Osobnosti Moravy.eu

Od r. 1958 působí a žije v Příkazích: Byl ředitelem ZDŠ.

Stárek, Z.: Slovník čes.sbormistrů­.II.Praha 1992, S.710.;.

Vl.jm. Karel Drápal Syn herce Karla Želenského (1865–1935), pro odlišení přijal později křestní jm. Drahoš. Divadlo začal hrát v r. 1913 u divadel. společnosti J. Burdy, v letech 1920 – 1923 půs. v Olomouci jako šéf činohry, od 1924 v Praze, od 1953 ředitelem ND do 1958. Za pobytu na Slovensku 1946–1952 působil jako prof. konzervatoře a pozsději VŠMU Bratislava. Taky používal pseudonym: Šohard K.

Národní divadlo a jeho předch;dci.Praha Academia 1988.S.599–600;. Biografický slovník Slezska a severní Moravy.11.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1998.S.146;

Zakladatel a nestor čs. školy dabingu. Za 2. svět. války ředitel Horáckého divadla v Třebíči, do 1969 Hudebního divadla v Karlíně, Praha. Z díla: Hamlet. 1962;Richard III. 1976;Dvanáct rozhněvaných mužů. 1990. ;

ČBS.Praha, Academia 1992, S.834.;.

Studoval SGO v letech 1957–1960, pak přírodovědeckou fak. na UP, v letech 1967–1978 učil ve Vsetíně, potom ve Šternberku. V roce 1989 byl jmenován metodikem Krajského pedagogického ústavu v Olomouci a od téhož roku působil jako středoškolský pedagog na SG. V roce 1992 byl jmenován do funkce ředitele SGO kde do roku 2007. Bohatá publikační činnost. Autor a spoluautor středoškolských učebnic. Autor odborných textů a medailonků, jimž vzdal hold osobnostem vzešlých ze Slovanského gymnázia. Byl mu udělen Zlatý odznak TISu Summa Laudat honoratus a v roce 2005 byl na francouzském velvyslanectví v Praze dekorován Řádem akademickým palem.

Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Su-Žv Valašské Meziříčí 2011. S. 101. Nekrolog.

V Lošticích absolvoval měšťanskou školu a poté se v Olomouci vyučil řezbářem. V roce 1948 nastoupil na SUPŠ v Praze. Po jejím absolutoriu se věnoval restaurování historických dřevěných památek. Sochařský ateliér měl ve svém bydlišti ve Veltrusech. Členem ČFVU od roku 1958, též členem Ubie výtvarných umělců Praha a Asociace restaurátorů. Účastnil se řady kolektivních výstav. Samostatně vystavoval v Mladé Boleslavi v roce 1990.Restauroval skulptury v interéru kostela sv. Havla v Poříčí nad Sázavou v letech 1954–1958. 60 skulptur z dílny barokních sochařů Jelínků; 237 skulptur z dílny M. Brauna v kostele sv. Klimenta v Praze. Spolupracoval na realizaci Olomouckého orloje.

Novotný, J.: Bohumil Zemánek, umělec, žijící mezi námi. Listy Měˇu, Veltrusy. 1990. Filipová, M. – Turková, A.: Kdo je kdo ve výtvarné tvorbě na Šumpersku. Šumperk 2010. S.83.

Rodina žila v Novém Městě nad Metují. Po záboru Sudet odešla rodina do Drážďan a vrátila se do vlasti až po roce 1945, kde maturoval na gymnáziu. Poté odešel studovat němčinu a historii na FFUP v Olomouci od r. 1951. Ve své diplomové práci se zabýval Řádem německých rytířů na severní Moravě a ve Slezsku. Po promoci odešel v létě 1956 na umístěnku na ONV Bruntál, kde vedl muzeum.Spravoval též muzeum v Krnově. Funkci ředitele zastával až do roku 1967, kdy vážně onemocněl. Po léčení odešel do Okresního archivu v Krnově. V prosinci 1968 emigroval. Zprvu pracoval v archivu Řádu německých rytířů ve Vídni a pak odešel na univerzitu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se habilitoval jako doc. Pohřben do rodinné hrobky v Krnově.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Nová řada,č.1.(13.) Ostrava 2000. S. 112.

Doc. PhDr. Viktor Weiser

Narozen v Tučapech u Dubu (n.m.č. městyse Dub nad Moravou) v rodině rolníka jako jeden z deseti dětí, z nichž pak pět vystudovalo střední školu. Absolvoval reálku v Prostějově. Doplňovací maturitu udělal na Učitelském ústavu, poté zkoušku učitelské způsobilosti a odbornou zkoušku z předmětů prvního odboru (český jazyk, zeměpis, dějepis). Nejprve působil na škole v Luboměři, pak v Tršicích. V roce 1922 byl jmenován ředitelem na nově založené měšťanské škole ve Velkém Týnci, kde působil do r. 1936. V roce 1936 byla postavena nová školní budova a založena měšťanská škola v Holici u Olomouce. Štěpán Vychodil vyhrál konkurz a stal se od 1.9.1936 ředitelem holické školy, kde působil do 31. 8. 1941. Poté byl německým vedením jako politicky nespolehlivý předčasně penzionován. Po osvobození v roce 1945 se do holické školy opět vrátil a působil zde jako ředitel ještě od 1.11.1945 – 7. 2. 1949. Zemřel v brněnské nemocnici na zhoubný nádor hlasivek.
Týnecká i holická škola dosahovaly za jeho vedení velmi dobrých výsledků. Pracoval veřejně v Sokole, v obecní knihovně a členem politické strany nebyl. Otec Zdeňka Vychodila (*1925).

Vychodil, Zdeněk: Významné holické osobnosti. Rkp. Základní škola Holice 1936–1996. Olomouc 1996. S.7 a 9. Fotografie.

Ředitel Slovanského gymnázia v Olomouci a učitel latiny a řečtiny v letech 1889–1907.

Fischer, R. : Olomoucký památník. Olomouc 1938, S. 344. ;Památník 60. výročí českého gymnázia v Olomouci. Olomouc 1927, S. 29 /foto/;S. 170–171 působnost. ;Símě hořčičné. Olomouc 1947, S. 17. ;údaj o narození dr. Spáčil, Vl. OA Olomouc, 20. 1. 1992. ;.

V roce 1951 maturoval na gymnáziu v Kroměříži. Vystudoval hudební vědu a historii na UP v Olomouci. Působil jako vedoucí Okresního muzea v Přerově. Autor řady regionálních publikací.

Československý hudební slovník osob a institucí.2.M-Ž.Praha 1965.S.914.;

PhDr. Gustav Vožda

Primariát nemocnice v Olomouci převzal v roce 1907 a v letech 1922–1935 byl ředitelem olomoucké zemské nemocnice, Jeho přičiněním bylo zřízeno ušní, nosní, krční oddělení, vystavěn tuberkulózní pavilon, postaven dům pro rodiny zřízenců a byty pro sekundární lékaře. Byl též předsedou Župy olomouckých lékařů a lékařského vědeckého spolku. Docent spec. patologie a terapie na univ. v Brně, odbor. spisovatel. Byl znalcem i milovníkem a interpretem hudby a zpěvu. Za období pobytu v Praze se r. 1906 oženil s přední a nejoblíbenější sólistkou Národního divadla v Praze Amálií Bobkovou (1874–1956), která vynikala zejména v operách Bedřicha Smetany. Na scéně ND Praha vystupovala v letech 1900–1911. Po odchodu za manželem do Olomouce byla zvána do Prahy k pohostinnému vystupování. Pan primař Votruba byl nápomocen českému divadelnictví v Olomouci jako předseda Družstva českého divadla. Dne 1.2. 1935 odešel ze zdravotních důvodů na odpočinek do Prahy, kde tři měsíce poté zemřel.

Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha 1970, S.234.; Kdy kde co v Olomouci 1993, červen, S. 2.

Doc. MUDr. František Votruba

Po absolvování LF MU v Brně r. 1936 nastoupil jako vojenský stipendista v nemocnici ve Šternberku. Po demobilizaci 1939 pracoval až do konce války v dětské léčebně tuberkulózy v Košumberku ve východních Čechách. V r. 1945 byl jmenován ředitelem dětské plicní léčebny v Šumperku a setrval tu více než 30 let. Byl poradce Ministerstva zdravotnictví. Jako externí učitel přednášel na Fakultě dětského lékařství UK v Praze a LF UP v Olomouci.

BSSSM, seš.5 (17.) Ostrava 2004. S. 145–146.

Majitel Vápenky v Mladči, která na Josefa 2013 oslavila 100. výročí založení. Ing. Ladislav Vitoul přejal řízení podniku v roce 1992 a vybudoval v průběhu let mezinárodně uznávaný podnik, který patří mezi 100 nejlepších firem v České republice. V listopadu t.r. ji byl udělen diplom v kategorii „Dynamický růst a stabilita“. Dne 27.11.2015 na slavnostním galavečeru ve Španělském sálu Pražského hradu převzal toto prestižní ocenění z rukou předsedy Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Ing. Ivana Pilného. Na jaře získal již potřetí ZLATÝ PERMON za dlouhodobou, stabilní, důvěryhodnou a solventní činnost firmy. Po celé Moravě je VÁPENKA VITOUL s.r.o. a zejména její ředitel, vnímán jako výrazná osobnost. Jeho šlechetné jednání je oceňováno nejen v kultuře, ale i v sociální sféře celé Moravy. Jeho postava je navždy zvěčněna v Benešově betlému v Lošticích.

Ševčíková, Hana: Prosincová výročí středomoravského regionu. č. 12. 2020 Týnecké listy.

plk.v.v. Ing. Ladislav Vitoul

Rodina přišla do Šternberka ze Slovenska v roce 1948. Po ukončení základního vzdělání pokračoval ve studiu 1952 – 1956 – Vyšší průmyslová škola strojnická Uničov 1975 – 1978 – Filozofická fakulta Univerzity Palackého Olomouc, katedra Teorie kultury 1979 – jmenován doktorem filozofie /PhDr./ v oboru Teorie a dějiny výtvarného umění na FFUP v Olomouci 1990 – udělena vědecká hodnost kandidáta pedagogických věd /CSc/ na Masarykově univerzitě v Brně za práci na téma Výtvarné umění a ekologická výchova. Zaměstnání 1956 – 1970 Uničovské strojírny Uničov – jako obchodní zástupce 1970 – 1978 Opravárenský závod 026 Šternberk – jako obchodní zástupce 1978 – 1990 Krajské vlastivědné muzeum Olomouc – ředitel 1990 – doposud – svobodné povolání – spisovatel, básník, publicista.

Společenské aktivity 1980 – 1990 členem vědecké rady FFUP Olomouc. 1980 – 1990 externím učitelem na katedře Teorie kultury FFUP Olomouc 1981 – 1990 členem vědecké rady Památníku národního písemnictví Praha 1980 – 1990 člen vědecké rady Okresního vlastivědného muzea Šumperk 1983 – 1990 členem Umělecké komise pro volné umění při ČFVU v Olomouci 1980 – 1990 členem Umělecké komise pro výtvarné umění Ostrava 1984 – 1990 člen Krajské rady muzeí a galerií Severomoravského kraje 1985 – 1990 člen Krajské rady muzeí a galerií Jihomoravského kraje 1996 – doposud – člen Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků Praha 2001 – doposud – člen Unie českých spisovatelů Praha 2006 – 2012 – Literární klub Olomouc

Bibliografie

Úvod do teorie životního prostředí – učebnice pro vysoké školy Šternberk – kolektivní obrazová publikace Smutek psích očí – tematické povídky o psech a jejich soužití s lidmi – 2000 Libor Vojkůvka – monografie o známém naivním malíři – 2000 Štěstí v naivitě – básně mladého věku – 2001/ insitní juvenilia/ Šternberská studna – tematické povídky ze společenského života – 2001 Křest vínem – tematické povídky o sdružení Přátel Dionýsova džbánku – 2002 Paralelní svět – tematické povídky ze světa duševně nemocných – 2003 Přelízky – románová novela o útěcích od civilizace a o smyslu emigrace – 2004 Listí na vodě – tematické povídky o rybářích, rybách a stromech – 2005 Klamy – tematické povídky ze světa méně obvyklých zvířat a lidí – 2006 Alter Ego – novela z doby nedávné i současné – 2007 Milé promile – povídky ze Šternberských hospůdek – 2008 I vrány zpívají – soubor insitních básní 2000 – 2007 – 2008 Nekrology – o těch co nejsou, ale měli by být ještě mezi námi – 2009 Josef Sedlák – Kam odlétají ptáci – básně /jako editor/ – 2009 Josef Sedlák – Jarní vítr- básně mladého věku /jako editor/ – 2009 Josef Sedlák – Dobrou noc vrány – Dobrou noc majolenky – překlady/jako editor/ – 2009 Igor Hejmovský – Psáno doutníkem – básně /jako editor/ – 2009 Povídky od Sitky – povídky motivované říčkou Sitkou / vydání 2010/. Jizvy hvězdné hory – insitní básně popírající současnou postmodernu /Vydáno 2010/. Racek na Hané – Rodnému kraji a přátelům insitní poezie. /Vydáno 2011/. Plavci – plavecké sporty ve Šternberku – hledání dějin města /jako editor/ – Vydáno 2011 Anamnéza štětcem – literární triptych o šternberských /insitních?/ malířích /2012/ Boršč – novela věnovaná posledním dnům Igora Hejmovského a jeho otci Vladimírovi /2013/ Apoštol fikce – novela o amatérském pedagogovi, který učí malbě /2014/ Cizí stopy – epické předlohy a jejich transformace do jazyka poezie /2015/ Město v slzách – bibliofilské vydání vybrané poezie /2016/ Manéž klaunova slova – kritický pohled na současnost /2017/ Kontrapunkt slova a hudby  – hold hudbě /2018/ Pro i proti – novela o tom, co bylo a je Večerní meditace – ze všeho trochu – básně

Ocenění Památník národního písemnictví – Čestný diplom za rozvoj literárního muzejnictví a kulturních literárních styků Filozofická fakulta Olomouc – Pamětní list Za úspěšnou spolupráci a zásluhy o rozvoj fakulty Zlatá medaile Univerzity Palackého – za spolupráci a rozvoj vysokého školství v Olomouci Zlatá medaile Univerzity Palackého z roku 1948 udělena k padesátiletému jubileu Vyznamenání udělené Krajem Ostrava – Vzorný pracovník kultury Medaile Památníku národního písemnictví – Za rozvoj literární kultury Cena města Šternberka – Za významnou literární činnost (2006)

dopis OSM/01 Hlůzová, Vlasta: Prošli Šternberskem. Šternberk 2010.S. 141–142. meil ze dne 15.9.2017 parte meilem dne 10. 4. 2024 ve 20:53

PhDr. Jaroslav Váňa, CSc.

Manželka B. Václavka, od r. 1950 půs. v Praze, 1950–3 řed. knihovny Národního muzea, první ředitelka PNP na Strahově. Často se vracela do Olomouce. Koncem života žila u svého syna v Kralupech.

Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha, SK ČSR 1979, S.168–9.; ZVSMO, 1985, č.21–22, S.51.;.

Od čtrnácti let se staral o zajištění rodiny, protože jeho otec pobýval na práci v Argentině, ale jeho výdělky nestačily k obživě. Pracoval v cihelně , jako noční hlídač ve stavební firmě a ve dne se učil řemeslu. Po skončení vojenské služby studoval učitelský ústav, kde maturoval v roce 1941. Po válce složil maturitu na reálce a v roce 1946 i na gymnáziu. Pak studoval vysokou školu. V roce 1948 složil učitelské zkoušky a učil na Slovanském gymnáziu češtinu a angličtinu. V roce 1954 se stal ředitelem jedenáctiletky a působil zde do roku 1957. Souběžně působil též ve výboru Volánkovy jednoty divadelních ochotníků besedních, o níž v roce 1956 napsal 1. díl knihy o historii let 1872–1920. Po politických prověrkách v roce 1958 byl nucen odejít ze školství do výroby a působil v Pozemních stavbách a dálkově vystudoval Stavební průmyslovou školu, kde maturoval roku 1963.V Pozemních stavbách dělal mistra a poté vedoucího VTI podnikového ředitelství. V roce 1973 odešel do důchodu. Ve volných chvílích se věnoval překladům ze severských jazyků.

Osmdesátpět let olomouckých ochotníků. Olomouc 1957. ; Hynek, Zdeněk: Olomoucké hřbitovy Olomouc. 1997. (rkp.) Ševčíková, Hana: Březnová středomorovská výročí. Týnecké listy, 2013, č.3. S.4.

PhDr. František Tvrdoň

Od roku 1925 působil ve Velkém Týnci,
kde byl ředitelem kůru. Učil také hře na
housle. K hudbě vedl svého syna Antonína (1928)
který pokračoval v domácí rodinné tradici.

Čtení o Velkém Týnci.

Narozen v Čechovicích (n.m.č. Velký Týnec)

Narozen v Černovíře (n.m.č. Olomouce) v rodině krejčího. Vyučil se typografem a jako mladý, sotva třicetiletý tiskař se stal ředitelem Družstevní knihtiskárny v Zábřehu. Jeho zásluhou začala tiskárna prosperovat a zahy bylo nutno rošířit prostory. Kromě plakátů, pozvánek a katalogů se tu tiskly také časopisy a knihy a některé i vl. nákladem. V prosinci 1890 byl při této tiskárně založen týdeník Moravský sever. Na dlouho byl i jeho výkonným redaktorem.Tiskl se tu též časopis Komenský a později tu vycházely edice spojené se jménem J.A.Komenského. Od r. 1914 tiskárna jako společnost s r.o. s názvem Společenská knihtiskárna rozšířila svou vydavatelskou činnost také na beletrii a práce regionálních autorů. A.T. stál u vzniku Živnostenské záložny v Zábřehu a byl nadšeným sokolem. Po jeho smrti řídil tiskárnu jeho syn v Zábřehu a za války v Lošticích (1898–1982).

BSSSM, seš. 5 (17.) Ostrava 2004. S. 141–142.

Dětství trávil deset let na Valašsku, odkud se v roce 1956 přestěhoval s rodiči a sourozenci do obce Těchanov v podhůří Jeseníků. První podnět k fotografování dostal od otce v roce 1963.V témže roce maturoval na gymnáziu v Rýmařově a poté odešel do Olomouce na vysokoškolské studium. R. 1967 abs. Pedagogickou fakultu UP v Olomouci obor výtvarná výchova a studia zakončil první samostatnou výstavou fotografií. Poté pracoval jako učitel na ZŠ v Rýmařově, 1968–1982 ředitelem školy v Sovinci a později v Jiříkově. V r. 1982 vězněn z polit. důvodů. Po propuštění z vězení nesměl učit. Zprvu pracoval v knihovně Okresního pedagogického střediska v Bruntále, po roce byl dispečerem Státního statku v Rýžovišti. Po sametové revoluci byl rehabilitován a r. 1990 pobýval v USA, 1991–92 ve Francii, 1995– Japonsko, 1996– Sibiř atd. projekty po celé Evropě. V r. 1977 abs. IVP a kurs porotce pro lektory r. 1979. Od r. 1981 evid. v ČFVU. Od r. 1992 externě vyučuje na FAMU a na IVF v Opavě. V polovině 70. let začal vytvářet fotografické soubory např. Divadelní prostředí, ze života cikánů, od r. 1992 velký soubor Lidé našeho kraje, život vesnice. Dokumentární fotografie, kde dominuje sociální tématika. Kromě samostatných katalogů výstav lze jeho fotografie najít v monografiích a také jako ilustrace v Myšlenkách do kapsy. ( 1992–1998). Kurátor výstav na Sovinci a Bruntále. V roce 2006 mu bylo uděleno státní ocenění Medaile za zásluhy I. třídy (u příležitosti státního svátku vzniku samostatného Československa)­.V září 2009 jmenován vysokoškolským profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.. Dne 3. 5. 2010 byl zvolen králem Majálesu UP v Olomouci. Dne 2.10. 2014 mu udělila Umělecká rada Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Bratislavě čestný doktorát (dr.h.c.), jako jedinému fotografu v Česku a na Slovensku. Dne 8.9.2022 otevíral výstavou fotografií dvorek na Riegrova 5 s názvem UNCLE FERRO. Dne 28.9.2023 dostal stříbrnou medaili od předsedy Senátu.

Encyklopedie české a slovenské fotografie., Praha ASCO 1993., S.372–373.; Kdo je kdo 1991/1992., Praha 1991., S.978.; Kdo je kdo v ČR, Praha 2002, S.664. www.jindrichstreit.cz https://otavinka.blogspot.com/…en-3-10.html

Prof. Mgr. Jindřich Štreit, dr.h.c.

Těchanov, Sovinec – m.č. obce Jiříkov

Učitel a ředitel ZŠ v Předmostí 1959–1967, od r. 1927 člen PSMU, sborový zpěv, divadlo, recitace. Autor knihy pro děti „Bumbulín a Cvrčínek“, 2 publ. o uměleckých zájezdech PSMU do Španělska a Rumunska, 3 básnické texty, divadel. hru pro děti „Probuzení jara“;

Literární místopis Přerovska-OA Přerov;.

Předmostí (n. m.č. města Přerov)

Absolvoval Slovanské gymnázium v Olomouci r. 1906, FFUK Praha, 2 semestry univerz. Vídeň. Působil jako střed. prof. na G v Zábřehu na Moravě a na obch. akad. v Prostějově, kde založil okresní osvět. sbor. Od l. 8. 1920 pověřen vedením nově zakládané městské knihovny v Olomouci. První ředitel čes. veř. knihovny města Olomouce. Syn doc. PhDr. Zdeněk Šprinc, snacha doc. Stanislava Šprincová, roz. Kavanová. Pohřben na Ústředním hřbitově v Olomouci. Na hrobě plaketa od sochaře Julia Pelikána.

Smejkal, Bohuslav: Antonín Šprinc.Medailon k 100.výročí narození…Olomouc, OK leden 1987.;. https://otavinka.blogspot.com/…mrti-as.html

Měl hudební školu v Přerově v letech 1935–1942, kde pak ředitelem Městské hudební školy do r. 1945, poté řed. hud. školy v Prostějově . Inspektor hudeb. škol v kraji Olomouckém 1948–1955.

Československý hudební slovník.II.Praha, SHV 1965, S.707.;.

Ředitel hospodářské školy ve Štítech, odb. články v region. a odb. tisku

Springer jan: Co dalo Šumpersko české literatuře.Šumperk 1974, S.19.;.

Narodila se jako nejmladší jménem Doleželová a brzy jí zemřel tatínek, maminka se po druhé vdala, aby uživila své tři děti a zaplatila dluhy. Zemřela při předčasném porodu a otčím, aby se nemusel o děti starat, tak je dal do služby a holčičku Marušku dal do Útulku pro sirotky a mrzáčky v Litovli. Měla vrozenou luxaci kyčle a nohu kratší, tak nemohla skoro chodit. Zprostředkovali jí zadarmo léčení v brněnské nemocnici sv. Anny, kde působil lékař specialista, který se zabýval léčením této nemoci. Holčička byla po dobu léčení chovankou kláštera vincentek. Za rok se naučila chodit, ač trochu kulhala. V klášteře byla do deseti let a pak šla jako doprovod jedné chovanky v létě k sedlákovi do Chvalnova u Kroměříže. Na statku si veselou holčičku oblíbili, a tak se do kláštera už nevrátila. Její starší sestra Hana, když dovršila 21 let, se cítila povinována postarat o své mladší sourozence. Byla válka, a tak sestru odvezla do Litovle, když měla 14 let, aby pracovala jako služebná v tvarůžkárně u Vaňků. V roce 1945 si vymohla vyučení v obchodě a dostala se do centra kulturního dění, protože Karel Vaněk, byl v Litovli váženou osobností. Provozoval kino, hrál divadlo, byl členem pěveckého kvarteta. V roce 1951 byla tvarůžkárna i mlékárna zavřeny, pan Vaněk zemřel a Majka po vyučení prodavačkou si doplnila vzdělání zprvu jen v kurzu pro ředitele okresních lidových knihoven ve Štiříně (podzim 1954) a pak dálkovým studiem Osvětové školy v Brně, kde maturovala (v roce 1959). Uplatnila se ve veřejném životě v Litovli, kde pracovala na okresním úřadu jako referentka pro zájmovou činnost a od června 1954–1957 byla ředitelkou knihovny v Litovli. Poté pracovala jako vedoucí knihkupectví na náměstí a v červnu 1957 se provdala za Lubomíra Šika, technika litovelské Tesly a stala se jeho spolupracovnicí na poli kulturním i kronikářském. Vedli spolu skautské tábory, uplatnila se též v divadle a hrála závodně šachy. Normalizace jí zařadila mezi nositele kontrarevoluce v Litovli a byla zbavena funkce vedoucí prodejny. Přeložena byla pak do Olomouce, do prodejny hudebnin na ulici Pavelčákova. Brzy se z tohoto místa stalo centrum informací nejen pro studenty a pedagogy univerzity. Po roce 1989, kdy odešla do důchodu se ještě několik let věnovala organizaci různých akcí pro seniory.

Šik, Luboš: Litovel 2024. S. 46–49. Litovelské otisky. CD Šik,L. 2024 Majka jubilejní. Blogspot Otavínka. 3.3.2024 (báseň L.Šika) fotografie Miroslav Pinkava

Narozena v Ješově, nyní součást obce Luká

Ředitel školy, hudebník-flétna, hoboj, cello, za 2. svět. války sestavil v Přerově smyčcové kvarteto a pořádal pravidel. koncerty;

Literární místopis Přerovska-OA Přerov;.

Vychodil základní školu v Holici, kde byl velmi ovlivněn třídním učitelem Dr. Františkem Navarou a učitelkou Ludmilou Dudovou, která učila češtinu a dějepis. V roce 1964 maturoval na Střední průmyslové škole strojnické v Olomouci a poté nastoupil do Uničovských strojíren. Zprvu pracoval na montážích bagrů a jeřábů, od ledna 1965 v konstrukci. O rok později obdržel od ředitele strojíren možnost studovat konstrukční obor, dopravní a manipulační stroje na VUT v Brně. Po promoci v roce 1970 se oženil a nastoupil do technologické konstrukce. Záhy poté narukoval na vojnu do Lešan v Posázaví a po čtyřech měsících byl převelen do Slavičína. Věnoval se hodně sportu a trénoval volejbalové družstvo žen. Po vojně se vrátil do Uničova, odkud odešel koncem roku 1976 do Olomouce, kde působil ve Výzkumném ústavu Sigma. Po sedmi letech ukončil výzkum především ze zdravotních a rodinných důvodů a začal pedagogicky působit na SPŠS, kde učil strojírenskou technologii a konstrukci, nauku o materiálech a technická cvičení. Po Sametové revoluci 1989 se stal ředitelem školy a tuto funkci obhájil i v letech 1993, 1998 i po roce 2002. V mimoškolní činnosti se věnoval práci s mládeží, napomáhal znovuobnovení Junáka v Olomouci a dvě období byl zástupcem náčelníka okresní rady. Od mládí se věnoval literatuře. Niterný vztah získal přátelstvím s Ladislavem Stehlíkem a Jaromírem Tomečkem. Obdivoval básnické dílo Jana Skácela, Jaroslava Seiferta, Fráni Šrámka a Františka Hrubína. První báseň napsal v osmnácti, ale pravidelně se poezií zabýval až o třicet let později, i když něco málo napsal už začátkem osmdesátých let. Publikoval v časopise Skautská stopa i v studentském periodiku Vodopád. Jeho básně vycházely na novoročenkách, ale také ve sbírkách vydávaných vlastním nákladem, které měl pro přátele. Jeho básnická žeň kolovala nejen mezi pedagogy, ale i žáky. Vlastní poezii psal na počítači a sám si k ní vytvářel i zajímavé ilustrace. Koncem let devadesátých spatřily světlo světa tyto sbírky: Znamení vodnáře (1996), Hledání poezie všedního dne (1998), Nápadičky pro dětičky (1997) , výběry – Pro dlouhou chvíli (1998), Za všechno mohou ženy, víno a zpěv (1997), Místní cestopis (1998), Listy láskám (1999) a příležitostné básně na volných listech doplněné kresbou či fotografií. Hlavními inspirativními motivy jeho básní byly láska, příroda, vzpomínky na dětství a zážitky. Jeho doménou se stala přírodní lyrika a reflexivní poezie. V letech 1999 až 2002 byly Šafránkovy básně publikovány také v malých bibliofiliích, které vydala literární sekce Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. Malé výbory z tvorby olomouckých autorů vyšly s těmito názvy: Verše, myšlenky a aforismy z konce století (1999), Pour féliciter (2000), Žena a láska (2000), Děti a dětství (2001), Olomoucké kašny (2001), Verše z cest (2002) a Verše o Moravě (2002). Knižně, v olomouckém nakladatelství Poznání vyšla šedesátistránková básnická sbírka jubilanta s názvem Krajina kvetoucí v duši (2002) .Kromě poezie však nutno připomenout, že Ing. Šafránek pravidelně přispíval nejen do jubilejních sborníků VSMO, ale i školních almanachů na Moravě. Zabýval se také historií obce Holice či skautskou činností v rodišti a dalšími aktuálními událostmi. Jeho články najdeme od roku 2001 na stránkách místního měsíčníku Holické noviny. Aktivně se podílel také na činnosti literární sekce při přípravě literárních večerů. Hojně navštěvované jsou také jeho autorská čtení v Knihovně města Olomouce, která se již několik let konají u příležitosti svátků poezie.

Prudilová,Hana: Dílo amatérského básníka Petra Šafránka. Diplomová práce. Olomouc PdfUP 2001. * Kolář, B.: Z pamětí literární Olomouce. Olomouc 2004. * Databáze regionálních osobností HANÁ, on-line katalog KMOl. * Ševčíková, H. : Únorová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy. Velký Týnec 2016, č.2.

Ing. Petr Šafránek http://otavinka.blog.cz/…ejni-setkani