Osobnosti Moravy.eu

Od r. 1888 studoval gymnázium v Prostějově, maturoval v Jevíčku r. 1904. V roce 1908 absolvoval FFUK v Praze, vyučoval zpěv a hud. výchovu v Ostravě 1909, od r. 1914 v Prostějově, od r. 1920 v Olomouci. Publ. pod šifrou Abs v Pozoru, Mor. deníku až do r. 1935, poté v Brně. Bratr Vladimíra Ambrose.

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963, S.25–26.; Nádvorníková, M.: Postavy české hudby.Olomouc SVK 1984, S.7.; Štědroň, B.: Památce tří pedagogů.=Hudební výchova, 3, 1955, č.4., S.76–77.; Kunc, J.: Kdy zemřeli…? Praha 1962.;ZKVMO 1960, č.84, S.57–61.; Vopravil, J.: Slovník pseudonymů.Praha, SPN 1973, S.354.;.

Absolvoval FF UP obor teorie kultury, 1982. Publikuje v region. tisku. Vydává internetový časopis ČAS. Od r. 1990 působil v Moravském Berouně. Je majitelem vydavatelství a knihkupectví Moravská expedice a spoluzakladatelem občanského sdružení Vlastenecký poutník. Odpovědný redaktor sborníku " Hvězda pod Rosuticí" (Moravský Beroun 1997). Od r. 2008 žije v Čeladné. Petr Andrle (1942) po studiích pracoval jako novinář, po srpnu 1968 jako havíř. Při svém působení v oblasti Jeseníků založil občanské sdružení zájemců o historii a vlastivědu Vlastenecký poutník. V roce 1998 s tímto sdružením realizoval mezinárodním projekt „Cesta česko-německého porozumění“, který probíhá dosud; v jeho rámci byla na úpatí Červené hory v Guntramovicích v roce 2011 postavena kaple sv. Jana Nepomuckého. Přispíval a přispívá do médií, například Neviditelný Pes/Lidové noviny a dalších, vydává internetový týdeník Čas. Je autorem odborných knih o historii a dějinách Moravy a Slezska. Nejdříve vycházely v jiných nakladatelstvích, například titul: Olomouc Domašov 1758 (Paseka 1998). Roku 1990 založil nakladatelství a vydavatelství Moravská expedice, kde vycházely zprvu tituly týkající se především Jesenicka: Památky, které pláčou. 2 (2003), Milotice nad Opavou. 1288/2005 (2005) a mnohé další. K dnešnímu dni takto vydal celkem přes 80 publikací týkajících se historie, vlastivědy, obnovy historických a přírodních památek. U většiny z nich je také autorem textu.

Po přesídlení do Čeladné (2008) vydal knihu „Lékař lidumil – o životě a díle MUDr. Karla Maye, rodáka z Turnova, studenta z Prahy, lékaře z Moravské Ostravy a Čertovy Lhotky, starosty Mariánských Hor, zakladatele lázní v Čeladné a lékaře v Praze“ (2009) jako vůbec první knihu o této významné osobnosti.

Od roku 2013 vydává výpravné publikace o Beskydech, úctyhodné tím, že každým rokem vždy jednu. První Cestami lesními od Lysé až po Radhošť (2013) ukazuje v mnoha souvislostech vznik a vývoj myslivosti a lesního hospodářství, ústup lesů před lidmi i vznik například kaple na Radhošti. Druhá Osady a samoty Zadních hor v historii a v obrazech (2014) mapuje pomezí slovenského a českého území s málo známou, o to půvabnější oblastí Beskyd, a to s důrazem na historický vývoj a osidlování kraje. Třetí O lidech v Beskydech a přírodních památkách a pozoruhodných zajímavostech (2015) o osudech starousedlíků ve spojení s krajinou a jejími specifiky působí svou hloubkou a autentičností. Nebývalý zájem o všechny publikace přispívá k tomu, že nyní autor připravuje publikaci O lidech v Beskydech II, která vyjde v roce 2016. Mezitím ještě stačil pomáhat jihočeské vesnici Úsilné při získávání titulu „Vesnice roku 2014“, což se podařilo. Pro ochotnický soubor této obce napsal s Gerhardem Vocilkou divadelní hru Poslední nevěsta (2012) a vydal dvě historické publikace týkající se dějin obce. Úsilné či Voselno s Václavem Mrázkem (2012) a Dva kluci z Voselna o životě známého učitele a fotografa Josefa Bartušky a malíře Františka Hrubého (2013).

Petr Andrle je místopředsedou Okrašlovacího spolku Rozhledna v Čeladné (2010), navazujícího na osvícenou činnost původního spolku z roku 1903. Rozvíjí aktivity obcí Čeladná, Pstruží a Kunčice pod Ondřejníkem i aktivity zdejšího Klubu českých turistů. Již šestým rokem, každý poslední čtvrtek v měsíci připravuje a realizuje přednášky z historie Beskyd a Pobeskydí i o osobnostech, úzce s krajem souvisejících, např. o T. G. Masarykovi, J. Pekařovi a dalších, které provází bohatým materiálem a podnětnými diskusemi. Dnes mají značný ohlas mezi domácími lidmi i krajany v celém světě. Od roku 2010 organizuje májová setkání turistů a vrcholu Skalka (Ondřejník).

dokument. list/98
http://www.cenajosefavavrouska.cz/…petr-andrle/ Paměť národa.

Mgr. Petr Anderle

Rodák. Pedagogicky působil v Ochozi, 12 let v Seničce, v letech 1893–1902 v Šumvaldě, poté ustanoven definitivním ředitelem školy v Olomouci, kde působil do roku 1922. V roce 1923 penzionován. Zemřel na odpočinku v Bratislavě. Učil 48, 5 roku.

Fischer, R.: Olomoucký památník …Olomouc 1938.S.9–10.;.

Narozen v Křižanově (u Žďáru nad Sázavou). Od r. 1896 působil v Prostějově jako pedagog až do roku 1898. Publikoval do čas. Komenský. Překladatel z němčiny a polštiny. Užíval pseud. Kato Novotný. Přítel Petra Bezruče.

Z díla: Přehled písemnictví českého na Moravě 1830–1870. Prostějov 1898. ;Stryk Drastich. 1935. ;Výlety do dětského ráje. 1925. ;Zapadlý osvícenec dr. Jan Melichar. 1939. Dcera Ludmila Uličná.

Ficek, Viktor: Biogr. slovník širšího Ostravska. Opava, Slezský ústav ČSAV, 1976, S. 11–13. ; Kunc, J. : Slovník soudobých čes. spisovatelů. Praha, 1945, S. 13. .

Nadání zdědila po svém otci Ing. Otto Schickovi, který se kromě dřevorytů a kreseb věnoval především umělecké fotografii a v tomto oboru byl ve své době průkopníkem. Svými díly obeslal mnoho světových výstav a získal zde řadu ocenění a uznání. Olga Babrajová studovala na škole umění ve Zlíně. V posledních ročnících této školy se zaměřila především na keramiku, i když před tím dávala přednost více malování. Keramika se však nakonec stala hlavním oborem jejího uměleckého zaměření. Její díla jsou inspirována naši překrásnou přírodou a jejich smyslem je přinášet lidem pocit pohody a potěšení (Přehradní jezero, Podzimní krajina, Šípková růže, Rozkvetlá trnka a jiné). Olga Babrajová se snažila vždy o vlastní způsob vyjádření okolního světa bez ohledu na různé módní vlivy. Svá díla vystavovala na mnoha výstavách v Brně, také na přehlídce českých výtvarných umělců na Jízdárně pražského hradu, na výstavě užitého umění v Poznani v Polsku. Její keramické práce zdobí řadu kulturních domů, obřadních síní, škol, zdravotnických i jiných zařízení na území celé Moravy.

Kulturní místopis SOKA Přerov, 28.04.1997.. Fabián Josef – Ševčíková, Hana : Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. A-Fi. Valašské Meziříčí 2009. S. 9.;

Narozen ve Veleboři (n. Klopina) v rodině venkovského stolaře. Po absolvování české měšťanské školy v Úsově odešel v roce 1922 studovat na učitelský ústav do Olomouce, kde byl silně ovlivněn sokolskými myšlenkami a intenzivně se věnoval tělesné výchově. V roce 1926 začal učitelskou dráhu v Brníčku. Po absolvování vojenské služby u hraničářského praporu ve Frývaldově (n, Jeseníku) učil na školách v Písařově, Klopině a Nemili. V roce 1930 získal trvalé místo na obecné škole v Postřelmově a později po doplňovacím studiu češtiny a tělesné výchovy i na měšťance. Brzy po příchodu do Postřelmova byl zvolen náčelníkem místní sokolské jednoty a poté působil jako okrskový náčelník a člen vedení Severomoravské župy sokolské. V roce 1934 založil při postřelmovské jednotě první odbor táboření v rámci Severomoravské župy sokolské. Prázdninové tábory mládeže pořádal u Jakubovic. Působil v postřelmovském sokolském divadelním souboru a byl členem Pěveckého sdružení severomoravských učitelů. Po okupaci pohraničí byl již koncem roku 1938 vyšetřován pro svou sokolskou činnost. I v podmínkách okupace učil své žáky vlastenectví. Na udání německého ředitele postřelmovské školy Teufla byl zatčen a znovu vyslýchán. Jako nepohodlný učitel byl přeložen k 1. září 1939 na obecnou školu ve Výprachticích v protektorátní části Lanškrounska. Zde se zapojil do odbojové činnosti. Jako spojka udržoval styky mezi východočeským odbojovým hnutím a zábřežským Národním sdružením československých vlastenců. Po vzniku krajského vedení Národního sdružení československých vlastenců v roce 1943 v něm zastupoval Lanškrounsko. Po vyzrazení odbojové organizace našel úkryt ve vinohradské nemocnici v Praze, kam si odejel léčit nemocné srdce. Zde však byl gestapem brzy vypátrán a dne 18. dubna 1944 zatčen a převezen do Šumperka. Navzdory krutému vyslýchání v tzv. „robotárně“ neprozradil jména svých spolupracovníků. Následkům nelidského mučení podlehl již 20. dubna 1944. Pohřben byl na šumperském hřbitově jen za přítomnosti své manželky Věry. Po osvobození byly jeho ostatky převezeny a s náležitými poctami pohřbeny na hřbitově ve Veleboři. Jeho oběť připomíná památník uprostřed rodné vsi ( r. 1980). V Postřelmově nese jeho jméno jedna z ulic a k padesátému výročí otevření nové školní budovy v Postřelmově byla učiteli a vlastenci Bohumilu Ballonovi odhalena ve vestibulu školy pamětní deska (v r. 1988).

.

.

.

Bartoš, J.: Vlastenec a antifašista B.B. Severní Morava, 49, 1985, S.40–51., Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk 1990.S.18–20.; Doplnění – email od Ivana Horníčka dne 2.7.2016 a foto.

Veleboř -osada v obci Klopina. Výprachtice ( u Ústí nad Orlicí)

Studoval nižší G v Přerově a učitelský ústav v Příboře. Od r.1882 učil v Hrabové, kde byl správcem školy a působil do r. 1919. Šířil osvětu, přispíval do krajinských časopisů, též do periodik pedagogických, ovocnářských a včelařských.

Ficek, B. Biografický slovník širšího Ostravska.Opava 1983.S.12.;.

V letech 1945–1951 absolvoval gymnázium v Zábřehu, po studiích v Praze na UK 1951–1953 fakulta společenských věd VŠPHV, obor historie, v letech 1953–1955 FFUK působil jako ved. pobočky Státního archivu Opava se sídlem v Olomouci pracoviště Janovice 1958–1960, 1960–1962 vedoucí archivu v Janovicích. Od r. 1962 PhDr., CSc, habilitace 1969 na katedře historie FFUP. Profesorem 1980–1990, DrSc.1984..Stal se jedním ze zakladatelů jejího Kabinetu regionál. dějin při katedře historie FFUP 1962–1992. Od r. 1996 externista Předseda redakční rady ÚV ČSPB 1988–1989, člen redakční rady ČaČH 1986–1989, člen předsednictva ČSHS 1988–1989, předseda redakční rady Acta UP (Facultas philosophia 1976–1984 a Historica 1979–1990. Člen redakční rady VVM 1974–1979, člen redakční rady Vlastivědných listů v Opavě 1979–1989 a člen redakční rady Severní Moravy v Šumperku od r. 1973. Jeho odborná činnost zaměřena na české dějiny 1918–1945, protifašistický odboj v českých zemích a okupované pohraničí, regionální dějiny a historický místopis, dějiny měst a obcí, nauka o historických pramenech a archivnictví. Dlouholetá polupráce s olomouckým nakladatelstvím Adla – autor příruček pro studium dějin. Rozsáhlá publikační činnost. Zemřel na mozkovou mrtvici.

Springer, Jan: Co dalo Šumpersko české literatuře.Šumperk, Vlastivědný ústav 1974, S.5.
ZVSMO, 1982, č.17–18, S.34–35.; Lexikon současných českých historiků. Praha 1999.č.z.17. Spur­ný, F.: Severní Morava, 43, 1982. S. 71–76. Spurný, F.: Severní Morava, 62, 1991. S.76–78. Olomoucký den, 31.12.2005– Už jen vzpomínky, S.4., Severní Morava, sv.91. 2006, S. 70–75 /foto/ Hoffmannová, J.: Biografický slovník archivářů českých zemí. Praha, LIBRI 2000. S.68. BSSSM, seš.8 (20.) Ostrava 2006 S. 15–17.(Bibliografie)

Doc. Josef Bartoš, DrSc.

Od 1941 působila v divadle Olomouc. 1945–1948 působila v Slovenském národném divadle Bratislava, od 1951 externí pedagogické působení VŠMU Praha. V roce 1955 hrála v československém filmu Červený mák Galina Basová – Oriščenková.

Přehled činnosti čs.divadel 1958.Praha 1959..

Studoval na státní průmyslové škole v Brně a na Akademii výtvarných umění ve Vídni. V letech 1913–1919 se stal prof. architektury na vídeňské Akademii. Na přelomu století se stal protagonistou středoevropského modernismu. Jeho největším dílem je budova Národní banky ve Vídni. Mimo jiné navrhl Priessnitzovo sanatorium v Jeseníku. a stavěl je v letech 1908–1910 a 1928–1929.

Biografický slovník Slezska a Severní Moravy I.Vyd.1.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1993.S.18.

Absolvoval gymnázium v Žatci. Souběžně studoval klavír. Po maturitě byl varhaníkem v Žatci a zároveň studoval AMU v Praze u prof. Pavla Bořkovce. Absolvoval v r. 1956. Dirigentem ve Východočeském divadle v Pardubicích v letech 1966–1978. Šéfdirigent operetního orchestru DOS v Olomouci . Složil vokální skladby, hudbu k baletu, symfonie, lyrické písně, scénickou hudbu k činohrám.

Čeští skladatelé současnosti.Praha 1985.; Ostravský kulturní měsíčník 1978, č.2, S.64–65.;. Štefanised, Jiří: Kalendárium divadla v Olomouci. Praha 2008. S.172.

Od 9 let navštěvoval hudební školu v Uherském Hradišti, kde jej začátky hry na klavír naučila učitelka M.Malá. V 14 letech byl přijat na obor klavírní hry na konzervatoř v Brně, kde studoval ve třídě prof. Vaňury, avšak ze zdravotních důvodů ji nedokončil. Ve dvaceti letech začal studovat hru na trombón na pedagogickém oddělení hudební školy v Olomouci. Záhy poté byl převeden na obor klavírní hry. Bez dokočení studia na konzervatoři byl v roce 1953 přijat na JAMU. Studium přerušil, nastoupil vojenskou prezenční službu a po roce se vrátil do Olomouce, kde dokončil konzervatoř. V roce 1955 byl přijat na bratislavskou VŠMU jako řádný posluchač. Po dvou letech musel opět přerušit studium pro ochrnutí pravé ruky. Později pokračoval v soukromém studiu u prof. F.Schafra v Brně, jehož zásluhou překonal zdravotní potíže. V roce 1961 nastoupil jako lektor hry na klavír na katedře hudební vědy a výchovy FFUP v Olomouci a vystudoval při zaměstnání obor hudební výchova – klavír. Od r. 1961 se nepřetržitě uplatňoval jako komorní hráč, pianista Moravské filharmonie v Olomouci a cembalista a sólista komorního orchestru Leoše Janáčka v Ostravě. S jeho nahrávkami na cembalo byly vydány 3 gramofonové desky. Od začátku 60. let úzce spolupracoval s Čs. rozhlasem. Od r. 1980 pedagogicky působil na pedagogické fakultě U v Olomouci, kde učil předměty Hra na klavír, Hra a čtení partitur, Colegium musicum. Jeho koncertní činnost s Komorním orchestrem L.Janáčka v Ostravě byla v letech 1996 a 1999 v Japonsku.

Instrumentalisté. Čeští koncertní umělci. Část A-M. Praha, 1983, S. 21–22. ; Kdy kde co v Olomouci 1993, červen, S. 8–10.

Rodným jménem Jana Dudíková. Po ukončení obecné a měšťanské školy v rodišti studovala na učitelském ústavu v Přerově a Kroměříži. Po maturitě nastoupila jako výpomocná učitelka v Praze, kde se provdala za Otakara Berdycha, komisaře ministerstva zemědělství. Po jeho tragické smrti v roce 1936 se plně věnovala výchově syna a školské práci na obecných školách. Jako absolventka učitelského ústavu učila na obecných školách ve Velké Praze. Po roce 1945 si dálkovým studiem pedagogiky, češtiny a tělesné výchovy doplnila vzdělání na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity a v roce 1952 studium ukončila doktorátem z pedagogiky. Téma rigorózní práce bylo " Funkce pohybové hry ve výchovném procesu mateřských škol." Na rodný kraj nezapomněla. V roce 1955 se podílela na založení Hanáckého souboru v Praze, který propagoval Hanou a hanácký folklór. V roce 1946 byla povolána do Výzkumného ústavu pedagogického v Praze, kde byla pověřena vypracováním nových osnov tělesné výchovy pro základní a mateřské školy. Od r. 1956 působila jako odborná asistentka na katedře teorie a metodiky tělesné výchovy Fakulty tělesné výchovy a sportu UK v Praze. V roce 1964 se jí podařilo realizovat myšlenku společného cvičení rodičů a dětí. Brzy se tato myšlenka rozšířila nejen v celém Československu , ale i v řadě zahraničních států.

Řezáč, František: Jana Berdychová. In: Tovačovské zámecké nokturno.Tovačov 2007. S.99–101.

Univ.prof. PaedDr. Jana Berdychová, CSc.

Syn Josefa Blažka. Studoval gymnázium v Kroměříži v letech 1912–19. Spolupracoval s J. Kvapilem. Skládal skladby klavírní, komorní, orchestrální, písně, sbory, smíšené a kantáty. Získal 1. cenu v soutěži arcibiskupské konsistoře v Olomouci v r. 1939, 1942.

Blažek, Vilém: Čemu jsem se naučil ve svých skladbách.In: Opus musicum, 5, 1973, č.10, S.305–307.;Československý hudební slovník.I.Praha SHV 1963, S.106–107.;Svaz čes.skladatelů­.Praha, Supraphon 1975, S.58.;.

V rodišti vystudoval reálku poté v roce 1878 absolvoval Vysokou školu technickou v Cáchách a Báňskou akademii v Berlíně. Vyhledávaný expert na hutní průmysl. V Čechách se objevuje roku 1885 jako vedoucí výstavby vysokých pecí a hutí ve Štěpánově u Olomouce. Působil také v Polsku a Rusku, kde generálním ředitelem hutí Doněck-Jurjevska v Rusku. V roce 1904 se vrátil do Německa.

Biografický slovník Slezska a severní Moeavy. Seš.9. Ostrava 1997.S.19–20.

Manžel Heleny Dittrichové, grafička, malířka a spisovatelka, s níž cestoval po Evropě, Americe,…

Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce, 1.díl A-G, Praha 1985;

Absolvoval mistrovskou školu pro zpracování dřeva v Olomouci v letech 1940–1942, spec. školu pro architekturu v Praze, abs. 1947. Od r. 1949 pracuje u filmu. Přednáší na FAMU Praha. Užíval umělecké jméno Olin Bosák. Svou odbornost architekta začal realizovat v roce 1949 jako projektant dekorační techniky a asistent architekta, a to filmy Bylo to v máji /1950/, Posel úsvitu /1950/, Mikoláš Aleš /1951/, Únos /1952/, Přicházejí ze tmy /1953/ . Od roku 1953 již jako samostatný architekt zajišťoval realizace záměrů filmových štábů a jejich nároky na filmové stavby u více jak sta celovečerních hraných filmů. Nejznámější a též nejúspěšnější filmové stavby a v této spojitosti i řešení filmových efektů se objevily zejména ve filmech Smrt v sedle /1958/, Tři přání /1958/, Procesí k Panence /1961/, Až příjde kocour /1963/, Král králů /1963/, Démanty noci /1964/, Starci na chmelu /1964/, Perličky na dně /1965/, Dáma na kolejích /1966/, O slavnosti a hostech /1966/, Ostře sledované vlaky /1966/, Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, Rozmarné léto /1967/, Přehlídce velím já /1969/, Dívka na koštěti /1971/, Tři oříšky pro Popelku /1973/, Jak utopit dr. Mráčka /1974/, Což takhle dát si špenát…

Bartošková, Š.: Filmové portréty.P., ČFÚ 1986.S.51–52.;.

Zemřel v obci Zakšín (n.m.č. obce Dubá)

Studoval UPŠ Praha v letech 1938 – 1943. Ilustroval 3 knihy pohádek. Působil v Předmostí u Přerova (n.Přerov).

Toman, P.: Nový slovník čs.výtvarných umělců.I.Praha 1947.S.84.;.

Dětství prožil v Brně, v Holešově navštěvoval reálné gymnázium a roku 1940 absolvoval Obchodní akademii v Ostravě a studoval hru na klavír u L.Tučkové, E.Mikelky a skladbu u F.M.Hradila­.V r.1939 vstou­pil k ostravskému divadlu.Od r.1945 dirigent ostravské operety. Šéfdirigent operetního orchestru SD Ostrava. Autor operetky Ztřeštěné námluvy na slova Jaroslava Seiferta. Skladatelské dílo zaměřil na obor operetky a na scénickou hudbu. V roce 2000 dostal Cenu Oldřicha Nového za celoživotní přínos operetě.

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963, S.131.;. Hanácký a středomoravský den, 11, č. 115. S.12 (18.5.2000). BSSSM, seš.3 (15.). Ostrava 2002. S. 46–47.

Dlouholetý vedoucí celouniverzitní katedry jazyků brněnské univerzity.

V roce 1991 zemřeli. Brno 1992.

V olomouckém divadle působil od 15.8.1931–1974.Čestný člen divadla Oldřicha Stibora v Olomouci.Zas­loužilý umělec.

• bh-: Za Františkem Brožem.=Kdy-kde-co v Olomouci, 1987,

červenec, S.22./fotografie/; Zemřel zasloužilý umělec František Brož.=Stráž lidu, 1987, 4.6., S.4.;

Ing. Jan Březina je synem doc. PhDr. Jana Březiny (1930–1994). V dětství pobýval u prarodičů v Bohuslavicích a Milkově na Prostějovsku, (n. Ludmírov) od roku 1960 žil v Uničově, kde absolvoval G a poté studoval VŠB v Ostravě, obor hornická geologie. V letech 1979–1993 pracoval v podniku Silnice Ostrava, závod Šumperk 05 – kamenolomy, v technicko-hospodářských funkcích. 1993–1997 člen zastupitelstva města Uničov ve funkci místostarosty. Dne 15. 10. 1997 byl jmenován přednostou Okresního úřadu v Olomouci. Předseda Rady řídícího a monitorovacího výboru pro NUTS II – Střední Morava, člen Národní koordinační skupiny a předseda Regionální koordinační skupiny Olomouc.Od roku 2000–2004 hejtmanem Olomouckého kraje a od 2004 členem Evropského parlamentu.

Langer, Aleš: Jan Březina odchází řídit Okú. Uničovský zpravodaj, 4, 1997, 23.10., s.1.: Onderka, Vl.: Březina se stal lídrem středomoravské KDU-ČSL. Olomoucký den, 2, 20.6.2000, s.3.: Dokumentační list, 23.8.2000.

Bohuslavice u Konice.

V letech 1938–1942 studoval na Škole umění ve Zlíně, po osvobození VŠUP Praha u prof. Strnadela. Od r. 1952 v ND Praha, asist. šéfa výpravy. Zasloužilý umělec.

Katalog výstavy Vyznání životu a míru …P., SČVU 1985, S.160.; Scénografové z Hané-jubilanti.. In.: Zpravodaj VSMO 1981, č.15–16, S.47–48.; Národní divadlo a jeho předchůdci.Praha, Academia 1988, S.49.;.

Maturoval na gymnáziu v Litomyšli. Poté se věnoval učitelskému povolání na gymnáziu v Praze, od roku 1892 učí jako profesor zeměpisu a dějepisu na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Své znalosti uplatnil na popud hraběte Pöttinga při tvorbě programu Pöttingova Ústavu pro výchovu dívek a po jeho otevření se stal jeho prozatimním ředitelem. Později učil v Třebíči, Brně a Strážnici.

Po absolvování G v Krnově, abs. FFUP obor hudební výchova, český jazyk, klavír, sólový zpěv a postgraduální studium hudební teorie AMU Praha. Začala pracovat v PKO Olomouc, od 1971 na FFUP, katedra HV – 1978, katedra terie kultury, od 1990 katedra muzikologie. Dlouhodobá recensentka olomouckého kulturního života v místním i celostátním tisku. Teoretický zájem o dětský (sborový) zpěv, mezisborové vztahy hudby a literatury, meziválečné česko-ruské vztahy, regionální historie. Ediční činnost v oblasti dětských sborů a zpěvu. Publikuje ve sbornících a časopisech. Monografie : Pavel Bořkovec. Olomouc, Votobia 1995.
Téměř dvacet let byla členkou výboru a dalších komisí mezinárodního festivalu dětských pěveckých sborů Svátky písní Olomouc, po přijetí do Svazu českých skladatelů a koncertních umělců se podílela na přípravách konference Janáčkiana v Ostravě. Po vzniku Asociace hudebních umělců a vědců stála u zrodu Tvůrčího centra v Olomouci a byla jeho první předsedkyní (1989–95), je členkou různých odborných komisí (např. Nadace Český hudební fond) a výborů (Česká hudební rada, Nadace Františka Lýska, Společnost Zdeňka Fibicha, Česká muzikologická společnost, Spolek pro komorní hudbu v Olomouci, Tvůrčí centrum AHUV v Olomouci, ad.).

Osobní sdělení /hš

emeritní Prof.PhDr. Alena Burešová, CSc.