. Předsíň záhad, 1993); Rytířská jízda Jana z Michalovic (P histor. pro ml., 1987); Takových tisíc let (P sci-fi, 1988); Česká pře (R histor., 1989). Uspořádal a vydal: Červnové nebe (sb., 1945, též přisp.).

Z díla: K Hané se vztahuje kniha povídek pro děti.Tudy chodíval Ječmínek.Praha 1959.Biografie: Bílek, P.: 175 autorů.P., ČS 1982, S.108.;Galík, J.: A.Pludek pětasedmdesáti­letý.=Štafeta, 10, 1978, č.2, S.7–10.;Galík, J.: Ještě Olomoucko v české literatuře.=Stráž lidu, 1986, 9.10., S.4.;Bibliografie knižních prací členů SČS.P., ČS 1979, S.116.;Kyjonková, M.: Alexej Pludek.Personál­.bibliografie­.Karviná, Okr.knihovna, 1989.;Pludek, A.: Tak daleko a tak blízko.Vzpomín­ky.=Štafeta, 15, 1983, č.l, S.16–18, 1 obr.; http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?…

V r. 1883 maturoval v Praze na Akademickém gymnáziu, vystudoval práva na české univ., v r.1884 přešel na studium bohosloví a r.1888 byl vysvěcen na kněze. Roku 1891 byl jmenován adjunktem bohoslov. fak. v Praze a r.1894 získal ThDr. V letech 1896–98 byl výpomocným katechetou na Slovansk. gymnáziu v Olomouci. Od r.1899 působil na reáln. gymnáziu na Malé Straně. Vlastním nákladem vydával časopis Obrázková revue. Spolupracoval při pořádání výstav (Národopisná, Mariánská, aj.). Roku 1901 byl jmenován doc. dějin umění v arcib. semináři. V r.1903 členem ČAVU, r.1907 členem Královské č. společ. nauk, r.1904 metropolitní kanovník pražský. V letech 1913–19 byl hl. redaktorem časopisu Památky archeologické. Autorem 4-svazků Český bohovědný slovník (1912–32, 5-díl nedokončen), 7-dílní popis círk. památek pražské arcidiecéze, Dějiny a bibliografie č. katol. lit. nábož.(1913–23).

Týnecké listy, č.2/2007, S.11; Pokorný, Pavel, R.: Biskupové Čech, Moravy a Slezska po roce 1918 a jejich znaky.Ostrava 1992. S.18.

Do Olomouce se přistěhoval s rodiči v polovině 30. let. Studoval Českou reálku, kde maturoval v roce 1941. Poté byl totálně nasazen a nechal se kvůli lásce převelet do Berlína, kde oba zažili nálety a několik svízelných měsíců plných dřiny. Ženil se na podzim r. 1943. Po osvobození v roce 1945 vstoupil jako mladý nadšený redaktor do KSČ. Působil v redakci Stráže lidu , kde psal recenze na divadelní představení v Olomouckém divadle (bylo jich asi kolem stovky), částečně mapoval i koncerty Moravské filharmonie. Jako mladý perspektivní kádr byl dosazen i do funkce zástupce šéfredaktora. Psal občas i úvodníky. V roce 1955 byl ze dne na den odvolán z funkce a ze strany vyloučen. Pracoval pak 4 roky jako řadový dělník v n.p. PREFA. I při této profesi se věnoval zakládání divadelních, loutkových, recitačních a dalších souborů na střední Moravě i v oblasti bývalých Sudet. Stál též u zrodu legendární Štafety, kdy se scházeli mladí recitátoři. V březnu 1956 je metodicky vedl a taky dramaturgicky řídil. V březnu 1957 (30–31.3.1957) stál u zrodu Wolkerova Prostějova spolu s profesionální recitátorkou Ludmilou Pelikánovou a asistentem Damu Vladimírem Haladou. Jakoby se obě akce propojily. Recitátoři ze Štafety získával ocenění v přehlídkách WP. Členové Štafety byli úspěšní i na přehlídkách Krajského festivalu poezie ve Valašském Meziříčí. Richard Pogoda porotoval na tomto festivalu v letech 1965–1972 a 1977–1984 a předsedou poroty byl v letech 1967–1969.. Desetiletá existence Štafety neunikla pozornosti tehdejších médií a čas od času se objevovaly v tisku malé zprávičky o činnosti. Občas taky vyjížděli členové Štafety se svými programem i do jiných měst např. do Ostravy, Bratislavy, Telče, Prahy i jinam. „Zúčastnil se také Jiráskova Hronova (mám, pocit, že v roce 1958), kdy ohromil publikum i porotu divadelně-poetickou koláží Válečná čítanka, kterou otec vyplnil verši Bertolda Brechta. To byl, myslím, jeho největší oficiální úspěch.“ (uvádí jeho syn). Mezi členy byli studenti středních a vysokých škol, ale i z občanských profesí, ale převážně dívky. Byla vlastně takovým předchůdcem divadla poezie. Předchůdcem divadla hudby ve smyslu programové skladby lze považovat Klubovnu hudby a poezie, která sídlila na Kollárově náměstí 7, v roce 1966 se přestěhovala do Domu armády. Zřizovatelem klubovny byla Lidová konzervatoř Okresního domu Osvěty (ODO), kde od roku 1966 pracoval R.P. jako vedoucí programového oddělení. Právě pozitivní výsledky tohoto uskupení vedly k rozhodnutí zřídit v Olomouci stálé Divadlo hudby a poezie. Jeho vybudováním byl pověřen Rudolf Pogoda, jemuž se podařilo získat prostor v objektu Denisova 47, který byl adaptován dle projektu architekta Jiřího Procházky a rekonstrukce trvala téměř rok.. Nové Divadlo hudby zahájilo svou činnost 24. října 1968. Prostor o 99 sedadlech byl vždy naplněn, sehnat lístky byl často problém. V roce 1969 byl R.P. vyškrtnut z KSČ a zbytek své kariéry do odchodu do důchodu v roce 1982 dožl skryt v jedné kanceláři na OKS. Staral se nadále o výchovu mladých, organizoval Filmový klub, redigoval filmový bulletin, vybudoval knihovnu a dokumentační archiv. Byl též členem organizačního štábu Akademia filmu. Byl též jedním z iniciátorů Hanáckých dožínek v Náměšti na Hané.

Stýskal, Jiří: Za Rudolfem Pogodou. Kdy, kde, co v Olomouci 1991, červen. S. 3–4. (fotografie);. Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Na-Su. Valašské Meziříčí 2011. S. 49. Kolář, B.: Štafeta byla vrcholným projevem své doby. In: Z paměti literární Olomouce, Olomouc VSMO 2006. S.205 – 209. Kaprálová, Kateřina: 50 ročníků Wolkerova Prostějova v politicko-kulturním kontextu. Brno FFMU 2011. (Diplomová práce). Hajdu, Filip: Olomoucký hudební život 1945–1969. www.konference.osu.cz Pogoda, Richard: Vzpomínky na otce.(emaily, březen 2012) http://otavinka.blog.cz/…udolf-pogoda

Jeho synem je hudebník, a skladatel Richard Pogoda (* 1944).

Studovala FF UK v Praze, obor filozofie a historie. Pak působila ve Stínavě a v Plumlově. Již téměř třicet let žije a působí v Olomouci, kam přišla za zaměstnáním na zdejší univerzitu a pokračovala jako vedoucí propagace ve Vlastivědném muzeu Olomouc. Velkým mezníkem jejího profesního života bylo založení první čajovny a galerie U Bílého slona na Moravě roku 1994, která se stala nejen nositelem know-how pro „čajovou kulturu“ u nás, ale i kulturně-společenským centrem Hané. Od roku 2002 učí na Církevním gymnáziu Německého řádu. Vyučuje dějepis a Základy společenských věd. Zároveň tam působí též jako výchovný poradce.Tato střední škola je fakultní školou Pedagogické fakulty UP. Spolupracuje s výtvarníky zejména mladé generace a pomáhá jim prezentovat svou tvorbu. V roce 2000 založila Školu tantrického umění Kamala tantra. Věnuje se oboru krystaloterapie. V roce 2016 byla nominována v soutěži Žena regionu Olomouckého kraje a stala se vítězkou 7. ročníku tohoto prestižního ocenění.

Osobní sdělení – hš 25.11.2014

PhDr. Hana Pokorná, rozená Hrozková

Maturoval na gymnáziu v Třebíči r. 1915. Přátelil se s B. Václavkem a V. Nezvalem. Stud. učitelství v Brně, Kroměříži. Působil v Bušíně od prosince 1915, Horní Studénky, Klášterec, 1918–1919, od října 1919 trvale v Lošticích. V roce 1922 zvolen předsedou Sociální demokracie v Lošticích, u které založil divadelní kroužek POKROK. Od r. 1942 do odchodu do důchodu ředitel školy. Za okupace, člen odboj. skupiny Obrana národa v Litovli. Vězněn v koncentráku. Činný v pěvecko-hudebním spolku Pokrok1922–1934, ochotnické divadlo. 1938–1944 starosta města. 1960–1986 kronikář města Loštic.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk. Šumperk, 1990. S. 128–130. /fotografie/. ;Janíček, Karel: František Pokorný-zasloužilý pracovník kultury. In: Severní Morava, sv. 42. Šumperk 1981, S. 78–79. ;. Fialek, Petr: Loštice ve fotografii do roku 1948. Mohelnice 2007. S.30.

Zabývá se historií regionu a kronikářskou činností.

Dokumentační list ze dne 30.11.2007.

Otec Zory, František Pořický byl prof.kreslení na gymnáziu v Plzni, kde dívka studovala v letech 1933–1941. Poté absolvovala 1 roční kurs Obchodní akademie v r. 1942. V letech 1942–1948 absolvovala VŠUP Praha u prof.F.Muzi­ky.Souběžně studovala umění a estetiku v letech 1946–1947 na FFUK v Praze a na FFUP 1949–1953. 1952 doktorát z dějin umění. V roce 1954 se provdala za prof. Rudolfa Chadrabu. V letech 1954–56 odbor.asist ústavu výtv.výchovy pedag.fak.UP v Olomouci.Vy­učovala grafiku, malbu, dekorativní kompozici, dějiny umění, plošný desing, písmo.V r.1956 mu­sela z kádr.důvodů odejít Uplatnila se jako svobodná umělkyně a věnovala se oborům:knižní grafika pro nakl.ČS, Svoboda, Sv.sovětů, Academia a Profil.Návrhy plakátů,typografie. Vytvořila 32 návrhů na reliéfní úpravu zvonů pro dílnu rodiny Dytrychovy v Brodku u Přerova , navrhovala interiéry smutečních síní ( Kojetín) Pracovala se dřevem, kamenem, kovem. Tvořila též novoročenky a to od r. 1959 a ex libris. V Olomouci žila 64 let. Ateliér spolu s manželem měla na ulici Ostružnická 32. Vzácná knihovna i výtvarná díla se po náhlé smrti manžela 27.2.2011 ztratila. V roce 2013 se s dcerou Mgr.A. Alicí Chadrabovou přestěhovala do Teplic v Čechách, kde zemřela 29.7.2015.

Maliva, J. : Tvorba Zory Chadrabové-Pořické. =Kdy-kde-co v Olomouci, 1991, únor, S. 8–9. ;Katalog výtvar. umělců olomoucké oblasti. Olomouc 1989. ;Zatloukal, Pavel: 1. soubor. výstava unie výtvar. umělců Olomoucka. Olomouc, Vlast. ústav 1991. Sdělení o úmrtí od Mgr. Evy Vánské Kobza, Fr.: Návštěva v ateliéru Zory Pořické – Chadrabové. Kulturní měsíčník IV. č. 12, 1986. S.11–13. Marynioková,Renata: Monografie Zory Pořické Chadrabové. Diplomová práce PdF UP Olomouc 1991. Mikša, David: Zora Pořická Chadrabová (1921–2015). Magisterská diplomová práce Olomouc FFUP Katedra dějin umění. 2018. https://theses.cz/…mov_prce.pdf

PhDr. Zora Chadrabová, roz. Pořická Matka syna Ing.arch. Pavla Chadraby (1956) a dcery Mgr.A.Alice Chadrabové (1960)

Fotoportrét Zory Pořické je z roku 1946. Manželé Rudolf Chadraba a Zora Pořická v roce 1971 na svatbě Evy a Jana Vanských.

Narozen ve Vojnici (n. část obce Těšetice).Studoval na olomouckém gymnáziu, později obchodní školu. Praktikoval na statku v Drahanovicích, Vanovicích a Čechách. Od r. 1871 ředitel Ústřední rolnické záložny v Olomouci, 1881–87, 1896–97 činný v Žerotínu, spoluzakladatel Jednoty divadelních ochotníků /1872/ a Žerotína /1880/. Hrával ochotnicky divadlo pod jm. Radoň.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.S.235–236.;.

Studovala učitelský ústav v Olomouci-Řepčíně, poté působila jako učitelka v Pustiměři, Ivanovicích, Prostějově, Kopřivnici, od r. 1917 u knihaře Vojtíška v Brně. Studovala na uměleckoprůmyslové škole v Praze (prof. Kysela, Brunner), stipendium v Kodani, Stocholmu a Paříži, kde v r. 1925 získala Grand Prix a zlatou medaili na Mezinárodní knižní výstavě v Benátkách. Výstava maleb, grafik a knižních vazeb v Praze v Uměleckoprů­myslovém muzeu r. 1936. Pochována v Pustiměři.

Bradáč, L. : Výstava vazeb P. Pospíšilové. Knihař, 34, 1938, č. 6, S. 70–71. ; Fialová, A. : Studie Kroměřížska 81.

Profesor učitel. ústavu v Kroměříži, , farář v Životicích a Veřovicích (u Nového Jičína) Náboženský spisovatel, autor cestopisné literatury.

Springer, Jan : Co dalo Šumpersko české literatuře.Šumperk 1974.S.17.;.

Narozen v Bohousově (n.část obce Záchlumí v kraji Pardubice). Studoval gymnázium v Rychnově nad K., filozofii v Litomyšli, teologii v Olomouci, vysvěcen 1853.Kaplanem ve Spytihněvi a Malenovicích, 1871 farářem v Pohořelicích, 1880 v Častolo­vicích.Autor sbírky básní „Vínek z luhů česko-moravských“, oslavuje Komenského, Sarkandra ad. Hýsek uvádí jiná data narození a úmrtí.

Hýsek, M.: Literární Morava…Praha 1911.S.235 – 236.;Podlaha, A.: Bibliografie české katolické literatury náboženské…V.Praha 1923.S.2117.;.

Po gymnazijních studiích v Brně a dvouletém filosofickém kursu v Olomouci se v roce 1893 dal Emanuel zapsat na biskupský theologický ústav v Brně. Vysvěcen na kněžství byl 1843. Roku 1844 byl zvolen od olomouckého kapitoly za nesídelního kanovníka olomouckého. V letech 1846–1849 působil jako kooperátor v Kučerově u Vyškova, dále potom do září 1851 v Dolanech u Olomouce. 1853 se stal děkanem švábenského děkanátu a brzy na to byl jmenován kníže-arcibiskupským radou. 28. 10. 1871 zvolen proboštem u sv. Mořice, kde působil deset let. Stál u kolébky českého školství. 1884 vysvětil novou budovu českého gymnázia. 15. 9. 1895 byl přítomem svěcení ústavu, který sám založil.

Co v Hlušovicích, březen 1996, S.9–10.; Obec Velký Týnec a zámek.In: Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 2007. S. 14–15.;

Narozen v Kníničkách (n.m.č.Drahano­vice). V r. 1881 maturoval na Slovanském gymnáziu Olomouci, poté studoval teolog. fakultu, vysvěcen 1886. Působil ve Starém Jičíně (n. Nový Jičín), od r. 1925 žil v Olomouci jako konsistorní rada.

Za hlasem Komenského.Olomouc 1957.;Nekrologium..

Narozen v Žárovicích (n.m.č. Plumlova). Po měšťanské škole pracoval jako v Plumlově jako písař a jako solicitátor . Od 1945–1960 byl zaměstnán u Okresního národního výboru v Prostějově. Po I. svět. válce začal přispívat do časopisů a novin. Od roku 1930 byl jednatelem Sboru dobrovolných hasičů v Soběsukách (n.m.č. Plumlova). Od roku 1961 pracoval tamtéž jako knihovník v Místní lidové knihovně. Psal kroniky. Zemřel v obci Soběsuky (n.m.č. Plumlova).

Prostějovský týden, 17.7.2002.

V letech 1876–1878 pracoval v Praze v drogistické firmě, poté u obchodníka s cukrem a pak odešel ke strýci do učení ve Vídni. Ve strýcově filiálce v Olomouci se v roce 1883 vyučil knihkupcem. Dne 4. 12. 1884 zahájil svou vlastní knihkupeckou a nakladatelskou činnost otevřením českého knihkupectví v nynější Denisově ulici. Zpočátku vydával lidové knížky a populární kalendáře (Ječmínek), později středoškolské učebnice, krásnou literaturu, reprodukce obrazů, pohlednice a knihy ilustrované předními umělci. V roce 1898 založil a vydával oblíbenou Moravskoslezskou kroniku lidového čtení. Byl také organizátorem kulturního a společenského života v Olomouci, pořádal přednášky, koncerty i umělecké výstavy. Po 1. světové válce předal firmu svým synům, kteří pokračovali v jeho práci. .Pořádal přednášky, činný v Národní jednotě, pořádal koncerty.Dr.Arne Novák jej nazval moravským Krameriem. Z propagačních tisků Prombergrova nakladatelství se dovídáme, že roku 1907 se skládal jeho podnik z nakladatelství, knihkupectví a antikvariátu, půjčovny hudebnin, výtvarného salonu, prodejny obrazů a lišt. Dále nabízel obstarávání literatury německé, francouzské, anglické, ruské, srbské, polské a italské. Výtvarné umění je další významnou složkou Prombergrovy vydavatelské činnosti. Měl vlastní, kmenové výtvarníky, mezi ně patřil především Adolf Kašpar, kterého doslova objevil a také podporoval na studiích, dále Joža Uprka, Marie Gardavská, Hanuš Schwaiger, František Ondrúšek, Stanislav Lolek Vydával repodukce obrazů Josefa Mánesa, Jaroslava Augusty , Jaroslava Čermáka, Vojtěcha Hynaise, Alfonse Muchy ad. Většinu spolupracovníků z řad výtvarných umělců tvořili opět malíři čeští. Jeho umělecké pohlednice, národní typy lidové, byly současně cenným národopisným dokumentem. Dbal také na dobrou výtvarnou úroveň svých knih, i po této stránce bývaly jeho knihy vysoce oceňovány. Ceny v soutěžích získávaly pochopitelně i speciální výtvarné publikace, např. roku 1903 Ilustrovaný seznam obrazů.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1939, S.248–249.; Hanácké noviny, 8.2.1996, S.3. Písková, Milada: Živé tradice. Olomouc, KVM a VSMO 1983.

Českobratský farář v Olomouci, činovník České misijní jednoty, navštěvoval a povzbuzoval krajany v zahraničí. Organizoval práci českobratrské církve na Hané. Založil Misijní školu v Olomouci. Člen Zemské školní rady. Do Olomouce přišel r. 1906. Na olomouc. gymnaziu učil evangel. náboženství od r. 1912–1935.

Dolenský, A. : Kulturní adresář ČSR. Praha, 1936, S. 435. ;Fischer, R. : Olomoucký památník. Olomouc 1938, S. 249–250. ; Kunc,Jaroslav: Kdy zemřeli. . . ?Praha 1970, S. 167. ;.

Zakládal spolky a svazy zabývající se košíkářstvím, založil stavební družstvo Samostatnost, to vše v Morkovicích, pěstoval vrby na proutí, účast na stavbě žel. dráhy Morkovice – Nezamyslice. Pomáhal potřebným prostřednictvím jejich hospodářského povznesení.

Lidová demokracie, 26.9.1990, S.6., .

Maturoval na gymnáziu v Kroměříži, teologii v Olomouci, vysvěcen 1873, Kaplanoval na Valašsku. Použ. pseud. Jaroslav Lipenský a Pravoslav Lipenský. Psal básně, které publikoval v čas. Koleda, Komenský, Obzor, Pastýř duchovní, Kazatel.

Podlaha : Bibliografie čes.katol.náb­.literatury.V­.Praha 1923.S.2117.;Sla­vík, B.: Písemnictví na morav.Valašsku­.Olomouc 1947.S.263.;Vo­pravil, J.: Slovník pseudonymů…Praha 1973.S.1102.;.

R. 1865 začal chodit do školy u Piaristů v Kyjově, odtud chodil do Hlavní školy v Uherském Hradišti a v letech 1870–1874 studoval nižší německé gymnázium tamtéž. V letech 1874–1878 studoval učitelský ústav v Olomouci. Po maturitě byl učitelem v Osvětimanech, poté v Uhřičicích u Kyjova a r. 1881 složil doplňovací zkoušky z latiny a řečtiny na německém gymnáziu v Uherském Hradišti a byl přijat do kněžského semináře v Olomouci. Po vysvěcení v r. 1885 kaplanem ve Velkých Karlovicích. Zde založil farní kroniku a zaznamenal do ní zprávy o založení Karlovic, obyčeje a zvyky a další události do července 1887. V okolí Karlovic prováděl archeologická studia. Potom vystřídal ještě několik působišť. Zasloužil se o archeologický výzkum Moravy z doby mohyl a velkomoravské. Byl badatelem v otázce cyrilometodějské a členem Družiny literární a umělecké v Olomouci od r. 1916. Založil vlastivědný časopis Záhorská kronika. V roce 1932 vyznamenán titulem Monsignor.

Zemřel v Drahotuších (n.m.č. města Hranice).

Poselství. Olomouc 1938. S. 332.;

Po studiu na státní reálce v Lipníku vykonal maturitu na učitelském ústavu v Olomouci v r. 1933. Odbornou zkoušku z matematiky, výtvarné výchovy a rýsování složil v Ostravě. Učil na Hlučínsku, v Bílovci, v Ústí u Hranic. Za okupace působil v měšťanské škole ve Velkém Újezdě. Po válce se na trvalo vrátil do Bílovce, kde vyučoval matematice, rýsování a výtvarné výchově na měšťanské škole, na nově zřízeném gymnáziu, i jako zástupce ředitele gymnázia, později jako ředitel základní devítileté školy. Byl kronikář města Bílovce. Výrazná publikační činnost.

Žibřid, 1–2, 1996, S.13–14., . BSSSM, seš.3(15.).Ostrava 2002.S. 97–98.

Studoval G v Kroměříži, teologii v Olomouci, vysvěcen r.1908.Poté kaplanem v Bretnově, Kunovicích, Opavě a Kvítkovicích.Ve Frenštátě p.R. založil Farní věstník sv.Martina.Spo­luredigoval sborník Matce boží/1904/.Přis­píval do časopisů: Archa, Náš Domov, Museum, Vychovatelské listy ad.Užíval pseud.Farkasov­.Zemřel v Kvítkovicích (n. Otrokovice).

Slavík, B.: Písemnictví na moravském Valašsku.Olomouc 1947.S.210.;Vo­pravil, J.: Slovník pseudonymů.Praha 1973.S.1119.;.

Bretnov -přejmenován na český název Široká Niva (u Bruntálu).

V Opavě vystudoval reálné gymnázium. Od roku 1879 se zaměřil výhradně jen na entomologii. Přestěhoval se z Paskova do Vídně, kde si otevřel entomologické knihkupectví, které rozšířil i na obchod s entomolog. potřebami. Později jej přenesl zpátky do Paskova, kde žil a pracoval až do své smrti. 1867–1913 vykonal i mnoho úspěšných stujních a sběratelských cest po entomologicky zajímavým místech Evropy.

Biografický slovník Slezska aseverní Moravy.12.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1999.S.50;