Osobnosti Moravy.eu

Narozen na Kroměřížsku. Do kvarty studoval na matičním gymnáziu v Kroměříži a pak přešel do Přerova na gymnázium. Zde jej silně ovlivnil prof. František Bílý, který vyučoval češtinu. Po maturitě v roce 1891 studoval bohosloví v Olomouci. Pracoval v jazykových kroužcích a literárně, stýkal se s Lutinovem. Vysvěcen v r. 1895. Kooperátorem v Bohuslavicích, od r. 1898 ve Vranové Lhotě a od r. 1900 v Ježově. V roce 1903 ustanoven katechetou měšťanských škol v Bzenci, kde působil 32 let v oblasti vychovatelské.. K 1. 9. 1935 odešel na odpočinek do Kroměříže. Později pobýval v Žalkovicích, kde také zemřel a je pohřben.
Zajímal se o místní historii. Své poznatky publikoval v časopisech: Archa, Hlídka, Našinec, Vychovatel. Msgre Josef Hanák členem Družiny literární a umělecké a též revizorem.

Poselství. Olomouc 1938, S. 249–250. ;

Od r.1946 stud.VŠP-novinářství v Praze. Těžce onemocněl a odešel do Bystřice pod Hostýnem, n.p.TON.Založil zde týdeník čs.nábytkářů Naše práce, který řadu let redigoval.1970–72 spisovatelem z povolání.Pu­blikoval v RP, MF, Květech, zde 1972 román Dražba vdov pod pseud.Pavel Dejl.Vytvořil 14 rozhlas.her­.Podle jeho knih vzniklo několik filmových scénářů a televizní.Román z dějin Velké Moravy – Cesty knížecí.Užíval celou řadu pseudonymů.Po r. 1989 starosta města Bystřice p.H. Pohřben do rodinné hrobky v Bystřici pod Hostýnem.

Slovník spisovatelů.Praha ČS l985, S.108–9; Kdo je kdo 1994–1995.Praha 1994.S.165.;. Wikipedie.cz Paměť národa 2014

Studoval Školu umění ve Zlíně 1939–1945, od roku 1947–1951 spolupracoval externě s Divadlem pracujících ve Zlíně a od r. 1968–1981 šéf výpravy Divadla pracujících ve Zlíně. Spolupracoval s televizí. Několikrát vystavoval v Olomouci a to zejména krajiny a zátiší.

Toman: NSČSVU I. Praha 1947.S.392.;ZVSMO 1981, č.15–16, S.47.;Katalog IV. výstavy pedagogů a žáků ŠU.Zlín 1983.;V roce 1993 zemřeli.Brno MZK 1994. Fabián, Josef: Slovník osobností Valašska 1998.S.40. Ko­lář,B.: Za Zdeňkem Hyblerem. Hanácké noviny, 16. 1. 1993. S.9.;

Německého původu. Původním povoláním textilní úředník. Historiograf města Šumperka, ředitel městského muzea a archívu. Regionální publicista. Po vysídlení v roce 1946 se usadil v Bavorsku.

Severní Morava, 18, 1969, S. 72–76.

Syn Jana Helceleta. Advokát ve Vyškově, od r. 1878 zemský a 1891–97 říšský poslanec

Masarykův slovník naučný. III. Praha 1927, s. 123. ;Kupka, Jan-VVM, 1975, s. 90–91, foto. ;Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře. Olomouc 1947, s. 36. ;.

Roz. Smržáková. Manželka Františka Herodka. Pomáhala v místním (Ivanovice na Hané) městském archivu v letech 1953–1960.

Hlaváček, Petr: 70 let vyškovského archivu – Slavkov u Brna. SOKA Vyškov 1997. S.26.

V období 30.6.1806 – 1811 povolán na místo profesora lékařského ústavu v Olomouci

Daněk, Karel: Philipp Karl Hartmann, olomoucký profesor lékařství.ZVŮO 1966, č.128, S.1–9.;.

Narodil se v Olomoucké ulici (dnes 1.Máje č.629) jako syn Antonína Hluchého. Otec rozprodal roku 1885 zboží a odstěhoval se s rodinou do Tuřan u Brna, kde vedl hostinec a obchod se smíšeným zbožím. František se v Brně vyučil typografem a současně soukromě studoval hudbu. Své muzikantské nadání pak uplatnil u vojenských kapel v Olomouci, Josefově a ve Vídni. Tady pak po vojenské službě natrvalo zakotvil. Pracoval jako typograf českých Dělnických listů, kde zveřejňoval i své fejetony. Vydal romány „Šťastní a nešťastní“ (1912), „Luise 19..“ (1933), sbírku povídek a fejetonů Symfonie života (1926), divadelní hru „Zhroucení“ (1923).
Přesto jeho život patřil převážně hudbě. Dále se vzdělával, studoval harmonii i u J.B. Foerstera, po dvacet let byl sbormistrem českých pěveckých spolků ve Vídni, skládal pro ně mužské sbory. Z jeho díla pocházejí mužské sbory Posvícenská, Dohořela (na báseň J.S.Machara), Májová hymna (na text I.Olbrachta), Blahopřání, pochody (Na té naší Hané), symfonická báseň Vindobona. Byl aktivním členem vídeňské české společnosti i v jiných odvětvích kulturní a osvětové činnosti. Byť zůstal i po vzniku Československa ve Vídni, na svoji domovinu nezapomněl, svědčí o tom i rukopisné paměti na mládí v Litovli. Zemřel za 2.světové války, patrně roku 1940, ve Vídni.

Československý hudební slovník.I., Praha 1963., S.446.; Stárek, Zdeněk: Slovník českých sbormistrů. A-L. Praha 1982. S.160.; Šik, Lubomír: Litovelské osobnosti. CD-R. 2008.

Z data úmrtí je známo jen: 0. 0. 1940

Studoval v Olomouci gymnázium, v r.1771 odešel do Vídně studovat chirurgii. Osobní lékař Leopolda II.

Kašpar, Rudolf: Jan Karel Hunčovský. ZVSMO 1986–1987, č. 23–24, S. 48–49. ;foto. ; Thomas, W.: Chirurg osvícenecké doby. Střední Morava, 4, č.7 1998. S.93–96.;

Narozen jako nejstarší syn početné rodiny domácího tkalce Valentina H. na šumperském předměstí. Už od dětství pracoval v prvních šumperských textilkách a záhy se z něho szal kvalifikovaný tkadlec. V letech 1871–1872 patřil k zakladatelům Dělnického vzdělávacího spolku v Šumperku. Pro knihovnu spolku objednal v Lipsku a ve Vídni první socialistické knihy a časopisy a propagoval je mezi šumperskými dělníky. V dubnu 1874 zastupoval šumperské dělníky na ustavujícím sjezdu soc. dem. strany v rakouském Neudörfelu. V březnu 1875 se zúčastnil tajné schůzky moravských a slezských spolkův Branticích u Krnova. Za tyto akce byl v Brně odsouzen za spolčování brněnským zemským soudem v listopadu 1875 a odsouzen k několikatýdennímu vězení.Přesto v srpnu 1876 byl už opět jako delegát severomoravského dělnistva přítomen na 3. sjezdu sociální demokracie ve Vídni. Někdy v roce 1877 se přestěhoval do Vídně a tady zcela zapomenut zemřel.

BSSSM, seš. 4 (16.) Ostrava 2003. S. 41.

Narodil se ve Strážnici na Moravě. Po maturitě na strážnickém gymnáziu studoval nejprve na filozofické fakultě v Olomouci a poté v kněžském semináři ve Vídni. V roce 1847 byl vysvěcen na kněze a roku 1850 získal doktorát teologie. Bezprostředně poté nastoupil jako profesor církevních dějin na olomoucké univerzitě, kde byl v roce 1853 zvolen rektorem. Koncem roku 1857 byl jmenován profesorem na vídeňské univerzitě a z toho titulu se roku 1867 stal kanovníkem vídeňské metropolitní kapituly u sv. Štěpána. Tam v letech 1875 až 1891 zastával úřad preláta scholastika. V roce 1891 byl jmenován papežským prelátem a dále prelátem kustodem při chrámu sv. Štěpána. Mimo to zastával mnoho jiných církevních funkcí.

Od roku 1865 byl předsedou jednoty sv. Metoděje, která podporovala vzdělání a duchovní péči o vídeňské Čechy. V roce 1886 věnoval dům ve Strážnici zděděný po rodičích ke zřízení kláštera milosrdných sester s dětskou opatrovnou a dívčí školou s českým vyučovacím jazykem. Za svou obětavost byl jmenován čestným občanem města. Dnes je po něm ve Strážnici pojmenována ulice Preláta Horného.

Cinek, Fr. : K národnímu probuzení moravského dorostu kněžského 1778 –1870. Olomouc, DLU 1934. S. 199.

Prof. ThDr. Antonín Horný

Po maturitě na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, studoval teologii v Praze, které absolvoval v roce 1928. Po vysvěcení působil v Olomouci, kde byl hudebně činný ve Filharmonii Žerotína. V roce 1947 dokončil teologická studia doktorátem. Vrátil se do rodiště, kde v roce 1950 založil Valašský symfonický orchestr. V roce 1962 byl uměleckým vedoucím a violostou ve smyčcovém kvartetu. Jeho další láskou byla astronomie.

Janoušek, J.: Galerie… S.20

ThDr. Vilém Hýbl

Povoláním úředník záložny. Ve volném čase se zabýval vlastivědou. Publikoval v časopisech ČMM, Selský archiv, ČVSMO ad.

Kraus, B.: F.X.H.- Hlasy z Hané, 26.2.1944, č.9, S.3–4.; Politický a kulturní kalendář na rok 1984.Olomouc, OK 1983.;.

Studoval gymnázium a učitelský ústav v Přerově, zasloužilý učitel, umělecký vedoucí a dirigent PSMU v letech 1972–1978.

Československý hudební slovník.Sv.1.P., SHV 1963, S. 394.; Kmoníčková, E.: V roce 1985 zemřeli.Brno, SVK 1986, S.15.; Literární místopis Přerovska-SOKA Přerov;.

V roce 1935 maturoval na ČRO, poté studoval vojenskou akademii v Hranicích, aby se stal vojákem z povolání. Po Mnichově se zapojil do protinacistického odboje ve skupině Clay-Eva na Kroměřížsku a na Valašsku. Po válce byl vyznamenán, ale v roce 1948, kdy dosáhl hodnosti štábního kapitána byl vařazen z činné služby, vystěhován z bytu a deportován do pohraničí. Bez problémů mohl izolovat pouze parovodní potrubí. Začal psát. Autor rozhlasových adaptací děl E.A.Poe, Ch. Dickense, O.Wilda ad., které v brněnském rozhlase vděčně přijímal Jan Skácel. V září 1965 se Richard Hanzlík nevrátil ze zájezdu do Dánska. Díky přátelům se mu podařilo dostat do Kanady. Stesk po rodišti léčil psaním. Přispíval do krajanského tisku v Kanadě i v USA. Psal postřehy z cest, ale zejména historické studie. V r. 1991 vyšla v Torontu první Hanzlíkova kniha. Napsal ji ještě v Olomouci spolu s přítelem Miroslavem Hanákem a jmenuje se Laffayette. Pak vyšla ještě kniha povídek Staré pověsti z Olomouce.

Slovanské gymnázium literární.Olomouc: Slovanské gymnázium,2000­.S.149;

• mt-: Krajan za velkou louží. Fotoportrét. In: Rok na Hané 1992. Olomouc, HN 1991. S.68–69.;

Vzděláván budiž…Olomouc, SG 2002.S. 450.;

V r. 1902 absolvoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Poté pokračoval ve studiu v Praze na přírodovědecké fakultě KU. Po studiích se stal středoškolským profesorem na České reálce v Olomouci, kde učil přírodopis, matematiku a fyziku v letech 1906–1939. V letech 1939–1941 vězněn v koncentračním táboře. Zbytek války prožil ve Skaličce (u Hranic). V r. 1946 reaktivován a 1949 penzionován. Patřil mezi oblíbené učitele, jak o tom píší jeho studenti a syn Aleš v almanachu Primum necessarium je vzdělání a mravnost (OL 1997). Publikoval v tisku příspěvky k otázce stáří člověka. Přeložil S. Zweiga: Triumf a tragika Erasma Rotterdamského. Ve dvacátých letech se podílel na vzniku Církve československé a později pravoslavné. Byl spolupracovníkem a přítelem biskupa Gorazda. V r. 1919 stál u zrodu skautského hnutí v Olomouci. Účastnil se skautského hnutí, prostřednictvím tzv. Osvětových sborů konal přednášky na celé Moravě. Zemřel tragicky, když vystoupil z autobusu byl sražen nákladním autem. Pohřben byl v Olomouci.

Památník 60. výročí českého gymnázia. Olomouc 1927.S.208.; Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…? Praha, NK 1970, S.72.; Primum necessarium je vzdělání a mravnost. Olomouc, Slovenské gymnázium 1997, S.342.; Fischer, R.: Olomoucký památník 1848–1918. Olomouc 1938. S. 105. Tichák, M.: Paměti obce Velkého týnce. Olomouc, Danal 1998.S.62.; Tichák, M.: Po stopách skautů na Olomoucku 1919 – 1994. Olomouc 1994. Ševčíková, H.: Malá galerie nejen význačných rodáků Velkého Týnce. In: Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 2007. S.67.;

Autor publ.„Řečnictví v teorii a praxi“;Syn herce a divad.ředitele Jana H., bratr herce a výtvarníka Josefa H., manžel zpěvačky Vlasty Loukotkové.Gym­názium studoval v Jindř.Hradci, přerušil studia a odešel do Prahy za otcem.V ND 1906–1925.Lektor řečnictví na práv.fak.UK 1926–1934;

Literární místopis Přerovska-OA Přerov;Národní divadlo a jeho předchůdci.Praha, Academia 1988, S.174–175.;.

V roce 1920 se přestěhoval s rodiči do Loštic, kde dokončil školu.Od r.1937 zaměstnán ve Vlčické papírně, 1939–1958 dílovedoucím.Od 1.3.1949 správcem muzea v Mohelnici.Za jeho působení uspořádáno 56 výstav.Autor 600 článků : SM, Selské listy, Orel, Omladina, Našinec, Moravský sever, KK města Mohelnice.Předseda oddílu kopané TJ MEZ Mohelnice.Pohřben v Lošticích.

Nekrolog. Severní Morava. 1969, sv. 18, S. 70–71. ; Kunc, J. : Kdy zemřeli. . . ? Praha 1970. S. 61. ; Z díla: Dějiny Javoříčska. 1945. ;Kulturní místopis Mohelnicka. 1946. ; Dějiny Vranové Lhoty. 1958. ;aj. .

Absolvoval Reálné gymnázium v Zábřeze, poté pedagogickou akademii v Praze. Do r. 1937 působil jako učitel v Horní Olešné (n.Hrabišín), poté na Bouzově, kde byl 8.10.1941 zatčen gestapem.Člen ilegální organizace Obrana Národa.Vězněn do května 1945.Po válce působil v Bludově, Šumperku, 1969 musel z polit.důvodů školu opustit.

Věrný, Vl.: Odhalení pamětní desky M.Hořčičkovi /27.3.1991/.Severní Morava, sv.61, S.75–76.;.

Horní Olešná nyní osada obce Hrabišín.

Vyučen nástrojářem. Pracoval v Příbrami jako kulisák v Krajském divadle. 1975–1976 studoval u prof. Čepeláka AVU, Pak krátce studoval na Národní akademii v Sofiii, ale studium musel přerušit. Od konce sedmdesátých let byl v invalidním důchodu. V letech 1980–1983 učil keramiku a výtvarnou východu v DDM Litovel.. Od r. 1981 žil a pracoval v Olomouci; 1982–1983 absolvoval kursy Igora Zhoře v Prostějově, 1981–1989 nočním hlídačem v JZD Vsisko. V roce 1985 se oženil a měl dvě děti. V roce 1992 přestal malovat.

Chadraba, Rudolf: Jiří Havlíček.=Hanácké noviny, příl.1991, 2.3., S.l;;.

V letech 1945–1982 pracoval v tiskárnách a v Moravských tiskařských závodech v Olomouci, zde založil Tělovýchovnou jednotu Slovan tiskárny, celá léta sportoval. Za své organizační schopnosti a práci pro sport byl oceněn Zlatým odznakem.

Cena města Olomouce za rok 2003.Olomouc,2004.

Narozen v rodině německého pastýře. Po studiu na teologické fakultě v Olomouci vysvěcen na kněze 22.7.1834. Poté působil jako kooperátor na Bruntálsku, v Jindřichově a Slezských Rudolticích, od března 1837 ve Svitavách. Dne 29.4.1840 byl jmenován apirituálem arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a 9.6.1841 zároveň zpovědníkem tamních voršilek. Dne 26.7.1843 se stal superiorem semináře. Ovládal dobře češtinu. R. 1854 odešel do Šternberka, kde se 31.5 stal farářem a krátce na to děkanem. Zastával četné funkce v církevní správě. Posléze byl jmenován čestným kanovníkem kolegiální kapituly v Kroměříži a papežským komořím.

Cinek, F.: K národnímu probuzení moravského dorostu kněžského 1778–1870. Olomouc 1934. S. 213,215. BSSSM, seš.3 (15.).Otrava 2002. S. 59.

V roce 1876 maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci, poté studoval práva a teologii. Působil jako katolický kněz v Řešově u Rýmařova, Veřovicích a v Mistříně (n. Svatobořice-Mistřín). Redigoval lidové kalendáře, psal monografie o význam. členech družiny Sušilovy, humorné črty v hanáckém nářečí. Byl odměněm pamětným zlatým prstenem B. M. Kuldy a řádem Božího Hrobu v Jeruzalémě. V roce 1913 stál u zrodu Družiny literární a umělecké a byl jejím členem až do smrti. Vydal vlastním nákladem Paměti farnosti Těšetické. Použ. pseud. J. Těšetický- ve student. časop. Háj. Publikoval v časopisech – Hlas míru, Náš domov, Našinec, Vlast ad. jeho nejcennější prací se staly trojdílné Pohledy do života církevního a vlasteneckého na Moravě. Příspíval také do Ottova slovníku naučného.

Halouzka, Jan: Paměti farnosti Těšetické.Olomouc 1878, Masarykův slovník naučný.3.Praha 1927.S.46.; Vopravil, J.: Slovník pseudonymů…Praha, SPN; 1973, S.598.; ZVSMO, 1981, č.15–16, S.48.; Týnecké listy, 7/2006, S.14.,

Mistřín a Svatobořice se v r. 1964 sloučily v jednu obec.

Vystudoval na učitelském ústavu v Hradci Králové. 1939 vstoupil do ilegální KSČ. 1943 totálně nasazen ve Dvoře Králové. 1952 byl zbaven všech funkcí a vyloučen z KSČ. 1965 se stal ředitelem cvičné školy PF v Ostravě. 1959–1965 dálkově studoval dějepis a češtinu na FF UP v Olomouci. 1968 byl politicky rehabilitován a jmenován gen. ředitelem Československého rozhlasu. V roce 1969 emigroval s rodinou do Švédska. Byl poradcem švéd. premiéra Olofa Palmeho. Publikoval do Listů. V roce 1990 získal na UP PhDr.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.3.Ostrava, 1995.S.50–51.;