Osobnosti Moravy.eu

Studoval na reálce 1918–19 v Lipníku, pokrač. na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, pak přešel na klasické gymnázium do Brna, kde maturoval v r.1917. Pro lingvistický talent byl poslán jako posluchač Masarykovy univerzity v Brně na studium do Atén. Činný v Orlu, člen katolické Omladiny, Ligy katol. studentů-akademiků, člen předsednictva Svazu slovanské inteligence. R.1932 promován. Advokátní praxe a činnost v ČSL. 1939 zatčen a odsouzen k smrti, ale přežil i koncentrační tábory. Od r.1945 advokát v Novém Jičíně, od března 1948 v exilu. K výročí 100. narozenin B.Smetany napsal 25 básní. Báseň „Gabrielka“ uveřejněna v 1.vyd. životopisu B.S. od Z.Nejedlého. Zemřel v coloredském Denveru.

Pejskar, Milan: Poslední pocta. 3.díl. vl.n. 1989, S.99.;.

Narozen v Rájci nad Svitavou (n. m.č. Rájec-Jestřebí) Vojenská služba u pěšího pluku 93 v Olomouci-u hudby, r.1888–91; Napsal 100 skladeb mj. „Hanácky pěsničke“ na slova O. Přikryla, op. 46, pro 1 hlas-5 písní/Po zpovědi, Strašák, Sékorka, Na krchově, Bóřka jede/;Opera Ječminek na slova Karla Voj. Prokopa, uvedeno ND Brno 3. 3. 1904. ;

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963, S.490–491.; Pospíšil, František: Almanach hanáckého roku., Přerov 1923, S.125.; Procházka, Jaroslav: Lašské kořeny života a díla L.Janáčka., Praha 1948.; Gregor, Vladimír: Hudební místopis Severomoravsk. kraje, Ostrava 1987;, Chmel, Z.: Galerie brněnských osobností, 1.díl, Brno 1998;, Procházka, Ladislav: Lašské kořeny života a díla L. Janáčka, Praha 1948;.

Obec.školu navštěvoval v působištích svého otce, učitele na Zábřežsku, 1914 maturoval na G v Zábřeze, narukoval v říjnu do Olomouce, v květnu 1915 na východní frontu.V bitvě u Sokalu byl vážně raněn a pak i u Piavy.R.1919 u­čil na Zábřežsku, Svébohov, Brníčko, 1921 v Brně zkoušky učitelské, od 1926 v Lesnici, od září v Leštině, kde působil skoro 20 let.Všude kde učil člen národních a kulturních spolků, funkcionář Národní Jednoty. Obecním knihovníkem, člen PSSU. Články publikoval v letech 1929–1938 v Moravském severu z oblasti vlastivědné, národopisné, lid.písni, ochraně přírody aj. Za odboj.činnost zastřelen fašisty po místním povstání v Leštině na konci války. Čs.válečný kříž 1939 i.m.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk 1990.S.55–56.;.

Maminka Doc. Lucy Topolské. Působila v Moravském muzeu Brno a v KVM Olomouc. Zájem o lidovou keramiku. Od r. 1987 čestnou členkou Národopisné společnosti československé při ČSAV a čestná členka švýcarské společnosti přátel keramiky.

Kunz, Ludvík: Výzkum české keramiky v životním díle R. Hrbkové.In: Středisko VSMO 1989, č. 12. S.78–83.* Výročí. Kdy-kde-co v Olomouci. duben 2014. S.2.

V r. 1902 absolvoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Poté pokračoval ve studiu v Praze na přírodovědecké fakultě KU. Po studiích se stal středoškolským profesorem na České reálce v Olomouci, kde učil přírodopis, matematiku a fyziku v letech 1906–1939. V letech 1939–1941 vězněn v koncentračním táboře. Zbytek války prožil ve Skaličce (u Hranic). V r. 1946 reaktivován a 1949 penzionován. Patřil mezi oblíbené učitele, jak o tom píší jeho studenti a syn Aleš v almanachu Primum necessarium je vzdělání a mravnost (OL 1997). Publikoval v tisku příspěvky k otázce stáří člověka. Přeložil S. Zweiga: Triumf a tragika Erasma Rotterdamského. Ve dvacátých letech se podílel na vzniku Církve československé a později pravoslavné. Byl spolupracovníkem a přítelem biskupa Gorazda. V r. 1919 stál u zrodu skautského hnutí v Olomouci. Účastnil se skautského hnutí, prostřednictvím tzv. Osvětových sborů konal přednášky na celé Moravě. Zemřel tragicky, když vystoupil z autobusu byl sražen nákladním autem. Pohřben byl v Olomouci.

Památník 60. výročí českého gymnázia. Olomouc 1927.S.208.; Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…? Praha, NK 1970, S.72.; Primum necessarium je vzdělání a mravnost. Olomouc, Slovenské gymnázium 1997, S.342.; Fischer, R.: Olomoucký památník 1848–1918. Olomouc 1938. S. 105. Tichák, M.: Paměti obce Velkého týnce. Olomouc, Danal 1998.S.62.; Tichák, M.: Po stopách skautů na Olomoucku 1919 – 1994. Olomouc 1994. Ševčíková, H.: Malá galerie nejen význačných rodáků Velkého Týnce. In: Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 2007. S.67.;

Dcera významného učitele a esperantisty Albína Neužila. V roce 1942 absolvovala Dívčí reformní reálné gymnázium v Olomouci, poté zaměstnána na ředitelství ČSD a v letech 1945–1949 studovala VUT v Brně, obor chemie. Poté pracovala v Závodech Milo až do odchodu do důchodu v roce 1982. V letech 1970–1982 zastupovala Československo v mezinárodní organizaci pro normalizaci (ISO) v subkomisi pro olejnatá semena, tuky a oleje. V rámci profese procestovala Evropu, Asii. Ovládá esperanto, angličtinu, francouzštinu, němčinu a ruštinu. Publikační činnost v odborných časopisech: Průmysl potravin, Úroda, dále ve sbornících Československé společnosti chemické při ČSAV a Vysoké školy technologické v Praze. Členka odborných komisí při ČSAV. Ve volném čase se věnovala turistice, členka Klubu českých turistů, členka Sokola a sekce biologické VSMO.

Pocházel ze zemědělské usedlosti. V Olomouci v roce 1907 maturoval na Slovanském gymnáziu. Poté odešel studovat historii do Prahy na univerzitu, kde promoval v roce 1912. Největší vliv na něho měl prof. Josef Pekař, u kterého byl asistentem v Historickém semináři na UK. Od roku 1913 – 1919 působil jako středoškolský profesor na gymnáziu. Po překonání vážného onemocnění začal v roce 1920 pracovat v Moravském zemském archivu v Brně, kde působil do roku 1937. Poslední desetiletí byl ředitelem archivu. V roce 1931 byl jmenován mimořádným profesorem Masarykovy univerzity a 1936 řádným profesorem, od roku 1937 profesorem všeobecných dějin západoevropských středního věku. Profesor Hrubý aktivně působil v moravských i celostátních vědeckých institucích, byl členem České akademie věd a umění, Královské české společnosti nauk, Národní rady badatelské, Archivní společnosti, Matice moravské a dalších. Téměř celé jeho dílo se vztahuje k historii 16. a 17. století a zejména k dějinám Moravy. Podnikl několik studijních zahraničních cest, navštívil archivy v Římě, Basileji, Paříži aj. Za nejlepší jeho badatelskou činnost bývají považovány práce o Ladislavu Velenovi z Žerotína. Počátkem 30. let napsal knihu „ Severní Morava v dějinách“, kde zkoumá národnostní vývoj v oblasti od 11. do 17. století. Kniha vyšla až posmrtně v roce 1947 a jsou v ní mj. zachyceny využité archiválie nejen z MZA v Brně, ale i z archivů v Uničově, Litovli a Šternberku. Na rodném domě čp. 7 má pamětní desku.

Historik Moravy. In.: ZVSMO 1982, č.17–18, S.49.; Símě hořčičné.Památník Slovanského gymnázia v Olomouci.Olomouc 1947./fotografie-S.221/; Ficek, V.: Biografický slovník širšího Ostravska.5.Opava 1983.S.57–58.; Hosák, L.: K jubileu úmrtí historika sev.Moravy.Sv­.Morava č.16, 1968, S.77–80; Kdy kde co v Olomouci 1988, únor, S.26., ČBS XX. století, 1.díl, Praha. 1999., Chmel, Z.: Galerie brněnských osobností, 1.díl., Brno. 1998.,

Prof. PhDr. František Hrubý

Narodil se v Říkovicích u Přerova jako syn zaměstnance ČSD. V roce 1932 složil maturitu na učitelském ústavu. V letech 1933 –1948 působil jako učitel na měšťanských a obecných školách na Uherskohradišťsku. V té době také spravoval archeologickou sbírku Slováckého muzea v Uherském Hradišti, kde vybudoval archeologické oddělení a prováděl ve spolupráci s Československým státním archeologickým ústavem terénní výzkumy uherskohradišťského regionu. Vypracoval tehdy soupisy nalezišť a nálezů a v místních vlastivědných časopisech publikoval výsledky své práce. Počátky jeho vědecké kariéry jsou ale spojeny s tématikou doby bronzové. Podnětem k jeho disertační práci mu byl systematický výzkum mohylového pohřebiště ze střední doby bronzové u Čeložnic. Dodnes je jeho práce „Mohylová kultura na Moravě“ (Brno 1950) považována za výchozí studii k této problematice, i když nebyla dosud publikována. Hrubý v ní poprvé v úplnosti shromáždil a zhodnotil veškeré nálezy z Moravy a jako první ustálil v odborné literatuře název této kultury, do té doby nejednotný. Zlomovým bodem v jeho životě se stal rok 1948, kdy nastoupil jako vědecký pracovník do Moravského muzea v Brně. V tomto roce byl V. Hrubému svěřen archeologický výzkum Starého Města u Uherského Hradiště. V té době Hrubý asi netušil, že výzkum staroměstské aglomerace bude náplní jeho celého budoucího profesního života. Na samém počátku výzkumů objevil první zděnou architekturu Velké Moravy – základy kostela „Na Valách“. Od svého příchodu do Moravského muzea významně usiloval o vytvoření moderního archeologického pracoviště. V letech 1952–1978 zde působil jako přednosta prehistorického oddělení. Docentem byl jmenován v roce 1960 na brněnské univerzitě a v témže roce získal hodnost kandidáta historických věd. V roce 1966 se stal doktorem věd a o tři roky později se s úspěchem podrobil jmenovacímu řízení na řádného profesora pro obor prehistorické archeologie. Z problematických důvodů souvisejících s léty 1968–1969 mu však titul nebyl nikdy oficiálně předán. Od roku 1978 až do své smrti spravoval funkci vedoucího pracoviště slovanské archeologie prehistorického oddělení Moravského muzea. Vilém Hrubý zemřel nečekaně v Brně. Ve Starém Městě v poloze „Na Dědině“, v blízkosti svého posledního výzkumu, nalezl i místo svého posledního odpočinku. Další významné objevy v Modré u Velehradu, v Hluku, Osvětimanech, na sídlišti z mladší doby římské a časného stěhování národů ve Zlechově a na Sadské výšině v Uherském Hradišti objevil komplex církevních staveb, který spojoval s působením věrozvěsta Metoděje. Jako archeolog vypublikoval stovky příspěvků, studií a statí. Největší význam však nesou jeho dvě monografie, které jsou dodnes velmi ceněné, a to „Staré Město, velkomoravské pohřebiště Na Valách“ z roku 1955, kde zveřejnil výsledky dlouhotrvajícího výzkumu pohřebiště. Práce je nejen rozsáhlou nálezovou zprávou, ale i analýzou zjištěných nálezů. A druhá monografie „Staré Město – Velkomoravský Velehrad“ z roku 1965, která předkládá výsledky výzkumů ve staroměstské oblasti. Významná byla i jeho činnost pedagogická. Od roku 1952 působil jako externí pedagog na katedře prehistorie filozofické fakulty brněnské univerzity. Mimo to přednášel přechodně v letech 1954–55 na přírodovědecké fakultě UJEP v Brně a v roce 1969 na filozofické fakultě KU v Bratislavě. Nejčastějšími tématy jeho přednášek byly: Úvod do studia slovanské archeologie, ČSSR v době slovanské, Materiální kultura a společenské poměry říše velkomoravské, Seminář pro slovanskou archeologii, Evropa v době bronzové, Terénní teorie a praxe, Úvod do muzeologie aj. Jeho zásluhou byla též činnost muzejní. Už v roce 1949 uspořádal v Moravském muzeu výstavu „Z moravských archeologických výzkumů, kde prezentoval veřejnosti první objevy a nálezy z velkomoravského centra ve Starém Městě. V roce 1954 je to výstava „Staroslovanská Morava“. Ve Starém Městě „Na Valách“ pak v letech 1958–1959 vybudoval památník Velké Moravy. V roce 1950 vytvořil v Moravském muzeu expozici „Pravěk Moravy“, kterou pak reinstaloval v roce 1966. Nesl též významný podíl na vybudování výstavy „Velká Morava“ z roku 1963, která putovala po světě (Rusko, Švédsko, Německo, Slovensko, Rakousko, Polsko). Z uvedeného výčtu je patrné, že výstavní činnost V. Hrubého je velmi rozsáhlá, počet výstav, na kterých se podílel přesahuje číslo 80. Za svého života se věnoval i přednášení na vědeckých konferencích, na vzdělávacích fórech. Psal také pro denní tisk, spolupracoval s rozhlasem a s Československou televizí.

Skutečnost, že dílo Viléma Hrubého je dobře známo nejen u nás, ale i v zahraničí, dokládá i to, že se s jeho jménem setkáváme v zahraničních encyklopediích ( v encyklopedie „Who is who in the world“ bylo jeho jméno zařazeno do šestého vydání).

Literární místopis Přerovska-SOKA Přerov;.

Staré Město ( u Uherského Hradiště).

Syn Jana Huba (1861–1930). Obecnou školu navštěvoval v působištích svého otce. Byl z 15 dětí a projevoval největší hudební nadání. V roce 1912 přišel do Olomouce jako fundalista při arcibiskupském chrámu sv. Václava. Byl žákem Josefa Nešvery. Mohl studovat na SG, ale studia dokončil až na učitelském ústavě v Olomouci, kde se mu věnoval výborný pedagog prof. František Waic. Po ukončení vojny v roce 1924 nastoupil jako učitel na obecné škole v Bušíně, 1929–1938 učil v Šumperku. Jako zpěvák a první houslista byl členem PSSU v Zábřehu. V roce 1938 vstoupil do olomouckého pěveckého sboru Šestnáctka a v r. 1939 do PSMU, v němž se stal 2. tenoristou. V roce 1945 rozšířil mužský sbor z 16 na 60 členů a byl zakladatel MPS Nešvera.

Hanácké noviny, 9.3.1996, S.3. Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Seš.6. Ostrava 1996. S.49. Stárek, Z.: Slovník českých sbormistrů.I.Praha 1982. S.182–183.

ThDr. Tomáš Hudec, papežský prelát konsistoře brněnské a olomoucké, řádný profesor biblického studia Nového Zákona byl ordinován 29. 7. 1900 v Brně a na Cyrilometodějské fakultě v Olomouci působil od r. 1919.

Katalog kněžstva arcidiecése olomoucké. Olomouc 1949. S. 63.

V roce 1947 maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. V r. 1951 absolvoval hud. vědu a výchovu na FFUP, r. 1953 získal Phdr. , disertace Česká hudba a tvorba A. Dvořáka. Od 1955 odborný asistent VŠ pedagogické UP. Publikoval v denním tisku i Hudebních rozhledech. Dirigent studentského VŠP v Olomouci. Od r. 1989 působil na MU v Brně , kde také zemřel.

ČSHS.I.Praha 1963.S.519.;V sýp­kách ducha.Olomouc 1992.S.172.;. Ryšavý, Milan: Vážné a zábavné vzpomínky filharmonika.O­lomouc 2012.

univ.prof. PhDr. Vladimír Hudec

Jeho rodiče hráli ochotnické divadlo v Olomouci-Hodolanech a tak byl od dětství spojen s vůněmi šminek i malých rolí. Maturoval na Slovanském gymnáziu v r. 1952. Poté odešel do Brna na JAMU, kde absolvoval v r. 1956. Režisér Karel Novák jej angažoval v Olomouci. V divadle Olomouc působil v letech 1956–1960., poté členem činohry Státního divadla v Brně. Věnoval se také dabingu a spolupráci s Čs.rozhlasem.

Postavy brněnského jeviště.2.Brno 1989. S. 39–42.; Kmoníčková, Eva: V roce 1987 zemřeli.Brno SVK 1988.;.

Stud. G ve Vídni, poté německé v Olomouci, kde maturoval r.1876. Potom studim v Lipsku, kde se seznámil s TGM, pak v Berlíně a ve Vídni. Emeritní prof. filozofie ve Freiburgu .

Edmund Husserl.Prostějov 1991.;/foto/;.

V dětství žil v Olomouci, od roku 1952 na Bouzově. V Olomouci chodil do školy od 7. třídy a pobýval zde až do roku 1962. Nejvíce se kamarádil s Jaroslavem Krchňákem. Pak odešel do Prahy studovat výtvarné umění. Koncem 60. let patřil k první generaci folkových zpěváků a kytaristů. V roce 1971 inicioval vznik folkového sdružení Šafrán. Popularizoval moderní adaptace moravských lidových písní ze Sušilovy sbírky a pod jejich vlivem komponoval vlastní písně, z nichž některé zlidověly, např. Náměšť. V letech 1978–1989 žil v emigraci, NSR a Holandsku. Po návratu vydal knihu fejetonů " Požár v bazaru" (1990). Písničky vypaluje na CD v edicic Samopal a sám si je na koncertech též prodává. Dne 4.4.2012 dostal Cenu Olomouckého kraje a vešel do Dvorany slávy za celoživotní kulturní a hudební přínos.

PNP-LA Encyklopedie jazzu.III. Praha 1990. S.215. ČBS . Praha 1992. S.248. Vzpo­mínání na školní léta s kamarádem PhDr. J. Krchňákem v pořadu Sauna,TV Prima, 1.2.2000.

Absolvent gymnázia v Přerově.Poté absolvoval pedagogický institut v Olomouci obor čeština a dějepis a pak působil jako učitel na ZŠ Mozartova a v letech 1964–1969 v Litovli. V roce 1969 začal pracoval v přerovském muzeu jako knihovník a dokumentátor. Při zaměstnání absolvoval FFUP, obor pedagogika. Po vyloučení z KSČ v r. 1970 dělal nejpodřadnější práce za nejmenší plat. V muzeu dával do pořádku archiv a ve sklepě odkud si nosil uhlí do pracovny, objevil a zachránil spoustu cenných archiválií (např. Masarykovu korespondenci, rukopis Aloise Jiráska ad. Počátkem 80. let si udělal doktorát v Bratislavě. Když se to provalilo, nesměl publikovat, přednášet, ani prvádět po muzeu. V roce 1992 se stal zástupcem ředitele muzea v Přerově, od srpna 1992– 2008 ředitelem Muzea J.A.Komenského v Přerově .Člen redakčních rad komenologických publikací a v redakčním kolektivu Encyklopedia Comeniana. K nejvýznamnějším zásluhám Dr. Hýbla patří vedle dlouhodobému bádání o tragedii a masovém vyvraždění 267 karpatských Němců na Švédských šancích , ke kterému došlo z 18. na 19.6. 1945 (1960–2016), shromáždění unikátní sbírky Komenského map Moravy, dějiny školství a rekonstrukce přerovského zámku. Pozůstalí a Spolek karpatských Němců ve Stuttgartu udělil 5.11.2016 nejvyšší vyznamenání Dr. Hýblovu a to Stříbrnou jehlu. V září 2017 byl na německém velvyslanectví předán Kříž za zásluhy se stuhou Záslužný řád Spolkové republiky Německo, který je propůjčován za významné činy. Dr. Hýbl spolupracuje s projektem Paměť národa. Je autorem řady knih:

Kolář, B.: Když je muzejník komeniologem.Ha­nácké noviny, 8.6.1996, s.11.;

PhDr. František Hýbl

Význačný olomoucký architekt a urbanista, dlouholetý člen a spolupracovník Vlastivědné společnosti muzejní. V roce 1940 maturoval na České státní reálce v rodišti. Protože v té době byly české vysoké školy zavřené, absolvoval dvouletý kurz na Obchodní akademii v místě. Totálnímu nasazení neunikl a musel odejít na nucené práce do Berlína. Po osvobození v roce 1945 začal studovat na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze, kde promoval v roce 1949 a později absolvoval postgraduální studium urbanismu na vysokém technickém učení v Brně, které dokončil v roce 1964. Mezitím pracoval v olomouckém Stavoprojektu a v letech 1966 – 1971 jako hlavní architekt města Olomouce. V době normalizace byl odvolán a působil pět let v podniku Rudné doly se sídlem v Jeseníku, a to na nově založeném pracovišti tzv. technického rozvoje v Hněvotíně u Olomouce, kde se mj. tvořily podklady pro různé typy montovaných rodinných domků v západoněmecké licenci. Osobnost architekta Hynka byla v odborných kruzích nepřehlédnutelná a tak, když přišla v roce 1976 nabídka z Prahy na založení projekčního ateliéru Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů v Olomouci, vrátil se a stal se vedoucím pracoviště, kde aktivně působil až do roku 1985. Výsledky projekční a rekonstrukční činnosti, která přispěla k zachování a obnově i dalšímu využití historických památek, sakrálních staveb a památkových objektů v počtu 113 presentoval na výstavě v Krajském vlastivědném muzeu v Olomouci v listopadu 1982. Celoživotní zájem o architektonické a sochařské hodnoty i láskyplný vztah k rodnému městu zúročil v přednáškové i publikační činnosti. Od šedesátých let pravidelně přispíval do odborných a vlastivědných periodik. Řadu zajímavých článků najdeme i v prostějovské Štafetě, olomouckém měsíčníku Kdy-kde-co v Olomouci, sbornících Vlastivědné společnosti muzejní a jubilejních ročenkách. Širší olomoucké veřejnosti byl znám především z cyklu přednášek pro sekci Historické Olomouce VSMO o významných osobnostech a jejich hrobech, historii olomouckých hřbitovů a k vývoji olomouckých řemesel. V roce 1987 vytvořil stostránkový rukopis o Ústředním hřbitově v Olomouci. Za přínos pro olomouckou architekturu a urbanismus i za další zejména vlastivědnou činnost byl v roce 1998 vyznamenán Cenou města Olomouce v oblasti architektury.

VS.: Olomoucký architekt a urbanista.=ZVSMO, 1982, č.17–18,S.32–33.. Smejkal, B.: Rozhovor měsíce. Kdy-kde-co v Olomouci, 1992, listopad S. 10–11.
Škamrada,A.: Vzpomínka na Ing. Arch. Zdeňka Hynka. In: Kleňme se svou vzdělaností jako duha…Olomouc, 2007, S. 261–262.
Ševčíková, H.: Cena města Olomouce 1997–1998.

Ing. arch. Zdeněk Hynek

V roce 1940 maturoval na gymnáziu v Litovli. Vystudoval Hudební a dramatickou konzervatoř v Brně, odd. dramatické a klavírní, 1944. Působil v Horáckém divadle Jihlava 1944–46, Svobodné div. v Brně 1946–47. Poté ředitelem Horácké div. Jihlava 1947–51, Státní div. Ostrava + Čs. rozhlas Ostrava 1951–59 (šéfem činohry), Mahenova činohra Brno 1959–71 (šéfem činohry), Janáčkova akademie 1960–70, kde vedoucím divadelní katedry. Počátkem let sedmdesátých v době normalizace musel ze školy odejít do Slováckého div. Uh. Hradiště 1971–81, Divadlo pracujících Gottwaldov 1981–89 + zahran. zájezdy. V roce 1960-docentem JAMU Brno, herecká a režijní tvorba, kam se mohl vrátit až v r. 1989. Také mohl působit v Brně v Mahenově divadle. Věnoval se publikační činnosti.
Cena osvobození města Brna, 2000 Cena města Brna. Autor studií.
2009 uveden do Síně slávy v Národním divadle Brno.

Kdo je kdo.Praha ČTK 1969., Kdo je kdo v ČR – osobnosti české současnosti, Praha 2002. Šik, L.: Osobnosti Litovle. rkp. 2009

Narozen v Chudobíně, nyní součást města Litovle. Vl.jm. Miloslav (křestní list) Doc. Miloš Hynšt

Studium teologie v Olomouci ukončil v roce 1917. Po vysvěcení na kněze, kaplanem a katechetou v Novém Jičíně. 1929–1933 prof. čes. reform. gymnázia a členem měst. zastupitelstva. Později působil v Opavě, Zábřehu, Uherském Hradišti a Brně.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.6.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1996.S.50;

Špičky (u Přerova)

Univ.prof. PhDr., DrSc. Vědecké obory vystudoval na FFUK Praha, FFUP Olomouc a FFUJEP Brno. Působil do r. 1961 na UP Olomouc, poté pracoval na ČSAV v Praze. člen VSMO, člen redakční rady VSMO, konsultant na UP. Patří k nejvzdělanějším uměnovědcům v ČR. Proslul u nás a ve světě jako ikonolog a interpret díla Albrechta Durrera a umění německé reformace i umění doby Karla IV.

Katedra umění UP Olomouc,
Z paměti literární Olomouce. Olomouc:Vlastivědná společnost muzeijní, 2004.S.255. Z pa­měti literární Olomouce. Olomouc 2006. S. 415. (VH): Zemřel historik Rudolf Chadraba. In: Právo, 11.3.2011.S.10.

Vystudoval filozofii a bohoslovectví v Olomouci a Praze. Stal se nejstarším čes. kronikářem na Těšínsku.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.11.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1998.S.57;

Z data narození je známo jen: 0. 0. 1611

Vlastním jménem František Kužela. Studoval na olomouckém Slovanském gymnáziu, kde maturoval v roce 1875. Poté vstoupil do katolického bohosloveckého semináře. Po vysvěcení na kněze
v roce 1880 působil jako kaplan v Boršicích u Velehradu, ve Velké Bystřici a v Litenčicích, od roku 1886 do 1891 administrá­torem v Liptáni u Podštátu, a farářem v období 1891–1907 v Dlouhomilově a pak do roku 1929 ve Skrbeni. Odpočinek trávil na Nové Ulici v Olomouci.
Byl organisátorem a předsedou Literární jednoty bohoslovců olomouckých a na ustavující valné hromadě Družiny literární a umělecké ( DLU) v Olomouci dne 28. května 1914 byl zvolen prvním předsedou a tuto funkci vykonával až do 23. dubna 1919. Čestným členem byl od roku 1925. Literárně přispíval do časopisů : Nový život, Meditace, Vlast, Našinec, Náš domov , Niva aj. Debutoval výpravnou básní „ Apokalypsa otroků“ v roce 1881. Později se pokusil o českou biblickou mystiku, ale zároveň veršoval cykly pohádek v prostonárodním stylu, psal realistické arabesky, dramatické náboženské obrázky a historické povídky.

Hýsek, M.: Literární Morava 1849–1885. Praha 1911.S. 255–256.
Lexikon české literatury. 2 díl/1.sv. Praha 1993. S. 408–409.
Poselství. Olomouc DLU 1938. S.297–298.

Gymnázium začal studovat v Olomouci a pak Obchod. akademii v Prostějově, kde absolvoval v r. 1899. Po maturitě odešel do Vídně, kde v r. 1903 absolvoval obchodní nauky. Poté do r. 1919 profesorem Obchodní akedmie v Prostějově, kde se účastnil hudebního života v Orlici. Ovládal hru na violu damour, večery v Besedě. Hlavní hudební činnost v Bratislavě, kde lektor účetnictví na univerzitě, práv. fakulty do r. 1939. Studoval hud. vědu na univerzitě. Z 80 skladeb vydal vl. n. písně, sbory, symf. básně. Též hanácké písně. Jeho skladby občas v rozhlase.

ČSHS.I.Praha 1963.S.540.;Ba­řinková, J.: Vzpomínka na R.Chlupa.Štafeta, 8, 1976, č.4, S.20–21.;.

'

Narozen v Podolí na Přerovsku. Studoval na G v Přerově, maturita r. 1919;1925–45 učitel, 1932–49 Psycholog. ústav FF UJEP Brno, od r. 1956 člen koresp. ČSAV , od r. 1976 v důchodu. Zabýval se problémy teoretické a pedagog. psychologie.

Literární místopis Přerovska-OA Přerov;BIOkartotéka ČTK/OK;Kmoníčková, Eva: V roce 1988 zemřeli. Brno, SVK 1989, S 45;.

Prof. PhDr. Vilém Chmelař DrSc.

Mládí prožil v Přerově, r. 1897 maturoval na gymnáziu v Přerově. Působil na FFUM v Brně, znalec anglického jazyka a literatury. Zemřel v Brně-pochován v Přerově.

Literární místopis Přerovska-SOKA Přerov 1982;Kunc, J.: Kdy zemřeli…?Praha, 1962. S.96.;.

Petr Chudožilov pochází z rodiny ruského exulanta. Do roku 1957 žil na Moravě, potom v Praze (do roku 1982). Po absolutoriu pražské jedenáctileté střední školy (1960) pracoval jako agenturní zpravodaj v ČTK. Od roku 1964 byl nucen se živit jako dřevorubec, závozník, přidavač, mlékař. V letech 1966 až 1970 studoval publicistiku na Fakultě sociálních věd a publicistiky UK v Praze. Studium uzavřel bez závěrečných zkoušek. V období 1967 až 1969 byl redaktorem Literárních novin [3], Literárních listů a Listů. Od roku 1969 ve svobodném povolání, ale od roku 1971 byl zaměstnán opět v dělnických profesích (noční hlídač, řidič, stavební dělník). Signatář Charty 77 [4]. V roce 1982 se s manželkou a čtyřmi dětmi, pod nátlakem Státní bezpečnosti, vystěhoval do Švýcarska. Ve Švýcarsku studoval historii, ale v začátcích svého exilu pracoval opět jako dělník. Později se živil jako nezávislý publicista a spisovatel. Spolupracoval s českým vysíláním Hlasu Ameriky. Po roce 1989 externě spolupracoval s Českým rozhlasem 6. Psal fejetony do sobotního pořadu Názory a argumenty. Spolupracuje s řadou německých rozhlasových stanic: píše např. večerníčky pro Bavorský rozhlas.

Chodožilov píše česky. Jeho knihy byly vydány česky, německy, italsky, španělsky, maďarsky a slovinsky. Jeho dílo bylo v Československu zakázáno až do sametové revoluce.

Černá, Jana: Spisovatelé Jihomoravského kraje.II.Brno, KJM 1991, S.23.;. www.Wikipedie.cz