Osobnosti Moravy.eu

Po maturitě na Wintrově gymnáziu v Rakovníku odešel na vojnu do Olomouce, kde trvale zakotvil. Pracoval v n.p. Moravia Mariánské Údolí (n. Hlubočky) jako technolog až do odchodu do důchodu v roce 1992. Volný čas věnoval turistice vodní i pěší a organizování sportovních akcí. Od roku 1971 se věnoval značení turistických cest před pořádáním I. Ročníku Moravianské padesátky. V roce 1981 se stal předsedou Komise pro značení turistických tras. V roce 1989 zpracoval šedesátistránkový Turistický almanach, informační materiál pro odbor turistiky. O tři roky později připravil sborník Moravianské padesátky (1992). Je též autorem turistických map pro veřejnost. Dosud vyšly mapy: č. 51, 52, 56 a 57 ( Haná, Prostějovsko-Konicko, Zábřežsko, Nízký Jeseník, Haná – Olomoucko). Dne 13.1.1993 jej Ministerstvo životního prostředí ČR jmenovalo garantem ÚV KČT pro CHKO LP. Osm let spolupracoval s Českým rozhlasem v Olomouci. Dne 12. 9. 2010 vysílala Česká televize pořad Toulavá kamera, kde se objevilo pár šotů k tématu Moravští značkaři.

.Osobní sdělení 2001. http://otavinka.blog.cz

Po maturitě na gymnáziu v Litovli, studoval FFUP /čeština, dějepis/. Na UP, v r. 1959 přešel na katedru historie, 1963 kandidát historie věd, 1965 docent. 1963–64 proděkan pro vědu a výykum, 1964–65 děkan FFUP, 50. –60. léta výzkum historie středomorav. regionu, autor publikací a statí z moderních dějin regionu. 1967 krátkodobý pobyt v Mohuči, dodnes dopl. materiály pro českoněmec. vztahy. V 1970 musel odejít z politic. , trvale pronásledován a šikanován. Pracoval v knihovně muzea, muzej. archivu, galerii, část. invalid. dúchod. Publikoval pod ciz. jmény. 1989 rehabilitován.

Z paměti literární Olomouce. Olomouc:Vlastivědná společnost muzeijní, 2004.S.253

Doc. PhDr. Josef Bieberle, CSc.

Studoval na gymnáziu v Zábřehu a Litovli, kde r. 1941 maturoval. 1941–1944 působil jako učitel, 2 roky v koncentračním táboře. Po válce studoval FF UK Praha, 1948–1953 učil jako středoškolský profesor v Novém Jičíně a Šumperku. 1953–1968 v ČSAV.Emeritní profesor univerzity v kanadském Torontu. Čestný doktor Masarykovy univerzity v Brně.

Slovník českých spisovatelů.To­ronto, 1982.;Schneider, Jan: Lubomír Doležel. In: Machala: Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu.Olomouc, FFUP 1990.S.117–118.;.Fabián, J.- Ševčíková, H.:Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě.A-Fi. Valašské Meziříčí 2009., S. 81.; Machala, L.: Za profesorem Lubomírem Doleželem. Žurnál 2.2.2017.

Rodným jménem Božková. V roce 1944 maturovala na gymnáziu a poté pracovala na místní poště. Ve dvaceti letech se vdala a odstěhovala se do Prahy. V padesátých letech se rodina přestěhovala do Teplic a paní Cholinská zde působila na základní škole jako učitelka. Mezitím vystudovala češtinu a francouzštinu na Pedagogické fakultě UK. Příležitostně překládala z němčiny a francouzštiny a eventuelně se věnovala též tlumočení. V 70. letech se vrátila do Prahy a pracovala jako ředitelka Ústředního domu pionýrů. V 80. letech učila po dobu pěti let zahraniční studenty na univerzitě v Grenoblu český jazyk. Po převratu se vrátila do rodiště. Na místních školách pořádala ekologické přednášky a aktivně se věnovala akcím na ochranu životního prostředí. Po roce 2000 začala vlastním nákladem vydávat básnické sbírky: Miláček prevít (2006), básně o vztahu k rodnému kraji (Kořeny (2006), milostnou poezii Striptýz (2007), Štěky a aforismy jedovaté babiny (2007), Třesky plesky a jiné drzosti (2007), Cikánské etudy (2008), básně kritizující nedostatky naší planety Tísňové volání (2009), přírodní lyriku Procházky rosou (2009). V roce 2008 vyšla i její autobiografická novela Zaručeně pravdivá historie neopětované lásky. Litovelská spisovatelka spolupracuje i s olomouckým Tyflocentrem a s Městskou knihovnou v Litovli. Dne 24. 3. 2010 se konalo setkání v litovelské knihovně s Klubem seniorů.V roce 2012 získala ocenění Významná osobnost Litovle.

Databáze – Knihovna města Litovle a Lubomír Šik. Osobní sdělení 2009 (hš) Ševčíková, Hana: Červnová výročí středomoravského regionu.In: Týnecké listy, 2009.S.4. Cena města Litovle 2012. Z netu jsem si půjčila portrét Jarmily Cholinské, jehož autorkou je Jana Motlová

Mgr. Jarmila Cholinská.

Fabián, J.-Ševčíková, H.: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. A-Fi. Valašské Meziříčí 2009, S. 70.; Osobnosti střední Moravy – kalendář výročí 2021. S.24.

Absolvoval SG v Olomouci r. 1943, poté studium na FFUK v Praze do r. 1947, do r. 1949 na FFUP . Působil od r. 1949 na UP. V r. 1969 navržen na jmenování profesorem, v r. 1990 byl jmen. profesorem. 1987–1988 přednáškové pobyty na univerzitách v Rakousku, Švédsku, Dánsku. Zabýval se jazykovědnou bohemistikou, fonologií, morfologií, slavistikou a obecnou lingvistikou. Několik let byl vedoucím katedry bohemistiky a slavistiky. Člen českých a mezinárodních vědec. společností. Autor asi 160 studií a odb. článků. Laureát Ceny města Olomouce.

Žurnál 1992, č.22.; V sýpkách ducha.Olomouc 1992.S.164.; ČBS XX.stol., 2.díl., Praha 1999., Kdo je kdo 91/92, ČSFR Federální orgány, 1.díl, Praha 1999. Parte.

Prof. PhDr. Miroslav Komárek, DrSc.

V roce 1946 maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. V roce 1952 absolvoval FFUP, obor polonistika a slavistika. 1950–1952 lektor českého jazyka univerzity v Poznani, 1960–1966 univerzity ve Vaešavě, do 1973 docent FFUP, od 1989 řádný profesor WSP Opole, 1990 univ.prof. PhDr. FFUP Olomouc, od 1991 vedoucí Katedry polonistiky a folkloristiky na FFOU Ostrava. Žije v Ostravě.Ve volném čase se zabývá včelařstvím.

Slovanské gymnázium literární.Olomouc: Slovanské gymnázium, 2000.S.196; Kdo je kdo v České republice. Praha, Modrý jezdec 1994. S.93. V sýp­kách ducha. Olomouc 1992. S. 170. http://www.slaviste.cz/index.php?…

V roce 1940 maturoval na gymnáziu v Litovli. Vystudoval Hudební a dramatickou konzervatoř v Brně, odd. dramatické a klavírní, 1944. Působil v Horáckém divadle Jihlava 1944–46, Svobodné div. v Brně 1946–47. Poté ředitelem Horácké div. Jihlava 1947–51, Státní div. Ostrava + Čs. rozhlas Ostrava 1951–59 (šéfem činohry), Mahenova činohra Brno 1959–71 (šéfem činohry), Janáčkova akademie 1960–70, kde vedoucím divadelní katedry. Počátkem let sedmdesátých v době normalizace musel ze školy odejít do Slováckého div. Uh. Hradiště 1971–81, Divadlo pracujících Gottwaldov 1981–89 + zahran. zájezdy. V roce 1960-docentem JAMU Brno, herecká a režijní tvorba, kam se mohl vrátit až v r. 1989. Také mohl působit v Brně v Mahenově divadle. Věnoval se publikační činnosti.
Cena osvobození města Brna, 2000 Cena města Brna. Autor studií.
2009 uveden do Síně slávy v Národním divadle Brno.

Kdo je kdo.Praha ČTK 1969., Kdo je kdo v ČR – osobnosti české současnosti, Praha 2002. Šik, L.: Osobnosti Litovle. rkp. 2009

Narozen v Chudobíně, nyní součást města Litovle. Vl.jm. Miloslav (křestní list) Doc. Miloš Hynšt

V letech 1950 až 1966 učitel na řadě typů škol a kulturní pracovník (zakladatel Krajského vlastivědného muzea). Od roku 1966 pracovník Katedry pedagogiky Filozofické fakulty UP kde se (stejně jako mimo Univerzitu) orientoval na vzdělávání dospělých. Z politických důvodů vyhozen z Univerzity. Po sametové revoluci povolán znovu na Univerzitu jako vedoucí Katedry sociologie a andragogiky. Stal se hlavním tvůrcem oboru andragogika v Česku i na Slovensku a zaváděl zde distanční vzdělávání. Byl řadu let členem předsednictva Asociace institucí vzdělávání dospělých (AIVD), stal se hlavním zakladatelem a řadu let předsedou organizace distančního vzdělávání ČADUD.

Od roku 1990, kdy vznikla Vzdělávací nadace Jan Husa – 2007 byl členem správní rady a 11 let její předseda.

http://www.vnjh.cz/labyrint-sveta

Doc. PhDr. Vladimír Jochmann CSc.

V dětství se učil na housle u R.Kundla. Základy hudební teorie a harmonie získal u J. Vašíčka. V roce 1942 odešel studovat do Brna na konzervatoř,obor klavír, kompozice, varhany a dirigování. Poté od r. 1950 studoval VŠMU v Bratislavě, kde žákem Václava Talicha. V r. 1953 absolvoval koncertem se Slovenskou filharmonií. V r. 1954 začal působit jako dirigent Slovenské filharmonie a v letech 1957–1959 byl mimořádným posluchačem Hanse Svarovského na Hudební akademii ve Vídni. R. 1956 byl oceněn v Paříži za dirigentskou činnost. V r. 1966 asistentem šéfdirigenta Jevgenia Mravinského v Petrohradě. 1969–1975 působil jako šéfdirigent Filharmonie B.Martinů ve Zlíně. Poté působil v Košicích, kde do r. 1982. Od r. 1984 učil na konzervatoři v Bratislavě a na VŠMU. Mimořádné jazykové schopnosti mu umožnily dlouhodobější působení v zahraničí (Egypt, Irák, Turecko). V r. 1999, u příležitosti 50. výročí založení Slovenské filharmonie, byl Z.Bílkovi udělen titul " Čestný dirigent Slovenské filharmonie". V r. 2003 dostal od městského zastupitelstva Bratislavy medaili Bulla Aurea Bratislavensis a o rok později ocenění Fra Angelico 2004.

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963, s.97.;. Fabián, J.: Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska. Valašské Meziříčí. 2000. S.14.

Chlapecká léta prožíval v Olomouci. Na přání otce se musel vyučit drogistou. Touhu po divadelních prknech uspokojoval v ochotnickém souboru Městského oblastního divadla v Olomouci, později jako externí sborista operety, 1951–1962 s pauzou vojenské služby 1953–55 byl angažován v uměleckém souboru začínajícího Krajského oblastního divadla v Šumperku. K prvnímu ocenění se dopracoval v roce 1953. V letech 1962–1993 měl angažmá ve Slezském divadle v Opavě.

BSSSM, seš. 10 (22.) Ostrava 2007.S. 50–51.

V letech 1954–1957 studoval SUPŠ sklářskou v Železném Brodě a poté odešel do Prahy, kde v letech 1957–1963 studoval VŠ uměleckoprůmys­lovou, ateliér monumentální malby skla u prof. Kaplického. Člen SVU Mánes a člen umělecké skupiny RUBIKON. Trvalá expozice Bohumila Eliáše ve tvrzi Lnáře.

Kdo je kdo.Praha.Agentura Kdo je kdo.2002.S.127.

Narozen v Nasobůrkách (m.č. Litovle).

V roce 1965 absolvoval FFUK Praha, obor romanistika. 1965–1969 nakladatelský redaktor. 1970–1987 překladatel, 1988–1989 redaktor časopisu Kmen, 1990 pracuje pro ČT. Dosud přeložil na 65 beletristických knih italských, francouzských a španělských autorů. Na Karlově univerzitě vystudoval francouzštinu a italštinu, svá studia završil v roce 1965 diplomovou prací srovnávající Cecca Angiolieriho a Françoise Villona. V roce 1976 obdržel cenu Univerzity v Trentu za překlad knihy L. Martiniové Marco na Sicilii. Celý život pracoval jako překladatel a tlumočník, do novin a časopisů přispíval články o italské literatuře a kultuře. Věnoval se nejrůznějším žánrům, od zábavné literatury, přes esejistiku až po důležitá díla moderní italské literatury (např. D´Annunziův Triumf smrti, Leviho Kristus se zastavil v Eboli, Fenogliova Válka na pahorcích, Bassaniho Zahrada Finzi-Continiů) a klasiky (např. Foscolovy Poslední dopisy Jacopa Ortise a Machiavelliho spisy Vladař, Úvahy o vládnutí, Úvahy o umění válečném). V období 1987–1990 byl redaktorem kulturní rubriky týdeníku Kmen, v posledních letech spolupracoval zejména s nakladatelstvím Argo, které se chystá ještě do konce roku vydat jeho nedávno dokončené překlady Casanovy a Pigafetty.

Kdo je kdo v České republice 1994–1995.Praha, Modrý jezdec 1994.S.151.; Špička, Jiří: nekrolog. In: www.iLiteratura, 1.9.2003.

Dětství prožila v Olomouci, 1938–42 studovala v Praze grafiku a módní kresbu, poté půs. jako učitelka angličtiny a němčiny, po osvob. na ministerstvu informací jako redakční tajemnice anglicky vyd. časopisů.

Dílo: Náhradní život.Praha, MF 1964;Neporaže­ný.Praha, MF 1965;Podzimní řeka.Praha ČS 1969; časopisecky příspěvky=Čes­koslovenský voják Biografie: Slovník českých spisovatelů.Praha, ČS 1964;Vopravil: Slovník pseudonymů…Praha, SPN 1973;. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?…

Narozen ve Vísce u Litovle (n. m. č. města Litovel). Pracoval jako typograf v olomouckých tiskárnách. Jeho zásluhou vyšla „Jak zadávat rukopis " a kolibří vydání "Sedmá velmoc a kniha“.

Dubnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy. č.4. 2006.S.13.

V letech 1928–1931 se učil kovářem v Kroměříži, za okupace byl totálně nasazen v Lipsku. Od r. 1945 žil na Hané, zprvu v Bystrovanech, později v Toveři, v r. 1948 se přestěhoval do Olomouce-Chválkovic. Pracoval u Dopravních staveb, r. 1972 důchod. O šest let později se přestěhoval do Pensionu při Domově důchodců. Teprve v této době začal zpracovávat svoje vzpomínky na rodný kraj, historii valašské obce, bádal po původu svého příjmení a zpracovával genealogii svého rodu od r. 1643. Studoval a vypisoval achiválie ve Slezském archivu Opava, Moravském archivu Brno, farní úřady. Zanechal rozsáhlé dílo, které v několika svazcích předal do opavského státního archivu. Kronika rodů Změlíků v Lačnově čp. 29, 41, v Lidečku č.78 a Kronika rodu Změlíků v Olomouci.

Fabián, J.: Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska. Valašské Meziříčí 2000, S.178.;

Vyučil se a vystudoval dřevařskou průmyslovou školu v Olomouci, v době hospodářské krize odešel pracovat do firmy Sigmund v Lutíně, kde se stal technikem a později konstruktérem. Řídil stavby velkých studní , zařízení pro rafinerii nafty, projektoval a stavěl velkou světelnou nyní tzv. Křižíkovu fontánu v Praze, ale i fontány v jiných městech. Zabýval se projekty různých zavlažovacích zařízení. Od roku 1945 publikoval své znalosti z oboru v desítce knih a katalogů. Je autorem učebnic Mechanizace zemědělství pro pěstitelský a chovatelský obor, a knih k mechanizaci zahradnictví, zavlažování a čerpání vody. O výzkumech a praktickém využití těchto projektů psal do časopisů: Náš chov, Mechaniyace zemědělství, Zemědělské stroje, Ovocnářství a zelinářství, , Milotický hospodář, Strojírenství. Volný čas plně zasvětil vlastivědné a kronikářské práci. Dvacet let vedl společnou kroniku Lutín-Luběnice, pět let kroniku Luběnic. Založil kroniky luběnické školy, JZD Luběnice-Lutín, důchodců Sigma UP Olomouc a svůj podíl má i na zápisech do kroniky farního úřadu v Těšeticích. Jeho kroniky jsou psány kaligrafickým písmem a ilustrovány autorem. Sbírá také lidové pověsti a fólklor v písních. Publikuje ve sbornících Náměšť na Hané a okolí, Rok na Hané, též v regionálním tisku. V září 1997 byl hostem Literární kavárny v Okresní knihovně Olomouc.

Tichák, Milan: Písmák, kronikář a bývalý vynálezce Jan Bundil…Hanácký den, r.9, č.114.;

Studoval v letech 1968–1971 na gymnáziu v Zábřehu. Poté v 1971–1975 studoval Pedagogickou fakultu UP obor český jazyk a dějepis, a dálkově bakalářské studium středověké archeologie na Slezské univerzitě v Opavě (od r. 1995), jež nedokončil. Hned po promoci učil na ZŠ Mikulovice a ještě v letech 1975–1995 byl odborným pracovníkem a historikem OVM v Šumperku, od r. 1996 ředitelem Vlastivědného muzea v Jeseníku. V období 1998–1999 byl místopředsedou pobočky ČAS pro severní Moravu a Slezsko. Od 80. let prováděl výzkumy na Jesenicku, Opavsku a Osoblažsku. Výzkumy prováděl v Javorníku, v Jeseníku, v Skorošicích u Žulové, ve Vidnavě, na Bruntálsku. Publikoval ve sborníku Severní Morava, Pravěk a j, vlastivědná periodika. Od r. 1982 kronikář města Jeseník.

Sklenář,Karel: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha Libri 2005. S.88. BSSSM Ostrava 2000,č.1 (13). S. 21–24. Nekrolog. Severní Morava 1999. 78.;

V roce 1946 maturoval na SGO. Poté studoval na Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové. Pak pobýval v Ružomberoku a od roku 1960 v Olomouci, od 1962 působil na Katedře chirurgie LF UP. Habilitace mu byla dovolena až v roce 1990. Miloval hru na housle, byl aktivním sportovcem. Rád lyžoval, chodil po horách a vršcích, běhal maraton.

Za hlasem Komenského. Olomouc 1957. S.191. Ka­pitoly z dějin olomoucké univerzity. Ostrava 1973. S.327. V sýp­kách ducha. Olomouc 1992. S.170. Ma­ňák,P.: Za docentem MUDr. Miloslavem Korhoněm, CSc. In: Žurnál,r.8, č.16, 29.1.1999.S.5.

Doc. MUDr. Miloslav Korhoň, CSc.

V roce 1940 maturoval na gymnáziu v Litovli r. 1940, V roce 1941 byl přijat na Školu uměleckých řemesel v Brně. Když ji v roce 1942 zavřeli, odešel do Prahy a nastoupil u firmy AFIT, kde se vyráběly kreslené filmy. Po roce 1945 pracoval ve studiu kresleného filmu s Jiřím Trnkou. Spolupracovník tvůrčího týmu s Milošem Macourkem a Adolfem Bornem v Praze; V letech 1961 – 1985 byl animátorem cca 10 filmů. V roce 1972 napsal scénář k filmu „Co kdyby“, který také režíroval, V roce 1985 " O Matyldě s náhradní hlavou" taky napsal scénář a provedl režii. Kromě toho režíroval tyto filmy: Nesmysl; (1974), Mach a Šebestová; (1982), Mach a Šebestová k tabulu; (1985), Žofka a spol.; (1988, Kocour Vavřinec a jeho přátelé; (1994) aj.

Šik, L.: Litovelské osobnosti. CD-R 2009. ; Kdo je kdo Česká republika přelom 20. století. Praha 1998.;

Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci, kde maturoval v roce 1945. Po vysokoškolských studiích pracoval jako hlavní hygienik v KHES Olomouc.

Za hlasem Komenského.Olomouc 1957.S.189.: V sýpkách ducha.Olomouc 1992.S.167.;.

Absolvoval gymnázium v Litovli, poté studoval na Husově bohoslovecké fakultě v Praze (v období protektorátu za ztížených podmínek), 1942 totálně nasazen v Norsku, u polárního kruhu, kde stavěl zajatecké tábory. Vrátil se po dvou letech s omrzlinami prstů na nohou. Po návratu byl tajně vysvěcen za faráře a nastoupil své první místo v Berouně v Čechách, pak následoval Zlín. Po válce byl přeložen do Šumperka, kde bylo třeba obnovit církevní život. V roce 1946 se zde oženil. V roce 1949 byl povolán do Olomouce a tam svoji činnost faráře Církve československé ukončil. V roce 1951 byl odveden do prezenční služby v armádě a byl zařazen k jednotce PTP neboli k tzv. černým baronům. V roce 1952 se vrátil a byl mu odebrán státní souhlas k výkonu funkce faráře. Musel nastoupit jako dělník do Moravských železáren v Olomouci. Záhy se stal ředitelem Závodního klubu MŽ. Přičinil se i o vznik výtvarné skupiny Ohnisko. Na počátku roku 1968 byl zvolen předsedou podnikového výboru ROH. V tu dobu také zdárně dokončil novinářský postgraduál v Praze. V době normalizace bylo vedení odborů rozpuštěno a byl tak převeden na střežené oddělení VTEI. Krátce poté dostal v srpnu 1972 těžký infarkt myokardu a po roce nemocenské mu byl přiznán částečný invalidní důchod s možností pracovat 5 hodin denně. V této době se vrátil k vlastivědné práci. V roce 1981 když odešel do důchodu, odstěhoval se s manželkou do Uničova. Po roce 1989 se vrátil ke svému poslání a původnímu povolání. Dlouhá léta pobýval ve státních archivech v Olomouci, Litovli, Bruntále. Byl badatelem, který dokázal maximálně vytěžit prostudované materiály pro historickou práci. Hodiny, které strávil v knihovnách, hlavně v olomoucké vědecké knihovně, by vydaly samy o sobě několik let. Zabýval se i překlady. V devadesátých letech hojně publikoval. Psal pro církevní periodika Český zápas a Teologickou revui. Více jak 23 let psal do Severní Moravy, Vlastivědných listů, ročenky Okresního archívu v Olomouci. Zemřel 18. 4. 1996 v Litovli. V po¬zůstalosti je mnoho strojopisů uložených v SVKOL. Posmrtně vyšel jeho historický román v nakladatelství Memoria Jen pro havraní smích (1997). Kniha pojednává o osudech hradu Sovince a jeho majitelích.

Balatková, J. : Josefu Bezděčkovi k narozeninám. Střední Morava, 2, 1996, č. 2, S. 128–130. (Bibliografie prací, foto). Bezděčková, Věra: Josef Bezděčka, literát a publicista. In.: Z paměti literární Olomouce/2. Olomouc VSMO 2006.S.165–166. (foto). Ševčíková, Hana: Lednová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2021, č. 1.

Herec, divadelní ochotník, zpěvák a recitátor. Prvním ředitelem Okresního Domu osvěty (založen 1954) a poté Spojený závodní klub. Po inscenovaném procesu „Ječmínek“ odešel pracovat jako zásobovač do Tesly, kde zůstal až do důchodu. Teprve v r. 1988 byla uspořádána retrospektivní výstava ochotnick. divadla v Litovli.

Dodatky p.Šik; Litovelské noviny, č. 9/1995, S.9;

Studoval RG v Litovli, Pedagogickou.a­kad.v Brně, pedagog v Litovli, učil v hudební škole.hru na housle a klavír, zpíval ve spol.Smetana a Nešvera v Olomouci, r. 1952 založil a řídil v Litovli dětský sbor.Od r. 1978 v důchodu.

Stárek, Z.: SČS I.Praha, Div.ústav 1982.S.113.;.

Syn Libora Fialy, st. (1876–1963). Jako učitel působil na 15 místech tehdejšího litovelského okresu. Sběr lid. písní využíval k úpravám pro klavír či dětské sbory. Rukopisná sbírka i s celou pozůstalostí je uložena v ZUŠ Litovel.

Lidová slovesnost na Bouzovsku. Dipl.práce FFUP Olomouc 1995. U doc.Kla­pila.S.26–27.