Osobnosti Moravy.eu

Rodák z Moravské Ostravy – Vítkovic nastoupil po absolvování reformního reálného gymnázia v r. 1931 na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Olomouci, kde byl v r. 1936 ordinován na kněze. Přitahován zájmem o historii, zejména působením prof. Augustina A. Neumanna, stal se prefektem arcibiskupského semináře v Kroměříži a zároveň profesorem němčiny a dějepisu na arcibiskupském gymnáziu (1939–1946). Jeho vnitřní potřeba jej vedla k rozhodnutí tyto předměty dále studovat. Proto se v r. 1937 zapsal ke studiu historie a germanistiky na Univerzitě Karlově u našich předních historiků: J. Šusty, O. Odložilíka, V. Chaloupeckého a K. Stloukala. Pod vedením posledně jmenovaného vypracoval doktorskou práci na téma „Mladá léta kardinála Dietrichštejna“ a v r. 1946 (s válečným odkladem, kdy byly české vysoké školy nacisty uzavřeny) ji obhájil. O rok později se stal arcibiskupským archivářem a knihovníkem na kroměřížském zámku. Začal studovat archivnictví na Masarykově univerzitě v Brně (1950–1953), počítal s kratším studiem v Paříži a ve Vídni. Již v této době začal publikovat články k dějinám olomoucké diecéze.
V zimním semestru 1947/48 začal vyučovat na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. Jenže politický zvrat r. 1948 mu postavil do cesty značné potíže. Nejprve byl zrušen seminář a gymnázium, poté město převzalo zámek. V r. 1952 byl z arcibiskupského archivu vypuzen a skončil „ve vyhnanství“ v pobočce Zemědělsko-lesnického archivu v Javorníku ve Slezsku. Do r. 1960 zde spravoval archivní fondy vratislavského arcibiskupství, které zinventarizoval a popsal ve 4. dílu Průvodce po archivních fondech Státního archivu v Opavě (1961), i když byl jako spoluautor zamlčen. Převzetím archivních fondů arcibiskupství do Opavy byl nucen změnit působiště. Stal se pracovníkem pobočky Okresního archivu Šumperk v Javorníku s působností pro celé Jesenicko a setrval zde až do odchodu do penze r. 1977. Poznání dějin rakouské části niského knížectví, tedy dnešního Jesenicka, zasvětil další desetiletí života. V padesátých letech požádal o propuštění z duchovenského stavu a v r. 1957 uzavřel R. Zuber sňatek s Renatou Müllerovou a z jejich manželství se narodily 4 děti. Uvolnění v 60. letech přineslo dr. Zuberovi nové impulsy a kontakty i za hranicemi republiky. Zdálo se, že jeho kandidátská práce vydaná tiskem Osídlení Jesenicka do počátku XV. století bude konečně návratem na vědeckou dráhu. Normalizace tomu opět učinila přítrž, hodnost kandidáta věd již nesměl obhájit. Avšak i během doby, kdy vlastně nemohl svobodně publikovat, neustoupil ani o krok ve svých názorech a s tlakem doby se vyrovnával po svém: ještě hlubším a pilnějším studiem – zejména jazyků, archivních pramenů, článků a studií v zahraničních časopisech, tehdy obtížně získatelných. Obrovský rozsah znalostí mu později umožnil publikovat řadu studií, např. o hudbě piaristů v Bílé Vodě či o hudebním skladateli Karlu Dittersu z Dittersdorfu, jimiž se připravoval na své vrcholné dílo. V 80. letech se mohl konečně veřejně přihlásit ke své odborné lásce, církevním dějinám. Roku 1987 vyšel první díl jeho Osudů moravské církve v 18. století (1695–1777). V souvislosti s vydáním Osudů nastala nová kapitola v Zuberově životě. Alespoň dílčími studiemi na stránkách vlastivědných periodik se vrací zpět do Kroměříže, k počátkům své badatelské dráhy. Za všechny jmenujme alespoň Život na kroměřížském zámku v první polovině 18. století (1986) či Piaristé a jejich koleje na Moravě v 18. století (1989). A po roce 1989 i doslovně, viz např. Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži 1854–1950 (1991), či rozepsaný druhý díl Osudů moravské církve v 18. století. Bouřlivé společenské změny 90. let nemohly nechat dr. Zubera lhostejným. V řadě přednášek a článků apeloval na změnu společnosti prostřednictvím duchovní podstaty člověka. Navíc jeho kvapem ubývající síly nestačily.

Severní Morava, sv.90, 2005, S. 70–71. Anderle, Petr: Jasnozřivý duch, jemuž nasadili provinční roucho. In: ČAS, 2, 2012. S.12 an.

Užíval pseudonym Rudolf Krapina ( v r. 1938) PhDr. Rudolf Zuber

V roce 1924 se rodina přestěhovala na Jesenicko. Vyrůstal v Javorníku, kde jeho otec pracoval jako lesní ing. Vystudoval reálné gymnázium a státní fotografickou školu v Praze. Vyučil se fotografem a filmařem. V roce 1938 se vrátil do pohraničí a přihlásil se do Stráže obrany státu jako motospojka tohoto útvaru. Za nacistické okupace pracoval jako kameraman instruktážních filmů v Brně a v Ostravě. Po osovození se vrátil do Javorníku, kde převzal národní správu fotozávodu. Od r. 1948 byl zaměstnán jako plánovací technik v řadě podniků. 1950–51 pracoval v Pardubicích. Počátkem 50. let se přestěhoval do Jeseníku. Zajímal se o vlastivědu a 1952 se stal členem muzejní rady. Ta ho zvolila správcem muzea od 1.3.1960. Též vedl kroniku města. Kmenový autor sborníku Severní Morava. Spolupráce s rozhlasem a televizí.

BSSSM, seš. 5 (17.) Ostrava 2004. S. 153–154. ( Článková bibliografie)

Ředitel vinařské školy ve Valticích, autor publikací z oboru vinařství, pěstování rostlin.

Kunc, J.: Kdy zemřeli…?Praha 1962,S.328.;.

Katolický kněz a zemský politik. Narozen v obci Pěnčičky (n. místní část Přerova). Gymnázium vystudoval v Opavě, teologii v Olomouci, od r. 1844 byl kaplanem vJablunkově a od r. 1847 přešel do Skočova, r.1851 se stal administrátorem v Grodzieci. Věnoval se včelařství a štěpařství. Stoupenec nových hospodářských reforem, pečoval o vzdělání a osvětu. Vyznamenán rytířským křížem Řádu Františka Josefa.

Ficek, V.: Biografický slovník širšího Ostravska.3.Opava 1979.S.120–121.;.

Vlastním jménem František Červínek.
Pocházel z Jáchymova u Nákla, kde se narodil v rodině cestáře. Po vychození dvojtřídky pracoval dva roky s otcem a v letech 1871–1879 studoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Po maturitě odešel na studia práv do Prahy, podporován nákelským lékařem F. Volným, s jehož dcerou se později oženil. Po absolutoriu nastoupil roku 1884 na praxi u krajského soudu v Olomouci, odkud byl posílán na výpomoc k okresním soudům, např. do Strážnice či Jemnice.. Po třech letech zakotvil trvale v Uherském Hradišti, kde byl roku 1912 jako rada zemského soudu předčasně pensionován, údajně pro důrazné české a satirické vystupování a výsměch soudní byrokracii v literární tvorbě. Autor humoristických povídek a románů. Psal do časopis Švanda dudák, do Lidových novin, Nivy a Osvěty. Používal i další pseudonymy: Florián Čahoun, Kašpar Šťovík, Baltazar Pelyněk ad. Knižně debutoval románem Z nového labyrintu světa (1907), který byl z velké části autobiografický. Kratší humorné a satirické prózy vyšly ve sbírce povídek Na potulkách se Švandou (1919), Tři z Hané (spolu s O. Bystřinou aj. Spáčilem-Žeranovským, 1943) a Lásko, milá lásko (1920). Nejlepším jeho dílem je hanácká trilogie Břehule čili poslední hastrman na Hané (Břehule, Polednice, Hastrman, 1919).Ve všech svých knihách užíval v řeči lidových postav hanácké nářečí.

Stratil, V. : Z galerie literárně činných absolventů SG v Olomouci. ZVSMO, 1982, č. 17–18, S. 39–41. ; Slavík, Bedřich: Hanácké písemnictví. Olomouc, Promberger 1940. S. 193 – 198. ;. Ševčíková, Hana: Zářijová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2011, č.9. www.naklo.cz

Po studiu práv vstoupil do soudní správy jako soudní praktikant olomouckého magistrátu a kriminálního soudu. Po roce přešel do politické správy, kde byl r. 1829 přijat jako guberniální konceptní praktikant v Přerově a později r. 1834 jako krajský konceptní praktikant. 1842 byl jmenován guberniálním koncipistou a 1845 III. krajským komisařem na brněnském guberniu. Během roku 1848 byl přeložen do Strážnice. Od 1850 byl jmenován okresním hejtmanem v Jihlavě a r. 1860 do Košic. R. 1853 vyznamenán rytířským křížem Řádu Františka Josefa a 1868 rytířským křížem Leopoldova řádu, díky němuž byl 10.11.1868 povýšen do rakouského rytířského stavu.

BSSSM,seš.3(15­.).Ostrava 2002. S. 121.

Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci, ale zkoušku dospělosti složil na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou roku 1880. Po maturitě se do Olomouce vrátil a studoval na bohoslovecké fakultě. Po vysvěcení v roce 1886 působil jako kaplan a farář v různých místech Moravy. Zprvu ve Velké nad Veličkou, v Dobromilicích na Hané, v Jaktaři u Opavy, v Hulíně, v Lobodicích, ve Švábenicích a nakonec byl ustanoven děkanem ve Vyškově, kde zemřel 18.6.1937. Ve všech svých působištích se usilovně věnoval národopisné a vlastivědné činnosti. Své poznatky publikoval zprvu časopisecky a později knižně. Jeho knížky lidové beletrie, soubory povídek, pohádek, národopisných črt a studií představují více než dvacet svazků, často psaných v dialektu. První pojednání o krojích publikoval už v roce 1887 do Časopisu VSMO. V období let 1890–1898, kdy působil ve Slezsku, psal do Věstníku Matice opavské, spolupracoval s Františkem Slámou (1850–1917), v jehož Slezské kronice publikoval v roce 1893 Slezské pohádky a pověsti a o rok později národopisnou studii Slezská svatba. Mezi nejznámější knihy patří: Obrázky z mého hanáckého alba (1908), cyklus Pod hanáckou oblohou I.-IV. (1924–1929) a národopisné črty: Rok na Hané (1906), Malůvky z Hané (1909) a sbírka her, říkadel a hádanek Hanácké děti (1909).

Kunc, J. : Slovník soudobých českých spisovatelů 1918–1945. Praha 1945. * Lidový oděv a tanec na Hané. Sborník. Přerov 1998. * Ševčíková, H.: Haná v dětské literatuře. Olomouc 1993, S. 42.

Studoval. na učitelském ústavu v Olomouci a Brně. Působil na škole v Židlochovicích. Psal verše a regionál. spisky. Překládal z polštiny. V okolí rodiště sbíral pohádky, pověsti a dětský folklór.

Hýsek, M.: Literární Morava v letech l849–1885.Praha 1911.S.280–281.;Doupalová, Eva: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí.Olomouc UP 1987.

Studoval gymnázium v Jihlavě, filozofii v Brně a práva v Olomouci. V Olomouci byl v čele radikální skupiny studentů, spoluzakladatel čes. spolku Slovanská lípa. Skládal vlastenec. básně. Sloužil jako právník u olomouckého magistrátu, do roku 1861 byl notářem ve Znojmě.

Dva moravští buditelé.=ZVSMO 1982, č.17–18, S.48.; Přehledné dějiny české literatury a divadla v Olomouci.I.Praha SPN 1981.S.75.;

Vydával časopis Pěstoun moravský, zprvu v Litomyšli.od 1.1.1862;od r. 1863 přeložen do Brna, od roč.III.pojmenován Pěstoun.Dopisoval do Hvězdy romantické básně.Jeho odchodem do Dvora Králové Pěstoun zanikl. V 70.letech působil opět na Moravě.

Hýsek, M.: Literární Morava.S.111–112.;.

Maturoval v roce 1932 na gymnáziu v Zábřehu. 1937 promován na doktora filozofie na FF KU v Praze. Po studiích byl lektorem Vinohradského divadla, později nastoupil dráhu středoškol. profesora. 1942 byl zatčen gestapem v Jičíně, vězněn v Kartouzích a v Pečkově paláci v Praze. Byl zastřelen při heydrichovském běsnění v Brně.

Průvodce.Zábřežský kulturní a informační měsíčník.roč.41,č.7–8,S.4.

Stud. v Jihlavě, pak bohosloví, ale odešel a studoval profesuru v Praze. Začátkem 1853 začal působit v Olomouci, jako profesor češtiny a dějejpisu na německém G. Zde do r. 1871. Bydlel v Kapucínské ul. 8. R. 1863 vydal Stručnou vlastivědu Moravy a Slezska, též v němčině. Celkem 7 vydání. Mnoho studentů probudil k národnímu uvědomění. Vzpomíná na něj i Jan Havelka.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.S.325 – 327.;.

V mládí působil krátkou dobu jako herec u kočovné společnosti Slavinského. Tato činnost jej však nenadchla, raději kreslil a dělal s hlínou. Při divadelní štaci v Tršicích opustil společnost a šel pracovat do dílny tršického kameníka Čeňka Palíka, u kterého se učil řemeslu v letech 1921–1923. Kameník rozpoznal Janův talent a umožnil mu získání tovaryšského listu. V Tršicích také vzniklo jeho první dílo, portrét jeho matky, která s ním žila. V roce 1924 působil v olomouckém ateliéru u Julia Pelikána. Po ukončení vojenské služby v roce 1926 se přihlásil na AVU do Prahy, kde navštěvoval medailérskou speciálku Otakara Španiela.. V roce 1932 se vrátil na Moravu a trvale se usadil se svou ženou v Prostějově. V roce 1929 byl v Paříži a r. 1935 v Itálii. Zprvu se věnoval drobné plastice, zejména portrétní tvorbě, restaurátorské práci a stavbě nových pomníků. V letech 1932–1943 byl členem Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně a od r. 1933 vystavoval své práce ve volném sdružení hanáckých výtvarníků pod názvem „Rejsek“. Souborně vystavil se svým bratrem Františkem (1901–1975) v březnu 1934 v Prostějově 39 prací. Jeho sochy najdeme v Olomouci, Náměšti na Hané rodný dům F.A.Procházky,, Brně v Konici před školou, medaile na Wolkerově Prostějově, restaurátorská práce na radnici v Prostějově, pro brněnskou expozici Antropos řadu soch pravěkých lidí a pak sousoší v Javoříčku.

Kulturní kalendář 1991.Olomouc, Okr.knihovna 1990, S.46.; Severomoravští výtvarní umělci k 30. výročí osvobození Československa­.Ostrava 1975.S.88.; Dolívka, Josef: Výtvarníci prostějovského regionu. Prostějov, KPVU 2007. S. 135–136.; Wikipedia.cz

Po dokončení studia získala první angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě, kde však setrvala jen jednu sezónu (1948–1949), následovaly další nedlouhé štace na Moravě, v působila v Krajském oblastním divadle v Olomouci (1949–1950), v Beskydském divadle v Novém Jičíně (1950–1953) a ve Státním divadle v Ostravě (1953–1955). Dalších třicet let profesního i osobního života pak spojila s Brnem, dvanáct let hrála v Divadle bratří Mrštíků (1955–1967) a nakonec byla členkou souboru Státního (dnes Národního) divadla v Brně (1967–1985). Její doménou byly postavě charakterově nejednoznačné, které přes jejich zemitý základ a obyčejnou lidskost dokázala Trýbová ztvárnit s neobyčejnou noblesou. Na jevištích dvou předních brněnských divadel hrála Trýbová řadu postav světového i domácího repertoáru. Z jejích vystoupení stojí za zmínku představení Loupežník, Jenúfa, Žebrácká opera, Majitelé klíčů nebo Babička. Objevila se též v deseti filmech a televizních seriálech.

ČBS.Praha 1992.S.748.;. BSSSM, seš.10 (22.) Ostrava 2007.S. 69–70. (Uvádí datum úmrtí 23.12.2005)

Po maturitě na gymnáziu v rodišti, studovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor čeština a ruština. Od olomouckého pobytu, už v době studií, spolupracovala s Divadlem hudby za éry ředitele Rudolfa Pogody, jako konferenciérka pořadů. Moderovala také prvních sedm ročníků přehlídky vědeckých a populárně naučných filmů Academia film Olomouc, četla zprávy krajského vysílání v Českém rozhlase Olomouc. Po ukončení vysokoškolského studia nastoupila do DH jako programový pracovník. V roce 1972 se vrátila zpět do rodiště. Vyučovala na gymnáziu, pracovala v Domě dětí a mládeže jako vedoucí estetického oddělení a zástupce ředitele a od roku 1990 působila na Školském úřadu v Šumperku a od r. 1996 v Jeseníku. Posledních šest let pedagogické činnosti (1999–2005) zastávala funkci statutární zástupkyně ředitele ZUŠ „Žerotín“ Olomouc, kde vyučovala literárně dramatický obor. Se svými žáky se účastnila národních přehlídek a soutěží , např. v Trutnově, a Wolkerově Prostějově. Od roku 2001 přednášela básně u literárních večerů pořádaných literární sekcí VSMO. Účastnila se též Velkého říjnového čtení v Okresní knihovně Olomouc a nádherně přednášela básně i Zdeňka Janíka při příležitosti oslav jeho 80. narozenin v Olomouci – dne 3.11.2003. Patří k zakládajícím členům LKO a po celou dobu se velmi obětavě podílela na realizaci literárních večerů jako vynikající interpretka literárních textů. Jubilantka souběžně spolupracuje s Jesenickým klubem seniorů pracovníků školství.

Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc. Almanach 2006–2009. Olomouc 2009. S.11.

Mgr. Alena Trunečková, roz. Kapustová

Pocházel z rodiny pekařského mistra, absolvoval učitelský ústav v Kroměříži a následně vyučoval na školách v Pavlovicích na Hané, Kunštátě (zde se seznámil s budoucí manželkou, učitelkou Marií Krondlovou, †1950), Jihlavě, Rájci nad Svitavou (dnes Rájec-Jestřebí) a v Boskovicích, kde byl 1. 10. 1908 ustanoven zatímním učitelem měšťanské školy dívčí. Po zřízení měšťanské školy chlapecké v nedalekém Rájci nad Svitavou r. 1912 byl jmenován zatímním ředitelem (jako takový založil mj. školní kroniku), o definitivu se však nakonec neucházel a vrátil se do Boskovic, kde byl od 1. 3. 1913 ustanoven odborným učitelem na měšťanské škole chlapecké. 10. 12. 1914 odveden, 1. 2. 1915 narukoval do Brna a posléze po krátkém výcviku byl poslán na frontu, kde padl v bitvě u Lublinu v jihovýchodním Polsku. R. 1923 byla po něm v Rájci pojmenována ulice, 28. 10. 1928 byla odhalena jeho pamětní deska na budově rájecké školy. Byl znám hlavně jako básník. Psal přírodní, úvahovou i reflexivní lyriku v jemném, náladovém duchu lumírovské poesie, ponejvíce užíval pravidelný, vázaný verš, náměty čerpal ze svého okolí. Prvotiny publikoval časopisecky pod pseudonymy Fr. Lučan a později F. U. Erat, který vytvořil ze svého příjmení. Vydal básnické sbírky: Květy (1908), U lesní studánky (1909), Kruh (1909), Trosky (1910), Země milostná (1912), posmrtně vyšla sbírka Zhudebněný život (1918) a několik básní ve výboru Čtverozvuk (1926). Je též autorem povídkové knihy Horská zahrada (1918) a dodnes ceněného historického spisku Městečko Rájec (1913) o 65 str. se 17 dobovými snímky. Otec Jiřího Taufera (1911–1986), básníka a překladatele.

Wikipedie.cz

Dětství trávil deset let na Valašsku, odkud se v roce 1956 přestěhoval s rodiči a sourozenci do obce Těchanov v podhůří Jeseníků. První podnět k fotografování dostal od otce v roce 1963.V témže roce maturoval na gymnáziu v Rýmařově a poté odešel do Olomouce na vysokoškolské studium. R. 1967 abs. Pedagogickou fakultu UP v Olomouci obor výtvarná výchova a studia zakončil první samostatnou výstavou fotografií. Poté pracoval jako učitel na ZŠ v Rýmařově, 1968–1982 ředitelem školy v Sovinci a později v Jiříkově. V r. 1982 vězněn z polit. důvodů. Po propuštění z vězení nesměl učit. Zprvu pracoval v knihovně Okresního pedagogického střediska v Bruntále, po roce byl dispečerem Státního statku v Rýžovišti. Po sametové revoluci byl rehabilitován a r. 1990 pobýval v USA, 1991–92 ve Francii, 1995– Japonsko, 1996– Sibiř atd. projekty po celé Evropě. V r. 1977 abs. IVP a kurs porotce pro lektory r. 1979. Od r. 1981 evid. v ČFVU. Od r. 1992 externě vyučuje na FAMU a na IVF v Opavě. V polovině 70. let začal vytvářet fotografické soubory např. Divadelní prostředí, ze života cikánů, od r. 1992 velký soubor Lidé našeho kraje, život vesnice. Dokumentární fotografie, kde dominuje sociální tématika. Kromě samostatných katalogů výstav lze jeho fotografie najít v monografiích a také jako ilustrace v Myšlenkách do kapsy. ( 1992–1998). Kurátor výstav na Sovinci a Bruntále. V roce 2006 mu bylo uděleno státní ocenění Medaile za zásluhy I. třídy (u příležitosti státního svátku vzniku samostatného Československa)­.V září 2009 jmenován vysokoškolským profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.. Dne 3. 5. 2010 byl zvolen králem Majálesu UP v Olomouci. Dne 2.10. 2014 mu udělila Umělecká rada Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Bratislavě čestný doktorát (dr.h.c.), jako jedinému fotografu v Česku a na Slovensku. Dne 8.9.2022 otevíral výstavou fotografií dvorek na Riegrova 5 s názvem UNCLE FERRO. Dne 28.9.2023 dostal stříbrnou medaili od předsedy Senátu.

Encyklopedie české a slovenské fotografie., Praha ASCO 1993., S.372–373.; Kdo je kdo 1991/1992., Praha 1991., S.978.; Kdo je kdo v ČR, Praha 2002, S.664. www.jindrichstreit.cz https://otavinka.blogspot.com/…en-3-10.html

Prof. Mgr. Jindřich Štreit, dr.h.c.

Těchanov, Sovinec – m.č. obce Jiříkov

Absolvoval VŠUP 1950, prof.J.Kaplic­ký.Realizace: vitráž pro Prior Jihlava 1983, Brno 1984.Činnost: malba, volná a užitá grafika, architektura.V le­tech 1961–1986 šéf výpravy Stát.divadla v Brně.

Vyznání životu a míru. Katalog výstavy. Praha 1985, S. 219. ČBS. Praha 1992. S. 717. ;.

Začínal v polovině 50. let jako herec a technik v zájezdovém Vesnickém divadle, odkud ho po dvou sezonách angažovali za inspicienta v Krajském zájezdovém divadle se sídlem v Klatovech (1957–58). Po návratu z vojny hrál krátce na oblastních scénách (Jihlava, Cheb). Od roku 1963 byl ve svobodném povolání. Trvalé místo v českém filmu mu zajistil režisér Otakar Vávra rolí kolotočáře Landy, otce šestnáctileté Teriny (Z. Cigánová) v adaptaci Hrubínovy básně Romance pro křídlovku (1966). Podruhé a naposled hrál zbrojnoše v Zemanově pohádce Šíleně smutná princezna (1968).

Přehled činnosti čs. divadel 1958. Praha DÚ 1959, S. 241. http://libri.cz/…m/heslo/5018 Fikejz,Miloš: Český film – Herci a herečky.

Vl.jm. Antonín Milan Škamrada studoval olomouckou Českou reálku, na níž maturoval v roce 1948 ve třídě prof. Štěpánky Gregorové. Po studiích architektury působil v letech 1952 – 1956 jako asistent na katedře urbanismu Fakulty architektury VUT v Brně, dalších 11 let ve Stavoprojektu Olomouc a v letech 1967 – 1971 v Útvaru hlavního architekta města Olomouce. Od roku 1991 byl vedoucím ateliéru Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Olomouci. Souběžně se v letech 1982 – 1987 věnoval pedagogické činnosti na katedře výtvarné výchovy PdF UP. Jeho rukopis nese bezpočet projektů, které se po své realizaci staly neodmyslitelnou součástí našeho života. Projektoval např. mj. regeneraci historického jádra města Olomouce, Šumperka, Hranic, Nového Jičína, rekonstrukci Edelmannova paláce (Olomouc, Horní nám. 5), knihkupectví Velehrad, úpravy interiérů olomouckého Arcibiskupského paláce, rekonstrukci Stojanova na Velehradě, vnější plášť katedrály sv. Václava v Olomouci a rekonstrukci zámků ve Velkých Losinách, Tovačově, Mor. Třebové a aktuálně i olomoucké Konzervatoře evangelické akademie adal.

Z nově realizovaných staveb projektoval v Olomouci budovu Teplotechny, Vysokoškolské koleje na Envelopě, Krajský pedagogický ústav a řadu rodinných domů. Jeho autorskou pečeť nese interiér zámku ve Velké Bystřici, hlavní nádraží ČD Olomouc a Vrchní soud v Olomouci… V roce 2016 obdržel Cenu města Olomouce, v oblasti jiné. Zemřel u dcery v Bratislavě.

Kdo je kdo v architektuře…Pra­ha, Modrý jezdec 1993. S. 175. Škamrada, A.:Má cesta k architektuře a architekturou­. 2016.

Ing. arch. Antonín Škamrada

V roce 1941 maturovala na České reálce v Olomouci a po 2. světové válce vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru prof. Jakuba Obrovského a prof. Vlastimila Rady. Od roku 1952 byla členkou Svazu výtvarných umělců a Umělecké besedy v Praze. Studijní cesty po Evropě. Samostatné výstavy uspořádala: 1952 v Jindřichově Hradci, 1962 v Praze, 1966 Olomouc, 1970 při otevření Divadla hudby v Olomouci a 1992 v Praze. Restaurovala nástěnné malby v renesančním zámku Stará Ves u Ostravy ( Stará Ves nad Ondřejnicí).. V letech sedmdesátých a osmdesátých nevystavovala. Od roku 1993 se účastnila 15 výstav.

Kolář, B. a kol.: Slovanské gymnázium literární. Olomouc, Danal 2000.S.378.

Provdaná Vokáčová Milada

Bratr Valentina a Václava Š. ;učil se zpěvu u bratra Valentina a u prof. Emericha v Berlíně. Půs. od r. 1918 v ND Brno=1920, v Olomouci 1923–26, Ostrava 1929–31, za okupace v něm. divadle Olomouc a Jihlava. 1945–1952 Opava, od 1952 v Brně=člen opery, prof. zpěvu na Jamu a konzervatoři. Rozhlas, gram. desky.

Československý hudební slovník.II.Praha SHV 1965.S.697.; Stratil, Václav: Bratři pěvci Šindlerové.=ZVSMO 1983–34, č.19–20, S.40 ;..

Po studiu na stážnickém a kroměřížském gynmáziu za 1. světové války pobýval ve Vídni. Malířské nadání v něm utvrdil malíř Ferdinand Zerlacher. Na Akademii výtvarných umění v Praze byl žákem Vlasty Bukovce. Učil na středních školách v Jihlavě, Lučenci, Kroměříži, Třebíči a Olomouci na učitelském ústavu za 2. světové války a po ní na gymnáziu a na škole v Horce nad Moravou. Olomoucké pamětihodnosti zobrazil řadou linorytů a kreseb.

Moravské osobnosti umění a kultury/REGO SVKOL., Páleníček,Ludvík: Výtvarné umění na Kroměřížsku a Zdounecku, Kroměříž 1940., Purketová, Jana: O životě a díle českých pedagogů, Brno 1999., Toman, P: NSčsVU, 2.díl L-Ž, Praha 1950.

Abs. Slovanské gymnázium v r. 1952, poté FF UP, 1957. (obor český jazyk a dějepis. Po promoci působil krátce na středních školách v Jeseníku a Zábřehu. Po krátkém působení ve Státní vědecké knihovně v Olomouci zakotvil roku 1961 na FFUP jako odborný asistent Katedry čes. jazyka a literatury. Předmětem jeho badatelského zájmu byly dějiny evropského a českého divadla 20. století, dějiny umění a filmu. Spolupracoval na přípravě celostátní přehlídky vědeckých, populárně vědeckých a didaktických filmů a pořadů ACADEMIA Film Olomouc. Za knihu Bedřich Václavek a divadlo získal v roce 1971 prémii Českého literárního fondu. Publikoval pět desítek studií, věnovaných významným osobnostem olomouckého divadla. Po listopadu 1989 se stal zakladatelem a vedoucím nové Katedry teorie a dějin dramatického umění. a v letech 1992–1994 byl vedoucím katedry teorie a dějin dramatických umění FFUP. V roce 1994 byl oceněn Zlatou medailí Univerzity Palackého, je členem Vědecké rady FF UP, akademického senátu UP a Rady Academia filmu Olomouc.publikuje v odb. tisku i časopisech s odb. a reg. tématikou. Je autorem, spoluautorem a redaktorem několika publikací. Dlouholetý spolupracovník OKOL na přípravě KK. V r. 1994 byl oceněn Zlatou medailí UP. V r. 1998 držitelem Ceny města Olomouce v oblasti divadla. Členem Vědecké rady FF UP, akadem. senátů FF a UP, členem Rady Academia filmu Olomouc. Vysokošk. pedagog na Katedře teorie a dějin dram. umění.V roce 1999 dostal Cenu města Olomouce za rok 1998 v oblasti divadlo. Pohřeb je na Ústředním hřbitově dne 13.2.2014 v 13:20.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava 1973.S.345.; V sýpkách ducha, Olomouc 1992, S.180.; Ševčíková, Hana – Petřík Miroslav: Cena města Olomouce 1997–1998. Olomouc 1999. Slovanské gymnázium literární. Olomouc Danal 2000. S. 253–255. Prázdninová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, červenec srpen 2009, S.13,16–17.;

Doc.PhDr. Jiří Stýskal, CSc.

Narodil se v učitelské rodině, hlásící se prokrové tradici rodu Stunů ( Matěj Stuna byl herec a spisovatel v době národního obrození). Do 11 let bydlel s rodiči v Jihlavě a pak v Prostějově, kde maturoval na prostějovském klasickém gymnáziu v roce 1950, poté studoval FFUP v Olomouc, obor filozofie a historie a promoval r. 1954. Po vojně v letech 1956 – 1960 byl redaktorem Stráže lidu. Poté působil na Univerzitě Palackého (1960–1981). Překládal z ruštiny.Řadu let byl vysokoškolským učitelem, v roce 1970 jmenován docentem. Byl publicisticky činný, zabýval se oblastí kultury a poezie. Do Filozofického časopisu psal recenze a zprávy o nových knihách. Pravidelně přispíval do olomouckého tisku, a sborníku Střední Morava. Terezínské listy, Nová Svoboda, Právo, Tvorba. V brněnské Rovnosti publikoval řadu medailonů moravských kulturních osobností. Spolupracoval s ČRo Ostrava a Olomouc.

Jeho syn Jan Stuna, též publikuje v regionálním tisku.
Společně vydali básnickou sbírku " Město našeho srdce" (2001, Danal Olomouc)

Slovník českých filozofů. Brno MU 1998.S.546.

Galerie rodáků a nejen jich (7.8.2014)

Doc. PhDr. Rudolf Stuna, CSc.