Osobnosti Moravy.eu

Studoval v Olomouci a v 18 letech byl přijat do řádu sv. Dominika, kde dostal řádové jméno Michal. Studoval filozofii a teologii na řádové škole ve Vídni, kde byl v roce 1885 vysvěcen na kněze. Dosáhl hodnosti lektora filozofie. Učil na řádových učilištích. V Olomouci přednášel filozofii a sociologii. Pravidelně zpovídal a kázal v domikánském kostele Panny Marie.

Narozen v Krnově u Štěpánova (n.m.č. obce Štěpánov).

Dětství prožil v Týně nad Bečvou, kam se jeho rodiče přestěhovali. Reálné gymnázium studoval v rodišti a rok před maturitou odešel na klasické gymnázium do Kroměříže, aby se zdokonalil v latině. Maturoval zde v roce 1926. Po studiích francouzštiny a češtiny v Brně pokračoval ve studiu na filozofické fakultě. Poté krátký čas působil v brněnské univerzitní knihovně a od září 1933 do roku 1941 pedagogicky působil na gymnáziu v Lipníku nad Bečvou. Poté krátce učil v Přerově, ale záhy byl propuštěn a poslán na nucené práce. Po osvobození v roce 1945 působil v Čs. rozhlasu Brno ( na přímluvu spisovatele Ivana Olbrachta). V roce 1951 odešel do Olomouce, kde se stal ředitelem Krajského vlastivědného muzea a stal se též ředitelem rozhlasového studia v Olomouci. V letech 1959 až 1961 učil na Základní škole ve Velké Bystřici. Poté přešel učit na gymnázium v Olomouci-Hejčíně, kde působil do roku 1970, kdy odešel do důchodu. Při všech svých profesích byl publicisticky činný v široké oblasti zájmů a témat. Věnoval se historickému místopisu, stál u zrodu ediční činnosti olomouckého muzea. Publikoval v regionálním tisku. někdy pod značkou – jkz. Jeho články z historie Lipenska najdeme na stránkách Záhorské kroniky ( (1937–1938), Lipenského kulturního kalendáře (1973, 1979), Kdy,kde, co v Olomouci aj. Knižně vyšla v roce 1959 v Krajském nakladatelství Olomouc jeho sbírka Helfštýnské pověsti. V roce 1972 se autorsky podílel na vydání knihy 700 let obce Štěpánova.. Pohřben byl v rodišti. (Doupalová, E.: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí.. Praha, SPN 1987. * Ševčíková, H.: Haná v dětské literatuře. Olomouc 1993.)

Ševčíková, H.: Červnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2012, červen. Doupalová, E.: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí.. Praha, SPN 1987. * Ševčíková, H.: Haná v dětské literatuře. Olomouc 1993.

PhDr. Jaroslav Kanyza

Působila v olomoucké knihovně v metodickém odd. Hojně publikovala v odborném tisku: Čtenář, Knihovník, Z knihovnické praxe, Čitatěl aj. Zemřela v Olomouci. Pohřbena v Lipníku nad Bečvou.

Lektor hudby na univerzitě v Brně, prof. konzervatoře v Brně.

Hudební rozhledy, 7, 1954.; Stárek, Z.: Slovník českých sbormistrů.Praha 1992.S.230.;.

Narozena ve Střelicích u Litovle čp. 6. Tatínek František K. ( 1911–1978) byl četnickým strážmistrem a maminka Marie v domácnosti (1920–2016), později pracovala jako účetní v Jednotě Zábřeh. Měla staršího bratra (1940–1991) povoláním lesní ing., který působil v Opavě. Povolání otce přinutilo rodinu k častému stěhování. Školku absolvovala v Úsově, školu základní ve Štítech, později v Zábřeze na Moravě 1954–1956. V roce 1956 v důsledku maďarského puče byli všichni četníci posláni do civilu a tak se rodina přestěhovala do vlastního domku v Uničově. Pak otec pracoval jako závozník ČSAD a matka dojížděla do Jednoty Zábřeh. Růženka dokončila základní školu v Uničově v roce 1962 a poté studovala na Střední knihovnické škole v Brně, Křížová 48/50.Po maturitě nastoupila 1. 8. 1966 do Státní vědecké knihovny v Olomouci, kde působila až do 1.8. 2006, kdy odešla do důchodu. Od r. 1966  – 1975 pracovala ve výpůjčním oddělení na středoškolském místě . V letech 1967–1972 studovala dálkově na Karlově univerzitě v Praze knihovnictví a vědecké informace, obor společensko-vědní. Byla to doba reformace a pozdější normalizace. Po jaru 1968 přešla Katedra knihovnictví a Vědecké informace pod Fakultu sociálních věd a publicistiky KU. Ovšem své studium zakončila opět pod hlavičkou Filozofické fakulty UK v Praze. Diplomovou práci na téma:" Analýza požadavků MVS a MMVS a její výsledky pro oddělení nákupu knih ve Státní vědecké knmihovně v Olomouci" obhájila u doc. Cejpka na výbornou a byla v prosinci 1972 slavnostně promována.V letech 1975–2006 pracovala na Poradní službě Bibliografické informační služby (BIS) na vysokoškolském místě. Souběžně byla asi od r. 1979 členem odborné skupiny pro VTEI (kde byli knihovníci vědeckých knihoven, vedoucí VTEI při velkých podnicích a překladatelé i tlumočníci) při Československé vědecko-technické společnosti, sídlící v Ostravě na Tř. Karla Maye. Na podzim 1989 dostala Čestné uznání za dlouholetou činnost. Po Sametové revoluci členové odborné skupiny sami sobě projevili nedůvěru, sami sebe vyřadili ze svých řad a ukončili v květnu 1990 svou činnost.
RK má syna Martina Karáska, narozeného v r. 1980 v Olomouci. Nebyla vdaná. V Olomouci bydlela 9 let na Hotelovém domě a 1977–2017 na ul. Heleny Malířové v Olomouci a nyní bydlí v Uničově spolu se synem. Spoluautorka bibliografie s Václavem Prchalem: Životní prostředí (objevilo se v knihovně Kongresu ve Washingtonu). Autorka Soupisu děl J.A.Komenského ve fondu SVKOL.

Osobní a písemné sdělení dopisem 1.3.2023 hš

Mgr. Růžena Karásková

Syn kožišníka Josefa K. R. 1841 vyučen kožišníkem, po vyučení podnikl vandr po slezském Landeku a Kudowa, Teplic v severních Čechách a do Mnichova. Nadaný kreslíř. Autor šumpeských městských vedut, které vznikly v letech 1838–1843 a dostaly se do šumperského muzea. Zemřel na následky tyfu v 19 letech.

Filipová,M.: Autor šumperských městských vedut Johann Evangelist Kastner. Severní Morava. sv.84. 2002. S. 27–42. BSSSM.seš.3 (15.).Ostrava 2002. S. 74.

Syn vesnického kováře. Vystudoval na bohoslovecké fakultě v Olomouci, 1846 byl vysvěcen na kněze. Dva roky působil jako kaplan ve Velkém Týnci, poté se stal vikářem v Kroměříži. Když byl v Kroměříži založen chlapecký seminář, stal se na něm učitelem přírodopisu. 1872–1887 působil jako farář a děkan v Holešově. Po založení Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci se stal jeho stálým spolupracovníkem. Hodně publikoval v ČVSMO. Z jeho odborné přírodovědné práce nutno uvést spis „Ptactvo moravské“ (1889) a zajímavou studii „Bludovit neboli tak zvaná hornina silochroitová, nerosty a geologické poměry v okolí Bludova“ (1885). V okolí Bludova se nalézá taktit – nazelenalý až bělavý nerost s hnědými a červenými krystaly granátu – hesonitu, tzv. „Bludovit“, jehož název navrhl právě Rudolf Kašpar v roce 1884. Jeden kámen byl vsazen do základů Národního divadla v Praze.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.12.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1999.S.25; Fischer, Richard. Olomoucký památník. Olomouc 1938. S. 132–133.; Spurný, F.: Osobnosti Bludova. Web. Bludov.

Evangelický farář. Působil v Hradci Králové 13 let a pak přešel do Olomouce, kde působil od 21.8.1991 do 26.9.2004. V tři­náctiletém údobí kázal také v Šumperku. Odešel do Brandýsa nad Labem, kde je farářem. Mgr. Jan Kašper je kazatelem Československé církve evangelické.

Jeništová, Ivana: Rozloučili jsme se s kazatelem CB Janem Kašperem. Rozhovor. In: Posel, 5, 2004.;

Absolvoval gymnázium a bohosloví v Litomyšli, bohosloví v Brně r. 1833, člen řádu augustiánů v Brně, klášter. knihovníkem, od r. 1835 prof. filozofie v Brně. R. 1840 asi v Olomouci. 1844 zproštěn profesury pro názory nemilé církvi. 1869 odešel do Ameriky. První redaktor Moravských novin 1848–1852, pseud. Třebovský František. Matouš – řádové jméno. Šembera mu vydal v Olomouci knížku Mostek. 1841. ;Překládal Goetheho.

Vopravil, J. Slovník pseudonymů. Praha 1973, S. 771–772. ; Slovník českých spisovatelů. Praha 1964, S. 221–223. ; Hýsek, M. : Literární Morava. Praha 1911, S. 18–23. ;.

Narozen v rodině domkáře v Rudolticích (n.m.č. obce Sobotín). Vyučil se kovářem. V mládí strávil 14 le ve Vídni. Po návratu do rodiště pracoval jako kovář ve strojírně v Petrově nad Desnou. Již v té době sbíral nerosty. Byl přezdíván „králem kamenů“. Studoval literaturu o nerostech, navázal styky s profesionálními mineralogy. Po uzavření strojírny byl lamačem v lomu v Krásném (m.č. Hraběšice). V době nezaměstnanosti v 30. letech se živil sběrem nerostů. Stal se nejvýznamějším sběratelem nerostů na severozápadní Moravě a objevil zde řadu nových nerostných nalezišť. Nerosty dodával i do Moravského muzea v Brně, ale také dalších muzeí, škol a obchodů s přírodninami, zvl. v Německu a Rakousku. Po ukončení 2. světové války se přihlásil k odsunu dobrovolně. Po těžké nemoci zemřel v Horním Hesensku a pohřben je v obci Luh.

BSSSM, seš.4 (16.) Ostrava 2003. S. 49–50.

Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Velmi jej ovlivnil prof. V. Prasek, který mu předal lásku k vlastivědě. V sextě studioim přerušil a vydal se na cestu do Polska a Ruska. Po návratu do vlasti odešel do Brna, kde v roce 1889 maturoval na učitelském ústavu. Od mládí se zajímal o historii slovanských národů, učil se rusky, ukrajinsky, polsky, slovinsky, srbochorvatsky a lužickosrbsky. Hodně cestoval po střední a východní Evropě. Ve všech obcích, kde působil vedl obecní i školní kroniky. Klimešova láska k rodnému kraji a zájem o regionální historii a vlastivědu je zřejmá v mnoha článcích publikovaných v časopisech: Moravský sever, Stráž Moravy i ve sbornících. V roce 1923 vydal vl.nákladem v Zábřehu Politický okres zábřežský, o rok později Zábřeh a okolí v době minulé a knihu Vlastivědné vycházky a výlety ze Zábřežska (1924). Penzi trávil od roku 1927 v Dubicku. Psal kroniky několika obcí : Dubicka, Hrabové, Leštiny, Bohuslavic a Sudkova. Spolupracovat též s VSMO.

Hubálek, J.: Učitel Josef Klimeš. Severní Morava,sv.16. Šum­perk 1968, S. 80–82. ; Hekele, F.: Vzpomínky na vlastivědné spisovatele. Severní Morava, Šumperk 1957, č.1.S.44. Klapil, P.: Nad lidovými nápěvy severní Moravy.In: V Zábřeze na rynku. Šumperk 1987, S. 5–23. ; Doupalová, Eva: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí. Olomouc, UP 1987.

Otec Doc. Stanislavy Šprincové.

Vyrůstal v rodině finančního úředníka. Navštěvoval gymnázium v Uherském Hradišti (1943–50), z něhož byl v septimě pro kázeňský přestupek vyloučen. Rok pracoval jako dělník a středoškolské vzdělání dokončil na dvanáctileté střední škole v Gottwaldově (Zlíně, maturita 1953). Působil jako pianista v různých jazzových kapelách. Po dvouleté vojenské službě v Opavě (1953–55) začal studovat na Hygienické a Lékařské fakultě v Brně a Praze (1955–57), pak vystřídal několik zaměstnání (skladník, horník). Od 1959 pracoval jako osvětlovač v Čs. televizi, 1961–63 absolvoval dvouletou večerní školu FAMU a 1963 se stal televizním kameramanem. Stejné povolání vykonával i v kanadském exilu, do něhož odešel v říjnu 1968. Žije v Ottawě, kde od 1979 spolupracuje s místní televizí a rozhlasem a věnuje se literární činnosti. Povídky začal Klobouk psát již na konci 50. let, publikovat však začal až v exilu: česky v Proměnách (New York), v překladech v kanadských a severoamerických časopisech, mj. Chicago Review, Stories, Partisan Review (oba Boston), Artful Dodge (Wooster, Ohio), jakož i ve Švýcarsku a na Novém Zélandě. Časopis Tvar otiskl 1997 v příloze Tvary č. 19 jeho rozhlasovou hru Andrea a prózu Oslava mých jednašedesátých narozenin. V Čechách byly uvedeny rozhlasové hry Dva někdy někde (1964) a Erupce (1968), další byly realizovány v SRN (Způsoby mých bližních, 1969; Ještě jednou na Coney Island, 1985; Dýchání, 1987) a v Kanadě (Zabijáci, 1971; Linda, 1972; Ptáci, 1972; Blázen a smyčcové kvarteto, 1972, v Českém rozhlase 1993).

Kloboukova první větší próza Jazz II. Parents je situována na Moravu 40. let. V příběhu manželské krize viděné očima dospívající dcery autor usiloval o formu „jazzové literatury“, která vychází z mozaiky jednotlivých vypravěčských sekvencí. Ke světu gymnazijních studentů se pak Klobouk vrátil v próze Jazz I. Po válce. Vylíčil v ní atmosféru roku 1951 na střední Moravě s důrazem na jazykovou expresi a na bizarní protiklady mezi groteskností nové politické reality a spontaneitou jinošské psychiky. Odlišnou poetiku mají texty ze sbírky Návrat domů a jiné povídky, ve které převládají polohy hororu, obrazy traumatických stavů, komunikační destrukce, jakož i motivy absurdity, katastrofické vize civilizace a emigrantské reflexe. Autor zde zpravidla preferuje metodu vnitřního dialogu a klade důraz na psychologickou atmosféru. Do severoamerického prostředí Klobouk zasadil román Můj život s Blondie, humoristické vylíčení kultu hvězdiček populární hudby, promítnutého do protikladu životního snu a úzkostného lpění na každodenních rituálech. Autorovy básnické texty z let 1964–84 jsou soustředěny v souboru Hudba po půlnoci. Spojuje je užití hudebních motivů, zpovědní intonace verše a retrospektivní návraty do krajiny dětství. – Kloboukova rozhlasová, jazykově i tvárně důmyslně vystavěná psychodramata (využívající často postupů asociativního řetězení myšlenek, návratnost motivů, variace, cézury apod.) tematizují v různých obměnách především bezútěšnou banalitu lidské existence, absenci (nejen mravní) sebereflexe a neschopnost hrdinů navázat jakýkoli smysluplný dialog či plnohodnotný vztah, přičemž žánrově oscilují mezi prvky tragickými, komickými a absurdními (Dva někdy někde, Způsoby mých bližních, Erupce, Zabijáci, Rodinný portrét, Ještě jednou na Coney Island, Andrea). Ve hře Setkání v Kanadě se autor vrátil k problematice emigrace a hledání nové identity. – Antikomunistický manifest (napsán 1975) je nesmlouvavou esejisticko-beletristickou filipikou proti ideologii komunismu, kterou chtěl Klobouk poukázat na nebezpečí infiltrace této ideologie do západních společností. BIBLIOGRAFIE Beletrie: Jazz II. Parents (angl., P, Ottawa 1979); Návrat domů a jiné povídky (Zürich 1979; česky: 1990); Jazz I. Po válce (P, Eggenfelden 1983; přeprac. s tit. Kdo stoupá do schodů, 2006); Můj život s Blondie (R 1993); Hudba po půlnoci (BB 1994); Winfield, Linda, Obležené město (PP a rozhl. hra, 1995, z angl. originálu přeložili L. a R. Pellarovi); Rozhlasové hry 1, 2 (1996, 1998; svazek 1 obsahuje: Dva někdy někde, Způsoby mých bližních, Erupce, Zabijáci, Blázen a smyčcové kvinteto, Ještě jednou na Coney Island; svazek 2 obsahuje: Setkání v Kanadě, Dýchání, Rodinný portrét, Andrea, Linda); Protikomunistický manifest (E 1997).

Bráblík, F.: Předmluva, in J. K., Rozhlasové hry 1 (1996); Exner, M.: Doslov, tamtéž; týž: Doslov, in J. K.,
Rozhlasové hry 2 (1998); M. Písková: Český Kanaďan. Vejlupek, Miroslav: Empirik osobitého hledačství i výrazu. Myslív – Milčice, únor 2003. Ševčíková, Hana – osobní korespondence. Fabián – Janásková – Ševčíková: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Ju-Na. Valašské Meziříčí 2010. S.21.;

http://www.youtube.com/watch?…

V Olomouci v Okresní knihovně Olomouci, duben 1995.Hostem Literární kavárny, uváděl Richard Pogoda.

Studoval na nižším gymnáziu v Šumperku a vyšším v Lanškrouně. 1890 byl vysvěcen na kněze, poté navštěvoval Teolog. fakultu ve Vídni. 1896 dosáhl doktorátu teologie. 1891–1903 byl prof. orientálních jazyků, 1894–1903 dogmatiky ny řádové vysoké škole. 1913 byl zvolen proboštem kláštera Klosterneuburg. Pro své zásluhy o obec Klosterneuburg byl jmenován čestným občanem. Byl výborným klavíristou, členem ředitelství Společnosti přátel hudby a Spolku koncertního domu ve Vídni. Byl zakladatelem lid. liturgického apoštolátu. Byl jmenován kanovníkem.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.12.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě,1999­.S.28;

P. Antonín Kobliha studoval na gymnázium v Kroměříži, poté teologii v Olomouci, kde byl roku 1875 vysvěcen na kněze. Dva roky působil ve Vyškově, 1877 se stává kaplanem u sv. Mořice v Olomouci, 1882 dómským vikářem. 1880 stál u zrodu hudebně pěveckého spolku Žerotín. Patřil také ke spoluzakladatelům Národní jednoty.

Působil 1898–1919 v Hodoníně, prof. náboženství na reálce, r. 1919 jmen. prof. slovenské literatury a estetiky na teol. fak. v Bratislavě. Spoluprac. OSnaučného. Člen DLU 1918 –1931. pseud. Alois Vítkovec;L. P. C. ;Pr. Ot. Ivanov (podle rodiště. Pohřben na Sv. Hostýně.

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963, S.698.; Poselství.Olomouc 1938, S.285–286.; Vopravil, J.: Slovník pseudonymů…Praha, SPN 1973, S.795.; Lid.demokracie, 21.5.1993, .

Bratr Aloise Kolíska. Farář na dómě v Brně od 1900. Hudební skladatel sakrálních písní.

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963, S.698.; Chmel, Z.: Galerie brněnských osobností, 1.díl, Brno 1998.

Po studiích na SKŠ Brno pracoval v Městské knihovně v Litovli, poté v Okresní knihovně v Olomouci, kde byl vedoucí oddělení společensko-politické literatury. Dálkově vystudoval FFUP. Mezitím působil asi dva roky jako vedoucí Městské knihovny ve Šternberku. V roce 1979 odešel pracovat do Krajského vlastivědného muzea v Olomouci jako literární historik, kde se po roce 1990 stal ředitelem ( v letech 1992 – 1998 ). Od roku 1999 působí jako realitni makléř v Litovli. Bohatá publikační činnost v oblasti ikonografie měst na střední Moravě. Vypracoval ikonografickou databázi a rozsáhlé bibliografické databáze, orientované na historii a architekturu města a vesnic Moravy a českého Slezska. Bydlí v Litovli, kde mu byl vrácen v restituci dům s lékárnou U dobrého pastýře na náměstí Přemysla Otakara, kde je realitní kancelář DIMAS ( data-informace-Morava a Slezsko ), která se mj. zabývá i vydáváním regionálních tisků, kalendářů aj.

Na www.ikonografiemoravy.cz, www.ikonografielitovle.cz, www.dimasreality.cz přehled knih a publikační činnosti PhDr. Vítězslava Kollmanna.

V roce 1959 absolvovala Katedru knihovnictví FFUK Praha a poté nastoupila do metodického oddělení Krajské lidové knihovny v Olomouci. Později pracovala jako vedoucí metodického oddělení, vedoucí Katalogizačního oddělení v Okresní knihovně Olomouc. Pedagogicky působila v Ostravě v postgraduálním studiu a knihovnických kurzech. Publikovala v odborném knihovnickém tisku: Čtenář (1976), Naše knihovna (1974–1979), Z knihovnické praxe (1974, 1988) ad.Manželka spisovatele a vědce, emeritního profesora UPOL Stanislava Komendy.

Sto let české knihovny v Olomouci. Olomouc Okresní knihovna 1989.

Mgr. Eva Komendová

Po osiření pobýval u tety ve Strážnici a ve třinácti letech se vrátil do Nivnice. V roce 1608 začal studovat na vyšší latinské českobratrské škole v Přerově a od roku 1611 na německých evangelických školách, nejprve na akademii v Herbornu, potom na univerzitě v Heidelbergu. Po skončení studií (1614) se vrací do Přerova jako učitel latiny. O 2 roky později byl vysvěcen na kněze Jednoty bratrské a po dalších 2 letech se ujal řízení bratrského sboru v severomoravském Fulneku. Odtud musel po bitvě na Bílé Hoře utéci, jako bratrský kněz se skrýval nejdříve na Moravě pak v Čechách. Dne 3. 2. 1628 opustil vlast a odešel do exilu do polského Lešna. Po vypálení Lešna koncem dubna 1656, při kterém přišel o celou knihovnu i svůj majetek, se uchýlil do Amsterdamu v Nizozemí. Tam vyvrcholila Komenského vědecká a literární činnost. Vydal asi 60 spisů, některé z nich už v předchozích letech (např. známý „Labyrint světa a ráj srdce“ hned po Bílé Hoře). Z jeho pedagogických spisů : “Svět v obrazech”, “Školu hrou” a “Didaktiku”. Jeho celoživotní snahou bylo sjednocení veškerého lidského vědění na základě jeho zpřístupnění všem. Položil základy novověké pedagogiky. Jan Ámos Komenský zemřel 15. listopadu 1670 v Amsterodamu a 22. listopadu byl pohřben v Naardenu (20 km jihovýchodně od Amsterodamu), kde je památník.

Kujal, Bohumír: Pedagogický slovník.1.sv.Praha spn 1965, S.215–222. ; Mezihorák, F.: Galerie velkých Evropanů. Nakladatelství Olomouc 2002. S. 105–107.;

Bedřich Koňařík po valašskomeziříčském gymnáziu studoval bohosloví v Olomouci. V roce 1903 byl vysvěcen na kněze. Jako kněz působil na různých místech. V Kunčicích pod Ondřejníkem založil protialkoholní léčebnu, jejímž byl v letech 1909–1916 prvním vedoucím. V roce 1922 odešel jako farář na odpočinku do Prahy, kde byl poradcem v protialkoholním referátu ministerstva zdravotnictví a v roce 1923 byl jmenován ředitelem abstinenční léčebny v Tuchlově u Teplic-Šanova. Napsal odbornou práci s názvem Léčení alkoholem u nás a v cizině. Cenný je jeho Bibliografický přehled protialkoholní literatury (1940). Náměty pro svou literární tvorbu volil z Valašska a zobrazoval výjimečné, chorobné postavy v povídkách (Judita, 1917) a v románu Nedobrý. Je také autorem divadelní her Marnost nad marnost či Legenda. Autobiografické rysy má román Hospic u zlaté hvězdy. Další jeho díla jsou např. Emča detektiv (1933), novela Sestry smrti (1937). S Milošem Kašlíkem spolupracoval na tvorbě dialektologického Valašského slovníku.

Bedřich Koňařík-Bečvan. Historie – Výročí. Šipinky : časopis pro kulturu a společenský život města Valašského Meziříčí. 1998, č. 7, S. 13.

Bedřich Koňařík-Bečvan. Kulturně historický kalendář. Informační zpravodaj města Valašské Meziříčí, 1984, č. 2, S. 21.

Kubela, Rudolf. Literární odkaz Bedřicha Koňaříka – Bečvana. Zpravodaj Okresního vlastivědného muzea ve Vsetíně. 1990, S. 42–43.

Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska. Valašské Meziříčí : Občanské sdružení Valašské Athény, 2000. S. 81.

Narozen v Holici u Olomouce.

Vystudoval FF UP v Olomouci s uměnovědným zaměřením a specializací na literaturu, divadlo a film (1969–1974). Od roku 1975 pracoval patnáct let jako ředitel a dramaturg Divadla hudby v Olomouci. Od roku 1991 pracuje v Památkovém ústavu v Olomouci jako vedoucí oddělení evidence, dokumentace a informatiky. V letech 2005–2010 byl ředitelem Památkového ústavu v Olomouci. Se sběratelskou aktivitou začal ještě během studií v roce 1972. Během 40 let tak postupně a nesoustavně vznikla soukromá sbírka naivního umění a projevů art brut, která dnes čítá přes 550 děl od více než čtyřiceti českých a slovenských autorek a autorů. Kolekce byla občas půjčována a vystavována na Slovensku (Bratislava, Žilina), též v Šumperku, Olomouci, Liberci, Praze. Natočil videosnímek" Naivní oči Antonína Řeháka".

Umělci čistého srdce. Muzeum umění, Olomouc 2001, S. 102–103; Ryšavý, Milan: … A blahopřejeme. Kdy-kde-co. Červenec,srpen 2014.S.3.

Holice jsou částí města Olomouc.

Absolvoval studia na gymnáziu v Kroměříži, poté bohoslov. fak. v Olomouci, kde r.1897 byl vysvěcen na kněze. V Olomouci pracoval od r.1901 na arcibiskupství, od 1921 centrál. ředitel arc. statků olomouc. arcidiecése, od r.1923 prof. lesnické fakulty v Brně. Byl zvolen rektorem Vysokého učení zeměd. v Brně v letech 1933 – 34. Zabýval se hlavně pěstováním lesů a lesnickým názvoslovím. Sestavil a vydal Naučný slovník lesnický 1934 – 1940.

Mgr.ing.Jaroslav Pinkava;/mv/: Vzpomínka na dr.J.Konšela, Lid.demokracie, 1990, 16.6., S.4.; (pš): Výročí profesora J.Konšela, Lid.demokracie, 30.8.1988, S.4.; ČBS, Praha 1992, S.337; Velkobystřické noviny, 1/1990, S. 5–6;

Absolvovala Střední knihovnickou školu v Brně a poté pracovala v Přerově. Odtud přešla do Šternberka, kde začala působit v knihovně v letech 1964 – 2003. Zprvu jako řadová knihovnice a od roku 1992 do 2003 jako vedoucí knihovny. Po roce 1989 se podílela na městské samosprávě. V roce 2008 obdržela Cenu města Šternberka za celoživotní činnost v kultuře. Hodně publikovala články o historii knihovny a zabývala se též genealogií.

Hlůzová, Vlasta: Prošli Šternberskem. Šternberk 2015. S.80. https://otavinka.blogspot.com/…nicky-k.html

Rozená Štefková.

V literárním životě píše pod pseudonymem Jiří Stadník. V roce 1950 maturoval na gymnáziu v Přerově a poté studoval na FFUPOL obor historie a filozofie, absolvoval 1954. V roce 1955 působil jako učitel v Němčicích nad Hanou a v letech 1956–1959 v Kojetíně. Poté archivářem v Zábřehu na Moravě v údobí 1959–1965 a od r. 1965 do r. 1978 knihovníkem ve vědecké knihovně v Olomouc. Od září 1978 působil v Krajském pedagogickém ústavu v Olomouci, kde měl na starosti školní knihovny. Aby mohl tuto činnost odpovědně vykonávat musel ještě vystudovat na FFUP bohemistiku se zaměřením na metodiku pro školní knihovny, což se mu podařilo v roce 1976. V roce 1991 odešel do důchodu. V letech 1997–2011 pracoval v olomoucké Arcidiecézní knihovně na Wurmově ulici. Poezii začal publikovat zprvu časopisecky už v 60. letech a to především v Literárních novinách a ostravském časopisu Červený květ. Knižně debutoval v 68 letech v roce 1999 básnickou sbírkou Jabloňové listí. BB je plna vzpomínek na smutné dětství a domov. Lyrické básně vyjadřující smutek na duši vyšly v další BB s názvem Po dešti čisto (2006) – která je ilustrována půvabnou grafikou Anny Grmelové. Následovala BB Kraj nevyvolený (2007), kde opět vzpomíná na své dětství, které označuje jako „zářivý střípek rozbitého světa“. V roce 2009 vyšla BB Trs života, kde se opět vyskytují motivy smutku a smrti. V knize je Cinybulkova grafika. Poslední sbírka Nejsme sami (2011) je kromě smutku doplněna motivem samoty a vírou v Boha. Sbírky vycházely jako nevázané bibliofilie. Básnické sbírky do knihoven daroval, ale nepřál si být uváděn ani v katalogu, ani v kalendáři. Zemřel na covid.

Kolář, Bohumír: Stádníkův Trs života. In: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc. Almanach 2006–2009. Olomouc 2009. S. 183. Kolář, B.: Jiří Stadník nečeří hladinu, ale rozmlouvá dílem. www.olomouc.cz (7.7.2009). Chomiszaková,Iva: heslo Jiří Stádník.In: spisovatele.upol.cz

PhDr. Jiří Koplík (1976)

Do školy chodil v rodišti, později v Lošticích, poté abs. učitelský ústav v Poličce. Působil v Klopině, Sudkově, 1908–1910 v Úsově, od r. 1912 do 1945 v Postřelmově, kde též kronikářem obce a v letech 1937– 1939 a po osvobození 1945–1950 ředitelem školy v Úsově. Znalec květeny a zvířeny.

Úsovská škola.Sborník k 60.výročí otevření české školy.(vyd.asi 1991).S.28.;.