Osobnosti Moravy.eu

Rektor baziliky a svatokopecký farář. Kulturní osobnost, jejíž činnost se zapsala nejen do historie Svatého Kopečka, ale značnou měrou přispěla k obnově barokního skvostu baziliky minor i k duchovnímu rozvoji celé farnosti a širokého okolí. Karel Berka studoval Střední školu pro pracující, směr zemědělství v Chomutově, kde maturoval v roce 1982 a poté Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, obor teologie, umění. Ordinován na kněze byl v roce 1988. Po vstupu do Řádu premonstrátů v Praze na Strahově přijal jméno Jakub. Zprvu působil jako kaplan v Jihlavě a od srpna 1992 se stal duchovním správcem na Svatém Kopečku, kde byl po dvou letech jako administrátor k 1. říjnu 1994 jmenován farářem. Záhy po jeho příchodu na Hanou začala duchovní správa vydávat farní měsíčník „Navštívení“ (první číslo vyšlo 29.11.1992), který přinášel duchovní zamyšlení, informace o církevních svátcích, pořad bohoslužeb i pohledy do historie poutního místa. K tomuto počinu inspiroval P. Berku zpravodaj vydávaný premonstráty na jeho dřívějším působišti. Svatokopecký poutní chrám se začal otevírat poutníkům, věřícím i nevěřícím, ale zejména mladým lidem. Už půlnoční mše o Vánocích 1992 zaznamenaly enormní účast. Začala se psát jiná kapitola, která by se dala nazvat Cesta důvěry a smyslu života. Cyklem přednášek „ Může vás zajímat“ konaných měsíčně v proboštství, pořady „Čtvrtky s Biblí“, řadou koncertů významných umělců v chrámě i v jeho nádvoří získával veřejnost i odpovědné činitele – ministry a poslance – pro myšlenku budoucího zápisu kláštera na Hradisku a svatokopecké baziliky na seznam památek UNESCO; vystoupení umělců Marty Kubišové, Daniela Hůlky, Ivy Bittové, Hradišťanu aj. přivedla na toto místo tisíce návštěvníků, obdivujících jak výkony vystupujících, tak i zdejší vrcholné baroko. Dokázal nejen zaujmout, ale v mnoha případech také odvrátil mladé lidi od drog. To, co se nepodařilo rodičům a lékařům, někteří mladí získali zde: lásku a porozumění. Tuto cestu potvrdil i sám Svatý otec Jan Pavel II. při setkání mládeže na Sv. Kopečku vroce 1995. Kromě kněžských povinností se páter Berka věnoval také pedagogické práci. Učil v církevní škole s. Voršilek. Přispíval do celostátního homiletického časopisu Fermentum; později se stal jeho redaktorem. Články o činnosti a akcích konaných v svatokopecké bazilice se objevovaly na stránkách regionálního tisku, v rozhlase Proglas, ale také v televizi. Filmová náboženská tématika, která vznikla ve studiích Velehrad Olomouc a Telepace Ostrava byla poprvé presentována na malém filmovém festivalu „Ve znamení ryby“ v roce 1999. „Pohledy do historie Svatého Kopečka“ byly vydány knižně a jejich autorem je Bohuslav Smejkal. Kniha vyšla v září 2001 v době, kdy byl Mgr. Jakub Karel Berka po devíti- letém působení na Svatém Kopečku přeložen do kláštera premonstrátů v Milevsku. Výjimečností tohoto duchovního je nejen jeho činnost pastorační, rétorická, pedagogická a literárně-ediční, ale také jeho zásluha o vytvoření dalšího kulturně-duchovního centra města Olomouce. Obdržel Cenu města Olomouce 2001. V Milevsku vyšly tři publikace v roce 2012: Netřeba spatřit jizvy (Velikonoce 2012), Čekám na to stále (Adventní rozjímání), Ó, Vánoce…(Půlnoční rozjímání).V Mi­levsku působil do září 2013 a od 1. října 2013 působil v Praze 6, Nebušická 118, ŘK farnost svatého Cyrila a Metoděje.Dne 21.11.2014 jsem se sešla s otcem Jakubem na faře baziliky na Svatém Kopečku. Od 1. října 2018 působí ve farnosti kostela Sv. Ludmily, Jugoslávská 662/27, Praha 2. Navíc se věnuje malování.

Osobní sdělení – hš / 1999, 2014. Nástěnný kalendář Kostel sv. Ludmily 2021. Zadní strana verše

P. BERKA Jakub Karel OPraem., Mgr.

Vystudoval JAMU v Brně, po studiích nastoupil nejprve do divadla v Chebu. Pak působil několik let v Hradci Králové, kde na sebe v roce 1982 upozornil režií Romea a Julie, která byla považována za poněkud „divokou“. Od roku 1984 pracoval v pražském Realistickém divadle. V letech 1985 získal cenu Českého literárního fondu za režii představení Čáry na dlani a v roce 1998 získal cenu Českého literárního fondu za hru Merlin. Ve druhé polovině 80. let začal hostovat v Národním divadle. V roce 1990 do něj nastoupil jako kmenový režisér a například zde režíroval hry Ze života hmyzu bratří Čapků, Goldoniho Mirandolínu a Gogolovu Ženitbu. Od roku 1990 vyučoval na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU Praha. V roce 1996 se stal uměleckým vedoucím Dejvického divadla. Zde režíruje většinu představení, ale uvedl zde i vlastní hry a v roce 2002 získal Cenu Alfréda Radoka v kategorii talent roku za ztvárnění postavy otce v Zelenkově autorské inscenaci Příběhy obyčejného šílenství. Pod jeho vedením divadlo získalo řadu prestižních ocenění. Z filmové tvorby: Účastníci zájezdu (2005), Restart(2005), Venkovský učitel (2007), Alois Nebel (2011) a j. Byl hostem v pořadech: Krásný ztráty (2000) a Na plovárně (1998).

http://cs.wikipedia.org/…oslav_Krobot

Majitel Vápenky v Mladči, která na Josefa 2013 oslavila 100. výročí založení. Ing. Ladislav Vitoul přejal řízení podniku v roce 1992 a vybudoval v průběhu let mezinárodně uznávaný podnik, který patří mezi 100 nejlepších firem v České republice. V listopadu t.r. ji byl udělen diplom v kategorii „Dynamický růst a stabilita“. Dne 27.11.2015 na slavnostním galavečeru ve Španělském sálu Pražského hradu převzal toto prestižní ocenění z rukou předsedy Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Ing. Ivana Pilného. Na jaře získal již potřetí ZLATÝ PERMON za dlouhodobou, stabilní, důvěryhodnou a solventní činnost firmy. Po celé Moravě je VÁPENKA VITOUL s.r.o. a zejména její ředitel, vnímán jako výrazná osobnost. Jeho šlechetné jednání je oceňováno nejen v kultuře, ale i v sociální sféře celé Moravy. Jeho postava je navždy zvěčněna v Benešově betlému v Lošticích.

Ševčíková, Hana: Prosincová výročí středomoravského regionu. č. 12. 2020 Týnecké listy.

plk.v.v. Ing. Ladislav Vitoul

V roce 1955 abs. jedenáctiletku v Prostějově, poté byl posluchačem právnické fak. v Praze, až do r. 1960. 1965–66 studoval postgraduálně mezinárodní právo v Anglii v Cambridge. 1962–70 působil na ministerstvu jako referent, 1970–79 prokurátor městské prokuratury v Praze. Pak spisovatelem z povolání. Píše literaturu faktu. Témata čerpá z událostí druhé svět. války.

Slovník české literatury 1970–1981.Praha, ČS 1985, S.138.; Slavíková, Věra: Spisovatelé Jihomoravského kraje.Brno, KJM 1989,S.99./bibl./;.

Rodným jménem Kuklová. Provdaná poprve – Vejsadová, podruhé Holečková Jako malá vyrůstala v rodišti. Když začala válka, přestěhovala se do Kyšperka (nyní Letohrad).Po válce se přestěhovala s rodiči do Šumperka, kde začala studovat Obchodní akademii, ale nedokončila jí, neb se provdala a narodil se jí syn Richard. Po třech letech se rozvedla. Aby uživila svého syna, začala roku 1955 bez hereckého vzdělání, působit jako herečka v Severomoravském divadle v Šumperku. Zde se seznámila se svým druhým manželem Jiřím Holečkem, který nastoupil jako herec do divadla. Oba pak odešli do nového divadla v Chebu. To už měla druhého syna Jirku. Od roku 1961 byla na dvacet let členkou a oporou Krajského oblastního divadla Cheb Po roce 1968 byl její manžel Jiří Holeček, který pracoval v divadle jako režisér a dramaturg z politických důvodů propuštěn. Na konci kariéry působila v plzeňském Divadle J. K. Tyla (1981–89). Zde jí zachytil v tv. záznam inscenace Ivanov (1984), byla ale hlavně výraznou herečkou velkých shakespearovských postav. Její zkušenosti před film. kamerou spočívají pouze ve třech epizodních roličkách, a to v komedicích V. Čecha Štika v rybníce (1951) a J. Macha Florenc 13,30 (1957) a po delší odmlce zatím naposled jako sousedku v Schulhoffově kriminálce Po stopách krve (1969).
Nyní žije v Chebu.

Přehled činnosti čs. divadel 1958. Praha, DŮ 1959, S. 256. http://www.osobnosti.cz/…oleckova.php http://libri.cz/…m/heslo/1422

Narozen v Čertoryjích (n. Charváty). Autor básní. Publikační činnost v : MFDnes, Hanácké noviny, Právo, Hasičské noviny.

dokument. list/97

http://www.region-verovany.info/reg_vist.htm

Otec byl zednický polír a matka v domácnosti. V r. 1930 se rodiče přestěhovali do Vážan u Kroměříže (n.m.č.města), kde se v r. *1931 narodila sestra. V září 1935 zemřel otec po smrtelném úrazu na stavbě ve Zlíně. Tomáš navštěvoval obecnou školu ve Vážanech, od r. 1941 měšťanskou školu a reálné gymnázium v Kroměříži, kde maturoval v r. 1949. Poté studoval pedagogickou fakultu UP v Olomouci, původně učitelství pro 1.stupeň základních škol, v následujícím roce přestoupil na tříletý studijní obor učitelství pro 6. až 9. ročník. Od listopadu 1952 – říjen 1954 absolvoval vojenskou základní službu v Prostějově a v Košicích na Slovensku. V období 1954–1955 učil na Obchodní akademii v Olomouci, a v letech 1955–1957 na Průmyslové škole stavební v Lipníku. Od září 1957 do srpna 1961 ředitelem Domova mládeže v Prostějově. Od září 1961 ved.vycho­vatelem v učňovském domově Olomouci, Štursova ul. Pak dvacet let (1962–1982) učitelem a zást.ředitele na SOU v Olomouci. Mezitím v letech 1960–1963 dálkově studoval pro 6. – 9 roč. komb. biologie – chemie – práce na školním pozemku. V r. 1981 absolvoval doplňující závěrečnou zkoušku na přírodovědecké fakultě UP :obor biologie – chemie a v r. 1982 rigorózní zkoušku z biologie a didaktiky na pedagogické fakultě UP. Od 1.10. 1983 do konce června 2002 působil PaedDr. Homola jako odborný asistent na katedře biologie na pedag.fak.UP. Má dva syny, oba absolventi Přírodovědecké fakulty UP. Publikoval v odborném a vlastivědném tisku, autor vysokoškolských miniskript. V 1987–1990 předseda VSMO, člen botanické společnosti AV a 2 roky předseda Městské organizace Čs.svazu ochránců přírody v Olomouci (1985–1988). Člen České botaniscé společnosti od r. 1979. Zájmová činnost: filatelie, kaktusářství.V pos­ledních letech zpracovával ze sbírky VSMO činnost význačného olomouckého botanika jm. Heinrich Laus (1872–1941).

Homola, Tomáš: Zámecké parky a zahrady v olomouckém okrese. Středisko. Sborník VSMO 1987–1988, č.11. S. 109–121.; Houfek,J.: PaedDr Tomáš Homola.Preslia, 62, 1990,č4. S 381.;

PaedDr., Mgr. Tomáš Homola

Narozen na Kroměřížsku.

Vyrůstala v Zábřehu. Pocházela z německé rodiny a po válce v roce 1945 musela Československo opustit. Odešla do Curychu, kde navštěvovala uměleckoprůmyslovou školu. V roce 1950, poté co jí skončilo povolení k pobytu, emigrovala s rodiči do New Yorku. V roce 1952 se vrátila do Švýcarska a vdala se za malíře Giana Pedretti. Za svoji literární činnost získala Erica Pedretti řadu ocenění. Je autorkou řady povídek a románů, její vzpomínkovou knihu Engste Heimat přeložila do češtiny olomoucká germanistka Lucy Topoĺská pro nakladatelství Votobia (1997) " Nechte být, paní Smrti".

Pustějovská, M.: Rozhovor. MF Dnes 26.6.2001.; Pustějovská, M.: Listy. 2003/6. webové stránky.

foto © Festival spisovatelů Praha (ze dne 24.2.2010)

Od začátku války žila Kubíkova rodina v Brně. Za války pracoval v Jehnicích u Brna jako lesní praktikant. Koncem srpna utekl přes Šumavu do Západního Německa. Vystřídal několik uprchlických táborů a pak se přes Neapol na válečné lodi General Black vypravil do Austrálie. Cesta tam trvala měsíc. Zprvu pracoval na farmě a v buši, později si sehnal místo návrháře a malíře v divadle a v tiskárně v Sydney. Bral hodiny jógy a v roce 1955 se oženil s Angličankou, která se věnovala baletu. Po svatbě se odstěhovali do Cambery, kde jeho paní vedla baletní školu. Kamil pracoval na Vysoké lesnické škole jako výzkumný asistent a též studoval na univerzitě orientální civilizaci. Taky zde připravil a vedl výstavu „25 let Cambery“, díky níž se seznámil s australským premiérem a členy vlády. V roce 1960 odjel s manželkou do Ameriky a 2 roky žili v San Francisco, kde pracoval v Uměleckém muzeu a jeho žena v baletní společnosti. O dva roky později se odstěhovali do New Yorku a Kamil začal studovat v Art Students League a současně pracoval jako umělecký ředitel ve velké tiskárně. V roce 1964 se manželé Kubíkovi vrátili do Evropy. Mladé paní se stýskalo po Londýně. Zde začal malovat architekturu. Když jednou kreslil katedrálu St. Paul, přišek za ním hrabě de La Lanne Stuart s dotazem, aby mu namaloval dům. Poté se stali velkými přáteli. Také se sešel se spisovatelem Grahamem Greenem. Záhy dostala jeho žena angažmá jako primabalerina opery v Essenu. Odstěhovali se tam a Kamil mohl srovnávat, jak vypadalo Německé v roce 1948 a jak o 18 let později. Po pohřbu Konráda Adenaura v roce 1967 se brzy vrátili do Ameriky. Tam se začátkem let sedmdesátých seznámil s prezidentským párem G. Busche a stali se přáteli. Stal se velmi uznávaným malířem. Jeho obrazy vlastní také britská královna Alžběta II., Donald Trump i někdejší starosta New Yorku – Rudolph Giuliani, Gerald Ford i manželka prezidenta L. Johnsona. Osobně se několikrát sešel i s malířem Salvatorem Dali a americkým prezidentem Richardem Bizonem. V roce 1991 a 1992 navrhl vánoční pohlednici pro Bílý dům. Bylo vytištěno 185 tisíc pohledů a 800 prezentačních lístků, o které byl velký zájem.V roce 1999 doprovázel manžele Buschovi na pozvání prezidenta Václava Havla do Prahy. Kamil Kubík je autorem knihy „City Scapes“, která je presentací jeho tvorby.

(Informace čerpány z knihy Jana Antonína Krytka: Osudy – viz Pozitivní noviny.)

Za války pracoval v Jehnicích u Brna – nyní Brno – Jehnice)

Studovala 1947–49, a 1962–66 FFUP v Olomouci u prof.V.Mokrého, J.Zrzavého, Vl.Navrátila, J.Vydry a A.Berana.V letech 1961–63 půs.pedagogicky na výtvar.odboru LŠU v Olomouci.Sa­mostatně vystavovala v Olomouci 1969, 1971, 1985, 1989, v Přerově 1974. Realizovala figurální, epigrafickou a ornamentální výzdobu zvonů pro Vranovice u Prostějova. Mládí prožila v Břeclavi.Její tvorba vychází z platformy víry, snaží se dobrat k vnitřní svobodě. Hodně malovala kytice, především bodláky. V olomoucké galerii Velehrad se ve dnech 14.1.-2.2. 1998 konala výstava obrazů.
Žila a zemřela v Olomouci. Pochována do rodinné hrobky v Cholině.

Katalog výtvarných umělců olomoucké oblasti.Olomouc 1989.; ;Kdy kde co v Olomouci 1990, červen,S.9. Bě­leš,P.: Nikdy se mi netvořilo lehce, říká Vladimíra Stratilová. Hanácké noviny, 17.1.1998.S.6. (Rozhovor).

Vystudoval na brněnské JAMU, obor divadelní režie.. Před příchodem do Olomouce působil v Západočeském divadle v Chebu. Do tehdejšího Státního divadla Oldřicha Stibora nastoupil od srpna 1970 a působil zde jako činoherní režisér až do května 1991 s tím, že v první polovině 80. let zastával rovněž funkci uměleckého šéfa činohry.

Nastudoval více než padesát inscenací, mezi nimi klasická díla světové (Tři sestry, Smrt obchodního cestujícího) i české dramatiky (Maryša, Naši furianti, Noc na Karlštejně). Inscenoval nejslavnější hry Williama Shakespeara, mezi nimi Hamleta, Richarda III., Othella, Krále Leara či Večer tříkrálový.

Do vedení činohry olomouckého divadla se znovu vrátil na podzim 1995 a ve funkci působil další tři sezony. S divadelní režií v Olomouci se rozloučil v roce 1998 premiérou muzikálové inscenace Muž z La Manchy. Manželka Eva byla dlouholetou vedoucí vlásenkrárny MDO.

Oznámení o úmrtí. Archiv MDO

Stud.obch.akad v Olomouci, 1945 maturoval, doktorát obojího práva r.1951 na KU v Praze.Od r. 1965 prac.GŘ VHJ Sigma v Olomouci-1970.Poté pracoval v Ostravě v pojišťovně až do důchodu r.1988.Od r.1990 spolupracuje s UP, pověřen řízením příprav.prací v souvislosti se vznikem práv.fakulty a funkcí děkana fakulty. Vědecky a pedagogicky působil i v zahraničí, zvláště na právnických fakultách v Grazu, Curychu, Drážďanech, Petrohradě, Kyjevě, New yorku a ve Washingtonu. Za jeho působení získala Právnická fakulta UP v r. 1996 prestižní cenu Hannah Arendt, udělovanou Koerberovou nadací. V r. 1998 dostal Cenu města Olomouce in memoriam.

Žurnál UP 1990, č. 8, S. 1 a 4. ;/fotografie/; Univerzita Palackého. Právnická fakulta 1994–1995. Olomouc 1994. ; Vyhnánek, Leoš: Zemřel děkan právnické fakulty M. Liberda. Hanácké noviny 8. 1. 1998, S..3.

Doc. JUDr. Miroslav Liberda

V roce 1945 maturoval na České reálce v Olomouci. Poté studoval na PedF UP. kde byl členem výboru prvního Svazu vysokoškolského studentstva. Po promoci působil na školách v Nákle, Chudobíně, Bohuslavicích u Konice, v Senici na Hané, v rodišti ( 1955–1958 a 1975–1986) a nejdéle v Holici u Olomouce. Učil češtinu a dějepis. Přes 30 let působil jako okresní metodik českého jazyka a 10 let externí pracovník kabinetu českého jazyka Krajského pedagogického ústavu v Olomouci. Dlouhodbě spolupracoval s Pedagogickým nakladatelstvím při recenzní činnosti učebnic českého jazyka. Zajímavé vzpomínky na Jaromíra Johna a další osobnosti UP publikoval ve sborníku Z paměti literární Olomouce (Olomouc 2004). Dlouholetý člen VSMO.

Z paměti literární Olomouce.Olomouc. Vlastiv.společnost muzejní, 2004. S.266 Šev­číková, Hana: Malá galerie nejen význačných rodáků a občanů Velkého Týnce. In: Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 2006. S. 79.;

Narozen v Dobřanech (u Přeštic). 1943 – 1947 v Olomouci. Ředitel divadla v Klatovech a Chebu. V Olomouci opět od r. 1970. 1978 ocenění – Nejlepší pracovník souboru.

Přehled činnosti čs.divadel., Praha 1958, S.189.;

Narozen v rodině dělníka Braneckých železáren. Obecnou školu navštěvoval v rodišti, měšťanskou v Hradci nad Moravou. Za nacistické okupace pracoval jako slévač v Braneckých železárnách, po válce byl zaměstnán v podniku Ostroj. Od dětství se zajímal o letadla a stavbu leteckých modelů. Letecký výcvik prodělal v Dolním Benešově. Jako instruktor létání byl přeložen na letiště v Ostravě- Hrabůvce. Na letounu Z 226 dosáhl mistrovské pilotáže a jako letec-akrobat vystupoval na letecckých dnech v Československu i zahraničí. V roce 1957 zvítězil v mezinárodním soutěži v anglickém Coventry a za své výkony dostat titul Mistr sportu. Dne 17.8.1958 na leteckém dni ve Frýdlantě nad Ostravicí havaroval a byl převezen do nemocnice ve Frýdku, pak do Olomouce, kde posléze zemřel. Pohřben v Opavě – Kateřinkách. V roce 1968 na letišti v Zábřehu (okr.Opava) byl pořádán Memoriál Viléma Krysta.

BSSSM, seš.4 (16.) Ostrava 2003. S.59.

Začínal v polovině 50. let jako herec a technik v zájezdovém Vesnickém divadle, odkud ho po dvou sezonách angažovali za inspicienta v Krajském zájezdovém divadle se sídlem v Klatovech (1957–58). Po návratu z vojny hrál krátce na oblastních scénách (Jihlava, Cheb). Od roku 1963 byl ve svobodném povolání. Trvalé místo v českém filmu mu zajistil režisér Otakar Vávra rolí kolotočáře Landy, otce šestnáctileté Teriny (Z. Cigánová) v adaptaci Hrubínovy básně Romance pro křídlovku (1966). Podruhé a naposled hrál zbrojnoše v Zemanově pohádce Šíleně smutná princezna (1968).

Přehled činnosti čs. divadel 1958. Praha DÚ 1959, S. 241. http://libri.cz/…m/heslo/5018 Fikejz,Miloš: Český film – Herci a herečky.

Narozen v Albrechtičkách u Nového Jičína. Studoval Reálné gymnázium v Příboře do okupace a pak od kvinty v Ostravě, kde r. 1942 maturoval. Bohoslovecká studia ve Vidnavě a poté v Olomouci. Ordinován 5. 7. 1947 v Olomouci. Působil ve Vizovicích, kde 26.9.1948 zatčen a 6.11.1948 v U­herském Hradišti odsouzen k 10 letům vězení . Prošel 13 kriminálů. Po návratu odešel pracovat do státního rybářství, pak v Dopravních stavbách Olomouc a ve velkomlýně v Jeseníku nad Odrou. Vydával samizdaty, psal relace do rozhlasu i do zahraničí. Teprve od r. 1967 působil opět v duchovní správě ve Fulneku. V r. 1975 mu byl opět státní souhlas odebrán a vrácen v r. 1982. Pak působil v Orlové, Rychvaldě a Petřvaldě. V letech 1969–1971 přednášel na teologické fakultě v Olomouci a pak 1989–1993 a přitom působil jako duchovní ve Velké Bystřici. Katolický kněz, monsignore, doktor teologie, vysokoškolský pedagog, katecheta, autor výchovných studií, vězněn komunisty, držitel řádu T.G.M. Mons. ThDr. papežský prelát žil v obci Vrázné p. Odry.Prezident Mezinárodního sdružení bývalých vězňů se sídlem v Curychu. V r. 2006 dostal Pamětní medaili k 60. výročí obnovení olomoucké univerzity. K 1.1. 2005 odešel do důchodu a žil ve Vrážném p. Odry.

Musil,J.V. Osmdesátiletý Msgre. ThDr. Antonín Huvar OT a jeho…Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci. č.286,2003. S..75–78.

V dětství se učil hře na housle v Dačicích. Velmi ovlivněn strýcem, bratrem maminky Otakarem Šinem (1881–1943), který jej učil kompozici. Gymnázium studoval v Telči, kde maturoval r.1941. Poté studoval Státní konzervatoř v Praze a JAMU v Brně. Pedagogickou dráhu začal v Poličce jako učitel hudební školy, pak byl ředitelem hš v Litomyšli, a Chocni. Od roku 1958 byl Čotkův život spjat s Olomoucí, kde působil jako skladatel, kritik, organizátor hudebního života. Dlouhodobě působil jako vysokoškolský pedagog: z podnětu Roberta Smetany začal 1960 vyučovat hře na klavír a postupně hlavně hudební teorii (harmonie, kontrapunkt, hudební formy, analýzy) na katedře hudební vědy a výchovy Univerzity Palackého působil do 1987. Docentem jmenován 1975, práce Vokální hudba a novodobé kompoziční techniky) na katedře hudební vědy (1991–2002). Spolupracoval s různými sólisty, soubory komorními i sbory, s institucemi jako Moravská filharmonie, Podzimní festival duchovní hudby, byl po dlouhá léta (od 1973) činitelem (i předsedou) programové rady festivalu dětských pěveckých sborů Svátky písní Olomouc; externě vyučoval na konzervatoři v Ostravě. Na kontě skladatelské činnosti má 70 skladeb, některé z nich na CD a gramofonových deskách. Publikoval v Hudebních rozhledech.

Československý hudební slovník.I.P., SHV 1963. S.221.; Stárek, Z.: Slovník českých sbormistrů.P., Div.ústav 1982, S.81.; Gardavský, Č.: Skladatelé dneška.P., Panton 1961.; Hudební rozhledy 1973, č.9. S.420–423.; Čotek, Pavel: Dva domovy.In: Kulturní měsíčník 1984,č.10. S.2.; Kolář, B.: Jubilant Pavel Čotek. Olomouc.cz (20.11.2002). ;

Abs.RG v Opavě r.1936, r.1940 Vyšší hospodář.šk.v Chru­dimi.Její manžel Josef Dytrych založil zvonař.dílnu v r.1950.O práci brodecké dílny byly natočeny filmy: Dvoutunové D.Barrandov 1962;Srdce zvonu a žena.ČsT Ostrava 1968;aj.

Katalog výtvar.umělců olomoucké oblasti.Olomouc 1989;

• fk-: Dlouhé odbíjení radosti.=Stráž lidu, 1989, 10.1., S.4;

Zatloukal, P.: 1.soubor.výstava unie výtvarných umělců oblasti Olomoucka.Olomouc, Vlastivědný ústav 1991./Katalog/; ; Lidová demokracie, 9.4.1966, Lid.demokracie, 24.12.1976. http://cs.isabart.org/person/7441

Obě fotografie jsou z objektivu Bohuslava F. Červinky.

Chtěl se stát misionářem v Alžíru a proto vystudoval teologii v Paříži. 1939 zaútočili Němci na Francii a přihlásil se do armády. Byl zajat a utekl do Španělska a do Anglie. Účastnil se vylodění v Normandii. Po demobilizaci vstoupil do semináře v Olomouci a dostudoval bohoslaví na UP. 1947 přijal kněžské svěcení. 1948 emigroval a vrátil se ož po revoluci v roce 1990. Od r. 1991 farářem v Metylovicích. Jako důchodce působil v Chlebovicích.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.12.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1999.S.13;

Zakladatel místního muzea lidové kultury v Cholině

Osobní návštěva muzea v Cholině..

Po studiích v Šumperku a Olomouci učil na několika školách v severomoravském pohraničí V letech 1938–1942 vyučoval v Chocni, 1942–1945 pracoval na Zemské školní radě a na školním odboru Ministerstva sociální péče v Praze. Spolupráce s rozhlasem.

Překládal ze srbochorvátštiny a němčiny, publikoval v Severní Moravě .

Kunc, J.: Slovník soudobých českých spisovatelů.I­I.Praha, Orbis 1946.S.582.;. BSSSM, seš. 6 (18.) Ostrava 2005.S.108–109. Filip, Zdeněk: Vzpomínka na Viléma Nezbedu.In: Severní Morava,89, 2005. S.66–68. (s bibliografií)

pseudonym: Zenit

Po druhé světové válce žila v Olomouci s prof. dr. Bohumilem Markalousem. Své vzdělání si doplnila maturitou na Slovanském gymnáziu v roce 1948. Poté studovala filozofii a psychologii na FF UP. 1952 získala doktorát. S literární tvorbou začala již v mládí a byla za ni oceněna. Pak působila v Brně a roku 1956 se odstěhovala do Prahy a věnovala se jen literární tvorbě. Po smrti Jaromíra Johna se provdala za docenta UP a jmenovala se Trostová.

Slovanské gymnázium literární.Olomouc: Slovanské gymnázium,2000­.S.221;

Narozena v obci Řestoky na Chrudimsku.

PhDr. Helena Šmahelová

Maturoval na gymnáziu v Litovli roce 1922. Jako odborný učitel vyučoval v Mladči, Bohuslavicích, v roce 1926 a 1927 v Litovli, pak v Cholině, Přemyslovicích, Michálkovicích, Troubelicích a od roku1939 ve Štěpánově. Jako radioamatér se zapojil do protifašistického odboje. Se svým bratrem Vítem (narozen 1904 v Litovli) napsal hru „Pochopilas?" a samostatně „Přímou cestou". Roku 1941 byl jmenován správcem smíšené hlavní školy v Těšeticích, kam však již nenastoupil, byl zatčen 14. října 1941, zabavena mu krátkovlnná vysílačka, kterou měl řádně ohlášenou. Vězněn v Olomouci, v Brně a pak v Mauthausenu, kde vysílením zemřel 29. června 1942.

Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.24.; Kunc, J.: Kdy zemřeli…Praha 1962, S.76.; Šik Lubomír: Spisovatelé Litovelska. Disketa.

Narozen v Myslechovicíh (n. m.č. města Litovel). Do obecné školy chodil v Cholině, absolvoval gymnázium v Litovli, maturoval r. 1922, poté FF UK v Praze. V letech 1939–1948 žil v rodišti. Od r. 1927 pracoval jako lektor, redaktor a externí spolupracovník naklad. Melentrich, Velehrad, Vyšehrad. V srpnu 1948 emigroval. Kulturní komentátor v rozhlase na stanici Svobodná Evropa. Byl vyznamenán řádem sv. Silvestra. Překládal z francouštiny, angličtiny, němčiny, španělštiny. Používal pseud. Jan Bílovický. Po r. 1948 bylo zakázáno vydávání jeho spisů (s výjimkou 1968–70), jeho díla byla vyřazena z knihoven a nepsalo se o něm ani v odb. tisku.

Lexikon české literatury.Díl 1., P., Academia 1985, S.435–437.; Hanácké noviny 22.2.1996, S.5.; Lid.demokracie, 16.3.1992, LD 30.12.1992, LD 15.8.1992, LD 21.3.1992, LD 17.8.1992, LD 19.5.1992; Litovelské noviny č.8/1992, S.6; Skládal, J.: Kde se vzal Jan Čep. Praha, vl.n. 2006.;