Osobnosti Moravy.eu

V r. 1946 vysvěcen v Brně, 1950 internován, 40 měsíců PTP, zákaz duchovní činnosti, pracoval jako dělník. 1961 vězněn 3, 5 roku, 1969 farář v Předmostí u Přerova (n. Přerov), 1970 řeholní představený, 1971 jmenován provinciálem salvatoriánů, od 1981 děkan v Přerově. Čestný kanovník kroměřížský. Bydlel v Prostějově,

Kdo je kdo 1991/1992.II.Praha 1991.S.1070.;Ka­talog kněžstva arcidiecése olomoucké.Olomouc 1949.S.570.;.

Rozená Koutná. Občanským jménem Jakšová a pseudonym volila podle rodného jména matky. Dětství prožila v Olomouci, 1938–42 studovala v Praze grafiku a módní kresbu, poté půs. jako učitelka angličtiny a němčiny, po osvob. na ministerstvu informací jako redakční tajemnice anglicky vyd. časopisů. Narodila se v rodině lékaře, majitele sanatoria. Navštěvovala měšťanskou školu Komenium v Olomouci a od roku 1938 souběžně studovala Anglický ústav v Praze, Rotterovu školu užitkové grafiky a módní kresby a kurzy obchodní korespondence a těsnopisu. Složila státní zkoušky z angličtiny (1939) a němčiny (1943) a učila na soukromých jazykových školách, v roce 1944 pak byla jako telefonistka a písařka totálně nasazena v Avii Čakovice. Po válce pracovala v prvním odboru ministerstva informací jako redakční tajemnice anglicky vydávaných časopisů (Alliance, The Weekly Bulletin, Czechoslovak Weekly), 1946–48 jako redaktorka anglické mutace zahraničněpoli­tického zpravodajství v tiskové agentuře Telepress. Od roku 1949 byla v domácnosti, s manželem pak žili v Kryštofových Hamrech, od roku 1953 v Kadani. Za manželova uvěznění (1950–52) vystřídala několik zaměstnání: byla domácí dělnicí, šičkou (národní podnik Tosta Přísečnice) a prodavačkou. V roce 1953 se stala sekretářkou na Okresním svazu spotřebních družstev v Kadani. Roku 1962 se vrátila do Prahy a postupně pracovala jako hospodářka v Pražské odborové radě, úřednice Městského výboru odborového svazu zaměstnanců v chemickém průmyslu (1963–65) a v Odborovém svazu pracovníků spotřebního průmyslu (1965–68). Poté byla cizojazyčnou korespondentkou v Pragoinvestu, kde pracovala na částečný úvazek i po odchodu do důchodu (1980–90). Je autorkou tří knih. Náhradní život (1961) – povídky o třech mužích. Neporažený (1968) – dvě novely o motocyklovém sportu podle skutečných událostí. Podzimní řeka (1969) román ze současnosti s autobiografickým podtextem.

Dílo: Náhradní život.Praha, MF 1964;Neporaže­ný.Praha, MF 1965;Podzimní řeka.Praha ČS 1969; časopisecky příspěvky=Čes­koslovenský voják Biografie: Slovník českých spisovatelů.Praha, ČS 1964;Vopravil: Slovník pseudonymů…Praha, SPN 1973;. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?…

Studium na SUPŠ Brno, abs. 1949;čestné uznání v soutěži Nejkrásnější kniha r. 1982;soubor kreseb k Veterinární anatomii I-II 1962–1982.

Katalog výstavy Vyznání životu a míru.Praha, SČVU 1985, S.212.;.

Působil na olomoucké teologické fakultě v letech 1755–1773. Přednášel logiku, matematiku, fyziku, metafyziku, polemiku, církevní dějiny.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava 1973.S.293.;. Encyklopedie města Brna.

Externě působila na FFUP v letech 1947–1950 přednášky z muzejnictví, sběratelství, zvykosloví a estetiky odívání. Od r. 1948 ředitelkou Ústavu pro lidovou kulturu. Autorka publikací.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava Profil 1973, S.348.;Výtvarní pedagogové a teoretici umění a kultury UP 1946–1986.Olomouc UP 1987.;.

Vyrostla v rodině ředitele a učitele hudební školy v Hranicích. V r. 1947 vstoupila na konzervatoř v Praze, kde absolvovala v r. 1953. Poté absolvovala Damu. První angažmá v Ústí nad Labem 1957–1959. Členka Státního divadla v Brně v letech 1959–1964. Od r. 1964 členka ND Praha; Národní umělkyně (1983).

Gregor, V.: Hudební místopis Severomoravského kraje.Ostrava 1987.; Národní divadlo a jeho předchůdci.Praha 1988.S.219 – 220.;. Postavy brněnského jeviště. II. Brno 1985–1989. S. 7–11.;

Od r. 1860 plukovní lékař v Brně, zde se seznámil se Sušilem. Vydal 2 svazky harmonizovaných chor národních písní. Přeložen do Olomouce, kde pokračoval v harmonizaci, byl i hud. kritik, r. 1866 dopisoval do Moravské Orlice, 1869 převelen do Budvy v Dalmacii.

Almanach českých lékař;.Praha 1913.S.119.;Fis­cher, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.S.118.;.

Brněnská rodačka Nataša Gollová roz. Hodáčová si umělecké jméno zvolila podle svého dědečka, významného historika Jaroslava Golla. Byla naší nejvzdělanější herečkou své doby. Od dětství se věnovala baletu, vystudovala gymnázium a uměla hovořit 5 jazyky. Studium filosofie nedokončila, protože ji zlákalo divadlo. Hrála v Olomouci 1933–1934, od roku 1934 v Bratislavě a v Městských divadlech pražských. Jejím prvním filmem byl Kantor Ideál (1932), kde se mihla v roli studentky. Pak následovaly slavné veselohry Hotel Modrá hvězda (1941),Kristián (1939), Eva tropí hlouposti (1939), kde byl jejím nejčastějším partnerem Oldřich Nový. Vrcholem v její filmografii je Pohádka máje (1940), v níž si zahrála Helenku po boku Svatopluka Beneše. Na konci války odešla jako dobrovolná ošetřovatelka do Terezína a nakazila se skvrnitým tyfem. V roce 1947 se po několika nevydařených vztazích s Františkem Vnoučkem či Willym Sohnelem vdala za režiséra Karla Konstantina a odešli spolu do Českých Budějovic. Její největší láskou však stále zůstával francouzský básník Tristan Tzara, se kterým se v mládí setkala. V roce 1950 jí pomohl k návratu do Prahy Jan Werich. Dal jí roli ve filmu Císařův pekař (1951) a Pekařův císař (1951) a přijal ji do Městských divadel pražských. Později si Nataša zahrála ještě v několika filmech, z nichž nejznámější je Drahé tety a já (1974). Jejím posledním filmem byla Konečná stanice (1981).Poslední působiště Divadlo ABC Praha. V roce 1971 musela odejít z divadla, protože se stále zhoršovaly její problémy s kyčlemi. Od roku 1985 žila v domově důchodců v Praze-Krči, kde 29. 10. 1988 zemřela ve spánku. Je pohřbena na Vyšehradě.

Přehled činnosti čs. divadel 1958. Praha, DÚ 1959, S. 105. ;

Manželka Jiřího Kostky, matka Petra Kostky.1942–49 sólistka operety v Olomouci, Opavě, Ostravě, r.1949 Divadlo J.K.Tyla v Plzni.

ČBS.Praha Academia 1992., S.105;.

Působil na UP, kde externě učil dějepis na pedag. fak. 1949–51. Redaktor čas. Komenský a Vlastivěd. sborníku pro mládež župy olomoucké. Školní inspektor.

Hýbl, František: Norbert Černý a čas. Komenský. Komenský, 105, 1980/81, č. 7, S. 434–436. , /foto/; (pin): Zásluhy o vlastivědu. Lid. demokracie, 3. 12. 1990, S. 3. ;.

'