Osobnosti Moravy.eu

Absolvoval gymnázium v Kroměříži a po maturitě v roce 1898 přišel do Olomouce, kde studoval bohosloveckou fakultu. Vysvěcen na kněze byl v roce 1902. V říjnu 1905 se vrátil do Kroměříže, kde až do července 1908 řídil krajanský katolický týdeník. Před 1. světovou válkou vydával nezávislý církevní časopis Právo národa. Patnáct let byl duchovním správcem v Ústavu pro choromyslné. Po roce 1918 se stal vůdcem náboženského hnutí na Moravě a dne 25. září 1921 byl zvolen a vysvěcen jako první biskup pro Československou církev. Bylo mu dáno historické jméno Gorazd. V letech 1923–1924 působil jako učitel náboženství československého na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Jako předseda synodální rady se účastnil ve dnech 4. – 5. července 1927 II. všeobecného shromáždění Československé náboženské obce pravoslavné ve Štěpánově, kde vysvětil základní kámen pravoslavného chrámu sv. Prokopa a 1. července 1928 chrám posvětil. Jeho misijní činnost po Moravě, kdy vysvětloval modlitby, nacvičoval liturgické texty, navštěvoval rodiny farností a konal církevní obřady a přednášky, vyústila v konání III. konference českého hnutí pravoslavné mládeže v Přerově, na přelomu června a července 1931. Začátkem července téhož roku se konal sjezd pravoslavných intelektuálů a byla založena Liga pravoslavné kultury v Československu. V květnu 1932 přednášel ve Štěpánově O povaze pravoslavné církve a dne 14. srpna 1932 vysvětil pravoslavný chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově, 4. června 1933 vysvětil základní kámen chrámu sv. Ludmily v Řimicích a o necelý rok později celý chrám. V srpnu 1934 se biskup Gorazd přestěhoval do Řimic a přenesl sem i sídlo eparchiální rady z Prahy. Od března do července 1935 působil ve Štěpánově, v květnu 1936 světil základní kámen pravoslavného chrámu v Chudobíně a chrámu sv. Václava ve Střemeníčku. Dne 13. května 1937 světil základní kámen chrámu sv. Gorazda v Olomouci a o dva roky později 29. května 1939 slavnostně vysvětil celý chrám. Tato událost se nesmazatelně zapsala do historie nejen církevního života, ale i dějin města, protože oslava této akce byla manifestací odporu proti okupaci. V období od prosince 1938 do 6. července 1939 pobýval biskup Gorazd v Přerově. Začátkem ledna 1940 se přestěhoval do Olomouce, odkud koncem roku přesídlil do Horních Počernic u Prahy. Za poskytnutí úkrytu čs. parašutistům, kteří provedli atentát na Heydricha, v kryptě pražského pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje byl nacistickým stanným soudem odsouzen k trestu smrti a popraven. K 55. výročí úmrtí mu byl prezidentem republiky udělen Řád T. G. Masaryka – I. třídy in memoriam.

Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Fi-Ju. Valašské Meiříčí, Valašské Athény 2010. S.23. Šev­číková, Hana: Zářijová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2007, č.9. Šuvarský, Jaroslav: Biskup Gorazd. Praha 1979.

Chudobín (m.č. města Litovel) Střeměníčko (m.č. obce Luká)

Narozen ve Valšovicích u Hranic (n.m.č. města Hranice). Obecnou školu vychodil v rodišti. Od jedenácti let studoval reálné gymnázium v Hranicích, kde maturoval r. 1932. Poté odešel do Olomouce studovat bohosloví, ale po 2 semestrech studia přerušil a odešel do Prahy, kde studoval FFUK, obor filozofie, sociologie, estetika a psychologie. Po ZVS studoval v letech 1937–1938 Vojenskou akademii v Hranicích a 1938–1939 velitelem roty pěšího pluku ve Znojmě. Po demobilizaci pracoval jako aktuární úředník na Vysoké škole zemědělské v Brně a od r. 1942 se věnoval literatuře.. V r. 1945 se vrátil do armády a jako důstojník působil ve Valašském Meziříčí, na ministerstvu obrany v Praze a na Vojenské akademii v Hranicích. Od r. 1951 pracoval jako agronom zprvu v Pohořelicích a poté v Brně jako plánovač na KNV a od r. 1960 jako ekonom Krajského veterinárního zařízení. v Letech 1965–1979 odborným asistentem na VŠZ, přičemž 1966–1970 vystudoval při zaměstnání obor sociologie na univerzitě v Brně. Autor přírodní lyriky. V r. 1940 vyšla sb. básní Duha nad krajem. V r. 1944 povídky pro mládež Roky na výsluní, v r. 1957 hra Tanec nad valaškou. Publikoval v periodikách Červený květ (1958), Nová Lubina (Valašské Meziříčí 1947), Řád (1934–1943), Stadion (1957), Studentský časopis (1931) a Vojenské besedy (1945).

Slavík, B.: Písemnictví na moravském Valašsku.Olomouc 1947.S.310.;. Lexikon české literatury. 3/II P-Ř. Praha, Academia 2000. S. 830–831.;

Narozen v obci Čechovice (m.č. Velký Týnec). Rodina bydlela v Lazničkách u Přerova, poté v Tršicích, kde chodil do 6. – 9. třídy ZŠ. V Přerově absolvoval střední průmyslovou školu strojnickou a to v letech 1964–1968. V roce 1968 vstoupil do Junáka a začal se věnovat skautinku. Po vojně působil u policie v Olomouci a dálkově studoval vysokou školu v Praze a to v letech 1981–1986, kdy promoval jako JUDr. Nyní má škola název Policejní akademie. Skautský životopis : duben 1968 vstup do Junáka, oddíl Lazničky okres Přerov, vedení družiny září 1968 nástup vojenské základní služby Kroměříž, vedení družiny v oddíle vodních
skautů v Kroměříži do září 1969 září 1969 složení skautského slibu v Lazničkách 1969–1970 druhý rok vojenské služby v Janovicích nad Úhlavou duben 1970 setkání s Dr. Plajnerem na skautské výstavě v Klatovech
( jeho prognóza: „ Junák bude končit, zůstaňte u dětí, děti vás potřebují“.) 1972–1976 po zákazu Junáka vedení turistického oddílu Zlatá kotva Velký Týnec

1990 obnova Junáka a založení oddílu Čechovice pod střediskem Velká Bystřice pomoc při zakládání oddílů Velký Týnec a Doloplazy 1992 založení střediska Velký Týnec s oddíly Čechovice, Doloplazy, Velký Týnec, Krčmaň, Vacanovice a vedení střediska 1993 složení vůdcovské zkoušky 1994 příprava a vedení první skautské výpravy do zahraničí Jamboree Holandsko 1995 zahájení akce „Obnova Staré Vody“ ve Vojenském prostoru Libavá, ve spolupráci s památkáři a vojenskými úřady pomáháme obnovit poutní místo,
akce pokračuje doposud 1996 organizace prvního „ Skautského setkání skautských sběratelů v Olomouci“,
které pokračuje doposud a je vždy spojeno s výstavou skautské grafiky Ladislava Ruska „ Šamana“ a zúčastňují se skauti z Polska, Slovenska,Rakouska 1997 absolvování Jesenické lesní školy
od tohoto roku organizuji účast skautů z našeho střediska na rozvozu Betlémského světla na trase Olomouc-Opava a jeho předání polským skautům v Krnově, roznášení světla v našich střediskových obcích
vedení výpravy skautů z Olomouce na akci FENIX v Praze, 1998 vedení výpravy skautů z Olomouce na EUROCOR na Slovensku, zajištění účasti 4 skautů z Anglie
organizace první zahraniční pomoci na Staré Vodě – 8 skautů z Francie 1999 navázání kontaktů s polskými skauty (Wroclav a Glubczyce), kteří se až doposud podílejí na akci Obnova Staré Vody, organizace několika výměn skautů na táborech 2000 připravoval jsem a vedl první skautskou výměnu do partnerské města Owensboro v Kentucky , tyto výměny pokračují v dvouleté periodě doposud,
následně jejich účast na našich táborech, pobyty v rodinách, práce na Staré Vodě

Organizoval jsem se skauty obnovení lidových zvyků velikonočního klepání a vynášení smrtky v Čechovicích od roku 1992 trvá doposud. Založili jsme tradici skautských plesů našeho střediska od roku 1998 trvá doposud. Byl jsem u zrodu skautské akce i pro veřejnost Hanáckou Sibiří k pramenu Odry – trvá dosud. Organizuji podíl našeho střediska na skautském lyžařském závodě Memoriál Vládi Tylšara od roku 1991, zajišťujeme tratě a zázemí pro závodníky. Zahájil jsem účast našich oddílů na Tříkrálové sbírce dobré vůle ve spolupráci s farním úřadem Velký Týnec a Charitou Olomouc od roku 2004.

2007 – na akci Obnova Staré vody jsme dokončili rekonstrukci zničené kaple Královské studánky a ta byla v červenci vysvěcena biskupem Josefem Hrdličkou. Za středisko jsem koordinoval pomoc rodáků z Německa, jednal s Ministerstvem obrany v Praze, sjednával stavební firmu a dohled památkářů.

Funkce ve skautské činnosti:

• vůdce oddílu Čechovice od r. 1990 až do roku 2006
• zástupce vůdce oddílu Poutníci Čechovice od r. 2006 doposud
• vůdce střediska Velký Týnec od roku 1992 do roku 2007
• zástupce vůdce střediska od r. 2007 doposud
• člen ORJ Olomouc za středisko od roku 1992 do roku 2007
• zpravodaj ORJ Olomouc pro zahraniční kontakty od roku 1998
• v oddíle Čechovice jsem vedl vždy družinu skautů, od roku 2006 vedu družinu vlčat

Skautská vyznamenání :
Skautská lilie v trojlístku 1999
Řád svatého Jiří 2004
Bronzová Syrinx 2009
Stříbrná medaile MUDr. Jánského 2006
Ocenění od guvernera Kentucky 2006
Stříbrný kříž za zásluhy o ZHP 2006 Polsko
Kříž ke 100 letům skautingu v Polsku 2010 Polsko

Rozkošný, M.: V Tršicích mám zapuštěné kořeny. Tršický zpravodaj 9.6.2019. (Rozhovor s JUDr. Janem Pečínkou). Jednou skautem, navždy skautem. ( O obnově Staré Vody – dokument Olgy Špátové vysílala ČT2 15.10.2019 v 21:00) Skautský životopis JUDr. Jana Pečínky (2) Osobní sdělení dne 7.11.2019.

JUDr. Jan Pečínka skautské jméno: JAMBO

Studoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a bohosloví v Olomouci, v letech 1942–1943 byl totálně nasazen. Od roku 1946 byl kaplanem a provizorem v Otrokovicích, v letech 1951–1954 byl u PTP, pak kaplanem ve Štípě a administrátorem v Trnavě u Zlína, v Dubicku, Třeštině, na Horní Bečvě (1975–1981), ve Vsetíně a Liptále (1981–1989), od roku 1982 byl vsetínským děkanem. V letech 1989–1991 byl generálním vikářem olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka, olomouckým děkanem, pak kancléřem Arcibiskupství olomouckého, generálním vikářem arcibiskupa Jana Graubnera a od roku 1998 je notářem Arcibiskupství olomouckého. Je kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci a čestným kanovníkem Kolegiální kapituly u sv. Mořice v Kroměříži. V roce 1999 vyšla jeho kniha „Neboj se a pojď!“ o jeho životní cestě, kněžském povolání i aktuálních otázkách dneška. V posledním desetiletí žil v Domově sester sv. Kříže v Kroměříži, kde také zemřel. Poslední rozloučení se konalo dne 18.4.2017 v Ka­tedrále sv. Václava v Olomouci v 10 hodin dopoledne.

Kdo je kdo 1994–1995. Praha 1994.S.429.; Pepřík,E.: Neboj se a pojď ! Vsetín, Mička 1999. ( Vzpomínky).; Fabian, J.: Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska. Valašské Meziříčí 2000. Parte.

Gymnázium navštěvoval v Broumově a od roku 1849 v Olomouci. Po maturitě 1851 začal se studii historie a filologie na univerzitě v Olomouci, po jejím zrušení pokračoval ve Vídni. 1856–1869 působil jako prof. na gymnáziu v Opavě. 1869–1872 pracoval jako škol. inspektor v dnešním Jeseníku. Od roku 1873 trvale působil jako ředitel uč. ústavu v Těšíně. Sběratel lidových písní.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.12.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1999.S.45;

Narozen na zámku Jánský Vrch v Javorníku.

Studoval v Olomouci a v Mor. Třebové, po maturitě 1888 se věnoval filosofii a teologii ve Vídni. Teologická studia dokončil v Litoměřicích, 1892 vysvěcen. Působil v severních a středních Čechách, 15 let byl farářem v Čermné u Podmokel (n. Děčín IV.). Od r. 1923 žil na odpočinku v Litovli. Publikoval v ČMM, ČVSMO, Čas. katolic. duchovenstva, Selské stráže, Litovelského kraje. Vydal celou řadu místopisných a historických publikací o Moravě.

Slavík, Bedřich: Písemnictví na Litovelsku.Litovel 1937, S.36–37.; Kunc, J.: Kdy zemřeli…? Praha 1962, S.206.; Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.45.;.

Narozena v rodině finančního úředníka. Vyrůstala v Olomouci, kde 1919–1922 navštěvovala německý učitelský ústav, 1923–1926 studovala zpěv na Hudební akademii ve Vídni u Josefa Marxe. Poté se usadila v Liberci a jako hudební pedagožka a koncertní a oratorní pěvkyně. R. 1929 zahájila svou pěveckou dráhu v Olomouci. V roce 1934 vystoupila v Salcburku, pak účinkovala v Dánsku, Norsku, Holandsku, Belgii a Itálii. R.1937 přednesla v Londýně při korunovační oslavách sólový part Beethovenovy 9. symfonie a 1938 a 1939 absolvovala dvě turné po Kanadě a Spojených státech, kde účinkovala mj v newyorské Carnegie Hall. V červenci 1945 se v Liberci provdala za dánského barytonistu Petera Duponta a spolu s ním byla odsunuta do Německa. V letech 1955–1973 působila na hudebních vŠ v Hannoveru a ve Frankfurtu.

BSSSM, seš.4 (16.) Ostrava 2003. S.93–94.

Provdaná Dupont

Narodila se jako jediné dítě v rodině železničního úředníka. Dědeček z otcovy strany byl řídícím učitelem v Bystrovanech a druhý dědeček byl mlynářem, ale také starostou obce. Toto rodinné zázemí ji velmi ovlivnilo. Čtyři roky studovala Slovanské gymnázium v Olomouci a poté Rodinou školu Poettingeum. Po dokončení středoškolských studií v roce 1943 pracovala jako úřednice. Po osvobození působila skoro sedm let na ředitelství Moravských elektrotechnických závodů a v roce 1954 se s rodinou přestěhovala do Velké Bystřice. O deset let později převzala knihovnu v místě od místního řídícího učitele Jindřicha Roba a vedla ji do roku 1979. Je neuvěřitelné, co vše musela zvládnout, aby středisková knihovna získala v roce 1966 krajské uznání. V roce 1968 založila kroniku knihovny. Titulní list nakreslil akademický malíř, profesor Karel Svolinský, který v dětství navštěvoval bystřickou měšťanskou školu. V kronice byla zpracována historie knihovny zpětně od roku 1879 a končí rokem 1979, kdy knihovna oslavila stoleté jubileum a knihovnice odešla do důchodu. Tím, ale neskončila její aktivita. Její celoživotní zájmy o literaturu, malířství, kulturu, korespondenci s umělci a dění v rodném kraji, ji přinášely nejen pohodu a radost, ale občas ji přiváděly na zajímavá setkání s občany. Od roku 1990 publikovala články o rodácích a osobnostech regionu na stránkách Velkobystřických novin. Znalost prostředí a badatelská invence přinášela nová a dosud neznámá zjištění a fakta, z kterých pak čerpala někdejší olomoucká okresní knihovna. V červenci 2011 převzala ocenění za velký přínos v oblasti kultury a Cenu města Velké Bystřice. Poslední týdny pobývala v Domově pokojného stáří U svaté Anny ve Velké Bystřici.

http://otavinka.blog.cz/…denka-placha parte

R. 1813 složil truchlozpěv na smrt divotvorného houslisty, Josefa Slavíka. Hudební skladatel především klavírních žánrů, učitel hudby a varhaník ve Vídni.

Českosl. hudební slovník. 2. díl. Praha 1965. S.317.

Z data úmrtí je známo jen: 0. 0. 1858

V roce 1951 absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci.Jeho oborem byla pediatrie. V mládí se aktivně věnoval jezdeckému sportu na Lazcích. Zemřel v olomoucké nemocnici.

Sdělení jeho manželky.

Studoval v České reálce v Olomouci, kde maturoval r. 1949. Poté absolvoval FF UP obor tělesná a branná výchova, angličtina, 1953. Působil jako středoškolský profesor na Gymnáziu Jakuba Škody v Přerově (1953–63), poté na učńovské škole Na Šířavě. Hudební vzdělání u prof. Černého na hudební škole. Ve hře na foukací harmoniku byl samouk, učil se od 16 let. Na univerzitě byl primášem cimbálové muziky. Vystupoval s orchestry i jako sólista. V 70. letech pravidelně na mezinárodních soutěžích. Spolupracoval s rozhlasovými, televizními a filmovými studii.Získal 4× titul mistra světa v této hře. Nahrál řadu zvukových nosičů (LP desky, CD). Získal mnoho čestných vyznamenání. Poslední koncert měl v americkém Detroitu v roce 1991.Od r. 1992 již neúčinkoval. Spolu s M.Kunou napsal učebnici Foukací harmonika.

Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, Praha 1990. S.424 –425.; Obecní čidlo, 7/2004, č.3. S.11;Práz­dninová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 19, červenec srpen 2009.S.16.;

Skladatel hanáckých oper.

Jakubcová, A.: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Praha 2007.

Narodil jako mladší syn v rodině úředníka, Rudolfa Podivínského (1893-, zaměstnance státní pojišťovny v Olomouci a jeho ženy Marie. Měl o rok staršího bratra Mojmíra. Střední školu, Slovanské gymnázium v Olomouci, studoval už v době okupace. V r. 1942 maturoval a po maturitě byl totálně nasazen jako pomocný dělník nejprve ve Famo-Werke ve Vratislavi a potom v podniku Moravia v Mariánském Údolí. Ihned po osvobození v r.1945 se zapsal na Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze, ale po roce přestoupil na lékařskou fakultu obnovené Palackého univerzity (LF UP) v Olomouci. Jako medik 3.ročníku vstoupil v r. 1948 do Komunistické strany československa (KSČ) a již během studia zastával různé politické funkce na LF UP. Zůstal po celý život členem KSČ a jejím aktivním funkcionářem na úrovni LF UP, FN v Olomouci i v rámci Čs. lékařské společnosti J.E.Purkyně (ČLS JEP). Od r. 1947 pracoval na Ústavu lékařské chemie LF UP jako pom. věd. síla, později jako pomocný asistent. Po promoci v r. 1951 nastoupil na tento ústav na místo odborného asistenta. V r.1953 z ústavu odešel a stal se ve svých 30 letech primářem centrální laboratoře, později přednostou Oddělení klinické biochemie Fakultní nemocnice v Olomouci. Na částečný úvazek současně pracoval jako asistent I. interní kliniky FN a LF UP. Tato místa zastával až do r.1987, kdy jej ve vedoucí funkci nahradil jeho někdejší žák, MUDr.J.Bartek. Kromě vedení OKB se prim. Podivínský podílel i na řešení státních, resortních a fakultních výzkumných úkolů. Publikoval více než 50 odborných a vědeckých prací. Zasloužil se o vybudování nového pavilonu pro odd. klinické biochemie v areálu FN Olomouc, jehož stavba byla dokončena v květnu r. 1967. Počínaje rokem 1958 a potom opakovaně byl za své úsilí volen do výboru Československé společnosti klinické biochemie ČLS J.E.Purkyně a po řadu let (až do r. 1984) byl jejím vědeckým sekretářem. Byl členem i dalších lékařských a chemických odborných společností. Dále byl externím pracovníkem katedry klinické biochemie IPVZ v Praze, členem technické komise při ministerstvu zdravotnictví, krajským odborníkem pro klinickou biochemii a členem poradního sboru hlavního odborníka pro KB. Byl nositelem čestného členství ČLS JEP z r. 1978 a jako první obdržel čestné členství Čsl. společnosti klin. biochemie ČLS JEP v r. 1983. Pedagogické aktivity prim. Podivínského se soustřeďovaly na výuku studentů LF UP v rámci vnitřního lékařství, kterým přednášel zejména poruchy metabolismu, vodní a minerální hospodářství a acidobazické regulace. Celou šíři oboru pak prezentoval žákům při výuce ve Střední zdravotnické škole. MUDr. Podivínský byl ženatý, jeho manželka, MUDr. Ivana, byla zaměstnána na mikrobiologickém ústavu LF UP v Olomouci. Měli spolu tři syny: Radmila (*1954), Martina (*1959) a Pavla (*1969). Osobně byl MUDr. Podivínský hodnocen jako přímý a zásadový člověk a vysoce odpovědný pracovník. Byl odborně velmi zdatný, průběžně doplňoval své znalosti a ke zvyšování kvalifikace vedl i své spolupracovníky a žáky. V osobě prim. Podivínského jako klinického biochemika se kombinovala osobnost s výrazně klinickým zaměřením, s hlubokou základní znalostí chemie a biochemie a současně dobrého organizátora i svědomitého učitele. Patřil ke generaci zakladatelů české klinické biochemie.

Česká společnost klinické biochemie Praha, doc. MUDr. P. Schneiderka, CSc. – internet.stránky

Prim.MUDr. Radmil Podivínský

Do Olomouce se přistěhoval s rodiči v polovině 30. let. Studoval Českou reálku, kde maturoval v roce 1941. Poté byl totálně nasazen a nechal se kvůli lásce převelet do Berlína, kde oba zažili nálety a několik svízelných měsíců plných dřiny. Ženil se na podzim r. 1943. Po osvobození v roce 1945 vstoupil jako mladý nadšený redaktor do KSČ. Působil v redakci Stráže lidu , kde psal recenze na divadelní představení v Olomouckém divadle (bylo jich asi kolem stovky), částečně mapoval i koncerty Moravské filharmonie. Jako mladý perspektivní kádr byl dosazen i do funkce zástupce šéfredaktora. Psal občas i úvodníky. V roce 1955 byl ze dne na den odvolán z funkce a ze strany vyloučen. Pracoval pak 4 roky jako řadový dělník v n.p. PREFA. I při této profesi se věnoval zakládání divadelních, loutkových, recitačních a dalších souborů na střední Moravě i v oblasti bývalých Sudet. Stál též u zrodu legendární Štafety, kdy se scházeli mladí recitátoři. V březnu 1956 je metodicky vedl a taky dramaturgicky řídil. V březnu 1957 (30–31.3.1957) stál u zrodu Wolkerova Prostějova spolu s profesionální recitátorkou Ludmilou Pelikánovou a asistentem Damu Vladimírem Haladou. Jakoby se obě akce propojily. Recitátoři ze Štafety získával ocenění v přehlídkách WP. Členové Štafety byli úspěšní i na přehlídkách Krajského festivalu poezie ve Valašském Meziříčí. Richard Pogoda porotoval na tomto festivalu v letech 1965–1972 a 1977–1984 a předsedou poroty byl v letech 1967–1969.. Desetiletá existence Štafety neunikla pozornosti tehdejších médií a čas od času se objevovaly v tisku malé zprávičky o činnosti. Občas taky vyjížděli členové Štafety se svými programem i do jiných měst např. do Ostravy, Bratislavy, Telče, Prahy i jinam. „Zúčastnil se také Jiráskova Hronova (mám, pocit, že v roce 1958), kdy ohromil publikum i porotu divadelně-poetickou koláží Válečná čítanka, kterou otec vyplnil verši Bertolda Brechta. To byl, myslím, jeho největší oficiální úspěch.“ (uvádí jeho syn). Mezi členy byli studenti středních a vysokých škol, ale i z občanských profesí, ale převážně dívky. Byla vlastně takovým předchůdcem divadla poezie. Předchůdcem divadla hudby ve smyslu programové skladby lze považovat Klubovnu hudby a poezie, která sídlila na Kollárově náměstí 7, v roce 1966 se přestěhovala do Domu armády. Zřizovatelem klubovny byla Lidová konzervatoř Okresního domu Osvěty (ODO), kde od roku 1966 pracoval R.P. jako vedoucí programového oddělení. Právě pozitivní výsledky tohoto uskupení vedly k rozhodnutí zřídit v Olomouci stálé Divadlo hudby a poezie. Jeho vybudováním byl pověřen Rudolf Pogoda, jemuž se podařilo získat prostor v objektu Denisova 47, který byl adaptován dle projektu architekta Jiřího Procházky a rekonstrukce trvala téměř rok.. Nové Divadlo hudby zahájilo svou činnost 24. října 1968. Prostor o 99 sedadlech byl vždy naplněn, sehnat lístky byl často problém. V roce 1969 byl R.P. vyškrtnut z KSČ a zbytek své kariéry do odchodu do důchodu v roce 1982 dožl skryt v jedné kanceláři na OKS. Staral se nadále o výchovu mladých, organizoval Filmový klub, redigoval filmový bulletin, vybudoval knihovnu a dokumentační archiv. Byl též členem organizačního štábu Akademia filmu. Byl též jedním z iniciátorů Hanáckých dožínek v Náměšti na Hané.

Stýskal, Jiří: Za Rudolfem Pogodou. Kdy, kde, co v Olomouci 1991, červen. S. 3–4. (fotografie);. Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Na-Su. Valašské Meziříčí 2011. S. 49. Kolář, B.: Štafeta byla vrcholným projevem své doby. In: Z paměti literární Olomouce, Olomouc VSMO 2006. S.205 – 209. Kaprálová, Kateřina: 50 ročníků Wolkerova Prostějova v politicko-kulturním kontextu. Brno FFMU 2011. (Diplomová práce). Hajdu, Filip: Olomoucký hudební život 1945–1969. www.konference.osu.cz Pogoda, Richard: Vzpomínky na otce.(emaily, březen 2012) http://otavinka.blog.cz/…udolf-pogoda

Jeho synem je hudebník, a skladatel Richard Pogoda (* 1944).

od r. 1925 pracoval v Brně, autor projektů škol v Přerově, rodinných domů v Přerově 1931–1933, ve Vyškově 1932–1934, spořitelny v Boskovicích 1936. Autor knihy Holandské stavebnictví..

ČBS.Praha 1992.S.558.;

Absolvoval Lidovou konzervatoř obor lidový tanec ve Valašském Meziříčí v roce 1978 a později též v Přerově ( 1984). V letech 1976–1984 byl členem souboru HANÁ ve Velké Bystřici. Nyní žije v Ostravě.

Galerie rodáků a nejen jich. 21.11.2019

Narozen v Horních Otaslavicích (n. Otaslavice). Hudební základy získal u učitele Josefa Vaci. Studoval Vyšší pedagogickou školu v Olomouci, kde kontrabasistou v symfonickém orchestru. Na všech školách, kde působil, řídil dětské pěvecké sbory. Od roku 1947 působil ve Velkém Týnci, od r. 1953 ve Velké Bystřici, od r. 1968 v Medlově a od roku 1970 v Sobotíně. V tomto období se stal členem Pěveckého sdružení moravských učitelů v Zábřehu. V letech 1971–1973 působil v Ostravě a poté zakotvil v Šumperku, kde po odchodu do důchodu v roce 1978 spolupracoval s Lidovou školou umění, kde učil hru na kytaru a flétnu.

Ševčíková, H.: Lednová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2010, č. 1. S.9.

Narozen ve Vojnici (n. část obce Těšetice).Studoval na olomouckém gymnáziu, později obchodní školu. Praktikoval na statku v Drahanovicích, Vanovicích a Čechách. Od r. 1871 ředitel Ústřední rolnické záložny v Olomouci, 1881–87, 1896–97 činný v Žerotínu, spoluzakladatel Jednoty divadelních ochotníků /1872/ a Žerotína /1880/. Hrával ochotnicky divadlo pod jm. Radoň.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.S.235–236.;.

V roce 1957 absolvoval PřF UP , matematika a fyzika, elektrotechnickou VUT Brno 1964. V letech 1957 – 1960 středoškolský prof. matematiky a fyziky na školách v Praze a Prostějově, od r. 1960 působil na PřF UP na katedře fyziky a didaktiky fyzik, od r. 1990 Prof. na katedře experimentál. fyziky. Postgraduálně studoval optiku v Tokiu 1965 – 1967, studijní pobyty ve Varšavě a Leningradě. Autor 140 vědeckých publikací a 9 vysokoškolských učebnic

Kdo je kdo 1991/1992.Praha 1991.S.764.;. Žurnál UP.č.16,11.2.2005, S­.6

Profesor učitel. ústavu v Kroměříži, , farář v Životicích a Veřovicích (u Nového Jičína) Náboženský spisovatel, autor cestopisné literatury.

Springer, Jan : Co dalo Šumpersko české literatuře.Šumperk 1974.S.17.;.

Narodil se v početné rolnické rodině. Studoval na gymnáziu v Kroměříži a v Uničově a svá studia dokončil na učitelském ústavu v Olomouci, kde maturoval v roce 1879. Poté nastoupil učitelskou dráhu ve Zvoli, od 1884 učil v Postřelmově, r. 1891 odešel do Drozdova(na Zábřežsku), ale záhy se zas vrátil do Postřelmova. V září 1894 byl jmenován nadučitelem v Brníčku. Ještě téhož roku složil v Praze zkoušky pro školy měšťanské. Přijal místo odborného učitele v Rešicích u Moravského Krumlova na léta 1897 a 1898. V letech 1903–1913 působil ve Vícově na Prostějovsku, 1913–1917 v Čekyni a 1917–1923 v Brodku u Přerova. Teprve v roce 1923 se přestěhoval do Litovle, kde učil do r.1927, kdy odešel do penze. Na všech svých působištích se projevoval aktivně, přičinil se o založení ochotnického divadla ve Zvoli, v Postřelmově vedl čtenářský spolek, v drozdově napsal novou školní kroniku, 1895–1896 organizoval v Brníčku velké národní tábory lidu. Své články publikoval do moravských periodik, užíval pseudonym Fr..Třeštinský. Psal též rozmarné příběhy ze života do Lidových kalendářů, které vydával R. Promberger v Olomouci. Patřil též k organizátorům a zakládajícím členům Učitelské jednoty šumpersko-zábřežské. V roce 1893 vydal knihu „Hejtmanství zábřežské“. O rok později vydal „Pověsti ze severní Moravy“.

Filip, Z.: František Poštulka.Severní Morava,sv.38. Šum­perk 1979. Ševčíková, H.: Haná v dětské literatuře. Olomouc 1993. Doupalová,E.: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí. Olomouc 1987. S.161.

Čekyně – nyní součást města Přerov.

Po gymnazijních studiích v Brně a dvouletém filosofickém kursu v Olomouci se v roce 1893 dal Emanuel zapsat na biskupský theologický ústav v Brně. Vysvěcen na kněžství byl 1843. Roku 1844 byl zvolen od olomouckého kapitoly za nesídelního kanovníka olomouckého. V letech 1846–1849 působil jako kooperátor v Kučerově u Vyškova, dále potom do září 1851 v Dolanech u Olomouce. 1853 se stal děkanem švábenského děkanátu a brzy na to byl jmenován kníže-arcibiskupským radou. 28. 10. 1871 zvolen proboštem u sv. Mořice, kde působil deset let. Stál u kolébky českého školství. 1884 vysvětil novou budovu českého gymnázia. 15. 9. 1895 byl přítomem svěcení ústavu, který sám založil.

Co v Hlušovicích, březen 1996, S.9–10.; Obec Velký Týnec a zámek.In: Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 2007. S. 14–15.;

Základní školu s hudebním zaměřením vystudoval v Olomouci. Když se jeho otec František Preisler (*1948) stal šéfem Janáčkovy opery přestěhovala se rodina do Brna za ním. Poté studoval brněnskou konzervatoř, hru na varhany, zpěv, kompozici, hru na trombón. Poté studoval JAMU obor dirigování. Od r. 1990 byl korepetitorem, od 1991 dirigentem brněnské opery, od 1993 šéfdirigentem Hudebního divadla v Karlíně. 1994 se konala čes. premiéra muzikálu Jesus Christ Superstar. 1995–2003 dirigentem ND Praha, 1996 absolvoval dvouletý Mistrovský dirigentský kurz ve Vídni. Dvanáct sezón spolupracoval s Moravskou filharmonií Olomouc, z toho 3 roky, od r. 2002 šéfdirigentem MFO. Spolupracoval se Smetanovou Litomyšlí a hodně koncertoval a působil na zahraničních scénách. Jinak měl silnou diabetes a v květnu 2006 těžký úraz hlavy. Od té doby se začaly projevovat problémy se srdcem. Hudební génius se vůbec nešetřil. V roce 2006 dostal Cenu města Česká Třebová.  Jeho srdce mu selhalo poslední den na dovolené v Itálii. Byl pohřben do rodinné hrobky v České Třebové.

Stříteský, Vojtěch: Životní suita Františka Preislera. Harmonie 2007, č.10. ;

V roce 1926 maturoval na Obchodní akademii v Olomouci. Poté studoval v Praze na AVU, kde byl žákem prof. Jaroslava Horejce. Na počátku války vytvořil jezdeckou sochu sv. Václava a sv. Jiří. Jeho tvorba se soustředila na sochy koní, žen a svatých. V listopadu 1940 až červen 1943 byl zatčen gestapem za kresbu, která urážela A. Hitlera. Ve vězení se naučil cizím jazykům (něm., angl., franc., částečně špan. a italsky. Po návratu domů do rodiště vážil necelých 50 kg. Po válce mu byl přidělen v Praze byt v Liliové ulici č.8 u Betlémského náměstí. Po válce si pořídil loď Helenu, kterou umístil v zátoce na Smíchově u Císařské louky. Zde se scházeli umělci, pořádaly se zde i výstavy nebo umělecké sedánky. Jezdíval domů tak čtyřikrát do roka a to vždy jen na pár dnů, kdy navštívil hudebníky bratry Černé v Olomouci – Hodolany, Mistra Karla Svolinského na Svatém Kopečku a J.R. Bečáka ve Velkém Týnci. O jeho pohnutém životě se objevilo vyprávění v rozhlase pod názvem Sedmilháři. Zemřel náhle na infarkt dne 3. dubna 1972 v Praze. Pochován ve Velké Bystřici.

Týnecké listy, č.2/2007. S.11; Plachá, Z.: Sochař A. Procházka, Velkobystřické noviny, č.9/2003, S.3–4; Toman, P.: Nový slovník čs. výtv. umělců, Ostrava 1993; Žáková, Michaela.Diplomová práce. FF MU Brno 2023. NeZapome­nutelný sochař A. Procházka (1908–1972).Změna data úmrtí ze dne 3.2. 1972 na 3. dubna 1972. Portréty převzaty z DP Michaely Žákové, s. 63.

Kresba portrét A. Procházky byla vytvořena autorem Jiří Wowk, r. 1953.

Ředitel gymnázia ve Vyškově.

Kupka, J. : Kdo byl Vojtěch Procházka ?-Vyškovský zpravodaj, 1990, říjen, S. 7 a 8, 1 obr. ;Lusková, Irena: Se slzou a díkem. Vyškovský zpravodaj, 1990, září, S. 2 a 3. ;Vyškovské noviny, 12. 10. 1990, S. 4. ;.