Osobnosti Moravy.eu

Narozen v rodině advokáta. V Přerově se zapojil poprvé do hudebního života jako klavírista, absolvent Městské hudební školy, sborový zpěvák a později jako sbormistr spolku Přerub. Po gymnaziálních studiích prošel v rámci totalitního nasazení několika zaměstnámi. Teprve po osvobození v letech 1945–49 studoval v dirigentském oddělení pražské konzervatoře u prof. Doležila a Dědečka a Klímy. Zvláště prof. Doležila si velmi vážil pro jeho vysoké odborné vědomosti a jeho pedagogický přístup ke studentům. Nesnášel lajdáctví, nedůslednost a různé výmluvy studentů. To se snažil prof. Kasal uplatňovat později i ve své pedagogické a dirigentské praxi. Již během studia na konzervatoři přijal v letech 1946–48 místo korepetitora a později druhého sbormistra Pražského Hlaholu. Do Hlaholu se vrátil ještě 2 krát – v letech 1960–61 a 1980–92. Pro úplnost bohaté sbormistrovské a dirigentské práce prof. Kasal dlužno uvést alespoň tato tělesa: Pěvecký sbor Čs. rozhlasu, Československý soubor písní a tanců, Vysokoškolský soubor UK, ženský sbor Charmone aj. Druhým nejdelším obdobím po Hlaholu, bylo osmnástileté působení prof. Kasala – sbormistra Pěveckého sdružení pražských učitelů. Byl důstojným pokračovatelem svých slavných předchůdců prof. Doležila a Venhody. Byla to léta usilovné práce s osmdesátičlenným sborem, který se kromě tradičních skladeb zaměřoval na soudobou hudbu a dokonce se nevyhýbal ani experimentálním atonálním skladbám. Pamětníci toto období považují za zlatá léta PSPU. S tímto sborem absolvoval mnoho koncertních zájezdů po celé Evropě. Kmenovým zaměstnáním J. Kasala bylo jeho působení profesora sborového zpěvu a dirigování na pražské konzervatoři v letech 1965–87. Součástí jeho pracovního úvazku bylo vedení studentského smíšeného sboru konzervatoře. Význačná skladatelská činnost (klavírní, symfonické a sborové skladby), a organizace různých festivalů a soutěží, účast v různých domácích a mezinárodních porotách, interpretačních kurzech aj. I ve svém důchodovém věku se aktivně zapojuje do hudebního, zvláště sborového dění v Praze i mimo ni. Byl místopředsedou UČPS. Za svoji práci byl ještě v aktivním věku poctěn mnoha diplomy a uznáními. V roce 1993 získal prestižní cenu Ferdinanda Vacha, v r. 1996 cenu Bedřicha Smetany a Zlatý odznak Ministerstva kultury za celoživotní pedagogickou a dirigentskou práci.

Československý hudební slovník.1.Praha, SHV 1963,S.653.; Přehled činnosti čs.divadel 1958.;Praha DÚ 1959, S.141.; Stárek, Z.: Slovník čes.sbormistrů­.1.Praha 1982, S.233.;. http://www.ucps.cz/…1-clanek.php?…

Syn vesnického kováře. Vystudoval na bohoslovecké fakultě v Olomouci, 1846 byl vysvěcen na kněze. Dva roky působil jako kaplan ve Velkém Týnci, poté se stal vikářem v Kroměříži. Když byl v Kroměříži založen chlapecký seminář, stal se na něm učitelem přírodopisu. 1872–1887 působil jako farář a děkan v Holešově. Po založení Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci se stal jeho stálým spolupracovníkem. Hodně publikoval v ČVSMO. Z jeho odborné přírodovědné práce nutno uvést spis „Ptactvo moravské“ (1889) a zajímavou studii „Bludovit neboli tak zvaná hornina silochroitová, nerosty a geologické poměry v okolí Bludova“ (1885). V okolí Bludova se nalézá taktit – nazelenalý až bělavý nerost s hnědými a červenými krystaly granátu – hesonitu, tzv. „Bludovit“, jehož název navrhl právě Rudolf Kašpar v roce 1884. Jeden kámen byl vsazen do základů Národního divadla v Praze.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.12.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1999.S.25; Fischer, Richard. Olomoucký památník. Olomouc 1938. S. 132–133.; Spurný, F.: Osobnosti Bludova. Web. Bludov.

Na Slovensku žil do r.1939, poté v Čáslavi, Č.Lípě, po mat.r.1954 vstoupil do armády 1956 voj. letec z povolání, 1958–59 vojenský přidělenec v Káhiře, instruktor v Indonésii, Indii.Mezitím žil a po návratu opět pracoval v Přerově.V 1961–66 studoval v Olomouci FFUP, dálkové studium, čeština a angličtina, po odchodu do zálohy r.1965 pracoval v Meoptě Přerov, poté v Sigmě Olomouc.První verše publikoval v Obraně lidu, Rudém právu, a Nové svobodě aj.Debutoval sbírkou básní r.1975. V r.1976 vyš­ly jeho dvě povídky s letec.tématikou ve sborníku První kolo a cyklus básní Řeky, který byl zhudebněn. Novela o letcích Výška.1979.Román Letka Sarangan 1980 = inspirován s pobytem letců v cizině.Román ze současnosti Odchod bez řádu.1986.;

Blahynka, M. : Zralý debut. (Recenze sbírky Co by řekla Kendedés). In: Denní chléb. Praha, ČS 1978, S. 242–243. ;Slovník české literatury 1970–1981. Praha, ČS 1985, S. 164. ;Kebza, J. : Výška. Praha, NV 1979. (přebal, fotografie). Kmoníčková, Eva. V roce 1990 zemřeli. Brno, SVK 1991, S. 57. ;.

Hokej. střední útočník, hrál v ZKL Brno 1951–1971, poté v TJ Zlín do r. 1972, po skončení aktiv. činnosti trenérem v DS Olomouc 1972/1973, TJ Zlín 1973–1975, poté v Třebíči, od r. 1978 v Zetoru Brno.

Gut, K.: Malá encyklopedie ledního hokeje.Praha, Olympia 1986.S.177./foto/;.

Narozen v osadě Andělské Žleby (n. Kouty nad Desnou,m.č. Loučné nad Desnou. Pocházel z velmi známého severočeského sklářského rodu původem ze Šumburka nad Desnou na panství Navarov u Semil.

BSSSM.seš.3 (15.) Ostrava 2002. S. 75.

Narozen asi 7.2.1736.

Absolvoval gymnázium a bohosloví v Litomyšli, bohosloví v Brně r. 1833, člen řádu augustiánů v Brně, klášter. knihovníkem, od r. 1835 prof. filozofie v Brně. R. 1840 asi v Olomouci. 1844 zproštěn profesury pro názory nemilé církvi. 1869 odešel do Ameriky. První redaktor Moravských novin 1848–1852, pseud. Třebovský František. Matouš – řádové jméno. Šembera mu vydal v Olomouci knížku Mostek. 1841. ;Překládal Goetheho.

Vopravil, J. Slovník pseudonymů. Praha 1973, S. 771–772. ; Slovník českých spisovatelů. Praha 1964, S. 221–223. ; Hýsek, M. : Literární Morava. Praha 1911, S. 18–23. ;.

V dětství se seznámil s domácím harmoniem a kostelními varhany. Do roku 1955 se učil na klavír v hudební škole v Prostějově a v témže roce maturoval na gymnáziu v Litovli. Poté studoval na Vyšší pedagogické škole v Opavě, kde získal aprobaci na matematiku a fyziku pro základní školu. V Olomouci si rozšířil obor o hudební výchovu na Pedagogickém institutu. Těmto třem předmětům pak pět let vyučoval na dvou školách. V roce 1964 se pedagogický institut změnil na pedagogickou fakultu UP. Zde působil přes půl století a z toho v letech 1972–1991 jako vedoucí katedry. Dříve vyučoval nauce o harmonii na Lidové konzervatoři v Olomouci, prováděl inspekce v hudebních kursech olomouckého Domu osvěty. Také vyučoval hře na klavír. Doménou jeho pedagogické, výzkumné a publikační činnosti se záhy stala etnomuzikologie, zejména otázky typologie moravských lidových písní. Do roku 1990 byl činný též koncertně a to jako doprovazeč pěveckých sborů i v zahraničí, sólových pěvců, včetně sólistů olomoucké opery. Jako předseda a člen porot, editor a lektor spolupracoval s festivaly Písně přátelství, Svátky písní Olomouc a Lidový rok Velká Bystřice. Absolvoval řadu zahraničních stáží v Německu, Polsku, Francii, Dánsku. Oblíbené mezi laickou veřejností jsou jeho sborníčky lidových písní např. V Zábřeze na rynku; Čtyřicet písniček z Uničovska; Hanácký zpěvník; Ten bystřicke mostek; Co chtělo srdečko; S pastýři pospíchejme; Ja, ten Holomóc; Olomoucká brana a Okolo Bystřice.

Domovem Drahanovice, 1947–55 stud. G v Litovli, HV a nástroje FFUP v Olomouci. Ved. katedry hudební vědy a vých. pedag. fak. UP, obor intonace, harmonie, rozbor skladeb, hra na klavír. Autor skript o hudební akustice. Publ. Estetická výchova. Člen umělecké rady MF.

Zasloužené jmenování.=ZVSMO 1983–1984, č.19–20, S.33.;.

Prof. PhDr. Pavel Klapil CSc.

Narozen v rodině domkáře v Rudolticích (n.m.č. obce Sobotín). Vyučil se kovářem. V mládí strávil 14 le ve Vídni. Po návratu do rodiště pracoval jako kovář ve strojírně v Petrově nad Desnou. Již v té době sbíral nerosty. Byl přezdíván „králem kamenů“. Studoval literaturu o nerostech, navázal styky s profesionálními mineralogy. Po uzavření strojírny byl lamačem v lomu v Krásném (m.č. Hraběšice). V době nezaměstnanosti v 30. letech se živil sběrem nerostů. Stal se nejvýznamějším sběratelem nerostů na severozápadní Moravě a objevil zde řadu nových nerostných nalezišť. Nerosty dodával i do Moravského muzea v Brně, ale také dalších muzeí, škol a obchodů s přírodninami, zvl. v Německu a Rakousku. Po ukončení 2. světové války se přihlásil k odsunu dobrovolně. Po těžké nemoci zemřel v Horním Hesensku a pohřben je v obci Luh.

BSSSM, seš.4 (16.) Ostrava 2003. S. 49–50.

Působil jako m.ř. profesor biblické filologie a pomocných věd biblických, ordinován 25.9.1927 v O­lomouci, na CM fakultě, od r. 1932, bytem Žerotínovo nám.1, Olomouc.

Katalog kněžstva arcidiecéze olomoucké.Olo­mouc1949.S.64­.;Nekrologium­..

Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Velmi jej ovlivnil prof. V. Prasek, který mu předal lásku k vlastivědě. V sextě studioim přerušil a vydal se na cestu do Polska a Ruska. Po návratu do vlasti odešel do Brna, kde v roce 1889 maturoval na učitelském ústavu. Od mládí se zajímal o historii slovanských národů, učil se rusky, ukrajinsky, polsky, slovinsky, srbochorvatsky a lužickosrbsky. Hodně cestoval po střední a východní Evropě. Ve všech obcích, kde působil vedl obecní i školní kroniky. Klimešova láska k rodnému kraji a zájem o regionální historii a vlastivědu je zřejmá v mnoha článcích publikovaných v časopisech: Moravský sever, Stráž Moravy i ve sbornících. V roce 1923 vydal vl.nákladem v Zábřehu Politický okres zábřežský, o rok později Zábřeh a okolí v době minulé a knihu Vlastivědné vycházky a výlety ze Zábřežska (1924). Penzi trávil od roku 1927 v Dubicku. Psal kroniky několika obcí : Dubicka, Hrabové, Leštiny, Bohuslavic a Sudkova. Spolupracovat též s VSMO.

Hubálek, J.: Učitel Josef Klimeš. Severní Morava,sv.16. Šum­perk 1968, S. 80–82. ; Hekele, F.: Vzpomínky na vlastivědné spisovatele. Severní Morava, Šumperk 1957, č.1.S.44. Klapil, P.: Nad lidovými nápěvy severní Moravy.In: V Zábřeze na rynku. Šumperk 1987, S. 5–23. ; Doupalová, Eva: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí. Olomouc, UP 1987.

Otec Doc. Stanislavy Šprincové.

Zakladatel Olomouckého dětského pěveckého sboru. Z jeho iniciativy vznikl festival dětských pěveckých sborů v roce 1977 – Svátky písní.

Kulturní kalendář 1991.Olomouc, OK 1990.S.49.;

Vyrůstal v rodině finančního úředníka. Navštěvoval gymnázium v Uherském Hradišti (1943–50), z něhož byl v septimě pro kázeňský přestupek vyloučen. Rok pracoval jako dělník a středoškolské vzdělání dokončil na dvanáctileté střední škole v Gottwaldově (Zlíně, maturita 1953). Působil jako pianista v různých jazzových kapelách. Po dvouleté vojenské službě v Opavě (1953–55) začal studovat na Hygienické a Lékařské fakultě v Brně a Praze (1955–57), pak vystřídal několik zaměstnání (skladník, horník). Od 1959 pracoval jako osvětlovač v Čs. televizi, 1961–63 absolvoval dvouletou večerní školu FAMU a 1963 se stal televizním kameramanem. Stejné povolání vykonával i v kanadském exilu, do něhož odešel v říjnu 1968. Žije v Ottawě, kde od 1979 spolupracuje s místní televizí a rozhlasem a věnuje se literární činnosti. Povídky začal Klobouk psát již na konci 50. let, publikovat však začal až v exilu: česky v Proměnách (New York), v překladech v kanadských a severoamerických časopisech, mj. Chicago Review, Stories, Partisan Review (oba Boston), Artful Dodge (Wooster, Ohio), jakož i ve Švýcarsku a na Novém Zélandě. Časopis Tvar otiskl 1997 v příloze Tvary č. 19 jeho rozhlasovou hru Andrea a prózu Oslava mých jednašedesátých narozenin. V Čechách byly uvedeny rozhlasové hry Dva někdy někde (1964) a Erupce (1968), další byly realizovány v SRN (Způsoby mých bližních, 1969; Ještě jednou na Coney Island, 1985; Dýchání, 1987) a v Kanadě (Zabijáci, 1971; Linda, 1972; Ptáci, 1972; Blázen a smyčcové kvarteto, 1972, v Českém rozhlase 1993).

Kloboukova první větší próza Jazz II. Parents je situována na Moravu 40. let. V příběhu manželské krize viděné očima dospívající dcery autor usiloval o formu „jazzové literatury“, která vychází z mozaiky jednotlivých vypravěčských sekvencí. Ke světu gymnazijních studentů se pak Klobouk vrátil v próze Jazz I. Po válce. Vylíčil v ní atmosféru roku 1951 na střední Moravě s důrazem na jazykovou expresi a na bizarní protiklady mezi groteskností nové politické reality a spontaneitou jinošské psychiky. Odlišnou poetiku mají texty ze sbírky Návrat domů a jiné povídky, ve které převládají polohy hororu, obrazy traumatických stavů, komunikační destrukce, jakož i motivy absurdity, katastrofické vize civilizace a emigrantské reflexe. Autor zde zpravidla preferuje metodu vnitřního dialogu a klade důraz na psychologickou atmosféru. Do severoamerického prostředí Klobouk zasadil román Můj život s Blondie, humoristické vylíčení kultu hvězdiček populární hudby, promítnutého do protikladu životního snu a úzkostného lpění na každodenních rituálech. Autorovy básnické texty z let 1964–84 jsou soustředěny v souboru Hudba po půlnoci. Spojuje je užití hudebních motivů, zpovědní intonace verše a retrospektivní návraty do krajiny dětství. – Kloboukova rozhlasová, jazykově i tvárně důmyslně vystavěná psychodramata (využívající často postupů asociativního řetězení myšlenek, návratnost motivů, variace, cézury apod.) tematizují v různých obměnách především bezútěšnou banalitu lidské existence, absenci (nejen mravní) sebereflexe a neschopnost hrdinů navázat jakýkoli smysluplný dialog či plnohodnotný vztah, přičemž žánrově oscilují mezi prvky tragickými, komickými a absurdními (Dva někdy někde, Způsoby mých bližních, Erupce, Zabijáci, Rodinný portrét, Ještě jednou na Coney Island, Andrea). Ve hře Setkání v Kanadě se autor vrátil k problematice emigrace a hledání nové identity. – Antikomunistický manifest (napsán 1975) je nesmlouvavou esejisticko-beletristickou filipikou proti ideologii komunismu, kterou chtěl Klobouk poukázat na nebezpečí infiltrace této ideologie do západních společností. BIBLIOGRAFIE Beletrie: Jazz II. Parents (angl., P, Ottawa 1979); Návrat domů a jiné povídky (Zürich 1979; česky: 1990); Jazz I. Po válce (P, Eggenfelden 1983; přeprac. s tit. Kdo stoupá do schodů, 2006); Můj život s Blondie (R 1993); Hudba po půlnoci (BB 1994); Winfield, Linda, Obležené město (PP a rozhl. hra, 1995, z angl. originálu přeložili L. a R. Pellarovi); Rozhlasové hry 1, 2 (1996, 1998; svazek 1 obsahuje: Dva někdy někde, Způsoby mých bližních, Erupce, Zabijáci, Blázen a smyčcové kvinteto, Ještě jednou na Coney Island; svazek 2 obsahuje: Setkání v Kanadě, Dýchání, Rodinný portrét, Andrea, Linda); Protikomunistický manifest (E 1997).

Bráblík, F.: Předmluva, in J. K., Rozhlasové hry 1 (1996); Exner, M.: Doslov, tamtéž; týž: Doslov, in J. K.,
Rozhlasové hry 2 (1998); M. Písková: Český Kanaďan. Vejlupek, Miroslav: Empirik osobitého hledačství i výrazu. Myslív – Milčice, únor 2003. Ševčíková, Hana – osobní korespondence. Fabián – Janásková – Ševčíková: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Ju-Na. Valašské Meziříčí 2010. S.21.;

http://www.youtube.com/watch?…

V Olomouci v Okresní knihovně Olomouci, duben 1995.Hostem Literární kavárny, uváděl Richard Pogoda.

V roce 1877 maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Po vysokoškolských studiích se věnoval pedagogické činnosti. Od r. 1916 publikoval v Národopisném věstníku.

Autor knih Soudcovy vzpomínky;Vzpomínky státního zástupce aj. V Olomouci působil 1925–1935. Bývalý olomoucký krajský prokurátor.;

Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947. S.26.; Slavík, B.: Písemnictví na Litovelsku.Litovel 1937. S, 70–72.;.

Bílsko u Litovle, nyní Bílsko

Narodil se v rolnické rodině a měl 11 sourozenců. Studoval dvouletou hospodářskou školu na Kláštěerním Hradisku v Olomouci. Poté zůstal hospodařit doma. Po smrti otce v roce 1892 převzal jako nejstarší vedení dvou gruntů v Bílsku čp. 15 a v Loučce čp.7. V roce 1899 koupil spolu s Jakubem Knaiblem, Tomášem Zdráhalem a Janem Staroštíkěm přední mlýn na Olomouckém předměstí v Litovli a vodní pilu na Čihadle. R. 1908 přikoupili pilu na Starém městě č.66. Do Litovle se přestěhoval roku 1910. Jako stoupenec agrární strany si všímal hospodářských zájmů. Patřil mezi čelné funkcionáře rolnických spolků, zejména pivovaru. Řadu let byl odpovědným redaktorem Litovelského kraje, jehož první číslo vyšlo 17.4.1924. V období 31.5. 1924–30.8.1928 byl starostou města Litovel. Poté se odstěhoval do Olomouce.

Šik, Lubomír: Osobnosti města Litovle. Litovel 1998. (CD-R).

Před 1.světovou válkou působil v Brně. 1905 se stal v Přerově ředitelem tiskárny. 1907 začal v Předmostí vydávat odborný časopis Český rolník, později Rádce. Jako starosta Předmostí se zasloužil o jeho rozvoj(byla vybudována měšťanská škola, hasičská zbrojnice, kanalizace ad.).

Stavitel Nového konviktu a kaple Božího těla v Olomouci, do Olomouce přichází koncem století jako Maurergesel von Znahm. 1921 přestavuje sarkandrovu kapli, podílí se na přestavbě radnice, 1725 / 1730 stavitel Stavovské akademie.

Hlobil, I.: Olomouc.Praha, Odeon 1984.S.97.;Kachník, J.: Církevní památky z Olomouce.I.díl­.Olomouc 1880.S.3.;.

Z data narození je známo jen: 0. 0. 1680

Narozen v obci Dolní Sloupnice (n. Sloupnice). Ředitel Lidové školy umění, dirigent divadelního a pěveckého sdružení Jurik v Hranicích.

Kulturní kalendář 1991.Olomouc, Okr.knihovna 1990.S.7.;.

Její tvorba je hlavně německá, psala verše, prózu a divadlení hry pro ochotníky.

Bibliografický slovník Slezska a severní Moravy.4.Opava,1995, S.65–66.

Olomouc- fundatista u P. Křížkovského od r. 1876, studoval nižší gymnázium v Přerově do r. 1884, varhanní školu v Praze poté v Brně do r. 1889. Učitel zpěvu v Brně, konzervatoře 1919–1932, sbormistr Svatopluku od r. 1891, přes 30 let varhaník a ředitel kůru na Starém Brně. Psal hudební referáty a kritiky v Hlasu a Lidových novinách. Výchovná a skladatelská činnost.

Československý hudební slovník., 1.díl, Praha SHV 1963.S.687.; Ševčíková, Hana: Říjnová výročí středomoravského regionu. In.: Týnecké listy, č. 10/2006, S. 9;

Absolvoval Střední odborné učiliště elektrotechnické v Mohelnici, obor elektromechanik v letech 1983–1986 a následně studoval Střední školu pro pracující tamtéž, obor silnoproudá elektrotechnika, kde maturoval v roce 1988. Později studoval VUT v Brně, Fakultu elektrotechnickou. V dávném čase se živil jako elektrotechnik a vrchní kotelník. Pak pracoval od roku 1993 jako novinář v regionálním tisku na Šumpersku. Působil jako šéfredaktor týdeníku Moravský sever. Před rokem 2000 externě spolupracoval s Českým rozhlasem v Olomouci, kde pracuje od roku 2002. Do roku 2014 byl vedoucím slovesné redakce ČrO. Po jejím zrušení pracuje jako redaktor publicistiky. Zajímá se o technické památky a historii Moravy a Slezska, přírodní zajímavosti a cestování. Je autorem rozhlasového cyklu Od Pradědu na Hanou, který Český rozhlas vysílá od roku 2002. Rozhlasových pohlednic z obcí, měst, ale i přírody, míst zapomenutých i známých, bylo odvysíláno 1700. Je autorem několika rozhlasových her a dramatizací. Jako dramaturg se podílel na vzniku mnoha rozhlasových adaptací literárních děl. Napsal předlohu pro 14 dílný cyklus pohádek z oblasti severozápadní Moravy " Povídánky od nítěných knoflíků". Knižně vyšlo v olomouckém nakladatelství Poznání v roce 2014. Kromě publicistiky se věnuje dokumentátní tvorbě. Společně s Irenou Šindlářovou napsal tři knihy: Tepny krajiny; Řeky Moravskoslezského kraje; Putování krajinou studánek a pramenů. Věnuje se také fotografování a na svém kontě má již několik výstav. Hraje na kytaru a foukací harmoniku, skládá písničky a vede rock-blues skupinu WILSNE! Rád cestuje na kole i pěšky, miluje dobrou muziku, dobré jídlo, hrochy všech velikostí. V únoru 2015 dostal Cenu města Zábřeh.

Osobní sdělení dne 14.4.2015. Kobza, M.:Povídánky od nitěných knoflíků. Poznání, Olomouc 2014. cs.wiki­pedia.org http://otavinka.blog.cz/…rve-v-art-um email ze dne 17.4.2015

Narozen v obci Brdo (n. součást obce Stará Paka). V letech 1920–28 studoval na reálce v Nové Pace a absolv. kurzu při učitelském ústavu v Jičíně. Od r. 1928 působil jako učitel na severní Moravě, Mírov, Šilperk, dnešní Štíty. Od r. 1931 správcem menšinové jednotřídky v Řepové u Mírova, v létě 1932 onemocněl tbc a ve 24 letech v rodišti zemřel. Začal psát básně, lyrickou prózu, poema Frývaldov. Román ze života učitelů na sev. Moravě. Zapadlí vlastenci 1932. Knihy vydány až po jeho smrti.

Skalička, Jiří: Průvodce životem a dílem Josefa Kocourka. Ostrava 1984. ; Čeští spisovatelé 20. století., Praha, ČS 1985, S. 270–272. ; Slovník učitelských osobností okresu Šumperk., Šumperk, 1990, S. 85–88. Fotografie. ; Severní Morava, sv.85, 2003, S.64–66.,

Řepová u Mírova je součástí obce Mírov.

Po stud. RG v Ostravě, Kroměříži a Brně, mat. 1948, abs. abiturientský kurs brněnské konzervatoře r. 1949 a stal se žákem J. Kvapila na JAMU Brno. Doc. oboru skladby a skladeb. teorie ved. katedry JAMU Brno. Skladby klavírní, orchestrální, písně/Z Hané-O. Přikryl, 1950/;Život není procházka po louce-J. Kainar 1956/;sbory, scénická hudba.

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963, S.692–693.; Svaz českých skladatelů.Praha, Supraphon 1975, S.127–128.;.

Narozen v Hrabí, což je nyní součást obce Bílá Lhota.

Nasobůrky jsou nyní čtvrť města Litovle.

V Olomouci v době působení ředitele Drašara.Již v 10 letech členkou dětského baletu ND Praha.Když byla v Olomouci byl jejím partnerem sólista Skřeček, který vystupoval pod uměl.jm.Borovan­ský.Brzy odešla do Prahy.Manželka Járy Kohouta. Roku 1948 odešla do Paříže, Mnichova, od r. 1953 v USA.

Pejskar, J.: Poslední pocta.II.Curych 1985.S.76.;.