Osobnosti Moravy.eu

Od zač.60.let autor textů pro Dixieland XI v Přerově a pro Pavla Nováka, 1964 člen jeho skup.Synkopa(ky­tara), 1967 ved.sk.Syn­kopa, 1971–73 člen sk.Flamingo v Ostravě.Spo­lupráce s rozhlasem a Čs.televizí.

Matzner: Encyklopedie jazzu…III.Praha 1990, S.623.;

V roce 1959 maturoval na Střední pedagogické škole v Olomouci, kde jej hudbě učili Ladislav Daniel, Josef Vaca a J. Dražil. . Poté začal působit v Bruntále a Krnově. Krátce učil na učňovském středisku Nové Heřmínovy, poté v Medlově a od roku 1963 na základní škole v Holici u Olomouce. Kromě hudební výchovy učil i fyziku a dílny. Nadále se hudebně vzdělával. Soukromě se učil u prof. Cyrila Černého, kde studoval hru na klavír a kompozici v období 1964 až 1967, v letech 1966 až 1969 absolvoval výuku hry na varhany v Lidové škole umění Žerotín. Od roku 1967 až 1970 dálkové studoval na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty UP, kde na něj působily výrazné hudební osobnosti : Zdeněk Fridrich, Karel Jarolím, Jaromír Borovička, Pavel Klapil, Ladislav Daniel, Ferdinand Váňa a Jan Petzold. Poté absolvoval v letech 1971 až 1973 sbormistrovský kurs v Ostravě, kde jej učili Božetěch Bílek, Lubomír Mátl, Josef Richter a Antonín Tučapský. V mimoškolním čase se věnoval sbormistrovské činnosti. Dětský pěvecký sbor holické školy si záhy získával dobré jméno u hudební veřejnosti.. Od roku 1975 vykonával více než deset let funkci zástupce ředitele školy. Všechen volný čas věnoval hudbě. Komponoval na texty Františka Navary, Naděždy Hrabalové a nedávno i dětské říkanky Petra Šafránka. Upravoval lidové písně, z nichž mnohé byly publikovány v ostravských a olomouckých kulturních sbornících, např. Severomoravští skladatelé dětem, Olomoučtí autoři dětem, Smíšené sbory aj. Některé písně byly publikovány časopisecky. Úzce spolupracoval s organologem Prof. Antonínem Schindlerem, Dr.h.c. (1925–2010), prezidentem MVF. V posledním období se jubilant věnuje hře na varhany. Provází tóny nástroje nejen svatebčany, ale i posluchače při příležitostných koncertech anebo na cestě poslední. Pravidelně koncertuje ve Velké Bystřici.

Na varhany se učil hrát v LŠU Žerotín u M. Brychtové – Ševčíkové v letech 1966–1969. Sbormistrovský kurs absolvoval v KPÚ Ostrava v letech 1971–1973. Od roku 1963 sbormistrem dětského pěveckého sboru ZDŠ Olomouc – Holice. V období 1.9.1975 – 31. 1. 1986 zástupcem ředitele školy ZŠ Holice. Poté působil na odboru kultury ONV. Dlouhodobě spolupracuje s Magistrátem města Olomouce a Sborem pro občanské záležitosti, občas hraje na varhany v krematoriu a taky spolupracuje s matričním oddělením Městského úřadu ve Velké Bystřici a s folklórním souborem Haná ve Velké Bystřici a se Smíšeným pěveckým sborem Cantus v Morkovicích. Komponuje převážně texty Františka Navary a N. Hrabalové, upravuje lidové písně. Mnohé byly publikovány ve sbornících. Autor úprav písní : To naše stavení; Tovačovsky hatě; Jak je to slunéčko; aj.

Osobní sdělení – 24.6.2011 /hš Ševčíková, Hana: Červencová výročí středomoravského regionu. In: Týnecké listy 2011, č.7. meil od Karly Vysloužilové ze dne 15.11.2021

Od roku 1934 žil se svými rodiči ve Velkém Týnci, kde navštěvoval místní měšťanku a po přestěhování do Olomouce v roce 1946 Polívkovo reálné gymnázium. V roce 1952 maturoval na Slovanském gymnáziu a poté absolvoval studia na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, obor dějepis a čeština. Doktorát v oboru československé dějiny získal na olomoucké univerzitě v roce 1969. Protože nemohl vykonávat do roku 1989 své povolání, pracoval jako technik. Zprvu v závodě Kosmos, později v Sigmě. Uplatnil zde nejen schopnosti rýsování, logického myšlení, ale i výtvarné, v oblasti užité grafiky. Jeho prvním historickým dílem byly Dějiny závodu Kosmos, kde působil. Toto dílo bylo zároveň jeho disertační prací a vyšlo jako příležitostná publikace v roce 1970. V tomto období publikoval převážně účelové publikace k výročím závodů, sportovních celků a kulturních institucí.
Od února 1991 byl zaměstnán jako redaktor Hanáckých novin a kromě článků z historie a vlastivědy začal redigovat vlastivědný kalendář Rok na Hané, který s vročením roku 1992 zahájil mnohaletou kapitolu čtivé ročenky přinášející dlouho utajované informace z historie našich obcí v regionu, historické zajímavosti a články o významných osobnostech Olomoucka a města Olomouce. Nejčtenější a nejvyhledávanější knihou nejen rodáků, ale i současných obyvatel Olomouce." Vzpomínky na starou Olomouc" (1997), která přinesla Dr. Tichákovi prestižní ocenění města, v podobě udělení Ceny města Olomouce v červnu 1998. V témže roce vyšla také v nakladatelství publikace „ Paměti obce Velkého Týnce“, která kromě historie obce, kde autor strávil nejkrásnější období svého dětství, seznamuje čtenáře s významnými rodáky a osobnostmi, které zde působily.
Výrazně se podílel na zpracování dalších knih : Olomoucké gymnázium literární, Olomoucké hřbitovy a kolumbária a O olomouckých starostech a primátorech, jakož i na řadě jubilejních almanachů Slovanského gymnázia v Olomouci. Po roce 2000 se objevilo na knižních pultech dalších několik titulů z pera Milana Ticháka. Významný recenzent dvoudílných akademických Dějin Olomouce, které v roce 2009 vydala Univerzita Palackého.

Od 1.6.2006 – 20.4.2010 předseda VSMO. V dubnu 2011 byl uvededn do Dvorany slávy, kde získal Cenu Olomouckého kraje za celoživotní přínos v oblasti kultury za rok 2010.

Tichák Milan: Dějiny závodu Kosmos.Olomou­c,Soc.ak.1970. ;Fotbalové jubileum.Olomouc TJ Hodolany Sigma 1972.; Sto let ve službě múzám./Žerotín/O­lomouc, MěNV 1988.; 60 let n.p.Sigma Olomouc.Olomouc, Sigma 1967.; Po stopách skautů na Olomoucku 1919–1994 (1994) Vzpomínky na starou Olomouc (1997) Paměti Velkého Týnce (1998) Ztracené adresy (2007) Flora Olomouc 1958–2008 (2008) Lexikon olomouckých ulic (2009) Olomouc rodu ženského (2009) Olomouc z nadhledu (2011) Biografické údaje sděleny osobně dne 12.7.1991;.hš Info jednatelka VSMO Lucie Pospíšilová – Pospisilova.Lc@seznam.cz

PhDr. Milan Tichák.

Od r.1946 stud.VŠP-novinářství v Praze. Těžce onemocněl a odešel do Bystřice pod Hostýnem, n.p.TON.Založil zde týdeník čs.nábytkářů Naše práce, který řadu let redigoval.1970–72 spisovatelem z povolání.Pu­blikoval v RP, MF, Květech, zde 1972 román Dražba vdov pod pseud.Pavel Dejl.Vytvořil 14 rozhlas.her­.Podle jeho knih vzniklo několik filmových scénářů a televizní.Román z dějin Velké Moravy – Cesty knížecí.Užíval celou řadu pseudonymů.Po r. 1989 starosta města Bystřice p.H. Pohřben do rodinné hrobky v Bystřici pod Hostýnem.

Slovník spisovatelů.Praha ČS l985, S.108–9; Kdo je kdo 1994–1995.Praha 1994.S.165.;. Wikipedie.cz Paměť národa 2014

Narozen v Chomoutově. Stud.1947–1951 VV ped.fak.UP u prof.F.V.Mokrého, J.Zrzavého…R.1952 dok­torát pedagogiky a dějin umění, 1966 habilitace-docent modelování.1956–57 učil na Fučíkově pedag.škole v Olomouci, od r.1959 půs.na UP.R.1967 napsal knihu Jak pracuje sochař.Praha, SPN 1971.;Publikuje učební texty a články ve sbornících UP a časopisech v ČSFR a v zahraničí.1990 jm­.prof.sochařství. Píše nádherné básně. Je členem Literárního klubu Olomouc a uskupení PRSK (Přikryl – Rusek – Stibor – Kolář). Nositel Ceny města Olomouce v oblasti výtvarné umění. Dva roky před úmrtím žil v Domově důchodců v Hranicích.

Z díla: Sochy, medaile, kresby z let 1970–1975. Olomouc, GVU 1975.
Zdeněk Přikryl. Monografie. Olomouc, UP 2002.
;Biografie: Katalog výtvarných umělců olomouc. oblasti. Olomouc 1989. ;-fk-: Vyznání sochaře a pedagoga. =Stráž lidu, 1988, 2. 7. , S. 4. ;Kobza, F. : Návštěva v ateliéru Z. Přikryla. Ostravský kulturní měsíčník, 1982, č. 5, S. 30. ;Komenda, S. : Šťastné břímě Z. Přikryla. =Stráž lidu, 1989, 30. 3. , S. 5; O něm: /foto/-Žurnál UP, 1992, č. 30, S. 5. ;.

Chomoutov je součástí města Olomouc.

Narozen v Holici u Olomouce. V roce 1944 maturoval na Polívkově reálném gymnáziu v Olomouci. Rok před absolvováním (1949) AVU Praha, prof. Rada- byl vyloučen z politických důvodů. V roce 1950 byl přijat za člena Svazu československých výtvarných umělců. Po vojně pracoval v letech 1952–1955 jako reklamní grafik v Sigmě Lutín. Poté byl ve svobodném povolání. Od r. 1965 – 1968 externí učitel katedry výtvarné výchovy FFUP, vyučoval malbě. V roce 1968 začal učit na Střední umělecké škole v Uherském Hradišti a na podzim t.r. odešel do švýcarského exilu.Jako nezávislý umělec prošel složitou cestou. Počáteční tvůrčí vývoj je spjat s Cézánnovským pojetím malby, později se dopracoval k vlastní svébytné figurálnosti. Figurální abstrakci věnoval i své teoretické stati. V roce 1973 se usadil v Lucernu a založil tam soukromou malířskou školu Kunstseminar Luzern.Tu vedl do roku 1985, kdy odešel do důchodu. Jeho rozsáhlou retrospektivu představilo Muzeum umění v roce 2005.

Výtvarníci a teoretici VVUP 1946 – 1986.Olomouc 1986.;. Kolář, B. a kol.: Slovanské gymnázium literární.Olomouc, Danal 2000.S.378–379. Daněk, Ladislav: Radoslav Kutra. In: Oznámení o Ikarově letu. Olomouc 1998. S.136–139.; Olomoucká kulturní scéna přišla v lednu o dvě osobnosti.In:O­lomoucké listy 2020, č.2. S.8.

Holice u Olomouce jsou nyní součástí města Olomouc.

Po ukončení 5. třídy obecné odešel studovat do Olomouce, kde v roce 1947 maturoval na reálném gymnáziu. Poté studoval Pedagogickou fakultu Ubiverzity Palackého 1. stupeň základních škol. První učitelskou kapitolu začal psát v Krčmani a v Městě Libavá, kde působil v letech 1949 až 1950. Po vojně učil dvě léta ve Starém Městě u Bruntálu. Do Velkého Týnce přišel spolu s manželkou v roce 1954 a trvale se zde usadil. V letech 1959 až 1962 absolvoval Pedagogický institut UP v Olomouci, obor matematika, fyzika a Pvd pro 2..stupeň ZŠ. V období 1967 až 1974 byl ředitelem školy ve Velkém Týnci a poté do roku 1988 vykonával funkci okresního školního inspektora. Na všech působištích se věnoval aktivní mimoškolní činnosti dětí. Nacvičoval s dětmi divadelní představení, vedl pěvecký soubor. Po příchodu do Velkého Týnce se začal zajímat o místní lidovou kulturu a folklór. Ve vzpomínkách na Ing.Jana R.Bečáka popsal, jak s manželkou Marií chodili za tímto znalcem a etnografem, aby jim poradil při výběru krojů i písní hanácko-čuháckého regionu. V srpnu 1986 založil s manželkou národopisný soubor Týnečáci. Jeho vzpomínky na školu, práci souboru a kulturní život v obci najdeme na stránkách regionálního a místního tisku.

Čtení o Velkém Týnci. 2007. Sdělení o úmrtí – Aleš Polzer.meil

Mgr. Ladislav Čechák

Od dětství byl na invalidním vozíku s diagnostikovanou progresivní svalovou distrofií-myopatií. Základní školu absolvoval v Brně v Ústavu pro tělesně postižené. V letech 1974 – 1978 studoval na Gymnáziu pre telesně postihnutých v Bratislavě. Filozofickou fakultu J. E. Purkyně v Brně, obor nepedagogické studie němčina-italština, zakončil v roce 1983 závěrečnou zkouškou. Od roku 1984 pracoval jako překladatel pro Konferenční servis Brno. V roce 1990 začal pracovat jako soukromá osoba – soudní překladatel, tlumočník, domácí učitel jazyků. V letech 1999 až 2003 se účastnil modulu 2 Česko – Britského projektu reformy sociálních služeb. V roce 1997 se stal předsedou Trendu Vozíčkářů Olomouc, od roku 1999 předsedou krajské rady zdravotně postižených – sdružení organizací zdravotně postižených. Aktivně se zapojil do projektu „Bezbariérová Olomouc“. Dále se věnoval překladům a článkům do různých periodik zabývajících se problematikou zdravotně postižených. Zabýval se soudními překlady z německého a italského jazyka. Spolupracoval s MPSV ČR na publikaci „Průvodce standardy kvality sociálních služeb“. Přestože byl od mládí na invalidním vozíku, na život nerezignoval a žil plnohodnotný život. Vozík pro něho není překážkou při seberealizaci v osobním i pracovním životě. Od roku 1997 žil v Olomouci, bydlel v bezbariérovém bytě s manželkou Martinou. Aktivně se prosazoval a obhajovál práva osob se zdravotním postižením. V letech 2010 – 2014 byl olomouckým zastupitelem. Byl nápomocen při odstraňování architektonických, ale i psychických bariér mezi lidmi. Dlouhodobě aktivně spolupracoval v organizacích pro zdravotně postižené (Svaz invalidů, Asociace muskulárních dysrofiků, Národní institut pro integraci osob s omezenou schopností pohybu a orientace České republiky, Národní rada osob se ZP ČR). Měl rád lidi, rád cestoval a poznával nové země. Dne 21.3.2019 se vypravil se čtyřmi kamarády na pěšší pouť dlouhou 3 500 km do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Cesta měla trvat 200 dnů. Koncem července zkolaboval a ve francouzské nemocnici zemřel na dehydrataci a nějakou infekci.

Články na internetu.

Mgr. Milan Langer

Dlouholetý učitel na Moravě.
V roce 1938 se rodina Outratova musela odstěhovat ze Slovenska zpátky na Moravu. Bohuš prožil léta dětství v Nezamyslicích, kde chodil do školy a prožíval první skautské zážitky. Od 14 let studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Po roce a půl pokračoval ve studiu reálného gymnázia v Bruntále a bydlel v klášteře Bratří Nejsvětější Svátosti. Po roce a půl pokračoval ve studiu na reálném gymnáziu v Bruntále.
V roce 1945 se začala psát také jeho skautská kapitola. Absolvoval krajskou lesní školu v Rajnochovicích a byl zástupcem vedoucího 1. oddílu katolických skautů v Nezamyslicích. V roce 1946 byl vůdcem oddílu katolických skautů a zástupcem vedoucího střediska Severka v Kroměříži. V roce 1948 byl vůdcem 1. oddílu katolických skautů v Bruntále. V dubnu 1960 byla skautská činnost likvidována. Teprve v roce 1968 se na krátkou dobu činnost s mládeží ve skautském duchu obnovila a učitel Bohumil Outrata se stal vůdcem 22. oddílu Junáka v Havířově a zástupcem střediska Havířov. Po zákazu a násilné likvidaci se věnoval mládeži i nadále prostřednictvím vedení turistického oddílu.
Po maturitě a absolvování prázdninového kurzu učitelského v Olomouci nastoupil do Nové Rudné (n. Rudná pod Pradědem), kde působil jako učitel. Po absolvování dvouleté základní vojenské služby se opět vrátil k učitelskému povolání a začal dálkově studovat Vyšší pedagogickou školu v Opavě. Přitom učil na dvojtřídní obecné škole v Jelení a po roce byl přeložen do Rudné pod Pradědem jako ředitel trojtřídní školy. Po třech letech přesídlil do Velké Štáhle na Rýmařovsku. Mezitím ukončil pedagogická studia na Pedagogické fakultě v Ostravě s aprobací geografie a biologie pro Základní devítileté školy. Po dalších dvou letech odešel učit do Rýmařova. V roce 1963 požádal o přeložení do Havířova, kde působil až do odchodu do důchodu v r. 1989. Na zasloužený odpočinek se vrátil do Nezamyslic, kde se začal plně věnovat veřejné činnosti. Začal psát kroniku obce, stál u zrodu obecního zpravodaje „ Hvězdička“ a o rok později vytvořil ve spolupráci s farářem P. Františkem Foltynem měsíční zpravodaj farnosti Nezamyslice – Tištěn – Dobromilice a Klenovice pod názvem „ROSA“, který rediguje a přispívá do něj zajímavými články. Píše také farní kroniku. V letech 2002–2009 publikoval články o Nezamyslicích a okolí na stránkách Hanáckého kalendáře. Napsal několik zajímavých knih a to: Staletí života (2001) Dřevnovice v proměnách času ( 2005) 100 let kapličky Panny Marie u Nezamyslic (2002) Pan děkan (2002) Staleté dědictví otců (2004) Nezamyslice a místní část Těšice (2006), Drobné sakrální stavby na Prostějovsku (2008).
Průběžně přispívá i do Haličských zvěstí i na webové stránky rodiště.

Borešová, Anna. Medailonek. Haličské zvěsti. 2009. Bartková, Hana: Moje schůzky s regionální historií. In:Tovačovské zámecké nokturno. Tovačov 2007. S. 47–53.

Mgr. Bohumil Outrata

V Písku žil od roku 1936. V roce 1949 maturoval na reálném gymnáziu v Písku. Poté studoval hudební vědu a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1949–1956). Jeho studium bylo dvakrát přerušeno: 1950–1951 pro nemoc, 1952–1953 obviněn a vězněn za " spiknutí proti republice" – za ilegální skauting. Návrat do školy mu byl umožněn amnestií v roce 1953. V roce 1969 promoval na PhDr. na Palackého univerzitě v Olomouci. Zaměstnán byl jako archivář a faktor archivu Českého hudebního fondu (1957–1963), pak dramaturg hudebního vysílání Československé televize (1963–1972, v roce 1969 byl 6 měsíců šéfredaktorem vysílání. Propuštěn z politických důvodů a posléze zaměstnán jako dramaturg Východočeského státního komorního orchestru v Pardubicích (1973–1976), kde spolupracoval s dirigentem Liborem Peškem a ředitelem Josefem Shejbalem. V letech 1977–1986 působil v Praze, kde odborným pracovníkem hudebního oddělení Divadelního ústavu a poté v letech 1986–1989 vedoucím tohoto oddělení. Pak se vrátil do televize na místo šéfredaktora hudebního vysílání (1990–1991, 1991–1992 byl ředitelem Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK a ve dvou etapách ředitelem Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha (1992–1996 a 2000). V letech 1996–2001 působil jako externí pedagog soukromé Vyšší střední odborné školy filmové v Písku.

Rozsáhlá činnost publikační. Přednášky na zahraničních univerzitách: v Mohuči (1982), v Londýně (1991) aj.Autor literárních esejí nebo populárních úvah o životě a umění vůbec: Sonáta o hudbě, Doteky hudby, Zápas s mlhou, Rozcuchaná kniha. Od roku 2001 rozhlasový cyklus Jak to vidí Jiří Pilka.

Pilka, J.: Výpravy proti času. Praha, Doron 2005. Špinková, Martina. Email ze dne 7.7.2018. Sdělení o úmrtí tatínka.

Synovec hudebního skladatele Jiřího Srnky.

Studoval SGO v letech 1957–1960, pak přírodovědeckou fak. na UP, v letech 1967–1978 učil ve Vsetíně, potom ve Šternberku. V roce 1989 byl jmenován metodikem Krajského pedagogického ústavu v Olomouci a od téhož roku působil jako středoškolský pedagog na SG. V roce 1992 byl jmenován do funkce ředitele SGO kde do roku 2007. Bohatá publikační činnost. Autor a spoluautor středoškolských učebnic. Autor odborných textů a medailonků, jimž vzdal hold osobnostem vzešlých ze Slovanského gymnázia. Byl mu udělen Zlatý odznak TISu Summa Laudat honoratus a v roce 2005 byl na francouzském velvyslanectví v Praze dekorován Řádem akademickým palem.

Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Su-Žv Valašské Meziříčí 2011. S. 101. Nekrolog.

Rozená Daňková. Od r. 1934 bydlela s rodiči v Hradci Králové.Studovala kamenickou školu v Hořicích a v roce 1950 absolvovala AVU Praha, 1947 spolupracovala s Čs.rozhlasem, od r. 1957 s ČsT. Působla v Praze. Autorkou pojmenování skřítka HAJAJA. Ilustrovala si své knihy pro děti. Od r. 2000 žije v Domažlicích.Jejím manželem výtvarník Miloslav Hejný (1925–2013). V roce 2010 získala ocenění Zlatá stuha.

Profily autorů knih KMČ. Praha, Albatros 1989. Foto.;Bi­bliografie knižních prací členů SČS. Praha, ČS 1979, S. 35–36. ; Toman, P. : Dodatky 1955. ,S. 66. ; Wikipedie.cz

Vyrůstal v Napajedlech, gymnázium studoval v Uherském Hradišti. Na brněnské filozofické fakultě vystudoval anglistiku a hispanistiku. Pracoval v literárně dramatické redakci Českého rozhlasu tady v Brně, kterou byl nucen v 70. letech opustit. Do roku 1989 se živil zejména překlady, většinou pod cizími jmény. Překládal například díla Garcia Lorcy, Johna Updika, Josepha Kellera a tak dále. K jeho nejúspěšnějším překladům patří Pan Kaplan má stále třídu rád. Autor hry Pěnkava s loutnou, která byla provedena v olomouckém Divadle hudby, za režie Lídy Engelové. Dlouhodobým pedagogem JAMU v Brně.Jako pedagog působil od roku 1990 na Divadelní fakultě JAMU v Brně (od roku 1993 jako profesor) v ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. Počátkem 90. let byl autorem a moderátorem televizních cyklů Klub Netopýr a Z očí do očí. V roce 1998 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.

• bk-: Pěnkava s loutnou.Stráž lidu, 1983, 14.5., S.4.;

Smutná, Jana: Poezie nejsou jen knížky.Prostějovský týden, 1992, 11.11., S.5.;

Prof. PhDr. Antonín Přidal

Fotografie je z ČTK – autor Šálek.

Studoval na gymnáziu v Zábřehu a Litovli, kde r. 1941 maturoval. 1941–1944 působil jako učitel, 2 roky v koncentračním táboře. Po válce studoval FF UK Praha, 1948–1953 učil jako středoškolský profesor v Novém Jičíně a Šumperku. 1953–1968 v ČSAV.Emeritní profesor univerzity v kanadském Torontu. Čestný doktor Masarykovy univerzity v Brně.

Slovník českých spisovatelů.To­ronto, 1982.;Schneider, Jan: Lubomír Doležel. In: Machala: Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu.Olomouc, FFUP 1990.S.117–118.;.Fabián, J.- Ševčíková, H.:Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě.A-Fi. Valašské Meziříčí 2009., S. 81.; Machala, L.: Za profesorem Lubomírem Doleželem. Žurnál 2.2.2017.

Narozen v Olšanech (u Šumperka).Vyučil se soustružníkem kovů, ale současně s učebním oborem studoval večerní SVVŠ v Šumperku, kde maturoval v r. 1955. Po základní vojenské službě studoval v letech 1958–1962 FFUP v Olomouci, obory čeština a dějepis. Autor diplomové práce Cesta Karla Čapka od relativismu k antifašismu. 1962–1963 ředitelem Vlastivědného ústavu v Šumperku, poté do roku 1967 interním aspirantem na FFUP FFUP, v roce 1968 získal titul PhDr. prací Dvě čapkovské kapitoly, v r. 1970 CSc. prací Česká poezie v období Mnichova a od r. 1968 odborným asistentem FFUP. V letech 1971 – 1990 byl vědeckým pracovníkem Kabinetu Bedřicha Václavka a spolu s týmem se podílel na zpracování literární pozůstalosti BV. V roce 1989 byl lektorem české literatury na univerzitě v Novim Sadu v Srbsku. Od r. 1990 zástupcem ved. katedry věd o umění FFUP, Od 1991 docent teorie a dějin české literatury – prací Studie z české poezie. V letech 1999–2009 působil na Katedře mediálních a kulturních studií a žurnalistiky FFUP. Autor bás. sbírek: Přibližování/1978/;Ho­norář za hříchy /1990/;Autor studie Česká poezie v období Mnichova/1970/; Kombinované techniky života (deníky, úvahy) Olomouc, UP 2010. Básně, studie a články publikoval v časopisech: Host do domu, Česká kultura, Literární noviny, OKM, LM, Kmen, Tvar, Slovenská literatura, Česká literatura. Užíval šifru valů;, fv. Publikoval v básnických sbornících: Souhvězdí Aurory(1977); Tady je má zem (1980); Pocta dělníku knihy – verše českých básníků věnované O.F.Bablerovi (1980).

Kapitoly z dějin olomouc. univerzity. Ostrava Profil 1973, S. 345. ; Springer, J. : Co dalo Šumpersko české literatuře. Šumperk 1974, S. 21. ; Kdy, kde, co v Olomouci, 1985, duben, S. 4. ;

• bk-: F. Valouch: Honorář za hříchy. =Hanácké noviny, 1991, 8. 1. , S. 4. ;.

Málková, Iva: Literární slovník Severní Moravy a Slezska (1945–2000). Olomouc – Ostrava 2001. S.321–322.

Doc. PhDr. František Valouch, CSc.

Studovala Státní koedukační ústav učitelský v Kroměříži a Olomouci. Poté působila jako učitelka v letech 1948 – 1984. Mezitím absolvovala dálkové studium na Vyšší pedagogické škole v Opavě a Pedagogickou fakultu UP v Olomouci. Od roku 1953 učila na Morávce, kde zdokumentovala svými 40 obrázky kraj na Valašsku. Je členkou sdružení olomouckých výtvarníků „ Olomoučtí“, které dvakrát ročně pořádá výstavy svých členů. Vytváří také dětské kostky s motivy dětských písniček a s citáty významných osobností Čech i Evropy. Knižně debutovala básnickou sbírkou „ Jaro v listopadu „(1990). O dva roky později vydala sbírku „Na slovíčko“ (1993). Výbor z obou sbírek a z intimní lyriky publikované časopisecky vyšel s názvem „ Člověk člověku“ (2007). Životní příběhy vydala v roce 1994 s názvem „ Pravdivé příběhy“, povídky z období politické perzekuce let 1948–1968 vyšly s názvem „ Osudy“ (1998). V témže roce vyšla též próza „ Partyzáni na Morávce“ a metodická příručka „ Omalovaná kostka písničková“. Vzpomínky zpracovala do prozaické knihy „ Moravané v nedávné minulosti“ (Votobia 2004) a kalendář i knihu „ Zde žila skromnost a snášenlivost“ (2006) doprovodila svými obrázky z Beskyd. V lednu 2010 byla přítomna literárnímu večeru v Muzeu umění, kde prezentovali své básně olomoučtí výtvarníci. V posledních letech se věnuje práci s lidovou písničkou, s cílem vytvořit takové didaktické pomůcky do škol, které by pomohly udržet zájem o lidovou píseň v mateřských školkách i základních školách 1. stupně. . Vytváří též dětské kostky s motivy lid. písniček, či moudrých ponaučení.

Osobní sdělení.. Březnová výročí středomoravského regiomu. Týnecké listy 2015, č.3,s.4–5. Parte.

Mgr. Miluše Březinová

Pochází z rolnické rodiny. Po smrti otce jako nejstarší ze čtyř sourozenců musel zanechat studia na gymnáziu v Prostějově a ukončil školu na měšťance v Bedihošti. V roce 1948 byl členem Okresního výboru mládeže Lidové strany v Kojetíně, v únoru1948 vytiskli 4 letáky s textem a básní Karla Vysloužila, které byly zaměřeny proti totalitě. V roce 1948 se oženil a přestěhoval za svou ženou Jitřenkou do Vsetína. Na podzim 1949 byl spolu s ostatními členy Lidové strany zatčen a označen za vedoucího protistátní skupiny a 10.6.1950 odsouzen v Olomouci k 20 letům těžkého žaláře ( Bory u Plzně, konc.tábor Vojna, uranové doly u Příbrami). Po propuštění v roce 1957 byl až do roku 1991 zaměstnán v dělnických profesích, převážně v oboru elektro. V roce 1968 absolvoval večerní studium Střední ekonomické školy ve Valašském Meziříčí. Celý život se věnuje literární tvorbě.Básně začal psát v 16 letech. V samizdatu vydal asi 50 sbírek poezie a 10 knih prózy. Veřejně jeho poezie zazněla na autorském večeru ve Viole v březnu 1986. Tiskem vyšla poprve v týdeníku Naše rodina v roce 1987. Užíval též pseudonym Bohumil Rosa. Články a poezii publikoval v periodikách: Literární noviny, Lidové noviny aj. 1994–1998 zastupitelem a radním města Vsetína. Od r. 1991 vydává nejmenší časopis na světě " Hlas z pasínku"(poezie, filozofické úvahy i kritiky). V r. 1992 byl hostem pořadu Z očí do očí Antonína Přidala. Od r. 2001 je iniciátorem poutí píšících křesťanů na Svatém Hostýně. V Olomouci měl zatím dva autorské večery spolu s LKO.

Málková, Iva – Urbanová, Svatava a kol.: Literární slovník severní Moravy a Slezska (1945–2000). Votobia, Olomouc 2001. S.334–335.; Kdo je kdo. Obec spisovatelů. Praha, Modrý jezdec 1996.S. 177.; Fabián, Josef: Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska. Valašské Meziříčí. 2000. S. 172.; NKP – databáze AUT

V letech 1945–1947 Škola umění Zlín, 1947–1949 AVU Praha, prof. Lauda. Real. díla: plastiky Ráno –1965;Lidské vztahy=1972, Přerov;Mládí=plas­tika Šumperk 1977;Žil a pracoval v Olomouci.

Katalog výtvarných umělců olomoucké oblasti.Olomouc 1989./fotogra­fie/;ZKVMO, 1983, č.223, S.8.,

V roce 1962 maturovala na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Poté studovala FFUP v Olomouci, ale vysokoškolská studia nedokončila a začala od října 1966 pracovat v Antikvariátě u paní M. Kramářové, Ostružnická ulice. Dálkově vystudovala Střední knihovnickou školu v Praze v letech 1968–1970 a v r. 1982 absolvovala Státní jazykovou školu v Olomouci, státnicí z němčiny. Po odchodu paní Kramářové do důchodu vedla prodejnu v letech 1973–1993. Poté se prodejna musela přestěhovat do jiných prostor a stala se spolumajitelkou Antikvariátu, Univerzitní 14, v Olomouci (naproti konviktu). V roce 1996 se stala iniciátorkou založení Klubu přátel divadla v Olomouci, který vedla. Zemřela po těžké nemoci v hospicu na Svatém Kopečku (Olomouc).

Dokumentační list – hš 14.1.1998

Vzdělán v oboru stavitelství se zaměřením na památkovou péči. Je spoluautorem koncepce vlastivědných ústavů, která by měla spojit muzejní, památkové a výstavní aktivity v regionech. Věnoval se záchraně a obnově památek. V roce 1969 založil časopis Obnova památek, kde byl výkonným redaktorem. Po 13 číslech byl zastaven. Iniciátor založení Střední odborné školy památkové péče v Šumperku. Věnuje se soudnímu znalectví.

Gronychová,M.: Karel Čunderle osmdesátiletý., Severní Morava. sv.90, 2005, S. 68–69. Nekrolog. Severní Morava. Sv. 100.S. 101–102.

V letech 1936 – 1942 studoval na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze, obor dekorativní malba. V roce 1942 nastoupil do Českého divadla v Olomouci jako jevištní výtvarník a do léta 1959 zde působil jako šéf výpravy. Od srpna 1959 získal angažmá v Národním divadle Praha, kde působil zprvu ve funkci vedoucího scénografa a v letech 1966–1987 jako scénický výtvarník. Pravidelně spolupracoval s režiséry Jiřím Svobodou, Jaromírem Pleskotem, Stanislavem Regalem, Martinem Dubovicem ad.Spolupracoval i s řadou domácích i zahraničních scén (Amsterodam, Antverpy, Brusel, Buenos Aires, Havana, Lyon, Moskva, Vídeň, Ženeva). V roce 1968 byl jmenován čestným členem divadla v Olomouci a téhož roku obdržel cenu Oldřich Stibora. Získal zlaté medaile na Pražském quadriennale v roce 1971 a jako nejlepší zahraniční scénograf na XII.Biennále výtvarného umění v Sau Paulu v roce 1973. Na penzi se vrátil do Olomouce. V roce 2005 vzdalo Moravské divadlo Olomouc hold svému dlouholetému kolegovi a scénografické legendě, když pojmenovalo nově zřízenou galerii ve foyeru divadla právě po něm. Jeho životní pouť se ukončila 17. ledna 2014.

ČBS.Praha 1992.S.692.; Kdo je kdo v architektuře a jiných příbuzných oborech v České republice 1993.Praha, Modrý jezdec 1993.S.173.; Kdy kde co v Olomouci 1992, říjen, s.17. dokumen­t.list/01

Narozen v Droždíně u Olomouce (nyní m.č. města Olomouce).

Stud.Hud.školu Žerotín v Olomouci, skladbu u prof.Kvapila v Brně.r.1949 ab­s.konzervatoř, 1952 JAMU.Od 1949 v Čs.rozhlau Brno, , od r. 1963 dramaturg malých hud.žánrů a Orchestru Studio Brno.Skladatel zábavné a populární hudby.Cyklus písní na moravskou lid.poezii.1978–1980 Vonička z kvítí milostného.1959 hud­ba k filmu Princezna se zlatou hvězdou.

Československý hudební slovník.2.Praha SHV 1965, S.472.; Čeští skladatelé současnosti.Praha Panton 1985, S.242./foto/;.

Droždín je součástí města Olomouc.

Legenda našeho bylinářství Josef Antonín Zentrich byla původním povoláním papírenský technik. Pracoval jako technolog v Otrokovicích, ale v roce 1968 byl z politických důvodů přeřazen na práci pomocného dělníka. Volný čas věnoval sbírání i poznávání bylinek a samovzdělávání. V roce 1964 mu byla lékaři po těžké chřipce diagnostikována začínající leukémie a tak se po medikamentózní léčbě začal zajímat o možnosti a léčení bylinkami. Jedním z jeho přírodních lékařů byl bylinář Rudolf Franěc z Holešova (1910–1981), který jej zasvěcoval do tajů rostlin a léčení. Pod jeho vedením se postupně vypracoval z pacienta na pomocníka a vzápětí i studenta. Bylo to usilovných patnáct let samostudia.V letech 1969–1972 dálkově studoval astrologii ve Švýcarsku. Pro veřejnost začal pracovat v roce 1981, kdy po náhlém úmrtí svého učitele a léčitele převzal jeho klientelu. V papírně setrval až do roku 1983 a bylinářskou praxi vykonával načerno. Teprve po odchodu ze zaměstnání začal v lázních Skalka na Prostějovsku provozovat bylinkovou poradnu. V roce 1985 přešel pod křídla JZD Slušovice. Svoji vlastní praxi si otevřel záhy po revoluci, v roce 1990.
Literárně debutoval knihou o léčivých bylinách „Byliny v prevenci“ (Brno TJ Jóga 1985). Po roce 1989 začal spolupracovat s MUDr. Josefem Jonášem a začátkem roku 1990 vyšla kniha Přírodní a lidové léčitelství slovanských národů, která byla záhy rozprodána, přestože vyšla v nákladu 290 000 výtisků. Na svém kontě má na třicet titulů. Jeho knihy vycházely především v nakladatelstvích Fontána a Eminent. V roce 1990 si otevřel bylinářské poradny v Otrokovicích, Olomouci, Kyjově, Kroměříži, Brně, Praze a Ostravě. Před třemi lety získal Bratislavu. Spolupracoval také s TV Ostrava a pořadem Pod pokličkou. V posledním rozhovoru se šéfredaktorkou Ilonou Manolevskou z časopisu Meduňka je uvedeno, že se pokládal především za bylináře a když začínal provozovat vlastní praxi pěstoval a sušil bylinky pro své pacienty. Postupem let, když se klientela rozrůstala začal spolupracovat s lékárenskými firmami. Za nejlepší ze svých knih považoval třídílnou Encyklopedii moderního bylinářství , kde zpracoval přes 400 bylin. Poslední rozloučení se konalo 10.9.2012 v O­trokovicích – Kvítečkově.

http://otavinka.blog.cz/…f-a-zentrich

Mgr. Ladislav Rusek (skautským jménem ŠAMAN) je Slezan rodem a od jedenácti let Moravanem. Gymnázium začal studovat v Hranicích, poté v Oseku nad Bečvou, v Přerově a v Lipníku nad Bečvou, kde odmaturoval v roce 1945. Poté studoval od roku 1946 Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova a deskriptiva. Velký vliv na jeho životní cestu utvářel prof. Jan Zrzavý a Bohumil Markalous. Promoval na UP v roce 1951 a protože na gymnáziích byla zrušena výuka výtvarné výchovy odešel učit na Základní školu do Postřelmova, kde byl později zástupcem ředitele školy. S rodinou bydlel v Šumperku a denně dojížděl. Od roku 1961 učil v Olomouci na Pedagogickém institutu, později Pedagogické fakultě. Do Olomouce se přistěhoval s rodinou v roce 1965 a působil posléze jako odborný asistent na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UP až do roku 1990. Jako aktivní umělec byl v roce 1964 přijat za člena Svazu českých výtvarných umělců. Mezi jeho oblíbené techniky patří suchá jehla a linoryt.Vytvořil na 900 ex libris, přes 500 novoročenek. Vystavoval doma i v cizině, samostatně asi 40 krát a participoval asi na 200 výstavách grafiky. Jeho grafická tvorba je zastoupena v několika galeriích nejen na Moravě, ale i v řadě českých měst, rovněž však i v zemích Evropy a Ameriky. Ilustroval také mnoho knih a asi 75 bibliofilií, jeho ilustrace jsou nedílnou částí řady českých a zahraničních periodik a v cizině vyšly i dvě jeho monografie (v r. 1971 v Dánsku). V době vysokoškolského působení publikoval své odborné znalosti a teoretické studie v univerzitních sbornících (AUPO) a také prostřednictvím řady katalogů vystavujících umělců olomouckých i zahraničních anebo úvodním slovem při zahajování (cca 80) vernisáží výstav nejen v Olomouci, ale i v několika univerzitních městech Evropy.
Teprve od roku 1990 se mohl plně věnovat literární práci. Články, recenze, básně, fejetony a eseje vycházely na stránkách periodik: Lidová demokracie, Hanácké noviny, Olomoucké listy, Časopis duchovních nauk, KAM v Brně, Literární noviny, Noviny do kapsy, skautské časopisy ( např. Podzimní vítr, Skaut-Junák, Skauting, Skautské listy , Wampum Neskenonu aj.) Zpravodaj Konfederace politických vězňů, Časopis Čechov a Slovákov vo Švajcarsku, Kanadské listy a další. Jeho básně vycházely v bibliofilských publikacích literární sekce Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci a samostatně vyšel soubor básní a linorytů Čas života (Olomouc SČB 1988), De profundis (Velký Týnec a Olomouc 2008) a několik sbírek haiku vydaných vlastním nákladem. Básně, úvahy, zamyšlení s filozofickou a křesťanskou tématikou vyšly s ilustracemi autora ve vydavatelství Leopolda Čady v Ludgeřovicích jako mimořádné tisky, např. : Pohled vzhůru (1997); Čára odlivu (1998); Oči stopařovy (2000). Na obranu původního skautingu s jeho mravními a duchovními hodnotami napsal a vydal celou řadu publikací ve spolupráci s Ekumenickou lesní školou, které doplnil svými grafikami, např.: Duchovní aspekty výtvarného umění (Praha 2000),Úvahy o skautingu, skautování a skautství (Praha 2000), Hledání (Praha 2001), Návraty k pramenům (Praha 2001),Zahrady zázraků (Praha 2002), Druhý dech (Praha 2003), Naplnění života (2008). Z dalších knižních publikací  – Člověk a výtvarné dílo ( Praha 1993), Cestou k horám (2000), Tak daleko daleko je Walden (Plzeň 2000),Psáno pod zeleným stromem (Olomouc 1995). Řada jeho publikací byla přeložena do cizích jazyků, zejména polštiny, slovenštiny, angličtiny a maďarštiny. Je členem Hanácké družiny Svojsíkova oddílu v Olomouci. Získal řadu skautských vyznamenání včetně zlatého stupně řádu Čestné lilie v trojlístku a Řádu stříbrného vlka. V roce 2000 byl pasován na nositele Junáckého řádu sv. Václava a v roce 2007 získal Stříbrný kříž za zásluhy o skauting uděleného mu Svazem polských harcerů spolu s čestným členstvím. Výběrová bibliografie zaměřená na skautskou motivaci byla vypracována Ing. Karlem Lešanovským před pěti lety. Uvádí několik set titulů. Nádherná monografie jubilanta vyšla před třemi lety a vydalo ji skautské nakladatelství v Českých Budějovicích. Šaman od roku 1994 úzce spolupracuje s Velkotýneckým skautským střediskem a pod jeho hlavičkou každoročně vystavuje své kresby, grafiku i literární tvorbu. Skauti z okresu Olomouc vystavovali jeho práce při různých mezinárodních výměnách, například v Polsku, Rakousku, Švýcarsku, USA, Kanadě, Německu, Holandsku, na Slovensku, v Chile a Thajsku. Osobní vyznání i vzpomínku na první setkání se Šamanem publikoval Dr. Jan Pečínka – Jambo ve výše uvedené monografii. V básni Čím je mi umění – uvádí jubilant „ Pro mne je tvorba stavbou / rostoucí z nadějí!“

Zemřel ve Vojenské nemocnici na Klášterním Hradisku ve 4 hodiny ráno.

Katalog výtvar. umělců olomoucké oblasti. Olomouc 1989 /fotografie/; Kolář, Bohumír: Z paměti literární Olomouce, Olomouc 2004.; Olomoucká haiku, Olomouc 2006, S.107–108 (foto).; Ševčíková, Hana: Červnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, XXII, 2012, červen, S.7–8. Rusková, Libuše: email 27.7.2012

Malíř, grafik, autor realizací v oboru užitého umění ( gobelíny, knižní grafika, plakáty, značky, medaile, domovní znamení) a průmyslového výtvarnictví. Studia: Závodní učňovská škola grafická při n. p. Svoboda v Praze, obor litograf – reprodukční grafik ( 1954–1957, V. Bubeníček, O Menhart), soukromě studoval u malíře a grafika F..Bělohlávka, absolvoval večerní kursy na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Samostatně vystavuje od roku 1977 , kolektivně od roku 1969 . Zastoupení v soukromých sbírkách: CZ.Ceny: Medaile rektora Univerzity Palackého v Olomouci za podíl na rozvoji školství ( 1986), Pamětní list s medailí od Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci (2005). Členství v uměleckých skupinách a spolcích: Registován při Českém fondu výtvarných umění ( 1982–1987), Unie výtvarných umělců České republiky ( 1990–1998), Unie výtvarných umělců Olomoucka (od 2000). Autor pamětní desky věnované Amadeu Mozartovi na Hauensetildově domě na Dolním náměstí v Olomouci, který byl odhalen 5.12.2001. Výstava k 70 tinám umělce se konala v Galerii G s názvem Ohlédnutí ve dnech 1.4. – 2.5.2009. Průřez torza tvorby, která zůstala po povodni v roce 1997.

Zatloukal, P.: 1.souborná výstava unie výtvarných umělců Olomoucka.Olomouc 1991.;. Matyáš, Bohuslav: Smuteční řeč 6.6.2012.