Osobnosti Moravy.eu

Vyučil se zahradníkem a vystudoval Zahradnickou školu v Praze. Později dálkově vystudoval zdravotní školu v Bratislavě, obor rehabilitace. V mládí se zabýval tvorbou soch ze dřeva a vystavovat začal ve 28 letech. Věnoval se artterapii. Žil a pracoval v Hněvotíně, kam se přestěhoval, coby ženatý a se svou paní Libuškou se věnoval rehabilitaci, léčbě drogově závislým a též slepým nemocným, díky nimž vytvářel hmatky. Taky vedl kurzy jógy. Rehabilitaci prováděl v nemocnici Olomouc a ve Šternberku. Pravidelně se účastnil sochařských symposií. Vystavoval v galerii Pod podloubím (1984) kdy vyšel tiskem PKO katalog s fotografiemi artefaktů Mileny Valuškové a typografem Oldřicha Šembery. V roce 2008 vytvořil 6 m vysoký strom pro KRNAP, plastiku pro 45. výročí NP. Dne 30.5.2023 se Galerii a Ateliéru kateřiny Dostálové na Žerotínském náměstí 7 v Olomouci konala v 16:00 vernisáž výstavy, kde úvodem promluvil prof. Jindra Štreit, Jeníkův největší přítel.

Štreit Jindra: Úvodní slovo při vernisáži výstavy dne 30.5.2023.

1947 absolvoval gymnázium v Hranicích. Po maturitě studoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kterou dokončil v Praze na KU, kde byl promován v roce 1951. 1955 vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou v Brně. Poté působil ve Studénce a od roku 1965 v Olomouci. Psal do odborných právnických textů a regionálních novin. Byl členem Spolku přátel komorní hudby a Klubu přátel výtvarného umění. Vedle trvalého zájmu o literaturu a výtvarné umění (byl znalcem a sběratelem grafiky), provázela zemřelého láska k vážné hudbě a zejména k opeře.

Od studentských let navštěvoval koncerty a operní představení v Praze, oslněn generací pěvců kolem L. Domaninské, M. Tauberové, B. Blahuta, K. Kalaše, E. Hakena a dalších. Po přestěhování do Olomouce se stal předplatitelem koncertů Moravské filharmonie a sledoval vývoj orchestru i vedení uměleckého tělesa jednotlivými dirigentskými osobnostmi. Radostí jej naplňovala uváděná díla Janáčkova a jednotlivé symfonie Mahlerovy.

Se stejnou pravidelností sledoval i komentoval uvádění operních děl v olomouckém divadle. Vážně se zabýval otázkou operní režie, kontaktoval některé současné operní režiséry, do denního tisku psal recenze. Mezi prvními diváky se stal členem nově založeného Klubu příznivců Moravského divadla Olomouc.

Jeho “bravo” léta povzbuzovalo nejen olomoucké pěvce, ale v posledním desetiletí často zaznívalo i v hledišti Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kam pravidelně zajížděl na nedělní odpolední představení.

Nemůžeme se tedy divit, že Moravské divadlo Olomouc poděkovalo za dlouholetou přízeň svému “renesančnímu” příznivci kyticí rudých růží se stuhou doplněnou svým emblémem umístěných na katafalku. Zádušní mše se konala v dominikánském kostele, Slovenská ulice dne 14.7.2021 ve 14 hodin.

Ševčíková, Hana: Květnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2013, č.5, S.4. Ševčíková, H.: Se smutkem v duši. Nekrolog na blogspot 5.7.2021 Parte Doupalová, E.: Dodatek k nekrologu. Meil 25.7.2021 Foto­grafie: Ševčíková, H. a Lamačová, K.

JUDr. Ladislav Lamač

Vyrůstala v uměleckém rodinném prostředí. Její otec byl učitelem
cizích jazyků a působil také jako herec a režisér ochotnického
divadla. Maminka (1925–2004) byla herečkou amatérské scény,
vynikající recitátorka a knihovnice. Hanička si užila rodiště čtyři
roky a pak se přestěhovala s rodiči do Olomouce. Zde chodila do obecné školy, absolvovala gymnázium v Hejčíně a poté odešla studovat DAMU do Prahy. Již během studií začala hrát v Divadle Za branou. V roce 1971 získala angažmá ve Vinohradském divadle, kde hraje dodnes. Kromě mnoha divadelních rolí se zapsala i do srdcí televizního diváka seriály Krkonošské pohádky (1974), Chalupáři, Žena za pultem, Nemocnice na kraji města, Ulice, Náves, Příkopy ad. Životním partnerem jí byl dvacet let herec Jiří Adamíra (1926–1993). Po dlouhé těžké nemoci zemřela v Olomouci. Poslední dny pobývala u sestry Silvie Markové. V letech 1994–2004 vyučovala na Státní konzervatoři v Praze. V roce 2007, 2008, 2009 a 2010 získala cenu TýTý, v anketě Hvězda mého srdce (2008) byla zvolena mezi desítku nejoblíbenějších hereček a v r. 2009 se stala Ženou roku ANNO a dvakrát zvítězila v anketě „ Neviditelný herec“ o nejpopulárnější herecký výkon v Českém rozhlasu. . V červnu 2010 dostala Cenu města Olomouce za rok 2009, v září 2010 převzala na hradě Šternberk Čestné občanství města Šternberka a u příležitosti státního svátku dostala od prezidenta republiky Václava Klause dne 28.10. Medaili Za zásluhy v oblasti kultury.

ČBS .Praha 1992.S.420., Kdo je kdo v ČR na přelomu 20.stol., Praha 1998. Hlůzová, Vlasta: Prošli Šternberskem. Šternberk 2010. S.83–84. http://www. otavinka. blog.cz

Rozená Lýsková, dcera národního umělce, prof. Františka Lýska, DrSc. Maturovala na gymnáziu v Brně roku 1951. V roce 1953 absolvovala klavír a zpěv na brněnské konzervatoři a 1956 absolvovala FF MU v Brně. V roce 1957 působila ve Zlíně v rozhlasovém studiu jako externí hlasatelka. V roce 1958 se provdala v Brně. 1971 FFUK Praha a v Olomouci od r. 1981.

http://www.slaviste.cz/index.php?… http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?…

Doc. PhDr. Květuše Lepilová, CSc.

Od r.1946 stud.VŠP-novinářství v Praze. Těžce onemocněl a odešel do Bystřice pod Hostýnem, n.p.TON.Založil zde týdeník čs.nábytkářů Naše práce, který řadu let redigoval.1970–72 spisovatelem z povolání.Pu­blikoval v RP, MF, Květech, zde 1972 román Dražba vdov pod pseud.Pavel Dejl.Vytvořil 14 rozhlas.her­.Podle jeho knih vzniklo několik filmových scénářů a televizní.Román z dějin Velké Moravy – Cesty knížecí.Užíval celou řadu pseudonymů.Po r. 1989 starosta města Bystřice p.H. Pohřben do rodinné hrobky v Bystřici pod Hostýnem.

Slovník spisovatelů.Praha ČS l985, S.108–9; Kdo je kdo 1994–1995.Praha 1994.S.165.;. Wikipedie.cz Paměť národa 2014

Od patnácti let studovala Odbornou školu pro fotografy v rodišti a poté působila u fy Ševčík. V letech 1942–1945 byla totálně nasazena a po osvobození vedla fotoateliér fy K. Kučera. Koncem téhož roku přesídlila do Šumperku, kde vedla ateliér fy F. Mück až do roku 1948 a po znárodnění pracovala tři roky v Komunálních službách Foto. Deset let poté vedla prodejnu Supraphon a 1962–1964 prodejnu knih. V roce 1964 nastoupila do Okresní knihovny v Olomouci, kde pracovala v oddělení metodiky a v letech 1973–1979 jako vedoucí hudebního oddělení. Mezitím dálkově absolvovala Střední knihovnickou školu v Brně. Vedoucí redaktorka časopisu Naše knihovna. Paní Doubravovou jsem potkala na Velkém říjnovém čtení v roce 2001 v knihovně a pak letos 27.6.2017 u ní doma. Pohřeb má na ústředním hřbitově na kremaci ve čtvrtek 12.10. 2017 v 11:20 (sdělení mejlem od Mgr. Evy Komendové)

Osobní sdělení hš http://otavinka.blog.cz/…a-doubravova

V letech 1948–51 angažmá v divadle Olomouc, v letech 1951–59 Divadlo pracujících Zlín, v letech 1959–65 Krajské oblastní divadlo v Olomouci, poté 20 let působil v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci od r. 1968. V letech 1965–68 Divadlo Za branou Praha, 1990–91 Divadlo na Vinohradech. Působil v mnoha filmech (např. Menzl: Rozmarné léto) a televizních pořadech různých žánrů. Do r. 1982 zákaz spolupráce s ČST a

' filmem. Držitel Ceny města Olomouce 1998 v oblasti divadla. a Ceny Olomouckého kraje, Zemřel v DD – Chválkovice.

Kdo je kdo na přelomu 20. stol., Praha 1991, S.833–34.; ČBS XX. stol., 3. díl, Praha 1999; ;

V roce 1924 mu zemřel otec a vychovávala jej maminka s babičkou. V roce 1938 maturoval na obchodní akademii. Po záboru Sudet v roce 1939 byla rodina odsunuta do Bohuňovic u Olomouce a Josef zde založil Kroužek mladých. V roce 1940 se odstěhoval do Lutína. Zde režíroval, hrál a zpíval v Divadelním spolku. V roce 1945 se vrátil do rodiště a spoluzakládal Jednotu divadelních ochotníků. Jeho manželce Jarmile, roz. Pospíšilové (1925–2004) a jemu se zde v listopadu 1945 narodila dcera Hana. V roce 1949 se rodina přestěhovala do Olomouce, kde Josef pracoval v Moravských železárnách jako technický úředník. V roce 1950 založil divadelní kroužek DS ZK MŽ. Byl znám též jako učitel cizích jazyků – němčiny, francouzštiny, angličtiny. Zemřel v 97 letech. U příležitosti 100. výročí narození se konala zádušní mše v Praze v kostele U sv. Ludmily vedená někdejším duchovním otcem Sv.Kopečka u Olomouce Jakubem K. Berkou.

Databáze českého amatérského divadla. Hlůzová, Vlasta: Ochotnické divadlo ve Šternberku . 2012. http://otavinka.blog.cz/…oci-narozeni

Narodil se v rolnické rodině jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Obecnou školu navštěvoval v rodišti a měšťanskou školu vychodil v Olomouci. Pak se věnoval hospodářství. Vztah k dokumentaci života obce získal už od rodičů, kteří mu předali album dnes již historických fotografií rodiště a okolí. První album s názvem Kamarádská čtyřka, kde zachycuje kroniku čtenářského klubu Mladý hlasatel vytvořil ve 14 letech. Od mládí také miloval koně. Lásku k nim zdokumentoval v neobyčejné sbírce kreseb, fotografií, básní a další literatury. Lásku k rodišti, předkům, kulturní tradici, historii obce i okolí a k uchování národopisných zvyků a lidové kultury vůbec dokumentoval v albumech: Cesta životem, Vzpomínky, Pěvecký sbor v Příkazích, Koně a jejich osud, Potopa 1997, Rod fotografů v Příkazech, Rodáci a nerodáci, Vzácná a milá setkání, Z tatínkova zápisníku, Přátelé ze zámoří aj. Články a fotografie ze života obce začal publikovat před více než čtyřiceti lety. Některé vyšly pod značkami –VA-, -VB-, -BV-, -AC- na stránkách regionálního a celostátního tisku, např. Obrana lidu (1964), Květy (1976), Zemědělské noviny (1976, 1990), Stráž lidu (1988), Hanácké noviny (1990, 1992, 1996), Puls (1992). V roce 2003 se stal vedoucím redaktorem občasníku Pod hanáckým žudrem. řada zajímavých příspěvků byla pojata též do národopisných sborníků Lidová kultura na Hané a ročenky Hanácký kalendář. Spolu s Pavlem Pospěchem se podílel na tvorbě monografie Příkazy ( Čtení o hanácké vesnici), která vyšla roku 2000. Člen obecního zastupitelstva, školské a kulturní komise, sboru pro občanské záležitosti, vedoucí místního Seniorklubu byl filmově zvěčněn na VHS Jiřím Linhartem. Videosnímek pod názvem Vyznání rodáka z Hané – aneb chvíle s Boleslavem Vacou zaznamenal všechny tvůrčí aktivity příkazského jubilanta. V roce 2014 vyšla kniha Hanácké Vánoce. Je vyobrazen nejen na orloji Karlem Svolinským, ale i v hale hl. nádraží ČD malířem Wilhelmem Zlamalem.Dne 25. 11. 2015 byl sídle Olomouckého kraje oceněn Seniorem kraje jako dloujoletý člen a někdejší předseda Seniorklubu Příkazy. Zemřel v nemocnici v Pasece.

dopis OSM/96,06 Šev­číková, Hana: Březnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2011, č. 3. S. 4. Zuntych, Ondřej: Zemřel hanácký patriot, folklorista a jezdec z orloje Boleslav Vaca. In: www.olomoucky.denik.cz/zpravy (4.11.2016). Parte a dopis od dcery pana Vaci – 8.11.2016 www.Olomoucky.denik.cz (koláž Olomouckého deníku od Jany Urbaníkové)

Fotografie Bolelsva Vaci r. 2015 byla pořízena při rozsvícení stromu v Příkazích dne 28.11. 2015.

V roce 1960 absolvovala gymnázium v Hejčíně, 1962 vyučena ruční sazečkou, v roce 1967 absolvovala Střední průmyslovou školu grafickou. Do roku 1988 působila v tiskárnách, 1989–1990 redaktorkou závodního časopisu Olomoucký stavbař. V letech 1990–1995 působila v Přerově, kde redaktorkou časopisu Pozemní stavby. V údobí 1995–1996 technická redaktorka Hanáckých novin. Od roku 1997–2004 pracovala v tiskárně Střediska informatiky a služby škole. Od roku 1959 věnuje volný čas zcela Kašpárkově říši, kde byla zástupce vedoucího. V roce 1979 dostala za činnost Zlatý odznak Josefa Skupy. A v roce 2007 osenění Zlatý Tyl. V Kašpárkově říši působila jako režisérka, návrhářka loutek, autorka textů a úprav loutkových her. Autorka veršů. Publikovány v časopise Květy v r. 1962 a řadě sborníků. Podílela se na vydávání sborníčků Čechova Olomouc od r. 1973. V publikační činnosti užívá šifry: JN. V roce 2010 vyšla její sbírka básní Kytice modrých nadějí. LKO 2010. Loni dodatková sbírka k 70. narozeninám a to sbírka: Návraty a závratě (2013). Zemřela ve spánku.

Nohelová, Mirka: Honza na vychování aneb Naučné věty tety Květy z etikety. Olomouc Integrafis 1996., dokument. list/97 http://otavinka.blog.cz/…ou-nohelovou Parte.

Nohelová, Mirka – literární pseudonym

Absolv. FF UP, obor polština a němčina. Novinář: (HN, Stráž lidu, Zpravodaj OF OL), redaktor, recenzent, politický komentátor, překladatel z polštiny. Zabývá se česko-polskými. vztahy, současnou básnickou tvorbou, židovskou kulturou i mezinárodní politikou. Stál u zrodu lit. časopisu Scriptum, sborník pro literaturu, umění a život, zde vychází i současná polská lit. v překladech. Jeho překlady se objevily ve sborníku Světová lit. Publikuje v časopisech: Mosty, Nová přítomnost, Host, Literární noviny, Tvar. V letech 1995–97 působil v naklad. Votobia a v r. 1999 založil v Olomouci s.r.o. nakladatelství Burian-Tichák, které se uvedlo autobiogr.knihou Vlasty Chramostové. V r. 2001 byl oceněn za novinářskou činnost Cenou Ferdinanda Peroutky. Vydavatel periodika Listy, spolu s T. Tichákem. Zemřel na služební cestě ve Vídni, kde měl uvádět výstavu. Náhle zemřel. Pohřeb se konal 18.10.2014 v O­lomouci. Od roku 2016 je na jeho počest udělována Cena Václava Buriana. Václav Burian, jehož jméno cena nese, byl český polonista, překladatel, básník, vydavatel a redaktor dvouměsíčníku Listy. Své první překlady a texty publikoval v samizdatu. V osmdesátých letech vydával olomoucký samizdatový časopis Ječmínek. Původně československý exilový časopis Listy vydával spolu s Tomášem Tichákem od roku 2003. Za svůj vztah k polskému disidentu byl v červnu 2014 oceněn na pražské ambasádě Polské republiky Medailí vděčnosti Evropského centra solidarity v Gdaňsku.

Osobní a písemné sdělení. Parte (foto Vladislava Galgonka).

Vystudoval na brněnské JAMU, obor divadelní režie.. Před příchodem do Olomouce působil v Západočeském divadle v Chebu. Do tehdejšího Státního divadla Oldřicha Stibora nastoupil od srpna 1970 a působil zde jako činoherní režisér až do května 1991 s tím, že v první polovině 80. let zastával rovněž funkci uměleckého šéfa činohry.

Nastudoval více než padesát inscenací, mezi nimi klasická díla světové (Tři sestry, Smrt obchodního cestujícího) i české dramatiky (Maryša, Naši furianti, Noc na Karlštejně). Inscenoval nejslavnější hry Williama Shakespeara, mezi nimi Hamleta, Richarda III., Othella, Krále Leara či Večer tříkrálový.

Do vedení činohry olomouckého divadla se znovu vrátil na podzim 1995 a ve funkci působil další tři sezony. S divadelní režií v Olomouci se rozloučil v roce 1998 premiérou muzikálové inscenace Muž z La Manchy. Manželka Eva byla dlouholetou vedoucí vlásenkrárny MDO.

Oznámení o úmrtí. Archiv MDO

Vzdělán v oboru stavitelství se zaměřením na památkovou péči. Je spoluautorem koncepce vlastivědných ústavů, která by měla spojit muzejní, památkové a výstavní aktivity v regionech. Věnoval se záchraně a obnově památek. V roce 1969 založil časopis Obnova památek, kde byl výkonným redaktorem. Po 13 číslech byl zastaven. Iniciátor založení Střední odborné školy památkové péče v Šumperku. Věnuje se soudnímu znalectví.

Gronychová,M.: Karel Čunderle osmdesátiletý., Severní Morava. sv.90, 2005, S. 68–69. Nekrolog. Severní Morava. Sv. 100.S. 101–102.

V patnácti letech odešel do učení v zahrádkářské firmě Vybíral Závodník v rodišti. Po vyučení v roce 1924 krátce pracoval u firmy Bedřicha Wenzela v Olomouci. Koncem téhož roku odešel do známého závodu architekta Josefa Vaňka v Chrudimi, kde pobyl dvanáct měsíců. Získal zde nejen řadu odborných a praktických znalostí, ale také schopnost publikovat v časopisu Zahrada, v měsíčníku Naše zahrádka a v Zahradnických listech. Sem napsal první fejeton „ Z čeho šetřit“, který vzbudil v té době velký rozruch. Od roku 1926 pracoval v největším školkařském závodě v Československu u Jaroslava Veselého v Molitorově u Kouřimi.. Odtud odešel do Opavy na osmnáct měsíců na vojnu. Od dubna 1928 pracoval v Arcibiskupském parku v Kroměříži a následující rok nastoupil do školkařského závodu firmy Mazánek v Soudné u Jičína. V roce 1930 se vrátil do rodiště a založil zde ovocnou školku. Pěstoval zákrsky a tvarované stromky, bobuloviny, jahody, křovinky pro skalky, lístkové ořechy a další odrůdy potřebné pro drobné zahrádkáře. V té době publikoval v odborném i denním tisku : Rádce – český rolník, Pražská zahradnická burzy a v zahrádkářské rubrice deníků Svoboda, Moravsko-slezský domov, Večer a Lidové noviny. V roce 1938 vstoupil do Spolku zahrádkářů „ Preizler“ v Olomouci (byl funkční do roku 1948). Krátce na to začala i jeho přednášková činnost nejen v rodišti, ale též v Kroměříži, Prostějově a ve Zlíně. Po válce v roce 1945 byl zvolen do výboru obnoveného Svazu čs. školkařů. Po znárodnění, kdy ovocné školky převzalo Jednotné zemědělské družstvo, se v roce 1950 stal na dobu dvaceti let vedoucím ovocných školek v Tršicích, s cílem vybudovat speciální školku na pěstování bobulovin a lísek. na mezinárodních výstavách v Erfurtu a na Floře Olomouc získalo jeho pracoviště řadu medailí mezi nimiž jsou i zlaté. Po válce založená Jednota zahrádkářů vedla později k vytvoření Čs. ovocnářského a zahrádkářského svazu. V roce 1957 stál u kolébky svazu v Olomouci, v roce 1958 založil ČOZS v Tršicích a byl jejím předsedou téměř třicet let. Souběžně vykonával funkci předsedy Okresního výboru ČOZS v Olomouci od roku 1960 a na tuto funkci rezignoval v době dálkového studia Střední zemědělské technické školy. , obor zahradnictví v Ostravě-Zábřehu. Od roku 1950 byl často zván na aktivy, sympozia a jiné akce Československé akademie zemědělských věd, kde byl členem odborné skupiny v ovocnářské komisi. Je autorem a spoluautorem řady odborných publikací. Recenzoval odborné publikace o lískách a významně spolupracoval na 4. dílu Malé pomologie, pro kterou zpracoval oddíl o lískovém ořechu, s doposud nejpřesnějšími popisy odrůd. Za svou dlouholetou činnost byl ohodnocen několika vyznamenáními v rámci resortu i státu.

Ševčíková, Hana: Tršický ovocnář slaví významné jubileum, Olomoucké listy, č.4, 22.11.2001, S.4.; Ševčíková, Hana: Listopadová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, Velký Týnec, 2011, listopad, S.4.

V roce 1951 abs.VŠUP Praha, 1951–53 spec.šk.malíř.a restaur.technik, AVU Praha, 1954–1958 aspiratura AVU Praha.1968–1971 externí učitel na KVTV FFUP, obor restaurátorství­.Výsledky své práce vystavuje, odborná publicistika.Vlas­tní malířská tvorba.

Výtvarní pedagogové a teoretici umění UP 1946–1986.Olomouc UP 1987.;.

Narozen v Droždíně u Olomouce (nyní m.č. města Olomouce).

Stud.Hud.školu Žerotín v Olomouci, skladbu u prof.Kvapila v Brně.r.1949 ab­s.konzervatoř, 1952 JAMU.Od 1949 v Čs.rozhlau Brno, , od r. 1963 dramaturg malých hud.žánrů a Orchestru Studio Brno.Skladatel zábavné a populární hudby.Cyklus písní na moravskou lid.poezii.1978–1980 Vonička z kvítí milostného.1959 hud­ba k filmu Princezna se zlatou hvězdou.

Československý hudební slovník.2.Praha SHV 1965, S.472.; Čeští skladatelé současnosti.Praha Panton 1985, S.242./foto/;.

Droždín je součástí města Olomouc.

Základní školu vychodil v rodišti, poté studoval reálné gymnázium v Hodoníně, kde maturoval v r. 1951. Poté vychovatel na odborném učilišti čs. stavebního závodu ve Vsetíně, 1953–1955 ZVS a učitel na OU Zbrojovky Vsetín 1955–1960. Při zaměstnání studoval Vysokou školu ruského jazyka a literatury v Praze, kde promoval jako filolog r. 1960. Poté 1960–1964 odborným asistentem současného ruského jazyka na Pedagogickém institutu ve Zlíně a souběžně vědecká aspirantura v oboru český a ruský jazyk na FFUK Praha 1962–1965 CSc. a 1964–66 učil na Technologické fakultě VUT Brno se sídlem Zlín, 1966–1973 působil na Katedře českého jazyka a literatury FFUP v Olomouci, r. 1967 PhDr. V letech 1973–1983 vychovatelem mládeže ve Zlíně, 1983–1990 redaktor a vedoucí útvaru VTI v DAK Slušovice. Od r. 1990 ved. sekce lingvistiky na katedře bohemistiky a slavistiky FFUP až do r. 1998. V roce 1991 habilitoval v oboru současný český jazyk na FFUP. Doc. PhDr. Jaroslav Bartošek, CSc. působil od 1998 na FT, FaME VUT a UTB.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava, Profil 1973.;Seznam přednášek na FFUP 1991–92.Olomouc 1991, S.17.;. Životopisná data od dcery Jany Gavendové, email 7.10.2013

Spoluzakladatel olomoucké „podzemní“ edice TEXTY PŘÁTEL. Před listopadem 1989 publikoval pouze v samizdatu, od té doby jeho práce publikovány v časopisech Proglas, Velehrad, Akord. Znalec díla Jana Čepa. Od června 1991 pracuje v redakci Hanáckých novin. Pohřben dne 4.7.2012 v Krnově.

Zacha, E. : Slovo o Janu Čepovi. =Proglas 1990, č. 2, S. 103 – 108. Biografie: =pm=: Eduard Zacha. Bibliotéka Hanáckých novin. 1991, 3. 8. , příl. , S. l. ;

• jTk=: Olomoučtí tři králové. =Proglas 1991, č. l, S. 113. ;

Parte.

Významná osobnost brněnského divadelnictví, Ladislav Lakomý, pochází ze živnostenské rodiny a dětství strávil v Náměšti na Hané a v malé vesnici Loučka u Litovle. Asi čtyři roky pobývala rodina v Přerově. Již od dětství jevil zájem o divadlo, pro jeho umělecké směřování však rodiče neměli pochopení. V roce 1948 začal v Brně studovat Vyšší průmyslovou chemickou a tehdy také začal hrát s divadelními ochotníky, zároveň začal soukromě studovat základy herecké práce. Po maturitě v roce 1952 na průmyslovce nakonec zahájil studia herectví v Brně na JAMU, absolutoria dosáhl v roce 1956. Po studiích získal Lakomý angažmá v Divadle bratří Mrštíků (dnešní Městské divadlo Brno), kde působil v letech 1956–1965. Jeho začátky jsou spojeny s postavami mladých hrdinů, které zosobnil například ve hrách: Strýček Váňa, Jak je důležité míti Filipa nebo Manon Lescaut, překvapivě ale dostal i příležitosti neadekvátní svému věku (Maryša, Jan Hus). V mezičase krátce hrál ve Státním zájezdovém divadle v Praze (1960). V roce 1965 změnil působiště, ale jen v rámci Brna, přešel na scénu Státního divadla (dnešní Národní divadlo Brno), kde pak strávil více než třicet let. V letech 1967–1968 byl krátce šéfem činohry Slováckého divadla v Uherském Hradišti, tehdy také přišla nabídka z Národního divadla v Praze, jednání ale skončilo na půli cesty, takže Lakomý zůstal již natrvalo spojen s Brnem. Na scéně největšího brněnského jeviště odehrál více než stovku stěžejních rolí domácího i světového repertoáru (Maryša, Král Krysa, Idiot, Car Fjodor, Ivanov, Dvanáct rozhněvaných mužů), více než 150 repríz v průběhu pěti let spojených s velkým úspěchem představovala hra Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista. V roce 1991 odešel Ladislav Lakomý do penze, na scéně brněnského Národního divadla ale vystupoval nadále pohostinsky. Vyučoval na JAMU v Brně, c roce 1990 jmenován docentem. Jeho filmografie obnáší od r. 1962 až do r. 2008 více jak 80 titulů. V roce 1998 získal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Daboval Maraise a Delona. Často účinkoval v rozhlase a jezdíval též do Olomouce, aby zde promlouval svou hanáčtinou. Do rodiště se taky vracel, měl zde rodinný domek a plno příbuzných, protože ač byl jedináček měl hodně bratranců a sestřenic.

Kulturní kalendář 1991.Olomouc, OK 1990.S.56.;. Neobyčejné životy. ČT 1 2010. (Vysíláno dne 21.4.2021.

Loučka (u Litovle)¨ Doc. Ladislav Lakomý

Maturoval na gymnáziu v Olomouci a pak rok studoval na UP v Olomouci. Poté přešel na přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Obor zoologie a entomologie. Disertační práce – vývoj cvrčků. Do roku 1950 přír. fak. UP, poté 1950–52 UK Praha. Působil v Praze. Od r. 1966 člen redakční rady časopisu Vesmír. Vedoucí vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemoie ČSAV a ČAV.

Kdo je kdo? Praha, ČTK 1969, S.281.;. Skuhravý, Václav: Odešel Ivan Hrdý. Živa 2/2010.

Doc. RNDr. Ivan Hrdý, DrSc.

Narozen v Albrechtičkách u Nového Jičína. Studoval Reálné gymnázium v Příboře do okupace a pak od kvinty v Ostravě, kde r. 1942 maturoval. Bohoslovecká studia ve Vidnavě a poté v Olomouci. Ordinován 5. 7. 1947 v Olomouci. Působil ve Vizovicích, kde 26.9.1948 zatčen a 6.11.1948 v U­herském Hradišti odsouzen k 10 letům vězení . Prošel 13 kriminálů. Po návratu odešel pracovat do státního rybářství, pak v Dopravních stavbách Olomouc a ve velkomlýně v Jeseníku nad Odrou. Vydával samizdaty, psal relace do rozhlasu i do zahraničí. Teprve od r. 1967 působil opět v duchovní správě ve Fulneku. V r. 1975 mu byl opět státní souhlas odebrán a vrácen v r. 1982. Pak působil v Orlové, Rychvaldě a Petřvaldě. V letech 1969–1971 přednášel na teologické fakultě v Olomouci a pak 1989–1993 a přitom působil jako duchovní ve Velké Bystřici. Katolický kněz, monsignore, doktor teologie, vysokoškolský pedagog, katecheta, autor výchovných studií, vězněn komunisty, držitel řádu T.G.M. Mons. ThDr. papežský prelát žil v obci Vrázné p. Odry.Prezident Mezinárodního sdružení bývalých vězňů se sídlem v Curychu. V r. 2006 dostal Pamětní medaili k 60. výročí obnovení olomoucké univerzity. K 1.1. 2005 odešel do důchodu a žil ve Vrážném p. Odry.

Musil,J.V. Osmdesátiletý Msgre. ThDr. Antonín Huvar OT a jeho…Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci. č.286,2003. S..75–78.

V r. 1951–1953 šéf činohry Divadlo O. Stibora Olomouc ;1954–1956 Čs. stát. film, 1957– Národní divadlo Praha. Zasl. umělec r. 1968. 2002 – Cena Thálie.

Bio kartotéka ČTK.P., 1981.; Národní divadlo a jeho předchůdci.Praha, Academia 1988, S.375 až 376.;. www.wikipedie.cz

V roce 1954 maturoval na gymnáziu v Mor. Budějovicích. Odešel studovat do Prahy, kde v r. 1959 promoval na Mat-fyz.fakultě UK v oboru teorie pravděpodobnosti a matematické statistice. Po promoci nastoupil na LF UP v Olomouci, kde působil 50 let. Prof. RNDr. Stanislav Komenda, DrSc. byl velmi plodný autor. Odborná publikační činnost zahrnuje na 700 článků, 8 monografií, 15 učebních textů, skript a miniskript. Absolvoval zahraniční pobyty v Moskvě (1978), Dublinu (1993), v Richmondu (1997,1998) a na odborných konferencích přednášel na 30 místech Ameriky a Evropy. Překládal z angličtiny, němčiny a ruštiny. Literárně činný byl též v oblasti menších žánrů: básně, aforismy, eseje, fejetony. Kromě knih vlastních jsou jeho aforismy též v antologiích Slovník myšlenek (2003), Myšlenky 1–12 (1992–1998), Nezabolí jazyk od dobrého slova (2004). Od r. 2001 úzce spolupracoval s obč. sdružením V-ART Písek na elektronickém almanachu Zonty 2001 a poslední 3 roky publikoval aforismy na webu Liber.upol.cz Člen Obce spisovatelů. V roce 2001 Cena města Olomouce.

Z paměti literární Olomouce. Olomouc:VSMO 2004. S. 256.; Všetička, F.: Olomouc literární, Olomouc 2002., Kdo je kdo v ČR, osobnosti české současnosti, Praha 2002., , Cena města Olomouce, Olomouc 2001.

Narodil se v učitelské rodině, hlásící se prokrové tradici rodu Stunů ( Matěj Stuna byl herec a spisovatel v době národního obrození). Do 11 let bydlel s rodiči v Jihlavě a pak v Prostějově, kde maturoval na prostějovském klasickém gymnáziu v roce 1950, poté studoval FFUP v Olomouc, obor filozofie a historie a promoval r. 1954. Po vojně v letech 1956 – 1960 byl redaktorem Stráže lidu. Poté působil na Univerzitě Palackého (1960–1981). Překládal z ruštiny.Řadu let byl vysokoškolským učitelem, v roce 1970 jmenován docentem. Byl publicisticky činný, zabýval se oblastí kultury a poezie. Do Filozofického časopisu psal recenze a zprávy o nových knihách. Pravidelně přispíval do olomouckého tisku, a sborníku Střední Morava. Terezínské listy, Nová Svoboda, Právo, Tvorba. V brněnské Rovnosti publikoval řadu medailonů moravských kulturních osobností. Spolupracoval s ČRo Ostrava a Olomouc.

Jeho syn Jan Stuna, též publikuje v regionálním tisku.
Společně vydali básnickou sbírku " Město našeho srdce" (2001, Danal Olomouc)

Slovník českých filozofů. Brno MU 1998.S.546.

Galerie rodáků a nejen jich (7.8.2014)

Doc. PhDr. Rudolf Stuna, CSc.

Kolář,B.: Životní pouť básníka a překladatele Josefa Sedláka. In: Z paměti literární Olomouce. Olomouc 2004.S. 189–192.; Všetička, F.: Také červený prunus. In: Z paměti literární Olomouce.2. Olomouc 2006. S. 305–306. Kolář, Bohumír : Haná v poezii. Antologie. Olomouc 2008. S.503.;