Osobnosti Moravy.eu

Rodným jménem Křelinová. Bratranec jejího tatínka byl spisovatel František Křelina (1903–1976) a další příbuznou, jeho dcera Hana Pražáková (1930–2010). Do roku 1978 žila v Olomouci, kde studovala SEŠ. Po maturitě odešla studovat VŠE do Prahy. Po promoci pracovala v Pražském kulturním středisku. V roce 1986 odešla s manželem do Jižní Ameriky (Kolumbie), kde pracovala na ambasádě a taky se věnovala výtvarné činnosti. Malba na hedvábí. V roce 1993 se vrátila do vlasti a působila v Praze do roku 2000. Od roku 2001 působí v Olomouci. V oboru realitní manažér ve firmě Maxx reality. Věnuje se též výtvarné činnosti: malba na hedvábí, ruční výroba šperků. Pořádá výtvarné kurzy. V roce 2014 se umístila ve finále soutěže Česko hledá spisovatelky a v roce 2015 vyšla její první kniha fejetonů " I v ráji může pršet" (Praha, Klika 2015). Prezentace nové knihy se konala v Galerii Anděl, dne 28.10.2015 za účasti Sandry a Ríši Pogodových. Dne 17.11.2018 se konal křest 2. knihy Milionář k snídani (Klika, Praha 2018. Ukázky četla a křest moderovala Dr. Hana Pokorná v Cafe 87. Dne 8.3.2019 se v Amelii konala sešlost olomouckých žen a Dr. Pokorná vedla rozhovor s autorkou o MDŽ v Kolumbii.

Dokumentační list ze dne 18.8.2016 /hš www.atelier-lavida.webgarden.cz www.maxxreality.com http://otavinka.blog.cz/…st-v-cafe-87

Ing. Jitka Kubešová

Profesor reálky v Prostějově a Přerově.

Literární místopis Přerovska-OA Přerov;

Působila v Divadle Hanácké obce, autorka her s pohádkovými náměty.

Kmoníčková, E.: V roce 1995 zemřeli, Brno. 1996.

Na katedře chorob vnitřních I. LFUP působil od r. 1966. ;

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava, Profil 1973.;Archiv UP Olomouc.;.

Správce tiskárny Kramář a Procházka, odpovědný redaktor časopisů, tištěných v tiskárně

Zemřel na Nových Sadech u Olomouce.

Fischer, R.: Olomoucký památník 1948–1918.Olomouc1938­.S.169.;.

Nové Sady – městská část Olomouce.

Hru na klavír absolvovala na hudební škole v rodišti. Poté studovala konzervatoř v Brně, kde absolvovala v r. 1961. Odešla studoval do Prahy, kde na AMU absolvovala v r. 1965. V roce 1963 lureátkou Chopinovy soutěže v Mariánských Lázních. Sólová pianistka i v zahraničí (Rakousko, Francie, v r. 1970 Belgie). Od r. 1965 pedagogicky působila na konzervatoři v Brně a 1972–1976 v Kroměříži jako profesorka klavíru a korepetitorka.

Žemla, Jan: Klavírní oddělení Konzervatoře v Brně. Diplomová práce. Konzervatoř Brno 2006.;

Občanským povoláním úředník .

Literární místopis Přerovska/ OA Přerov, duben 1993;.

Jeho rodina pocházela z polské Letownie, otec i matka byli krejčí. Po maturitě v roce 1924 studoval na PřF MU v Brně chemii a patřil k nadějným žákům prof. J. Dubského. Po získání doktorátu 1930 a studijních pobytech v Holandsku a Rumunsku zakotvil v r.1935 jako provozní chemik u fy Baťa ve Zlíně. Roku 1945 obhájil habilitační práci. Po osvobození přednášel po 3 roky na MU v Brně aplikovanou chemii. V roce 1946 byl zároveň jako docent ustanoven prvním vedoucím katedry chemie v Olomouci, 1949 byl jmenován profesorem.

Zakladatelé a pokračovatelé­.Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996.S.105–106;

Vl. jm. Miloš Victor Ignác Kvapil V roce 1965 absolvoval SVVŠ (nyní gymnázium) v Prostějově. Pak studoval obor knihovnictví a vědeckých informací na UK Praha, kde promoval r. 1971. Byl na vojenské službě v Kroměříži. Působil jako knihovník ve Státní vědecké knihovně Olomouc, poté na Informačním centru Výzkumného ústavu oděvního v Prostějově, ředitel Informačního centra UPOL, knihovník technické knihovny Moravských železáren v Olomouci, vedoucí Informační služby Městského úřadu v Prostějově a v letech 1997–2009 ředitel Městské knihovny v Prostějově. Souběžně v letech 1992–2009 editorem prostějovské Štafety. Ocenění: Cena českých knihovníků (2007)
cena Velkomoravský knihovník (2008)
Cena města Prostějova (2009) Žije v Moravské Třebové, ale do Prostějova se rád vrací. Autor turistických průvodců po Prostějovsku. Poezii píše od roku 2002. Vyšlo mu k dubnu 2023 – 9 básnických sbírek. Eukleidovská seč klásků lásky (2003); Císařovy vousy (2012); O přírodě – Peri Fyseos (2013); Útesy času (2014); K větší cti a slávě Boží (2016) a rozšířené 2. vydání (2018); Vůně moře a lišejníku (2015); Mlhy podzimní noci (2020); Ozvěny (2022);

Bartková, Hana: Prostějovský deník.Čtenář reportér – článek /6491037 Kvapil, Miloš: Pár slov na úvod. Ozvěny.Olomouc 2022. S.8. Doplnění biogramu viz meil 23.4. 2023 a 24.4.2023.

PhDr. Miloš Kvapil užívá též pseudonym Miloš QAPIL /Píše básně o 23 slokách/

dne 23.4. 2023/hš

Narozena v rodině středoškolského profesora. Její matka jí a staršího bratra Ivana vedla k tanci. Základní vzdělání získala u tanečních profesionálů v Ostravě a v Praze. Od r. 1927 působila v Brně, kde byla členkou Národního a Zemského divadla. V době prázdnin jí bratr umožnil vzdělání v Paříži a v Londýně. V brněnském divadle působila do r. 1939 a od r. 1932 do r.1947 vedla soukromou baletní školu Iva Váni Psoty v Brně. V divadle se seznámila s dirigentem Rudolfem Kvasnicou, s kterým v r. 1947 odešla do Zlína, kde si otevřela baletní školu v období 1948–1954. V roce 1956 odešla s manželem do Prahy, kde působila v Hudebním divadle Karlín.

Postavy brněnského jeviště. II. Brno 1989. S. 91–96.

Člen vlády v prvním Národním shromáždění ČSR.

Pamětní kniha první vlády a NS v Republice československé­.Praha 1919..

Syn skladetele Františka Lablera (1805–1851), který zemřel na choleru. Zprvu hrál na housle v Prozatimním divadle v Praze, kde později s Antonínem Dvořákem hrál na violu. V roce 1864 členem orchestru městského divadla v Brně souběžně od r. 1868 ředitelem kůru v kostele u sv. Tomáše. Od r. 1872 ředitelem kůru v kostele sv. Mořice v Olomouci a sbormistr německých pěveckých spolků. v roce 1879 se vrátil do Prahy. Od r. 1892 působil ve Vídni, kde vydal německé zpěvníky pro obecné a měšťanské školy.

Československý hudební slovník.I.Praha 1963.S.806.;.

zakladatel sportovní kopané na Přerovsku.

Politický a kulturní kalendář 1989.Olomouc OK 1988.S.15.;.

Narozen v Držovicích (n.m.č. Prostějova). Po teologických studiích v Olomouci působil zprvu jako duchovní v Životicích, potom jako učitel náboženství v Ostravě. Po získání doktorátu z teologie učil na ostravském matičním gymnáziu. Jeho pedagogická činnost byla provázena různými literárními aktivitami. Publikoval medailonky o významných osobnostech a myslitelích. Autor esejí. Z díla: Po stopách světce z Assisi (Ostrava 1901)
Otec pouště svatý Jeroným (Ostrava 1920)

Kahan nad černou zemí. Ostrava 1948. S.107–108. BSSSM, seš.4 (16.) Ostrava 2003. S.60.

ThDr. Alois Lang

Doc. AMU Praha .

ČBS, Praha 1990.

Od dětství byl na invalidním vozíku s diagnostikovanou progresivní svalovou distrofií-myopatií. Základní školu absolvoval v Brně v Ústavu pro tělesně postižené. V letech 1974 – 1978 studoval na Gymnáziu pre telesně postihnutých v Bratislavě. Filozofickou fakultu J. E. Purkyně v Brně, obor nepedagogické studie němčina-italština, zakončil v roce 1983 závěrečnou zkouškou. Od roku 1984 pracoval jako překladatel pro Konferenční servis Brno. V roce 1990 začal pracovat jako soukromá osoba – soudní překladatel, tlumočník, domácí učitel jazyků. V letech 1999 až 2003 se účastnil modulu 2 Česko – Britského projektu reformy sociálních služeb. V roce 1997 se stal předsedou Trendu Vozíčkářů Olomouc, od roku 1999 předsedou krajské rady zdravotně postižených – sdružení organizací zdravotně postižených. Aktivně se zapojil do projektu „Bezbariérová Olomouc“. Dále se věnoval překladům a článkům do různých periodik zabývajících se problematikou zdravotně postižených. Zabýval se soudními překlady z německého a italského jazyka. Spolupracoval s MPSV ČR na publikaci „Průvodce standardy kvality sociálních služeb“. Přestože byl od mládí na invalidním vozíku, na život nerezignoval a žil plnohodnotný život. Vozík pro něho není překážkou při seberealizaci v osobním i pracovním životě. Od roku 1997 žil v Olomouci, bydlel v bezbariérovém bytě s manželkou Martinou. Aktivně se prosazoval a obhajovál práva osob se zdravotním postižením. V letech 2010 – 2014 byl olomouckým zastupitelem. Byl nápomocen při odstraňování architektonických, ale i psychických bariér mezi lidmi. Dlouhodobě aktivně spolupracoval v organizacích pro zdravotně postižené (Svaz invalidů, Asociace muskulárních dysrofiků, Národní institut pro integraci osob s omezenou schopností pohybu a orientace České republiky, Národní rada osob se ZP ČR). Měl rád lidi, rád cestoval a poznával nové země. Dne 21.3.2019 se vypravil se čtyřmi kamarády na pěšší pouť dlouhou 3 500 km do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Cesta měla trvat 200 dnů. Koncem července zkolaboval a ve francouzské nemocnici zemřel na dehydrataci a nějakou infekci.

Články na internetu.

Mgr. Milan Langer

roz. Svozilová. Před a behem 2. světové války pracovala v redakci Družstva kovářů časopis Kovář československý, později v družstvu Kodruko. V Sokole se věnovala choreografii a amatérskému divadlu. Výborná zpěvačka lidových písní. V národopisné činnosti spolupracovala s ing. J. R. Bečákem a též na expozici Z klenotnice lidové kultury na Hané v Litovli. Dopisovala do sborníku Severní Morava, spolupracovala s národopisnou sekcí VSMO. Restaurovala krojové části pro Muzeaum Adolfa Kašpara v Lošticích. Organizovala literární večery hanácké lidové tvorby, přednášela o historii lidové hanácké architektury, zabývala se historií lidové stravy na Hané. Byla vyhledávána malíři, etnografy a dialektology. Její folklorní činnost je zachycena litovelskými amatérskými filmaři na krátkých snímcích, např. Šátek; Tak podíváte se;. Žila s manželem v Příkazích čp.158.

Zpravodaj VSMO 1981, č.15–16, S.48.; Gabajová, Libuše: Odešli.Nekrolog.In: Informace z OKS 1983, č.5.S.25–26.; V království hanácké výšivky. Stráž lidu, 1981, 27.10. S.4.;

Vystudoval techniku ale upoutalo ho divadlo. Ne však jako herce ale jako ředitele a zejména režiséra. Absolvoval seminář na Vysoké škole Maxe Reinhardta v Berlíně (1919 – 1920). Zde byl zejména asistentem režie u K. S. Stanislavského v Družině Stanislavského (1921 – 1922). Vrátil se do Prahy a začal režírovat a ředitelovat v pražské Uranii (1922 až 1924), ve Švandově divadle (1924 – 1928) a v Intimním divadle (1928 – 1932), které založil a ve kterém byl i režisérem. Poté se stal na 9 let dramaturgem a režisérem Divadla Vlasty Buriana (1933 až 1942). Odešel z divadla a po roce se stal uměleckým ředitelem v Olomouci (1943 – 1954). Opět se vrátil do Prahy a do konce života byl ředitelem Státního divadla v Karlíně (1954–1960). Všechny divadla, ve kterých řediteloval nebo režíroval, se v té době vyznačovaly vysokou úrovní, náročným a osobitým repertoárem. Kromě ředitelování a režisérské práce se věnoval rovněž psaní a překladu divadelních her a psaním divadelních studií. Léblova manželka Marie Buddeusová (1897 – 1978) byla divadelní a filmová herečka. S filmem se setkal v roce 1920 kdy režíroval za spolupráce Antonína Ludvíka Havla drama ZA ČEST VÍTĚZŮ. O rok později se na stříbrném plátně objevil jako herec v jedné z rolí ve filmu Stanislava Šotka CESTY K VÝŠINÁM, kde si svoji jedinou hlavní roli zahrál manžel herečky Antonie Nedošinské herec a režisér Jiří Nedošinský. Na začátku 30. let (po příchodu zvuku) se neúspěšně pokusil dvakrát o filmovou režii. V produkci americké společnosti Paramount Pictures natočil v pařížských ateliérech Joinville u Paříže české verze dramat TAJEMSTVÍ LÉKAŘOVO (1930) a SVĚT BEZ HRANIC (1931). U prvnímu filmu (a zřejmě také u druhého) byl Lébl rovněž spoluscenáristou . Lébl do filmů angažoval naše nejlepší herce: Andulu Sedláčkovou, Theodora Pištěka, Máňu Ženíškovou, Václava Vydru st., Karla Jičínského, Růženu Šlemrovou a také svoji manželku Marii Buddeusovou. U Paramountu Lébl pracoval ještě v dalších letech (1932 – 1933). V roce 1937 se díky svému příteli a zaměstnavateli Vlastovi Burianovi naposledy objevil v epizodní roli jednoho z detektivů ve Fričově a Burianově filmu TŘI VEJCE DO SKLA. Podle jeho divadelní hry „Provdám svou ženu“, kterou napsal společně s Jindřichem Hořejším, a kterážto byla s úspěchem uváděna v Burianově divadle, natočil režisér Miroslav Cikán komedii PROVDÁM SVOU ŽENU s Vlastou Burianem v hlavní roli docenta botaniky Blahomrava Ducánka (tuto postavu hrál Burian i na své divadelní scéně). Na filmu se rovněž podílel jako scenárista (spolu s Jaroslavem Mottlem a Václavem Wassermanem). Externě spolupracoval rovněž s rozhlasem. Za své veliké divadelní režisérské a ředitelské zásluhy byl v roce 1957 jmenován Zasloužilým umělcem.

Bio kartotéka ČTK.P., 1985..

Sólistkou opery v Olomouci 1934–35, stálým hostem a pak členkou opery v Brně od r. 1936 do 1963, koncertní činnost, italská hudba;koloraturní pěvkyně;

Československý hudební slovník.sv.1.Praha, SHV 1963, S.820;

Profesor AMU a konzervatoře v Praze, sólista FOK. Od 1.9.1972 do 15.9.1977 sólista pianista Moravské filharmonie. V roce 1964 založil klavírní kvarteto Bohuslava Martinů. Nahrávky pro rozhlas a televizní společnosti.

Kdo je kdo v České republice 1994–1995.Praha 1994.S.323.

Dlouholetý vedoucí (1954–1974) SG v Prostějově. Po absolvování ČVUT (obor zeměměřičství) v Brně, nastoupil roku 1935 ke Katastrální měřické službě v Užhorodu. Později (od r. 1938) působil na Moravě při zaměřování okresních měst Kroměříž, Hranice, Rožnov, Místek aj. Byl výrazným typem zlepšovatele a novátora na všech úsecích své činnosti, publikoval zejména v GaKO. Jeho záslužná činnost byla několikrát oceněna. Nejlepší pracovník rezortu ÚSGK. Publikoval stati v odborných časopisech Geodet. a kartograf. obz. , Zeměměřičství atd.

Nekrolog. Geodet. a kartograf. obz. , 36, 1990, č. 3, S. 74.

Rozhodl se pro povolání učitele tance a společenské výchovy. Po složení státních zkoušek v roce 1922 působil jako taneční mistr na celé Moravě. V letech 1924–1928 působil v Přerově, 1950–1952 v Praze. po úrazu a operaci pracoval jako archivář.

Fišmistrová, Věra: Učitel tance Jan Libiger – 100. výročí narození. Přerovské echo, březen 2000, S. 15.

V Olomouci působil 1923-září 1926, poté v ND Praha. Zahraniční cesty. Zasloužilý člen ND 1960. ;

Československý hudební slovník.Sv.1., P., SHV 1963, S.835–836.; Přehled úmrtí osob čes. a slov.hudební kultury v letech 1965–1982.P., Divadel.ústav 1983..; Národní divadlo a jeho předchůdci.Praha, Academia 1988, S.280.;.

Pocházel z vojenské rodiny. V roce 1940 maturoval na reálném gymnáziu v Litovli, doplňovací maturitu složil na učitelském ústavu v Kroměříži 1941. V té době se přátelsky stýkal s Jakubem Demlem a Janem Čepem. Za okupace byl totálně nasazen v Německu (Magdeburk). 1945–46 učil na měšťanské škole v Praze, 1946 se stal úředníkem Státní plánovací komise v Praze. Souběžně od roku 1945 dálkově studoval filozofii na FF UK. Absolvoval v roce 1948, státní zkoušky však mohl složit na základě rehabilitace až v roce 1971 (PhDr. 1991 prací Filozofie předvídání). Do důchodu odešel v roce 1980. – Jeho vnuk Eugen Liška (* 1981) je filmový scénárista a režisér.
Přispíval od 30. let do Jitra, Studentského časopisu, Akordu (od 1946 a od 1990 do obnoveného Akordu), Vyšehradu, Národního hospodářství (od 1990 úvahy o hospodářské etice), Souvislostí aj. – Divadelní hra Chléb, který jíte byla upravena pro Čs. televizi (1963).
Po pokusu o dramatické ztvárnění života lidí na pohraniční farmě (Chléb, který jíte) přispěl Liška románem Povolaní k oživení žánru historické prózy. V díle složité významové výstavby, v níž se prolínají různé stylové roviny od biblického patosu až po všední hovorovost, se panoptikálně střídá hra (zdání) a skutečnost. Autor konfrontoval bezútěšné a ducha-prázdné prostředí soudobého domova důchodců s netradičně viděným obdobím husitských válek. Lidské dějiny pojal jako pozadí pro vyjádření věčných metafyzických hodnot morálních a citových, jako monumentální tok událostí, jímž jsou unášeni jednotlivci, ani ne tak „vyvolení“, jako „povolaní“, tragicky se míjející se smyslem a cílem bytí. Román je první částí volné trilogie, jejíž další části, Ospravedlnění a Milovaní, dosud zůstávají v rukopisu. BIBLIOGRAFIE Beletrie: Chléb, který jíte (D, rozmnož., 1962, i prem.); Povolaní (R 1970). Ostatní práce: Plánování rozvoje vědy a techniky (brožura, 1963, s M. Richterem a Z. Dacíkem). Příspěvek ve sborníku: Čekání na sebe (1989).

Slovník české literatury po roce 1945. www.

Od roku 1912 hrála dětské role v činohře i baletu Národního divadla v Praze. Krátce byla soukromou žačkou herečky ND Praha marice Hübnerové, jejíž vzor jí ovlivňoval v letech tvůrčí zralosti. Studovala na dramatickém oddělení pražské konzervatoře a 1923 nastoupila na obor naivek v Aréně na Smíchově. Vystřídala kabarety a divadelní společnosti. a v r. 1932 odešla na venkov ke společnosti J. E. Sedláčka. Po osvobození v r. 1945 nastoupila se svým manželem Václavem Lochovským angažmá v divadle v Hranicích, 1953–1959 v Pardubicích a poté až do své smrti v Severomoravském divadle v Šumperku.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.6.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1996.S.87; Zbavitel, M.: Členové Severomoravského divadla. In: Divadelní noviny, 4, 1961. S.12.;